KAREL TOMAN, MALÍŘ A GRAFIK (27. 2. 1931-2. 10. 2000)

Myslím, že poprvé jsem se s kresbami a ilustracemi Karla Marii Tomana setkal v "Egerských hvězdách", románu o jednom obléhání pevnosti v Uhrách v čase tureckých válek. Pak jsem je vídal v časopisech jako byl "Československý voják", "Zápisník", "ABC", v Jiráskových "Vojenských povídkách" či v Grimmelshausenově "Simplicissimovi" a autor těch obrázků se pro mne stával legendou. Jeho napoleonské karty, pohlednice s vojáky od Slavkova či vystřihovánky vojáčků v "Abíčku" patřily k těm inspiracím, skrze něž jsem podvědomě mířil k Napoleonovi... Pak, po mnoha letech a v době, kdy jsem překládal Marbotovy "Paměti", mě na jedné vernisáži v Chodovské tvrzi přítel (a vydavatel Marbota) Leon Křížek Karlu Tomanovi představil. Stál jsem před člověkem, který pro mne byl legendou, a než mi to mohlo dojít, už jsme byli v jiném světě, mezi napoleonskými jezdci, jejich příběhy i historkami, které znal stokrát lépe než já. V jeho ateliéru na Žižkově, kam mě pozval, jsme poprvé nevěděl, na co se dívat dřív, zda na barevné ilustrace k "Černému dni na Bílého hoře" Dušana Uhlíře, které právě tvořil, nebo na hřbety stovek knih, většinou militarií, kde ležel unikát vedle unikátu. "Tohle si musíte přečíst," povídal a sáhl pro nádherném vydání Parquinových memoárů s Myrbachovými ilsutracemi z roku 1890. Už věděl, že píšu knížku o poslední Napoleonově bitvě a vytáhl vzácné "Waterloo" od Carla Bleibtreue, jednu z nejdůkladnějších věcí, které o tomto střetu vznikly. Odjížděl jsem od něj s batohem knih, za čas se vracel pro další a díky jemu jsem objevoval kouzlo memoárů mužů jako byli váleční malíři Albrecht Adam či Faber du Faur, rakouský rytmistr Grueber, saský kyrysník Meerheim a mnozí další. Nebýt jeho Bogdanovičových "Dějin vlastenecké války", Caulaincourtových, Funckových, Peterových, Wohlzogenových a jiných pamětí, nemohl bych tehdy knihu o Napoleonově tažení do Ruska napsat. "A tohle znáte?" říkával, sahal do regálů a přesně věděl, kde co leží... Otevřel mi neuvěřitelný zdroj a také, alespoň si to myslím, svoje srdce... Pak mi půjčil vojenskou knihu, kterou měl asi nejraději, "Avant-postes de la cavalerie legere" generála de Bracka, drobnou věc, která mě doslova okouzlila. Přemlouval Leona Křížka (pro jehož knihu "Pod císařským praporem" tehdy dokončil neuvěřitelnou sérii barevných ilustrací vývoje uniforem habsburské armády), ať on vydá a já přeložím Parquina a Bracka; to první jsme mu splnili, byť se toho nedožil, to druhé ne... V létě roku 2000 jsme se domlouvali, že namaluje pár pérovek k hlavám knížky "Rok 1812: Napoleonovo ruské tažení". Na podzim letěl do Sýrie, jeho dávným snem bylo vidět Krak des Chevaliers a další křižácké hrady. Volali jsme si těsně před odletem, domluvili datum schůzky, až se vrátí, ještě říkal, že mi namaloval saské kyrysníky Garde du Corps a von Zastrow. Už jsme se neviděli. Přiletěl 2. října ze své křižácké výpravy, přistál, v odbavovací hale Ruzyně mu ale puklo srdce... Když mi tu zprávu Leon Křížek zavolal, položil jsem sluchátko a chvíli brečel jak malej kluk...
To, co uměl, snad připomenou dvě pérovky rakouských husarů od Slavkova, otištěné ve fracouzském časopise "Vivat Hussar", a kolorovaná kresba maršála Neye ze soukromé sbírky.