ohodlné je prolink v nadpisu), věnovanou historii c. k. rakouské armády, můj dosti obsáhlý článek, publikovaný před pár lety v magazínu Přísně tajné. Jmenuje se Rakouské Thermopyly a pojednává o obraně alpských pevností Malborghet a Predil roku 1809. Poněkud podrobněji tento dramatický příběh setníků Hensela a von Hermannsdorfa, dvou statečných rakouských důstojníků, a jejich mužů naleznete i v mé knize 1809-Orel proti orlu. Jak říkám v úvodu onoho článku:"Thermopyly - bitva Sparťanů s mohutným perským vojskem v řecké soutěsce roku 480 před Kristem - se staly symbolem sebeobětování pro společnou obranu a věc. V historii není příliš příkladů podobného boje. Roku 1809 se však příkladem spartského krále Leonida řídili na pomezí rakouských a italských Alp dvě nevelké jednotky habsburské armády a jejich příslušníci zde prokázali ty nejvyšší vojenské ctnosti: statečnost, rozvahu, odhodlání, neuvěřitelnou morálku i disciplínu. Ne náhodou se obraně horských tvrzí Malborghet a Predil začalo říkat Rakouské Thermopyly a na místě bojů posléze vyrostly dva pomníky. Je škoda, že tato epizoda upadla do zapomnění, tím spíše, že v ní krváceli i vojáci z Čech a Moravy. Velitel pevnosti Predil ostatně pocházel z Prahy..."
Plány obou pevností (které jsou jinak jen ve výše zmíněné knize o roce 1809) naleznete na primaplaně a abych vás navnadil, přikládám nepříliš známý, o to však dramatičtější obraz posledního Henselova boje od polo
zapomenutého, leč proslulého rakouského malíře-batailisty Albrechta Adama. Ten je zájemcům o napoleonskou historii znám především jako vojenský malíř ve službách italského vicekrále Eugena de Beauharnais, s nímž absolvoval mimo jiné tažení roku 1812 do Ruska, které zachytil nejen řadou pozoruhodných skic, ale i velice poutavými memoáry...Pokud jde o pomníky ve tvaru pyramidy a se spícím lvem, jsou téměř identické. Fotografie toho, jenž byl vybudován na památku setnika Hensela, dokládá, že byly i pietně restaurované, o čemž se můžete přesvědčit odbočkou při cestě do Itálie zhruba z prostoru před hraničním přechodem Villach. K tomu si dovolím malý povzdech: kéž bychom se my podobně chovali k sochám a památníkům těch, na něž můžeme být právem hrdí, neukrývali např. sousoší maršála Radeckého v lapidáriu Národního muzea a vrátili jej v Praze tam, kde bylo, tedy na Malostranské náměstí...! Ono totiž v naší vojenské historii (zejména té moderní) není mnoho osobností, kterým bychom se mohli bez rozpaků a výhrad poklonit...
Žádné komentáře:
Okomentovat