 |
| Boj sester Fernigových s Rakušany |
Ženy v revolučních válkách
Ženy lze počínaje rokem 1781 spatřit mezi těmi, kdo se
zapisovali do národních vojenských škol; seznam, datovaný k 1. červenci
1787 jich zachycuje 29 ze 129 a mezi nimi dokonce figurují dvě urozené slečny,
sl. de Talaru a sl. Dumasová,. Je známo, že úkolem těchto škol, kterých
existovalo vícero, bylo vzdělávat zdarma děti venkovanů, formovat je tak, aby
z nich byli dobří vojáci, nebo dobří pěstitelé, a nasazovat je během
studia na stavbu silnic, aby se tak omezily roboty, v té době už příliš
nákladné.
V roce
1789 se projevily zájem žen o vojenské věci a záliba v nich ještě víc a
mnohé z nich se chopily při zřízení národních gard pušek a vstoupily do
ní.
V té době, krom jiných,
žila námořnice, která odešla do výslužby v sedmnácti letech jako námořník
na poloviční služné, neboť se na královských korábech účastnila slavných
námořních kampaní pánů d’Estainga
a de Grasse. Jmenovala se Adélaïde Elisé. Utekla z domu rodičů
v jedenácti letech, aby se vyhnula macešinu týrání, dorazila z města Serre
(v Gapençoisku)[1]
do Marseille a po několika dnech žebroty vyměnila dívčí šaty u jednoho
vetešníka za mizerný oděv chlapecký. Dala se pak najmout jako podplavčík na
řadovou loď Glorieux.[2] Svých povinností se tu zhostila skvěle,
bojovala zmužile, zraněna byla střelnou ranou třikrát, jedna z nich jí
zlámala ruku a dvě další zasáhly nohu. Nic ji nezdolalo, dokázala skrývat svoje
pohlaví a skryla ho i posléze v Anglii, kam se vbrzku dostala jako
zajatkyně. Když přišel mír, vrátila se do Francie a nechala se tu poznat jako
žena.
Po této zmínce přejděme
k hrdinkám zrozeným revolucí, což je zajímavé téma, které se čtenářům
zalíbí.
 |
| Romantizující litografie sester Fernigových |
Myšlenky, které vyšly
z toho velkého otřesu a situací až do krajnosti vytvářených onou krizí,
daly Francouzům do rukou zbraně; vypukly velké boje a v oněch zápasech,
které zahrnuly více než dvacetileté období včetně kampaní prvního císařství, se
za dvanáct let republikánské vlády objevila řada ženských postav. Je to snadno
pochopitelné: krom vlasteneckého a vojenského nadšení, tehdy velmi módního, i
snahy obyvatel ohrožené hranice po nezávislosti, je jasné, že mnohé ženy následovaly
svého manžela, snoubence či milence, kterého zákony povolaly do zbraně. Chtěly
je povzbudit svou přítomností, aby dostáli povinnosti, a přispět
k zachování jejich životů i cti. Takové byly sestry Fernigovy a mnoho
jiných, jejichž válečnické činy uvedeme.
Ty prvně jmenované si oblékly mužské šaty, ozbrojily se loveckými
puškami a pochodovaly proti Rakušanům s národní gardou z Mortange (u
Valenciennes), aby doprovodily otce, který velel měšťanské jednotce. Onen otec
vykonával ve zmíněném místě funkci soudního zapisovatele v Mortagne a
zabýval se i literaturou, původem ale byl z Alsaska, z urozené rodiny,[3]
a v letech 1755 až 1762 se pod maršálem de Richelieu účastnil tažení do
Hannoverska. Jeho obě dcery byly obdařeny krásou; první Félicité bylo šestnáct
a druhé jménem Théophile pouhých třináct. Jejich přítomnost a obětavost plnily
národní gardy nadšením, s nímž odrazily několik nočních útoků. Po nich
přijel generál Beurnonville, provedl přehlídku jednotky a oběma hrdinkám
poblahopřál k umění „pobíjet muže“. Lze je nalézt u Valmy jako oficiální
pobočníky du Mourize,[4]
které se podílely na jeho úspěchu. Ta mladší zajala u Jemmapes obrovitého
uherského jízdního myslivce a velícímu generálovi jej triumfálně přivedla, což
vzbudilo posměšky na zajatcovu adresu a prohloubilo k úspěšné válečnici
obdiv. Téhož dne se druhá z nich připoutala k vévodovi
z Chartres (pozdějšímu Ludvíku-Filipovi)[5]
a útočila po jeho boku s uzdou mezi
zuby a s pistolemi v pěstích. Konvent jí za odměnu věnoval koně,
dekretem vyhlásil, že se zasloužila o vlast, a nařídil na státní náklady obnovu
jejího domu, spáleného nepřítelem.[6]
Ježto pochvaly rychle zmizí a nedělají slávu, tu tvoří jen skutky, pokračovaly
obě sestry v bojích a čelily nebezpečí, aby příkladem povzbudily jednotky;
bylo pod nimi zabito několik koní.[7]
Félicité jednoho dne dokonce zachránila francouzského dobrovolníka, kterého si
pak vzal.[8]
Dne 5. dubna 1793 obě v ohrožení systémem revolučního teroru a proto, že
nechtěly opustit du Mourieze, s ním obě emigrovaly; tento čin se špatně
snášel s jejich předchozí bravurou a politickým cítěním. Théophile
v jednom dopise prozradila, že du Mouriezovy postoje nesdílí,
z jejich volby si ale může každý udělat závěr a nelze si stěžovat na
nevděk vlasti, když ji jednou opustíme.[9]
Dodejme upřesnění, které poskytuje jiné
dílo na obdobné téma, kniha dvojice autorů Tranchant a Ladimir s názvem Les Femmes miliaires de la France, vydaná roku 1866 u Cournola v Paříži. Podle něj byl Félicité v roce 1792
šestnáct a Théophile ne třináct, ale osmnáct, což se zdá logičtější. Obě si při
otcově odchodu k revolučnímu vojsku oblékly uniformu svého bratra, který
byl důstojníkem pluku Auxerrois, a zmiňované noční útoky, či jejich odrážení,
proběhly u Mortange, které Rakušané zčásti vypálili. U Jemmapes se účastnily
útoku na ves Quarégnon a muž, zajatý Théophile, měl být důstojníkem. Dne 13.
listopadu 1792 se účastnily bojů u Anderlechtu před Bruselem a ocitly se
v obklíčení, ze kterého se prostřílely, načež pomohly belgickému
dobrovolníkovi-důstojníkovi, který se potýkal s dragouny knížete Koburga.
Onen dekret Národního konventu byl datován k 19. listopadu 1792. Sestry
pak bojovaly 18. března 1793 u Neerwinden; právě tam měly přijít o několik pod
nimi zabitých koní.
Claudine Rouget a Gorton Marchandová měly šťastnější osud. Obě dvě
bojovaly v armádách republiky; první dostala v prosinci 1793 penzi
500 franků, druhá v červenci 1795 gratifikaci 400 franků. Ta druhá se vyznamenala
při obléhání Maestrichtu, přiřčením odměn ale chtěl Konvent učinit přítrž
nepořádkům, které by mohly z přítomnosti žen ve vojenských jednotkách
vyplynout. Obě tudíž dostaly rozkaz vrátit se do svých domovů. Co se slečny Quatresous
týče, odměna jí byla přiřčena 22. dubna 1794 a od dvou předešlých se liší.
Sestávala z penze 300 franků a příslibu, že bude zvýšena v den její
svatby. Toto ustanovení svědčí o prokázaných službách a její dobré pověsti.
Nezapomeňme v této souvislosti i na ženu jménem Pochelatová, které
bojovala v letech 1792 a 1793 jako dělostřelec v Ardennské legii.
Stejně jako ty předchozí, jejichž současnic byla, obdržela i ona od Konventu
ocenění a penzi. Netušíme, jestli se znovu chopila zbraní a pokračovala po
obdržení oné penze (červen 1793) ve vojenské službě a podmínky jí k tomu rozhodně
nevytvořili.[10]
Obležení Lyonu republikány roku 1793 nám ukazuje mezi obránci
starobylého města jednu ženu, Marii Adriam, která v převleku za muže
plnila nejméně dva měsíce roli kanonýrka. Po vítězství Konventu se jí jeden
soudce ptal, jak si vůbec troufla čelit nástrahám války a proč pozvedla proti
vlasti zbraň. „Ne, bojovala jsem, abych vlast zbavila utlačovatelů,“
odpověděla. Byla gilotinována a zemřela odhodlaně.
Roku 1794 jsme dobyli Menin,
ale ztratili Landrecies. Obyvatelé toho druhého města se odvážně snažili, aby
jejich město nepřítel neobsadil, a jejich ženy jim sekundovali s energií,
které složil hold Carnot, když prohlásil, že ony samy by zachránily město,
kdyby nebyla posádka tak měkká.
 |
| Sestry Fernigovy, olej Gustava Houseze |
Ve vztahu k vendéeským válečnicím máme prohlášení
paní de la Rochejacquelein, která byla očitým svědkem vnitrozemských bojů,
vedených ve Vendée. Jejich počet zůstal omezený, neboť toto svědectví jich
uvádí nanejvýše deset. Budeme-li číst pasáž z jejích pamětí, která se
tohoto tématu týká, nabudeme hned dojmu, že jedni takovou ženu můžeme považovat
za národní hrdinku, neboť se účastnila vylíčených válek, když v sedle následovala
svého muže, p. de Lescure, byla jeho pobočníkem a vynaložila dvojnásob odvahy,
morální i fyzické (…).
„Vendéeští generálové se bránili, aby šla jakákoliv žena s armádou.
Přesto byla po útoku na Thouars nalezena mezi mrtvými jedna žena. Nedlouho
předtím se mi svěřila a prosila, ať panu de Lescure nic neříkám. Vím, že se
jmenovala Jeanne Robin a byla z Courlay. Psala jsem vikáři farnosti.
Odepsal mi, že se jedná o velmi počestné děvče, nikdy ji ale nedokázal přesvědčit,
že nemá chodit do boje. Noc před bojem u Thouars vyhledala p. de Lescure a
řekla mu: ,Generále, jsem dívka. Paní de Lescure to ví a také ví, že proti mně
nelze nic mít. Zítra bude bitva; dejte mi pár střevíců. Až uvidíte, jak se
dokážu bít, určitě mě nazpět nepošlete.ʽ
Vskutku pak bojovala ustavičně před
očima pane de Lescure a zavolala na něj: ,Generále, mně nepředběhnete, budu
modrým pořád blíž, než vy.ʽ Zranili ji na ruce a
to ji jen rozpálilo; ukázala mu ránu a řekla: ,Nic to není.ʽ Nakonec ji zabili v mele, do níž se zuřivě
vrhla. (…) V ostatních divizích bylo pár žen, které bojovaly v přestrojení.
Mám dvě sestry, čtrnáct a patnáct let, obě odvážné. Ve vojsku pana de Bonchamps
se stala jedna dívka jezdcem, aby
pomstila otcovu smrt; vyznamenala se ve všech vendéeských válkách pod jménem Angevin.[11]
Je to jediná venkovanka, která bojovala a dosud žije. Jednoho dne jsem viděla
přijít do Choletu mladé, silné a honě pohledné děvče, které mělo za pasem dvě
pistole i šavli; provázely ji dvě ženy vyzbrojené píkami. K svému otci
přivedla špióna. Vyptávali se jí a ona odpovídala, že je z farnosti Tout-le-Monde
a že tam ženy drží hlídky, když jsou muži ve vojsku. Skládali jí poklony a ten
trochu marciální vzhled jí dělal ještě krásnější.“[12]
pokračování příště
[1] Okraj Savojska a Piemontu
v podhůří Alp.
[2] Le Glorieuux, 74 děl, postavená 1756.
[3] Pravděpodobně otec hraběte
de Fernig, podplukovníka 1792, pak brigádního generála.
[4] Dumourieze.
[5] Míněn pozdější (od roku
1830) poslední francouzský král (z dynastie Bourbon-Orléans).
[6] Dívka pak nicméně
emigrovala a dekret byl zrušen.
[7] Věc, která se citovala a
dostávala do služebních spisů jako důkaz statečnosti.
[8] Mělo jít o Belgičana
jménem Vandermallen.
[9] Dívky byly v Holandsku uvězněny; starší
si pak vzala belgického důstojníka a druhá zemřela roku 1818 v Bruselu (až
po své sestře, která žila od roku 1816 u ní). De Fernig měl ale ještě třetí
dceru Aimée, která se provdala za komandanta Guilleminota, později Napoleonova
divizionáře. Korespondence Théophile de Fernig vyšla tiskem roku 1873 a plyne
z ní, že nešlo o vlastizrádkyni; jsou to upřímné listy a nejspíše šlo o
svár mezi vlasteneckým nadšením, odporem k teroru či strachem z něho, a obdivem
k Dumouriezovi.
[10] Claudine Rougetová se účastnila
dvou kampaní. O Goton Marchandové uvádějí Les femmes militaires de France, že se
narodila roku 1776 v Tours a jako osmnáctiletá absolvovala dvě m¨kampaně v Armádě
Sambry a Meusy pod Kléberem. U Maestrichtu bojovala roku 1794 a oněch 400 livrů
dostala, aby si mohla koupit ženské oblečení a vrátit se k rodině. Co se
slečny Quatresous týče, jde zjevně o vojenskou přezdívku, přeložitelnou zhruba
jako Čtyřkrejcarka.
[11] Anjouanka, žena z kraje
Anjou.
[12] K tomuto tématu (o
němž pojednává jedna obšírná kapitola Histoire
militaire des femmes) viz kapitolu Bojovnice
v knize M. Šťovíčka Vendéeské války.
Žádné komentáře:
Okomentovat