ČLOVĚK JMÉNEM NAPOLEON

Při listování Knižními novinkami 9-10 jsem narazil na anotaci zanedlouho (23. května) vycházejícího titulu nakladatelství Domino. Napsal jej Francouz Louis Chardigny, dal mu název L´homme Napoléon a český překlad, znějící Člověk jménem Napoleon, se tedy od originálu neliší. Chvíli mi trvalo, než jsem si jméno autora spojil s jiným dílem, s nímž jsem před lety, při psaní Maršálů Napoleonových orlů, hodně pracoval. Chardignyho Maréchaux de Napoléon jsou totiž jednou ze stěžejních věcí na dané téma, psanou s důkladnou znalostí materiálů takřka esejistickou formou, a navíc představují jednu z mála seriózních sond do málo známé roviny jejich soukromého života.

O knize L´homme Napoléon píše jeden z francouzských knihkupců toto: 

"Současníci i potomstvo se jej zmocnili, aby ho vykreslili tu jako osvoboditele Evropy, tu jako muže zodpovědného za zasetí nenávistného kvasu, jenž zmítal po dvě století evropským vědomím. Nebo oslavovali zakladatele moderního státu, zabývali se šedesátkou svedených bitev a tisíci mrtvých , či oslavovali pět jeho posledních let, strávených tesáním pomínku jeho vlastní legendy. Louis Chardigny kráčí ve stopách skutečné osobnosti muže, z nějž legenda učinila boha, a razí si cestu skrz jeho každodenní chování i vztahy s okolím. (...)  Vtahuje nás do života po císařově boku. Ukazuje nám jej v jeho pracovně, kde jako neúnavný nádeník moci vede zpříma boj za nový řád a vidinu Evropy, jako tvůrce propagandy, muže připravujícího tažení či v kruhu rodiny. Sledujeme Napoleona na cestě i ve válce stejně jako v intimitě soukromého života. Najednou se nám Napoleon polidšťuje, je chvíli  nesmělý a hned nestoudný, geniální, zasněný, hrubý i bezradný, požíraný vlastní rodinou, tvořící i sesazující krále, plánující sňatky, propadající podivným slabostem či podléhající překvapivě špatným úsudkům. Není to Jupiter Hromovládce, ale muž plný protikladů, nadanější i amicióznější než jiní, avšak stejně křehký jako oni."

Zní to dobře, dokonce víc než dobře, a v češtině by tak mohla mít stěžejní díla Tarleho či Manfreda (zatraceně špatného Barnetta a čtivého, leč povrchně zhuštěného Castelota nepočítám) konečně dobrou společnost. 

Nakladatelství Domino zveřejnilo na svých stránkách (viz prolink v nadpisu, tj. titulku příspěvku) i ukázku z kapitoly Nic lidského mi není cizí a já doufám, že mi promine, když ji ocituji:

Měřil 168 (jindy se uvádí 169) centimetrů, byl tedy středního vzrůstu nejen na tehdejší, ale i na dnešní dobu, kdy jsou lidé mnohem vyšší než dřív. Veškeré známé údaje o výšce Napoleonovy postavy se rozcházejí pouze o několik milimetrů. Lékař, který ohledal Napoleonovy ostatky na Svaté Heleně, uvádí 5 stop, 2 palce, 4 čárky, to znamená 168,7 centimetrů. V mládí se štíhlý generál Bonaparte zdál mnohem drobnější než císař Napoleon, jehož postava se po čtyřicítce viditelně zakulatila a v roce 1812 ho přiměla k přiznání: „Příliš jsem ztloustl.“ Méneval vzpomíná, že po Napoleonově pádu o něm jeho protivníci mluvili jako o kolosu na hliněných nohách a prohlašovali, že „vzhledem k nápadné korpulenci se jeho trup zdál mnohem vyvinutější než dolní končetiny. […] Působil tak dojmem majestátního a impozantního monumentu, jehož spodní část však nebyla úměrná výšce.“
Napoleonových portrétů existuje bezpočet; některé z nich jsou kruté, většinou však svému modelu lichotí nebo ho idealizují. Přes rozdílné zobrazení postavy je však zřejmé, že jde o téhož muže v typickém velitelském postoji, téměř vždy zdůrazněném notoricky známou uniformou. Tím však veškerá podobnost končí. Spoléhat nelze ani na písemné paměti Napoleonových současníků. Přestože se s ním mnozí znali osobně, při popisu jeho osoby se v detailech rozcházejí. Neshodují se například v barvě očí, údajně modrých se šedými odlesky, ani při líčení pohledu, pokládaného jednou za temný a prázdný, jindy za „zarputilý a hrozivý, probodávající člověka skrz naskrz“. Kvůli krátkozrakosti používal lorňon, který nikdy neodkládal, dokonce ani ve Státní radě. V soukromí a ve vlastní pracovně používal bohatě zdobené brýle nebo skřipec. Jistý badatel dokonce objevil účet od dodavatele. Napoleon měl krásné, rovné zuby, přesto je mnozí pokládali za špatné a zkažené, protože neustále cucal lékořicové pastilky, které nosíval po kapsách. Na ostrově Svaté Heleny se o bonbóny dělil s malou Betsy Balcombovou, která mu celé dva měsíce byla soucitnou kamarádkou, snažící se ho rozptýlit. Při exhumaci Napoleonových ostatků v roce 1848 mohli přítomní v pootevřených ústech na okamžik spatřit tři oslnivě bílé zuby.
 Napoleon měl hedvábně jemné, tmavě kaštanové vlasy, které jedni popisují jako černé, jiní jako hnědé, nebo dokonce nazrzlé. Všichni naopak svorně pějí chválu na jeho půvabná ústa a rty, hned úzce sevřené v hněvu, jindy pootevřené v podmanivém úsměvu, měl-li jejich majitel dobrou náladu, nebo se snažil někoho okouzlit. V roce 1805 se anglická princezna, provdaná za kurfiřta Würtemberského, matce v dopise omlouvá, že straní francouzskému císaři, a na svou omluvu dodává: „Má tak přívětivý a okouzlující úsměv!“ O deset let později potvrdil tento názor další poddaný britské královny, námořní kadet George Home: „Ještě nikdy jsem nespatřil tak půvabná ústa.“ Napoleonovu tvář s pravidelnými rysy, rovným nosem a bílou, až průhlednou pletí, avšak bez chorobného nádechu, lemovaly malé, těsně přiléhající uši, takže jeho hlava připomínala portréty na antických mincích. Tato „římská“ hlava korunovala trup, popisovaný rovněž rozporuplně, i když popis pochází od císařových současníků, někdy dokonce z téhož místa. Výjimku netvoří ani důstojníci na lodích Bellerophon a Northumberland, kteří v roce 1815 měli příležitost prohlédnout si svého pasažéra pěkně zblízka. Kapitán Maitland o něm mluví jako o dobře rostlém muži, na rozdíl od kapitána Senhouse, který císaře popisuje jako špatně rostlého. V roce 1812 rozeslal ruský admirál Čičagov, prahnoucí po tom, aby úhlavního nepřítele své vlasti zajal živého, svým vojákům stručný císařův popis: „Má malou, obtloustlou postavu a bledou pleť, krátkou a silnou šíji, velkou hlavu a černé vlasy.“
Z rozdílných údajů vyplývá, že Napoleon měl středně vysokou, dobře stavěnou a souměrnou postavu s mohutným, až příliš dlouhým trupem. (Alespoň to tvrdila paní de Rémusat, která přestože to vehementně popírala, znala podle všeho císařovu postavu velmi intimně.) Měl tenké kotníky a jemná zápěstí, malou nohu a pečlivě pěstěné ruce s dlouhými tenkými prsty, zato poměrně velkou hlavu – dnes by velikost jeho klobouku odpovídala číslu 59 až 60 – spočívající na krátkém krku. Mocným dojmem působilo vysoké klenuté čelo spolu s mohutnými čelistmi. Ve středním věku byl Napoleon pohledným mužem, a pokud by byl o deset centimetrů vyšší, platil by bezpochyby za nejkrásnějšího muže své doby.
Jako každý smrtelník, ani Napoleon nebyl bez chyb. Měl silný hlas, zpíval však falešně, i když nesmírně rád. Především si oblíbil árie z Rousseauovy opery Vesnický věštec, které si v dobré náladě notoval z plných plic, přestože podle Ménevala jeho hlasový orgán naprosto postrádal jistotu. Nevyznačoval se ani elegantní chůzí; chodil nahrbeně s rukama v kapsách nebo se klátil s rukama za zády. Tvrdilo se, i když pro to důkazy neexistují, že lekce v držení těla a ve vystupování mu neúspěšně dával slavný herec Talma. Jak císařovi nejbližší přátelé neopomínali zdůrazňovat, byl-li Napoleon něčím zaujat, míval ve zvyku zvednout pravé rameno a koutky úst stáhnout křečovitě doleva. Současně si nervózně popotahoval rukáv. Zdálo se, že si svého zlozvyku není vědom, ale ten, kdo ho dobře neznal, býval zaskočen, protože se domníval, že mu tímto bezděčným gestem dává najevo nespokojenost. V zadumání si často kousával nehty, ne však natolik, aby si je znetvořil.
Měl neobyčejně vyvinutý čich a z příjemných či nepříjemných vůní snášel pouze vůni kolínské, kterou také hojně používal. Pach barvy v čerstvě vymalovaném pokoji se mu hnusil. Po vítězné bitvě u Slavkova, ještě před návratem do Tuileries, kde se dokončovaly opravy interiéru, proto přikázal nejvyššímu kancléři Cambacérèsovi, „aby v pokojích nezůstal pach klihové barvy ani ničeho jiného“ a „aby ho architekti neotrávili, jak už to jednou svými patlaninami udělali“. Bylo mu nepříjemné veškeré fyzické nepohodlí, nerad chodil v novém oděvu. Dával si vatovat klobouky a sluha, který měl stejně velkou nohu jako císař, mu vždy musel „rozšlápnout“ boty.
Navzdory této přecitlivělosti byl Napoleon nesmírně odolný člověk. Ještě v roce 1815, na sklonku období slávy, kdy až příliš ztloustl, vyjádřil Angličan Bunbury svůj podiv nad tím, jak dobře poražený císař vypadá. „Jen málokdy jsem měl příležitost setkat se s tak zdatným člověkem, schopným čelit i těžké námaze,“ prohlásil. Této neobyčejné vlastnosti, za niž vděčil pozoruhodně silné tělesné konstituci i pevným nervům, si byl Napoleon dobře vědom a byl na ni náležitě hrdý. Když na ostrově Svaté Heleny vzpomínal na nejkrásnější léta svého života, nevyhnul se samolibé poznámce, určené jeho věrnému společníkovi, hraběti de Las Cases: „Pracuji-li, jsem ve svém živlu. Uvědomil jsem si, že pokud jde o můj zrak a končetiny, mám jisté meze, zato pracovat jsem mohl vždy bez omezení.“ Tuto nadřazenost, za niž značnou měrou vděčil svým tělesným schopnostem, dával najevo celý život. Přestože se často probouzel i několikrát za noc, neztrácel schopnost jasného přemýšlení, naopak tvrdil, že nejlepší nápady mívá po půlnoci. Když během prvního italského tažení pochodoval proti Alvinczyho Rakušanům, vydržel téměř celých pět dnů beze spánku, zato po vítězné bitvě prospal v jednom kuse osmnáct hodin. Před bitvou u Jeny dorazil 29. září ráno do Mohuče po nepřetržité jízdě trvající čtyři dny a tři noci a bez oddechu se pustil do práce. S téměř nepřerušovaným diktováním rozkazů skončil 1. října v devět hodin večer a okamžitě poté skočil do kočáru, aby se co nejdříve dostal do centra vojenských operací své armády.
Nikdy nedával najevo známky únavy a nevšímal si k smrti vyčerpaných mužů a ztrhaných koní. Namáhavá fyzická činnost v něm naopak dokázala odplavit napětí po dlouhých hodinách práce a pro udržení dobré tělesné kondice ji pokládal za nezbytnou. Podle Chaptalových vzpomínek se z půlročního namáhavého tažení vracel „zakulacenější a mnohem lépe naladěný než před odjezdem“. Při přípravě vpádu do Ruska (31. května 1812) napsal z polské Poznaně Marii Luise: „Zmáhá mě únava, protože jsem pracoval celý den. Proto si tak hodinku zajezdím na koni.“ Dokonce i během ruského tažení trpěl jeho organismus méně při strastiplném návratu než během relativně pohodlného pochodu na Moskvu. 

Přesto lze jen stěží souhlasit s tvrzením, že Napoleon byl jako privilegovaná osoba uchráněn neduhů, schopných podlomit v každém věku i to nejpevnější zdraví. Aby si však udržel pověst poloboha, kterou usilovně šířil, pokládal za nezbytné chovat se tak, aby – s přispěním svého nejbližšího okolí – vzbuzoval na veřejnosti dojem člověka, jehož se choroby netknou. Napoleonův osobní tajemník Méneval dodává: „Nikdy jsem ho nepřistihl nemocného. Občas sice trpěl výlevem žluče […], to však pro něj znamenalo jen přirozené, blahodárné pročištění organismu.“ Podobně mluví také další Napoleonův důvěrný spolupracovník, tajemník císařského kabinetu baron Fain: „Nikdy jsem neviděl, že by byl natolik indisponován, aby musel ulehnout. Sám popíral, že by kdy trpěl bolestmi hlavy nebo břicha. Občas ho trápil pouze močový měchýř.“ Přestože císař nebyl v průběhu své vlády nikdy postižen chorobou, která by ho na delší čas upoutala na lůžko, musel přemáhat drobné neduhy, tím nepříjemnější, že postihovaly především ty části těla, o nichž se ve slušné společnosti příliš nemluví. Víme například, že od mládí trpěl úpornou zácpou.

Podle rozšířené tradice onemocněl Napoleon při obléhání Toulonu svrabem, když z rukou zabitého kanonýra vytrhl vytěrák. Alespoň to sám tvrdil na Svaté Heleně. Není to vyloučeno, přesto celou událost pokládáme za poněkud nadnesenou. Svrab, nemoc, jejíž původce, neviditelný parazit, nebyl v té době znám, byl mezi vojáky hojně rozšířen. Brali ho jako samozřejmou daň vojenskému stavu a dávali mu různá „barvitá“ jména, například „svědivka“, „prašivina“ nebo „skvrnivka“. Nevyhnul se ani vysoce postaveným osobnostem. Soudě podle dopisu Marie Luisy důvěrné přítelkyni, vévodkyni de Montebello, postihl v roce 1814 dokonce i císařovnu. Každopádně je známo, že Napoleon byl citlivý na podráždění kůže, trpíval ekzémy a návaly svědění. Ve Vídni kvůli tomu vznikl koncem července 1809 poprask. Rozneslo se, že císař je těžce nemocen a pesimistické předpovědi se vyrojily jako houby po dešti. Napoleon se přesto dál objevoval na veřejnosti, účastnil se přehlídek a honů. Problémy mu způsobovaly bolestivé pupínky, které se mu vyrazily vzadu na krku. Císaře prohlédl věhlasný vídeňský lékař, jeho diagnóza však nebyla příliš povzbudivá. Znepokojený Napoleon nařídil, aby k němu z Paříže povolali dvorního lékaře Corvisarta. To už bylo na pováženou a stačilo, aby se „pohaslé naděje opět vzkřísily“ (Mémorial). Vyděšený Corvisart se tryskem přiřítil do Vídně, kde přistihl „umírajícího“ na koni při přehlídce svých jednotek. Po prohlídce pacienta zkonstatoval, že jde o banální zánět kůže, způsobený patrně příliš těsným límcem uniformy. Za čtyři dny císaři jeho „bebínka“ vyléčil. „Už léta jsem se necítil tak skvěle,“ napsal Napoleon Josefíně. „Corvisarta jsem ani nepotřeboval.“

Řekněme, že to vypadá i na dobrý překlad (překladatel není v nakladatelské antotaci uveden), a zatím skončeme. Zdá se totiž, že bude důvod se ke knize vrátit jak podrobnější recenzí, tak i vašimi komentáři a názory na knihu, jejího autora i vše, co s Napoleonem-člověkem souvisí.

Louis Chardigny: Člověk jménem Napoleon. Nakladatelství Domino, 496 str. Ohlašovaná cena 299,- Kč. ISBN: 978-80-7303-604-1