OPILÁ BRIGÁDA

Yorck von Wartenburg

Přítel Karel Řezníček mi před pár dny poslal  přispěvek, článek, který objevil v ILLUSTROVANÉM LISTU pro ČESKOSLOVENSKÉHO VOJÁKA A LEGIONÁŘE z července roku 1924 (publikováno ve dvou pokračováních v tiscích z 11. a 21. VII.); autorem byl Tomáš Kočí a až na podivný závěr je to zajímavá četba. K závěru řekněme, že sbor Ludwiga Yorcka, obdařeného v onom roce predikátem von Wartenburg, nebyl před Paříží potřen, natož rozdrcem, a jeho velitel si tu vysloužil velkokříž Železného kříže!

Pruské vojsko, vychované v známém tuhém »drillu«, pěstovaném již za dob Bedřicha Viléma I., onoho pověstného krále surovce, jenž svoje poddané na veřejné ulici bil a políčkoval, a které snažilo se i ve světové válce tyto svoje tradiční vlastnosti uplatniti, dožilo se při tom neočekávaného zklamání. Pruská chvástavost a rozpínavost popudila na konec proti sobě celý svět, takže došlo posléze k tomu, k čemu neodvratně dojíti musilo.

            Že však z tvrdého tmele pruské disciplíny přece jen tu a tam nějaký kamének vypadl, o tom poučuje nás zajímavý případ z válek napoleonských, jenž snad v dějinách novodobého válečnictví nemá sobě rovného.

            Když po bitvě u Rothière oba proti císaři Napoleonu I. spojení panovníci, totiž císař ruský a pruský král, svůj hlavní stan do zámku v Brienne položili, umluveno mezi nimi, aby jejich vojska neprodleně na Paříž se ubírala. Vrchní jejich velení pak svěřeno bylo starému maršálu Blücherovi, pověstnému vítězi od Waterloo, který také dne 2. února 1814 z Brienne vyrazil, dav před tím jenerálu Yorkovi rozkaz, aby se města Chalonsu na Marně zmocnil a jej svým vojskem osadil.

            A takž se přihodilo, že když se husté mlhy, dne 4. února celé okolí Chalonsu zahalující, rozptylovati počaly, uzřel velitel města, francouzský maršál Mac Donald, před sebou pruské šiky v bitevní formaci rozestaveny a k útoku na pevnost připraveny.

            Maršál obdržel krátce před tím od císaře rozkaz, Chalons za každou cenu udržeti a pouze v nejkrajnějším případě jej vykliditi, ale při tom most přes Marnu do povětří vyhoditi.

            Město bylo tehdy dobře opevněno a jeho posádka, sestávající z dvanácti tisíc starých, osvědčených bojovníků, až k zápasu na nůž odhodlána. Dělobitny pevnostní, sestávající z hmoždířů a děl těžké ráže byly úplně způsobily, aby sebe urputnější nápor hravě odrazily. Mimo to bylo i předměstí St. Mernie, jemuž měl dle všeho první útok Němců platiti, neméně dobře opevněno a zdatnými silami obsazeno.

            Yorkův sbor, který za noci z 3. na 4. února před město přitáhl, použil husté šedé mlhy, nad celou krajinu rozložené, k tomu, aby nepozorovaně bitevní svůj nástup provedl. Po obou stranách silnice umístil York hluboké kolony své pěchoty, jejížto křídla pojistil četnou jízdou, co zatím pruské baterie na tak zv. »Větrném vrchu« svoje posice zaujaly, jsouce každé chvíle pohotově, k podpoře pěchoty do boje zasáhnouti.

            Jim poblíže nacházelo se také pozorovací stanoviště sborového velitele, jenerála Yorka, jenž zahalen jsa v dlouhý šedý plášť a maje na hlavě nízkou čapku bez štítku, jakou tehdy pruská pěchota nosila, očekával s netrpělivostí chvíli, až se husté mlhy rozptýlí. Po té přesvědčil se však, že nepřítel jest dobře opevněn a na každý útok předem připraven.

            „Podobá se,“ prohodil po té jenerál k svému okolí trpce, „že můj sbor jest určen pouze k tomu, aby veden byl na porážku, neboť prožluklé toto hnízdo zdá se býti opravdu nedobytné a úkol, jenž mi dán, jest nemožno provésti. Proč právě já jsem byl k němu vyvolen?“

            „Protože Vaše Excellence jest jediným mužem, jemuž jej lze svěřiti,“ pokusil se kterýsi štábní důstojník jenerálovi zalichotiti.

            Ale špatně si posloužil, neboť mávna odmítavě rukou, pravil York mrzutě:

            „Víte dobře, že jalových frází a poklon nemiluji. A že jest mi můj úkol nesympatickým, má příčinu v tom, že bude vyžadovati veliké krveprolití, jemuž se, pokud možno, vždy vyhýbám. Ale když jsme jednou vojáky, nezbývá, nežli daného rozkazu uposlechnouti. A rozkaz ten zní: Chalonsu dobýti. A proto bude také dobyt, děj se, co děj! Pane majore Schacku! Jeďte k jenerálovi Katzelerovi a vyřiďte můj rozkaz, aby neprodleně se svými silami na předměstí St. Mernie udeřil, při čemž jej bude druhá brigáda podporovati. Ostatní zařídím již sám na místě. Pospěšte, neboť následujeme vás v patách!“

            Krvavá hra o Chalons tedy započla. Ale již za nedlouho se ukázalo, že všechny útoky Prusů nejsou s to, zlomiti odpor nepřítelův. Podařilo se jim sice zmocniti se hlavní ulice městské, ale v zápětí na to byli odtud mocnou palbou děl z pevnosti vypuzeni a jejich prapory tak hrozně zdecimovány, že se co nejrychleji musily dáti na ústup.

            Výsledek dne byl pro ně naprosto ztracen.

            Pozorovav tento neúspěch svých vojsk, odhadoval se York s nepřítelem o kapitulaci města vyjednávati. S nepřítelem, jenž jej byl s potupou od svých valů odehnal...

            Nemělo to smyslu a odpověď také podle toho dopadla.

            „Cestu k maršálovi (Mac Donaldovi) mohu vám, pane, uspořiti,“ prohlásil jenerál Sebastiano, zástupce velitelův, Yorkovu parlamentáři, hraběti Brandeburgovi. „Neboť jeho odpověď donese vám oněch osmdesáte dělových jícnů, které byly již dopoledne k vám vážné slovo promluvily.“

            Když tato odpověď byla Yorkovi donesena, kázal ustati zatím v dalším boji a druhou brigádou St. Mernii obsaditi, načež stáhl ostatní síly zpět a pouze dělobitny v jejich posici ponechav a dav jim rozkaz, aby bez ustání na město pálily a tak hašení hořících v něm domů nepříteli znemožnily.

Meissonierovo plátno s názvem 1814

            Vrchní velitel ubytoval se pak v domě místního mlynáře, jenž byl od jeho obyvatelů opuštěn. Jelikož panovala i zde citelná zima, kázal v kuchyni rozdělati oheň a posadil se blíže něho na nízkou stoličku a obklopen svými důstojníky, prodléval drahnou chvíli v hlubokém mlčení, z nějž si jej nikdo netroufal vyrušiti.

            ---

            Avšak druhý jeho pobočník, major Schack, jenž sedě v kuchyni na převržených neckách a jsa živé letory, nedovedl se tísnivé této náladě zhola podříditi, ozval se pojednou smělým hlasem:

            „Exellence, prosím o dovolení, abych se směl odebrati do St. Mernie a tam pro nás koš šampaňského rekvírovati, neboť nenahlížím věru, proč bychom se zde postili a žíznili, kdežto sklepy firmy Cliquot a Heydsick jsou božským tímto nektarem přeplněné.“

            „Hm,“ zabručel jenerál, „nebudu vám v tom nijak překážeti. Ostatně,“ dodal sarkasticky, „jest to velice pozoruhodné, že se pánové mého štábu lépe pod zemí nežli na ní vyznají.“

            Major hryzl se do rtů a neodpověděl. Z rozpaků jeho vysvobodil jej neočekávaně štolba jenerálův, jenž vrávoravými kroky klopýtal do kuchyně a na svého velitele již zdaleka volal:

            „Excellenci, je to světská marnost, ti chlapi se opili na mol, a teď chrápou, že by je ani trouba jeríšská neprobudila.“

            A chtěje se jenerálu ukloniti, ztratil rovnováhu a natáhl se jak dlouhý tak široký k jeho nohám.

            „Co to blábolí ten chlap?“ zvolal York rozhořčeně, vyskočiv současně ze svého sedadla.

            „Zdá se mi být nehorázně zpit,“ pravil major, pohlížeje zuřivě na nešťastného štolbu, jenž se marně namáhal na nohy se postaviti.

            „Hoďte toho chlapa do chléva mezi dobytek!“ poručil sborový velitel, „tam bude aspoň mezi svými. Ale přec bych rád zvěděl, kterak se to přihodilo. Plukovníku Valentini! Myslím, že bude nejlépe, když se odebéřete do St. Mernie a tam se na vlastní oči o všem přesvědčíte. Vždyť pravil, že jsou všichni opilí.“

            „Za půl hodiny dovolím si Vaší Excellenci o všem zpraviti,“ ubezpečoval tento jenerála a vrhna se dole rychle do sedla, tryskem odkvapil.

            Zatím procházel se sborový velitel, maje čelo chmurnými mraky pokryté, dlouhými kroky po kuchyni, vrhaje při tom přísné pohledy na svoji družinu, jež návrat plukovníkův s těžkým srdcem očekávala.

            Konečně po trapné půlhodině ozval se dole koňský dusot a za chvíli objevil se plukovník ve dveřích. Ale jeho obličej byl znatelně zasmušen a jevil trapné rozpaky.

            „Nuže jak jest?“ otázal se jej chvatně jenerál.

            „Jest mi ohlásiti Vaší Excellenci velice nemilou věc, ale především uctivě navrhnouti, aby některá brigáda odebrala se okamžitě do St. Mernie a tamnější druhou brigádu vystřídala, neboť tato nalézá se v takovém stavu, že není schopna ani nejmenší akce, natož aby případný útok nepřátelský odrazila. Vojáci válí se do němoty zpití na dlažbě ulic a z celé druhé brigády není snad ani pět mužů schopno svoji pušku v ruce udržeti.“

            York přikývl vážně hlavou a pravil téměř drsně:

            „Plukovníku Rödlichu! Odebeřte se k první brigádě druhé divise a doneste jejímu veliteli můj rozkaz, aby se ihned do St. Mernie odebrala a tam onu prožluklou druhou brigádu vystřídala. Prosím však o největší urychlení jakož i okamžité hlášení vykonaného rozkazu.“

            „A nyní, plukovníku Valentini,“ obrátil se York k svému pobočníku, když se byl Rödlich za svým posláním vzdálil, „doplňte svoji zprávu, aniž byste mně však toho nejmenšího zamlčel. Chci slyšet pouhou, čistou pravdu. Nuže, rcete, kterak se mohli oni ničemové podobného činu dopustit?“

            „Exellenci, to mohu jediným slovem pověděti. Světoznámé sklepy firmy Cliquot a Heydsick

Macdonald

nacházejí se hluboko pod zemí a sestávají z několika poschodí. V chodbách těchto nacházejí se pak tisíce sudů a statisíce lahví vzácným vínem naplněných, a cizinec, jenž sem zabloudí, ztěží odolá moci vinných duchů, v nich zakletých. Jistý myslivec, jenž býval před tím zaměstnán jako cestující v závodě Cliquotově, vyzval svoje soudruhy, aby se s ním do vinných sklepů podívali a tam sobě několik lahví přivlastnili. Zpráva o tom rozlétla se záhy po ostatních oddílech a se všech stran hrnuli se vojáci, kteří počali z nashromážděných zásob vydatně kořistiti. Nastal hrozný zmatek a hluk, neboť každý chtěl se co nejvíce lahví drahocenného moku zmocniti. A potom zpili se všichni tak, že padali po dlažbě jako mouchy a nyní válí se a chrápe celá brigáda po ulicích a sklepeních, v nejhlubší spánek jsouc pohřížena a jest opravdovým štěstím, že posud nepříteli nenapadlo na tento bezmocný sbor se vrhnouti a jej úplně potříti.“

            „Bestie!“ zasykl vrchní velitel mezi zuby: „však s nimi věru žertovati nebudu. Nic platno, plukovníku, jest nutno, abyste ještě jednou zajel k Rödlichovi a sdělil mu, že jej činím osobně zodpovědným za to, aby u svého sboru přísnou kázeň udržel, aby tento nenásledoval snad špatného příkladu oněch ničemných opilců. K vchodům do sklepů nechť postaví silné stráže, které bez milosti postřílí ty, kdož by jejich rozkazu neuposlechli a se ihned nevzdálili.“

            Když pak štábní důstojník odešel, zaujal York opět svoje místo u krbu a zahloubal se do svých myšlenek.

            „Tento neslýchaný příběh –“ vybuchl po chvíli hněvivě, „jest hanbou a potupou pro celý můj sbor. Tak zvaní ,silní géniové´ v hlavním stanu budou nyní po nás prsty ukazovati a tančiti radostí, že jim ,starý mrzout´ poskytl tak vděčné látky k škodolibému posměchu. Věru, jest to k zbláznění, že taková neřest musí se právě u mého sboru přihoditi. Ostatně nedám té věci usnouti a tito nezřízení bacchanti zaplatí mi svoje provinění svými hlavami.“

            „Ráčiž, Vaše Excellence dobrotivě připustiti,“ odvážil se baron Schack nesměle namítnouti, „že požitek nezvyklého nápoje, jakož i omamující vzduch ve sklepeních –“

            „Musím vás žádati, pane,“ vpadl mu jenerál téměř hrubě do řeči, abyste mne podobnými jalovými omluvami ušetřil. Kdybych i nectnost tohoto vpravdě pruského obžerství přešel mlčením, pak zbývá zde ještě zločinu loupeže, jenž nedá se ničím omluviti. Neboť vojáci provinili se jím v plné míře, zmocnivše se násilím cizího majetku a k tomu ještě před samým nepřítelem, kdy nelze nejmenšího uvolnění disciplíny připustiti. Domníval jsem se, že velím statečnému a ukázněnému sboru, a nyní vidím, že je to pouze divoká horda lupičů a opilců. Nemám však pražádné chuti hráti roli nějakého Abelina nebo Karla Moora, ale dám bez milosti každého, kdo se proti válečným pravidlům prohřeší, postaviti před vojenský soud, aby tento podobné škůdce vojenské cti a disciplíny podle zásluhy potrestal.“

            Pojednou se sborový velitel ve svém dialogu zarazil.

            „Co to bylo? Neslyšel jste, majore, hlas polnice?“

            „Ha, u ďábla, což by nás snad mělo opět čekati nějaké překvapení?“

            Jenerál hádal správně. Očekávalo jej nové překvapení. Ale překvapení nikoli nemilé.

            Věru, tito pruští »révokazové« měli z pekla štěstí.

            Ukázalo se, že signál trubky hlásil příchod francouzského parlamentáře. Velitel Chalonsu přál si vyjednávati s Yorkem o vydání města a svobodném odchodu jeho posádky. Co jej k tomu přimělo, nikdo nevěděl. Zároveň žádal maršálek Mac Donald, aby byla palba na město zastavena.

            York arci s radostí vyhověl, načež brzy na to protokol o kapitulaci oběma stranami podepsán. Když pak druhého dne ráno o sedmé hodině francouzský sbor se zbraní a pod vojenskými poctami odtáhl, chystal se York v St. Meruii k slavnému svému vjezdu do města.

            Sedě již na koni, pravil na náměstí k svému pobočníku:

            „Ejhle, kdož by byl ještě včera řekl, že černé mraky se tak brzy rozptýlí a nad našimi hlavami zlaté slunko zasvitne. Fortuna usmála se na nás milostivě a přešly chmury, které mojí mysl kalily. Nuže, dnes budeme veselí a tuto plukovník Valentini ohlédne se laskavě ve sklepích Cliquotových, zda-li tam pro nás nějaký ten koš lahví sežene.“

            A když už záhy na to major Schack Yorkovi plný pohár podával, pravil při tom významně:

            „Věru, toť nápoj, Exellencí, jenž byl by s to, svésti i olympické bohy. I prosím z té příčiny o milost pro druhou brigádu.“

            „Upokojte se, majore“, pravil vrchní velitel s úsměvem, „neboť vzhledem ke krásnému

Vernetovo plátno s názvem Kampaň roku 1814

výsledku dnešního dne chci tyto dareby tentokrát ještě pardonovat. Očekávám však, že se podruhé věc více opakovati nebude.“

            Ale mravnímu trestu »opilá brigáda« přece neušla.

            Neboť když toho dne (5. února) jenerál York slavil svůj vjezd do města a tam pluk za plukem na náměstí před ním parádním krokem defiloval, zůstala druhá brigáda v St. Mernie, odkud směla teprve za tmy a potichu do města se odebrati.

            Ještě jednu okolnost nelze pominouti mlčením.

            Když totiž municipalita na náměstí klíče města jenerálovi odevzdávala, podala mu zároveň účet na 57 tisíc lahví vína, které bylo jeho vojsko vypilo neb rozbilo. Ale York usoudil na konec moudře, řka:

            „Milí pánové, když francouzští jenerálové Rapp a Vandamme ve Slezsku hospodařili a statisíce pro svoje tabule vyžadovali, starali se starého čerta o zaplacení. Nuže, učiním podobně a tím jsme spolu vyrovnáni.“

            A roztrhnuv účet, hodil jej obecním hodnostářům pod nohy.

            Ale byl to také poslední slunný záblesk Yorkova armádního sboru. Záhy na to došel těžkých pohrom a byl posléze před Paříží následkem četných chyb jeho podvelitelů úplně potřen a rozprášen.