V příspěvcích na blog, které občas dostávám, se objevil další, jehož autorem je Miloslav Kolomazník. Přesněji řečeno je překladatelem a komentátorem věci, kterou jsem sám před časem dost těžce sháněl, pasáže z paměté Louise Marchanda, posledního Napoleonova komorníka, který jej věrně provázel až k jeho posledním chvílím. Díky za tu práci s překladem, je to unikátní a u nás až na pár zasvěcených neznámá věc!!! Zde máte první ze dvou částí.
Poslední tažení generála Bonaparta
Napoleonova smrt ve
vzpomínkách komorníka Louise Marchanda
První část
Překlad a komentář: Miloslav Kolomazník
 |
|
„Le comte Marchand“
od J.-B.Mauzauisse
(1824),
v expozici Musée
de Malmaison
|
„V roce
1811 bylo mezi rodinnými příslušníky Napoleonova
osobního služebnictva vybráno dvanáct mládenců, kteří měli, jakožto sluhové a dveřníci,
vstoupit do služeb v císařských komnatách.“ Těmito slovy začínají obšírné, velice zajímavé a mimořádně čtivé paměti muže, kterého francouzský císař Napoleon
I., krátce před svou smrtí na Svaté Heleně, povznesl do šlechtického stavu a označil
jej za svého blízkého přítele.
Louis-Joseph-Narcisse
Marchand, jak uvádí křestní list, vystavený v Paříži 28. března 1791, byl
jedním ze dvou dětí Marie-Marguerity Broquetové, první chůvy nedávno narozeného
Římského krále. Byla to právě jeho matka, jež požívala značné důvěry paní de
Montesquiou, guvernantky jediného Napoleonova legitimního syna, kdo se nejvíce zasloužil
o Marchandovo přijetí do císařských služeb, coby garçon
d'appartement, tedy sluhy
v domácnosti.
Netrvalo dlouho a Marchand na sebe svým
příjemným vystupováním a svědomitým plněním povinností upozornil. Ve
Fontainebleau, o tři roky později, jej nejvyšší dvorský maršálek Bertrand jmenoval
Napoleonovým prvním komorníkem, čímž na pozici panovníkova osobního sluhy vystřídal
Louise Constanta du Wairy, autora veleznámých a pikantních pamětí z císařova
osobního života, který francouzského císaře, podle mnohých z čisté zbabělosti,
odmítl následovat do vyhnanství na ostrově Elba. Po prohrané bitvě u Waterloo
následoval útěk z Francie a nucená plavba na ostrov Svaté Heleny, kam
císaře doprovázela jen skromná francouzská družina.[i] V příštích šesti letech se Marchand stal nepostradatelnou
součástí zužujícího se císařského dvora v Longwoodu, za což jej umírající panovník
poctil hraběcím titulem, tučnou částkou a učinil jej jedním z vykonavatelů své poslední
vůle, dokumentu, o jehož naplnění budou vykonavatelé usilovat desítky let a
definitivní tečku za ním učiní až dekret císaře Napoleona III. z roku
1855.
27. května 1821, osmnáct dní po Napoleonově
pohřbu, Marchand z ostrova odplul na palubě HMS Camel. Vědom si císařova přání,
aby se po návratu do vlasti ucházel o dceru některého z vyznamenaných důstojníků
císařské gardy, se 15. listopadu 1823 oženil se slečnou Mathildou Brayerovou,
dcerou generála Michela-Sylvestre Brayera, starého Oudinotova granátníka a pozdějšího
generála divize císařské mladé gardy, z jejichž svazku později vzešla dcera
Malvina.
V roce 1840 se Marchand na Svatou
Helenu ještě jednou vrátil, tentokrát již jako člen francouzské expedice,
vedené princem de Joinville, jejímž cílem bylo vyzvednutí Napoleonových ostatků a jejich navrácení zpět
do Francie. Po svém návratu se Marchand, podobně jako další členové bývalého Napoleonova
doprovodu, ocitl na výsluní veřejného zájmu, i nadále však vedl poklidný život,
k němuž mu dopomáhala část získaného dědictví. V roce 1869 vyloučil Napoleon
III. jakékoliv pochybnosti ohledně relevantnosti císařova původního odkazu a s definitivní
platností Marchandovi potvrdil titul hraběte; nádavkem jej ještě jmenoval Důstojníkem
Řádu čestné legie. Zemřel v Trouville, 19. června 1876, šest let po pádu tzv.
Druhého císařství.
Své paměti začal Marchand sepisovat až s odstupem
let, v roce 1840, a třebaže obsahují řadu nepřesností, odvedl v nich velký
kus práce, jenž, zejména ve vykreslení jednotlivých postav i života
v uzavřeném světě Longwoodu, nemá obdoby, a který mj. poskytl pevnější základy pro pozdější kontroverzní
tvrzení, že Napoleon byl na Svaté Heleně zavražděn (otráven). O existenci Marchandova
rukopisu se v odborných kruzích vědělo, dlouho se však věřilo, že jej
Napoleon III. odkoupil a nechal zničit. Ve čtyřicátých letech minulého století
jej od komorníkova vnuka, Edouarda Desmazièrese, získal Jean Bourguignon,
kustod uměleckých sbírek na zámku Malmaison, který
se později zasloužil o jeho plné zveřejnění, třebaže se kompletního vydání nové
dvousvazkové knihy nedožil.
První svazek, jehož těžiště tvoří vyprávění
o životě ve vyhnanství na ostrově Elba a následném letu, ale také nevyhnutelném
pádu Orla během Stodenního císařství, byl publikován v roce 1952 a nese označení:
„Mémoires de Marchand: premier valet de chambre et
exécuteur testamentaire de l'empereur Napoléon, publ. d'après le manuscrit
original par Jean Bourguignon. I: L'île d'Elbe. Les Cent-Jours.“ Na druhém svazku, jenž vznikl až
s odstupem tří let a poodkrývá mnoho neznámých aspektů Napoleonova
vyhnanství na ostrově Svaté Heleně, se po Burguignonově smrti autorsky spolupodílel
Commandant Henry Lachouque.
Doposud jediné anglofonní vydání
Marchandových pamětí, pyšnící se bezmála osmi stovkami stran, vyšlo "za velkou
louží" v roce 1998 a jmenuje se: „In
Napoleon's shadow: the complete memoirs of Louis-Joseph Marchand, valet and
friend of the Emperor 1811-1821.“
---
 |
|
Horace Vernet:
Napoleonova apoteóza (1821)
|
Jednadvacátého
[dubna 1821] se císař cítil slaběji než předcházejícího dne. Hraběti
Montholonovi, který mu již několik hodin dělal společnost, poručil vyvětrat
místnost a poslat pro doktora [Antommarchiho], a také pro otce Vignaliho. Prvému z nich sdělil, že jej holení
vyčerpává a síly jej opouštějí, poté se obrátil k otci Vignalimu a řekl:
„Víte, co je to „chapelle ardente“, osvětlená kaple?” [katafalk, obklopený zapálenými svícemi]?“
„Ano, Sire.“
„Už jste ji někdy zařizoval?“
„Ještě nikdy, Sire.“
„Nuže, až budu ve smrtelné agónii, zařídíte
mou. Ve vedlejší místnosti postavíte oltář, vystavíte zde Nejsvětější Svátost a
budete odříkávat modlitby za umírajícího. Narodil jsem se v katolické víře,
chci tedy splnit vše, oč si žádá a zároveň přijmout pomoc, jež poskytuje.“
Byla to velmi dojemná chvíle. Císař se chystal
pokračovat, ve tváři dr. Antommarchiho, který stál u paty postele, však zpozoroval
náznak jakéhosi pobavení. Raněn takovým chováním, jeho směrem pronesl:
„Vaše hloupost mě unavuje, pane! Vaši
povrchnost a nedostatek slušného taktu snad mohu přehlížet, avšak Vaši
bezcitnost, nikdy! Odejděte!“[ii]
Poté se
vrátil zpět ke knězi:
„Po mé smrti budu umístěn v pohřební
síni. Dokud nespočinu v zemi, budete sloužit mši a neustávat
v modlitbách.“
Císař se
poté odmlčel. Byli jsme dosud zmraženi výstupem, jehož jsme se právě stali svědky,
když císař prolomil stávající ticho. Hovořil s otcem Vignalim o Korzice,
Ponte Nuovu a Rostinu a nabádal jej, aby si tam postavil dům. Liboval si v
líčení toho šťastného a poklidného života, které tam na otce čeká a naznačoval,
že mu k uskutečnění takových snů
poskytne potřebné prostředky.[iii] Otce Vignaliho císařova vřelá náklonost dojala,
poklekl a uchopil jeho, na okraji postele ležící ruku. Přitiskl k ní rty a
opět vstal, oči měl zalité slzami. Poté jej císař propustil, a když odešel,
řekl:
„Srdce ubohého Vignaliho se při pohledu na
můj stav zalilo žalem; mám rád jeho povahu, to bude tím, že je synem Korziky. A
co se toho imbecila [Antommarchiho] týče,
těžko si zasluhuje něčího zájmu. Už se snad někdo, někdy a o někoho staral hůře,
než on o mě?“
Mlčel jsem, byl jsem však toho názoru, že by se
císař již neměl více zlobit, neboť ani v případě dr. Antommarchiho,
neudělá jeho vrozená šlechetnost, jež mu umožňovala tolik odpouštět, výjimku.
V tom jsem se nemýlil.
Císařova
rozmluva s otcem Vignalim, třebaže byla první svého druhu, jíž jsem mohl být
přítomen, mě nepřekvapovala. Cítil, že se blíží jeho poslední hodina, a proto se
stejným klidem, s jakým vyřizoval své pozemské zaležitosti, napravoval coby
Křesťan i věci, které mu měly usnadnit odchod na věčnost. Často jsem jej slýchával
hovořit o Boží existenci (…).
 |
| Carl von Steuben: Napoleonova smrt na Svaté Heleně (1830) |
22.
dubna císař souhlasil s podáním sedativ, jež mu navrhl doktor Arnott, který
přišel sám.[iv]
Císař tvrdil, že má horečku a s rukou na břiše pronesl:
„Je to tady, doktore, nic už neprojde,
pylorus [místo, kde žaludek
přechází do dvanáctníku]
je zasažen, cítím to.“
Tu trochu
jídla, kterou snědl, vyzvrátil ještě v průběhu večera. Velkomaršálek [Bertrand] s ním zůstal o samotě a
tlumočil mu lítost dr. Antommarchiho nad tím, že si o něm císař udržuje takové
špatné mínění. Patrně se domníval, že špatný zdravotní stav císaři nedovolí,
aby se zabýval takovými záležitostmi.
“Co mám dělat”, řekl císař, “špatnou duši jistě nemá, ale je to
imbecil.”
Hrabě
Montholon s velkomaršálkem nepochybně v noci vystoupili v jeho prospěch, neboť hned
druhého dne obdržel [Antommarchiho] příkaz, aby se zúčastnil vizity opět po
boku Dr. Arnotta.
Císař
svým podpisem stvrdil veškeré inventáře, které mu byly předloženy, přesto ještě
zbývalo vypracovat soupis tabatěrek. Požádal mě, abych přinesl bednu, v níž
byly uloženy a v nepřítomnosti hraběte Montoholona mi začal diktovat soupis.
Jednu z tabatěrek, ozdobenou velice pěkným medailónkem, odložil stranou pro
Lady Hollandovou[v]; obdržel ji od
papeže Pia VI. po podpisu Tolentinské dohody [19.II.1797]. Na lístek napsal: “Lady
Hollandové, od Napoleona, na důkaz úcty a náklonnosti.” Požádal hraběte
Montholona, aby ji Lady Hollandové osobně předal a při té příležitosti jí
vyjádřil vděčnost za péči, kterou mu spolu s manželem prokázala. Pak vyjmul
jinou, určenou doktoru Arnottovi a přikázal hraběti Montholonovi, aby do ní
vložil 12 000 franků ve zlatě. Původně ji měl obdržet kněz, který doprovázel [správce
císařského domu]
Ciprianiho k místu jeho posledního odpočinku. Zatímco mi císař povídal, že ji
měl nechat opatřit symbolem ve tvaru písmene “N”, hrotem svých nůžek jedno
takové vyryl.
“Sire”, povídám, “jakmile vejde ve známost jeho původ, bude mít tato krabička mnohem
větší cenu, než kterákoliv jiná, bohatě zdobená rytinami.”
Po císařově smrti ji dr. Arnottovi věnoval hrabě
Montholon.
Jakmile
jsme tento inventář dokončili, císař se mě dotázal na předměty, jež zůstaly u
hraběte de Turenne. Odešel jsem do svého pokoje, abych mu příslušný soupis
vyhledal a předal. Tyto věci uspořádal tak, jak je patrné v soupisech 1, 2 a 3.[vi]
Zároveň mě instruoval, jak mám naložit s jeho vlasy, které mu budou po smrti odstřiženy.[vii]
“Každý člen mé rodiny obdrží šperk s
několika mými vlasy, císařovna náramek, můj syn řetízek k hodinkám.”
Za dobu trvání
jeho vleklé nemoci, byl tento den pro císaře bezesporu jedním z nejúnavnějších a pro nás jedním z těch nejsmutnějších;
projevující se symptomy zvěstovaly jeho blízký konec. Celé dopoledne jsme
strávili sepisováním dodatků [poslední
vůle].
Třebaže byl velmi
unavený, přinutil mě, abych se posadil vedle lůžka a diktoval mi úřední pokyny,
určené vykonavatelům jeho testamentu, které jsem měl přepsat. 26. dubna je císař
svým pohledem ještě jednou přelétl a podepsal.
Během
diktování jej sužovaly takové dávivé záchvaty, že kvůli nim vždy na několik
minut přerušil práci. Nic z toho, (…), jej však nedokázalo odradit od započaté práce:
“Jsem vskutku unavený”, pronesl, “zbývá mi však zoufale málo času a musím to dokončit;
dejte mi trochu Las Casesova konstantského vína.”
Dovolil
jsem si připomenout komplikace, které mu víno přivodilo před několika dny:
“Pche”, procedil mezi zuby, “kapka
by mi snad neuškodila”, a pokrčil přitom rameny, “nikdo z nich o tom nemá nejmenší potuchy, tato
země trpí nedostatkem všeho, na co chcete, abych tady ještě čekal? Nemám v
plánu krátit si své dny, a rozhodně si je nemíním prodlužovat. Tu máte”, pronesl a podal mi sklenku s Konstantským,
“když do mě proniká, řeže jako plátek
žiletky.”
Trval
na osobním uzavření tří beden, jež obsahovaly jeho tabatěrky a některé další
předměty, a jejichž obsah mi předtím zdlouhavě diktoval. Ovázal je stuhami,
opatřil vlastní pečetí a podal mi od nich klíče, jelikož mě učinil jejich
opatrovníkem.
Netrvalo dlouho a konstantské víno vyvolalo nové zvrácení, ani to mu
však nezabránilo v pokračování své činnosti do doby, než se ohlásil
velkomaršálek a oba lékaři. Všude po místnosti se povaloval roztrhaný papír a modrými
stuhami omotané, zapečetěné bedny.
“Příliš jsem toho napsal”, adresoval dr.
Arnottovi, “jsem unavený a mám stažené
břicho.”
Snědl
trochu jídla, pak oba lékaře propustil a pozdržel u sebe hraběte Bertranda.
Hraběnka Bertrandová se mě přišla zeptat na jeho zdraví, jelikož jej neviděla již
od doby, kdy se mu zle přitížilo; plně mi odkryla muka, jež kvůli tomu prožívá.
Zmínil jsem se o tom císaři. Řekl, že jednoho dne, až se bude holit, mohl by ji
přijmout.[viii]
Stejného
dne se císař zmínil hraběti Bertrandovi, že si přeje být pohřben na březích
Seiny, nebo poblíž Lyonu, na ostrově při soutoku Rhôny a Saôny, a nebo na
Korzice, v dómu, v němž jsou pohřbeni jeho předci, neboť i tam spočine
na francouzské půdě.
„Avšak“, vzápětí dodal, „britská vláda předvídala mou smrt. Do
pokynů, týkajících se této události, byly dodatečně vloženy instrukce, aby mé
tělo setrvalo na ostrově, takže se obávám, že mě pohřbí ve stínu vrb, pod nimiž
jsem odpočíval, když jsem Vás chodil navštěvovat do Hutt´s Gate [sídlo manželů Betrandových], poblíž pramene, kam mi chodí každého dne
pro vodu.”
Císařova slova, pronesená s takovým klidem a rezignací, by jednoho zabolela
na duši, neboť dokazovala jistou odevzdanost tomuto prokletému ostrovu. Rovněž
hovořil o tom, že obnovil víru ve Francii a že se hodlá zúčastnit nedělní
bohoslužby, aby mohl poslední dny svého života prožít v klidu. Otec Vignali byl
nucen sloužit mši a odříkat čtyřicetihodinovou modlitbu; v jejím průběhu byl s císařem
o samotě. Večer [císař] nestrávil jídlo, které mu bylo podáno v průběhu dne.
Příroda
mu ponechala ještě dostatek sil, aby se pokusil vypořádat své záležitosti.
Cítil se nyní dobře a celý 26. duben hodlal využít k jejich dořešení. O den
dříve mu dr. Arnott během čtyřhodinové návštěvy
změřil puls, přičemž jej shledal dosti slabým. Poté [císař] svou paži přepustil dr. Antommarchimu, což neučinil několik
posledních dnů a každému z nich podal kousek oplatky. Dr. Arnottovi pak ještě
nabídl trochu klaretu a se slovy: “Uvidíme
se zítra”, nechal oba odejít.
 |
| Napoleon na smrtelném loži |
“S tím co chci udělat pro Vás, budete rovněž
spokojen”, a o chvíli později dodal, “hodlám
Vám odkázat 100 000 franků[ix],
a pokud si budete přát, napíši Vaše doporučení císařovně.“
Doktor vyjádřil
císaři své hluboké uznání a odešel.
V průběhu
dne, abychom v nohách obnovili krevní oběh, jsme na císařova chodidla
přikládali horké ručníky. Ve čtyři hodiny odpoledne souhlasil s návštěvou
lékařů, přičemž hraběti Montholonovi
nařídil, aby za ním přišel v osm hodin; o totéž požádal také velkomaršálka, než se tento kolem šesté hodiny
vzdálil. Císař téměř nic nejedl a po odchodu lékařů se vrátil na své lůžko. V půl
deváté se s mojí a Saint-Denisovou pomocí přemístil z postele do
křesla. Ze svého stolku odstranil karafy a nařídil mi, abych na jejich původní místo
položil krytou lampu, psací potřeby a nějaký papír. Na komodě ležely rozličné zapečetěné
balíčky, které jsem mu podal. Vyžádal si přítomnost hraběte Montholona a otce
Vignaliho. Zanedlouho dorazil také velkomaršálek; císař mu ukázal balíčky na
stole a požádal jej o sepsání prohlášení. Závěť a její dodatky, které již dříve
opatřil vlastními podpisy a pečetí, jsme měli doplnit o naše. [Bertrandovo] Prohlášení obsahovalo následující text:
Svatá Helena, 27. duben 1821.
Prohlášení, jímž se potvrzuje existence císařovy poslední
vůle a jejích dovětků.
Dne 27. dubna
1821, v devět hodin večer, z císařova pověření bylo nám, hraběti
Bertrandovi, velkomaršálku císaře Napoleona, předloženo několik závětí, jejích dodatků
a dalších pokynů, které jsou nyní v péči pana Marchanda. Všech devět
samostatných obálek, nebo balíčků, je příbližně stejného tvaru, avšak rozdílné tloušťky.
Ke třem z nich, jež jsou v jednom ze svých rohů ohnuty, jsou
připojeny červené stuhy. Všechny balíčky jsou opatřeny císařskou pečetí a císařovým
podpisem, stejně jako podpisy hraběte Bertranda, hraběte Montholona, pana
Marchanda a otce Vignaliho.
Poté, co nám
byly předloženy tři uzamčené mahagonové skříňky, ovinuté zelenou stuhou a
opatřené císařskou pečetí, jakož i pečeťmi výše uvedených čtyř lidí, a to
hraběte Bertranda, hraběte Montholona, pana Marchanda a otce Vignaliho,
přečetli jsme si císařem vlastnoručně napsané poznámky, které jsme přepsali
následovně:
Na obálce, jež
nenese žádné číslo, je nadepsáno: Toto je má poslední vůle, psaná mou vlastní
rukou. Podepsán: Napoleon.
Na obálce č. 1
je nadepsáno: Toto je dodatek k mé poslední vůli, psaný výhradně mou vlastní
rukou. Podepsán: Napoleon.
Na obálce č. 2
je nadepsáno: Toto je druhý dodatek k mé poslední vůli, psaný výhradně mou
vlastní rukou. Podepsán: Napoleon.
Na obálce, jež
nenese žádné číslo je nadepsáno: Toto je třetí dodatek k mé poslední vůli,
psaný výhradně mou vlastní rukou, mnou podepsaný a opatřený pečetí, jež bude otevřen ihned po odpečetění mé poslední vůle.
Podepsán: Napoleon.
Na obálce č. 5
je nadepsáno: Toto je můj dodatek nebo vyjádření mých posledních přání, jejichž
uskutečněním pověřuji mou velmi milovanou ženu, císařovnu Marii-Louisu. Podepsán: Napoleon.
Na obálce č. 6
je nadepsáno: Toto je můj dodatek nebo vyjádření mých posledních přání, jejichž
uskutečněním pověřuji mého syna Eugèna Napoleona; je psaný výhradně mou rukou.
Podepsán: Napoleon.
Na obálce, jež
nenese žádné číslo, je nadepsáno: Toto je seznam pokynů pro vykonavatele mé poslední
vůle, Montholona, Bertranda a Marchanda. Sepsal jsem závěť a sedm dodatků,
jejichž opatrovníkem je Marchand. Podepsán: Napoleon.
Na příkaz
císaře Napoleona, jsme my, hrabě Bertrand, jeho palácový maršálek, pořídili
tento zápis, aby sloužil jako soupis a protokol.
Zaznamenáno
v císařské ložnici v Longwoodu, ve výše uvedeném dni a hodině.
Podepsán: hrabě
Bertrand
Jakmile bylo toto prohlášení vyhotoveno, císař
všem pokynul, aby odešli a ponechal si pouze otce Vignaliho. Brzy na to [Vignali] vyšel; vstoupil jsem do císařovy ložnice a nalezl
jej opět v posteli. Podal mi svou závěť, její dodatky a směnku, určenou panu
Laffitovi[x]
a poučil mě o tom, abych po jeho smrti vše, v přítomnosti hraběte
Bertranda a otce Vignaliho, předal hraběti Montholonovi. Uzamkl jsem to do
svého cestovního kufru, v němž jsem již uschoval císařovnin náhrdelník a
zůstal s císařem, dokud nepřišel hrabě Montholon, což bylo v jedenáct
hodin. Císař se na hraběte podíval a pravil:
„Nuže, můj synu, nebyla by hanba, mít své
záležitosti tak dobře vypořádané a nezemřít?“
„Sire, jedině Vaše Veličenstvo si může dovolit
takto hovořit“, odpověděl generál.
Odešel
jsem, abych jej s císařem ponechal o samotě. Téhož večera mi císař ještě uložil,
abych jeho rukopis a bednu, s níž naložil v jednom ze svých dodatků, obsahující
jeho tzv. rezervu, odnesl do domácnosti hraběte Montholona; zbraně abych odnesl
do domu hraběte Bertranda a do mého pokoje cestovní kufr a tři mahagonové
skříňky s jeho tabatěrkami. Po rušném dni, v jehož průběhu bylo tolik
vykonáno, přišla neklidná noc. Císař se snažil spát, avšak marně.
 |
| Horace Vernet: Napoleon na smrtelném loži (1826) |
„Musíš být z toho mého věčného
ponocování velmi unavený, chlapče; jak se dnes daří Noverrazovi? Choroba jej
musela velmi zasáhnout.“
Odpověděli
jsme, že se cítí lépe a začíná se zotavovat.
Oba
lékaři, včetně hraběte Bertranda, na císaře minulého dne naléhali, aby se kvůli
špatnému odvětrávání obou císařských ložnic přestěhoval. Císař sice odmítal jakékoliv
změny, které narušovaly jeho zažité zvyklosti, s jejich návrhem nicméně
souhlasil. Dr. Antommarchi se císaři připomněl s jeho původním ujištěním, že se
s lůžkem přestěhuje do přijímacího salonku.
„Souhlasím, ale je vše připravené?“,
řekl a pokukoval přitom po mě.
„Ano, Sire“, zněla má odpověď.
Malé
polní lůžko jsme postavili mezi okna, zástěnu přede dveře a malý stolek k posteli.
Již tehdy, když se pokoušel přejít z postele do křesla, byl na tom císař
špatně, nyní však, při přesunu do přijímacího salonku, byl na tom o dost hůře.
Vstal z postele, vklouzl do županu a pantoflí, a když se napřímil, posteskl
si:
„Jsem to ale chudák, mé nohy mě již dlouho
neponesou.“
Nabídli
jsme se, že jej tam přeneseme, ale odmítl to. Do přijímacího salonku se dostal jen
s velkými obtížemi, opíraje se přitom o mě a hraběte Montholona; vzápětí se
vysoukal na postel. Během chůze se o hraběte ztěžka opřel a pronesl:
„Můj synu, nemám již žádnou sílu, jsem vyřízený.“
Jen co se uložil
do postele, nohy jsme mu opět zabalili do horkých ručníků. Druhé polní lůžko
jsme pak umístili v jednom z rohů příjímacího salonku, ke stěně,
přiléhající k nedalekému krbu, a v blízkosti dveří, které tento salonek propojovali s biliárovým
sálem. Na lůžku, jež jsme umístili mezi okny, a čelem ke krbu, císař skonal.
[ii] Císařovy
antipatie ke svému mladému lékaři, kterého mu na Svatou Helenu poslal jeho
nevlastní strýc, kardinál Joseph Fesch (1763-1839), potvrzují i jiní pamětníci.
Francesco Antommarchi (1780-1838) měl zkušenosti spíše z oblasti patologie a
třebaže byl krajanem z rodné Korsiky, nedokázal císaře, ani jeho okolí,
přesvědčit o svých lékařských znalostech. Podle hraběte Montholona, byl údajně
velmi nedochvilný, příliš nedbal svých povinností a daleko více než v
Longwoodu, trávil čas v jamestownských nevěstincích, což jeho pověsti právě neprospívalo
- dále viz Poznámky, bod č.8.
[iii] Napoleon svému slibu dostál již o šest dní
dříve, dne 15.IV.1821, kterým je datována stěžejní listina jeho poslední vůle, Testamentu de Napoléon. Odkaz určený
otci Vignalimu se nachází v části označené II., pod bodem č.12 a doslova se zde
uvádí: “Otci Vignalimu, sto tisíc franků. Je mým přáním,
aby si postavil dům poblíž Ponte Nuova, u Rostina.“
[iv] Císař s návštěvami
lékaře britského 20. pěšího regimentu, Archibalda Arnotta (1772-1855),
souhlasil až k 1.IV.1821. Od tohoto okamžiku vcházel Arnott do císařských
komnat v Longwoodu ve společnosti císařova osobního lékaře Antommarchiho.
[v] Elizabeth Vassall-Fox, baronesa Hollandová (1771–1845), manželka whigovského (konzervativního)
politika Henriho Vassall-Foxe, třetího barona Hollanda (1773-1840) a velká Napoleonova
obdivovatelka. Po císařově vypovězení na ostrov Svaté Heleny, mu manželé
Hollandovi posílali zásoby vybraného jídla a stovky knih. Výše uvedená, zdobená
tabatěrka se stala předmětem Napoleonova odkazu Lady Hollandové – viz Testament de Napoléon, část II., bod
č.2. Dnes je tabatěrka součástí sbírek londýnského British Museum.
[vi] Henri-Amédée Mercure, hrabě de Turenne, markýz d'Aynac (1776-1852), potomek
starého a významného šlechtického rodu, pobočník a pozdější komoří císaře
Napoleona, francouzský pair, účastník prakticky všech polních tažení v letech
1806-1815. V roce 1814 byl svědkem císařova loučení ve Fontainebleau,
během Sta dní bojoval u Ligny a Waterloo. Předměty, o nichž Marchand hovoří, jsou v Testamentu de Napoléon součástí soupisu, označ. (B). Vesměs se
jedná o různé druhy chladných zbraní, šperky, stuhy, řády, zdobené ceremoniální
oblečení a drobné osobní předměty, které císař odkázal svému synu, choti a
ostatním členům rodiny Bonapartů.
[vii] Viz Testament de Napoléon, soupis označ. (a),
bod č.2.: “Marchand bude opatrovat mé vlasy a nechá z nich vyrobit náramky,
s malou zlatou sponou, které budou předány císařovně Marii Louise, mé
matce a každému z mých bratří, sester, synovců, neteří, Kardinálu [Feschovi], a jeden větší mému synu.“
[viii] Francouzský
císař hraběnku Élisabeth François Bertrandovou (1785-1836), řečenou Fanny, již
delší čas přehlížel a ignoroval. Ze zápisků, které o pobytu na Svaté Heleně
pořídil její choť, někdejší sborový velitel a nejvyšší císařský dvorský
maršálek, divizní generál Henri-Gratien Bertrand (1773-1844), vyplývá, že se ji
Napoleon pokusil svést a ona mu jednoduše “dala košem”. O tom, jak moc se tím,
jinak ctnostná a oddaná matka čtyř dětí, dotkla císařova ega, svědčí scéna,
kterou si hrabě Bertrand poznamenal 9.IV.1821 (on sám zde vystupuje ve 3. osobě
jedn.č.), přičemž je důležité upřesnit, že se hraběnka v této době léčila ze závažných
zdravotních komplikací, které odstartoval samovolný potrat…:
“O půl osmé přišel Antommarchi k císaři,
který na něj byl velice rozezlený. “Měl tady být v šest ráno! Pořád je jen
u paní Bertrandové!” Císař poslal pro
dvorního maršálka, který se dostavil v 7 hodin 45 minut. Opakoval mu, co řekl,
a dodal, že doktor má zájem jen o děvky. “Ať si je pořád se svými děvkami,
ať je šoustá zepředu, zezadu, do úst, a nebo do uší. Ale zbavte mě toho
člověka, který je zabedněný, hloupý, domýšlivý a beze cti. Zavolejte Arnotta,
aby o mě napříště pečoval. Zařiďte to s Montholonem! Antommarchiho už nechci!”
Tento výstup se odehrál v přítomnosti
Marchanda a Antommarchiho. Napoleon pětkrát či šestkrát opakoval, že je paní
Bertrandová děvka a dodal: “Udělal jsem poslední vůli: Antommarchimu
odkazuji dvacet franků, aby si koupil provaz a oběsil se na něm…”
Když Antommarchi odešel, řekl císař dvornímu
maršálkovi, že je doktor milencem jeho manželky. K tomu v přítomnosti Marchanda
a Aliho [Saint-Denise] dodal,
že nečinně přihlíží něčemu, co je potupné pro něj samého i pro paní
Bertrandovou, (…), že paní Bertrandová zničila Antommarchiho jako předtím
Gourgauda… Dvorní maršálek to vše vyslechl, aniž by cokoliv řekl.”
[ix] V případě
tohoto odkazu zůstalo zřejmě jen u záměru, neboť v císařově poslední vůli, ani
v dalších známých dodatcích, nefiguruje.
[x] Jacques Laffitte (1767-1844),
francouzský bankéř, guvernér Banque de
France, prezident Hospodářské komory a pozdější levicový politik. V
červenci 1815, krátce před odjezdem z Francie, mu Napoleon svěřil jistinu
přibližně šesti milionů franků ve zlatě, se kterými císař naložil ve druhé
(označ. II.) části své závěti a ve třetím dodatku.
Žádné komentáře:
Okomentovat