středa 30. června 2010

MÝTUS O NAPOLEONOVĚ INVAZI

Stále zkouším, čím vás upoutat, a napadlo mě zveřejnit tu občas svoje věci, které jsou málo dostupné, mohly by vás zaujmout a přimět vás, abyste napsali svoje názory. V minulém roce mě Slezská universita požádala o příspěvek do sborníku k sedmdesátinám prof. Dušana Uhlíře, a když jsem uvažoval, co napsat, napadlo mě cosi mezi jeho "Sluncem nad Slavkovem" a mým "Trafalgarem". Ježto šlo o článek pro akademickou veřejnost, musel mít všechny náležitosti, tj. poznámkový aparát, což není v případné polemice na škodu. Článek už vyšel, a jelikož se za podobné příspěvky neplatí, není etický důvod, proč ho nepublikovat zde a nezpřístupnit těm, které dané téma zajímá. Mohl tedy Napoleon dobýt Anglii? A měl to vskutku v úmyslu? To je, řečeno s Hamletem, oč tu běží... Pokud jde o čistě ilustrační obrázek, zachycuje sice Trafalgar, ale vcelku vystihuje představu, alespoň moji, jak mohla invaze dopadnout...

Jiří Kovařík
MÝTUS O INVAZI ANEB PŘEDEHRA KE SLUNCI NAD SLAVKOVEM
Napoleonovy přípravy na vylodění v Anglii v letech 1803–1805


Předehru tzv. třetí koaliční války tvořil francouzsko-anglický konflikt; v představách Napoleona Bonaparta měl skončit porážkou Velké Británie a triumfálním vstupem do Londýna, ke kterému se už razily medaile. Invazi do Anglie chystal první muž Francie od roku 1803, několikrát ji ale odložil a vojenskopolitické problémy i zvraty jej nakonec donutily podniknout polní tažení roku 1805, které po vojenské stránce kulminovalo triumfem v zimní záři slunce nad Slavkovem. Tak vyhlíží obecně vnímaná představa o válečných událostech let 1803–1805, která jako by byla přejata se starých prací Thiersových.1) Pokud se však začneme zabývat otázkou Napoleonovy připravenosti na legendární invazi a reálností celého podniku, dostane ona představa vážné trhliny. Toto téma, v naší historické literatuře prakticky nedotčené, je důvodem pro alespoň stručný náčrt škály problémů a pro shrnutí závěrů historického bádání anglického i francouzského.

Stav bádání
Základní a velmi důkladnou analýzu celé problematiky provedl před více než stoletím z francouzské strany Desbrière a jeho mnohasvazková práce zůstala dodnes nepřekonanou.2) Ze strany britské se nedlouho poté objevila monografie sira Corbetta, věnovaná analýze námořních aspektů s důrazem na celkovou situaci i připravenost Royal Navy.3) Klíčovou pramennou edici pochopitelně představuje Napoleonova korespondence z let 1803 až 1805.4)
Desbrièrova i Corbettova práce zodpověděly vyčerpávajícím způsobem většinu otázek, týkajících se jak francouzských příprav na invazi, tak britských protiopatření, a dospěly k celkem jednoznačným závěrům, jejich monografie jsou však známy jen specialistům na vojenské či námořní dějiny tohoto období. Dosti obšírně a s upozorněním na nově objevené archivní materiály je v nedávné době shrnuli M. Battesti a admirál Monaque.5) Do češtiny přeložené syntetické práce o Napoleonu Bonapartovi z této problematiky neobsahují téměř nic, jen monografie Manfredova problémy kolem reálnosti invaze mírně naznačuje.6) Z nepřeložených syntéz jsou Desbrièrovy i Corbettovy závěry pregnantně sumarizovány ve fundamentální práci Tulardově7) či v příslušných heslech obsáhlého Dictionnaire Napoléon.8)

Materiální požadavky a podmínky
Invazí, která by pokořila „perfidní Albion“, se začal Napoleon Bonaparte zabývat v březnu 1801, kdy dal pokyn k vytvoření Flottille de La Manche pod velením admirála Latouche-Trévilla. Plavidla a potřebné zázemí v podobě úprav přístavu Boulogne-sur-Mer měl dodat tehdejší ministr námořnictva Forfait. Výsledky byly neuspokojivé, pomineme-li porážku, kterou Latouche-Tréville uštědřil 16. srpna 1801 Nelsonovi.9)
Amienský mír přípravy ukončil a Bonaparte se k nim vrátil až v květnu 1803, měsíc po propuknutí nové války s Velkou Británií. Tehdy jmenoval dva muže zodpovědné za vybudování a přípravu Flottille Nationale, Národní flotily. Po materiálně technické stránce to byl bývalý ministr Forfait, po stránce námořního velení admirál Bruix, konkrétní direktivy ale První konzul vytyčil až v poslední srpnové dekádě a v průběhu září.10) Chtěl 12 divizí po 27 dělových šalupách, 16 divizí po 27 dělových člunech, 4 divize po 28 vyzbrojených rybářských lodích a 60 pramic, dohromady sečteno 2008 plavidel.
První odhady nákladů činily 26 až 27 milionů franků a postupně vzrostly na desetinásobek, peníze však netvořily hlavní problém. Výstavbu nebrzdily finance, ale nedostatek kapacit loděnic i materiálu pro lodní stavitelství (nejen dřeva, ale i konopí, plachtoviny, železa, barevných kovů, atd.) a nedostatek lidí, neboť pro invazní flotu bylo potřeba 16 000–20 000 námořníků. Vytyčený program (roku 1804 zvýšený na 3000 lodí) tak nebyl nikdy naplněn.
Čísla, obsažená v Napoleonově dopisu viceadmirálu Bruixovi ze 3. července 1804 říkají, že Flottille Nationale tvořilo zhruba 1800 lodí (700 v Boulogne, 290 v Étaples, 340 ve Wimereux, 437 v Ambleteuse). Později tyto síly vzrostly jen málo; ke 20. červenci 1805 čítalo loďstvo celkem 2198 plavidel, část se však nacházela i v Dunquerque a v Ostende. Celková přepravní kapacita činila teoreticky 160 920 mužů a 8745 koní.11)
Výstavba invazní floty představovala jen část z toho, co bylo nutno řešit. Druhý problém tvořily přístavy, jejichž kapacity bylo nutno zvětšit, což znamenalo obrovský objem zemních i stavebních prací včetně vyčištění dna od naplavenin. V Boulogne-sur-Mer, přístavu, který měl hrát klíčovou roli, trvaly základní práce až do jara 1804.
Jedinou věcí, již se podařilo realizovat bez problémů, bylo shromáždění vojska, mohutné, do několika sborů rozčleněné Armée des Côtes de l’Océan s jádrem v Boulogne-sur-Mer.

Ovládnutí La Manche jako základní problém
Pokud mělo invazní loďstvo, tedy vlastní lodě s vojáky a materiálem, úžinu přeplout, bezpodmínečně potřebovalo ochranu floty řadových lodí v počtu několika desítek vícepalubníků. Tato flota musela vplout do La Manche, ovládnout jej a po určitou dobu ubránit před Royal Navy. Francouzské válečné loďstvo přitom zle poznamenala jak revoluce, tak porážky, které utrpělo.12) Organizačně je tvořily dvě eskadry; tzv. Levantská měla základnu ve středomořském Toulonu a tzv. Ponantská v atlantickém Brestu. Menší síly pak byly detašovány v západofrancouzském Rochefortu a španělském Ferrolu. Před všemi uvedenými přístavy prováděla Royal Navy od prvních dnů války těsnou blokádu, kterou rozevírala jen při nepříznivém počasí. V prostoru La Manche nedisponovali Francouzi jedinou řadovou lodí a podpora pro operaci tedy musela připlout buď od břehů Bretaně, či ze Středozemního moře!
To vše musel brát Bonaparte do úvahy při přípravě strategických plánů, z nichž první
formuloval 7. prosince 1803.13) Obsahoval tři varianty úniku eskadry z Toulonu, přeplutí do Biskajského zálivu a přibrání dalších sil z atlantických přístavů. První konzul pořádal admirála Ganteauma o názor a tento velitel Brestské eskadry odpověděl, byť navrhl variantu vlastní, bez obalu:
„Nahlížím na výpravu flotily jako na téměř nemožnou, nesmírně závislou na náhodách, přičemž její úspěch nelze zaručit. Dostavit se může jen spolu s nějakou významnou událostí, již nelze předvídat.“14)
Další plán (podle data zvaný „Plán z 25. května“) představoval modifikaci Ganteaumova návrhu: Toulonská eskadra by proplula do Atlantiku, přibrala lodě francouzské i španělské a nejspíše by odblokovala Brestskou eskadru.15) Záměr, který směřoval k vybojování převahy ve velké námořní bitvě, doznal určité úpravy a bojovný admirál Latouche-Tréville, velitel Levantské eskadry, na něj nahlížel jako na realizovatelný, tento muž však v noci z 29. na 30. srpna 1804 na palubě své lodi zemřel. Než se vyřešil vskutku ožehavý problém, kým jej nahradit, nastal podzim a s ním zavládly v La Manche povětrnostní podmínky, v nichž se invaze uskutečnit nedala. Akce se proto přesunuly až na jaro 1805, kdy dostal celý plán diametrálně odlišnou podobu.

Klamná výprava k Antilám: sen a realita
Hlavní roli v něm měla hrát nikoliv Toulonská eskadra, svěřená nyní viceadmirálu Villeneuvovi, ale Ganteaumova Brestská eskadra. Záměrem bylo (velmi stručně shrnuto) vyplout se silami z Toulonu, Rochefortu, Cádizu i Brestu k Antilám a Britům zmizet v západním Atlantiku, či je tam za sebou nalákat. U Antil by nepozorovaně vzniklo mohutné koncentrované loďstvo, jež by doplulo zpět k evropským břehům a vplulo do La Manche.16) Jen Ganteaumovi přitom Napoleon v instrukcích z 2. března 1805 sdělil, že z Karibiku vypluje loďstvo zpět, aby mezi 10. červnem a 10. červencem podpořilo u Boulogne invazi. Ve Villeneuvovi adresované instrukci, rovněž z 2. března, nebylo o skutečném cíli i záměru ani slovo.17) Měl vyplout z Toulonu, přibrat španělskou eskadru v Cádizu, u Martiniku se spojit s Missiessyho eskadrou z Rochefortu a stanovenou dobu čekat na Ganteauma, pokud by tam tento admirál už s Brestskou eskadrou nebyl.
Z celého tzv. Plánu z 2. března se ovšem podařilo realizovat pouhý zlomek. Villeneuve vyplul z Toulonu, unikl Nelsonovi, spojil se v Cádizu s Gravinou a britskému loďstvu dokonale zmizel, jenže když 14. května doplul k Martiniku, nebyl tam ani Missiessy (který o Napoleonově plánu nic nevěděl a odplul zpět), ani Ganteaume, jemuž se z Brestu vyplout nepodařilo! Čekal (neboť tak mu to instrukce ze 2. března ukládaly) až do 4. července, kdy připlul kontradmirál Magon s novými direktivami, jež nařizovaly:
„Pokud nedostanete pětatřicet dní od připlutí kontradmirála Magona zprávy o admirálu Ganteaumovi (...), provedete nejkratší cestou návrat k Ferrolu. Tam najdete 15 francouzských a španělských lodí, které navýší vaši eskadru na 35 lodí. S nimi se objevíte před Brestem, provedete tu, aniž do přístavu vplujete, spojení s 21 koráby, jimž velí admirál Ganteaume; s touto námořní armádou veplujete do La Manche a objevíte se před Boulogne…“18)
Villeneuve doplul přes Atlantik a po bitvě, svedené 22. července, jej na španělském břehu čekal císařův list z 16. července. Stále se v něm hovořilo o odblokování Brestu a veplutí do La Manche, v závěru ale stály překvapivé věty:
„Jestliže se vaše situace podstatně změnila (…), nechceme v žádném případě, aby naše flota vplula do přístavu Ferrol; v tomto případě, který s pomocí Boží nenastane, si přejeme, abyste odblokoval naše eskadry v Rochefortu a ve Ferrolu a nejlépe by pak s nimi bylo zakotvit v Cádizu.“19)
Villeneuve rozkaz splnil, přibral lodě z Ferrolu, s eskadrou z Rochefortu se ale minul a vzhledem na opotřebení plavidel, bídný zdravotní stav posádek (mužstvo neuvyklo dlouhodobému pobytu na moři; pro Brity byly čtyři měsíce plavby naprosto běžnou věcí) i s ohledem na nutnost doplnit zásoby včetně sladké vody se 15. srpna rozhodl (zcela v souladu s Napoleonovými pokyny) plout ne na severovýchod k Brestu, ale na jih do Cádizu. Císař ovšem změnil názor a začal rozesílat Ganteaumovi do Brestu i Villeneuvovi (o němž nevěděl, kde je) dramatické depeše, ba i telegramy. V jednom z nich (z 22. srpna) stálo:
„Pane viceadmirále Villeneuve, doufám, že jste dorazil do Brestu. Vyplujte, neztrácejte ani chvíli,a shromážděte se s mými eskadrami v La Manche. Anglie je naše. Jsme všichni připraveni, všichni naloděni. Objevte se na čtyřiadvacet hodin, a vše skoncujeme.“
Ganteaume z Brestu opět nevyplul a Villeneuva ony depeše nezastihly. I kdyby je dostal, bylo by vše k ničemu, neboť už 23. srpna změnil Napoleon plány a začal rozesílat instrukce k vytvoření předvojů pro tažení do Německa! Dne 26. srpna následovaly rozkazy k zahájení prvních přesunů armádních sborů a 30. srpna vyšel císařský dekret, nařizující zakonzervování celé invazní Flottille Nationale. Teprve dva dny po tomto rozkazu, 1. září, se císař Francouzů dozvěděl, že viceadmirál Villeneuve zakotvil v Cádizu!20)
Villeneuvovi už zůstal punc muže, který plány na invazi zmařil, byly však císařovy záměry reálné a daly se uskutečnit? K zodpovězení této otázky je třeba probrat několik bodů, z nichž první tvoří připravenost britského loďstva invazi i Napoleonovu plánu z 2. března čelit.

Nevyhnutnost bitvy na moři
Mohla se vůbec invaze do Anglie obejít bez velké střetu s britským válečným loďstvem a měl Napoleonův plán na překvapivé veplutí do La Manche šanci Royal Navy zaskočit? Desbrière dospěl už před stoletím k závěru, který formuloval takto:
„Britové o tomto nebezpečí naneštěstí dávno věděli a přesvědčeni o jeho závažnosti přijali trvalé rozkazy, díky jimž byl Kanál předem zajištěn ochranou drtivé převahy sil. Všechny Napoleonovy plány se hroutily tváří v tvář této primární zásadě, která se neochvějně dodržovala.“21)
Britské loďstvo jednoduše zaskočit nešlo, nepsaná, leč pečlivě dodržovaná zásada všech velitelů říkala, že pokud nepřítel zmizí, je třeba se stáhnout do prostoru svrchované priority, tedy k ochraně přístupů do La Manche.22)
Pokud připustíme, že Napoleon o nepsaném zákonu všech britských velitelů věděl, dostaneme se k otázce, co vůbec sledoval v době, kdy začínalo být jasné, že válka vypukne na pevnině. Rusko-britské spojenectví přece bylo podepsáno už 11. dubna, den poté, co Villeneuvova Kombinovaná flota vyplula z Cádizu k Antilám. Rakouské císařství přistoupilo k protifrancouzské koalici 9. srpna 1805 a válku Francii vyhlásilo 3. září! Začátkem srpna Napoleon stále požadoval, aby Villeneuve přeplul Biskajský záliv a zamířil k La Manche. Na počátku září jej pak císař zasypal kategorickými požadavky vyplout z Cádizu a podpořit invazi! Jak to spojit s faktem, že 30. srpna vydal Napoleon rozkaz dát invazní plavidla en gardiennage, tedy zakonzervovat, a 1. září se definitivně rozhodl, že žádnou invazi neuskuteční? K čemu pak rozkazy, které Villeneuva hnaly do generální bitvy? Měl pravdu Desbrière, když tvrdil, že Napoleonovi v dané chvíli o vítězství na moři nešlo?
„Porážka by ovšem (…) znamenala neodvolatelný konec výpravy do Anglie, fiasko by ale nebylo Napoleonovo. Zodpovědnost za neúspěch by mohl svalit na hlavu někoho jiného. (…) Velké vítězství na moři by naopak znamenalo pád Anglie, a to dokonce i v případě, že by se vylodění neprovedlo (…). Stručně řečeno se zdá, že plán ze 2. března patřil do toho druhu, kterému Napoleonův sekretář říkával thèmes à deux fins. Nejhorší, co z toho mohlo vzejít, byla porážka průměrných eskader ve vzdálených vodách, porážka, na níž se dalo skrze velká vítězství na souši rychle zapomenout…“23)
Reakce po bitvě u Trafalgaru tomuto závěru hodně odpovídají!

Příliš dlouhé nalodění
Vraťme se však k pozemní armádě, k prostředkům, které jí měly umožnit invazi do Anglie provést, a začněme u nalodění, o němž Napoleon tvrdil, že je lze uskutečnit za dvě hodiny. Admirál Monaque doložil, že z Boulogne mohla vyplout zhruba stovka lodí při jednom přílivu, což prostou matematikou říká, že 1200 plavidel (počet v tomto místě shromážděný) potřebovalo k vyplutí šest dní a šest nocí za setrvalého počasí a příznivých větrů!24) Stále tedy platí závěr, k němuž dospěl Desbrière:
„V Boulogne nemohla po šesti měsících prací polovina zde shromážděných plavidel při jednom přílivu vyplout. Sama flotila byla ještě nesoustředěná, naprosto neorganizovaná, postrádala jakékoliv přidělení pro jednotlivé armádní divize a potřebovala obrovské množství oprav. Myšlenka, že s takovouto organizací lze nalodit 150 000 mužů ve dvou hodinách je jeden z nejpozoruhodnějších mýtů napoleonské legendy. Největší počet, k jakému se kdy přiblížil, představovala možnost nalodit 90 000 mužů v rozmezí dvanácti až osmnácti hodin za ideálního počasí, víc se ale nikdy nedokázalo.“ 25)

Problematická Národní flotila
Typy plavidel, která měla Napoleonovy vojáky do Anglie přepravit, byly popsány nesčetněkrát.26) Admirál Latouche-Tréville, jenž si mohl jako jeden z mála ověřit roku 1801 jejich nautické vlastnosti, zjistil, že většina lodí přestává reagovat na vesla i plachty, pokud síla mořského proudu přesáhne dva uzle. S plnými plachtami plula transportní plavidla „jako krab“ a děla se nedala použít ani k obraně, ani k útoku.27) Skutečný obraz si musel Napoleon udělat při inspekci v Boulogne dne 21. července 1804, kdy se zvedla nenadálá bouře a ploché lodě se začaly potápět i v přístavu.
Připusťme ovšem možnost, že by celá Flottille Nationale dokázala během čtyřiadvaceti hodin opustit přístav i rejdu. Napoleon uvažoval o vylodění v prostoru mezi Hastingsem a Doverem, což představuje vzdálenost 34–45 km. Předpokládejme rovněž, že by flotila tuto vzdálenost (na niž potřeboval Vilém Dobyvatel roku 1066 s ovladatelnějšími loďmi den a noc) překonala beze ztrát a pohromadě. Nastal by čas vyloďování, které pozemní jednotky nikdy nenacvičovaly. Jediný dokument, který se v tomto ohledu podařilo nalézt, říká:
„Záměrem císařovým je, aby se lodice, přičleněné k jednotlivým eskadrám flotily, cvičily v simulaci vyloďování vždy, když to počasí dovolí.“28)
Problémem vylodění z plochých člunů se zabýval pouze Latouche-Tréville v roce 1801, i on jej však vyřešil svérázně, když napsal:
„Lze předpokládat, že se většina vojáků vrhne do moře, což odpovídá nebojácné povaze Francouzů.“
To znamenalo, že by vojáci museli s plnou polní skákat do hloubky nejméně 1,5 metru, což byl ponor dělových člunů. Jen pinasy měly ponor menší, který činil 1,15 metru. Podobný způsob se praktikoval při vylodění u egyptské Alexandrie za ideálního počasí a tehdy byl takřka zázrak, že vše zdařilo.
Většina plavidel Flottille představovala větší nebezpečí pro Francouze, kteří na nich měli plout, než pro Angličany. Co by se stalo, kdyby do této směsice vplulo šest řadových lodí, tři lodě s 44–55 dělovými hlavněmi a 10 fregat udržovaných Brity v pohotovosti v Pas de Calais a Severním moři, k nimž by se přidalo 27 řadových lodí, 2 lodě 44–55 děl a 23 fregat v Kanále a Irském moři, což byl stav z února 1805)? Pravdu měl už v roce 1801 admirál Jervis, který před Sněmovnou lordů suše prohlásil:
„I do not say, my Lords, that the French will not come. I say only they will not come by sea. Neříkám, pánové, že Francouzi nemohou přijít. Říkám jen, že nemohou přijít po moři.“29)
Měl pravdu navzdory projevům strachu a někdy i paniky, které se Anglií tu a tam šířily.

Předstíraný plán
Jaký byl operační plán, pomineme-li vágně propagandistický Bonapartův výrok o ovládnutí Londýna a Temže? I tady se zdá, že žádné dispozice pro výsadkové jednotky, rozvinuté na jihoanglickém břehu, neexistovaly. Nebyl objeven dokument, který by hlouběji rozpracovával logistiku, přičemž je jasné, že do ovládnutí Londýna musel být La Manche volný pro přepravu zásob všeho druhu proviantem počínaje a municí konče. Pokud jde o politické plány, lze jen těžko uvěřit v reálnost toho, co Napoleon nadiktoval Las Casesovi v Mémorial de Sainte Hélène.30)
Napoleon musel nejlépe ze všech vědět, jaká rizika invaze do Anglie představuje a s kolika neznámými je spojena. Neměl nakonec pravdu už Lacour-Gayet, který napsal následující slova?
„Nezdá se mi příliš odvážné tvrdit, že celý ten válečný stroj byl vytvořen jen pro použití na kontinentě.“ 31)
Vskutku nezní příliš směle, vezmeme-li v úvahu, že Francie vydržovala po amienském míru zhruba tři čtvrtiny stavu sil jako v době druhé koaliční války. Jen zlomek byl použit za hranicemi, tj. ve Švýcarsku, v italských republikách, v Holandsku a při expedici na Santo Domingo, jádro však zůstalo nečinně v posádkách. Bylo by prozřetelné, kdyby Bonaparte, směřující k císařské koruně, redukoval sílu, která jej vynesla vzhůru? Nepovzbudil by tím opozici, obzvláště pokud by rozpustil jednotky bývalé Německé armády, které předtím velel generál Moreau, Bonapartův potenciální rival?
Naskýtá se otázka, zda nešlo jen o největší bluff Napoleona Bonaparta, o opakování klamné hrozby z roku 1801, tentokrát v grandiózním rozsahu, který by existenci mohutných ozbrojených sil opodstatnil. Jak skvělá to byla příležitost, aby se v táborech na severu armáda stmelila, aby republikánstvím prosáklí Moreauovi veteráni splynuli s Bonapartovými věrnými z italských válčišť a vše dohromady aby se přetavilo ve vojsko prodchnuté jednotným duchem?
„Podobný názor je však těžké přijmout. Jak si pak vysvětlit nezměrnost příprav, objem vydaných finančních částek a intenzivní zájem hlavy státu o problematiku války na moři? Po řadu měsíců Bonapartova představivost vymýšlela řadu plánů námořních operací, zabývala se svrchovaně technickými detaily a on přitom vztekle řval na své admirály, čímž dával, jednoduše řečeno, najevo zaujetí, které by nemohl předstírat tak dlouho. Jeho korespondence o tom svědčí až příliš bohatě,“ oponoval Monaque.32)
Corbett se přikláněl k názoru, že Napoleon pragmaticky reagoval na vývoj situace v Evropě a myšlenku invaze začal zvolna opouštět, aniž to dal najevo:
„Zdali stále srdcem věřil, že je invaze uskutečnitelná, to nedokážeme říci. Dělal však jako když je možné vše, co si usmyslí, a mohl to být jen trik proslulého mozku hráče. Jeho hvězda ho už jednou přenesla přes hory; jiným už vnukl víru, že poušť bude překypovat mlékem i strdím, a teď možná chtěl přemostit moře“33)
Pokud jde o reálné možnosti invaze, napsal týž autor toto:
„Co můžeme s jistotou potvrdit, je, že se žádný velký válečník tolik nezmýlil, pokud šlo o možnosti vpádu, o těžkosti, které to nese, a že žádný organizátor nepodnikal k překročení moře přípravy tak zcestné jako Napoleon.“
Ohledně reálnosti invaze na jiném místě dodal:
„Jádro problému je stejně nejasné jako zřejmé a každý Angličan, který nemá úsudek zatížený napoleonskou legendou, bude v tom všem spatřovat spíše sebevědomé dílo muže, který je v umění námořní války amatérem, zaslepenost velkého vojáka vůči základním odlišnostem pozemní a námořní strategie a občas nejspíše i nahněvaného despotu, který nemíní uznat, že je poražen.“34)
Zdá se, že se sto let starým hodnocením britského námořního historika, jenž vycházel z hluboké znalosti francouzských i britských pramenů, nelze než souhlasit. Zvláštní je, že odpovídá mnohem staršímu, intuitivnímu a literárnímu zhodnocení z pera Alfreda de Vigny, který vložil vyfabulovanému kapitánu Renaudovi do úst následující slova:
„Předstírané přípravy na vítězné tažení a na vylodění v Anglii, vyvolávání vzpomínek na Viléma Dobyvatele, objev Caesarova ležení v Boulogne, náhlé soustředění devíti set lodí v tomto přístavu pod neustále ohlašovanou ochranou loďstva o pěti stech plachtách, zřizování vojenských táborů v Dunquerque, Ostende, Calais, Montreuil a v Saint-Omer pod velením čtyř maršálů, vojenský trůn, z něhož padaly první hvězdy Čestné legie, přehlídky, slavnosti, dílčí útoky, veškeré to halasení mělo, redukováno na nejprostší tvar, jak se říká v geometrii, tři cíle: znepokojit Anglii, ukonejšit Evropu, soustředit armádu a vdechnout jí nadšení.“35)

Poznámky:
1) Thiers, Adolphe: Histoire du Consulat et de l’Empire. Tome IV, Paulin, Paris 1845.
2) Desbrière, Édouard: 1793–1805. Projets et tentatives de débarquement aux îles Britanniques. T. 1–5, Chapelot, Paris 1900–1902.
3) Corbett, Julian, sir: The Campaign of Trafalgar. Nonsuch, Stroud 2005.
4) Correspondence de Napoléon Ier publiée par ordre de l’Empereur Napoléon III. T. 8–12, Plon/Dumaine, Paris 1860–1861.
5) Battesti, Michèle: Trafalgar. Les aléas de la stratégie navale de Napoléon. Éditions Napoléon Ier, Paris 2004. Monaque, Rémi: Trafalgar. 21 octobre 1805. Tallendier, Paris 2005.
6) Manfred, A. Z.: Napoleon Bonaparte. Svoboda, Praha 1973.
7) Tulard, Jean: Napoleon ou le mythe du sauveur, Librairie Académique Perrin, Paris 1979.
8) Dictionnaire Napoléon (sous la direction de Jean Tulard). Arthème Fayard, Paris 1999.
9) Podrobněji viz Monaque, c. d., str. 21–28.
10) Correspondence de Napoléon Ier..., dopisy č. 7028 až 7030, 7058, 7126 a 8004 až 8005.
11) Tamtéž, dopis č. 7840.
12) Podrobně včetně statistických údajů pro francouzské i britské loďstvo viz Monaque, Rémy, c. d., str. 31–39.
13) Correspondence de Napoléon Ier..., dopis č. 7359.
14) Monaque, Rémy, c. d., str. 63.
15) Monaque, Rémy: Latouche-Tréville, 1745–1804: l’amiral qui défiait Nelson. Kronos, Paris 2000. Viz též Correspondence de Napoléon Ier..., dopis č. 7832.
16) Correspondence de Napoléon Ier..., dopisy č. 8206 a8379.
17) Correspondence de Napoléon Ier..., dopis č. 8381.
18) Correspondence de Napoléon Ier..., dopis č. 8583.
19) Correspondence de Napoléon Ier..., dopis č. 8985
20) Correspondence de Napoléon Ier..., dopisy č. 9101, 9114, 9115 a 9164.
21) Desbrière, Édouard: La campagne maritime de 1805. Trafalgar. Chapelot, Paris 1907, str. 5 a d.
22) Opatření v čele admirality stojícího lorda Barhama a všechny přesuny Royal Navy viz podrobně Corbett, c. d., kapitola XII. a XIII.
23) Desbrière, Édouard: Projets…, T. 5, str 371.
24) Monaque, Rémy: Tragalfar, c. d., str. 25 a d.
25) Desbrière, Édouard, c. d. T. 5, kap. IV.
26) Např. The Campaign of Trafalgar 1803–1805 (edited by Robert Gardiner). Chatham Publishing, London 1997.
27) Monaque, Rémy, c. d., str. 22 a d.
28) Tamtéž.
29) Corbett, c. d., kap. I. a II.
30) Mémorial de Sainte-Hélène (..) par le comte de Las Cases. Tome second, str. 358. Paris 1824.
31) Lacour-Gayet, Georges: Histoire maritime de la France, la Révolution et l’Empire. Paris 1902.
32) Monaque, Rémy, c. d., str. 27.
33) Corbett, Julian, sir, c. d., str 32.
34) Tamtéž, str. 35.
35) Vigny, Alfred de: Vznešenost a bída vojenského života. Odeon 1988, str. 138, cit. z překladu D. Steinové.

Resumé:
Jiří Kovařík: The Myth of the Invasion or the Prelude to the Sun of Austerlitz

This article speaks about Napoleon’s preparation for the invasion to England in the years 1803–1805 and its reality. The author points out the conclusions of the French and British monographs which a lot of syntheses dismisses, he summarizes the individual aspects of the intention (creation of invasion fleet, capacities of ports, conditions for sailing, role of french oceanic fleet) and changes of Napoleon’s plans. He comes to the conclusion that the invasion was in military terms extremely hazardous and only hardly feasible. It is possible whole invasion plan was instrumental only for the preparation of the continental campaign in 1805.

5 komentářů:

jakub.samek řekl(a)...

Skvělé a zásadní... Desbrière je natolik přesvědčivý, že se bojím o věci pochybovat.

V roce 1801 určitě Francouzi po moři přijít nemohli; mohl by však Jervis s klidným svědomím zopakovat svůj výrok také v polovině roku 1804 či v dubnu 1805? (tj. jak moc sebevědomí mohli Angličané být s informacemi, jež měli k dispozici)

Mohla-li by si být Anglie jista tím, že invazi odrazí (což by patrně mohlo znamenat pro Francii ztrátu jádra armády), proč se snažila o ustavení koalice? Proč se tak horečně ucházela o spojenectví s Rakouskem, a nabízela tím Napoleonovi bojiště, na němž měl relativně velkou šanci uspět?

Proč jednoduše nenechala jeho armádu v táborech na pobřeží vyhnít? Ruský i rakouský zájem na válce a co si od ní slibovali jsou věci celkem přehledné a srozumitelné. Anglii to však stálo peníze a riziko, že neuspěje.

Byla-li by si Anglie jistá tím, že invazi odrazí, což patrně mohla, znamenalo by to, že měla další zájmy, především že bylo v jejím zájmu silnější Rusko a Rakousko, případně také Prusko, na úkor Francie. Vzhledem k tomu, že tyto mocnosti, především Rakousko a Prusko, ztratily podstatnou část svého vlivu v důsledku 1. a 2. koaliční války, a šlo by o obnovu jakési předrevoluční rovnováhy sil, v níž se má obchodní a koloniální velmoc, jakou byla Anglie, nejlépe, kde hledat "viníka" této "napoleonské války"?

Otázka invaze takto alespoň z části zodpovězená, jen posiluje mé přesvědčení, že z hlediska zájmu vést válku jsou na tom obě strany v tomto konfliktu fifty fifty, přičemž slabší a za kratší konec zde táhnoucí je spíše Francie, Napoleon. Tím více obdivu zaslouží a tím méně je spravedlivé označovat jej za dobyvatele či dokonce kazisvěta.

Za svůj vztah k námořnictvu a admirálům by ovšem zasloužil pořádný kartáč, protože stejného výsledku mohl dosáhnout i bez oněch mnoha absurdních rozhodnutí, jež činil.

jiri kovarik řekl(a)...

-Ve světle Corbettových rozborů by to mohl Jervis klidně tvrdit i 1805, uzavření Kanálu by probíhalo naprosto dokonale a to, co se dělo na podzim 1805 (myslím stahování britských sil ke Kanálu), dávalo Kombinované flotě i flotě z Brestu pramálo šancí.
-Protože nejlepší obranou je útok; Británie neměla šanci porazit Francouze na souši, mohl to ale zkusit někdo jiný. Což byla britská politika (až na trapné experimenty ve Flandrech) od počátku koaličních válek.
-Nechat armádu vyhnít u oceánu, to by bylo zajímavé; myslím, že by to Napoleonovi docela způsobilo starosti.
-Velkou Británii považuji za největšího "válečného štváče" po celé období koaličních válek.
-Což odpovídá na další řádek; souhlas.
-Ano, i Francouzi ho za to nesmírně kritizují...

roman.ricka řekl(a)...

Zase něco, u čeho smysl, záměr, zůstane utajen asi na věky.
Jen je mi celkem líto Villeneuva, který si po bitvě a zajetí vzal život (Sňatky se smrtí :-)....
Ale to už moc lidí nezajímalo, když se zástavy leskly v záři vítězných bitev.

Ještě mám poznámku k tomuto černému podkladu. Myslel jsem si, že si zvyknu, respektive moje oči, ale jaksi se nestalo (přiznám se, že u delších pasáží je to hrůza). Kdybyste náhodou narazil na světlé pozadí, či jiný podklad, bylo by to fajn.

jiri kovarik řekl(a)...

K podkladu: vydržte přes prázdniny, snad něco najdu...; když už se šablona změnila trochu proti mojí vůli, nechci vzhled měnit každá měsíc :-) :-(

Anonymní řekl(a)...

Konečně jsem narazil na správné komentáře!:-) Velmi se připojuji k výše uvedenému komentáři (roman.ricka) a Vašemu slibu, že změníte černý podklad stránek, opravdu se to nedá delší dobu číst!