Arturo Pérez-Reverte patří bezesporu mezi nejvydávanější současné španělské spisovatele, což u nás, bohužel, platí jen omezeně. Vyšly, většinou v Mladé frontě, jeho romány ze současnosti, na ty historické se ale nedostalo. Prvotina z napoleonských válek, novela El Húsar, o níž jsem na tomto blogu psal na jaře, je toho dobrým příkladem, zaráží však, že nikdo nesáhl po dnes už, tuším, šestisvazkovém cyklu El capitán Alatriste, epickém a skvěle vykresleném příběhu ze španělských dějin zhruba v období Třicetileté války, kdy říše, nad níž slunce nezapadalo, spěla k úpadku. Směs nebetyčné hrdosti i nouze, to je kapitán Diego Alatriste y Tenorio, muž prostého původu. žoldnéř, šermíř, příležitostný nájemný zabiják, dobrý přítel a chlap, který se stará o syna svého padlého druha, jak umí nejlépe. Armáda, inkvizice, intriky, královský dvůr, krčmy, básníci, krásné ženy, to vše tvoří z cyklu dokonalý román kápě a meče v nelepší dumasovské tradici, avšak s podstatným rozdílem, s věrností historii. Pokud ji Pérez-Reverte věrní není, jde o rafinovaně roztomilé mystifikace v podobě vymyšlených básní na konci každého svazku či odborného restaurátorského výkladu o tom, jak slavný Velasquez namaloval na svůj obraz Las Lanzas (česky se mu říká Kapitulace Bredy; neodpustil jsem si snímek slavného plátna nepřidat) Alatristeho a kterak jej musel zamalovat... První díl se točí kolem svatebních námluv budoucího Karla I. Anglického a vévody Buckinghama v Madridu, další (Limpieza di sangre) kolem všemocné Svaté inkvizice, ze všeho nejraději mám ale ten třetí (El sol de Breda), až velebně vojácký a současně bez příkras drsný příběh z války proti Holanďanům. Z francouzštiny znám i čtvrtý (El oro del Rey) o zaltě z Ameriky, které králi dochází, protože mu jej krade ministr; Alatriste dostane za úkol lodě přepadnout a nákladu se zmocnit pro panovníka, který není tak silný, aby jej svému ministrovi zabavil. Pokud by někoho zajímal autor a jeho knihy, prolink na stránky Arturo Pérez-Reverta je v nadpise.
Podle románové série vznikl roku 2006 i vynikající film Kapitán Alatriste režiséra Augustína Diaze Yanese s Viggo Mortensenem v hlavní roli; u nás byl dostupný na DVD a, tuším, běžel i v televizi. Přiložený trailer dává nahlédnout, oč jde, a naznačuje to, o čem jsme přesvědčen: tehle projekt patří mezi nejlepší historické filmy posledních desetiletí. Film končí tím, co je v románech zatím jen naznačeno, bitvou u Rocroi, v níž má Pérez-Revertův hrdina najít konec všeho, jen cti a slávy ne... Závěr je tak strhující, že si jej nechám na nejbližší dobu a na připomenutí jedné z nejslavnějších bitev francouzských dějin, v níž našly dříve nepřemožitelné španělské tercios svůj hrob...
8 komentářů:
Bohužel znám jen film, ovšem i ten je fascinující - co může dopadnout špatně, to špatně dopadne, a co špatně dopadnout nemůže, to taky špatně dopadne... Obvzlášť mě zaujala scénka, v které se Alatriste s druhy brodí vodou v Holandsku, voda jim sahá až po nosy, pouze ruce s mušketami mají nad hladinou, občas si stoupnou na špičky a foukají na lunty, co mají na zápěstí. Posléze už ve Španělsku Alatriste říká: Je to země, v níž je doma ďábel, je tam hrozná zima...
Ano, ta úvodní scéna je (co se knihy týče) ze "Slunce u Bredy", v textové podobě je stejně úžasná. Právě v tomhle díle má Pérez-Reverte spousty geniálních pasáží o vojenském řemesle, válce, vojenské cti a, jak napsal A. de Vigny, vznešenosti i bídě života vojenského. Mimochodem, týž autor napsal formou literatury faktu nesmírně plastický příběh o povstání v Madridu 1808 ("Den hněvu") a nedávno mu vyšel ve Španělsku "Cádiz" o obléhání toho místa Francouzi za Poloostrovní války.
Bohužel nevládnu španělsky a v češtině vyšly Revertemu jen takové věci jako Šermířský mistr nebo Dumasův klub, které tedy také nejsou špatné...
Šermířského mistra považuji za obzvlášť krásného...! A Kůže na buben, i když je to současnost, je velmi dobrá... Ale Alatriste je levně v paperbackách i v angl. a fr., vládnete-li...
I podle mne je Kapitán Alatriste jeden z nejlepších historických filmů, který jsem v posledních pěti letech viděl. Pokud pominu perfektní provedení šermířských soubojů (bez asijských bojových prvků, které bohužel tak často v jiných filmech vídáme) a krom závěrečné hrdinské scény, mne velice zaujala scéna, kde umírající sok po souboji Alatristemu říká něco v tom smyslu "všimnul sis, že se v poslední době už zabíjíme jen mezi sebou". Krutá realita válečných veteránů.
A nevite kde sehnat ty anglicke paperbacky? Nejak se me nedari na ne nikde narazit. Dekuji :)
Dvě odpovědi naráz:
Nejprve ohledně paperbacků:
www.amazon.co.uk, zadat jméno autora, vypadnou tři strany..., Breda je na druhé. Platit se dá kartou, nebo objednat přes leckoho, např. přes Palác knih Luxor...
Pak Martasovi: naprostý souhlas ve všem. A slova Gualteria Malatesty (v knize moc dobrá postava), umírajícího po souboji jsou jak od Stendhala: krátká věta a máte z ní před očima obraz! V úvodu k Napoleonovým tažením V (Ať žije císař) jsem ze Slunce od Bredy použil tuhle pasáž:
„Z pocitů, které vám prolétnou hlavou vprostřed boje, bych zmínil především strach, pak bojechtivost a šílenství. Poté přijde na řadu únava, rezignace, lhostejnost. Když však voják přežije a vzešel-li z dobré setby, z níž se rodí skuteční muži, zůstane mu také pocit hrdosti nad splněným úkolem. Nemluvím k vám o tom, čím je voják povinován Bohu či králi, ani o povinnosti profesionálního vojáka zasloužit si čestně svůj žold, ani o závazcích vůči druhům a kamarádům. Chci mluvit o jiné věci: o povinnosti bít se, když to musí být, aniž to souvisí s národem či praporem, neboť to je, koneckonců, vždy ovoce čiré náhody. Chci tím říci, že sevřou meč, pevně očekávají protivníka a draze mu prodají vlastní kůži, místo aby se nechali vést jako ovce na porážku. Chci říci, že život nám jen zřídka dává šanci, abychom o něj přišli důstojně a se ctí.“
Taky dobrý!!!
Řekl bych skvělé tak, až mráz běhá po zádech.
Okomentovat