ŘÍMSKÉ VÁLKY I. PRÁVĚ VYCHÁZEJÍ

ŘÍMSKÉ VÁLKY I. s podtitulem VÍTĚZOVÉ NAD KARTÁGEM jsou venku (s mírně pozměněnou grafikou přebalu, což je podle mne věci na prospěch), alespoň před chvílí volal nakladatel, že mi zítra přiveze autoráky, takže už se rozváží kniha i knihkupcům. Je v ní 121 fotek, 30 map a plánků a formát má větší, jako Slavkov či Napoleon v Rusku, atd... Co je obsahem, jsem psal v nedávném příspěvku, prolink vkládám do nadpisu...
     Mimochodem, minulý týden jsem dopsal druhý svazek s podtitulem VÁLKY BEZ KONCE (Války s Jugurthou, Kimbry, Teutony, občanská válka, Sertoriova válka, tři války s Mithridatem a Spartakus..., snad jsem na nic nezapomněl...)...

    Tady je ukázka jedné z kapitol s předvečerem osudové bitvy u Cannae...

Přípravy plné otazníků

Ten den nicméně k žádnému boji nedošlo, nanejvýš k potyčkám, neboť Polybios píše, že se Numiďané střetali s římskými vojáky z menšího tábora při nabírání vody pro lidi i zvířata a při napájení koní. Obě strany napjatě čekaly a Polybios podotýká:

„Všichni lidé totiž nejhůře snášejí dobu čekání. Jakmile však padlo rozhodnutí, je nutno vytrpět všechno, ať se to zdá jakkoliv hrozné.“

Teprve 1. srpna se něco začalo dít.

Hannibal vyvedl vojsko z nového ležení a rozvinul je do bitvy na levém břehu Aufidu proti velkému římskému táboru. Toho dne bylo velení na Paullovi, který bitvu riskovat nemínil, přesto nezbývalo než připravit i vlastní síly a obě armády tak stály řadu hodin proti sobě s rozvinutou záštitou lehkooděnců, aniž by se jedna proti druhé hnula.

Den minul, nadešel další, podle našich kalendářů 2. srpen 216 př. Kr., a velení připadlo Gaiu Terentiu Varronovi, odhodlanému do bitvy jít. S ránem, při východu slunce, začal vojsko čtyřmi branami, které římské tábory mívaly, postupně vyvádět, překročil řeku a zahájil na pravém (jižním) břehu rozvinování.

„Ty, co byli ve větším táboře, převedl přes řeku a stavěl je okamžitě do bitevních řad, pak k nim připojil do téže linie ty z druhého tábora a všichni byli obráceni k jihu. Římské jezdce postavil přímo u řeky na pravé křídlo, pěšáky hned vedle do téže linie, přičemž řadil manipuly těsněji než jindy a jejich hloubka byla mnohonásobně větší než jejich čelo. Spojenecké jezdce umístil na levé křídlo a dopředu před celé vojsko postavil v určité vzdálenosti lehkooděnce. Ve vojsku bylo včetně spojenců asi osmdesát tisíc pěšáků a něco přes šest tisíc jezdců,“ tvrdí Polybios (III.113).

Livius (XXII.45) obviňuje Varrona, že jednal svéhlavě a bez jakékoliv porady s Paullem. Prostě jen vztyčil rudé vexillum, čtverhranný praporec, překročil řeku a rozvinoval vojsko do ordre de bataille, který souhlasí s Polybiem. Paullus byl prý proti, následoval ale disciplinovaně svého kolegu. On sám pak zaujal velitelské místo na pravém křídle a Varro na levém, zatímco pěchotou tvořený střed dostal pod velení Gnaeus Servilius Geminus, konzul a velitel jedné armády z předchozího roku.

Tady je snaha učinit z Varrona původce všeho, co následovalo, až příliš zjevná a rozvinutí vojska bez jakéhokoliv předchozího upozornění či rozkazů k tomu, jak vyvádět, kam se přesunout a kde se rozmístit, je věc ne-li nepředstavitelná, pak alespoň technicky nemožná.

Přechod na opačný břeh, než ležel kartáginský a velký římský tábor, představuje navíc nový prvek. Varro totiž nabízel Kartágiňanům jiný prostor pro bitvu, než jeho kolega včera, což naznačuje volbu terénu, který na této straně Aufidu pokládal za příznivější. Tady se opřel jedním křídlem o řeku (což by mohl i na opačném břehu) a druhým o výšiny s pevnosti Cannae, tedy o prostor, kde měl Hannibal první tábor, který opustil. Kryl se tak proti obchvatu početnějším nepřátelským jezdectvem, což nasvědčuje, že vlastně činil další krok v římském plánu, kterým se snažil Hannibala přinutit ke změně postavení. Že se to povedlo, dokazuje cílevědomost počínání velitele (nebo velitelů), proto nelze věřit Polybiovi či Liviovi, kteří Varrona systematicky líčí jako muže nezkušeného a neschopného. Některé badatele toto počínání, odpovídající helenistickému pojetí vojevůdce, mate natolik, že se snaží najít v pramenech chybu (nebo úmysl) a nevylučují, že onoho 2. srpna nevelel

Varro, ale zkušenější Paullus.

Není to jediný otazník kolem bitvy u Cannae, ten další představují pojmy pravý a levý břeh, jakož i celá lokalizace bojiště. Dnešní Ofanto se totiž vine mnoha meandry tak, že pozici či prostor pro rozvinutí obou armád na svém pravém (jižním) břehu vzhledem k výšinám vylučuje. Archeologický průzkum nicméně dokázal, že Aufidus tekl severněji, měl koryto mnohem napřímenější a pravý břeh pak zcela odpovídal terénní charakteristice Liviově i Polybiově.

Connolly a Goldsworthy, přední badatelé v otázce bitvy, dospěli k závěru, že římské čelo po rozvinutí dosáhlo šíře kolem tří kilometrů, a jelikož prostor od původního koryta po výšiny měří jen dva, mohlo římské vojsko stát šikmo. Nečiní ovšem z této premisy dogma (úhel zešikmení by ostatně byl velmi ostrý) a uvažují s jednou neznámou, s Polybiovým konstatováním o těsnějším seřazení manipulů (tedy s menšími intervaly) i jejich větší hloubce; tyto faktory mohly rozvinutí o dost zkrátit. Navíc v pramenech nenajdeme zmínku o skladbě pěchoty, přesněji o tom, kolik spojeneckých alae zde vskutku bylo. Teoreticky osm, po jedné ke každé legii, praxe se ale lišila a jiný příklad tak velkého vojska v období punských či makedonských válek nikde nenajdeme.

Je tu další otazník, ochrana opuštěného velkého ležení, kde zůstala zavazadla i zásoby, a kdyby se toho Hannibal zmocnil, mělo by to pro vojsko fatální následky. Proto konzulové ležení chránili deseti tisíci muži (podle Polybia šlo o Paullovo rozhodnutí, což opět odpovídá historikovu pojetí protikladu neschopného Varrona a jeho nadanějšího i uvážlivějšího kolegy), čímž se nám rozsah sil na pravém břehu teoreticky o osminu redukuje. Odkud se oněch 10 000 vojáků vzalo? Jedna teorie tvrdí, že by mohlo jít o triarie, po šesti stovkách z každé legie a aly, což by dalo 9600 mužů, jenže proč se zbavovat elity všech elit a odsuzovat ji k nečinnosti? Stejně tak, byť to zní hodně nepravděpodobně, mohlo jít o vyčlenění jedné legie a jedné aly. Nebo o odebrání části manipulů z každé legie...

Pěchota byla uspořádána pochopitelně v triplex acies, manipuly ale neměly obvyklou šíři a velitelé je tentokrát strukturovali do hloubky takovým způsobem, že někteří badatelé předpokládají celkovou hloubku římského středu 74 řadů. V každém případě se tím zmenšoval počet mužů, schopných vrhat pila a poté sáhnout po mečích, uspořádání ale dávalo podobné vlastnosti, jaké měla hluboká kolona napoleonských válek: sice menší palebnou sílu, ale mnohem větší soudržnost, posílenou těsným sousedstvím s druhy i tím, že méně zkušení (víme, že mnohé legie se nestihly plně vycvičit a bojová zkušenost jim chyběla) vzadu vlastně neviděli řež vpředu a zůstávali klidnější, dokud nedošlo na ně. Tak by mohla celá římská pěchota zaujmout šíři 1050 m, římské jezdectvo 360 m (s hloubkou kolem 40 m) a to spojenecké 540 m při stejné hloubce (jde o teoretickou kalkulaci s šíří prostoru 1,5 m pro jezdce a osm řadů). Pak by se ona šíře vešla do 2 km, což je prostor od řeky k výšinám, při němž nebylo potřeba získávat další místo šikmým natočením… To vše za předpokladu, že spojenecké aly stály za legiemi a ne na jejich křídlech, jak bývalo obvyklé.

Celá sestava (bez ohledu na to, zda měla dva či tři kilometry) naznačovala taktický záměr, jímž bylo proražení a rozdrcení slabšího kartáginského středu masou oněch legionářských a spojeneckých kolon, které měly samotnou svou hloubkou slabšího protivníka doslova za boje přetlačit. Šlo o použití hrubé síly a přesily, frontální útok jak beranidlem, a záměr vycházel vědomě z protikladu síly dvou jezdectev, slabšího a hůře vycvičeného římského a skvělého, mohutnějšího i ostříleného Hannibalova. Nejspíš proto se oba konzulové ujali velení každý na jednom křídle, u kavalerie, byť mate, že Paullus dostal to pravé, ve vojenském kánonu té doby čestnější. Měl by si ho vzít Varro, velitel onoho dne, co když ale zde tento konzul, jemuž nasazovali pak psí hlavu, přiznal Paullovi větší bojovou zkušenost, možná právě v jezdeckém boji?

Rozvinutí vylučovalo nebezpečí nepřátelského obchvatu, jenže jezdectvo na křídlech tu bylo slabým článkem a mělo klíčovou roli. Muselo vydržet nápor silnějšího jezdectva nepřátelského a držet obranu, dokud pěchota neskoncuje s Hannibalovým středem. To byl klíč celého záměru i jeho slabina, a proto zde veleli oba vrchní velitelé!

Jak na tom byl kartáginský vojevůdce?

„Hannibal v téže době poslal přes řeku baleárské prakovníky spolu s kopiníky a postavil je dopředu. Ostatní vojáky vyvedl z tábora, přepravil je na dvou místech přes proud a seřadil je proti nepříteli. Na levé křídlo přímo u řeky postavil proti římským jezdcům iberské a keltské jezdce, hned po nich polovici Afričanů v těžké zbroji a dále pak Ibéry a Kelty, vedle nich druhou část Afričanů a na pravé křídlo zařadil numidské jezdce. Když je všechny rozestavil do jedné linie, posunul prostřední oddíly Ibérů a Keltů dopředu a ostatní oddíly umístil v dotyku s nimi podle svého plánu tak, že vznikla formace v podobě půlměsíce roztažená do řídkých řad. Chtěl použít v bitvě Afričany jako zálohu a boj zahájit s Ibéry a Kelty,“ píše Polybios (III.113).

To není právě srozumitelná pasáž a Livius (XXII.46) říká ještě méně.

„Sotva se rozednilo, poslal Hannibal napřed Baleáry a ostatní lehkooděnce, překročil řeku a jakmile převedl některou část vojska, hned ji zařazoval do šiku. Pravé křídlo přidělil numidské jízdě a střední šik zajistil pěchotou, takže na obou bocích stáli Afrové a uprostřed mezi nimi Galové a Hispáni. Afry bys klidně mohl pokládat za římský šik; byli po římsku vyzbrojeni, poněvadž měli zbraně od Trebbie a z největší části je ukořistili u Trasimenského jezera.“

Co z toho a dalších zmínek, roztroušených v dalším líčení obou klasiků plyne?

Předně to, že obě strany (předpokládá se, že na kilometr od sebe) proti sobě stanuly na jižním břehu Aufidu a vysunuly před vlastní bitevní sestavu lehkooděnce, Římané velity, jak bylo zvykem, jenže jich tentokrát měli nejspíš méně. Hannibal udělal totéž s baleárskými prakovníky a oštěpaři.

Důležité slovo patřilo v Hannibalově případě jezdectvu na křídlech, numidskému (3000 až 4000) proti spojenecké kavalerii s Varronem v čele a keltsko-hispánskému (6000 až 7000 jezdců) proti římskému jezdectvu, tedy proti Paullovi a u řeky.

Rozvinutou africkou a keltskou pěchotu mohlo tvořit na 24 000 mužů, přičemž Galů bylo kolem 20 000. Afričané, tedy Libyjci, Hannibalova nejlepší infanterie, stáli po stranách, mohlo jich být nanejvýš 10 000 a Hannibal je rozdělil na dvě části, z nichž každou postavil za křídla pěchoty, či na spojnice mezi pěchotou a jezdectvem, avšak v každém případě dozadu a podle všeho v hluboké koloně. Tyto kolony, každá v síle, jež představovala ekvivalent jedné legie, vypadaly jako záloha, jejich smysl však byl poněkud jiný.

Tomu, co měl před sebou, nemohl Hannibal čelit stejným způsobem a řešení neměl mnoho. Mohl koncentrovat síly na středu, pak by měl ale slabá pěší křídla a Livius ostatně říká, že i tak šlo o linii poměrně tenkou. Stejně tak se dalo vytvořit víc linií podle vzoru římského triplex acies a v závislosti na situaci jimi ucpávat hroutící se místa, jenže i na to měl málo sil. Nezvolil ani jedno, měl vlastní, velmi originální řešení, které spočívalo v oné jak půlměsíc směrem k protivníkům vyduté, téměř půlobloukové linii, jejíž účel nebyl hned zjevný a jen hodně zkušený vojevůdce v něm mohl spatřit záblesk geniality. Onen půloblouk měl nápor římské masy absorbovat, zpomalit a rozložit její jednotný postup tím, jak se bude, pokud vydrží, z oblouku narovnávat do linie a prohýbat dozadu. Podobně se budou muset prohýbat i Římané, střed půjde víc dopředu než křídla, a pokud prorazí po stranách Hannibalovo jezdectvo, pronikne do týlu, přičemž do boků udeří africká elita z kolon po stranách vzadu…

Klíčem byl střed, který musel vydržet a nerozpadnout se, proto si Hannibal ponechal velení nad ním a k ruce si vzal pro případ, že by jej vyřadili z boje, mladšího bratra Magóna. Numidské jezdce napravo svěřil podle Polybia Hannónovi (podle Livia Maharbalovi) a jezdectvo u řeky Hasdrubalovi.

Celá sestava budí dojem, jako kdyby Hannibal něco podobného promýšlel dlouho, a je to skoro pozemní varianta námořní bitvy u Ecnomu, v níž Římané porazili Hamilkara Barku, jeho otce!