pondělí 18. října 2010

TRAFALGAR: 205 LET

Dne 21. října uplyne 205 let od bitvy u Trafalgaru, v níž se střetla francouzsko-španělská Kombinovaná flota s loďstvem britským. Nechci onen boj zbytečně připomínat, jde o jeden z nejznámějších střetů v lidské historii, jen si dovolím připomenout svou knihu, která vyšla před časem v nakladatelství ElkaPress (vydalo i Napoleonova kavaleristu a potažmo Marbotovy memoáry), a těm, kteří ji neznají, přikládám ukázkou jednu kapitolku. Je to i předznamenání k tomu, že bych se rád k Trafalgaru na svém blogu za nějaký čas k bitvě vrátil bitvě a vzal si ji za záminku k letmé prohlídce HMS Victory i k historii lodi Duguay-Trouin, která, nebýt šetrných vlád, mohla být dalším muzeem bitvy, jakož i k replice španělské Santísima Trinidad... A z obrázků přikládám krom přebalu také proslulý Stanfieldův olej i akvarel boje Téméraire, Redoutable a Victory, který jsem si před časem přivezl z Portsmouthu..

Dost horko, aby to dlouho vydrželo
(HMS Victory a útok Nelsonovy kolony)
Útok Nelsonovy kolony vedla HMS Victory, trojpalubník, spuštěný v Chathamu 7. května 1765, což znamenalo, že jde o loď čtyřicet let starou; jen HMS Britannia a HMS Defence za sebou měly více let služby. Zatím nebylo jasné, kam přesně míří, avšak na dostřel se ocitla pár desítek minut po HMS Royal Sovereign a nedlouho poté k ní začaly létat první francouzské kule. Málokterá zpočátku zasáhla trup, spíše létaly skrze takeláž, neboť protivník se v duchu tradiční taktiky snažil nepřítele zbavit plachet, stěžňů, ráhen a lanoví, s každým yardem, který proplula, však střelba houstla a černou loď se žlutými pruhy v úrovni dělových palub si bralo na mušku čím dál více Francouzů i Španělů. Prvním plavidlem, které po HMS Victory vypálilo, byl, jak se zdá, čtyřiasedmdesátidělový Le Héros kapitána Jean-Baptiste Poulaina, nyní druhá loď od čela středové eskadry. Vzápětí se k ní přidaly boční salvy za Le Héros plujícího čtyřpalubníku Santísima Trinidad, vlajkové loď španělského kontradmirála (jakkoliv tuto hodnost měl jen propůjčenu) Hidalgo-Cisnerose. Za ní plul Villeneuvův osmdesátidělový Le Bucentaure a po něm čtyřiadesmdesátidělový Le Redoutable kapitána Lucase, který o těchto chvílích později zaznamenal:

„V půl dvanácté se ocitl nepřátelský peloton, jenž mířil k našemu bojovému uskupení, na dostřel. Řadová loď Bucentaure a plavidlo před ní zahájily palbu. Nechal jsem vystoupit na můstek většinu velitelů děl a ukázal jim, jak špatně naše lodi střílejí, neboť všechny jejich rány jdou příliš nízko. Nařídil jsem jim, ať střílejí, aby zbavili protivníka plachet, a hlavně ať dobře míří.“

I Jean-Jacques Étienne Lucas (jehož časové údaje nejspíš musíme posunout o půl až tři čtvrtě hodiny dopředu) tedy zůstával věrný zásadám střelby francouzského válečného námořnictva. Jeho dělostřelci se ovšem po názorné ukázce činili podle Lucasova hlášení lépe:

„Ve tři čtvrtě na dvanáct zahájila Redoutable palbu jedním výstřelem děla z 1. baterie, jenž přeťal ráhno přední košovky řadové lodi Victory, která směřovala k přídi Redoutable. Po celé baterii se rozlehl radostný křik. Vedli jsme hustou palbu a do deseti minut přišla ta loď o peň besanu, přední košovou čnělku a hlavní brámovou čnělku.“

HMS Victory plula vpřed zvolna a její děla mlčela, z přídě ostatně neměla (vyjma karonád) příliš čím odpovídat, francouzská palba ale nemířila jen na ni. Z levoboků lodí předního voje kontradmirála Dumanoira hřměla postupně děla, která si brala za cíl jednu z nejmenších řadových lodí celé Nelsonovy floty, čtyřiašedesátidělovou HMS Africa, plující dopoledne osamoceně na severovýchod od hlavních britských sil. Nelsonův signál, vyvěšený ve 12:25, jí nařizoval:

„Make all sail possible with safety to the mast. Rozvinout všechny možné plachty s ohledem na bezpečnost stěžňů.“

Admirál tím mínil, aby se loď co nejrychleji připojila k jeho koloně, pětatřicetiletý kapitán Henry Digby si však signál vyložil po svém a snažil se co nejrychleji vplout do akce. Byla to nepochybně věc, po níž toužil, a vpřed jej hnala nejen bojechtivost, ale i touha po kořisti. Navzdory mládí patřil v Royal Navy k legendám a mnozí mu záviděli, neboť mu štěstí i smělé akce vynesly za poslední roky mnohou kořist, z níž získal okrouhlou sumu šedesáti tisíc liber. Největším úlovkem se stala španělská obchodní loď Santa Brigada s nákladem v ceně přes milion dollars (což nebyl americký dolar, ale anglický výraz pro španělské peso, ekvivalent osmi reálů). V důsledku toho všeho proplouvala HMS Africa paralelním, leč protiběžným kurzem podél předního voje Kombinovaného loďstva.

Pokud jde o HMS Victory, jen málo svědectví mluví o tom, co muži na jejích palubách při přibližovacím manévru zakoušeli, jejich pocity se však nemohly lišit od toho, co napsali námořníci z lodí Collingwoodovy eskadry.

„Pět minut po jedenácté (ve skutečnosti zhruba o pětadvacet minut později) zahájil nepřítel střelbu na vrchního velitele. Ten dával najevo od počátku bitvy veliký klid, a jak se Victory přibližovala k (protivníkově) linii, začaly lodě přímo před ním či natočené v té obloukové sestavě směrem k němu, střílet, leč jen z jednoho děla, aby zjistily, zda nás mají vskutku v dostřelu. To opakovaně činilo osm či devět lodí až do chvíle, kdy kule prolétla hlavní brámovou plachtou; jakmile nepřítel spatřil, že se v ní vytvořila trhlina, zahájil palbu bočními salvami a začal vést strašnou, děsivou střelbu,“ líčil situaci lodní lékař doktor Beatty.

Kapitán Lucas v dalekohledu z můstku Le Redoutable viděl, kterak podél trupu HMS Victory padají části takeláže, neměl ale tušení, jaké drama se odehrávalo na zádi Nelsonovy vlajkové lodě v podpalubí. Jedna plná kule si prorazila cestu až na horní dělovou palubu a poškodila kormidelní ústrojí natolik, že se trojpalubník stal takřka neovladatelným! Důmyslný mechanismus, který přenášel s pomocí kladek a lan otáčení kormidelního kola na vlastní kormidlo, byl vážně poškozen. Poručík John Quilliam a master (navigační důstojník) Thomas Atkinson, kteří seběhli do podpalubí, zjistili rozsah škod a okamžitě vyčlenili muže, kteří vytvořili životně důležitý pracovní tým o čtyřech desítkách členů. Ten musel nyní manuálně pohybovat masivní kormidelní pákou podle pokynů kormidelního poddůstojníka, což nebylo vůbec snadné nejen kvůli váze. Pracoval pod velením Atkinsona a Quilliama v téměř naprosté tmě a pokyny mužům přenášeli štafetovitě shora, dvě patra dolů, jiní. Nahoře nad nimi ovšem zuřilo peklo, které popsal doktor Beatty následovně:

„Krátce nato zabila dělová kule pana Scotta, tajemníka vrchního velitele, který zrovna rozprávěl s kapitánem Hardym. Lord Nelson byl u toho a kapitán Adair od námořní pěchoty se snažil tělo s pomocí jednoho námořníka odklidit Jeho Lordstvu z očí, on však ihned tajemníkův pád zpozoroval a zeptal se: ,To byl chudák Scott?‘

Když mu pak kapitán Adair odpověděl, že ano, dodal:

,Nebožák!‘

Lord Nelson a kapitán Hardy se procházeli po ubytovací palubě, dlouhou dobu spolu rozprávěli a nepřítel nás stále zasypával palbou. Dvojitý zásah srazil část Marines na zvýšené zádi a osm mužů zabil. Když to Jeho Lordstvo spatřilo, poručilo kapitánu Adairovi, ať muže po lodi rozptýlí, aby netrpěli tolik jako pohromadě. Pár minut nato zasáhl jeden výstřel pachole na ubytovací palubě, střela proletěla mezi lordem Nelsonem a kapitánem Hardym. Úlomky pacholete škrábly kapitána Hardyho na noze a přervaly mu přezku na střevíci. Oba se ihned zastavili a důstojníci z paluby spatřili, jak se na sebe tázavě dívají, neboť předpokládali, že je ten druhý raněn. Jeho Lordstvo se pak pousmálo a pravilo: ,,Je to příliš horké dílo, Hardy, aby trvalo dlouho!‘

Pak dodalo, že ve všech bitvách, v nichž bylo, nikdo neprokazoval více chladnokrevné odvahy než posádka Victory.“

Pokud šlo o ztráty a škody, dr. Beatty poznamenal, že loď hodně utrpěla, ještě než mohla palbu opětovat, měla zhruba dvě desítky mrtvých, třicet raněných, ustřelený besan, střelami odervané všechny závětrovky i s ráhny a notně poničené lanoví. Plyne z toho, že musela ještě víc zpomalit, takřka se vlekla a měla notné štěstí, že vál tak slabý vítr, jinak by se začala s poškozeným kormidelním soustrojím a bez besanu nejspíše odchylovat od kurzu.

I na HMS Victory odmítli důstojníci zalehnout či se jinak krýt, ublížilo by to jejich pověsti. Podobně jednal, jak dokládalo svědectví Williama Badcocka, důstojnický sbor na HMS Neptune, plující za levoboční zádí admirálské lodi. Za pravoboční zádí následovala Nelsona HMS Téméraire a za touto dvojicí plula HMS Leviathan, z palub středního voje Kombinovaného loďstva se však zatím nedalo vytušit, kam přesně Nelson zamíří. Viceadmirál Villeneuve byl přesvědčen, že HMS Victory směřuje k jeho přídi, mezi Le Bucentaure a Santísimu Trinidad, kapitán Lucas na Le Redoutable si ale byl jist, že se příď nepřátelské vedoucí lodi stočí za záď Villeneuvovy vlajkové lodi, a ježto plul za ní, dělal vše, aby mezeru uzavřel:

„Peloton vedený admirálem Nelsonem se blížil k našemu bojovému uskupení a trojpalubníky, které jej předháněly, manévrovaly zjevně tak, aby obklopily francouzskou admirálskou loď; jedna z nich se jí pokoušela proplout za zádí. Ihned, jakmile jsem tento záměr zjistil (…), jsem namířil čelenem do zádě Bucentaure a byl jsem odhodlán obětovat svoji loď k záchraně lodě admirálské. Sdělil jsem tento záměr svým důstojníkům i posádce, která odpověděla opakovaným pokřikem ,Ať žije admirál! Ať žije náš velitel!‘, což provázely bubny i píšťaly. V čele svých důstojníků jsem prošel bateriemi a všude nacházel statečné muže, kteří hořeli netrpělivostí zahájit boj. Mnozí mi říkali: ,Veliteli, nezapomeňte na abordáž!‘…,“ líčil situaci ve svém barvitém hlášení.

Nutno zdůraznit, že v oněch minutách měl přední francouzský voj pod velením kontradmirála Dumanoira vynikající příležitost zkřížit Britům všechny plány. Stačilo, aby jeho lodě, na než Nelsonova eskadra zjevně neútočila, provedly obrat vent devant či lof por lof, v obou případech zádí ke stávajícímu kurzu. Pak by jejich linie, sestávající ze sedmi řadových lodí, mířila návětrné britské eskadře do boku, nebo do týlu. Nikoliv Villeneuve, ale Nelson by se tak ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny.

Francouzský admirál musel vědět, jaká šance se mu naskýtá, a měl to vědět i Pierre Dumanoir Le Pelley, avšak jediné, co udělal, bylo, že plul dál směrem ke Cádizu. Villeneuve ho měl upozornit signálem, dát mu k tomu vlajkový rozkaz, nebo za ním poslat k tomu účelu na závětrné straně plující fregaty: zejména rychlá a osvědčená L’Hortense (měla jméno po Hortensii de Beauharnais, Napoleonově nevlastní dceři a ženě jeho bratra Ludvíka, proto jí námořníci přezdívali Madame Louis) k tomu byla jak stvořená. Místo toho se spokojil (snad ve 12:15) jen s vyvěšením vlajek, které opakovaly článek 5 válečného řádu francouzského námořnictva, který admirál zdůraznil v instrukcích, vydaných před vyplutím:

„Tout capitaine qui n’est pas dans le feu n’est pas à son poste. Každý kapitán, který se nenalézá v ohni, není na svém místě.“

Z předvoje signál pravděpodobně nikdo nezahlédl a Dumanoir neobrátil, ačkoliv musel z levoboku směr útoku britské návětrné eskadry vidět. Neprojevil sebemenší iniciativu, plul klidně dál vpřed, a třebaže jej později vojenský soud zprostí viny, neoddiskutovatelně tím Villeneuvovi po strategické stránce celou bitvu prohrál. Bez účasti sedmi lodí se poměr sil zredukoval na 26:27 ve prospěch Britů, kteří navíc drželi trumfy v podobě většího počtu trojpalubníků!

Vyvěšený rozkaz, či spíše důraznou připomínku povinnosti, spatřil za Le Redoutable a San Justo kapitán Esprit-Tranquille Maistral (obě křestní jména nešla najít v kalendáři ani revolučním, ani křesťanském, v překladu značila Klidná Duše, tedy něco jako Rozvážný), velitel Le Neptune, a pochopil, že admirál k sobě svolává všechny, kdo mohou připlout. Tento dvaačtyřicetiletý Bretonec z Quimperu a námořník od dvanácti let, velitel jedné z nejobranějších a nejrychlejších řadových lodí Villeneuvovy floty, se rozhodl admirála krýt, byť zaujímal v důsledku špatných plavebních vlastností španělské San Justo před sebou polohu na závětrné straně celé linie.

Podobně jako Maistral zareagoval don Miguel Gastón, kapitán San Justo (čímž ovšem tato loď znovu zkřížila Le Neptune plavební dráhu) a don José Quevedo, velitel drobnější San Leandro. Obě jmenovaná plavidla, se do té doby účastnila boje kolem Collingwoodovy HMS Royal Sovereign, leč i oba Španělé usoudili, že je budou Villeneuve na Le Bucentaure a don Baltasar Cisneros na čtyřpalubníku Santísima Trinidad potřebovat mnohem naléhavěji. Byl to správný závěr, nezodpovězenou otázkou ale zůstává, proč od záměru posléze upustili...

„Levá kolona, již vedla Victory, která nesla vlajku admirála Nelsona, (...) chtěla, jak se zdálo, přetnout linii za Santissimou Trinidad a před Bucentaure, avšak buď zjistila, že je tu linie příliš semknutá, nebo změnila z nějakého jiného důvodu názor. Ocitla se od nás na půl dostřelu z pistole a my se ji chystali zahákovat, háky už byly připraveny, leč tu se k nám prudce obrátila pravobokem a plula za záď Bucentaure,“ psal admirál Villeneuve.

Mezera mezi zádí španělského čtyřpalubníku a přídí francouzské admirálské lodi byla pro HMS Victory vskutku příliš úzká a kapitán Hardy se Nelsona zeptal, kam má loď vést.

„Je jedno, do čího boku vrazíme, vyberte si, jak vám libo,“ zněla odpověď.

Hardymu se zdála vzdálenost od zádě Le Bucentaure k čelenu Le Redoutable větší, proto nařídil obrat, při němž se museli muži u kormidelní páky v podpalubí notně zpotit. Kapitán Lucas to pochopil a snažil se ze všech sil mezeru uzavřít.

Byl jsem stále tak blízko Bucentaure, až na mne několikrát křikli, zda k nim chci přirazit, a vskutku, čelen Redoutable se zlehka dotknul koruny záďového zrcadla, já však je ujišťoval, že není třeba mít strach.

Škody na Victory pranic nezměnily na smělém manévru admirála Nelsona; stále trval na záměru rozetnout před Redoutable linii a hrozil zahákováním, pokud mu v tom budeme bránit. Těsná blízkost oné řadové lodi, za níž následovala Téméraire, naši posádku nikterak neznepokojila, jen roznítila její odvahu. Abych já anglickému admirálovi dokázal, že se jeho abordáže nelekáme, dal jsem ze všech ráhen spustit háky. Když tedy řadová loď Victory nedokázala proplout za zádí naší admirálské lodi, přirazila bokem k nám takovým způsobem, že se ocitla zadní nástavbou poněkud šikmo k našemu můstku.“

Jednačtyřicetiletý Jean-Jacques Étienne Lucas, muž malého vzrůstu a velkého ducha, syn soudního vykonavatele v Marennes, města na atlantickém pobřeží, vyplul na moře jako plavčík ve čtrnácti. Sloužil králi Ludvíku XVI. jako prostý námořník na fregatě L’Hermione, v letech 1779 až 1882 zažil námořní válku za nezávislost USA, roku 1884 se stal pomocníkem kormidelníka, o čtyři roky později druhým kormidelníkem a roku 1791 (což už bylo dvě léta po pádu Bastily) prvním kormidelníkem na válečné lodi Le Fidèle, operující v Karibiku a v Indickém oceánu. Roku 1792 z něj byl enseigne de vaisseau, kadet, a o dva roky později poručík. U Bantry Bay zažil nepovedenou invazi do Irska (1796), pak povýšil na fregatního kapitána (1799) a v této hodnosti se účastnil roku 1801 na palubě osmdesátidělové Le Formidable vítězné bitvy u Algecirasu. Proslavil se tu, na hodnost capitane de vaisseau, velitele řadové lodi, ale čekal další dva roky. Spolu s ní dostal v listopadu 1803 i čtyřiasedmdesátidělový dvojpalubník Le Redoutable. Už ve Ferrolu a poté v Cádizu dělal vše, aby loď i posádku připravil co nejlépe. V dopise ministru Decrèsovi (který není totožný s Lucasovým hlášením o bitvě u Trafalgaru) o tom napsal:

„Když mi byla Redoutable přidělena, neopomenul jsem nic z výcviku, který mohl posádce prospět. Přemýšlel jsem o všech bojových střetech s nepřítelem, které jsem zažil, a usoudil jsem, že z útoku vytvořím každodenní cvičení jako předpoklad úspěchu, až náš den nadejde. Nechal jsem ušít pro velitele každého děla plátěné obaly na náboje tak, aby se do každého vešly dva granáty. Ty se zavěšovaly spolu s cínovou trubičkou na doutnák na popruhy s patrontaškou. Při každém našem cvičení na palubě jsem nařizoval mužům, aby vrhali cvičné ruční granáty z lepenky, čímž získávali na rychlosti a dovednosti. V Toulonu jsem se často vyloďoval a cvičil s granáty železnými. V hodu granátem nabyli muži takovou zručnost, že v den bitvy pak dokázali ti nejlepší vrhat dva naráz. Nechal jsem rovněž dopravit na loď stovku mušket s dlouhými bodáky. Vyzbrojil jsem s nimi vybrané muže a ty pak zvlášť cvičil ve střelbě a v zaujímání střeleckých stanovišť v lanoví. Všichni muži s noži a pistolemi se cvičili v boji šavlí a pistole se pro ně stala důvěrně známou zbraní. Moji lidé se rovněž naučili vrhat železné háky tak, že byli schopni nepřátelskou loď zahákovat dřív, než k nám bokem přirazí. Jakmile se u Trafalgaru vybubnoval bojový poplach, chvátal každý muž na své místo plně vyzbrojen s nabitou zbraní a tu si pak položil u děl na police mezi střílny. Má lodní posádka získala v onom způsobu boje takovou sebedůvěru a zručnost, že mě před bitvou nejednou a sama od sebe žádala, abych přivedl naši loď bokem hned k první nepřátelské lodi.“

Z toho plyne, že Lucas pomýšlel na doslova korzárskou taktiku, při níž by nepřítele zahákoval, a nespoléhal jen na přidělenou pěchotu (od pěších pluků, neboť ve francouzském námořnictvu žádné oddíly podobné britským Marines, námořním pěšákům, nebyly). Po hákování, tedy po přiražení bokem k boku, by následovala abordáž, vlastní útok na protivníkovu palubu, vedený i k tomu vycvičenými a vyzbrojenými osádkami děl! Zbraně tvořily ruční granáty kulovitého tvaru s lunty, nože a námořní šavle, pistole a muškety, tedy armádní pušky s hladkou hlavní. Na jiných lodích (Lucasův dopis o nich nehovoří) se používaly jako ruční zbraně i lodní sekyry a sedm až osm stop dlouhé píky. Mušketami vyzbrojení ostrostřelci měli krom toho pevně určená místa v lanoví, odkud vedli na protivníkovu palubu palbu. Střelba z muškety byla nepřesná, o míření (hledí nahrazoval kohoutek, mušku palec levé ruku, která podepírala hlaveň) nemohlo být řeči, loď, plující bokem na vlny, se navíc kymácela a její náklony se s výškou střelecké pozice násobily, na sto metrů (větší vzdálenost v tomto boji nepadala v úvahu) však zabíjela zcela spolehlivě.

Střelbu z lanoví praktikovali u Trafalgaru spíše Francouzi než Španělé či Britové a Lucas měl důvody, aby v ní vybrané střelce cvičil, neboť s sebou nesla nebezpečí i pro vlastní loď. Neopatrným výstřelem totiž mohlo vzplanout plachtoví, a právě proto dával Horatio Nelson souhlas k vysílání ostrostřelců vzhůru jen nerad. Má se ostatně za to, že požár, jenž v závěrečné fázi bitvy vzplál na L’Achille a znamenal její tragický konec, zažehli právě muži s mušketami na hlídkových plošinách stěžňů.

Taktika abordáže byla ovšem nebezpečná a měla svá úskalí. Největší nebezpečí pro muže, snažící se přenést boj na nepřátelskou palubu, přestavovala malá otočná děla, umístěná porůznu na brlení, zejména však kartáči nabité karonády na přídích i zádích, které dokázaly změnit i dobře nacvičený nepřátelský útok v nepopsatelná jatka.

Lucasova Le Redoutable přestavovala v každém případě nejdůkladněji připravenou loď s nejlépe vycvičenou posádkou v Kombinovaném loďstvu a z tohoto pohledu bylo osudové, že se kapitán Hardy (který to nemohl tušit) rozhodl vést HMS Victory mezi její příď a záď Villeneuvovy Le Bucentaure. Než však k tomu došlo, vypálily dvě osmašedesátiliberní (!) karonády na přídi britského trojpalubníku smrtící výstřel, z každé hlavně 31 kilogramů kartáčových střel. Pak provedla Nelsonova vlajková loď obrat, pálila salvou do Le Bucentaure a admirál Villeneuve byl přesvědčen, že měla v každé hlavni trojitý náboj, dvě kule a kartáčový válec. Poté se stočila na levobok a vsunula příď za Villeneuvovu záď. Nevešla se tam, jejímu čelenu hrozilo, že uvázne v čelenu Lucasovy lodě, do níž narazila. To její příď nejspíš odrazilo, a když znehybněla, zůstala bokem k boku, či spíše k levoboční záďové části Le Redoutable. Znehybněla tam, její předchozí manévr ale uvolnil výstřel pro baterie v bocích HMS Téméraire a HMS Neptune, plující za ní.

7 komentářů:

zuzana.koubkova řekl(a)...

Díky za připomenutí slavné bitvy. Jistě si na ni s přáteli vzpomneme, až budeme o víkendu pít rum. V souvislosti s bojující Temeraire nemohu nepřipomenout také tuto bojující Temeraire: http://en.wikipedia.org/wiki/File:Turner,_J._M._W._-_The_Fighting_T%C3%A9m%C3%A9raire_tugged_to_her_last_Berth_to_be_broken.jpg

jiri kovarik řekl(a)...

Ano, Turnerova Bojující Téméraire je můj oblíbený obraz (stejně jako jeho další plátna a nejen s trafalgarskou tematikou); v Londýně jsme běžel skrz celou galerii nejdřív za ní :-)

Ivan řekl(a)...

Nemohu si nevzpomenout na dlouhou emailovou debatou s nespokojeným čtenářem Trafalgaru ohledně terminologie, plachtoví, překladu z angličtiny atd.
Já považuji titul za velmi zdařilý, už jsem ho ostatně četl dvakrát. Je znát že jste ho psal s chutí. Galerii v Londýně navštívím.

jiri kovarik řekl(a)...

Ani já si nemohu nevzpomenout na extempore kapitána Lokaje, který mě nakonec zpoza své anonymní zkratky vinil z věcí, jaké v knize vůbec nebyly... :-) On to asi má jako sport, nejsem jediný, s kým se takto dostal do konfliktu, prostě typ člověka, který přesně ví, jak co napsat, jenže to, bohužel, nedokáže. Ne že bych se chyb nedopouštěl, jak ostatně říkal ten kapitán (taky kapitán, ale z podstatně jiného soudku) v Někdo to rád horké, nobody is perfect... Ostatně to patří k věci, že neseme na trh s knihou i kůži a naše autorská pýcha sem tam nějaký šrám utrží; jen blbec si ostatně myslí, že je neomylný :-)
A v Londýně stojí za podívání mnoho galerií i muzeí... :-)

Anonymní řekl(a)...

Dobry den,

rad bych Vas upozornil na probihajici diskusi na serveru Militaria - http://militaria.cz/cz/clanky/miscellanea/webovi-opisovaci.html#2512

Smim se zeptat, do jake miry ma komenutjici pravdu?

J.

jiri kovarik řekl(a)...

Smíte... A dík, o téhle diskusi jsem nevěděl. Z autorů znám Milana Jelínka, v podstatě anonymní Honza C mi nic neříká a jinak předpokládám, že Vám jde hlavně o to, že mě více či méně obvinil a: z plagiátorství b: z mnoha chyb. Chyby připouštím, nobody is perfect (pokolikáté už tuhle větu píšu?), leč konkrétní příklady tam nejsou, takže nevím. Předpokládám, že hlavně v terminologii (u nás nesjednocené). Opisování? Jeden z Murphyho zákonů říká, že když opíšete 20 knih, vytvoříte nové, původní dílo. Nebo obráceně, když píšete, vycházíte z určité sumy literatury, s níž pracujete. Přečtete ji, vytřídíte, a na základě toho pracujete. Nic jiného vám nezbývá, pokud nemáte možnost sedět v archivu a objevovat (ve stylu manžela tety Kateřiny ze Saturnina) už dávno objevené. Druhá možnost je vsednout do stroje času a prožít to, jenže ten, tuším, zatím nikdo nesestrojil. K takovému plagiátorství se veřejně přiznáte, když připojíte na závěr knihy bibliografii. Milan Jelínek mě odhadl dobře, velkou část VŠECH mých knih (téměř) tvoří výňatky z memoárů (nikoliv současných autorů, jak mi Honza C podsunuje!!!), protože to se mi líbí, je v tom prožitek a autenticita svědectví. Pokud jde o ostatní, vždy vás z té sumy literatury a tištěných pramenů něco ovlivní víc, něco méně. Zo Honzou C uváděných: Mostert mě zrovna neinspiroval, není nic moc. Adkins (Biography...) velmi, je to jedna z nejmodernějších, velmi živě psaných prací... Druhý Adkins (The War...) snad jen v bojích o Martinik. Fraser (jak titul říká) je vlastně soubor poskládaných svědectví, dostupných ostatně v mnoha jiných výborech, např, v Gardinerově a Pollockově edici); tedy spíše výbor memoárů, velmi užitečné, chcete-li, řečeno slovy sovětské písně, jít od lodi k lodi. Trochu mě zaráží, že nebylo připomenuto opisování Corbetta, velmi analytické a doslova klíčové věci, bez které se nelze obejít, Desbriera (vedle Corbetta nejklíčovější věc) a moderní práce Monegliovy či madame Battesti. Pokud je pominete, vytvoříte dokonale anglický pohled, pokud ne, přidáte pohled francouzský (a zčásti španělský), který vám ovšem může být vyčten jako frankofilský, neboť britští autoři (ař na Frasera) tento úhel příliš neakceptují. Myslím, že poslední otázkou je věc stylu. Bohužel nevím jaký styl má a co napsal Milan C (a rád bych, kdyby se prezentoval). Pokud je autorem něčeho většího, měl by vědět, že styl si vytváří každý sám, pochopitelně na základě vzorů, to je v kumštu naprosto normální věc. Já jako prvotní vzory přiznávám Georgese Blonda, Patrika Ryana, Lapierra-Collinse, jenže žánr literatury faktu (či non-fiction, chcete-li) u nás pěstovali i jiní, od nichž jsem se učil, Ivanov, třeba, Hubáček, etc. A poslední věc: titul knihy. Tady by snad bylo na místě použít Falstaffovy jízlivosti, ale odpustím si ji, neboť myslím, že ze strany Milana C to byla zbytečná věta; jsou ostatně stovky knih, které mají slovo biografie či anatomie v titulu (a nejde o knihy lékařské či životopisné). Z čeho jsem vzal titul já, posunem od titulu Adkinsova, nebo s Lachouquova překladu do angličtiny, který se jmenuje Anatomy of Glory? Nebo odjinud? Quién sabe? Jak vidno, psát znamená nést kůži na trh. Pourquoi pas? Vlastně to znamená, že vzbuzujete zájem, což je lichotivé :-).

jiri kovarik řekl(a)...

A propos k předchozímu, výše uvedené jsem vsunul na militarii jako odpověď Honzovi C, který vzápětí reagoval, čímž jsme tento problémek, doufám, uzavřeli. :-)