NELSON, WELLINGTON A ŠLECHTICKÉ TITULY

Tato pozoruhodná studie Vladimíra Černého vznikla vlastně dílem náhody a zčásti mojí vinou. Autor mi totiž nejprve poslal mail s upozorněním na chyby, jichž jsem se při hodně proměnlivé titulatuře Arthura Welleselye ve své dvoudílné knize o Poloostrovní válce (Napoleonova invaze, Napoleonova prohra) dopustil. Měl pravdu, pouhé "sir Arthur" lze použít jen v určitém úseku života tohoto britského politika-válečníka, a mně vysvětlující odstavce zaujaly natolik, že jsem požádal, zda by pisatel nebyl ochoten vše zpracovat do příspěvku pro tento blog. Vyhověl, čehož si velice vážím, téma dokonce rozšířil a já jsem přesvědčen, že vás problematika britské šlechtické titulatury i protokolárního oslovování zaujme.

NELSON, WELLINGTON A ŠLECHTICKÉ TITULY

Vladimír Černý

Nelson (Abbott)

Na téma nejproslulejšího britského námořního velitele lorda Horatia Nelsona i jeho neméně proslulého „pozemního“ kolegy Arthura Welleseleye, 1. vévody z Wellingtonu toho bylo napsáno i v češtině poměrně hodně. Málo se však ví o tom, jaké šlechtické tituly jim byly za jejich válečné úspěchy uděleny a co to pro oba válečné velikány ve společenském životě vlastně znamenalo. Právě této problematice je věnován následující příspěvek.

    Začněme starším z nich, Horatiem Nelsonem. Narodil se 29. září 1758 v malé vesnici Burnham Thorpe v hrabství Norfolk jako šesté z celkem 11 dětí reverenda Edmunda Nelsona a jeho ženy Catherine rozené Sucklingové. Nelsonové byli starou rodinou žijící v norfolkském hrabství už po generace, ale k místní společenské elitě přece jen nepatřili. Spíš se jednalo o vyšší střední třídu. Významnější předky měl Horatio z matčiny strany, kde nalezneme i šlechtice. Pradědečkem byl sir Charles Turner, 1. baronet a člen Parlamentu. Nelsonovým nejslavnějším předkem pak bezesporu byl matčin prastrýc Robert Walpole, 1. hrabě z Orfordu, který zastával v letech 1721-1742 funkci ministerského předsedy.[1] 

Námořnická kariéra Horatia Nelsona je známá víc než dostatečně a na toto téma existuje nepřeberné množství titulů.[2] Jeho hvězdná hodina přišla 14. února 1797, kdy se jako komodor zúčastnil na palubě řadové lodě HMS Captain bitvy u mysu svatého Vincenta. Střetla se zde britská válečná eskadra pod velením admirála sira Johna Jervise se španělskou flotilou admirála Dona José de Cordóby. Zpočátku se střetnutí nevyvíjelo příznivě a byl to právě Nelson, který porušil rozkazy svého admirála a odvážným manévrem přispěl rozhodující měrou k britskému vítězství. Po návratu jej sice někteří závistiví kapitáni kritizovali za svévolný postup, ale admirál Jervis si byl dobře vědom významu Nelsonova počínání a svého podřízeného patřičně vychvaloval. A jelikož bylo v té době zvykem vítězné velitele odměňovat úměrně dosaženému úspěchu, mohli oba počítat s tím, že ani je po návratu domů pocty neminou. Král Jiří III. pak skutečně jmenoval 27. května 1797 Jervise hrabětem ze St. Vincent a Nelson byl dekorován Řádem lázně (The Most Honourable Order of the Bath) s čímž se automaticky pojilo povýšení do rytířského stavu.[3] Z Nelsona se tedy nyní stal „sir Horatio“, získal také hodnost kontradmirála a celá Anglie jej oslavovala jako hrdinu. Byl to však pouze počátek slavných úspěchů.

Bitva na Nilu (Brown)

    Ještě větší triumf následoval 1. srpna 1798, kdy britská eskadra pod Nelsonovým velením rozdrtila Francouze v bitvě u Nilu (Abúkiru). Vítězství to bylo naprosté a ze 17 francouzských řadových lodí a fregat unikly pouze čtyři zničení či zajetí. Francouzi také ztratili přes 5 000 mužů, zatímco Britové zaznamenali jen 218 mrtvých a 677 zraněných.[4] Je samozřejmé, že takový triumf vyvolal v Anglii vlnu nadšení a Nelson byl králem 6. října 1798 povýšen na barona Nelsona z Nilu a Burnham Thorpe (Baron Nelson of the Nile and of Burnham Thorpe).[5] Britský parlament mu také přiznal doživotní rentu ve výši 2 000 liber ročně (což by bylo 169 240 liber v současné době, tedy něco přes 5 100 000 korun) a dalších 1 000 liber každý rok Nelsonovi přislíbil dosud samostatně fungující parlament Irska. Ani to ještě nebylo vše, jelikož jednorázovou částkou ve výši 10 000 liber vítězného admirála odměnila Východoindická společnost, jejíž obchodní zájmy Francouzi ohrožovali a pro kterou tedy bylo toto vítězství darem z nebes. Nelson po svém vítězství odplul do Neapole, v té době hlavního města království obojí Sicílie. Tehdy zde vládl král Ferdinand I. a ten jmenoval Nelsona 13. srpna 1799 vévodou z Bronté (Duca di Bronté). Jiří III. pak Nelsonovi 12. září 1801 udělil povolení užívat tento titul i v Británii.[6]  

Nelson u Trafalgaru (Heysbam)

     Mezitím však námořnická kariéra pokračovala dál. V lednu 1801 získal Nelson hodnost viceadmirála a 2. dubna 1801 následovalo vítězství nad Dány v bitvě u Kodaně. Dánové kladli tvrdý odpor a britské ztráty na mrtvých a zraněných dosáhly 943 mužů, ale přesto se nakonec podařilo cíl operace splnit.[7] Nelson byl 19. května 1801 králem odměněn titulem vikomta, ale tuto poctu prý nepovažoval za přiměřenou.[8] Sám toužil po tom stát se hrabětem, což se mu ale za svého života nepodařilo. Jedním z důvodů mohl být jeho původ, kvůli kterému jej mnohé vlivné osobnosti tehdejší britské politické scény považovaly za povýšence. Také nemanželský poměr s Emmou Hamiltonovou mu u prudérní anglické společnosti dost uškodil. Tak se stalo, že v bitvě u Trafalgaru 21. října 1805 byl Nelson stále „jen“ vikomtem. Po viceadmirálově smrti na palubě HMS Victory však byl hrabětem jmenován 9. listopadu jeho o rok starší bratr, reverend William Nelson (1757-1835).[9] Ten také získal roční penzi ve výši 5 000 liber a kromě toho jednorázovou odměnu 90 000 liber, aby si mohl vybudovat sídlo hodné nově nabytého vysokého postavení. Na rozdíl od svého bratra sice William Nelson pro Anglii nikdy nic významného neudělal, ale jakožto nejbližší žijící příbuzný padlého národního hrdiny sklidil po Trafalgaru všechny pocty sám. Inu, tak už to v životě chodí, že lidé často sklízí to, co nezaseli… Rod hrabat Nelsonů pokračoval skrze Williamova synovce Thomase Boltona a existuje dodnes. V současné době je hlavou rodiny Simon John Horatio, 10. hrabě Nelson, který se narodil roku 1971.[10]       

Wellingtonův portrét od  Lawrence

    Mnohem závratnější šlechtická „kariéra“ čekala Arthura Wesleye. Pocházel z bohaté rodiny mající kořeny v Irsku, ale ani zde se nejednalo o starou šlechtu. Prvním významným příslušníkem rodu byl Arthurův dědeček Richard Colley (nebo Cowley), který si roku 1728 změnil po svém bratranci rodové jméno na Wesley. V letech 1729-1746 byl poslancem Parlamentu za město Trim v hrabství Meath a 9. července 1746 získal od krále Jiřího II. titul barona z Morningtonu.[11] Jeho syn Garret Wesley (1735-1781) zdědil po smrti svého otce v lednu 1758 titul a stal se 2. baronem. Dne 6. února 1759 se oženil s Annou Hillovou-Trevorovou (1742-1831), dcerou Arthura Hilla, 1. vikomta Dungannona a 2. října 1760 jej Jiří II. povýšil na hraběte z Morningtonu.[12] Z manželství vzešlo celkem pět synů a jedna dcera, kteří se dožili dospělosti. Třetím synem v pořadí se stal 1. května 1769 Arthur. Jelikož měl dva starší bratry, žádný šlechtický titul dlouho nevlastnil. Jakožto syn hraběte byl ale oslovován Ctihodný (Honourable) Arthur Wesley, což roku 1798 změnil na Wellesley.

Portrét od Goyi

    Stejně jako kariéra Horatia Nelsona, také vojenská dráha Arthura Wellesleye je dobře známa a byla mnohokrát zpracována.[13] Poprvé na sebe výrazně upozornil během služby v Indii, kde velel jako generálmajor armádě Východoindické společnosti. Do historie se zapsal zejména jeho velký úspěch v krvavé bitvě u Assaye 23. září 1803, když porazil mnohem početnější vojska takzvané maráthské konfederace.[14] Za úspěchy v Indii byl Wellesley po návratu do Anglie králem 1. září 1804 dekorován Řádem lázně a povýšen na rytíře, takže se z něj stal „sir Arthur“ a takto jej oslovovali i podřízení velitelé. Ovšem první vítězství v bojích proti Napoleonovým vojákům v Portugalsku a Španělsku přinesly Wellesleymu další pocty. V Británii ocenili zejména taktický úspěch ve dvoudenních krvavých bojích u Talavery de la Reina 27. – 28. července 1809 a dne 26. srpna téhož roku povýšil král Jiří III. sira Arthura rovnou dvakrát, když jej jmenoval baronem i vikomtem.[15] Nyní se tedy stal lordem a nesl tituly Baron Douro of Wellesley a Viscount Wellington of Talavera. Výstup po jednotlivých žebříčcích šlechtické hierarchie tím však zdaleka neměl být u konce.[16]

    Další Wellingtonovo působení a úspěchy na Pyrenejském poloostrově mu přinesly ještě větší společenský vzestup, když dne 22. února 1812 získal titul hraběte (Earl of Wellington).[17] Tentokrát mu jej jménem svého nemocného otce udělil princ regent, pozdější král Jiří IV.[18] Když pak Wellington 22. července 1812 rozdrtil armádu francouzského maršála Marmonta v bitvě u Salamanky, následovala 18. srpna z rukou prince regenta další odměna v podobě titulu markýze (Marquess Wellington of Wellington).[19] Toto dvojí Wellingtonovo povýšení během jediného roku jasně ukazuje, jak velký význam jeho vojenským operacím ve Španělsku a Portugalsku britské vládnoucí kruhy přisuzovaly. Když zvítězil nad Francouzi v čele s králem Josefem Bonapartem u Vitorie, následovala v červnu 1813 i vytoužená hodnost britského polního maršála. Vrchol pak nastává po ukončení Poloostrovní války a Napoleonově první abdikaci. Vítězného Wellingtona obdařil princ regent druhým titulem markýze a k tomu i titulem vévody (Marquess Douro and Duke of Wellington), což bylo úředně oznámeno 3. května 1814.[20] Tím pádem se Wellington dostal až na samý vrchol šlechtické pyramidy, protože výše než na vévodu to už dotáhnout nemohl. Lidé ho nyní museli oslovovat Vaše Milosti (Your Grace), což bylo – a stále je – ve Velké Británii platné oslovení člověka s vévodským titulem mimo královskou rodinu.[21]

Wellington u Waterloo (Hillingford)

    Vedle britských šlechtických titulů byl Wellington i majitelem řady významných zahraničních poct. Udělily mu je zejména královské dvory portugalský a španělský, jejichž představitelé si byli dobře vědomi zásluh tohoto vojevůdce na restauraci svých trůnů. Jako první získal 18. října 1811 portugalský titul hraběte z Vimeira (Conde de Vimeiro), což byla připomínka vítězství nad francouzským generálem Junotem 21. srpna 1808.[22] V lednu 1812 se Wellington stal španělským vévodou ze Ciudad Rodriga (Duque de Ciudad Rodrigo) a zároveň grandem 1. třídy. V srpnu téhož roku následoval portugalský titul markýze z Torres Vedras (Marques de Torres Vedras) a 18. prosince 1812 portugalský titul vévody Vítězství (Duque da Vitória). Jako poslední nakonec získal 18. července 1815 nizozemský titul knížete z Waterloo (Prins van Waterloo).[23] Kromě všech těchto titulů byl Wellington nositelem mnoha četných řádů a vyznamenání jak domácích, tak i zahraničních. Rakouský císař František I. jej například dekoroval velkokřížem řádu Marie Terezie.[24] Po skončení napoleonských válek se Wellington věnoval politice a byl dvakrát toryovským ministerským předsedou. Poprvé v období od 22. ledna 1828 do 16. listopadu 1830, podruhé už jen krátce  mezi 14. listopadem a 10. prosincem 1834. Zemřel 14. září 1852 ve věku 83 let. 

    Manželství uzavřel Wellington 10. dubna 1806 s Catherine Sarah Dorotheou  Pakenhamovou (1772-1831), dcerou Edwarda Michaela Pakenhama, 2. barona Longforda. Měli spolu dva syny, z nichž starší Arthur Richard Wellesley (1807-1884) se stal po otcově smrti 2. vévodou z Wellingtonu. Mladší syn lord Charles Wellesley (1808-1858) měl na rozdíl od svého bratra mužské potomky a v jeho linii tedy rod vévodů z Wellingtonu pokračoval. Dnes je jeho hlavou Arthur Valerian Wellesley, 8. vévoda z Wellingtonu, který se narodil 2. července 1915. Má několik synů, vnuků a pravnuků, takže kontinuita rodu je i pro 21. století zajištěna.[25]      

                   

Poznámky:

---

[1] ADKIN, Mark: The Trafalgar Companion. A Guide to History’s Most Famous Sea Battle and the Life of Admiral Lord Nelson. Aurum Press, London 2005, s. 58-59.

[2] Zatím poslední kvalitně zpracovaná Nelsonova biografie viz KONSTAM, Angus: Horatio Nelson. Command 16, Osprey Military, London 2011.

[3] Úřední oznámení o udělení těchto poct bylo zveřejněno ve vládním listu The London Gazette, č. 14 012 pro období 23. -27. května 1797, s. 474. Tento list byl založen již za vlády krále Karla  II. roku 1665 a existuje dodnes. Jeho hlavním úkolem bylo zveřejňovat významné společenské, politické a vojenské události a lze v něm najít mnoho cenného materiálu i k historii revolučních a napoleonských válek. 

[4] FREMONT-BARNES, Gregory: Nile 1798. Nelson’s first great Victory. Campaign 230, Osprey Military, London 2011, s. 81-82.

[5] The London Gazette, č. 15 067 pro období 2. – 6. října 1798, s. 931.

[6] The London Gazette, č. 15 405 pro období 8. – 12. září 1801, s. 1103.

[7] Podrobné hlášení Nelsona a jeho nadřízeného admirála sira Hydea Perkera o bitvě u Kodaně včetně seznamu ztrát mužů na všech lodích viz zvláštní vydání The London Gazette z 15. dubna 1801, č. 15 354.

[8] Úřední zpráva o Nelsonově povýšení na vikomta byla zveřejněna v The London Gazette č. 15 366 za období 16. – 19. května 1801, s. 549.

[9] The London Gazette, č. 15 859 pro období 5. – 9. listopad 1805, s. 1376. 

[10] Genealogie Nelsonů viz The Cracrofts Peerage, Nelson, Earl (UK, 1805). Dostupné na www.cracroftspeerage.co.uk/online/content/index723.htm (ověřeno 6. 2. 2012).

[11] Podrobnosti k Richardu Wesleymu, 1. baronovi z Morningtonu viz The Peerage.com. A genealogical survey of the peerage of Britain as well as the royal families of Europe. Person Page – 10645. Dostupné na http://thepeerage.com/pl0645.htm (ověřeno 6. 2. 2012). 

[12] Podrobnosti ke Garretu Wesleymu, 1. hraběti z Morningtonu viz The Peerage.com, Person Page 10 256. Dostupné na http://thepeerage.com/p10256.htm  (ověřeno 6. 2. 2012). 

[13] Z novějších prací viz např. CORRIGAN, Gordon: Wellington. A military Life. Hambledon Continuum, London 2001.

[14] K této u nás málo známé bitvě viz MILLAR, Simon: Assaye 1803. Wellington's first and ‚bloodiest‘ Victory. Campaign 166, Osprey Military, London 2006.

[15] Zpráva o tom byla uveřejněna v The London Gazette, č. 16 291 pro období 22.-26. srpen 1809, s. 1342. 

[16] Hierarchie vyšší šlechty od nejnižšího stupně k nejvyššímu je v Británii následující: baron – vikomt – hrabě – markýz – vévoda. 

[17] The London Gazette, č. 16 576 pro období 18.-22. února 1812, s. 335.

[18] Jiří III. (1738-1820) byl králem od roku 1760 do roku 1820. Posledních devět let však za nemocného panovníka vykonával vladařské povinnosti jako princ regent jeho syn, který pak po otcově smrti nastoupil roku 1820 na trůn jako Jiří IV a vládl následujících deset let. 

[19] The London Gazette, č. 16 635 pro období 15.-18. srpna 1812, s. 1643.

[20] The London Gazette, č. 16 814 ze 3. května 1814, s. 936. 

[21] Příslušníkům královské rodiny, tedy dětem a vnoučatům panovníka, náleží oslovení Vaše královská Výsosti (Your Royal Highness).

[22] K této bitvě viz CHARTRAND, René: Vimeiro 1808. Wellesley's first Victory in the Peninsular. Campaign 90, Osprey Military, London 2001.  

[23] Všechny tyto tituly vypočítává ELLIOTT, George: The Life of the Most Noble Arthur Duke of Wellington. London 1816;  uvedeny jsou také ve zvláštní příloze The London Gazette  č. 21 388 ze 6. prosince 1852 vydané u příležitosti Wellingtonova státního pohřbu.

[24] MĚŘIČKA, Václav: Řád Marie Terezie. In: Heraldika a genealogie, ročník XXIV, 1991, č. 1-2, s. 67 a 116.

[25] Genealogie Wellingtonů viz The Cracrofts Peerage, Wellington, Duke of (UK, 1814) www.cracroftspeerage.co.uk/online.content/index631.htm (ověřeno 6. 2. 2012).