NAPOLEONOVA PROHRA

Mé druhé korektury a jazykové korektury druhého svazku "Poloostrovní války" skončily, kniha jde do tisku a lze ji v dohledné době očekávat na knihkupeckých pultech. Předběžně můžete "Napoleonovu prohru" objednávat u nakladatele, prolink je v kliknutí na nadpis hlavního článku. Abych vás navnadil, přikládám krom upozornění jednu kapitolku z téměř závěru rukopisu (čímž tam mohou být češtinářské chybičky, neb je to z textu wordovského před stránkovými a jazykovými korekturami); automatika blogu ovšem vylučuje odstavcování a kurzívou psané citace dokumentů či vzpomínek; za to se omlouvám. Přikládám i dva obrázky k bitvě u Toulouse, o níž je v textu řeč, vztahují, a mapu; vše najdete (podobně jako i 38 dalších plus 109 obrázků) v knize. Jistěže vás upozorním, jakmile budu mít zprávu, že se kniha distribuuje. Pokud nebude mapa na obrázku v blogu čitelná, stačí na ni kliknout, zvětší se.

Pokryti blátem, potem, kouřem i krví...

Wellington, který pozoroval Freireho neúspěch, jen s anglickým humorem poznamenal:
„Ještě nikdy jsem neviděl deset tisíc mužů utíkat naráz.“
Pak k nim vyjel, aby pomohl Španěly uklidnit. Vyslal dvě eskadrony těžkých dragounů, kteří měli chytat ty, co poběží příliš daleko od míst boje, a do některých zpanikařených vojáků dokonce bil plochou meče.
„Nic mezi mnou a nepřítelem,“ poznamenal chladně ke svému švagru Pakenhamovi, když se vrátil, neboť se vskutku ocitl příliš vpředu.
Pakenham se domníval, že sir Arthur teď pošle na redutu Lehkou divizi, dostal však strohou odpověď:
„Ať visím, jestli to udělám!“
Nemělo to cenu, útok dalších jednotek by jen násobil ztráty a nejspíš by se o francouzskou obranu rozbil. V úvahu přicházel až poté, co vyrazí Beresford, a Wellington za ním poslal pobočníka, který měl vyřídit, že útok na pruh kopců Calvinetu už je nanejvýš žádoucí, maršál, který předtím dostal ve výběru místa útoku volnou ruku, se ale chtěl držet původního záměru a hodlal dojít s oběma divizemi až na úroveň nejjižnější reduty La Syphière. Když tam dospěl, udělal vpravo v bok a seskupil je do linií ve třech sledech se 4. divizí na čele. Tak hodlal útočit, jenže Soult, který jeho manévr sledoval, tomu chtěl předejít a přikázal Taupinově divizi, stojící dosud v záloze, aby z ní postoupila a Brity napadla dřív, než se dostanou nahoru. Byl to útok z kluzké stráně do boku Beresfordových linií, který neprobíhal tak rychle jako za sucha, podporovaný děly, krytý z pravého boku jezdectvem a posílený nakonec i Roguetovou brigádou z Maransinovy divize (ta byla původně na předměstí Saint-Cyprien, klid na onom úseku ale Soultovi umožnil její přesun přes Garonnu do města jako zálohu).
„Sotva jsme se zformovali,“ líčil události James Anton, jehož pluk stál v bahně pod strání a za sebou měl koryto Hersu „když tu začala ze svahu sestupovat přímo proti našemu čelu za dunění bubnů silná nepřátelská kolona a nejspíš si myslela, že v terénu, v jakém jsme, nedokážeme ani postupovat, ani ustupovat, proto se řítila plná víry v úspěch. Ustoupit jsme vskutku příliš nemohli, břeh, na který jsme se vydrápali, byl na mnoha místech příliš vysoký, abychom z něj skákali, přičemž doskok byl nejistý, leckde se dalo zapadnout po kolena a i tady jsme se s každým krokem bořili hloub a hloub. Jít vpřed bylo jediné, co šlo udělat, takže jsme se toho chopili.
Lehké kompanie z celé divize se už před naším čelem rozvinovaly a bez váhání postupovaly kupředu. My je ztěžka následovali a postavili se té koloně, která začala stoupat nazpět, čímž jsme se stali neoddiskutovatelnými pány údolí.“
John Malcolm od 42nd Highlanders popsal, co se na něj valilo, mnohem dramatičtěji:
„Celý kopec jako kdyby ztmavl a po stranách se objevilo mračno jezdectva a stráň pokryl dým z ohně děl z reduty a nepřítel se valil na nás dolů jako příval. Jejich generálové a důstojníci jeli v čele na koních, přičemž mávali klobouky nad hlavami a do toho zazníval mocný pokřik, jako když hučí mořský příboj. Naši Highlanders jako kdyby jimi prolétla jedna jediná myšlenka, strhli z hlav čepice, zamávali s nimi ve vzduchu a na jejich volání odpověděli trojnásobným cheers. Chvíli pak zavládlo mrtvé ticho a my mohli vidět, jak se nepřítel na chvíli zastavil. V té chvíli srazily lehké kompanie dvaačtyřicátého pluku dobře mířenou palbou několik francouzských vyšších důstojníků, kteří jeli v čele svých pluků. Nepřítel hned vypálil do našich linií salvu a postupoval na nás vprostřed hřmění mušket a děl. Naše jednotky tu palbu opětovaly a, nikterak jejich zuřivým postupem nezaskočeny, stoupaly na kopec a vzali je útokem. Naše bajonety nicméně probodaly jen clonu kouře, neboť protivník změnil názor, zamířil jiným směrem a zmizel nám za jedním z hřebenů kopce...“
Francouzi si za cíl vybrali sousední brigádu, zmíněné Packovy muže však začala od jihu ohrožovat Vialova kavalerie natolik, že se 79th na levém křídle přeskupil do karé a Somersetovi husaři vyjeli zpoza Ansonovy brigády, aby protivníkovu jezdectvu čelili.
Taupinova pěchota, která zatím dál kráčela, klouzala a padala nerozvinutě ze svahu o pár set metrů severněji, zakusila několik anglických salv, v nichž snad ani jedna kulka neminula, a ztrácela na zápalu i sebedůvěře. Divizní generál Éloi Charlemagne Taupin chtěl svou infanterii povzbudit, vyjel vpřed a sletěl z koně se smrtelným zraněním, což byla pro Reyův batalion v čele útoku poslední rána. Francouzští pěšáci se začali zoufale šplhat vzhůru a podkluzovali ještě víc, než cestou dolů. Proběhli kolem reduty La Syphière, jejíž posádku neorganický ústup celé divize vyděsil natolik, že se k nim přidala. Gasquetova brigáda, jedna ze dvou umírajícího Taupina, chtěla přece jen vzdorovat, dostala se však mezi dva ohně Ansonovy a Lambertovy brigády, a navíc na ni začaly létat Congrevovy rakety, spíš děsivé než nebezpečné. Divize zastavila až na odvráceném svahu výšin, u opevněného předměstí Saint-Étienne, kam už spěchaly z města či podél kanálu jednotky Menneho brigády (Darmagnacova divize) a Roguetovy brigády, které na ohrožený úsek přesouval Soult.
Pokud šlo o redutu La Syphière, vzpomínal James Anton na její dobytí následovně:
„V jediné minutě zmizely všechny překážky. Nepřítel prchl, když jsme se drali přes příkop a skrze bahno jako smečka honicích psů a vyděsili je naším hromovým hurá víc, než kdybychom na ně stříleli a udeřili bodáky.
Reduta, kterou jsme získali, sestávala z venkovského domu, obehnaného zdí, dole kamennou, nahoře z hlíny a jílu. Stál v rohu čehosi, co mohlo být předtím zahradou, v půdorysu čtverhrannou a později zpevněnou po třech stranách vykopáním hlubokého suchého příkopu, z něhož zemina vytvořila předprsně...“
Beresford poslal okamžitě hlášení Wellingtonovi, že dobyl La Syphière a rozvinuje se za ní, přičemž hodlá vést další nápor napravo, proti redutě Mas des Augustins. Znamenalo to, že sir Arthur může konečně spustit útok od severu, jenže na tomto směru se zatím odehrávalo intermezzo, působené poněkud zbrklou iniciativou sira Thomase Pictona. Ten, když viděl Freireho Španěly ustupovat, bůhví proč usoudil, že je potřeba vzdálenému Beresfordovi odlehčit a vydal rozkaz k útoku před sebe, na most Jumeaux. Kolem druhé odpolední podnikl tři prudké útoky Brisbaneho brigádou, které Francouzi odrazili, a jediným výsledkem politováníhodné ukvapenosti se stalo 350 mrtvých či raněných na jeho straně.
V půl třetí vyrazili znovu Španělé a toužili po pomstě za utrpěnou porážku i po vavřínech. Znovu se drali k Velké redutě, avšak promyšleněji, ne čelně, ale z boku. Freire, obklopený osobní eskortou, je vedl vzhůru a za cenu mnoha ztrát, především mezi důstojníky, dorazil až k valům reduty, jenže probít se do ní už nedokázal. Nakonec mu nezbylo než zavelet k ústupu směrem k Lehké divizi, stojící už z části na kopci Mamelon de la Pujade.
„Vyšli dobrou půl míli od nepřítele zrychleným krokem. ,Dlouho jim to nevydrží,‘ říkali jsme si. Vyhnali nicméně nepřítele z pár okopů na úbočí kopce a pokračovali vzhůru po stráni, až došli na hlavní silnici, která, jak tak vede svahem, je před nepřátelskou střelbou chránila. Zastavili a ne všichni následovali příklad svých statečných důstojníků a vydali se kupředu. Francouzi po nějakém čase poslali dolů silné oddíly voltižérů, kteří na Španěly spustili palbu a srazili je rovnou z kopce. Naše divize okamžitě vytvořila linii a Španělé se za námi opět seskupili,“ vzpomínal John Blakinstone z Lehké divize.
Byl to sice neúspěch, zaměstnal ale Villatteho divizi v prostoru Grande Redoute natolik, že nemohla pomoci svým druhům jižně odtud, u Mas des Augustins. Směrem k ní se kolem půl třetí stáčela Clintonova 6. divize, která se probila až k silnici na Lavaur.
„V této fázi bitvy byl generál Pack v sedle a stál vprostřed cesty, kde dával jednotkám příklad naprosto nezlomné odvahy. Vidím ho stejně zřetelně jako tehdy, naprosto klidného a nehybného, s flegmatickým úsměvem na tváři vprostřed dokonalé smrště střel i granátů. (...) Pár minut nato jsem si všiml, jak generál Pack zbledl a vypadal, že omdlí. Způsobila to kulka, která mu projela nohou. Odejel pomalu dozadu, kde si nechal ránu ošetřit a za pár minut byl zas zpět,“ vyprávěl John Malcolm s obdivem, který si sir Denis Pack bezpochyby zasloužil, neboť po zbytek boje velel svým mužům dál, aniž si zranění všímal.
Dva skotské pluky, 42nd a 79th, si probily cestu do spojovacího zákopu u reduty a posádku vyhnaly, na což vzpomínal Malcolm následujícími slovy:
„Hned nato jsme se začali formovat do útoku na redutu, vzdálenou od nás přibližně tři sta yardů. Dorazit jsme tam museli přes pár rozoraných polí. Granátníci 42. pluku, následovaní dalšími kompaniemi, proráželi cestu a začínali stoupat od silnice, jakmile se ale jejich čepice objevily nad valy, dopadla na ně zuřivá palba z redut i okopů a ve velmi krátkém čase je doslova vyhladila. Pravé křídlo se přesto rychle přeskupilo do linie a, aniž by čekalo na křídlo levé, které stoupalo od cesty po kompaniích, vyrazilo proti bateriím, které po nás dál chrlily nepřetržitý oheň, kartáče i kulky z mušket. Byla to nejzuřivější a nejhroznější palba, v jaké jsem se kdy ocitl.“
Nedlouho nato už Highlanders útočili na samotnou redutu Mas des Augustins a Malcolm ve svém epicky živém líčení pokračoval:
„Skrze mračna dýmu, které je lemovaly, se znovu zjevila celá linie redut a jako kdyby ji obklopoval požár, načež se za okamžik propadla do tmy. Naši muži tam vtrhli po sekcích. Šest mužů z kompanie, k níž já náležel, jsem viděl naráz padnout, když běželi proti dělu, které stihlo vypálit, a všechna země, po níž jsme postupovali, byla pokrytá mrtvými. Reduta se tyčila hned vedle silnice a chránila ji, leč těsně předtím, než naše jednotky překážku překonaly, ji nepřítel opustil a rozprchl se na všechny strany. Nechal tak celou pevnou linii v našich rukou, stále však držel dva přilehlé opevněné domy, z nichž na nás vedl znepokojivě destruktivní palbu.“
Skotové vzápětí čelili protiútoku tří pluků z Harispeho divize, který je zastihl rozptýlené. Museli se dát na ústup; až budou sčítat ztráty zjistí, že z 1228 mužů přišli o 628, z toho 73 zabitých.
„Naše muškety už se staly nepoužitelnými tím, jak mnohokrát se z nich vystřelilo, a mnozí z mužů popadli muškety francouzské, které tu ležely odhozené, jenže ty se opotřebovaly podobně jako naše a většinou byly k ničemu. Počet těch, co jsme měli po ruce, povážlivě klesl, a tak nepřítel postupoval, aniž se dal zastavit (...). Z praporu zůstaly cáry a lpěla na nich krev těch, kteří jej postupně třímali a s ním v rukou i padli. Standarta s žerdí přeraženou v půli šla z ruky do ruky třem důstojníkům, kteří za našeho postupu jeden pod druhém padli, a teď ji třímal seržant, kolem něhož se semklo pár zbylých vojáků pokrytých blátem, potem, kouřem i krví, kteří se chystali s napřaženými bajonety vzdorovat nepříteli, postupujícímu na nás v koloně. Čelní řad té kolony po nás střílel ničivými salvami a my hájili pozici proti takové přesile, až bylo nebezpečí, že o naše zástavy přijdeme, což by zájmu armády pranic neprospělo. Stáli jsme mezi našimi k nám postupujícími posilami a nepřítelem, když přišel rozkaz, abychom ustoupili. Většina z nás znovu prošla skrz stavení, teď plné zraněných i umírajících, a vyběhla ze dveří směrem k silnici skrze okop reduty, zaplněný mrtvými a raněnými...,“ vyprávěl James Anton, který po několika řádkách dodal:
„V tom zápase náš pluk přišel krom svého plukovníka, zasaženého ve chvíli, kdy volal ,Kupředu!‘, v mrtvých a raněných o dvacet důstojníků, jednoho staršího seržanta a čtyři sta třicet šest nižších.“
Francouzi ustupující a redutu vyklízející Skoty nepronásledovali, postačilo jim redutu znovu obsadit, jenže nedlouho nato poslal Beresford Packovi na pomoc Lambertovu brigádu a Harispeho obrana u reduty se definitivně zhroutila. Britové i Portugalci se nicméně později shodli, že Francouzi bojovali na výšinách skvěle, velmi zmužile, houževnatě a se zápalem, který byl mnohonásobně větší než u Orthez či v bojích na Nivelle a Nive. Platili za to bez ohledu na postavení a hodnost. Kolem půl čtvrté ustřelila dělová kule generálu Jeanu Isidoru Harispemu nohu a brigádní generál Baurot blízko něho utrpěl rovněž zranění. Z 214 důstojníků Harispeho divize jich ostatně bylo zraněno či zabito onoho dne čtyřiašedesát.
Nyní nastal čas, aby se Beresford pustil směrem k Velké redutě, a když řetěz ostrostřelců 6. divize vyrazil, bylo diviznímu generálu Villattemu jasné, že mu hrozí obklíčení. Děla v otevřeném terénu i jejich obsluhy měl už zčásti vyřazené a potahy pobité, takže ani ty nepoškozené kusy neměl v mnoha případech čím vyvézt a od severu na něj nyní útočil nejen prořídlý Freire, ale i jedna brigáda Light Divison. Eugène Casimir Villatte přesto neumdléval, držel postavení, dokud to šlo, a teprve v šest večer usoudil, že nezbývá než Grande Redoute evakuovat. Šlo už vlastně o poslední francouzskou pozici na Calvinetu a o statečný boj na ztracené vartě, neboť už mezi druhou a třetí odpolední bylo většině útočníků jasné, že den patří jim. Všechna děla, která šla vyvézt, dostal Villatte z reduty, dokonce je přepravil i přes kanál a za ním, na předměstí Saint-Étienne, je znovu seskupil do baterií.
Soult očekával ještě před soumrakem pokračování britského útoku, k tomu však nedošlo, neboť kolesnám Beresfordových kanonýrů začínalo být vidět na dno a i patrontašky většiny pěchoty zely prázdnotou, přičemž munici nebylo z čeho tak rychle doplnit.
John Malcolm, který měl tu smůlu, že byl v posledních hodinách boje raněn a padl do zajetí, později líčil, jak vypadalo město, jímž jej vedli:
„Procházel jsem blízko maršála a jeho generálů, kteří si mě s vážnou zvědavostí prohlíželi. Pak mě dovedli do města, v němž panoval zmatek, jaký jsem dosud neviděl. Všude byly ulice plné francouzské armády, obsazeny byly i střechy a okna se zaplnila místními obyvateli. Všude bylo vidět zděšení i vzrušení, neboť Soult byl odhodlán bít se i ve městě a Wellington ovládl pozici, ze které je mohl změnit v trosky.“
Sir Arthur ovšem po jatkách, které by dopadly na civilní obyvatelstvo, netoužil, a nazítří jedenáctého prakticky k žádným větším střetům nedošlo. Bitva u Toulouse skončila a Britové s Portugalci v ní přišli o 4558 vojáků, z toho o 655 zabitých, Freireho tři španělské divize měly ztráty 1922 mužů, z nichž 205 padlo, a oficiální francouzské ztráty byly spočítány na 3236 mužů, z toho 322 zabitých.
Soultovi, pokud nechtěl zůstat v Toulouse jako v pasti, zbývala jediná ústupová cesta ve směru na Carcassonne, tedy přímo k jihu mezi Garonnou a kanálem. Maršál chtěl bojovat dál a už desátého, v den bitvy, poslal urgentní depeši Suchetovi, v níž jej znovu vyzýval, aby pochodoval k Toulouse, pokud mu nepřítel nepřehradil cestu, leč vévoda z Albufery reagoval tak, jako doposud, to jest nijak...
Navečer jedenáctého dal vévoda Dalmatský k velké úlevě Toulousanů povel k odchodu na Carcassonne i za tu cenu, že za sebou musel nechat většinu zásob jak materiálu a munice, tak i proviantu. Nechal ve městě i 1600 raněných včetně tří generálů, neboť ze zkušenosti věděl, že se o ně Britové postarají, jak nejlépe budou moci.
V šest ráno 12. dubna dostal lord Wellington pozvání, aby vjel do Toulouse, a využil je. William Freer z jeho štábu pak vzpomínal:
„Poděšení obyvatelé se zpočátku ve skupinkách, pak jich ale bylo stále víc, snažili opustit svoje domy, a čekali, co v nich napáchají jednotky, které tam vtrhnou. Chování předních hlídek jim dodalo odvahu. Vrhali se k nim, mávali jim jako vysvoboditelům a zasypávali je vavříny stejně jako 3. divizi, která stála v sevřeném tvaru u vstupu do města. Prostým vojákům nebylo dovoleno do města vstoupit. V osm se na mostě, přes který mířila silnice na Paříž, objevil důstojník francouzských Národních gard a měl na sobě emblémy Bourbonů a ptal se po lordu Wellingtonovi. Liliové květy dávaly jasně najevo, čí stranu si vybral...“
Téhož dne došlo k symbolickému předání klíčů i k projevům nechutností místních roajalistů či jakkoli jinak motivovaných horlivců, jež provázejí každou změnu režimu, pokojnou či násilnou. Svržena a rozbita byla Napoleonova socha a horečně se ničila všechna „N“ (jako Napoleon) či „B“ (jako Bonaparte), nemluvě o emblémech včel, symbolech císařství, atd.
V pět odpoledne se objevil plukovník Frederick Ponsonby, kterého poslal z Bordeaux Dalhousie se zprávou, že Napoleon abdikoval.
„Našel Wellingtona jen v košili, jak si stahuje boty: ,Mám pro vás mimořádnou zprávu!‘
,Nu, doufal jsem v ni. Myslím, že se týká míru, už dlouho na to čekám.‘
,Ne, Napoleon abdikoval.‘
,Jakže, abdikoval? Budiž, bylo na čase. Na mou čest ale, to bych nečekal. Hurá!‘ pronesl lord Wellington, zatočil se dokola a luskl prsty,“ tak zní svědectví Johna Hobhouseho o oné chvíli.
Ono zatočení se a lusknutí prsty prý, podle jiných, připomínalo španělské fandango.
Toulouse se u této příležitosti začalo nakvap chystat k slavnostní recepci. Sotva pozvaní s Wellingtonem v čele usedli k tabuli, ohlásili se plukovníci Saint-Simon a Cooke, kteří dorazili až z Paříže a přiváželi čerstvé zprávy i senátní výnos s rozhodnutím, že se Francie vrací pod bílý prapor Bourbonů, a sir Arthur mohl ke všem přítomným pronést:
„Pánové, musím vám sdělit velkou a šťastnou novinu. Evropští vladařové uznali a prohlásili Ludvíka XVIII. králem Francie a Navarry.“
Připíjelo se pravým Champagne, Wellington na zdraví Ludvíka XVIII., generál Álava na Wellingtona „osvoboditele Španělska, Francie i Evropy“, což u jmenovaného vzbudilo mírné rozpaky, vše ale zahladilo mohutné God save the King, provolané britskými důstojníky.
Maršál Soult zatím ustupoval na Castelnaudry a zprávu o císařově bezpodmínečné abdikaci vyslechl ze Saint-Simonových úst ráno třináctého, odmítl však jakkoliv jednat s nepřítelem, dokud neobdrží oficiální zprávu od maršála Berthiera, náčelníka hlavního štábu. Plukovník Saint-Simon skočil na koně a pádil za maršálem Suchetem do Perpignanu. Reakce vévody z Albufery byla zcela odlišná, zprávu přijal jako fakt a okamžitě napsal Wellingtonovi výzvu k ukončení nepřátelských akcí. Pak odejel do Narbonne, kde již 14. dubna složil přísahu věrnosti Bourbonům.
Soult projevil ochotu jednat s protivníkem až 15. dubna, dva dny po Suchetovi, kdy dostal Berthierovy instrukce i informaci o tom, že od 9. dubna nastal mezi Francouzi a spojenci klid zbraní. Teprve pak poslal generála Gazana do Toulouse, aby s Wellingtonem dojednal příměří. Dvaadvacátého se pak v Castres dozvěděl, že byl Paříží ze své funkce odvolán a nahrazen Suchetem, což některé historiky svádí k hypotézám, zda se vévoda z Albufery neodklonil od Napoleona už dřív...