A je tu další příspěvek z pera Miloslava Kolomazníka, spojující v sobě téma pomníků, monumentů, atd. s napoleonskými válkami i se cestami po světě. Tentokrát jde o cestu do staré dobré Anglie A jména Arthura Welleseleye, prvního vévody Wellingtona, lorda Horatio Nelsona, jakož i jeho loďi místopisně pak o Londýn a Portsmouth. Díky a těším se na další příspěvky...
VÍTĚZSTVÍ A PROHRY SLAVNÝCH MONUMENTŮ
Miloslav Kolomazník
Miloslav Kolomazník
„England expects that every man will do his duty“ („Anglie očekává, že každý splní svou povinnost“), říká proslulý vlajkový signál admirála Horatia Nelsona, velitele vítězné britské flotily, jež nechal vyvěsit na palubě své vlajkové lodi Victory dne 21. října 1805, krátce před zahájením slavné námořní bitvy u Trafalgaru.
Hrdost, se kterou se Britové na každém rohu hlásí ke své historii a oslavují a připomínají světu svá slavná vojenská vítězství, jak jsem mohl zcela nedávno zachytit na vlastní oči v Londýně a několika dalších místech jižní Anglie, nasvědčuje tomu, že Nelsonovou výzvou v minulosti úspěšně řídili a činí tak i nadále, jak na první pohled dokládají rozsáhlé přípravy na blížící se letní olympijské hry, které se zejména v oblasti Londýna a jeho předměstích dotýkají skutečně všech a všeho.Během krátké a vcelku uspěchané návštěvy nebylo v mé moci navštívit všechny kouty této metropole, přesto mě velmi těší, neboť jsem byl (i při jeho nedostatku) pánem svého času, že se mi podařilo program poskládat tak, že vedle povinných zastávek (Buckingham, Big Ben, Westminster, Tower Bridge, London Eye apod.), jsem se zašel podívat také na místa věnovaná událostem napoleonských válek.
Později, při prohlížení pořízených fotografií, jsem si uvědomil, že většina míst připomíná především dva slavné muže této éry, lorda Nelsona a vévodu z Wellingtonu, o jejichž životech bylo publikováno kvantum různých knih, přesto mě nebývale překvapilo, kolik zajímavostí a drobných pikantností se pojí se vznikem a existencí notoricky známých monumentů oslavujících jejich vítězství.
Nelsonův sloup
Monumentální korintský sloup věnovaný památce admirála, lorda Horatia Nelsona, který padl v námořní bitvě u Trafalgaru dne 21. října 1805, se nachází v samotném srdci Londýna (nedaleko geografického středu města), ve spodní části Trafalgarského náměstí, pojmenovaného po téže bitvě.
V roce 1838 vznikla z politicky aktivních příslušníků vysoké i nižší aristokracie komise, jejímž cílem bylo vztyčit v Londýně památník věnovaný lordu Nelsonovi. Potřebné finanční krytí měla poskytnout veřejná sbírka. Po získání souhlasu vlády, která pro daný projekt poskytla místo nedaleko nově dokončené budovy Národní galerie na Trafalgarském náměstí, byla ještě ve stejném roce vypsána veřejná soutěž na architektonické ztvárnění pomníku, s předpokládanými výdaji ve výši mezi 20 000 až 30 000 £.
Na jaře roku 1839 byl pověřenou komisí, které předsedal bývalý ministerský předseda, vévoda z Wellingtonu, vybrán vítězný návrh Williama Railtona, v podobě korintského sloupu, v horní části osazeného Nelsonovou sochou a ze všech stran chráněného sochami čtyř lvů. Pomník měl být po celém obvodu opatřen schodištěm, které by se táhlo na všech stranách až k piedestalu. Jako druhý v pořadí skončil návrh Edwarda Hodgese Bailyho, který navrhoval obelisk po obvodu obklopený sochami.
Pochybnosti a kritika ohledně organizace soutěže však měly za následek, že se soutěž musela znovu opakovat. Railton byl nucen předložit mírně přepracovaný návrh, který byl znovu prohlášen vítězem soutěže, ovšem tentokrát s tou podmínkou, že socha Nelsona na vrcholu sloupu bude provedena dle návrhu druhého v pořadí, tedy E.H.Bailyho.
Původní návrh sloupu počítal s celkovou výškou 203 stop (asi 62 m), ale kvůli obavám ohledně stability byl nakonec ponížen na 185 stop (asi 56 m) včetně základny a sochy, přičemž samotný sloup byl dlouhý 98 stop (asi 30 m). Základna měla být provedena z granitu a sloup z pískovce, ale ještě předtím než bylo přistoupeno k realizaci, bylo rozhodnuto o použití granitu také pro sloup.
Výkopové práce pro zděný základ byly zahájeny v červenci 1840 a 30. září téhož roku byl položen základní kámen. Ceremoniálu se ujal jistý Charles Davison Scott, syn Nelsonova někdejšího tajemníka. Práce na pomníku však pokračovaly velice pomalu a základní kamenické práce byly dokončeny až na podzim roku 1843. V roce 1844 vyčerpala komise veškeré dostupné prostředky, ve veřejné sbírce vybrala něco málo přes 20 000 £, a proto musela převzít realizaci celého projektu vláda.
Socha na vrcholu sloupu byla provedena, jak již bylo řečeno, Edwarden Hodgesem Bailym. K jejímu zhotovení použil tři kusy craigleithského pískovce, který komise získala darem. Socha stojí na rýhovaném sloupu z pevných bloků vytesaných z kvalitního dartmoorského granitu. Koryntská hlavice sloupu je vyrobena z bronzu, odlitého z vyřazených britských kanonů. Jako předloha jí posloužila jiná podobná hlavice, použitá při stavbě chrámu zasvěceného bohu Marsovi v Římě.
Piedestal je ozdoben čtyřmi bronzovými reliéfy, každý o ploše asi 5,5 m2, které byly odlity z ukořistěných francouzských děl. Jejich instalace probíhala teprve až od roku 1849, přičemž jako první z nich byl nainstalován výjev zobrazující Nelsonovo smrtelné zranění na palubě HMS Victory. Ostatní tři, které byly nainstalovány až v následujícím roce, zobrazují Nelsonovy vítězné bitvy u mysu St. Vincent, na Nilu a u Kodaně.
Čtyři identičtí bronzoví lvi byli k základně sloupu nainstalováni až v roce 1867. Původní plán počítal s tím, že lvi budou vytesáni z granitu, z čehož však po sérii zejména byrokratických nedorozumění sešlo a výroba lvů bronzových byla objednána teprve až v roce 1858.
V roce 2006 byl Nelsonův sloup podroben rozsáhlé restauraci, během níž laserový průzkum odhalil, že je sloup o několik metrů nižší, než bylo po celou dobu předpokládáno. Aktuálně udávaná celková výška tedy činí 170 stop (asi 51,6 m).
Díky svým rozměrům a umístění na hojně navštěvovaném širokém prostranství, kde se jednoduše nedá přehlédnout, přitahuje sloup pozornost nejen turistů, ale také různých aktivistů. S jeho pomocí se snaží upozornit na citlivá společenská témata.
Sloup měl mít jistou symbolickou důležitost také pro samotného Adolfa Hitlera, který ho údajně plánoval přesunout do Berlína, tedy pokud by připravovaná invaze do Británie dopadla úspěšně.
Wellingtonův oblouk
Ačkoliv se původně jmenoval „Green Park Arch“ a z někdejší slávy generála a pozdějšího ministerského předsedy, kterému byl po určité období věnován, toho na něm do dnešní doby mnoho nezůstalo (snad kromě názvů v mapách a několika suvenýrů a knih, které nabízí malá pokladna uvnitř jednoho z pilířů), pravděpodobně už nikdy tato stavba-vítězný oblouk neztratí označení „Wellingtonův“. Oblouk se nachází v centrálním Londýně, na dopravním ostrůvku, odděleném širokou komunikací od jižní hranice Hyde Parku a severozápadního rohu Green Parku.
Počátky této monumentální stavby se začaly psát ve třicátých letech 19. století, a to na popud samotného krále Jiřího IV. Spolu s „Marble Arch“ v severní části Hyde Parku, byly obě stavby původně postaveny na oslavu britských úspěchů v napoleonských válkách. Samotná stavba oblouku probíhala v letech 1826 až 1830 na základě návrhu Decima Burtona. Velké újmy se stavbě dostalo tím, že nedošlo na realizaci většiny z vnější bohaté výzdoby, se kterou původní návrh počítal. Ve stejné době totiž probíhala rozsáhlá renovace Buckinghamského paláce, na jejíž realizaci potřeboval král přísun nových prostředků, které bylo potřeba ušetřit na jiném místě.
Za zmínku stojí také to, že původně stál oblouk přímo naproti tzv. „Apsley house“ (dnes zde sídlí Wellingtonovo muzeum), v pravém úhlu k jeho současné pozici.
V roce 1846 byl oblouk vybrán jako vhodné místo pro umístění velké bronzové jezdecké sochy Arthura Wellesleyho, prvního vévody z Wellingtonu, vítěze nad Napoleonem u Waterloo a pozdějšího ministerského předsedy. Socha, která měla konečně zaplnit prázdnotou zející místo na stropě oblouku, měla být se svými 8,5 m výšky doposud největší jezdeckou sochou té doby.
První podněty k realizaci sochy zavdala v roce 1837 skupinka politiků pod vedením Vévody z Rutlandu. Návrhem a realizací byl pověřen Matthew Cotes Wyatt, který Wellingtona zpodobnil obkročmo na Copenhagenovi (česky Kodaň), proslulém koni, v jehož sedle vévoda z Wellingtonu absolvoval bitvu u Waterloo. Aby byla socha co nejvěrnější, seděl Wellington sochaři osobně vzorem. Hůře už se mu vedlo při modelování vévodova koně. Jelikož už v té době Copenhagen nežil (zemřel v roce 1836 ve Stratfield Saye, kde je dodnes k vidění jeho náhrobní kámen), byl nucen použít náhradního koně, který se údajně svému slavnějšímu předchůdci mnoho nepodobal.
Práce na soše byly odstartovány v květnu 1840 ve Wyattove dílně v Harrow Road ve Wembley a trvaly celkem tři roky. Celkově bylo na modelování spotřebováno více než tři tuny sádry, která byla nanášena na masivní kostru ze dřeva. Aby se umělci dostali k jakékoliv části mohutné sochy, museli zkonstruovat důmyslné otočné zařízení s výškově polohovatelným lešením. Socha byla po dalších úpravách a vytvoření forem odlita z bronzu, který symbolicky poskytlo velké množství francouzských děl, ukořistěných právě ve vítězné bitvě u Waterloo. Mohutná socha vyžadovala velké množství materiálu, proto byly zkonstruovány dvě mohutné pece, které pojaly celkem přes 30 tun roztaveného kovu. Tělo koně s vévodovými končetinami byly odlity ze dvou samostatných částí, zbytek sochy tvořilo šest dalších odlitků.
Po smontování všech částí dohromady měřila socha úctyhodných 30 stop (9,1 m) na výšku, 26 stop (7,9 m) od Copenhagenova nosu k ocasu a vážila 40 tun.
V roce 1846 byla socha přesunuta z Wyattovy dílny do Hyde Parku. K tomuto účelu (jak znázorňuje dobová kresba) byl v královských loděnicích ve Woolwichi sestrojen obrovský vůz, jehož kola dosahovala průměru 3 m. K tažení vozu bylo zapotřebí celkem 29 koní a stovka skotských fizilírů, kteří když se objevili mezi londýnskými domy, byli hlasitě pozdravováni nadšenými projevy přihlížejícího davu.
Když byla socha dopravena do Hyde Parku, trvalo ještě několik dalších hodin než byla připravena pro vyzdvižení a konečné usazení na vrcholu oblouku. Nutné připevňovací práce byly dokončeny až následujícího dne.
V průběhu několika příštích let se však až směšně veliká Wellingtonova socha stávala stále více nepopulární a spousta lidí se začala zasazovat o její odstranění. Svého nepřítele si socha získala také v osobě samotné královny Viktorie, která se o její velikosti vůči podstavci měla údajně vyjádřit, že působí jako pěst na oko. Nicméně vzhledem k zásluhám vévody Wellingtona zůstala socha na svém místě po zbytek jeho života.
Přestože vévoda Wellington zemřel už v roce 1852, důvod k sejmutí sochy se našel teprve až o 30 let později, kdy bylo nutné kvůli rozšiřování komunikací přemístit oblouk na jeho současné místo. Práce probíhaly až do roku 1883, přičemž Wellingtonova socha po celou dobu postávala v nedalekém Green Parku, neboť se nevědělo, kam s ní.
Ve stejném roce navrhl budoucí král Edward VII., aby byla socha přemístěna do vojenského městečka v Aldershotu (asi 80 km JZ od centra Londýna), kde se jí, jak řekl: „…bude dostávat vysoké pozornosti armády“. Jelikož parlament s jeho návrhem souhlasil, vybral sám budoucí král místo nedaleko zdejšího posádkového kostela.
Nevšedního úkolu se téměř obřadně ujala sama armáda a v roce 1885 byla socha úspěšně přemístěna. V roce 2004 bylo rozhodnuto o rozsáhlé restauraci, která soše vrátila její původní vzhled.
Na místo, kde původně stávala Wellingtonova jezdecká socha, byla v roce 1912 nainstalována rozměrná bronzová kvadriga, jejímž autorem je Adrian Jones. Její předloha vychází z mnohem menšího originálu, který si získal oblibu krále Edwarda VII. Ten si jej všiml během své návštěvy výstavy v Královské akademii. Sousoší vyobrazuje anděla míru sestupujícího na válečném voze. Vozataj má údajně tvář malého chlapce, syna mecenáše, který financoval realizaci bronzového sousoší, toho nejrozměrnějšího v Evropě.
Do roku 1992 byla uvnitř oblouku dislokována druhá nejmenší policejní stanice v Londýně (nejmenší je doposud na Trafalgarském náměstí). Od roku 1999 je vítězný oblouk volně přístupný veřejnosti. Na jeho třech podlažích se nachází expozice mapující historii oblouku. Návštěvníkům je taktéž volně přístupná dvojice teras odkud je možné pozorovat okolní zástavbu, pohyb turistů v rozích obou přilehlých parků a veřejnosti nepřístupnou část soukromých zahrad Buckinghamského paláce.
Ačkoliv byla monumentální jezdecká socha vévody Wellingtona z oblouku odstraněna, přeci jen se dočkal zadostiučinění a v blízkosti oblouku, hned naproti „Apsley house“, kde se nachází již zmiňované muzeum, mu byla odhalena méně okázalá a mnohem decentnější jezdecká socha, po stranách chráněná čtyřmi sochami příslušníků slavných britských pluků.
Victory
HMS Victory se předešlému tématu lehce oddaluje, ale protože je to nejstarší válečnou lodí v aktivní službě na světě, historicky je navíc spojována především s admirálem Nelsonem a je natolik krásná, že při jejím spatření před ní musí „padnout na zadek“ nejeden vysloužilý námořník, o „suchozemských krysách“ ani nemluvě, bylo mi hned od počátku jasné, že by právě ona měla být tou pomyslnou třešničkou na konci tohoto příspěvku.
Přípravy na stavbu této „staré dámy“ ve službách válečného námořnictva byly zahájeny před neuvěřitelnými 263 lety. 14. července 1758 byla u zvláštního pověřence loděnic v Chathamu objednána příprava suchého doku pro zamýšlenou stavbu válečné lodě první třídy. Byl to neobvyklý požadavek, neboť královské námořnictvo v té době dávalo přednost menším lodím s většími možnostmi manévrovat.V červnu 1759 byly loděnicím předány předběžné plány, které vycházely z konstrukce lodi HMS Royal George, jež byla spuštěna no vodu v roce 1756 v královských loděnicích ve Woolwichi. Vypracováním konečného návrhu lodi byl pověřen Sir Thomas Slade, který byl ve stejné době jmenován inspektorem královského námořnictva. Dne 23. července 1759 byl položen kýl lodi a konečně v říjnu 1760 bylo přisouzeno lodi jméno „Victory“, a to na počest vojenských úspěchů britských sil v uplynulém roce 1759. Existovaly však obavy, zda byl výběr takového jména vhodný, zejména když se předchozí loď první třídy „Victory“ v roce 1744 ztratila i s celou posádkou na palubě. Victory byla v pořadí už šestým nositelem tohoto jména v britském námořnictvu.
Při stavbě lodí se běžně nechávala čerstvá kostra lodi několik měsíců vyzrát. Jenže v případě Victory se jednalo o mnohem delší povinnou technologickou přestávku, než bylo zvykem. Sedmiletá válka se přiblížila svému konci a nové priority měly za následek, že Victory zůstala nedotčena po další tři roky. Nicméně, jak bylo později zjištěno, tento vývoj měl velice pozitivní vliv na její celkovou kondici a životnost.
V oblasti dělové paluby loď měřila 56,7 m, celkově však dosáhla délky 69,2 m. Široká byla 16 m, s ponorem 8,76 m, a výtlakem 3 600 tun. Od čáry ponoru k vrcholu hlavního stěžně dosahovala úctyhodné výšky 62,5 m. Celková plocha plachet dosahovala rozměru 5 440 m2, celkem bylo použito asi 45 km různých lan. Navržena byla pro nejméně 100 děl a 850 příslušníků posádky. Její tehdejší hodnota 63 176 liber šterlingu by dnes odpovídala hodnotě asi 7,06 milionu liber.
Protože námořnictvo nenacházelo pro loď žádné uplatnění, bylo rozhodnuto o jejím uvedení do zálohy. Loď byla zbavena stěžňů, zastřešena a zakotvena v ústí řeky Medway, nedaleko loděnic v Chathamu. Po dlouhých třinácti letech vše konečně změnilo až zapojení Francie do bojů amerických kolonistů za nezávislost Spojených států. V březnu 1778 byl prvním kapitánem lodi jmenován John Lindsay, ale hned v květnu byl přeložen na kapitánský můstek lodi HMS Prince George. Ve stejném měsíci byla Victory uvedena do aktivní služby jako vlajková loď admirála Augustuse Keppela, velení lodi převzal kontradmirál John Campbell.
V této době měla Victory ve výzbroji 100 děl, z toho třicet 42-liberních děl s hladkou hlavní na dolní dělové palubě, dvacet osm 24-liberních děl na střední dělové palubě, třicet 12-liberních děl na horní dělové palubě a dvanáct 6-liberních děl na ubytovací palubě a příďovém kastelu.
V následujících letech došlo k několika změnám ve výzbroji, aby nakonec v památné bitvě u Trafalgaru měla loď ve výzbroji 104 děl, z toho třicet 32-liberních děl na dolní dělové palubě, dvacet osm 24-liberních děl na střední dělové palubě, třicet dlouhých 12-liberních děl na horní dělové palubě, dvanáct krátkých 12-liberních děl na ubytovací palubě a další dvě střední 12-liberní děla a dvě 68-liberní karonády na příďovém kastelu. 23. července 1778 se Victory zúčastnila bitvy s francouzskými loděmi u Ushantu. V březnu 1780 byla loď v suchém doku pod čarou ponoru opatřena téměř 4 000 měděných plátů o celkové hmotnosti 17 tun, jako prevence proti obrůstání korýši a ochraně dřeva proti působení „mořského červotoče“. 12. prosince 1781 se jako vlajková loď admirála Kempenhelfa zúčastnila Victory vítězné „Druhé bitvy u Ushantu“. V roce 1782 se stala vlajkovou lodí admirála Howea během hlídkování u Gibraltaru. V roce 1793
pod vlajkou lorda Hooda brázdila vody ve Středomoří. 14. února 1797 se opět zúčastnila vítězné námořní bitvy, tentokrát jako vlajková loď admirála Jervise u mysu St. Vincent.
V únoru 1798 byla Victory umístěna v Chathamu, a jakožto neschopná další vojenské služby byla 8. prosince nařízena její přestavba na nemocniční loď pro zraněné francouzské a španělské válečné zajatce. Toto rozhodnutí však 8. října 1799 zvrátila ztráta HMS Impregnable, která po návratu do Portsmouthu najela na mělčinu a již více nepoužitelná, byla odtažena a rozebrána. V následujících letech 1800-1803 byla Victory podrobena velice rozsáhlé rekonstrukci. Mimo jiné jí přibyla nová dělová stanoviště (ze 100 na 104 děl) a skladiště střeliva bylo z bezpečnostních důvodů potaženo mědí. Její původní galionová figura byla nahrazena mnohem jednodušším erbem krále Jiřího III. Původní červený nátěr byl nahrazen kombinací černé a žluté. Až dodatečně byla dvířka dělostřeleckých otvorů natřena černou barvou, čímž loď získala podobu, zvanou „Nelsonova šachovnice“, kterou po bitvě u Trafalgaru převzalo celé Královské námořnictvo. Veškeré práce byly ukončeny 11. dubna 1803 a 14. května odplula Victory do Portsmouthu. 16. Května na její palubě vztyčil vlajku viceadmirál Nelson.
21. října 1805 se Victory zúčastnila své nejslavnější bitvy. U mysu Trafalgar, nedaleko španělského pobřeží, se v čele jedné z formací utkala s přesilou nepřátelských lodí francouzsko-španělské flotily pod velením franc. admirála Villeneuva. O událostech tohoto dne již bylo napsáno mnohé, tak uveďme jen několik údajů týkajících se ztrát vlajkové lodě admirála Nelsona. 25 minut po jedné hodině odpoledne byl admirál Nelson postřelen francouzským mušketýrem, ukrytým vysoko v lanoví blízké bitevní lodi Redoutable. Admirál Nelson svému zranění později (v 16:30) v podpalubí lodi podlehl. Na palubě Victory nalezlo smrt celkem 57 členů posádky, dalších 102 bylo zraněno. Admirálovo tělo (naloženo do brandy rozředěné vínem) bylo na palubě své vlajkové lodi dopraveno do Anglie, odkud se vydalo na svoji poslední cestu.
V následujících letech nesla Victory mnoho admirálských vlajek. V lednu 1808 byla ponížena na loď druhé třídy o výzbroji 98 hlavní děl. Pod admirálem Jamesem Saumarezem se zúčastnila dvou kampaní v Baltském moři. Po svém návratu do Portsmouthu byla od roku 1812 používána jako plovoucí skladiště. O 12 let později byla vedena jako vlajková loď velitele přístavu v Portsmouthu. V roce 1831 podepsal První lord admirality Thomas Hardy, někdejší kapitán Victory v bitvě u Trafalgaru, příkaz k její likvidaci. Své rozhodnutí ale obratem odvolal, údajně prý na základě hořké kritiky své ženy.
Od roku 1889 byla loď přizpůsobena pro výcvik námořních telegrafistů. Poté co se škola v roce 1904 přesunula na jinou loď a jak roky plynuly, začala Victory ve svém kotvišti pozvolna chátrat. V roce 1921 byla již v takovém žalostném stavu, že se o ni začala zajímat Společnost pro námořní výzkum. Jejím přičiněním souhlasila britská vláda s restaurováním a záchranou lodi, jakožto památníku věnovaného lordu Nelsonovi, vítězné bitvě u Trafalgaru a britské námořní nadvládě, před, v průběhu i po napoleonském období.
Ačkoliv obnova pokračovala i v následujících letech, byla loď po slavnostním ceremoniálu, kterého se osobně ujal král Jiří V., zpřístupněna veřejnosti.
Během bombardování přístavu německou Luftwaffe byla Victory v roce 1941 poškozena, čehož se okamžitě chopila německá propaganda a zprávy zveličila. Restaurační a udržovací práce probíhají na lodi s krátkými přestávkami prakticky až dodnes.
HMS Victory, ačkoliv je umístěna v suchém doku Historic Dockyards v Portsmouthu, je nejstarší válečnou lodí v aktivní službě na světě. V současné době je vlajkovou lodí Druhého lorda admirality. O její výjimečnosti svědčí každoroční návštěva asi 350 000 návštěvníků. Za dobu, odkdy je zpřístupněna, dosáhla návštěvnost neuvěřitelných 30 milionů návštěvníků.
Žádné komentáře:
Okomentovat