Napoleonova smrt ve
vzpomínkách komorníka Louise Marchanda
Druhá a závěrečná část
Překlad a komentář: Miloslav KolomazníkDruhá a závěrečná část
V noci
z 28. na 29. dubna císař nemohl spát; svou nespavost přisuzoval změně
pokojů. Když jsem ve tři hodiny ráno vstoupil do jeho komnaty, zastihl jsem jej
ve společnosti hraběte Montholona, zapisujícího císařův diktát. Chystal jsem se
odejít, ale požádal mě, abych tam zůstal:
„Montholone, můj synu, jděte a odpočiňte si,
potřebujete to. Budu v tom pokračovat s Marchandem.“
Hrabě mi
přepustil své místo a císař mě vybídl, abych nový dokument opatřil nadpisem Druhý sen. Půl druhé hodiny mi pak
diktoval zdlouhavé úvahy, týkající se organizace národní gardy při obraně
francouzského teritoria, jehož svrchovanost a blaho mu leželo vždy na srdci. Když
skončil, požádal mě, abych vše úhledně přepsal a připojil to k dokumentu [Prvnímu snu], který přede mnou nadiktoval hraběti
Montholonovi, jenž doposud setrvával v místnosti. Poté mi řekl:
„Včera jsem byl velmi sláb, dnes mám však tolik
energie, že bych si mohl vyjet na koni.“
S nadcházejícím
úsvitem jsem otevřel okenice. Císař se během noci přestěhoval na druhé lůžko, a
protože jej přímý sluneční svit obtěžoval, chtěl se nyní vrátit, což, navzdory
mé a Saint-Denisově pomoci, provedl jen s velkými obtížemi. Příroda mu již
odmítla vydat čerstvých sil a oba výše uvedené
dokumenty byly jeho labutí písní. Je velmi politováníhodné, že byly ztraceny.
Hrabě
Montholon se vrátil kolem jedenácté hodiny. Císař si stěžoval na menší slabost,
navzdory tomu však hodlal přidat ke své závěti ještě osmý dodatek. Síla jej ale
opustila již po několika řádcích.
„Ubohý Napoleon“, pronesl, a protože již
nedokázal sedět vzpřímeně, opřel si hlavu o polštář. Nedokončený dodatek
formuloval takto:
S nemocným tělem, avšak zdravé
mysli, píši vlastnoručně tento osmý dodatek k mé poslední vůli:
1.
Vykonavateli své poslední vůle jmenuji pány Bertranda, Montholona a
Marchanda, a Las Casese, nebo jeho syna, pokladníkem.
2.
Marii-Louisu prosím, aby do svých služeb přijala Antommarchiho a vyplatila
mu penzi 6 000 franků, které jsem mu zanechal.
Císař se po chvilkové
indispozici opět cítil lépe a doporučil hraběti Montholonovi:
„Můj synu, běžte se nadýchat trochy
čerstvého vzduchu, potřebujete to.“
Ještě předtím než generál odešel, vzal si mě
stranou a podal mi dva koncepty dopisů, jejichž sestavením jej císař pověřil:
první z nich byl určen panu Laffittovi a druhý panu de La Bouillerie[1].
Aby je mohl císaři co nejdříve předložit k podpisum, požádal mě o jejich
přepis. Měl obavy z toho, že by již zítra mohlo být pozdě, kdyby se mu to
nepodařilo ještě dnes. Císař usnul. Ponechal jsem u něj Saint-Denise a odebral
se do knihovny, kde jsem opisoval následující dopisy:
Pane Laffitte,
v době,
kdy jsem opouštěl Paříž, jsem u Vás složil částku, blížící se šesti milionům,
proti které jsem od Vás obdržel kopii stvrzenky. Pověřuji hraběte Montholona
tím, aby Vám po mé smrti předložil kvitanci, na jejíž podkladě mu předáte výše
uvedený obnos, včetně pětiprocentního úroku, běžícího od 1. července 1815; po
odečtení plateb[2], které jste provedl
v souladu s mými příkazy. Přeji si, aby vyrovnání mého účtu bylo
uskutečněno ve vzájemné shodě mezi Vámi, hrabětem Montholonem, hrabětem
Bertrandem a panem Marchandem, a jakmile bude dokončeno, zbavuji Vás
k uvedené částce, zcela a úplně, Vašich povinností.
Rovněž jsem Vám
svěřil kazetu, obsahující mé medaile, snažně Vás prosím, abyste tyto předal
hraběti Montholonovi.
Jelikož
tento dopis nemá jiného určení, modlím se k Bohu, aby nad Vámi, pane Laffitte,
držel svou ochrannou ruku.
V Longwoodu, na ostrově Svaté Heleny, 25. dubna 1821
Zde je
druhý z nich:
Barone de La Bouillerie, správče mého osobního majetku,
tímto Vás
žádám, abyste po mé smrti hraběti Montholonovi, kterého jsem pověřil vykonáním
své poslední vůle, zpřístupnil účetní evidenci a svěřený obnos.
Jelikož tento
dopis nemá jiného určení, modlím se k Bohu, aby nad Vámi, barone de La
Bouillerie, držel svou ochrannou ruku.
V Longwoodu, 25. dubna 1821
 |
Stříbrný pohár,
z něhož Napoleon pil krátce před svou smrtí,
ze souboru „svatohelenských“
předmětů v opatrovnictví otce Vignaliho
|
V průběhu
přepisování mě překvapilo označení „Monsieur“, jímž mě v jednom
z dopisů tituloval hrabě Montholon, třebaže byl obeznámen s tím, že
mě císař prostřednictvím své závěti poctil titulem hraběte; tehdy mě o tom osobně
informoval. (…) Když se hrabě vrátil, oba přepsané dopisy jsem mu beze slova vrátil.
Přestože byl 29. duben, ponechal jsem na dopisech původní datum. (…)
Odpoledne se v maršálkově doprovodu dostavili oba lékaři. Císař
s nimi hovořil o své nespavosti a tvrdil, že nad ní vyzrál tím, že s každým
z nás několik hodin pracoval.
„Cítil jsem se tak silný“, řekl a pohlížel přitom
na dr. Arnotta, „proč již nejsem? Jsem
vyčerpaný.“
Doktor,
jemuž generál Bertrand musel tlumočit veškerá slova, namítl, že je to důsledek
přepracování, které si vybrala předchozí čtyřhodinová činnost. Císař toho večera
mnoho hovořil, měl jsem však zdání, že semtam poněkud namáhavě vyslovoval. Mezi
osmou a devátou hodinou se už znovu zaobíral otázkami, spojenemými s uspořádáním
své poslední vůle. Třebaže již byla tma, v níž jsme s dr.
Antommarchim stáli u jeho lůžka, požádal mě, abych obstaral kus papíru, na
který by se dalo psát. Uvažoval jsem o tom, že není zcela při smyslech, načež
jsem mu odpověděl, že jsem s sebou žádný nepřinesl. Jenže netrvalo dlouho
a znovu se mě dotázal, zda u sebe nějaký nemám. Má odpověď nyní zněla, že mám a
popadl jsem hrací kartu a tužku, které byly právě po ruce. Nadiktoval mi
následující řádky, které jsem na tuto kartu zachytil takto:
Svému synu odkazuji můj dům a jeho přilehlé budovy v Ajacciu, dva domy
se zahradami, poblíž Salines, všechny mé statky na území Ajaccia, které mu mohou
vynášet důchod 50 000 liber.
„Svému synu odkazuji…“, v tomto
bodě diktát přerušil a řekl: „Jsem velmi
unavený, budeme pokračovat zítra.“
Jeho
paměť i život se mu den ode dne krátily. O císařově majetku na Korzice jsem již
v minulosti slyšel, nikdy však, pokud vím, nedosahoval udávané hodnoty. Od
onoho večera až do 5. května, dne, kdy tento génius odešel ze světa, císař
často blouznil.
Následujícího
dne, 30. dubna, se diskutovalo o použití obkladu v žaludeční krajině,
jelikož kauterizace, kterou jsem císaři každodenně převazoval od doby, kdy
přestal vycházet ze svého pokoje, již nemokvala a maso mělo nachový nádech. Dr.
Antommarchi si svou postel přestěhoval do knihovny, aby mohl o svého slavného
pacienta více pečovat. Během dne jej císař instruoval, aby, až nadejde jeho
čas, provedl důkladné vyšetření jeho žaludku a ochránil tak jeho syna před
nemocí, která jej a otce, přivedla do hrobu.[3]
Hrabě Montholon se notnou část dne pokoušel císaře rozptýlit svými hovory,
nakonec se vzdálil, jakmile přišli hrabě Bertrand a osobní lékaři. Císař byl
uzavřený do sebe, málomluvný a konverzování mu nečinilo obvyklé potěšení. Oba
vzdělaní pánové odešli a nechali císaře s velkomaršálkem o samotě. Oči měl zavřené,
jakmile je však otevřel, spočinul pohledem přímo na hraběti Bertrandovi a
prohodil k němu několik slov, mezi nimi:
„… Bertrande, jste smutný, co se děje?“
Velkomaršálek
reagoval jedním z těch pohledů, který prozrazoval, jak mnoho je jeho srdce dojato a zarmouceno. Odebral jsem se
pryč, abych mu umožnil s císařem hovořit o soukromých záležitostech; císař
se tehdy zajímal o zprávy, které se týkaly hraběnky. Tato dáma doposud zůstávala
[na ostrově], aniž by měla možnost Jeho Veličenstvo vídat: hovořil jsem
s ní o tom, a proto vím, jak velmi jí to trápilo. Velkomaršálek tím také velmi
trpěl; nepochybně o tom císaře zpravil, neboť když vyšel ven, vítězoslavně mi
sdělil, že mu císař přikázal, aby k němu svou ženu a děti přivedl.
Večer se
[císař] doslechl, že byl Pierron ve městě [Jamestown].
Nechal jej přivolat a dotazoval se, jestli opatřil nějaké dobré pomeranče a zda
pocházejí z Kapského Města nebo z Ria de Janeiro. Rovněž jej zajímalo, jestli se
mezi lidmi o jeho nemoci hovoří, načež Pierron reagoval tím, že byl vůbec
první, kdo se o tom v obchodech, do nichž zašel, zmínil.
“Jakže”, podivil se, “lidé ve městě nevědí, že jsem nemocen? [Guvernér]
Hudson Lowe a [hlavní zdravotní
důstojník] Baxter[4]
to obyvatelům tají?”
O
několik minut později mu povolil odejít, přičemž ještě dodal:
„To je v pořádku, potěšil jste mě, byl
bych rád, abyste byl i po mé smrti šťastný.“
Během dne
se císařův zrak často upíral na malovaný obrázek Římského krále [Orlíka]. V noci měl škytavku.
Prvního května,
v jedenáct hodin dopoledne, se u císařova lůžka objevila hraběnka
Bertrandová. Jen co ji nechal usednout a doptal se na její zdraví, konstatoval:
„Nuže, madam, také jste byla nemocná.[5] Nyní je Vám již
dobře. Vaše nemoc se dala léčit, má nikoliv, a proto nyní umírám. Jak se daří
Vašim detěm? Měla byste mi přivést ukázat [druhorozenou] Hortense.“
„Sire“, odpověděla hraběnka, „daří se jim dobře. Vaše Veličenstvo je zahrnulo tolikerou laskavostí,
že z toho, že Vás nyní nemohou vídat, pociťují velký smutek. Přicházeli jsme sem všichni každičkého dne,
ptát se na zdraví Vašeho Veličenstva.“
„Vím to, Marchand mě informoval. Děkuji
Vám.“
Císař
s ní hovořil ještě několik minut a pak ji požádal, aby jej opět navštívila.
Hraběnka již nechtěla císaře více unavovat, a tak odešla. Své dojetí nijak neskrývala,
oči jí zaplavovaly slzy. Doprovodil jsem ji ven do zahrady, kde mi řekla:
„Císař se od té doby, kdy jsem jej viděla
naposledy, tolik změnil! Pohled na jeho vyzáblý zjev a neudržovanou tvář mě
zraňuje; byl tak krutý, když mě odmítal přijmout. Jsem za jeho přátelství velmi
ráda, byla bych však šťastnější, kdyby přijal moji péči.“
Od té
doby hraběnka přicházela každý den a trávila u císařova lůžka vždy alespoň pár chvil;
nepřestával k ní být laskavý. Císaři v průběhu posledních dvou dnů
docházela řeč; oba lékaři, Arnott i Antommarchi, nyní spali v knihovně. Hrabě
Montholon a hrabě Bertrand se v císařově ložnici střídali.
 |
| Jean-Baptiste Mauzaisse: Napoleon na smrtelném loži (1821) |
Druhý
květnový den byl klidnější. Císař si často prohlížel portrét svého syna,
přijímal střídavou péči svých generálů a hojně podřimoval. S hrabětem
Bertrandem jsme o něho pečovali až do půlnoci, poté nás vystřídal hrabě
Montholon a Saint-Denis; bez jakéhokoliv svlékání jsem se skácel na matraci
v jídelně. Císař na svou slabost nebral žádné ohledy a při sebemenší
potřebě se pokoušel vstávat z postele. Naštěstí měl pokaždé nablízku
hraběte Montholona a Saint-Denise. Jakmile se pokusil postavit, nohy se mu pod
tíhou vlastního těla okamžitě podlomily a císař by býval upadl, kdyby jej oba včas
nepodepřeli. Jen co se vrátil do postele, náhle jej přepadla taková slabost, že
si už všichni mysleli, že je s ním amen. Dr. Antommarchi okamžitě přispěchal a
přivedl jej zpátky k životu.
Manželé
Bertrandovi strávili v Longwoodu celý 3. květen, a dokonce zde i večeřeli.
Císař si nežádal ničeho, pouze cukrovou vodu a trochu vína. Pokaždé, když jsem
mu něco nabízel, spokojeně se na mě podíval a řekl:
„To je milé, to je velmi milé.“
[Hořčičný] Obklad, který jsme mu přiložili na hrudník, neměl kýžený
účinek; kauterizace byla úplně suchá a nevyžadovala již žádné obvazy.
Téhož
dne projevil guvernér [Hudson Lowe] přání, aby se mezi pány
doktory Antommarchim s Arnottem, a [hlavním zdravotním důstojníkem na Svaté Heleně] Shorttem s [palubním lékařem z HMS Vigo] Mitchellem[6],
uskutečnilo lékařské konzilium. Velkomaršálek o tom informoval císaře, a
protože vše tlumočil jako přání dr. Arnotta, císař mu odpověděl, že na tom
nespatřuje nic špatného. Tito pánové se sešli v přijímacím sále a
v přítomnosti hraběte Bertranda a hraběte Montholona se radili. Velkomaršálek
později přišel, aby o závěrech tohoto konzilia podal hlášení: císaři měl být
podán zklidňující a ulevující lektvar a menší, proležená část jeho zad měla být
promasírována roztokem z kolínské a čisté vody.
„To je fajn“, pronesl směrem
k velkomaršálkovi, „uvidíme“, a
jen co hrabě odešel, podíval se na mě, udělal několik obličejů a pravil: „Jaký ohromující vědecký závěr! Co je to za
konzilium! Potřít záda kolínskou vodou! Dobrá tedy! Ale co se toho ostatního
týče, nechci to!“
Když se
Noverraz dozvěděl, v jakém se císař nachází stavu, a že by mohl zemřít,
aniž by jej předtím ještě spatřil, vstal z nemocenského lůžka, na němž strávil
celý uplynulý měsíc. Pobledlý a oslabený nemocí, přivrávoral k císařově
lůžku, jenž, jakmile si jej všiml, pronesl:
„Hodně jste se změnil, můj chlapče, je Vám
již lépe?“
„Ano, Sire.“
„Mám radost z toho, že jste již mimo
nebezpečí. Neunavujte se zbytečným postáváním a jděte si raději odpočinout.“
Pohled
na císařův stav Noverraze rozrušil, a protože byl stále velmi sláb, ve vedlejší
místnosti, kam sotva došel, omdlel. Když se probral, posteskl si:
„Nedokážu Vám přesně popsat, co jsem při
pohledu na císaře pociťoval, měl jsem však zdání, jakoby mě k sobě
přitahoval a přitom mi našeptával, abych jej následoval.“
Výjev,
jehož součástí se právě stal, jím hluboce pohnul; vydatný pláč musel ulevit
jeho srdci.
Mohlo
být kolem druhé hodiny odpoledne, když se do místnosti, v níž jsem byl jen
já a císař, tiše vkradl Saint-Denis, aby mi vyřídil zprávu, že si se mnou přeje
hovořit otec Vignali. Šel jsem tedy za ním.
„Císař“, povídá otec Vignali, „mě prostřednictvím hraběte Montholona
požádal, abych jej navštívil. Potřebuji s ním být ale v soukromí.“
Kněz měl
na sobě civilní šaty a pod pláštěm držel cosi, co se přede mnou snažil skrýt. Nemusel
jsem se namáhat žádným zjišťováním, bylo mi jasné, že dorazil, aby splnil své duchovní
povinnosti. Při pomyšlení na to, že je nyní vše ztraceno, se mi srdce stáhlo
bolestí. Ponechal jsem otce Vignaliho s císařem o samotě a postavil se přede
dveřmi, aby je uvnitř nikdo nerušil. Když ke mně přistoupil velkomaršálek a
zajímal se o to, co císař dělá, řekl jsem mu, že si otec Vignali přál, aby byl uveden
k císaři, a protože požadoval, aby s ním mohl zůstat o samotě, že si tedy
myslím, že císaři právě uděluje poslední pomazání, při němž císař nechce být nikým
a ničím rušen.
„Jdu za Montholonem“, řekl hrabě, „vzkážte mi, jakmile Vignali vyjde ven.“
Asi za
půl hodiny se kněz objevil a pravil:
„Císař právě obdržel poslední pomazání,
stav jeho žaludku bohužel jinou svátost nedovoluje.“
Vrátil
jsem se do císařské komnaty a nalezl jej se zavřenými očními víčky a rukama,
rozpřaženýma podél okraje lůžka. Poklekl jsem a přitiskl rty na jeho ruku; oční
víčka se ani nepohnula. Saint-Denis předtím provedl to samé a ani v tomto
případě se císařovy oči neotevřely. Zůstal jsem v místnosti sám. Stál jsem
před císařovým lůžkem a nechal slzy volně ztékat po tváři, vzlykání jsem v sobě
potlačoval. Saint-Denis mě přišel informovat, že se dostavil dr. Arnott; odešel
jsem, abych jej pozdravil. Všiml si mého žalu, jež pramenil z císařovy
bezvýchodné situace a srdečně mi potřásl rukou. Přikradl jsem se k císařovu
loži a tiše ohlásil lékařův přichod. Mé srdce bylo rozerváno na drobné kousky, přesto
jsem se snažil ukázat co nejklidnější tvář. Okamžitě jsem poodstoupil, abych
umožnil volný průchod slzám, které mi tekly pro muže, jenž si naši oddanost a
smutek do posledního zasloužil. Krátce poté se dostavil Velkomaršálek. Císař mě
požádal, abych dr. Arnottovi podal něco k pití a sám s ním diskutoval
o závěrech lékařského konzilia, jehož přínos shledával značně zanedbatelným. Když
tito pánové odešli, zůstal jsem s ním o samotě; o posledním pomazání,
jehož se mu právě dostalo, se přede mnou ani slůvkem nezmínil.
Byl jsem
vyzván, abych na základě doporučení lékařského konzilia císaři podal trochu
kalomelu [neboli chloridu rtuťného - projímadla]. Velkomaršálku i hraběti Montholonovi, kteří kvůli tomu za mnou přišli, jsem
sdělil, že mi císař jasně nařídil, že si nepřeje, aby mu byl bez jeho svolení
podáván jakýkoliv nápoj nebo lék, a zároveň jsem jim doporučil, aby si vzpomněli
na císařův hněv, kterým za podobných okolností počastoval dr. Antommarchiho.
„Ano, to nepochybně“, pronesl velkomaršálek
se svou obvyklou vlídností, „avšak toto
je poslední možnost, kterou máme, jinak bude císař ztracen, a my si
nepřestaneme vyčítat, že jsme neučinili vše, co je v našich lidských
silách, abychom jej zachránili.“
Povzbuzen
těmito slovy, jsem prášek rozpustil ve vodě s trochou cukru, a když mě císař
požádal o něco k pití, podal jsem mu to jako cukrovou vodu. Otevřel ústa a
s obtížemi polykal, dokonce se to snažil vyplivnout, avšak marně. Poté se na
mne obrátil a vyčítavým, ale přesto laskavým tónem, který lze jen těžko popsat,
mi řekl:
„I Vy mě podvádíte?“
Způsob,
jakým se na mě podíval, skrýval mnoho bolesti. Velkomaršálek, který u toho byl,
tím byl velmi dojat a s maximální šetrností pronesl:
„Kolik jen přátelství se ukrývá
v takové výčitce!“
V tom měl pravdu. Ze slibu, který jsem císaři dal [začátkem
dubna] a vzápětí porušil, (…)
jsem byl na padrť. Císař byl zajisté velmi nemocný, byl si však dobře vědom
toho, o čem mluví; kdyby slova, která mi určil, měla být jeho poslední, byl
bych z toho vskutku nešťastný. Tolik mě to rmoutilo, že jsem měl obavy, aby
o mé služby ještě vůbec stál. Asi o půl hodiny později mě požádal o nápoj a načervenalou
cukrovou vodu, kterou jsem mu nabídl, s důverou přijal.
„To je dobré, to je tak dobré“, pronesl poté, co ji vypil.
(…)
Císařova
chodidla byla permanentně zabalena do horkých ručníků a hrabě Bertrand s hrabětem
Montholonem na to celou noc dohlíželi. Maršálkova žena se na císaře přišla na
moment podívat, nakonec strávila celý den v knihovně, kde jí byla podávána
i večeře. Několik sloužících, kteří do císařských komnat neměli přístup, se nás
venku úzkostlivě doptávalo na nejnovějí zprávy.
 |
| Generál Bertrand, plačící u Napoleonova těla - von Steubenova skica |
„To je velmi laskavé, můj chlapče.“
Čím dál
častěji se dávil, a tak vše, co pozřel, ihned vyzvracel. Pokusil se vstát z postele.
Dr. Antommarchi se mu v tom snažil zabránit, císař jej ale odstrčil. Byl
tím evidentně vyveden z míry a dožadoval se toho, aby všichni opustili
místnost. Během dne měl opět škytavku, která zmizela až k večeru. Hrabě
Montholon mu čas od času nabídl něco k pití. Kolem desáté hodiny večer se
zdálo, že (…) usnul. Zůstával jsem poblíž lůžka a pozoroval každý jeho pohyb; oba
lekáři, hrabě Montholon a velkomaršálek, spolu tiše hovořili u krbu. Císař se náhle
začal dávit. Okamžitě jsem vytáhl moskytiéru a podal mu stříbrné umývadlo, do
něhož vyzvracel načernalou tekutinu. Hlava mu poté opět klesla na polštář. Ke
škytavce se přidalo blouznění; vypravil ze sebe mnoho nesrozumytelných slov, z nichž
bylo možné rozeznat jen:
„Francie,… můj syn,… armáda…“
Podle
toho lze s jistotou usuzovat, komu patřila jeho poslední starost a poslední
myšlenky. Byla to vůbec poslední slova, která jsme od něj slyšeli. (…), [horké] obklady spodních končetin již nepomáhaly.
Ve čtyři
hodiny ráno se císař zklidnil. Byl to ten druh klidu, jaký jde ruku v ruce se
statečností a odevzdaností. Jeho oči byly nehybné a ústa protažená. Pár kapek
cukrové vody, kterou mu podal hrabě Montholon, posílilo jeho puls. Vzdech, jenž
opustil jeho vznešenou hruď, v nás probudil planou naději. To jeho duše
opouštěla smrtelnou schránku, aby mohla odejít na věčnost.
V šest
hodin jsme otevřeli okenice; velkomaršálek informoval hraběnku Bertrandovou o
císařově stavu. Přispěchala v sedm hodin, posadila se do křesla, postaveného
u paty lože a strávila v něm celý den. Francouzské služebnictvo, jehož povinnosti
a zařazení mu neumožňovaly vstupovat do císařských komnat, se dostavilo
v osm hodin a obklopilo nás kolem lůžka. Dusili v sobě všudypřítomnou
bolest; duši jim omračovalo smrtelné ticho. Také Noverraz, třebaže byl sám nemocný
a slabý, chtěl být u toho, až císař naposledy vydechne. Všechny naše pohledy
mířily přímo na hlavu toho vznešeného člověka a pokud snad někdy uhnuly, pak to
bylo jen proto, aby se podívaly do očí doktora Antommarchiho, zda se v nich
ještě nenachází nějaká naděje. Bylo to však marné, nemilosrdná smrt již obcházela
kolem. Císař již nedokázal pít. Hrabě Montholon tlumil jeho žízeň cukrovou vodou
a navlhčeným tampónem smáčel jeho nehybné rty; vše přebytečné vysušoval jemně
tkaným kapesníčkem.
V 17:50 se slunce ztratilo v záblesku světla a pak zazněl dělový
výstřel, ohlašující [britské posádce] konec služby. Ve stejném okamžiku se velký muž, který svým
géniem opanoval svět, rozhodl pokrýt nehynoucí slávou. Neklid dr. Antommarchiho
vzrostl; ruka, jež kdysi vedla [armádu]
k vítězstvím a jejíž puls právě měřil, byla ledově chladná. Dr. Arnott se díval
na hodinky a měřil frekvenci nádechů. Patnáct vteřin, třicet, pak uplynula celá
minuta. Pořád jsme ještě doufali, bylo to ale zbytečné.
Císař
právě zemřel!
Náhle
otevřel oči; dr. Antommarchi, který stál nejblíže, neboť se ještě pokoušel
nahmatat puls na krku, je okamžitě zatlačil. Jeho rty byly bezbarvé, ústa
nepatrně stažená; za těchto okolností měl jeho obličej klidný a vyrovnaný výraz.
Jemný [Antommarchiho] otisk na krku byl čím dál více zřetelný. V ten samý okamžik
z nás vytryskly hlasitý pláč a nářky. Velkomaršálek přistoupil k lůžku, poklekl
a políbil císaři ruku. Všichni přítomní, včetně hraběte Montholona, rovnež
poklekli a se stejnou posvátností líbali ruku [muže], který pro ně vykonal tolik
dobrého, a jehož smrt právě proměnila v led.
Hraběnka Bertrandová nechala poslat pro své děti,
aby i ony mohli políbit ruku, která je uplynulých šest let zahrnovala množstvím
pohlazení. Jejich mladá srdce však nemohla ustát nápor tolika emocí; nejstarší
z nich [13letý Napoléon] omdlel, načež byli z tohoto žalem prosyceného místa odvedeny. Madam
Saint-Denisová [rozená Hallová] chtěla v budoucnu přinést své sotva roční
holčičce štěstí a rovněž projevila přání, aby i ona mohla přitisknout rty k císařově ruce.
Vzal jsem ji do náruče, poklekl a přiblížil císařovu ruku k její pusince tak, aby v ní
nevyvolala přílišný strach.
[Britský
styčný důstojník v Longwoodu] Kapitán [William] Crokat, doprovázený dr.
Arnottem, který jej mezitím vyšel ven informovat, vstoupil dovnitř, aby ověřil
čas císařova úmrtí. Jeho chůze prozrazovala vnitřní nepokoj; odešel ve vší
zdvořilosti, přičemž ale dával najevo svou nechuť k plnění takového úkolu.
Krátce poté se objevili dva britští lékaři [Shortt
a Mitchell] a zdvořile k mrtvému přistoupili. Přišli, aby ověřili zprávu,
kterou dr. Arnott poslal Siru Hudsonu Lowemu.
Tak
odešel císař Napoleon.[7] (…) Obklopen přáteli a několika
věrnými, oddanými služebníky, avšak vypovězen příliš daleko od objektů své
lásky, po nichž člověk, stojící nad hrobem, touží ze všeho nejvíce: po matce,
manželce, synovi.
 |
| Napoleonova smrt, převedená filmovými tvůrci na stříbrné plátno |
Poznámky:
[2] Podle všeho se jednalo o vyplacení doplatků služného
pro vojáky, kteří během Sta dní vstoupili
do císařské armády.
[3] Rakovině žaludku,
rodové nemoci Buonapartů, podlehl již Napoleonův dědeček Giuseppe Maria (†1763) a jeho syn,
Napoleonův otec, Carlo Maria (†1785). Zhoubná, nevyléčitelná
choroba byla příčinou smrti rovněž
mladšího bratra Luciena (†1840), a také všech sester, Elisy (†1820), Pauliny
(†1825) a Karoliny (†1839).
[4] Alexander
Baxter (1777-1841), pamětník bojů ve Španělsku a na severoamerickém kontinentu,
připlul na Svatou Helenu na palubě HMS Phaeton 14.IV.1816, stejně jako budoucí
guvernér ostrova, generálporučík ad
interim, Sir Hudson Lowe (1769-1844), s nímž se seznámil v roce 1808 na italském ostrově Capri. Marchand, resp.
Napoleon, se zde mýlí, Baxter totiž “Skálu”, jak mnozí sopečný ostrov v jižním
Atlantiku nazývali, opustil již v průběhu roku 1819.
[5] Závažnějšímu
onemocnění se na Svaté Heleně nevyhnul téměř nikdo z císařova doprovodu a lépe
na tom nebyli ani jeho “žalářníci”. Úplavice a závažná onemocnění jater si v
řadách Britů, stejně jako mezi obyvateli ostrova, pravidelně vybírala nejvyšší
daň. Z císařovy družiny zemřel (†26.II.1818) na “údajnou” úplavici pouze
správce císařského domu Franceschi Cipriani. Napoleonův pobočník, brigádní
generál Garpard Gourgaud (1783-1852), jenž se v únoru 1816 ocitl rovněž na
pokraji smrti, si do svého deníku posteskl: “…Svatá
Helena je vskutku zdraví škodlivá.”
[6] Dr. Thomas Shortt
(1788-1843) a dr. Charles Mitchell (1783-1856) nebyli uvedeného dne k císaři uvedeni.
Oba se později zúčastnili posmrtného ohledání a pitvy, kterou provedl a písemně
zdokumentoval dr. Antommarchi.
[7] Trudnou atmosféru
místnosti, v níž francouzský císař skonal, zachytil na svém obraze “Napoleonova smrt na Svaté Heleně” německý (württemberský)
malíř Carl von Steuben (1788-1856). Napoleonovu prořídlou družinu na něm
vykreslil následovně: u hlavy císařova lože stojí dr. Antommarchi, u paty lože
sedí hraběnka Bertrandová, obklopena dvěma ze svých čtyř dětí. Třetí z dětí
zvědavě vykukuje zpoza postele, nalevo od prvního komorníka Marchanda,
třímajícího v ruce bílý šátek. Nejstarší z dětí manželů Bertrandových,
Napoléon, se opírá o křeslo, na němž sedí jeho otec, generál Bertrand. Hrabě
Montholon, vpravo, má pravou ruku vztaženu směrem k zemřelému (umírajícímu) a
vede živou diskuzi se dvěma britskými důstojníky, dr. Arnottem a kapitánem
Crokatem. Podle Marchanda, byli v místnosti přítomni také druhý komorník
Saint-Denis s chotí Mary, myslivec Noverraz s chotí Joséphine, Bertrandův sluha
Bouges, pikér Archambault, majordomus Pierron, stolník Coursot a kuchař
Chandelier.
 |
| Napoleonova smrt na Svaté Heleně - jiná verze von Steubenova známého obrazu |
Prameny a literatura:
Amelunxen, Clemens: Napoleonův klan,
Brána-Knižní klub, Praha 1998
Barthe, M.: Testament et Codicilles de
Napoléon, str. 124-162, In: Réfutation de la Relation du Capitaine Maitland,
Commandant le Béllerophon, touchant l´Embarquement de Napoléon a son Bord,
Paris 1827
Description of the Vignali collection of
relics of Napoleon, brought from Saint-Helena by Napoleon´s chaplain Abbe Ange
Paul Vignali, The Rosenbach company, Philadelphia 1924
Fréméaux, Paul: Poslední Dnové císařovi na
ostrově Svaté Heleny, vydavatel není znám
Chaplyn, Arnold: A St. Helena Who´s Who, or
a directory of the island during the captivity of Napoleon, Arthur L.
Humphreys, London 1919
Chardigny, Louis: Člověk jménem Napoleon,
Domino, Ostrava 2011
Kauffmann, Jean-Paul: Černý pokoj
v Longwoodu, Mladá fronta, Praha 2003
Kolomazník, Miloslav: Testament de
Napoléon, příspěvek publikovaný na www.napoleon-knihy.blogspot.com, II.-2012
Kovařík, Jiří: Napoleon a ženy, Akcent,
Třebíč 2010
Týž: Vražda císaře Napoleona?, str.
266-286, In: Sňatky se smrtí, Příběhy z francouzských dějin, Moba, Brno
2008
Marchand, Louis-Joseph: In Napoleon´s
shadow, Proctor Jones publishing company, San Francisco 1998
Martineau, Gilbert: Napoleon´s St. Helena,
John Murray, London-New York 1968
Stokoe, John: With Napoleon at St. Helena,
John Lane, London-New York 1902
Testament de Napoléon, Germain Mathiot
Libraire, Paris 1830
Vance, Thomas J.: The
Children of Longwood: Napoleon’s Young Friends at St. Helena, příspěvek
publikovaný na www.napoleon-series.org, X.-2001
Watson, G.L. de St. M: A Polish exile with
Napoleon, Harper and
Brothers, London-New York 1912
Weider, Ben; Hapgood, David: Napoleon byl
zavražděn, Papyrus-Jeva-Knižní klub, 1995
Wintr, Stanislav: Napoleon Bonaparte a jeho
soupeři, Libri, Praha 2007
Internetové stránky:
domainesdefranceasaintehelene.blogspot.de
napoleon-knihy.blogspot.com
www.lautresaintehelene.com
www.napoleon-series.org
Prolink na první pokračování naleznete v nadpisu příspěvku
Žádné komentáře:
Okomentovat