sobota 8. února 2014

MONTMIRAILSKÝ MANÉVR

Od tzv. montmirailského manévru, jednoho z posledních takticky geniálních Napoleonových manévrů, který velmi zaskočil Blücherovu prusko-ruskou Slezskou armádu a na čas ji donutil ve třech bitvách (Champaubert, Montmirail,Vauchams) tzv. šestidenní kampaně k ústupu, v těchto dnech uplynulo 200 let. Připomínám jej dvěma kapitolami ze svého Pádu orla, 4. svazku Napoleonových tažení.


Montmirailský manévr
Vítězství, jehož Blücher dosáhl, mohlo být bezesporu větší, ne-li rozhodující, stačilo, aby Schwarzenberg nasadil další síly, nebo začal nepřítele rozhodným způsobem pronásledovat. Jenže kníže nechtěl, řídil se rakouskými zájmy i vlastním přesvědčením.
„Máme vyjednat mír zde, to radím já, každý pochod na Paříž je z vojenského hlediska nanejvýš pochybný. Úplně stejného mínění jsou též náš císař, Stadion, Metternich, ba i Castlereagh...,“ napsal své choti už 26. z Langres.
Z pohledu rakouské politiky vzbudilo vítězství u La Rothière nadšení a císař František zaslal Schwarzenbergovi handbillet, osobní list, v němž mu projevoval nejvyšší spokojenost. Otázkou ovšem bylo, jak udržet na uzdě Blüchera, o němž kníže Metternichovi v souvislosti s bitvou u Brienne napsal:
„Rozběhl se jako školák, pohrdaje všemi pravidly válečného umění...“
Zčásti měl pravdu, nezdolný Prus ale uspěl a zasadil Napoleonovi ránu, jež mohla otevřít cestu na Paříž. Právě to si však Rakousko nepřálo, chtělo diplomatický konec války bez pruského a ruského vstupu do hlavního města, který mohl všechny Metternichovy plány zhatit. Schwarzenberg to ostatně dal jasně najevo v listu své choti, datovaném 2. února z Châtillonu:
„Na každý pád (...) je již na čase uzavřít mír, protože jsem pro staré hranice Francie a (...) pro regentství...“
Diplomatickým cílům rakouské politiky tak Napoleon děkoval, že vyvázl. Schwarzenberg jej pronásledoval velmi vlažně, což zdůvodnil především obtížným zásobováním tak obrovského uskupení. Z týchž důvodů navrhl, aby se Česká a Slezská armáda znovu rozdělily. Blücher, jemuž musel být rakouský zájem naprosto jasný, souhlasil, neboť tváří v tvář iritující rakouské pomalosti dával přednost samostatnosti. Krom toho byl přesvědčen, že Napoleon je po porážce u La Rothière u konce s dechem a nebude mít dost sil, aby pruskému pochodu na Paříž zabránil.
Válečná rada, jež zasedla na zámku v Brienne, Schwarzenbergův návrh schválila. Blücherovým dostal za úkol postupovat na sever k Marně na Châlons, spojit se tu jak s Yorkovým sborem a zbytkem Langeronova sboru, tak s posilami, které k němu pochodovaly od Rýna, s ruským Kapcevičovým a pruským Kleistovým sborem. Pak měla Slezská armáda táhnout po proudu oblouku Marny na Meaux, které leželo už jen 45 km severovýchodně od Paříže. Česká armáda hodlala postupovat přímo k západu, na Troyes, a odtud pokračovat podle okolností. Wittgensteinův 6. sbor České armády a kozácké pluky pod velením Nikolaje Ivanoviče Seslavina měly zajistit spojení se Slezskou armádou.
Dne 3. února vyrazil Blücher k severu a Schwarzenberg zůstal tam, kde byl, což zdůvodňoval opravou mostu v Lesmontu. Francouzi byli už tou dobou téměř třicet kilometrů od něj, v Troyes. Došli sem s hlavami sklopenými a procházeli srocenými obyvateli, z nichž někteří jim spílali a jiní plakali. Měšťané, vyděšení vidinou blízké okupace, by nejraději skoncovali s válkou a mnozí z nich vojáky otevřeně vyzývali, aby dezertovali.
Pročpak jsou Troyenští tak nepříjemní. Moje puška mě přestane poslouchat, jestli neskončí s těmi radami, abychom uprchli,“ rozhořčoval se podle Marmontova svědectví jeden Marie-Louise.
Obsazení Troyes zatím ale nehrozilo, neboť velitel České armády nevyrazil kupředu ani následujícího dne. Tentokrát to zdůvodnil obavami, že se Napoleon může pokusit o výpad či ofenzivu směrem na Bar-sur-Aube (kam onoho dne přenesl svůj hlavní stan), ohrozit mu levý bok a přetnout spojení k jihu směrem na Dijon. Místo postupu k Troyes začal přeskupovat síly zprava doleva, zčásti aby možný útok na své levé křídlo kryl, zčásti aby v dalších dnech mohl ohrozit francouzské křídlo pravé. Tou dobou nejspíš ztratil přehled o situaci a přisuzoval protivníku naprosto nereálné plány.
„Domnívám se, že Napoleon potáhne k Loiře, aby se spojil se Soultem. Wellington nebude moci přitáhnout tak rychle,“ sděloval 3. února choti a Metternichovi téhož dne psal:
„Zdá se, že Napoleon míří k Loiře. Je to počin zoufalý, protože tím upouští od obrany Paříže, ale naproti tomu se zmocní zásobovacích prostorů, které vyživují Paříž. Stáhne k sobě Soulta a možná že se odváží k poslední bitvě dřív než mu Wellington vrazí do zad.“
Byl-li o něčem takovém Karel Filip Schwarzenberg skutečně přesvědčen, pak je bohužel nutné konstatovat, že naprosto postrádal strategické nadání. Což muži, který býval vyslancem v Paříži, nebylo jasné, že francouzské hlavní město není Vídeň, Berlín, či Moskva? Že Paříž nelze vydat a pokračovat v boji, neboť s pádem tohoto města Napoleonova moc nad Francií končí?
Blücher překračuje francouzskopu hranici (Kamphausen)
Na podkladě tohoto mylného závěru předisponoval 4. února Wittgensteinův sbor z pravého křídla na levé, čímž rozevřel mezi Českou a Slezskou armádou stokilometrovou mezeru. O den později přemístil z pravého křídla na levé Seslavinovy kozáky, o čemž se Blücher dozvěděl až po pěti dalších dnech. Mezi oběma armádami tak vznikla naprosto nekrytá stokilometrová mezera!
V průběhu 6. února začal Napoleon vyklízet Troyes, jehož obyvatelé se dívali na jeho jednotky téměř nepřátelsky. Vojáci pochodovali po levém břehu Seiny hladoví, procházeli skrze vesnice, kde jim sice lidé dávali najíst, lomili však přitom rukama a prosili:
„Neodcházejte! Braňte nás, neopouštějte nás!“
Císař ustupoval 60 km na severozápad, do Nogent-sur-Seine, za sebou nechal jen Marmonta, který měl přesun maskovat a sehnat zásoby.
„Shromážděte hodně chleba, umíráme hlady,“ psal tou dobou Napoleon do Paříže. „Armáda zmírá hlady. Všechny zprávy, že se armáda má čím živit, jsou falešné. Tucet mužů zemřelo hladem, přestože jsme obrátili cestou vše vzhůru nohama, abychom měli nějaké potraviny. Vévoda z Belluna nemá nic, Gérard nemá nic, gardové jezdectvo zmírá hlady.“
V Nogentu část zásob čekala. Napoleon tu dostal něco posil, neboť sem došlo 12 000 ostřílených válečníků ze španělského bojiště, které mu musel poslat Soult. Z těchto španělských veteránů zformoval dvě divize pod velením generálů Jeana-Françoise Levala a Pierre Boyera které vytvořily VII. sbor maršála Oudinota.
Kromě pěchoty prošlo restrukturalizací do čtyř sborů a jedné samostatné divize i záložní jezdectvo (1. sbor Étienna Tardifa de Pommereoux, hraběte de Bordessoulle, 2. sbor Antoina-Louise de Saint-Germain, 5. sbor Edouarda Jeana-Baptista Milhauda a 6. sbor Françoise-Christopha Kellermanna, samostatná divize Jeana Marie Antoina Defrance se pak skládala ze čtyř pluků čestných gard a 10. husarského pluku), nad nímž převzal velení generál Emmanuel de Grouchy.
Schwarzenberg se odhodlal k pochodu na Troyes, které chtěl vzít útokem, až 7. února, a když navečer k městu došel, s údivem konstatoval, že tu žádný nepřítel není! Obsadil je nazítří a zůstal v něm až do 10. února, neboť neměl potuchy, co vlastně chce nepřítel udělat a kam se stáhl!
„Potřeboval tedy osm dní na to, aby na poražené armádě získal šest mil (45 km) terénu,“ napsal se zjevným despektem ke knížeti Carl von Clausewitz a po pokračoval precizním shrnutím komplikovaných přesunů Napoleonových sil:
Montmirail 11. února 1814 (Vernet)
„Když Bonaparte vidí, že spojenci své vítězství nevyužívají k okamžitému náporu a že jej jejich hlavní armáda sleduje jen váhavě, zformuje plán, jak se pustit po stopách polního maršála Blüchera, který se mu jeví jako podnikavější. Před 100 000 muži hlavní armády nechá jen 20 000 Oudinotových a Victorových mužů a s 40 000 muži, tedy se silami rovnajícími se téměř Blücherovi, se dá na pochod k Marně. Provede tento plán 7. února s Mortierem a Neyem, počká v Nogentu na Marmonta a 9. února vyrazí na pochod k Sézanne.“
 Převedeno do mapy, bez níž nelze přesuny ani začínající strategický manévr pochopit, to znamená, že Napoleon zastavil ústup na západ a vyrazil na severovýchod k 30 km vzdálenému Sézanne. Proti České armádě zanechal Victorův II. sbor, Oudinotův VII. sbor, dvě Gérardovy divize pařížských záloh, maršála Mortiera se dvěma divizemi staré gardy a Rottembourgovu divizi mladé gardy. Vrchní velení tohoto uskupení nedal nikomu, každému z maršálů ale zdůraznil, že musí čelit Schwarzenbergovi stůj co stůj, pokud by se náhodou pokusil o rychlejší postup a útok. Chtěl, aby vytrvali, nebo padli, než se jim vrátí na pomoc! Jinak bylo jejich úkolem hlavně to, aby před Schwarzenbergem zastřeli Napoleonův pochod k severu! Clausewitz ovšem síly, ponechané v prostoru Nogentu, podcenil, ve skutečnosti dosahovaly 39 000 mužů, tedy dvojnásobku.
  Marmontův sbor, Neye s Meunierovou a Curialovou divizí mladé gardy, část Nansoutyho gardového jezdectva, Defranceovu jezdeckou divizi a Bordessoullův 1. jezdecký sbor si vzal císař k Sézanne. Clausewitz se opět zmýlil v počtech, neboť císař neměl 40 000, ale jen 30 000 mužů, z toho 10 000 jezdců! Toto jezdectvo poskytlo Napoleonovi přehled a informace, které mu zoufale chyběly po většinu saského tažení v předchozím roce. Císař se dozví o pohybech i rozmístění všech částí Slezské armády, o tom, kde jsou a jak nerozvážně je Blücher roztáhl. Bude vědět, co se děje s Macdonaldem vpravo i s maršály a Schwarzenbergem, které všechny nechá za sebou. Pochod na Sézanne a výpad, provedený odtud proti Slezské armádě, vstoupí do učebnic strategie i do legend. Montmirailský manévr, tak bude znít jeho název, znovu potvrdí Napoleonovu vojevůdcovskou genialitu.
 Clausewitz ovšem neříká, za jakých okolností, kdy a proč se záměr k úderu na sever zrodil. Přitom vznikl právě v hodinách, kdy se císař ocitl pod největším tlakem, kdy se na něj valila jedna špatná zpráva za druhou! Hladová, unavená a deprimovaná armáda znovu ztrácela naději a mnozí si říkali, zdali se ústup vůbec zastaví. V Paříži vyvolala porážka vlnu paniky i strachu z kozáků, univerzitní studenti na akademické půdě započali první protibonapartistické demonstrace. Do toho dostal Napoleon zprávu o Muratově zradě a v noci ze 7. na 8. února dorazil do Nogentu Caulaincourt, který císaři spolu s Maretem předložil změněné mírové požadavky spojenců a naléhal, aby s nimi i s hranicí z roku 1791 Napoleon souhlasil jako s poslední možností záchrany trůnu i země.
 „Cože!“ rozkřikl se císař. „Chtít po mně, abych podepsal takovou dohodu! Byl bych schopen pod tlakem nepříznivých událostí slíbit, že budu rezignovat na své výboje, ale vzdát se toho, co dosáhla republika! (...) Abych nechal Francii menší, než byla! Co bych pro Francouze znamenal, kdybych takové ponížení podepsal! (...) Odpovězte jim, co chcete, já to ale nikdy nepodepíšu!“ 
  Přesto svolil, ať oba ministři připraví text odpovědi, a zvolna se smiřoval s porážkou i se vším, co z ní mohlo pro něj, jeho choť i syna vyplynout. Pak ale dorazil kurýr s depeší od Marmonta. Napoleon rozlomil pečeť, přelétl řádky očima a jeho tvář se rozjasňovala. Vévoda z Ragusy hlásil, že se Slezská a Česká armáda od sebe oddělily. Psal, že o tom nemůže být pochyb, potvrdili to místní obyvatelé i všechen jezdecký průzkum!

 „Moje mapy!“ vykřikl muž v zeleném fraku plukovníka gardových jízdních myslivců.

 Tak jej našli Caulaincourt s Maretem, když v hluboké noci přinášeli koncept kladné odpovědi na ultimativní mírové nabídky. Císaři, klečícímu nad mapami, chvíli trvalo, než si jejich přítomnost uvědomil. Pak zvolal:
          „To jste vy? Věci se už mají jinak! V mžiku porazím Blüchera. Porazím ho zítra, pozítří, věci se změní. Neukvapujme se! Mír, jaký nám nabízejí, se dá uzavřít vždycky!“
 Situaci, jíž císař zanášel do map, opět stručně a jasně shrnul Clausewitz, který nejprve zrekapituloval předchozí postavení a přesuny Yorkova sboru:
„Generál York soustředil své síly 29. ledna před Saint-Dizier a vyhnal nepřítele z Vitry; 4. února dorazil před Châlons, který maršál Macdonald vyklidí pátého, aby ustupoval po hlavní pařížské silnici až k Épernay.“
Yorkův sbor dobyl St.-Dizier na Marmontovi v době bitvy u Brienne, po spojeneckém vítězství u La Rothière se však vydal po proudu Marny za Macdonaldovým sborem. Épernay leží na levém břehu Marny 33 km západně od Châlonsu a 24 km jižně od Remeše, centra kraje Champagne. Clausewitz pokračoval:
 „Zatímco York pronásledoval Macdonalda až k Épernay, postoupil Blücher po druhé pařížské silnici přes Saint-Ouen a Sompuis až k Vertus. S cílem odříznout onomu maršálovi ústup a zmocnit se velkého dělostřeleckého konvoje, který měl prchat od Châlons na Montmirail, vyslal Blücher svoji kavalerii až k Meaux, přičemž ji zezadu podpořil Sackenem. Generála Olsufjeva vyslal k Etoges, do míst, kde se silnice od Sézanne napojuje na pařížskou silnici (silnici z Paříže na Châlons přes Montmirail) a sám, čekal na příchod Kleista a Kapceviče, kteří došli do Châlonsu 8. února.“
Přidejme pár souvislostí i podrobností a upřesněme si místa i vzdálenosti. Maršál Vorwärts vyrazil v souladu se závěry spojenecké válečné rady z Brienne 3. února ráno. Nejprve postupoval přes 35 km na severozápad, pak se stočil k západu a ušel po pařížské silnici 25 km k La Fère-Champenoise. Sézanne (kam vyrazí za pár dní z Nogentu Napoleon, který však byl tou dobou ještě v Troyes) odtud leží sotva 20 km na západ, Blücher ale k němu nešel, stočil se opět k severu a pochodoval 15 km mezi Bergères-les-Vertus a Vertus. Tím se ocitl na další silnici k Paříži a zhruba 22 km jižněji od Épernay, kudy už v pochodu na západ prošel York.
Bitva u Montmirail (Mikešin)
Řeka Marna tvoří v této oblasti oblouk s vrcholem obráceným k severu. Yorků sbor, pronásledující stále unikajícího Macdonalda, se pohyboval po tomto oblouku jako po těle luku. Blücher, který zůstal ve Vertus čekat na posily, vyslal část svých sil k západu jako po tětivě pomyslného luku, aby Macdonalda předhonily a zaskočily. Většina jezdectva pod velením generála Vasilčikova a Osten-Sackenův sbor dostaly rozkaz táhnout až k Meaux, které leží od Vertus 60 km na západ! Tento chvat ovšem nebyl pruskému maršálovi nic platný, Macdonald prošel skrze La Ferté-sous-Jouarre před Osten-Sackenem (byť se musel tvrdě bránit Vasilčikovovu jezdectvu), došel do Trilportu, strhl za sebou most (který mu bude vzápětí velmi chybět) a dosáhl Meaux.
Krom Osten-Sackenova sboru vyslal Blücher 30 km na západ i obě Olsufjevovy divize. Měly stanout na spojnici silnice Châlons – Montmirail – Paříž se silnicí Montmirail – Château-Thierry (na Marně 18 km severně).
Uvážíme-li, že Osten-Sacken stihl dojít jen do La Ferté-sous-Jouarre (20 km před Meaux), zjistíme, že Blücher své síly roztáhl a rozdrobil v délce minimálně 40 kilometrů! Přitom neměl tušení, co se děje mezi ním a Schwarzenbergem, a nedostal žádné spolehlivé zprávy o tom, kde je Napoleon. Teprve 9. února začal dostávat hlášení o srážkách s francouzským jezdectvem, z nichž zvolna dospíval k názoru, že je to předvoj větších sil. Uvědomil si, jak lehkovážně Slezskou armádu roztáhl a chtěl ji stupňovitě stáhnout, nebo alespoň onu děsivou délku zmenšit. Vyslal kurýry za Sackenem i Vasilčikovem, aby se vrátili směrem na Montmirail, Olsufjevovi pak poslal rozkazy, aby se stáhl od rozcestí u Montmirail o 18 km na východ k Champaubert, což generál provedl ještě téhož dne.

„K datu 9. února vypadaly zaujaté pozice následovně: Sacken je v Montmirail, jeho předvoj v La Ferté-sous-Jouarre; York je v Dormans, jeho předvoj v Château-Thierry; Olsufjev v Champaubert; Kapcevič a Kleist ve Vertus; Macdonald v Meaux; Bonaparte v Sézanne,“ shrnul rozmístění Clausewitz.
Nazítří ráno (10. února) dostal Blücher depeši od Schwarzenberga, z níž konečně zjistil, že Seslavinovy kozáky, kteří měli být vlevo, kníže dávno odvolal. Vrchní velitel spojeneckých sil požadoval, aby prostor na jih směrem k České armádě vykryl Blücher. Polní maršál poslechl, neboť si nemohl nechat levý bok nekrytý, a poslal Kapceviče s Kleistem z Vertus na Sézanne. Jenže už bylo pozdě.
Bitva u Montmirail
„Dne 10. února opouští Bonaparte Sézanne a pochoduje na Champaubert; Sacken dosáhne La Ferté-sous-Jouarre, avšak dostane rozkaz vrátiti se nazpět, neboť se devátého večer zjistilo, že nepřítel je v Sézanne. Tento rozkaz provede v noci. Blücher s Kleistovým a Kapcevičovým sborem vyrazí po silnici na Sézanne a dojde do Fère-Champenoise,“ konstatuje Clausewitz.
Champaubert leží 18 km přímo na sever od Sézanne a na 4000 Rusů se valila absolutní přesila s nejobávanějším vojevůdcem své doby v čele. Zachar Dmitrijevič Olsufjev takřka do poslední chvíle nic netušil, neboť neměl prakticky žádné jezdectvo, které by jej včas varovalo. Montmirailský manévr spěl ke svému vyvrcholení.

Champaubert, Montmirail, Vauchamps
Napoleon postupoval 10. února spolu s Marmontem od Sézanne na Champaubert přes bažiny Saint-Gond ke vsi Soizy a lehké jezdectvo vpředu bez problémů zajistilo kolem desáté dopolední most přes potok Petit Morin, o němž Rusové vůbec neuvažovali, že by jej měli zničit. Olsufjev zjistil, že se blíží nepřítel, nejspíš až podle výstřelů pěších hlídek, nevydal však povel k ústupu a rozhodl se pro obranu. Pravděpodobně byl přesvědčen, že proti sobě má síly, jimž se může ubránit, krom toho nad ním od bojů o Brienne visel Damoklův meč polního soudu, jímž mu vyhrožoval Osten-Sacken. Generála Jefstafije Jefstafijeviče Udoma-2 se čtyřmi pluky pěchoty a šesti ze svých čtyřiadvaceti děl vysunul vstříc Francouzů na jih, k vísce Baye.
Kolem jedenáctého zaútočila na Udoma-2 pěchota Ricardovy divize, zatímco Lagrangeho divize (obě z Marmontova sboru) zahájila zleva obchvatný manévr. Olsufjev reagoval nebojácně, vyslal proti Francouzům Poltorackého brigádu a zbylými děly začal postupující pěšáky ostřelovat. Ricardovi se sice podařilo Baye obsadit a zatlačit Rusy do lesíka za vesnici, Lagrangeho první nápor ale nepřítel odrazil a do boje se musel na levém křídle zapojit Ney. Střety u obou vesniček trvaly až do třetí hodiny odpolední, přičemž se zvolna posunovaly na sever, ke křižovatce na návrší u vsi Champaubert. Marmontovy paměti jasně dokládají, proč trval boj proti početně podstatně slabšímu nepříteli tak dlouho. V jeho plucích byla řada Marie-Louise, kteří prošli sotva základním výcvikem, a řada z nich neuměla ani zacházet se zbraní.
„Proč nestřílíš?“ vykřikl Marmont, pohybující se v prvním sledu, na jednoho rekruta.
„Střílel bych, a stejně dobře jako jiní,“ odpověděl mu mládenec, „musel bych ale mít někoho, aby za mně nabíjel!“
Nakonec bitvu rozhodlo ve francouzský prospěch zprava Bordessoullovo a zleva Doumercovo jezdectvo. Ruský velitel stále ještě mohl ustoupit na Etoges k Blücherovi, kterému už poslal stručné hlášení, rozkaz vyklidit bojiště však vydal příliš pozdě. Konstantina Markoviče Poltorackého, jenž měl se dvěma pluky pěchoty a devíti děly vytvořit zadní voj, hájit Champaubert a Francouze zdržet, obklíčilo jezdectvo prakticky ze všech stran. Rusům bylo nicméně lhostejné, že se ocitli v bezvýchodném postavení, a dokud měli čím střílet, bránili se. Teprve pak složila tisícovka vojáků v zeleném zbraně.
Jádro ruských sil, jemuž Doumerc zatarasil silnici k severu na Épernay a Bordessoulle silnici na východ k Etoges, se snažilo vyváznout rozbředlými polními cestami pod ochranou lesíků k severovýchodu. Tudy uniklo kolem 1500 ruských pěšáků a 15 děl. Zachar Dmitrijevič Olsufjev to štěstí neměl a padl do francouzského zajetí. Za jediné vítězství francouzského tažení, v němž měl početní převahu, zaplatil Napoleon šesti stovkami mrtvých a raněných, ruské ztráty byly včetně zajatců více než trojnásobné. Císař Francouzů zářil a vítězoslavně zvolal:
„Budu-li mít nazítří stejné štěstí jako dnes, zaženu nepřítele do dvou týdnů k Rýnu. A od Rýna je k Visle už jen skok!“
Ve tvářích maršálů se však neobjevila ani špetka nadšení, jejich rysy spíše ztuhly, proto raději rychle dodal:
„My však uzavřeme důstojný mír.“
Euforie pominula, čas se nezastavil, úspěšně započatý manévr musel pokračovat a Napoleon, který u Champaubert oddělil dvě desítky kilometrů vzdálené části Slezské armády, byl nucen zvažovat, zda další úder povede na východ proti Blücherovi, nebo na západ proti Osten-Sackenovi a Yorkovi. Zkušenost ze Saska mu říkala, že lepší a jistější je druhá možnost, neboť starý Prus se doposud dal před císařem vždycky včas na ústup. Udělal by to nejspíš i teď, přičemž by Francouze lákal pryč od Sackena i Yorka a ke Schwarzenbergovi.
Ráno 11. února vyrazily Napoleonovy síly z Champaubert po pařížské silnici k 15 km vzdálenému Montmirail. Nebyly úplné, Marmont s jednou divizí pěchoty a jednou jezdectva postoupil ze včerejšího bojiště na východ, k 6 km vzdálenému Etoges, aby tu kryl hlavním silám záda pro případ, že by se Blücher vrhl kupředu.
Z druhé strany, od západu, z La Ferté-sous-Jouarre, se dal 10. února v devět večer, jen co dostal zprávu o Olsufjevově porážce, na noční pochod baron Osten-Sacken. Doufal, že se stihne spojit s Yorkem, jenž byl 18 km na severu, u Château-Thierry, a společnými silami že dokáží Napoleonovi vzdorovat. Silnice z Château-Thierry, po níž musel Yorkův sbor přijít, se napojovala na pařížskou silnici právě u Montmirail. Z rozcestí a městyse na stráních nad potokem Petit Morin, jimž dominoval nádherný zámek z XVII. století, se tak stal strategický bod, v němž se měli protivníci střetnout.
Francouzské jednotky došly do Montmirail kolem desáté dopolední, přičemž Nansoutyho jezdci na čele narazili v městečku na kozáky, jasnou známku toho, že se sem blíží Rusové. Gardoví jízdní granátníci je vyhnali z městečka, postoupili před jeho západní okraj a hlásili dozadu, že zhruba 2 km odtud už vidí ruský předvoj. Přehled měli vcelku dobrý, neboť silnice před nimi stoupala, jasně museli dohlédnout k vidlici cest na La Ferté-sous-Jouarre (tj. na Paříž) a Château-Thierry i za ni, až k farmě Les Greneaux, kde povlovný svah končil. Nevýrazné kopečky, mírně zvlněná krajina, remízky a tři nevelké lesíky šikmo vpravo jim naopak zakrývaly prostor ve směru na Château-Thierry. Přední stráže, které tím směrem vyrazily na průzkum, se vrátily s hlášením, že osm kilometrů daleko, u vesnice Fonteville, už narazily na lehké jezdectvo pruského Yorkova sboru.
Císař Francouzů musel jednat rychle a zaútočit, než se Prusové s Rusy spojí, jinak by čelil zdvojnásobeným silám, z nichž by mu část mohla působit do boku. Rozkazy padaly jeden za druhým. Ricardova divize vypochodovala, aby obsadila na potoce Petit Morin ves Pommessone a vytvořila tak
Bitva u Champaubert (Langlois)
nejzazší levé (jižní) křídlo. Dvě Neyovy divize se pustily vpravo od ní k vesnicím La Tremblay a Marchais, mezi Pommessone a silnici na Paříž. Do vidlice rozcestí vyrazilo Nansoutyho jezdectvo a před ním se v lese Bailly ukryly 2. a 4. lehký pěší pluk, vyčleněné z Ricardovy divize. Friantovu divizi staré gardy si ponechal císař v záloze u Montmirail, Michelova divize staré gardy měla teprve dorazit. Jeho celkové síly činily 24 000 mužů, délka linie fronty činila pět kilometrů.
Sacken dorazil na noce, svatbu, jak říkali francouzští vojáci bitvě, až druhý a zvažoval, zda zaútočit čelně, nebo stočit doleva, vstříc Yorkovi.
„York věděl, že tu je Bonaparte, a vyzýval Sackena, aby nechal postupu na Montmirail, připojil se k němu a společně aby zaujali silnou pozici na pravém břehu Marny. Sacken z toho nic udělat nechtěl, ze zdroje, který měl za jistý, totiž usoudil, že u Montmirail stojí jen slabý nepřátelský sbor,“ píše von Clausewitz.
I generál Vasilčikov baronu Osten-Sackenovi radil, aby zamířil k Yorkovi, Fabian Vilhelmovič se však striktně držel Blücherovy instrukce, že má nejkratší cestou mířit k němu. Doufal, že jeho 20 000 vojáků prorazí, a namířil hlavní nápor mezi silnici a potok Petit Morion. Pokud by měl po boku Yorka, pravděpodobně by (jak napsal sám Napoleon) i prošel.
„Sotva York obdržel Sackenovu odpověď, opustil okamžitě Viffort, příšerný stav cest ale jeho pochod zbrzdil. Když York k bitevní linii dorazil, spěl už Sacken k porážce,“ pokračuje Clausewitzovo stručné shrnutí příčin i následků.
Viffort byl od Montmirail vzdálen za normální pochodové rychlosti tři hodiny chůze, pruské hlídky ale Yorka v onen pátek upozorňovaly, že k němu vede pouze nezpevněná cesta, pro děla při počasí posledních dní naprosto neprůjezdná. Francouzi tak měli čas zaujmou postavení mezi Rusy a Prusy. Sacken zaútočil, pokud ale doufal, že kolem potoka Petit Morin obejde levé francouzské křídlo, zklamal se. Čelo rozvinul jen do kilometrové šíře s pravým křídlem u vsi Haute-Épine, ležící na pařížské silnici, a odtud zahájil postup křovinatým trénem šikmo k jihovýchodu, na vesničku Épine-aux-Bois. Jezdectvo umístil na levé křídlo, čtyřicet děl rozvinul kolmo na silnici, aby šikmou palbou podporovaly postup pěchoty.
V jedenáct hodin začala dosud sporadická palba ostrostřelců sílit, zavířily bubny, zazněly trubky, rozevlály se prapory a Rusové zahájili masový útok přes Épine-aux-Bois k východu, na Ricardovu divizi u vsi Marchais. Pětkrát do ní vtrhli, pětkrát ji museli opustit! Císař čekal, chtěl do tohoto prostoru nalákat co nejvíc protivníkových sil. Teprve kolem druhé odpolední, v okamžiku, kdy skrze Montmirail prošli s divizí staré gardy generál Michel a maršál Mortier, dal povel k útoku, v němž bylo rovněž něco lsti. Nansoutyho gardové jezdectvo se rozjelo z vidlice cest na ruské levé křídlo a Ricard dostal rozkaz, aby ves Pommesome vyklidil. Pootevřel tak zdánlivě cestu pro tři tisícovky Rusů. kteří úporně usilovali o to, aby prorazili do údolí při pravém břehu potoka.
Vlevo od Nansoutyho postoupil Ney se čtyřmi Friantovými elitními bataliony po silnici k usedlosti Les Greneaux, načež zastavil a čekal na Napoleonův pokyn. Dostal jej ve chvíli, kdy císař usoudil, že Sacken ve snaze prorazit kolem potoka oslabil svůj střed a posílil jím pravé křídlo. Teprve pak vyslal gardové jednotky, dva prapory gardových pěších myslivců a dva prapory žandarmů, do útoku na statek Les Greneaux a ves Haute-Épine.
„Statek u Les Greneaux se dal těžko dobýt a chránila jej těžká dělostřelecká palba,“ vzpomínal kapitán gardových jízdních myslivců Charles Parquin. „Nepřátelské jednotky chránila zeď, za níž zaujaly postavení a nedaly se odtud vypudit dřív než ve dvě odpoledne. Těžký úkol vyhnat je odtud svěřil císař maršálu Neyovi. Maršál šel pěšky a s kordem v ruce na čele šesti gardových batalionů. Než se s nimi vydal vpřed, nařídil mužům, aby otevřeli pánvičky mušket a vyňali křesací kamínky. Nepřítel měl být vyhnán bodákovým útokem. Vedl muže útokem kupředu a jeho smělost se plně vyplatila. Rusové i Prusové prchli ze statku, zanechali za sebou svá děla, kolesny a dokonce i kotle, v nichž vařili.
Jakmile Ney zvítězil, dostal generál (Christophe, pozn. překl.) Henrion rozkaz postupovat se svým plukem pěších myslivců proti redutě s nepřátelskou artilerií. Řadová pěší brigáda krátce předtím neuspěla, generál však své muže zformoval do útočné kolony a s ní se hnal kupředu, aniž dbal na strašlivou nepřátelskou palbu.
Ruský generál spatřil, že jeho dělům hrozí nebezpečí, a poslal masu jezdectva koloně do boku. Generál Henrion okamžitě velel koloně stát a vytvořit čtverec. Když bylo nepřátelské jezdectvo na deset metrů, přivítal jej krupobitím palby a donutil je obrátit, přičemž na zemi zůstala spousta mrtvých. Generál velel zformovat do kolony a bez nabíjení na redutu zaútočil. Ovládl ji přes zoufalý odpor ruských dělostřelců, kteří se snažili svá děla bránit. Císař, který postupoval těsně za útočícími, cválal k dobyté redutě a povolal generála Henriona k sobě. Stiskl mu ruku a na místě jej jmenoval komandérem Čestné legie...“ 
Když baron Osten-Sacken pochopil svůj omyl, bylo už pozdě. Zformoval část sil na pravém křídle do útočných kolon, stočil se s nimi doleva a vyrazil k pařížské silnici. Nešlo už jen o to, aby Neye smetl, musel se dostat co nejrázněji a nejrychleji k severu, ke vsi Fontenelle za Yorkem. Napoleon podobný manévr předpokládal a byl připraven. Část lehkého gardového jezdectva pod velením generála d´Autancourta byla připravena zadržet Vasilčikovovy ruské jezdce, kteří se snažili spojit s Jurgassovým jezdectvem pruským. Jádro gardového jezdectva v čele s pětačtyřicetiletým divizním generálem Claude Étiennem Guyotem, gardoví jízdní granátníci, gardoví švališeři-kopiníci, gardoví dragouni i gardoví jízdní myslivci z Napoleonovy eskorty, se pak rozjelo cvalem oběma ruským pěším brigádám do boku. To, co následovalo, byl masakr, kterému stihlo uniknout, než kladivo jezdeckého útoku dopadlo naplno, jen čelo ruských kolon.
York, který se přiblížil v půl čtvrté před Fontenelle, viděl, že Rusům je víc než zle, a pochopil, že už může nanejvýš krýt Osten-Sackenův i vlastní ústup k Château-Thierry, do bezpečí za řeku Marnu. Nejprve poslal zpět do Viffortu brigádu prince Wilhelma Pruského a dělostřelcům, kteří k Fontenelle dosud nedojeli, poručil, ať obrátí. Měli co nejrychleji odvléci těžká děla blátivou cestou
Bitva u Montmirail-výřez (Langlois)
zpět na sever, jinak hrozilo, že padnou nepříteli do rukou. Vstříc Rusům měla postupovat už jen Pirchova brigáda, krytá zezadu brigádou Hornovou. Obě brigády disponovaly pouze osmi děly, víc si York ponechat nechtěl.
Západo- a Východopruští granátníci s von Pirchem v čele v kolonách jako první sled, dva prapory Landwehru v druhé linii a opět v kolonách, rozptýlení Schützen na bocích, tak postupovala brigáda od usedlosti La Presle k Francouzi obsazenému lesu Bailly, aniž tušila, že je obsazen dvěma nepřátelskými lehkými pluky. Sto metrů před lesem se otevřelo pro obě strany peklo. Tirailléři spustili mířenou palbu, Prusové jim začali odpovídat, ruská baterie na jihovýchodě od lesa zahájila palbu na okraj stromoví. Francouzská lehká pěchota, na níž útočili pruští granátníci i elitní střelci Schützen, les zvolna vyklízela a přemisťovala se do lesíka Tourneux hned za ním. Napoleonovi ovšem pruský postup neunikl, nasadil část záloh a ve chvíli, kdy se Pirchovi začínalo dařit, do jeho levého boku zaútočilo šest praporů Michelovy divize staré gardy s maršálem Mortierem na čele.
Pro von Pircha by byl Mortierův útok katastrofou, včas ale zasáhla von Hornova brigáda, která provedla obrat, načež pro změnu vpadla, Leibregiment v čele, Landwehr za ním, Michelově elitě naprosto nečekaně do pravého boku. Takticky to byl skvělý protitah, neboť jak gardové prapory, tak ony dva lehké pluky, musely pod koordinovaným tlakem Pirchovy a Hornovy brigády poněkud ustoupit. Tím uvolnily severozápadní prostor za lesíky pro přesun části Osten-Sackenových sil směrem k Fontenelle. Jinak ovšem bylo o výsledku bitvy rozhodnuto a York dal vzápětí rozkaz zahájit ústup přes Viffort k Marně. Nic jiného se nedalo dělat, víc Rusům pomoci nemohl, neboť Mortier, který nabral dech, vyrazil znovu kupředu.
Napoleonovi nyní zbývalo zlomit jádro Rusů, Ščerbatovův 6. pěší sbor (kníže nebyl přítomen, místo něj velel Talicin-3) u vsí Pommesome a Marchais. Nebylo to snadné, Meunierova a Ricardova divize si s tímto úkolem samotné poradit nedokázaly. Císař poslal Ricardovi dva prapory staré gardy, Ricard však usoudil, že je to málo, že by jen zbytečně plýtval krví ostřílených vojáků, jichž bylo ve francouzské armádě stále méně. Napoleon, který s tímto rozhodnutím souhlasil, vyslal generála Defrance se sedmi eskadronami Gardes d´Honneur po silnici k západu s rozkazem, aby se stočili nalevo a vpadli ruské obraně do týlu. Ještě před nimi zaútočily na Pommesome a Marchais další posily, čtyři prapory gardových pěších myslivců, dva pod velením maršála Lefebvra a dva s velkomaršálkem císařského paláce generálem Bertrandem v čele. Rusové se ocitli v kotli a ti, kteří se probili, narazili na jezdce Čestných gard.
V osm večer střelba doznívala, mnozí z vítězů mohli zastavit a začít zapalovat táborové ohně. Napoleon opět zářil spokojeností a Savarymu do Paříže psal:
„Co ti muži vykonali, lze přirovnat jen k rytířským románům!“
Onoho večera se rozhodl udělit 1750 křížů Čestné legie, z toho tisícovku své gardě, pronásledovat však Yorka nedokázal, na to byli jeho vojáci příliš znaveni. K osobnímu dopisu Marii-Louise nadiktoval doušku:
„Nech vypálit šedesát dělových ran a nechť vyhlásí tuto novinu na všech divadelních představeních!“
Cenu za Montmirail představovalo 2000 (podle jiných odhadů až 3500) vlastních mrtvých a raněných. Poražený protivník měl 3000 mrtvých a raněných (z toho Prusové přibližně 900), do zajetí však padlo jen 708 mužů, což výmluvně dokládalo houževnatost ruského odporu. Císař ovšem císařovně napsal, že pobral 7000 zajatců!
Prusové i zbytky Rusů zatím ustupovaly na sever, přičemž York nedal na naléhání štábu, nedbal o osobní bezpečí a vyjel až k Schützen v zadním voji .
„Darmo jej Valentini upozorňoval na nebezpečí, dělal, že neslyší a pánům ze štábu říkal, ať zmizí. Byl by určitě našel smrt, kdybychom ho nechránili,“ napsal jeden z jeho pobočníků.
K Château-Thierry došel Yorkův sbor a zachráněné ruské levé křídlo s Osten-Sackenem za rozbřesku 12. února. Napoleon, který za nimi vyrazil až v devět dopoledne, dostihl zadní voj ještě před Marnou, v údolí potoka Caquerets, Hans David Ludwig York však mohl proti pronásledovatelům nasadit většinu včerejším bojem netknutého jezdectva. To odráželo spolu s ruskou i pruskou pěchotou Napoleonovo jezdectvo gardové a zvolna ustupovalo dál k severu, do údolí Marny, izolované jednotky a skupinky vyčerpaných či beznadějí zasažených vojáků však padaly Francouzům za oběť. Pak jezdecký útok, vedený generálem Belliardem, náčelníkem štábu záložního jezdectva, zahnal Jürgassovy jezdce na útěk, to však už bylo v době, kdy pěchota prošla přes Nesles i Etampes a začala přecházet z levého břehu Marny do Château-Thierry na pravém břehu. Úzkou silnici mezi kopci nicméně ucpaly povozy a Prusové se museli znovu postavit na odpor, aby předmostí uhájili. Třicetiletý princ Wilhelm (Friedrich Wilhelm Carl von Preussen), velící dvěma batalionům pěchoty na konci zadního voje zadržoval Francouze, jak se dalo, útok praporu granátníků staré gardy však byl i na jeho muže příliš a nejmladšímu z bratří pruského krále hrozilo zajetí. V tu chvíli však zahájil z protějšího břehu palbu tucet předem zaměřených těžkých děl a francouzský předvoj se před nimi raději stáhl. Prusové pak za sebou most zčásti strhli.
York ztratil v ústupových bojích 1250 mužů, Sacken 1500 vojáků, oba však byli v bezpečí a mohli vyrazit proti proudu Marny k východu, směrem Remeši, jak jim zanedlouho uložil Blücherův rozkaz. Do tohoto města, jehož zdi pamatovaly pomazání dvou desítek francouzských králů, dorazili o dva dny později, v pondělí 14. února. Odtud, pokud dějovou linii poněkud předběhneme, vyrazili už v úterý na Châlons a ve středu 16. února se dokázali připojit k v mezidobí značně poničenému jádru Slezské armády.
Vraťme se však k sobotě 12. února, která nebyla pro Francouze tak úspěšná, jak Napoleon očekával. Císař sice přišel během Yorkova pronásledování jen o 600 mužů, hnětlo jej ale, že poražený nepřítel unikl za široký vodní tok. On sám přenocoval na zámku Nesles, příliš se ale nevyspal; zprávy kurýra, poslaného maršály z Nogentu a doručené v neděli ve dvě ráno, jej donutily k horečnému přemýšlení. Dosud nečinná Česká armáda se totiž dala na pochod, aby odlehčila těžce sužované Slezské armádě, a postupovala od Troyes směrem na Nogent.
Císaři bylo jasné, že Yorka už zničit nestačí, ponechal proto na pravém břehu Marny maršála Mortiera (s Christianiho divizí staré gardy, Colbertovým a Defranceho jezdectvem), v naději, že se podaří opravit včas most přes Marnu a Mortier že bude moci Yorka pronásledovat. Sám musel vyrazit nazpět, jenže kam? Na Schwarzenberga, nebo za Blücherem? Přemítal, zvažoval možnosti a nakonec se rozhodl pro první možnost. Poslal rozkaz maršálu Macdonaldovi k La Ferté-sous-Jouarre, aby vyrazil se svým XI. sborem, divizí Národní gardy, která dorazila k Meaux, a Sébastianiho jezdectvem dolů k Seině směrem na Montereau, kam chtěl rovněž zamířit. Marmonta (jen s Lagrangeho divizí a Piquetovým jezdectvem) vysunul k Etoges, aby mu při pochodu zpět na Sézanne kryl bok, ačkoliv předpokládal, že Blücher už Etoges vyklidil a ustupuje na východ.
Jenže Blücher neustoupil, o včerejší bitvě dosud neměl zpráv a dělostřelbu od Montmirail neslyšel. Věděl ale o Schwarzenbergově postupu a usoudil, že Napoleon chvátá k jihu. V domnění, že je pařížská silnice volná, začal postupovat k západu, vstříc Sackenovi a Yorkovi. Tak se stalo, že Marmontových 2500 pěšáku a 1800 jezdců spatřilo, jak proti nim od Etoges postupuje brigáda generálmajora Pircha I, tvořící předvoj 2. pruského sboru generálporučíka Ziethena. Vévoda z Ragusy vyslal pobočníka za císařem a dal se na pomalý ústup přes Champaubert k Fromentières, kde na noc zastavil.
Marmontův pobočník Napoleona dohonil 14. února ve tři ráno, tj. následujícího dne a v době, kdy už se jádro francouzských sil přesunovalo na Sézanne. Tentokrát se císař bleskově rozhodl, že dá Blücherovi za vyučenou. Spoléhal přitom na dvě věci, na to, že Schwarzenberg bude postupovat od Troyes s obvyklou pomalostí a že se maršálové proti přesile nějakou chvíli udrží. Jeho nejzavilejší nepřítel se blížil a on měl příležitost jej zničit. Ney, Saint-Germain, Friant, Curial, Leval a další velitelé dostali rozkaz k okamžitému pochodu k Montmirail a k zaujetí postavení západně od něj.
Marmont se dal na další ústup v půl páté ráno, Blücher za ním začal postupovat v půl sedmé. Ziethenův předvoj došel za přestřelek a drobných potyček s francouzským zadním vojem k vesnici Vauchamps, Marmont ustoupil za ni a tam se k němu připojila Ricardova divize. Kolem desáté dopolední, v době, kdy Blücherovo jádro došlo teprve do Fromentières, zahájil Ziethen útok, to však se už k vévodovi z Ragusy blížily hlavní Napoleonovy síly. Marmont zprvu ustupoval, pak se ale jeho jednotky nečekaně obrátily. Lagrange s Ricardem vyrazili kupředu, zatímco Grouchy s jezdectvem Ziethena objížděl ze severu kolem Sarrechamps, aby jej oddělil od Blücherových hlavních sil. Když manévr dokončil, ocitl se pruský předvoj v kleštích, z nichž uniklo pouhých 532 mužů. Tři tisícovky Kapcevičových ruských pěšáků, kteří postupovaly za ním, teď ustupovaly ve stupňovitě se kryjících čtverhranech, s nimiž si Grouchyho jezdectvo nedokázalo poradit.
Polní maršál Blücher se pokusil vyrazit těžce zkoušeným jednotkám k Vauchamps na pomoc, zjistil však přítomnost Grouchyho jezdectva, které jej mohlo ohrozit zprava, a dal raději rozkaz k ústupu na Etoges. Ten probíhal zprvu spořádaně, pak se ale rozježděná a rozmáčená silnice
Montmirail (W. Kossak)
ucpávala, ačkoliv pěchota ustupovala po stranách. Vzápětí začalo dotírat Grouchyho řadové jezdectvo od severu a Nansoutyho gardové jezdectvo z jihu. Blücher nařídil Kleistovu sboru, aby počkal na Kapceviče, který ústup uzavíral. To sice odstranilo mezeru mezi oběma sbory, do níž by nejspíše Napoleonovo jezdectvo vniklo, když však masa pruských a ruských sil došla ke špatně průchodné soutěsce mezi La Grande Laye a rozmrzlou mokřinou, vše se dokonale ucpalo. Kleist sice velel pěchotě vytvořit sevřené kolony a karé, Grouchyho jízdní baterii a padesátce gardových děl, s nimiž dokázal postoupit generál Drouot, však poskytly cíl, který nešlo minout, a jezdectvo pak narušené čtverhrany rozbíjelo. Blücher organizoval, povzbuzoval, řídil, pak ale pod ním padl kůň. Podobně klesli k zemi i princ August Pruský, Kleist a Kapcevič. Ti všichni se ocitli na kratší či delší dobu pod kopyty koní a starý maršál jednu chvíli i v hloučku mezi francouzskými jednotkami. Zajetí unikl jen o vlas.
Jediné Blücherovo štěstí tkvělo v tom, že Drouot nedokázal pěchotní děla v strašlivě rozmáčeném a tisícovkami nohou i kopyt rozšlapaném terénu posunovat. Grouchy právem řekne, že kdyby děla měl, byl by se Slezskou armádou konec!
S večerní tmou francouzská děla utichla, jezdectvo zmírnilo nápor, ustupující se vzdalovali a pruský maršál rozhodl, že vše, co má, bude ustupovat zpět až na Châlons, a u Etoges nechal jen zadní voj pod velením generálmajora Nikolaje Jurijeviče Urusova-1. Napoleon vyčlenil k pronásledování Marmonta a sám se s Neyem i gardou vrátil zpět k Montmirail. Pozdě navečer, mezi osmou a devátou, Marmontovo jádro dostihlo Urusovovu divizi, která se snažila ustupovat severovýchodně pryč od silnice, pod ochranu lesů, a vrhlo se proti ní na bodák, černá noční tma však zabránila, aby došlo k většímu krveprolití. Rusové nakonec vyvázli s nepříliš velkými ztrátami, mezi zajatci se však ocitl jejich velitel.
V boji, který dostal jméno bitva u Vauchamps, přišel Kleistův sbor o 4000 mužů, takřka polovinu svého stavu, Kapcevič ztratil přes 2000 mužů. V porovnání s tím se francouzské ztráty ve výši 600 vojáků jevily jako naprosto bezvýznamné. Montmirailský manévr jako celek připravil Slezskou armádu o 16 000 mužů a 47 děl, Napoleon přišel o zhruba 4000 mužů. Tři porážky, jež Slezská armáda rychle za sebou utrpěla, pramenily především z Blücherovy chyby, kterou Clausewitz charakterizoval následovně:
„Hlavní příčinou Blücherovy porážky bylo, že tento generál chtěl současně sledovat dva cíle, které se navzájem naprosto vylučují. Na jedné straně trval na spojení se sbory, jež pochodovaly za ním (Kleist a Kapcevič), na straně druhé chtěl odříznout, nebo alespoň zahnat Macdonaldův francouzský sbor. Tyto dvě věci naráz dělat nelze, neboť první vyžaduje setrvání na místě a druhá postup vpřed. (…) Blücher udělal to, co často děláme ve válce i v životě: uchýlil se k polovičatosti. Sackenův postup poněkud zpomalil (…), umístil sbor (…) tam, kde se cesta od Sézanne připojuje k malé pařížské silnici, a chtěl počkat na Kleista i Kapceviče. Po tři dny tak setrval (…) v tomto kritickém postavení. (…) Ve dnech 11. a 12. února zůstal Blücher nehybný, neboť naprosto nevěděl, kde Sacken a York jsou, zda svedli či nesvedli bitvu, jestli zvítězili, nebo jsou poraženi. Třináctého pak vyrazil kupředu, neboť věřil, že Bonaparte odešel, aby čelil hlavní armádě…“
Kdyby měl císař Francouzů čas, mohl Blücherovy síly rozprášit, jenže Česká armáda se přičinila o to, že musel pronásledování přerušit. Napoleon ale byl i nadále přesvědčen, že Slezská armáda teď nedokáže po několik týdnů zasáhnout do jakýchkoliv bojů.

P.S.: Omlouvám se všem, kteří přišli na to, že jseme zde uméstil dvě stejné kapitoly za sebou... Moje hloupost a nepozornost, která je teď napravena...
 

2 komentáře:

Martas řekl(a)...

Zdravím. Tak trochu si dovolím zneužít této příležitosti a dotázat se Vás, zda se neplánují nějaké dotisky či další vydání Napoleonových tažení I. a II.? "Tažení" čtu a kupuji na přeskáčku a při čtení vždy zjistím, že knihu prostě musím mít, abych do ní mohl nahlížet i po jejím přečtení.
M.

Jiri Kovarik řekl(a)...

Na tohle, bohužel, vliv nemám, zkuste napsat do AKCENTu... Jinak zbývá jen zkoušet přes google internetové antikvariáty...