ÚVAHA NA SRPEN ANEB MŮJ MATURITNÍ SLOH

Důkaz, že (alespoň zde) nelžu...

V úvahách o úvodníku na srpen (když už jsem si podobnou ptákovinu na blog minulý měsíc vymyslel) jsem myšlenkově proletěl, co se všechno v červenci událo, a třebaže události na naší politické scéně skýtaly ve vazbě k historii nepřeberně prostoru ke zlomyslným paralelám, nakonec jsem zavrhl všechna kočkování pánů Kalouska a Lessyho, registr vozidel (tam to přímo svádělo k reminiscenci na fronty dlouhé jak k mostům přes Berezinu), nepovedené aeroplány či lapeného středočeského gubernátora, neb podobných afér bylo, jest a bude i měsíce další… Místo toho jsem zasurfoval do experimentu, překrytého politickými reality show a trápícího spousty teenagerů, nucených před prázdninami skládat sofistikovaně inovovanou zkoušku dospělosti z jazyka mateřského za podmínek, které předtím neplatily a nyní už opět neplatí. Představil jsem si sám sebe v roli pokusného králíčka u státní maturity, posuzované objektivním, leč přísným okem pečlivě prověřených examinátorů, našel celostátní zadání a zauvažoval, co bych asi tak mohl psát. To nejskvostnější téma, recept na palačinky slané či sladké (popis pracovního postupu), jsem zavrhl, i když vím, že by z něj šlo vybudovat literární útvar hodný kuchařek Alexandra Dumase st. a velkého Escoffiera, ba i scénu hodnou Jana Wericha a Vlasty Buriana z filmu Byl jednou jeden král (jenže tam jde o lívance, navíc v zadání je výslovně ta zatracená sůl a mohlo by se stát, že by mi CERMAT sloh neuznal). Nakonec se prostor zúžil a já sáhl po Zadání 5, které znělo takto:

„Svět je tuze malý a o náhody tu není nouze.“

(Z. Svěrák, Lotrando a Zubejda)

Hnidopich by řekl, že z hlediska českého jazyka je ona závorka v Zadání 5, která upřesňuje výrok i citát, zralá na snížení hodnocení zadavatelů samotných, neboť bez dvojtečky za jménem autora Koljy, atd. z ní plyne, že autoři výroku jsou celkem tři, jeden scénárista, jeden drvoštěpův fámulus a jedna solimánská princezna.

Nechám blbinek a zlomyslností, mohlo by se mi to nevyplatit, a raději pečlivě zvážím ono goethovské jádro pudla v podobě zpracování, jež nám ukládá:

„Vypracování na základě výchozího citátu“

Takže s chutí do práce, 25 povolených minut na výběr jsem ani nespotřeboval a teď musím napsat alespoň 200 slov.

Zde jsou:

„Několik desetiletí jsem pracoval jako šéf firemního muzea jednoho průmyslového gigantu nedaleko od Prahy a bývalo zvykem, že do něj ředitelé přiváděli různé návštěvníky či hosty, někdy hodně vysoce postavené. Počátkem léta roku 1992 do něj pan generální přivedl obchodní delegaci z Německa, které se tou dobou už sjednocovalo, a po obligátní prohlídce s ní usedl do starosvětsky zařízeného salonku, kde konverzovali, zatímco já seděl za svým stolem v kanceláři a čekal. Můj nejvyšší šéf tam za mnou přivedl elegantně oblečeného a sportovně vyhlížejícího Němce, který vypadal na něco přes šedesát (byť mu muselo být k sedmdesátce) a pravil, že onen muž si potřebuje zatelefonovat domů. Připomínám, že před dvaceti roky mobily nebyly a dovolat se do zahraniční znamenalo zavolat ústřednu, vznést žádost, zadat číslo, požádat o bleskový hovor a čekat, někdy i řadu minut.

Během onoho čekání jsme vedli zdvořilostní lehkou konverzaci a onoho sympatického pána upoutaly obrázky na zdi. Místo napoleonských válek mě tehdy bavila letecká historie, dost jsem i modelařil a na stěnách viselo několik barevných kreseb strojů z Druhé světové války, mezi nimi také (po roce 1989 už se to smělo) Ju-87 Stuka. Onen pán se na letadlo podíval a pravil:

,Na tom jsem létal.‛

,Jako Hans Rudel,‛ odpověděl jsem, abych se blýsknul, že něco vím.

Pro ilustraci: Útok na bitevní loď Marat a výsledek

Pokud to nevíte vy, plukovník Hans-Ulrich Rudel, jediný nositel Rytířského kříže se zlatými dubovými ratolestmi, meči a brilianty, tehdy už deset let mrtvý, byl největším leteckým esem na Stukách, přisuzuje se mu 519 zničených tanků, 800 dalších vozidel, čtyři obrněné vlaky, 9 sestřelů, potopení dvou křižníků a zkáza sovětské bitevní lodi Marat (ex-Petropavlovsk), zasažené v Kronštadtu (plus poškození  bitevní lodě Okťabrčeskaja revolucija, dříve Gangut)…

Onen pán přikývl a bez sebemenšího náznaku pýchy, jen jaksi mimochodem, jako kdyby konstatoval velmi prostou věc, řekl:

„Já byl jeho palubní střelec…!“

Spadla mi brada, zasypal jsem ho otázkami, a bylo mí líto, když spojovatelka po nějakém čase ohlásila, že lze s Německem hovořit.

Nějaký týden po oné návštěvě si mě generální (kterému jsem se zmínil, kdo v té obchodní návštěvě byl) zavolal, ať k němu přijdu, že tam mám zásilku z tyrolského Kufsteinu. Trochu objemný balíček neotevřel, nechal to na mně a já před ním vybalil knihu vzpomínek Hanse-Ulricha Rudela s názvem Trotzdem (Přestože). Otevřel jsem ji a na titulní stránce bylo věnování od manželky leteckého esa mně osobně.

Zbytečně bych psal o překvapení s trochou dojetí, o radosti z dobře napsané knihy, ze které pak vyšel česky jen výtah v podobě zhruba třetiny celkového rozsahu.

Svět je vskutku tuze malý a o náhody není nouze…“

Teď by mě zajímalo, zdali bych v očích Centra pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT) odmaturoval.

Přeji vám krásný srpen!