sobota 22. května 2010

WATERLOO: LŽI

Požádal jsem přítele Jakuba Samka o anotaci knihy, kterou známe oba a o níž jsme si vyměňovali trochu vášnivější maily. Je v každém případě pozoruhodná, v dané tematice vyjímečná, bezesporu hodně podnětná a já i Jakub doufáme, že vzbudí diskuzi. Příspěvek možná délkou formu blogu překračuje, těžko ale závažnost tematu i obsahu vyjádřit stručněji. Prolink na webové stránky, citované v příspěvku, opět najdete kliknutím na nadpis.

BERNARD COPPENS. WATERLOO, LES MENSONGES. JOURDAN EDITEUR, BRUSEL, 2009

V loňském roce, nedlouho před 194. výročím bitvy u Waterloo, vydal Bernard Coppens obsáhlou studii bitvě věnovanou a nazvanou „Waterloo, lži“, s podtitulem „Manipulace historií“ konečně odhaleny. Jejím hlavním motivem je návrat k primárním pramenům, a její ústřední tezí následující výrok: „Napoleon sepsal tři příběhy bitvy u Waterloo, nejprve bulletin diktovaný dva dny po bitvě cestou do Paříže, a dvě díla diktovaná na Svaté Heleně postupně generálům Gourgaudovi a Bertrandovi; od roku 1808 se všichni stratégové a historikové bitvy opírali o příběhy ze Svaté Heleny, sepsané Napoleonem poté, kdy se seznámil v anglických knihách s pozicí a pohyby svých protivníků.“

Tématu se Bernard Coppens věnuje systematicky po mnoho let na svém mimořádně obsáhlém serveru www.1789-1815.com a vydal k němu publikaci již v roce 2004, a sice "Waterloo, Récit critique", útlý sešit, který však vedl k vášnivým diskusím. Lži jsou jeho rozšířením i doplněním a pokládají si nové a přesnější otázky.

Otázky natolik zásadní a zpochybnění hlavní osy oficiálního příběhu tak přesvědčivé, že bych si dovolil autorův přínos označit za klíčový, a to přes řadu bodů, jež z jeho výkladu přijmout nelze, resp. není nutné: podstatné je, že je jednak otevřený diskusi a kritice, jednak tyto výhrady nemíří a nemohou mířit k podstatě jeho sdělení.

Obě publikace, „Récit critique“ i „Mensonges“, obsahují jakýsi úvod určený patrně neznalému čtenáři, zbytečně rozkročený výklad dějin prvního císařství v prvním případě, a snad zbytečný úvod do problematiky tažení roku 1815 včetně popisu bitvy u Ligny ve druhém. Autor přitom sám říká, že jeho práce není uceleným novým příběhem bitvy u Waterloo, ale textem, který se snaží pokládat správné otázky a pátrat po relevantních pramenech, jež snad mohou, komplexně zhodnocené a vsazené do kontextu, nabídnout odpovědi. Ve srovnání s podrobností a hloubkou následujících úvah působí tyto úvody povrchně. To podstatné je v obou textech sděleno právě v kapitolách věnovaných přímo Waterloo, přičemž struktura těchto kapitol je tradiční a provede čtenáře průběhem poslední Napoleonovy bitvy bod po bodu, od Napoleonova příjezdu na bojiště 17. června po všeobecný ústup Severní armády z bitevního pole.

Dovolím si nyní vyzdvihnout ty nejpodstatnější momenty:

1) navzdory svému tvrzení v posledním příběhu bitvy ze Svaté Heleny Napoleon neprovedl v noci ze 17. na 18. června 1815 žádný osobní průzkum bojiště, žádnou noční vyjížďku, jakou známe např. od Slavkova; a sám to také, dříve, jednoznačně řekl a bylo to zaznamenáno.

2) Napoleon věřil, že Angličané budou pokračovat v ústupu a v žádném případě nečekal, že bude 18. června svedena generální bitva; umně přitom převrátil v definitivním příběhu bitvy role a naivu udělal z maršála Neye... Známý ranní rozhovor o tom, že Angličané ustupují, proběhl v opačném gardu, byl to Ney, kdo musel Napoleona přesvědčovat, že Wellington stojí na místě a připravuje se k bitvě.

3) Napoleon se neorientoval v prostoru a špatně četl mapu; vyplývá to jednoznačně z textu bulletinu z 20. června 1815; považoval pozici své armády za severnější, bližší k vesnici Mont-Saint-Jean, než ve skutečnosti byla. Je obtížné pochopit reálné důsledky tohoto omylu pro vývoj bitvy a jakýkoli závěr v tomto směru bude diskutabilní; Bernard Coppens neříká, že Napoleon prohrál u Waterloo, protože se ztratil v mapě, ale dokazuje, že se v té mapě opravdu ztratil; přičemž autor poctivě přiznává, že není zdaleka první, kdo tento omyl konstatoval. Problémem je, že klasické příběhy bitvy z per nejcitovanějších historiků tento jistě neopominutelný moment zcela ignorují.

4) Francouzi netušili, že za lesem před postavením 2. sboru stojí zámeček Hougoumont; neexistuje svědectví, jež by potvrzovalo, že se Napoleon v průběhu bitvy dozvěděl o tom, proti čemu vyvíjí Reille marné úsilí, a co hůř, je více než pravděpodobné, že o opevněném statku a zahradní zdi neměli Francouzi tušení dokonce ani na úrovni divizního velení. Je obtížné takovou tezi přijmout? Jistě je. Protože díky klasickému podání bitvy a stovkám map bojiště je v myslích každého z nás Hougoumont pevně usazený jako klíčová pozice britského pravého křídla... 18. června 1815 byla ovšem situace přítomných poněkud odlišná od naší. Nevysvětluje snad neznalost přítomnosti silného opevněného postavení nejlépe nesmyslné plýtvání silami a nenasazení účinného dělostřelectva? Buď jak buď, samotný způsob zahájení boje (kapitola „L’attaque du bois de Hougoumont“) na tomto místě posílá výklad věci coby Napoleonova záměru odvést britské zálohy z levého křídla a středu na křídlo pravé do říše pohádek.

5) mimořádně významná je kapitola „Les Prussiens à Saint-Lambert“; všichni máme scénu s Napoleonem a jeho štábem, sledujícími dalekohledem horizont na východě a diskutujícími o tom, zda ony prach zvedající kolony jsou pruské či francouzské, za klasickou, stokrát opakovanou a potvrzenou. Oficiální příběh bitvy, podaný v tradičních historických pracích, se nad tím nepozastavuje ani na vteřinu. Nejsou to posty lehké kavalerie zajišťující bok bojující armády, je to vrchní velitel za středem armády, kdo spatří přibližujícího se nepřítele. A to navzdory konfiguraci terénu, jež takové pozorování jednoduše vylučuje. Málokoho zarazilo, že poprvé se slavný štábní rozhovor o kolonách na výšinách Saint-Lambert objevuje v roce 1818 v příběhu bitvy diktovaném generálu Gourgaudovi. Na rozdíl od chyby ve čtení mapy je však v tomto případě již dopad problému na následující děj jednoznačně pochopitelný a pro výsledek bitvy (spolu)rozhodující. Napoleon nevěděl, že mu do boku míří Prusové a nepodnikl proti nim vůbec žádné kroky. Veškerá opatření, vč. vyslání lehké kavalerie jejich směrem a převelení 6. sboru za pravé křídlo jsou vymyšlené, jsou to lži (viz kapitola „La position du 6e corps“). Včetně pohádek o zajatých pruských husarech či zajatém pruském inteligentním důstojníkovi, který Napoleona informoval o tom, kdo směřuje proti jeho pravému boku. Více viz kapitola „L’attaque de Bulow“, z níž ocituji jedinou větu: „Chvíle byla tedy velmi vhodná pro útok proti pravému boku nepřítele, který se ukázal být nepochopitelně lehkomyslný a vypadal, že naší přítomnosti nevěnuje žádnou pozornost.“ (Bülow).

6) osobně mě na celé bitvě nejvíce zajímá a vždy zajímal útok 1. armádního sboru, který byl v Napoleonově plánu klíčovým pohybem. Byl vedený v nepochopitelných formacích, nepochopitelným způsobem a dopadl tragicky; jde o nejodpornější způsob nasazení pěchoty, jaký napoleonské války nabízejí; Bernard Coppens se mu věnuje v kapitole „L’attaque du 1er corps“, a klade si otázku, zda špatná orientace v prostoru přispěla k tragédii 1. sboru. Přes veškerou obludnost hlubokých kolon a nesmyslnost postupu celého sboru bych naopak považoval právě způsob útoku 1. sboru za argument proti tvrzení, že by měla chyba ve čtení mapy mít fatální důsledky pro vývoj bitvy, a to z prostého důvodu: jsou-li sevřené divizní kolony rozvinutých batalionů nesmyslnou formací, jsou dvakrát nesmyslnou, má-li být napadena nepřítelem držená vesnice.

Toto jsou nejdůležitější momenty. Bernard se následně věnuje detailům jezdeckých útoků, útoků gardy, přináší svůj pohled na práci s historickými prameny, věnuje se, spíše pro odlehčení, otázce Cambronnova slova, nebo se věnuje roli maršála Soulta, dopouští se úvahy na téma, jaký dopad mohl mít falešný obraz bitvy u Waterloo a také Napoleona jako bezchybného vojevůdce na vývoj válečného umění, přičemž se dostává do zákopů první světové války. Je zde možné s ním polemizovat, přijmout jeho pohled jako zajímavý a originální, odmítnout jej. Jádrem jeho práce je však uvedených šest bodů, jež jsou pro pochopení skutečného průběhu bitvy a důvodů porážky naprosto klíčové. Odpovědi se snad nabízejí, ale je třeba si opět připomenout: „Waterloo, les mensonges“ nejsou a nemají být uceleným a definitivním příběhem bitvy, alternativou k dosud publikovaným pracím Thierse, Houssaye či moderních autorů jako je Adkin. Otázkami, které do věci vnáší, však tyto práce vyvrací ze základů.

Svým způsobem Bernard navazuje na práci, kterou odvedl v případě bitvy u Slavkova Michel de Lombarès ve své studii „Devant Austerlitz, sur les traces de la pensée de l’Empereur“, jejíž český překlad byl publikován ve sborníku „Bitva u Slavkova a válka roku 1805“, vydaném v rámci Projektu Austerlitz u příležitosti 200. výročí bitvy u Slavkova. Rovněž příběh bitvy u Slavkova se Napoleon snažil různě vylepšit (za všechny jmenujme legendu o rybnících), ale pokusil se také o mnohem zásadnější věc: jemnou modifikací textu své předbitevní proklamace k armádě vytvořit dojem, že dokonale přečetl protivníka a předvídal jeho kroky. To právě Michel de Lombarès jako první vyvrátil. V případě Waterloo měl Napoleon-mystifikátor mnohem složitější pozici, úkol, který si vytkl, však splnil s bravurou sobě vlastní. Připomeňme přitom, že Bernard Coppens si nenárokuje prvenství v odhalení Napoleonových lží, jen se jejich problému věnuje komplexně a s velkým časovým odstupem od svých předchůdců, a mezi moderními autory je v tomto smyslu bílou vránou, byť mnohými je a bude líčen jako černá ovce.

Lombarès uzavírá svou práci následující větami: "Legenda mizí. Někomu to bude líto. My ale doufáme, že alespoň v očích ,velmi zkušených vojáků´ se historie Slavkova zjeví takto krásnější než legenda." Legenda bitvy u Waterloo, podle níž Napoleon málem díky svělému plánu zvítězil nebýt liknavosti a nespolehlivosti podřízených, a rozhodně se nedopustil fatálních chyb, je v zásadě v opačném gardu, stejně jako je v opačném gardu Waterloo ke Slavkovu. Ano, legenda vylepšující Napoleona mizí, a nejen líto to bude „někomu“, mnozí se jí budou i nadále držet zuby nehty. Skutečná historie pak bez této legendy není pro Napoleona krásnější, rozhodně je však pochopitelnější a dokresluje skutečný obraz této zásadní osobnosti úsvitu moderních evropských dějin.
Jakub Samek

8 komentářů:

roman.ricka řekl(a)...

Velice zajímavé a přispívá to k mému obrazu o něm, že to byl "jen" člověk.
Říkám si, i když už bych byl poražen, vše ztraceno, na ostrově daleko ode všech, přiznal bych barvu??? Kolem sebe samé věrné, kteří by mne oslovovali Vaše veličenstvo.... asi ne. Těžko říct, jestli si vůbec uvědomoval, že něco udělal špatně, nebo opravdu věřil tomu co nechal napsat na papír?
O tom se můžeme už jenom dohadovat, po 200 letech to na povrch již nevypluje.

jakub.samek řekl(a)...

Dle mého soudu je velice lehko říct, že si plně uvědomoval, co všechno udělal špatně a co měl udělat a neudělal vůbec. A o tom to celé taky je. Na povrch to právě vyplouvá, a nejen po 200 letech, na různé nesrovnalosti už různí autoři v minulosti poukázali, buď na nich ale nijak zvlášť netrvali, nebo byli prostě "ukřičeni", protože Napoleon by přece tak banální chyby nikdy neudělal...

Já osobně jsem k němu převelice kritický. Začal bych zlomyslou otázkou: jestliže Napoleon nemůže za to, že se 2. sbor nesmyslně vysiloval proti Hougoumontu, jestliže Ney vedl špatně útok 1. sboru, pak horko těžko dobyl, a pozdě, La Haye Sainte, pak útočil nesmyslně s kavalerií, a pak nesmyslně vedl do útoku gardu, co, prosím pěkně, dělal během bitvy pan vrchní velitel?

Obvyklou odpovědí ohledně formací a způsobu útoku 1. sboru je, že takové "detaily" přece velitel armády neřeší. Co potom, prosím pěkně, takový vrchní velitel řeší, ne-li formace své force de frappe?

Tohle jsou věci, které se skutečně po oněch 200 letech nedozvíme. V každém případě se ale můžeme dozvědět, že se Napoleonovi ve třech verzích zprávy o bitvě 6. sbor nenápadně a pokradmu v úvodu bitvy přesunuje pěkně nalevo od silnice, za levý střed armády. Do podivné pozice... a v rozporu s tím, co o jeho pozici říkají ve svých hlášeních štábní důstojníci.

I Adkin, a to mu slouží ke cti, se věnuje následujícímu prostému výpočtu: předpokládáme, že Lobau vypochodoval (proti Prusům) v 1.30 a měl urazit do své pozice asi 2700 metrů, tedy by se rozvinoval mezi 2.30 a 3.00, v době, kdy Prusové teprve procházeli Lasne, Lobau pak musel asi dvě hodiny čekat, než Prusové dorazí... ehm, jistě, ano: 6. sbor se postaví bokem za levé křídlo vyčerpaného 1. sboru a dvě hodiny hledá čtyřlístky, načež je pruským útokem odražen a v armádě propuká panika :) ...Bülow pak napíše, že Francouzi přítomnosti Prusů nevěnovali zpočátku pozornost. Asi tam těch čtyřlístků bylo hodně pro každého.

No anebo taky stál 6. sbor tam, kde by jeho místo bylo logické, totiž ve druhé linii za 1. sborem, ovšem dorazil tam pozdě, protože to měl na bojiště z místa, kde nocoval, ze všech nejdál. Na určeném místě, za Durutteho divizí (!) se rozvinul v půl čtvrté odpoledne (!), jak píše podnáčelník štábu adjutant-commandant Combes-Brassard. Ve čtyři stále stál stále na místě v záloze, načež byl napaden pruským hulánským plukem, a teprve tehdy mění směřování svého čela doprava...

Lze o tom pochybovat? No potvrzuje to hlášení plukovníků Janina a Combes-Brassarda, nepřímo také kapitána Bourdona de Vatry (zmiňuje, co se mu patrně doneslo z Moutonova štábu, protože byl dříve jeho pobočníkem, že Napoleon nevěřil prvnímu Moutonovu hlášení, že je napaden z boku Prusy, a Mouton prý prohlásil: "Zajměte někoho a odveďte mu ho, snad ho to přesvědčí."), potvrzují to pruská hlášení, a máme tu ten posun zprava doleva, jehož autorem je Napoleon osobně... těch argumentů je více.

Pochybovat je potřeba o všem :) no a tedy v první řadě o tom, co o bitvě, kterou odvelel, říká vrchní velitel :)

J.

Jiří Kovařík řekl(a)...

Jakube, pokud zmiňuješ Adkina, máš na mysli "The Waterloo Companion", nebo něco jiného?

jakub.samek řekl(a)...

Jj, The Waterloo Companion.

Anonymní řekl(a)...

Zdá se mi velmi úsměvné jak všichni rádi hodnotí vojevůdcovský výkon Napoleona. A to kriticky zejména u Waterloo.
Napoleon byl v prvé řadě člověk a "pracoval" s prostředky své doby. Dnes všechno víme a všechno známe a naše soudy jsou úplně z tohoto pohledu scestné - hl. o míře zavinění vyniklých chyb a omylů. Praktické reálie oné doby – války a bitvy jsou nám v podstatě úplně neznámé (například fyzická a hl. psychická zátěž vojevůdce). Jen si tyto reálie každý zvlášť nějak představuje. Na základě již později známých informací někdy více či méně pravých plus naše představivost si skládáme "zaručeně pravý" děj. Pak z něj určujeme kdo a do jaké míry chybuje. To je ale dle mě úplně špatný soud.

Pokud chce někdo začít měřit míru kritického počínání Napoleona na bitvu samotnou musí znát (analyzovat) vše co věděl (četl, slyšel, viděl, atd.) a kde v jaký čas byl. Také znát míru jeho fyzického a psychického vyčerpání (velmi ovlivňuje úsudek!). A jen o tyto údaje se pak opírat. Zatím jsem toto analýzu od nikoho neviděl. Dále do toho vstupuje "lidský faktor" (například věrohodnost sdělení či odhadů dalších lidí) a faktor jménem "válečná mlha". Další rolí je faktor X (jak jej například formuloval Che Guevara) tj. míru psychické odolnosti a bojovnosti jednotek.

Často při hodnocení Napoleona se počítá s tím že Napoleon "jako genius" vše věděl a vše znal či mohl vydedukovat. A že to prostě pak zbabra.. Dle mě by se mělo vzít v úvahu hodnocení později slavného člověka té doby – Calusewitze.
Clausewitz předně znal velmi dobře dané reálie. Později se seznámil i s podrobnostmi. Jeho závěry jsou dle mě velmi významné ale často úplně opomíjené. (Jedinou výjimkou co jsme se osobně setkal je kniha – Waterloo od: P. Hofschöer.)
Například v knize "O válce" kap. "Kritika" píše Clausewitz: "Prokáže-li kritik, že Bedřich nebo Napoleon dělali chyby, pak to neznamená, že by se jich nebyl dopustil ten, kdo kritiku provádí, mohl by dokonce připustit, že v postavení těchto vojevůdců by byl mohl udělat ještě větší chyby, ale kritik ví o těchto chybách ze souvislostí věcí a tvrdí, že jednající je mohl při svém důvtipu postřehnut."

Clausewitz to přesně a nadčasově vystihl. Škoda jen, že v češtině od něj nevyšlo toho více a to zejména jeho "Ruská kampaň 1812" a jeho kritika či práce o Waterloo a Wellingtonovi. Mám za to, že tudy by se měli vydavatelé ubírat.

Pokud p. Kovařík toto Clausewitzovo hodnocení či závěry co Napoleon opravdu věděl a viděl (dle čeho se pak fakticky rozhodoval) vezme v úvahu v připravované knize bude to jistě dobře.

Roman S.
Přerov

Jiří Kovařík řekl(a)...

Souhlasím i nesouhlasím. Tady vůbec nejde o to, aby byl někdo po bitvě generálem. Ty otázky,které si pokládá Coppens, si kladli už takřka Napoleonovi současníci, Charras, největšší z kritiků, Mauduit, či drobní očití svědci, např. Heymes... Nebo Siborne z britské strany, který shromáždil stovky dopisů účastníků. Proti legendě, již vytvořilo na Svaté Heleně duo Gourgaud-Napoleon, a kterou podpořili nejen Thiers s Houssayem, ale i Hugo či Zweig, to nestačilo (na nedávné práci Damammově je to jasně vidět, na starším Margeritovi rovněž, na novém Barberovi už dost málo). Coppens je spíš sbírka analýz a esejů, opřených ale o důkladnou znalost pramenů i topografie (viz jeho velmi zásadní série sešitů o Waterloo). Já o něm taky pochyboval, už mu ale dávam zapravdu. Clausewitze (Feldzug 1815) cituje dost často, i Jominiho, na kterého z velkých stratégů teoretiků zapomínáte. Chyb tu bylo mnoho, lží také, a některé chyby byly tak elementární, že nešlo než je zalhat. Rozdělit nepříliš silnou armádu a ztratit vliv na jednu část, to Clausewitz sa jiní nechápali. Nezajistit si osmáctého pravý bok, neprovést tam ani průzkum, to je u legendárního vojevůdce nepochopitelné (opět viz Clausewitz..., který u toho všeho byl). Coppens vzal do úvahy mnoho věcí, snažím se o to také... Nebojte, Clausewitze znám, jeho 1812 a 1814 jsem ostatně dost využíval ve 3 a 4 dílu Napoleonových tažení. A byl to právě on, kdo první polemizoval s Gourgaudem-Napoleonem (přesně řečeno je tvrdě zkritizoval), čímž je velice rozladil...

jakub.samek řekl(a)...

Nevšiml jsem si, že by "všichni hodnotili vojevůdcovský výkon Napoleona", a především bych neřekl, že hodnotit číkoli výkon v jakémkoli oboru je něco nevhodného, či snad že by se toho směl odvážit jen zkušený praktik, a to jen s prokazatelnou schopností odvést "práci" bez kritizovaných chyb :)

Zkuste z Clausewitze citovat něco týkajícího se konkrétního problému Waterloo a diskuse může pokračovat. Je-li Váš příspěvek náznakem polemiky s tím, co jsem já napsal o Coppensově knize, pak vězte, že kritika tu nemíří primárně na Napoleona, ale na jeho tři verze příběhu bitvy a na práci historiků.

Clausewitz se větami, které citujete, obrací k vojákům své doby, protože také pro ně své dílo psal, a tak to také dává smysl. On tady nehovoří k nadšencům, badatelům a historikům počátku 21. století; on si přece v žádném případě nemyslel, že bychom si mohli my sami sebe představovat v pozici vrchního velitele u Waterloo či v podobné bitvě a poměřovat sami sebe, tak jako ovšem ano jeho současníci stavu vojenského, s Napoleonem či Fridrichem... :))

Bavme se tedy o konkrétních jednotlivostech, o Napoleonově záměru, o jednotlivých místech a momentech bitvy - a ano, přesně tak, že nás bude zajímat především to, co Napoleon věděl či mohl vědět.

Drobný detail závěrem tohoto příspěvku: jste toho názoru, že jakákoli psychická či fyzická indispozice (pramenící z jeho zátěže) vrchního velitele tohoto nějakým způsobem zbavují odpovědnosti za přijatá rozhodnutí a výsledek? Já bych řekl, že je mohou nejvýš pomoci vysvětlit.

Jiří Kovařík řekl(a)...

Dobrý den, omlouvám se, že se zapojuji. Z Clausewitze
postačí malý výňatek:
„Teprve tehdy (míněno 18. červen) začal jasně vidět význam toho, aby měl Grouchyho v postavení mezi sebou a Prusy; teprve tehdy dostaly jeho instrukce směr, který měly mít od začátku...“ (Campagne de France en 1815, Ivrea, Paris 1973, p. 149). Odpusťte, že Clausewitze a jiné citovat nebudu, to ponechme případně, až vyjde moje Waterloo. Nejde to, problémů je kolem 15.-18. června tolik, že je nelze stručně shrnout. Další citaci o podstatě celé kampaně 1815 z "O válce" najdete hned jako motto mých "Sto dní": "V bitvě ze všech nejslavnějších, v bitvě u Belle-Alliance, vynaložil Bonaparte své poslední síly, aby docílil obratu, když už žádný obrat nebyl možný, vydal všechno do halíře a potom utekl jako žebrák z bojiště i z říše..." To je jádro pudla... A ještě k psychickému či fyzickému stavu. Larrey, Percy ani jiný z doktorů, kteří s N. v Belgii byli, nezanechali exaktnější informaci a zbytek jsou jen pocity či dojmy N. okolí, fakticky jen dohady, někdy post fact a možná na omluvu. Únava? V noci 14/15 spí N. na zámku v Beaumontu, 15/16 na zámečku v Charleroi (dokonce na opačném břehu Sambry než je fronta!!!), 16/17 na zámku na severním okraji Fleurusu, 17/18 v pohodlném statku; vždy je obklopen císařským domem (viz Marchandovy paměti, atd.) a to, že si 18. ráno objednává k večeři skopovou kýtu "dobře propečenou", nesvědčí o zažívacích či žaludečních potížích. V prvním sledu se objeví jen 15. časně ráno a 17. odpoledne. Námahy polního tažení podstoupil v oněch dnech pramálo...