neděle 28. srpna 2011

VÁLKA ŘEKŮ S PERŠANY PRÁVĚ VYCHÁZÍ


Čerstvá zpráva z třebíčského vydavatelství AKCENT říká, že právě v těchto dnes se na knihkupecké pulty expeduje moje kniha, o které jsem se na tomto blogu několikrát zmínil včetně ukázky jedné kapitoly rukopisu (pokud ji budete hledat, použijte, prosím, v záložkách vlevo čerstvě vytvořené heslo antiquity, tj. starověk). Ano, Válka Řeků s Peršany, kniha o první historicky zdokmentované válce, o boji nepatrných řeckých obcí s největší mocností světa, o konfliktu, jenž trval půl století a byl vyznačen velkými pozemními i námořními bitvami u Ladé, Marathónu, mysu Artemision, Thermopyl, Salaminy, Platají či Mykalé, je tu i se 106 vyobrazeními a 16 mapami... A k tomu, abych vás navnadil, ukázka jedné kapitoly... Nastiňuje situaci, která předcházela bitvě u Salaminy, největší námořní bitvě starověku. A pokud si bude te chtít knihu objednat přímo u nakladatele, máte na něj prolink v nadpisu příspěvku.

THEMISTOKLOVA VELKÁ HRA
(ukázka z knihy)
První se začali na válečné poradě bouřit proti záměrům Athéňanů námořníci z Korinthu, přesněji řečeno jejich mladý velitel Adeimantos, který si vzal hlavní slovo a požadoval přeplutí ke Korinthské šíji, kde by se flota spojila s pozemním vojskem a operovala v součinnosti s ním. Opíral svůj požadavek o to, že je zde mnoho příhodných zátok i zálivů, v nichž se lze skrýt před nepřízní počasí a odkud jde proti nepříteli znenadání vyplout. Sparťan Eurybiadés, jenž stále loďstvu formálně velel, se dal snadno ovlivnit (Plútarchos o něm dokonce napsal, že to byl slaboch) a na Adeimantovu stranu se přidávali další. Jen Themistoklés se proti tomuto záměru postavil, což Eurybiada popudilo tak, že vykřikl:
„Při závodech, Themistokle, bývají, kdo předčasně vyrazí, mrskáni.“
            Příměrem mu říkal, že by mohl narazit, když se tak prudce staví proti všem ostatním, jenže Themistoklés mu odsekl:
            „Pravda, ale ti, kdo zůstanou pozadu, nebývají věnčeni.“
            To hraničilo s obviněním z váhavosti, ne-li ze zbabělosti, a uražený Sparťan napřáhl na Athéňana hůl.
„Jen mě udeř, ale také vyslechni,“ pronesl (podle Plútarcha) s naprostým klidem Themistoklés, čímž Eurybiada zarazil.
Pak mu (pro změnu podle Hérodota) řekl:
„Ve tvých rukou je záchrana Řecka, jestliže mě uposlechneš a svedeš námořní bitvu zde na místě (...). V bitvě u Isthmu budeš bojovat na otevřeném moři, což je pro nás velice nepříznivé, protože máme lodi těžší a počtem slabší, a nadto ztratíš Salaminu, Megaru i Aiginu, i kdybychom jinak měli úspěch. V patách za jejich loďstvem totiž následuje pozemní vojsko a tím způsobem je sám povedeš na Peloponnésos a ohrozíš celé Řecko. Učiníš-li však, co já pravím, shledáš v tom tyto výhody. Za prvé budeš mít velkou převahu, bude-li se boj vyvíjet normálně, když se na těsném prostoru dáme s malým počtem lodí do boje proti velkému loďstvu; bojovat na úzkém prostoru je výhodou pro nás, kdežto na širém moři zase pro ně. Za druhé zůstane v naší moci Salamis (...). A je v tom i další výhoda, na které vám velice záleží. Za Peloponnésos budeš bojovat stejně tady, jako na Isthmu (...). Dopadne-li to tak, jak doufám, nepůjdou barbaři ani k vám na Isthmos, a nikdy nepokročí nikam dále z Attiky a ve zmatku odejdou...“
Jinými slovy shrnul všechny taktické důvody, vyzdvihl výhody boje zde a vynaložil všechnu výmluvnost, aby Eurybiada přesvědčil.
Pak kdosi vykřikl, že muž bez vlasti nemá právo přemlouvat ty, kteří vlast mají, k jejímu opuštění.
Onen křikloun narážel na vyklizení Athén, což unaveného Themistokla rozlítilo natolik, že na něj (opět podle Plútarcha) vychrlil svou pravdu:
„Ano, bídníku, my jsme opustili své domovy a hradby, poněvadž nechceme kvůli neživým věcem otročit, patří nám však největší z řeckých měst, totiž těch dvě stě triér, které jsou vám nyní připraveny ku pomoci, chcete-li se s jejich pomocí zachránit; jestliže nás však podruhé zradíte a odejdete, dozví se brzy leckterý z Řeků, že Athéňané opět získali i svobodné město, i zemi, která není o nic menší než ta, kterou ztratili.“
Eurybiadés si uvědomil, jak by se síla řeckého loďstva smrskla, kdyby Athéňané zůstali a ostatní odpluli, rychle se přidal na Themistoklovu stranu, a když chtěl proti Athéňanovi vystoupit jakýsi Eretrijec, drsně jej umlčel:
„Jak přísluší mluvit o válce vám, kteří máte sice dýku jako plotice, ale srdce nemáte?“
Rozhodnutí v Themistoklův prospěch prý ovlivnila i sova, která přiletěla neznámo odkud a usedla do lanoví; všichni tohoto nočního dravce pokládali za symbol moudrosti, atribut Pallas Athény a dobré znamení!
Themistoklés tedy zažehnal hrozící rozpad koalice a vyhrál, avšak jen první kolo, neboť po této poradě se měly odehrát i další a neméně dramatické.
„Zatímco vojevůdci z Peloponnésu o těchto věcech debatovali, přišel posel z Athén a oznámil, že barbar už je v Attice a že ji celou ohněm pustoší. Vojsko, které táhlo s Xerxem Boiótií, vypálilo město Thespii, jehož obyvatelé je opustili a odešli na Peloponnésos, a stejně i Plataje a dorazilo do Athén a všude po sobě zanechávalo spoušť,“ píše Hérodotos.
Všechny zraky se z pobřeží Salaminy obrátily směrem k Athénám a sloupy kouře z města, okolních vinic i vsí jasně říkaly, že to je pravda. Srdce Athéňanů se sevřela ještě víc, neboť mysleli i na posvátnou Akropoli, kterou se ani Themistoklés neodvážil znesvětit požadavkem vyklizení. V souladu s usnesením, které se odráží v textu Troizénské desky, zůstaly na vrcholku nad městem „ochránci pokladů a kněžky, aby hlídali majetek bohů“. Sem se uchýlili i tvrdohlaví nebo příliš staří, kteří odmítli město opustit a věřili, že dřevěné zdi z pýthyjského proroctví neznamenají loďstvo, ale barikády a val po obvodu Akropole.
„Město bylo prázdné, jen několik málo Athéňanů bylo ve svatyni, byli to strážci svatyně a chudina, kteří se na Akropoli ohradili prkny a kládami a tak se proti útočníkům bránili,“ tvrdí Hérodotos.
Dál pak popisuje, jak se Peršané utábořili proti Akropoli na kopci řečeném Areův vrch a začali vystřelovat na dřevěné zátarasy šípy, které omotali koudelí a zapálili. Obránci se snažili dřevo hasit, oheň ale nabýval na síle a barikády se změnily v popel. S Xerxem byl kdosi z vyhnaného rodu Peisistratovců a ten obležené přemlouval, aby se vzdali a žádali o milost Pána světa, oni ale odmítli.
„Bránili se všemožnými způsoby; když se barbaři přiblížili k branám, shazovali na ně balvany, takže se Xerxés dostal nadlouho do nesnází, protože je nemohl zmoci.“
Jak dlouho však mohli odolávat, den, dva, tři? Rozhodně ne víc, neboť perští vojáci obhlédli Akropoli ze všech stran a mimo brány i cestu vzhůru našli místo, po kterém šlo, byť s námahou, na skálu vyšplhat. Bylo strmé, Athéňané nahoře nepředpokládali, že by tudy někdo dokázal vylézt, ani zde nepostavili hlídky a soustředili se jen na obranu nejohroženějšího místa, toho, kde zbyly po zátarasech jen ohořelé trosky. Útočníci se jim tak dostali do týlu a obrana se zhroutila.
„Když je Athéňané spatřili, že na Akropoli vystoupili, vrhali se někteří z hradeb dolů, a tak se zahubili, jiní utekli do chrámové síně. Peršané, kteří vylezli nahoru, obrátili se nejprve k branám a otevřeli je. Pobíjeli ty, kdo prosili o milost. Když se se všemi vypořádali, vyloupili svatyni a celou Akropoli zapálili.“
Město Pallas Athénino, po jehož pokoření Xerxés tolik toužil, mu leželo u nohou a král králů poslal Artabanovi, jím určenému místokráli, do vzdálené Persepole zprávu o vítězství (a hned nato i sochy tyranobijců Harmonidia a Aristogeitona), k němuž měl nicméně daleko, neboť řecké síly dosud nezlomil. Pak nařídil vykonat oběť Athéně, neboť to byl zbožný muž, který se obával, že cizí mocnou bohyni znesvěcením jejího svatostánku urazil. Řečtí kněží, které ušetřil, sice objevili na spálené olivě čerstvý zelený výhonek, což mohlo být nadějné znamení, avšak za průlivem, na Salamině, viděli všichni jen dým, vznášející se nad vypleněným a vypáleným městem, načež propadli se do nové deprese.
Znovu hrozila krize rozpadu a toho, že Peloponnésané ze strachu o své domovy odplují.
„Nastal mezi nimi takový zmatek, že někteří z vojevůdců nevyčkali, až bude učiněno nějaké rozhodnutí o tom, co se má učinit, rozběhli se ke svým lodím a dali napnout plachty, aby se mohli dát na útěk. Ostatní se rozhodli, že svedou námořní bitvu u Isthmu. Nastala noc, rozešli se z porady a vstoupili na své lodě.“
Vypukla největší krize a Athéňan Mnésifilos, který vše, co se dělo, Themistoklovi vylíčil, dodal:
„Odvedou-li lodi od Salaminy, nesvedeš už asi námořní bitvu o otčinu. Rozutekou se totiž do svých měst a ani Eurybiadés, ani kdo jiný nebude moci zabránit tomu, aby se loďstvo nerozptýlilo. Řecko zahyne na nerozvážnost. Jdi, a je-li to možné, pokus se zvrátit usnesení, jestliže se ti podaří přemluvit Eurybiada, aby změnil názor a zůstal tady.“
Plútarchos líčí jinými slovy totéž, co na předešlých řádcích Hérodotos:
„Když však nepřátelské loďstvo, blížíc se k Faléru v Attice, zakrylo okolní pobřeží a když se objevil sám král s celou brannou mocí, neboť sestoupil s pěším vojskem k moři, a námořní i pozemní síly se spojily, zapomněli Řekové rázem na Themistoklova slova a Peloponnéští se opět úzkostlivě rozhlíželi po Isthmu a projevovali rozhořčení, jestli někdo radil něco jiného; rozhodli se proto, že této noci odjedou, a kormidelníci dostávali rozkazy k odplutí.“
Themistoklovi se znovu povedlo nějakým zázrakem svolat válečnou radu, na níž jedni chtěli odplout k Isthmu a druzí se bránit.
 Vše nakonec skončilo pro athénského předáka dobře, ani z jednoho líčení však není příliš jasné, jak to dokázal. Porada se nejspíš konala večer či v noci a podle Hérodota ji Themistoklés tajně opustil, aby podnikl velmi hazardní krok, který mohl skončit jeho zkázou. Možná hrál dvojí hru, byla však tak nebezpečná, že z něho mohla učinit v očích všech spolubojovníků i spoluobčanů bezectného zrádce. Chtěl skrze ni dodat Řekům víru ve vítězství, zvýšit jejich šance, přelstít perského krále, hlavně se ale snažil vehnat řecké lodi hned ráno do bitvy. Nezbývalo mu totiž než vytvořit situaci, v níž by kolísající athénští spojenci neměli jinou volbu než vyplout do boje!
Možný je ovšem, pokud budeme číst Plútarchovi i Hérodotovi mezi řádky a opřeme se o logiku věcí, také jiný výklad. K žádné druhé válečné poradě, při níž by hrozil rozpad námořní koalice, nedošlo, nebo, pokud se odehrála, propukaly hádky jen na oko. Mohla to totiž být součást domluvené hry, velké divadlo, které mělo jediný účel. Přimět krále králů, aby co nejdříve, za noci či ráno, vydal loďstvu rozkaz vplout do Salaminské úžiny. Většina perských lodí totiž setrvávala před ní, u obou athénských přístavů, neboť perští admirálové byli zkušení, poučení Artemisiem a nehodlali znovu vplouvat do sevřených prostor, v nichž se nedala početní převaha uplatnit. Jejich triéry čekaly v zátoce Faléru (spíše to byla jen část, neboť takovou masu plavidel nemohl starý athénský přístav pojmout) a snažili se vylákat Řeky na otevřené moře. Nebo je z úžiny vyhnat, proto perský velitel nejspíše část sil vyčlenil.
„Takto okamžitě oddělil egyptskou eskadru a rozkazem obsadit úžinu mezi Salaminou a Megarou,“ píše Diodoros Sicilský.
Egypťané měli Salaminu obeplout od západu, proplout Eleusínskou úžinou a obrátit u severního cípu ostrova a proniknout Řekům do týlu. Pokud je to pravda (byť bez onoho okamžitě, neboť obeplutí Salaminy bylo záležitostí jednoho, nanejvýš dvou dnů!), pak vlastně Peršané svým způsobem hráli Themistoklovi do not...
Co vlastně Themistoklés chtěl?
Donutit všechny řecké kapitány k boji v Salamině?
Nebo obelstít Xerxa a přimět jej, aby se dopustil osudové chyby a dal rozkaz, ať jeho lodi vplují do úžiny?
Možná oboje, i když se pravdu nikdy nedozvíme.
Co vlastně udělal?
„Themistoklés pobouřen tím, že se Řekové chtějí vzdát výhod, které jim poskytovalo jejich postavení v úžinách, a rozptýlit se po městech, vymyslil a zosnoval onu známou lest se Sikinnem,“ píše Plútarchos.
Kdo to byl, ten Sikinnos?
Rodilý Peršan, válečný zajatec, nejspíš od Marathónu, vychovatel Themistoklových dětí a muž svému pánu naprosto oddaný.
„Themistoklés ho poslal tajně ke Xerxovi, aby mu vyřídil, že Themistoklés, vojevůdce Athéňanů, přidávaje se na stranu královu, první mu oznamuje, že Řekové hodlají prchnout, a vyzývá ho, aby je prchnout nenechal, nýbrž aby na ně udeřil a zničil jejich námořní moc...,“ pokračuje Plútarchos.
Totéž potvrzuje Hérodotos a dodává, že Sikinnos tlumočil Xerxovi následující vzkaz:
„Posílá mě velitel Athéňanů bez vědomí ostatních Řeků. Je totiž králi nakloněn a raději chce, abyste zvítězili vy nežli Řekové. Mám vyřídit, že se Řekové radí o útěku, protože mají strach. Máte nyní příležitost vykonat největší čin ze všech, jestliže nedopustíte, aby se rozutekli. Jsou nesvorní a už se vám nebudou stavět na odpor...“
Oč vlastně šlo?
V podstatě o stín Artemisia a oboustranné poučení z námořních bitev, které se tam odehrály.
Perští námořní velitelé přestali Řeky jako protivníky podceňovat a dobře věděli, že za neúspěchy, které Xerxovo loďstvo utrpělo, mohl nedostatek prostoru k rozvinutí, tedy k uplatnění přesily (a, jak se sami antičtí autoři přiznávají, i lepších nautických vlastností svých lodí). Proto se snažili Řeky vylákat na otevřené moře a nemínili vplout kolem ostrůvku Psyttaleia (který až příliš připomínal ostrůvek Skyathos) do úžiny mezi Attikou a Salaminou.
Řekové zas ze stejných důvodů odmítali vyplout na otevřené moře a potřebovali, aby Peršané vpluli do sevřených prostor úžiny.
 Lze si představit, že obě strany rozehrály spletitou hru plnou lstí a klamů, jejichž cílem bylo protivníka donutit, aby udělal chybu. Peršané nepochybně uplatnili své agenty či řecké přeběhlíky a leckomu se pokusili před očima mávat vidinou zlata i jiných odměn, aby rozložili křehkou nepřátelskou koalici, či přiměli protivníka k nějakému neuváženému činu. Řekové neměli tolik příležitostí uplácet a o to lstivější a klamnější hru museli hrát.
Otázkou zbývá, kdo a do jaké míry ji hrál.
Zda jen Themistoklés s několika oddanými spolubojovníky, nebo jestli do ní dokázal zapojit většinu ostatních velitelů.
Velkou touhou perských generálů a samotného Xerxa bylo zopakovat situaci z bitvy u Ladé, svedené proti Iónům před čtrnácti lety. Tedy se povedlo podstatnou část řeckých námořních velitelů vyděsit a podplatit tak, že v počáteční fázi bitvy své druhy opustili a ponechali ty odhodlané vést boj napospas osudu i perským klounům. Zdá se, že i tentokrát Xerxés na něco podobného čekal a že jeho tajné služby rozehrály stejnou hru. Důkazem mohou být prudké spory v námořním velení na řecké straně a celá ta snaha o odplutí k Isthmu, Řekové se však podle všeho tentokrát uplatit nedali. Nebo to Themistoklés včas zjistil, podnikl protiopatření a rozehrál protihru. Znovu zopakujme, že ji mohl hrát jak s hrstkou oddaných stoupenců, tak (což by bylo riskantnější) s většinou ostatních podvelitelů. Nelze totiž vyloučit, že druhá hádka a porada, která spěla k rozkolu, byly domluvenou součástí divadla, sehraného pro perské špiony, s jejichž přítomností bylo i na Salamině nutno počítat.
Ve prospěch Řeků hrály do určité míry dny, které plynuly. Minul srpen, ubíhalo září, blížil se říjen a, jinak řečeno, byl na obzoru podzim s nepřízněmi počasí. Xerxés se chtěl co nevidět vrátit do Persepole či do Sús a potřeboval drtivé vítězství, které tažení ukončí, neboť jen tak mohl část sil odvést s sebou a část rozptýlit po zimovištích v Řecku. Proto se zabýval i plány doslova utopickými a zvažoval, zda nelze úžinu k Salamině překlenout hrází s mostem, po níž by jeho vojsko přešlo tak, jako překonalo Helléspont. Lze předpokládat, že se jej zmocňovala netrpělivost, která ovlivňovala jeho myšlení, a na to šlo vsadit. Stačilo perského vladaře přesvědčit, že se protivníka na Salamině zmocňují poraženecké nálady, že se jednotná fronta rozpadá a mnozí že jsou ochotni změnit za slib beztrestnosti i odměny stranu.
To byla struna, na niž Themistoklés hrál, když posílal učitele svých dětí Sikinna v člunu noční tmou na perskou stranu. Pokud by jednal v souladu s ostatními, bylo by to dobré, riziko prohlédnutí úskoku ze strany protivníka by ale narostlo. Pokud ne, hrál velmi sebevražednou hru, neboť po prozrazení by mu málokdo uvěřil, že nechtěl zradit doopravdy. V tom případě by sázel vskutku va banque a snažil by se přelstít Řeky i Peršany. Ty druhé tu přesvědčoval, aby vpluli co nejrychleji do úžiny, a ty první se snažil vehnat do situace, kdy už nikdo nemohl odplout pryč a všem by nezbývalo než bojovat!
Představme si, že perští agenti napjatě čekali, kdy se objeví zrádce.
Themistoklés předstíral, že tím zrádcem je on sám. Nebo se touto myšlenkou za nejzazších okolností vskutku zabýval a hrál dvojí hru. Uvažme, kdyby byli Řekové poraženi, mohl se spolehnout na Xerxův vděk a třeba i zůstat v popředí jako ochránce Athéňanů...
V každém případě se Peršanům zdálo, že jejich zpravodajská hra dospěla k cíli, ke zdárnému konci. Referovali králi králů, který vše zvážil a usoudil, že se jeho výzvědné služby nemýlí.
„Xerxés přijal jeho vzkaz jako projev přátelství a ihned dal velitelům lodí rozkaz, aby ostatní lodi obsadili v tichosti mužstvem, se dvěma sty pak aby ihned vypluli, uzavřeli kruhem celou úžinu a obklíčili ostrovy, aby nikdo z nepřátel nemohl uniknout,“ píše Plútarchos.
            Jinými slovy říká, že Pan světa sedl Themistoklovi na lep!
Hérodotos to potvrzuje takto:
            „Peršané považovali vzkaz za hodnověrný, proto jednak vysadili mnoho vojáků na ostrůvek Psyttaleji, položený mezi Salaminou a pevninou, jednak, jakmile nastal noc, převedli západní křídlo blíže k Salamině, aby ji obklíčili.“
            Oním západním křídlem není podle všeho míněna egyptská eskadra, která, jak jsme už řekli, dostala dle všeho rozkaz k akci jako první a byla už na cestě, aby obeplula břehy Salaminy z druhé strany a zatarasila Řekům u výstupu z Elusínského zálivu (směrem k břehům Megary) únikovou cestu k Isthmu. Výsadek vojáků na Psyttaleji měl za účel chytat a zajímat či pobíjet po vítězné bitvě trosečníky stejně jako zajišťovat poškozené lodě, které sem vlny s větrem přiženou.
 „Dále postoupily i ty lodi, které byly seřazeny v okolí předhoří Keu a mysu Kynosúry,“ píše týž autor.
To znamená, že jádro loďstva vplouvalo z otevřeného moře do stěsnaného prostoru a přehrazovalo jej s vírou, že se Řekové rozutekou a že ty, co zbudou, Peršané snadno porazí.
            V té chvíli, kdy se Sikinnos vrátil a vyřídil perský vzkaz, spadl Themistoklovi ze srdce balvan. Nyní vytáhl z rukávu další kartu v podobě Aristeida, bývalého spolubojovníka od Marathónu, pak politického protivníka a nakonec ostrakizovaného vyhnance, pro kterého nedávno vymohl milost a jehož povolal nazpět.
Že se té noci Aristeidés objevil jako deus ex machina a tvrdil, že právě připlul, to nemohla být náhoda! A už vůbec ne to, že předstoupil před velitelské shromáždění se zprávou (již podle Hérodota předtím sdělil Themistoklovi jako novinu, byť to pro něj novina nebyla):
„Aristeidés předstoupil a podal zprávu, že přichází z Aiginy a že jen stěží proplul nepozorován mezi kotvícími loďmi. Řecké loďstvo je celé obklíčeno Xerxovými loďmi. Radil jim, aby se chystali k obraně.“
            Velitelé se prý mezi sebou začali přít, je-li to pravda, či lež, pak ale připlula další loď, která Aristeidovu informaci potvrdila. I podle Plútarcha se tato fáze odvíjela podobně. Aristeidés si nechal Themistokla vyvolat z velitelské rady a pak obcházel „ostatní vojevůdce a trierarchy“, které vybízel k bitvě.
„Přesto mu ještě nechtěli věřit, až se objevila triéra z ostrova Ténu pod Panaitiovým velením, přidala se na jejich stranu a potvrdila jim obklíčení, takže Řekové, rozhněvaní a nemajíce jiného východiska, se pustili do boje.“
Bylo tomu skutečně tak?
Cítili se Řekové (krom Themistoklových Athéňanů) zaskočeni?
Těžko, byť Themistoklův plán mohli znát nanejvýš vybraní předáci a velitelé. Bitva přece byla eventualitou, s níž nešlo nepočítat.
Velkou otázkou je, kdy vlastně začaly perské lodě vplouvat ze Saronského zálivu mezi pevninu a ostrov Psyttaleju, zda to bylo navečer, v noci, či ráno. Řada historiků noční veplutí odmítá jako nemožné, příklady z pramenů ale dokládají opak. To jen Řekové by pro nedostatek zkušeností v noci nevypluli, Egypťané a Foiničané ale byli mnohem zkušenějšími námořníky i lodivody a noční pomalá plavba podél břehů pro ně nepředstavovala nic děsivého ani neobvyklého. Navíc mohly ty stovky lodí udělat za noci jen to, že opustily útočiště u Peiraiea a Faléru, nabraly bojové posádky a vypluly kus od břehu, aby postupně uvolňovaly prostor k vyplutí dalším a dalším. Sestavu v celé kráse a složitosti (ve třech řadách, jak uvidíme dále) mohly zaujímat až ve chvílích, kdy začaly hvězdy blednout, což se na počátku poslední zářijové dekády (přijmeme-li zářijové datum bitvy, jak o tom bude zmínka dál) děje už ve dvě ráno. Za úsvitu, byť se nad hladinou válely páry a mlha, musel někdo z Řeků pohyb protivníkova loďstva zpozorovat. Východní výběžek Salaminy, ostrá skalnatá kosa mysu Kynosúra, směřující k Psyttaleji, sice výhledu z kotviště bránila, Řekové by ale byli nezodpovědní blázni, kdyby na ní či na jižním cípu ostrova neměli své stráže a čihače! I z těchto důvodů se zdá nepravděpodobné, že by mohli být Řekové zaskočeni...
Námořní bitvě, největší, jakou dosud antický svět viděl, se nedalo vyhnout.
Než se ji však pokusíme z nejasných a mnohdy rozporuplných svědectví vylíčit, bude dobré podívat se, jaké lodě, se vlastně střetaly, jaké měly vlastnosti, jací na nich byli námořníci a jak se bojovalo.

16 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Skvělé! Určitě mi nebude chybět v knihovně. I když o antice bylo napsáno hodně, připadá mi, že je stále ještě mezera na trhu a nouze o kvalitní práce. Kolikrát v městské knihovně bádám, co půjčit z tohoto období a výběr je bídný. Buď je to starší kus nebo autor nemá dostatek kvalit. Jsem rád, že střelbu křesadlovek na chvíli vystřídá řinčení štítů a kopí! Děkujeme
Petr Sládek
PS Neplánujete ještě něco z antiky? Třeba puncké války a vyměnit Napoleona za Hanibala? ( možná mají něco společného )

Jiří Kovařík řekl(a)...

Díky za důvěru... Ne, zatím neplánuji, punské války by mě sice lákaly, ale tuším, že je plánuje Epocha z pera Karla Richtera. I když "neplánuji" u mne obnáší spíše momentální situaci a nápad se může zrodit. Pokud jde o odklon od křesadlovek (a zbraní na střelný prách vůbec) spíš si pohrávám s myšlenkou důkladnější zpracování křížových výprav...

tomáš koudelka řekl(a)...

Zdravím pane Kovaříku,
kniha jako vždy skvělá. Jelikož mám v podstatě pořád někdě u ruky nějakou Vaši knihu, manželka už si ze mě utahuje, "abych ji netahal toho Kovaříka aspoň do postele".:)
Každopádně obdivuji Váš elán a nasazení, protože tak rychle, jak píšete, já nestíhám číst. Momentálně ležím v Řecko-perských válkách a Trafalgaru současně a ještě prozatím marně sháním 2.díl k Waterloo. Na jednoho autora jste mě zaměstnal víc než dost.:)

Každopádně díky a nepolevujte.

Jiří Kovařík řekl(a)...

Zrovna dneska na mne padla lehčí depka a vaše pochvala ji zahnala, dík!!! Druhý díl Waterloo zatím neshánějte, půjde teprve do tiskárny a na blogu pochopitelně oznámím, že vyšel, nebo co nevidět vyjde; vypadá to na říjen. Vaší paní choti se omlouvám, určitě si zaslouží, abyste víc přízně věnoval jí :-) :-) :-). Mimochodem, právě, když jsem měl tyhle řádky rozepsané, zazvonil můlj nakladatel a přivezl autoráky "Války Řeků...", takže při vší skromnosti musím říci, že se to docela povedlo...

tomáš koudelka řekl(a)...

Zeptám se spíš obráceně. Byla některá Vaše kniha vyloženě neúspěšná? Myslím, že ne.:)
Já si například tématiku Napoleonských válek oblíbil právě kvůli Vašemu Tažení do Ruska 1812, kterou mi úplnou náhodou zakoupil otec k narozeninám a od té doby mám plné dva fochy v knihovně jen Kovaříka.
A zřejmě nebudu sám.
Chtěl bych se jen zeptat, jestli Vás bude možno někde vidět osobně. Autogramiáda, 2.prosince u Slavkova atd. Přece jen je rozdíl mít knihu a mít knihu s podpisem.:)

Jiří Kovařík řekl(a)...

Tak tohle nevím, ne že bych nechtěl odpovědět. Propadák se mi zatím napsat nepodařilo, naštěstí. Spíš byly úspěšné, hodně úspěšné a některé méně úspěšné. Ono to jde s léty, upřímně řečeno, hodně dlouho trvá, než najdete svůj styl a na trhu, tj. v přízni čtenářů, zakotvíte. A úspěšnost je strašně relativní pojem, zvláště dnes a měřeno náklady knih, které se vůbec nedají srovnat s náklady před dvaceti lety. Pro příklad, čtyři díly mých "Rytířských bitev a osudů" vydala MF s dotiskem každý v celkovém nákladu něco přes 3500 ks (což je dnes hodně vysoký náklad) a vyneslo mi to Výroční cenu MF (které si vážím, upřímně řečeno, mnohem víc než Cen Ivanovů a Kischů, jejichž udílení se zvrhlo ve vzájemné spisovatelské poklepávání po ramenou či prostředek k nalákání nakladatelů...). Těch přes sto tisíc přístupů na blog pokládám za úspěšnost a taky za vyznamenání!!!
Knihu s podpisem???
No, s Jakubem Samkem jsme se domluvil, že na zimním Slavkově budu, abych ho opět "live" komentoval, ale je tam vzhledem ke spoustě práce dost těžké najít čas i místo. Na autogramiády nevěřím a tam se to špatně organizuje… Spíš se lze domluvit individuálně, až budu vědět program, nebo vás pozvat do hospody v Praze, kde se tak jednou za 2-3 měsíce s pár "napoleonskými" kamarády scházíme; napište mi na napoleonknihy@volny.cz a já se Vám ozvu, až bude vědět datum, místo, atd... Pozvání by platilo i pro vaši paní, abych se omluvil, že jí lezu do soukromí… :-)

tomáš koudelka řekl(a)...

No tak pro mě by byla hospoda ideálním řešením, ale tak nějak jsem se Vám to neodvážil navrhnout, abych nedejbože nezpůsobil zpoždění některé další z Vašich knih.:) Manželka by možná šla také. Alespoň by na vlastní oči viděla toho, kdo ji z manžela dělá nicnevnímající sochu zabořenou do čtení. Třeba bude pak tolerantnější.:) Jsem z Prahy takže to není problém.
Jinak jsem netušil, že už se komunita Vašich fanoušků takhle rozrostla. Styo tisíc už je opravdu slušné číslo. My mít takovou navštevnost na firemních stránkách, tak si můžeme gratulovat. A já objevil Váš web až tohle pondělí. No aspoň můžu krom knihy ještě po večerech projíždět, co mi zatím uteklo. To bude doma radosti.:)

Jiří Kovařík řekl(a)...

Nojo, dole je počitadlo, snad nelže... Hospodu dám s předstihem vědet, myslím, že v září nebo do začátku října to bude, společnost je vlídná a proměnlivě nevelká, Jakub Samak z webu austerlitz, Karel Sáček z primaplany, Leon Křížek z militarie, můj neúnavný prvočtenář a opravovatel Karel Řezníček, občas i nějaká dáma se objeví, atd..., řeči tam vedem napoleonské i hospodské, protože se spolu známe už dosti dlouho, jen mi pošlete mailík s adresou na adresu pro tyto stránky (napoleonknihy@volky,cz), neb do komentářů nedobro adresy natož telefony dávat, a já se ozvu......

tomáš koudelka řekl(a)...

Kontakt poslán.
Diky!

tomáš koudelka řekl(a)...

Tak dočteno. Antika není můj šálek kávy, ale tohle se četlo samo. Nečekaně.:) Hned jsem si při tom zavzpomínal, kolik nocí jsem strávil nad hrou Rome Total War, takže jsem si všechny bitvy i živě vybavoval.
Jen víc takových odboček.

Jiří Kovařík řekl(a)...

Díky za pochvalu. Odbočky budou. Nebo jsou. Na podzim pustím ukázku z už odevzdané "Cušimy" Po "1812" bude taky odbočka, jenže nemám jasno, která. Buď "Jutsko-Skaggerak 1916", nebo Ludvík XIV. trochu s důrazem na jeho války... Tedy spíš nemám jasno, která bude dřív.

tomáš koudelka řekl(a)...

Války Ludvíka XIV. vypadají jako téma pro mě určitě zajímavě. Král Slunce válčil de facto neustále, takže je dost možné, že se Vám to protáhne zase na dva díly. Navíc mám pocit, že něco podobného u nás zatím nevyšlo. Princ Condé, vikomt de Turenne, vévoda z Marlborough, Evžen Savojský. To je jeden brilantní vojevůdce vedle druhého.
Kdybych si mohl vybrat tak první tuhle.:) I když je mi jasné, že všichni příznivci 1.světové války to vidí zcela opačně.:)

Jiri Pechanec řekl(a)...

Pripojil bych se k panu Koudelkovi.

Bitva u Jutska byla relativne nedavno velice slusne pokryta ve tretim svazku souboru Velka valka na mori od Jaroslava Hrbka. Takze bych se take primlouval spise za Ludvika XIV. Krome Vaseho Musketyra jsem toho v cestine moc nevidel, takze byste uspesne zaplnil dalsi "bile misto".

Jiří Kovařík řekl(a)...

Ono to na Ludvíka vypadá, že bude dřív v pořadí. Nejde o Hrbky, ti jsou sice skvělí, ale není to příběh o bitvě, opřený o pamětníky a jejich vzpomínky, jen technicko-historický popis, leč jsem teď dost unaven z map a kreslit námořní diagramy je hrozná dřina, to jsem si ověřil na "Cušimě". Takže Le Roi-Soleil, ale až tak na jaře, zatím odrážím Uvarovův a Platovův nájezd u Borodina, druhý útok na Grande Redoute mě teprve čeká, a až se Nejjasnější kníže rozhodne vydat Moskvu (nevo ustoupit z bojiště, protože krom bitvy to začíná být boj o stránky a první svazek hrubě tloustne...), musí přijít díl druhý...

Anonymní řekl(a)...

Posílám poděkování za krásné chvíle s antikou od Vás! Jak zábavná a napínavá může být historie v kvalitním podání ( na rozdíl od hodin dějepisu na zákl. škole... ). Z této knihy prostě dýchají velké bájné činy velkých mužů a ten velký časový odstup to nejspíš umocňuje. Nezbývá jen litovat takového mála pramenů...Co by jsme asi věděli, mít Alexandrijskou knihovnu...
Děkuju a hodně zdaru v dalším psaní!
Petr Sládek
PS ( Líbilo se mi, že jste i v knize zmínil film 300, je to zdařilý film, dobře znázorňující dobovou atmosféru a dost realistický, ale nevím, jak by to viděli konzervativní historici vědátoři, ale mě se to zamlouvá...)

Jiří Kovařík řekl(a)...

DÍKY!!!
A "300" mám moc rád, komiks i film...
Na Vaše pochvaly budu myslet, až se někdy zas ponořím hluboko do minulosti..., trochu koketuji s myšlenkou o všech křížových výpravách do Svaté země, i to je velmi epický střet civilizací...