"AZINCOURT" BERNARDA CORNWELLA A JIŘÍHO BENEŠE

Bernarda Corwella, autora série o Richardu Sharpovi, hrdinovi Poloostrovní války, pokládám za jednoho z nejlepších současných spisovatelů, kteří se věnují historickému románu. V Jiřím Benešovi má skvělého překladatele, kterého jsem nedávno požádal, zda by mi něco ze své překladatelské a Cornwellovy autorské dílny neposkytl na blog; nebránil se, leč pravil, že vydání "Sharpova zlata" bude ještě chvilku trvat a to ostatní, co vyšlo, že je známé. Vzpomněl jsem si na "Azincourt", přeložený v minulém roce, což je nádherně živý Cornwellův román o velké bitvě 25. října Léta Páně 1415, svedené na den svatého Kryšpína mezi Jindřichem V. Anglickým a francouzskou rytířskou armádou, kterou angličtí lučištníci na hlavu porazili. V českém vydání totiž chyběly dodatky z mého paperbackového vydání anglického a Jirku Beneše, který "Azincourt" překládal z vydání vázaného, zas překvapilo, že tam žádný dodatek nebyl. Tady byl, krom rozhovoru s autorem, celého monologu krále Jindřicha ze Shakespearovy proslulé hry a textu "Azincourt Carol", dobového anglického chorálu, i Cornwellův výklad o dlouhém luku a lučištnících, mezi něž patří také Nick Hook, hlavní hrdina knihy. Jiří Beneš tuto pasáž přeložil jen pro čtenáře tohoto blogu, kterým děkuje za vlídné ohlasy na romány o Sharpovi... Obrázky, jež já přidal, jsou obaly anglického a amerického vydání knihy (všiměte si, že to americké píše jméno bitvy po anglicku, ne po francouzsku), kresbou lučištníka té doby a obrazem sira Johna Gilberta "Ráno před bitvou u Azincourtu".

I WELLINGTON SI BYL VĚDOM ÚČINNOSTI ANGLICKÝCH LUKŮ
Text Bernarda Cornwella v překladu Jiřího Beneše

Luk byl jako zbraň známý už v nejstarších dobách historie lidstva. Nález dvou luků z tisového dřeva v neolitickém hrobě v Yorkshire dokládá, že se používal už před čtyřmi a půl tisíci lety, a přesto se stal běžnou zbraní až ve 14. a 15. století, a to ještě jen na britských ostrovech.
Střelba z luku je samozřejmě velmi stará dovednost, ale původní luk, používaný pro lov zvěře i boj, byl krátký. Proslulý šíp, který náhodně zasáhl oko anglického krále Harolda II. v bitvě u Hastingsu v roce 1066, byl téměř jistě krátký, vystřelený z krátkého luku.
Krátký luk byl patrně čtyři stopy (přibližně 1,2 m) dlouhý a jak se Harold přesvědčil, byla to zcela postačující zbraň na to, aby zabila nejen vysokou zvěř, neboť se používala obvykle k lovu, ale i člověka. Střelba z krátkého luku byla mnohem snazší než z luku dlouhého. Lučištník natáhl tětivu k oku, takže mohl zamířit pohledem podél dříku šípu podobně jako míří střelec z pušky, když se dívá přes mířidla na hlavni. Pokud lučištník zamířil dobře a šíp letěl správně, s velkou pravděpodobností zasáhl cíl.
S dlouhým lukem se Angličané setkali až při svých válkách ve Walesu na přelomu 12. a 13. století (proto se mu někdy říká waleský, a ne anglický). Svou účinností je překvapil opravdu dokonale, a tak došlo k tomu, že ve druhé polovině 13. století začali angličtí panovníci najímat oddíly waleských lučištníků a s úspěchem je použil ve svých válkách ve Skotsku i Eduard I.
V čem tedy spočívala přednost dlouhého luku, když se uváží jeho nevýhody? S dlouhým lukem se totiž mnohem obtížněji mířilo, protože když chtěl lučištník využít všechnu sílu dlouhého tisového lučiště, musel natáhnout luk až k uchu a nemohl tak mířit pohledem podél dříku šípu. Navíc šíp potom směřoval v případě střelce praváka poněkud zprava doleva a kompenzovat tuto odchylku vyžadovalo zkušenost. Střelba z dlouhého luku tedy byla instinktivní záležitost a tento instinkt, kdy se mířilo spíš myšlenkou než očima, nemohl lučištník získat jinak než dlouholetým cvičením.
Hlavní předností dlouhého luku v boji byla samozřejmě jeho síla. I když šíp vystřelený z krátkého luku mohl zabít člověka, neměl dost energie na to, aby pronikl většinou tehdejší zbroje. Dokonce stačila i drátěná košile. Naproti tomu šíp vystřelený z dlouhého luku dokázal prorazit i plátovou broj. A aby získal takovou sílu, muselo být lučiště velmi tuhé. Dnešní závodní luky mají napínací sílu kolem čtyřiceti liber, ale lučištník u Azincourtu napínal svůj válečný luk silou sto dvaceti liber i více. Už ten, kdo chtěl natáhnout tětivu třeba jen jednou, musel mít obrovskou sílu, a proto střílet jeden šíp za druhým vyžadovalo nejen extrémně silného muže, ale také k tomu uzpůsobenou kostru a svalstvo, které se opět, podobně jako intuitivnost míření, rozvíjelo a sílilo mnohaletým cvičením od dětství. Kostry středověkých anglických lučištníků prozrazují zdeformované kosti horní části trupu, neboť běžná kostní konstrukce neposkytovala pro tak vyvinuté svalstvo dostatečnou oporu. Lučištník měl téměř groteskně vyvinuté paže, hruď a zádové svaly, a proto ani běžný sebesilnější muž nedokázal napnout tětivu až k uchu.
Zvládnout dlouhý bojový luk tedy bylo neobyčejně obtížné, a to zřejmě vysvětluje, proč se v dobách před čtrnáctým stoletím používal tak málo. Přesto se stal téměř náhle zbraní, která naháněla největší hrůzu, a anglické vojsko se díky lučištníkům stalo nejobávanějším vojskem v celém křesťanském světě. Proč?
Jedna domněnka říká, že v období nepokojů na hranicích Anglie, Walesu a Skotska vznikla u obecného lidu potřeba vlastnit účinnou zbraň, s níž bylo možné ohrozit nepřítele na dálku a třeba ze zálohy. Možná je to pravda, ale hraniční oblasti byly vždy neklidné a celá staletí nájezdů předtím žádný velký zájem o dlouhé luky nevyvolala. Podle další teorie se střelba dlouhým lukem stala náhlou zálibou, možná až poblázněním, které povzbuzovaly dobře odměňované soutěže mezi vesnicemi a hrabstvími. Ať už však vedlo k rozmachu lučištnictví cokoliv, výsledkem bylo, že některá hrabství Anglie, Walesu a skotských nížin začala produkovat stovky, nebo spíš tisíce mužů schopných natahovat dlouhý bojový luk. Netrvalo dlouho, aby si této nové zbraně všimla šlechta i nejvyšší moc království a snažila se jí využít. V roce 1252 byl v Anglii vydán zákon, který požadoval, aby se každý muž mezi patnáctým a šedesátým rokem věku ozbrojil lukem, a také výcvik lučištníků byl nařízen zákonem. Obvykle se konal v neděli a v mnohých obcích jsou dodnes ulice, které nesou název The Butts, označující místo, kde lučištníci stříleli na terč – tedy střelnice. Ve 14. století získal dlouhý luk v Anglii takovou popularitu, že se stal doslova anglickou národní zbraní a lučištníci byli díky svým kvalitám prominentním druhem vojska. Král Eduard III. přímo rozkázal, aby všichni jeho poddaní při lidových hrách cvičili střelbu z luků, a roku 1356 si dokonce vytvořil osobní stráž složenou ze sto dvaceti elitních lučištníků vybraných z celého království.

Dobrý válečný luk se vyráběl z tisového dřeva, i když ne z každého. To nejlepší pocházelo ze slunných klimat jižní Evropy a brzy se rozvinul velký obchod, který se zabýval dovozem tisového dřeva pro výrobu luků z Itálie a jižní Francie. Také anglické tisy bylo možné použít, stejně jako dřevo jasanu nebo jilmu. Z žádného domácí dřeva však nebyly luky tak silné jako ty, zhotovené ze vzrostlého středozemního tisu. Základem pro výrobu lučiště byla větev seříznutá v místě, kde se stýkalo tmavé jádrové dřevo se světlejším bělovým. To byl záměr. Tvrdé jádrové dřevo na straně břicha lučiště je pevné a nepoddajné, takže se těžko ohýbá, zatímco světle zbarvené bělové dřevo hřbetu je pružné a klade při ohybu mnohem menší odpor. Přesto, podobně jako jádrová část, má snahu se při ohnutí narovnat a pomáhá při uvolnění tětivy vrátit lučiště do původního tvaru. Pružný hřbet tedy při ohnutí táhne, pevné břicho tlačí a výsledkem je, že uvolněná tětiva prudce vymrští šíp a ten pak letí k cíli. Lučiště vyřezané pouze z jádrového dřeva by bylo příliš tuhé, zatímco z bělového dřeva by se příliš rychle poddávalo tětivě, takže by bylo neustále ohnuté a tím by ztrácelo sílu. Účinný dostřel takového luku byl podle odhadu asi 180 metrů, což je zhruba vzdálenost, na kterou dokáže dobrý golfista odpálit míček. Podle dobových údajů měl být luk stejně velký jako lučištník, tedy zřejmě okolo 170 cm – 180 cm a konce lučiště byly vyztuženy rohovinovým nástavcem se zářezem, za který se zachycovala smyčka navoskované konopné tětivy. K tomu lze dodat, že výrobci luků se brzy stali v Anglii mocným řemeslnickým cechem.
Šípy, obvykle z jasanového dřeva s opeřením, jež muselo být na každém kusu z téhož husího křídla, se vyráběly ve velkém množství a k jejich výrobě se rozvinula imponující organizace, která shromažďovala dokončené šípy z venkovských dílen do velkých měst hrabství, odkud se posílaly do londýnského Toweru, tehdejší hlavní zbrojnice anglických vojsk vysílaných za hranice země. Pět tisíc anglických lučištníků u Azincourtu bylo schopno vystřelit během jedné minuty sedmdesát pět tisíc šípů, to znamená sedm set padesát tisíc během pouhých deseti minut. Efektivita střelby z luku nespočívala ani tak v průraznosti vystřelených šípů, ale v jejich množství, takže při vystřelené salvě se na nepřítele snesla doslova bouře šípů. Výrobci šípů používali různé hroty určené k různému účelu a z nich byly nejdůležitější takzvané bodkins, úzké a ostré hroty (slovo bodkin znamená šídlo, bodec, jehla), které dokázaly prorazit plátový pancíř podobným efektem jako dnešní protipancéřová munice. Od dob Azincourtu se však zbrojíři v Evropě naučili plátovou zbroj zpevňovat, takže zásah šípem vydržela nebo po ní šíp sklouzl stranou. Éra dlouhých bojových luků se uzavřela někdy koncem 16. století, i když ještě v 17. století se objevily úvahy o tom, že by se dlouhý luk mohl použít jako další zbraň pro pěší pikenýry. Účinnosti dlouhých luků si byl vědom i vévoda z Wellingtonu, a dokonce se zajímal o to, zda by nebylo možné postavit oddíly lučištníků a využít je v Poloostrovní válce. Byla to samozřejmě dobrá myšlenka. Dvě stě lučištníků od Azincourtu by si snadno poradilo s desateranásobnou přesilu nepřátel ozbrojených mušketami, neboť mušketa s hladkým vývrtem je velmi nepřesná zbraň a v porovnání s lukem zoufale pomalá. Jenže běžného střelce z muškety lze vycvičit během týdne, zatímco lučištníkem se člověk stává až po deseti letech denodenního cvičení.

Také Francouzi se snažili cvičit vlastní lučištníky, ale zákony, které za tím účelem vydali, byly neúčinné a vše skončilo neúspěchem. Ještě se pokusili opatřit si výrobce luků, šípaře i vlastní lučištníky z Británie, ale těch, co podlehli jejich svodům, bylo velmi málo. Jako protizbraň k anglickým lukům tedy Francouzi vyvinuli kuše. Ty měly sice delší dostřel než luky, ale nasadit novou šipku a natáhnout kuši k dalšímu výstřelu trvalo mnohem déle než u luku a za tu dobu se stačili lučištníci dostat na dostřel a zasypat střelce z kuší šípy. Proto byl nejméně po dobu sta let válečný luk z tisového dřeva králem bitevních polí a angličtí lučištníci se stali po bitvách u Kresčaku, u Poitiers, u Azincourtu a na dalších bojištích nejobávanějšími bojovníky v celé Evropě.