NAPOLEONŮV KAVALERISTA

Nakladatelství ElkaPress, věnující se takřka výhradně militariím a ztělesněné osobou mého dlouholetého přítele Leonida Křížka, vydalo před časem memoárovou a zcela výjimečnou knihu s výmluvným názvem Napoleonův kavalerista. Měl jsem to velké potěšení francouzský originál z pera Denise Charlese Parquina překládat, komentovat i doplňovat doslovem a Leon Křížek pak výsledek opatřil vedle jména autora i jménem mým; zní to pyšně, leč v západních zemích jde o věc z marketingových důvodů vcelku obvyklou.

Napoleonův kavalerista je neobyčejně barvitý příběh dvanácti let života jednoho napoleonského jezdce. Vypráví o slavných bitvách, spoustě bojů, mnoha láskách i vášních, o řadě soubojů a čte se jak dobrodružný román. Jenže románem není, jen velice živou a dobře psanou výpovědí, kterou její autor, ač vyprávěl hlavně o sobě, příliš nepřikrášlil a nikterak nepřekroutil.

Kým byl Denis-Charles Parquin, jenž si sám většinou říkal druhým z obou křestních jmen? Na počátku této knihy šestnáctiletým řadovým příslušníkem 20. pluku jízdních myslivců a na konci kapitánem gardových jízdních myslivců; tu a tam velel Napoleonově osobní eskadroně a patřil k posledním věrným, s nimiž se císař Francouzů na jaře roku 1814, před odjezdem na ostrov Elbu, rozloučil. Memoáry, které Parquin sepsal v posledních letech života, patří dnes ve Francii k nejvydávanějším i nejčtenějším pamětem z napoleonských válek a je zřejmé, že za to vděčí nejméně třem skutečnostem.

Parquin dokázat psát o svém životě s nadhledem, poutavě, neokázale, bez zdůrazňování vlastní výjimečnosti i zásluh, to je umění samo o sobě. Nejspíše dobře věděl, že oněch dvanáct válečných let prožil naplno a uměl z nich vychutnat vše, co tato výjimečná doba nabízela. Nepotřeboval čtenářům nic dokazovat, všechno už tehdy dokázal sám sobě, neboť se kromě lásky k vojenskému stavu nejspíše vždy řídil několika prostými, leč v praxi nesmírně složitými pojmy: čest, věrnost, povinnost.

Druhým důvodem úspěchu je barvitost osudů, prokládaných spoustou postřehů, anekdot a historek, v nichž zabírají notný díl příběhy takřka dumasovské; Parquin by vskutku mohl být potomkem d’Artagnanovým, jen dva další mušketýry nenašel a třetího ztratil, jak to ve válce bývá, příliš brzy.

Třetí důvod, na první pohled pro nezasvěceného nepochopitelný, je nasnadě: Parquin byl přece lehkým jezdcem! Je až s podivem, že právě muži, kteří v napoleonských válkách sloužili u lehkého jezdectva, u husarů či jízdních myslivců, dokázali napsat ty nejpoutavější a nejčtivější paměti! Krásně to vysvětluje Fréderik Masson v dnes již klasickém díle Cavaliers de Napoléon (Napoleonovi jezdci), v němž píše:

"Mnozí z nich získali v době, kdy už byli na odpočinku, takové vzdělání i kulturu, že se rozhodli popsat svá tažení a udělali to stylem tak lehkým, tak jiskrným, plným žertů i anekdot, zábavným, nečekaným, oduševnělým a vskutku francouzským, až se zdá, že brk smáčeli místo v inkoustu v šampaňském. "

Výstižné přirovnání!

"Jsou obdivuhodně jasní ve výrazech, odvážní ve vyprávění, jejich forma je přesná a věta cválá i šavluje, jak to dělali ve svých nejlepších časech i oni. (...) Což to není dáno jejich řemeslem? Což nemuseli zjišťovat věci bleskově, jediným pohledem a přesně si zapamatovat, co spatřili? O tom pak podávali jasné, výstižné a někdy až malebné hlášení!" dodává týž autor.

Parquinovy memoáry vyšly poprvé v Paříži ve dvou svazcích v letech 1843 a 1845 a celkem spatřilo jen ve Francii světlo světa deset či jedenáct vydání. Kritické vydání českého překladu Parquinových pamětí vychází ze tří edic, jak je uvedeno v přehledu použité literatury, neboť všechny jsou cenné poznámkami a studiemi, které je provázejí. Jedná se (v pořadí od nejstarší) o ilustrovanou edici Massonovu z roku 1892 (Récits de guerre, souvenirs du capitaine Parquin 1803–1814) a o druhé vydání edice Jacquese Jourquina z roku 2003 s přihlédnutím k anglické edici B. T. Jonese. Českou edici jsme rovněž opatřili poznámkovými aparátem, a protože je třeba příběh dovyprávět, připsal editor i překladatel v jedné osobě do závěru knihy dovětek o dalších životních osudech kapitána Parquina.

Já i nakladatel Leonid Křížek jsme se svorně doznali k jednomu hříchu, totiž k tomu, že první české vydán bylo řadu let naším snem. Nepochybně by se svými ilustracemi přidal i Mistr Karel Maria Toman, který nám mnohokrát ukazoval krásné vydání z nakladatelství Boussod, Valadon et Cie; některé pasáže pamětí jízdního myslivce Parquina znal par coeur, ze srdce, a velice si přál, aby vyšly i česky. Bohužel odešel a nakladatel opatřil vydání kouzelnými ilustracemi F. von Myrbacha, které se podařilo s nemalou námahou pro tuto edici získat (a z nichž pár, které se do české edice nedostaly, přikládám). V příběhu dvanácti let plných válek i lásek, o nichž kapitán Parquin vypráví, ožijí nejen jeho druzi ve zbrani, události, slavné činy i velké strázně, ale i ostré souboje pro čest a pár křivých slov, zábavné historky, kousky vpravdě husarské a v neposlední řadě i lásky. Na cestě potkáte císaře Napoleona i jeho skvělé důstojníky jezdectva, plukovníka Marignyho, kapitána Lavigne, generála Castexe, komandanta Vérignyho či poručíka Henriho. Projedete Pruskem a Polskem, zažijete zajetí v Rusku, ocitnete se tváří v tvář britským vojákům i španělským banditům, budete bojovat v Sasku a bránit Francii. Navíc poznáte i krásnou Marqueritu, kapitánovu první lásku, až jímavě milou slečnu Wan V..., šlechetnou madame Drémon, protřelou Ludsiz, nesmělou Sáru či sympatickou Adélu.
Nuže, do sedel!

Pokud byste po knize zatoužili a nemohli ji už sehnat, obraťte se přímo na nakladatele: Leonid Křížek, elkapress@gmail.com, tel. 777-866-155. Prolink na nakladatelství ElkaPress a jeho produkci naleznete v nadpisu.