KORÁBY ÚTOČÍ

Blog jsem zakládal s úmyslem psát tu o věcech, které mě zaujaly, a automaticky jsem sklouzl k tomu, co pokládám za dobré, nebo alespoň z jistého úhlu za interesantní (což mohou být např. některé filmové sharpovské díly, byť k nim je z hlediska reálií tisícero výhrad). Chyba, tyhle stránky by měly mít i varovně-výstražnou funkci na věci historicky vyloženě paskvilné, děsivé, tendenční a vůbec odstrašující (jako např. Ridley Scottovo Království nebeské, o Robinu Hoodovi ani nemluvě). Kolega Milan Jelínek (autor prvního vydaného svazku o Rusko-japonské válce, viz článek z 29. září 2010; další dva jsou v nakladatelství a prolink na jeho staronový web o válečných lodích najdete v nadpisu) právě dnes přihrál míček v podobě recenze na sovětský historický film Michaila Romma Koráby útočí (Korabli šturmujut bastiony), což jsem dvojnásob či trojnásob uvítal; místa bojů v Kerkyře jsem před pár lety prošplhal, pak přečetl český překlad Tarleho knížky o admirálu Ušakovovi, hlavně jsem však asi v deseti letech ten film viděl a šíleně se mi líbil. Loni či předloni jsem si koupil DVD (ještě za plnou cenu z Popronu, pak vyšlo za babku v trafikové edici), zjistil, jak je vše relativní, a zhnuseně ho nedokoukal. Proč, to najdete (ať už jste půl století starý film viděli, či nikoliv) zde:

KORÁBY ÚTOČÍ
pošramocený dojem z filmu tak trochu o krásných lodích
Milan Jelínek

Jako kluk jsem byl v polovině padesátých let (20. stol.) nadšen, když jsem v sovětském velkofilmu „Koráby útočí“ konečně viděl bojující obrovské válečné koráby – byly nádherné, sveřepé, od jejich boků zuřivě dýmaly a šlehaly výstřely… Tím ale mé nadšení končilo, podjato podezřením, že děj filmu, postavy i scény jsou náramně - dětsky řečeno - „přikrášleny“… Když se nedávno, po víc jak půl století, film u nás objevil na DVD znovu, za těch pár korun jsem si jej v trafice samozřejmě koupil, ale pak doma ještě víc zíral, co nám tehdejší komunističtí „kulturtrégři“ předložili za podívanou a jak silná vrstva ideologického a nacionalistického tendenčního barviva tento nehorázně kašírovaný film pokrývá. A nebýt právě těch námořních scén, disk i s pošetkou, s anotací zřejmě z dob socialistické kinematografie, bych odložil hodně stranou, někam tam, kde mám sice trochu lepší, ale rovněž tendenční chvalozpěv onehdy i u nás uznávaného oficiálního sovětského historika J. V. Tarleho – knihu „Admirál Ušakov ve Středozemním moři“ (1951).
Soudím, že historicky méně obeznalému a nenáročnému divákovi, jaký tvoří většinu soudobého tuzemského filmového publika, se film může i líbit – je barevný, velmi výpravný, po formové stránce skoro srovnatelný s dobovými hollywoodskými kinematografickými špektákly, v některých fázích dějově dynamický, ba může na leckterého našince působit sympaticky a „skoro jako pravda“, takže i u nás své příznivce tento monstrózní výtvor má, a nic proti tomu a nic proti takovému divákovi. Ale jsou i jiné názory.

Totiž tato v podstatě nacionalistická agitka a těžkotonážní apoteóza nejen admirála Ušakova, ale ruského vojenství a ruského národa všeobecně, vypracovaná pod politickým dohledem kremelského politbyra, je až na základní dějovou osu (silná eskadra admirála Ušakova v boji s Francouzi na Středozemním moři, akce Nelsona…) a některé reflexe historických momentů (Ušakovova ústava Jónským ostrovům…), bohužel věrohodný asi jako dobře udělaná falešná bankocetle. Už třeba jen řešení postav: Fjodor Fjodorovič Ušakov (1744–1817), admirál černomořského loďstva od r. 1799, skutečně nebyl oblíbencem dvora – v loďstvu platil za demokrata a ve vyšších kruzích za nepohodlného liberála, což se ve filmu chvályhodně naznačuje, ale jeho poměrně příznivý vztah k námořníkům se tu převádí do roviny třídního uvědomění a sbližování „s prostým bojujícím (pracujícím) člověkem“. Ušakov také nebyl mohutný bohatýr s panděrem, jak ho vypodobnili mistři Mosfilmu a herec Ivan Pěreverzev, ale člověk štíhlý, střední postavy… Vůbec jsou figurativní řešení pro tento film problematická, neboť postavy byly modelovány schematicky a účelově, bez ohledu na dobovou realitu: Britové (Pitt, Nelson, lady Hamiltonová…) mají a priori ukrutně zápornou typiku, takže Nelson vypadá jako baculatý a načechraný Jack Rozparovač (ta páska na oku je ovšem správně), Hamiltonová jako asistentka Rumburaka a třicetiletý Napoleon, ve skutečnosti tehdy štíhlý mladý muž s dlouhými vlasy, je už na přebalu prezentován jako od obežraný padesátník s nejtemnějším uhrančivým pohledem zlého primitiva (naštěstí ve filmu je to lepší), Turci mají podmalované a ukosené tváře odporně proradných individuí... Zato ruští námořníci a námořní pěšáci jsou tu viděni jako uvědomělá, mravně vysoce vyspělá masa schopná i radosti ze života a dobře vykonaného boje zvlášť, která pod velení „milovaného admirála“ vykoná kdekoliv cokoliv, ač ve skutečnosti měli tito muži nevysychající touhu po alkoholu a problémy s lodní morálkou a v zahraničních přístavech platili za sice dobrosrdečnou, ale věčně opilou přihlouplou chásku. Nu a Ušakov sám coby filmová postava je tu samozřejmě bez charakterové poskvrny – vždy železitě rozhodný, neústupný, spravedlivý, s hřmotnou výbavou patetických slov a teatrálních pohledů a gest, a podobně je vypodobněn i jeho učedník Seňavin. Je pravda, že Ušakov – zastánce ofenzivní role floty a útočné taktiky v námořním boji – byl za dobrého námořního velitele uznáván i mezinárodně, ale vylíčit ho takhle?! On prostě nesnášel Nelsona a Napoleona a „všechny ty vlezlé Francouze a Angličany studené jak čepel dýky“ coby konkurenty, ba nelichotivě se vyjadřoval i o vynikajícím admirálu Latouche-d´Trévilleovi (1745–1804), jediném, který dokázal - byť v malém střetnutí - porazit Nelsona. A hlavně: Patřil k téže společenské třídě jako Nelson, takže je-li idealizován jako „otec prostých námořníků“, pak - abychom byli blíže pravdě - je třeba mít na paměti, že opovrhování plavců admirály a vysokými důstojníky bylo v tehdejším carském loďstvu hluboce zakořeněno už od dob Petra Velikého! Tudíž Ušakovovo „otcovství“ chápejme jako součást chytré manipulace s masou podřízených, aby mu v daleké cizině náhodou nenadělala trampoty vzpourami a podobnými excesy, které by jednak nutně uvrhly Ušakova vůči soupeřům do mizerné strategické pozice, jednak vybudily další nelibost cara, že si neumí udělat pořádek v posádkách.
Ale nejen s fyziognomií a vizáží postav, ale též s historickými pravdami tvůrci filmu naložili podle soudružské objednávky! Např. Napoleona ocejchovali jako uzurpátora Evropy, ač tehdy (v r. 1799) jím ještě nebyl – měl největší starosti v Egyptě. Nadto na konci 19. století Napoleon zdaleka nebyl nezávislým panovníkem (v listopadu t. r. se stal jedním ze tří konzulů), v Paříži byl v centrálních kruzích neoblíbený natolik, že jeho tažení do Egypta bylo pro ně úlevou… Většině evropské veřejnosti se Napoleon zatím jevil jako „zajímavý člověk“ a v absolutisticky zšeřelém milieu kontinentu byl pro mnohé obdivovaným exportérem převratně společensky pokrokových idejí Velké francouzské revoluce (právo na práci a půdu, republikánství, demokratizace…). Za dobyvatele proto tehdy mohl být považován jen na některých územích (Řecko), kde se Francouzi k místnímu lidu chovali skutečně hrubě. Avšak nelze mluvit např. o osvobozování Říma Ušakovem, jak filmový admirál líbivě zdůrazňuje svým mužům, ale o prosté vytlačování Napoleona zpět do francouzské enklávy, právě proto, že francouzský vojevůdce mohl být mnoha evropským monarchistickým zřízením nebezpečný. Nějaký řecký lid ruského cara nezajímal, ba jen v míře nutné Řeky respektoval i Ušakov-flotovůdce a Ušakov-diplomat, jednající v intencích rozkazů dvora a ve smyslu carské imperiální politiky, ne aby někoho osvobozoval. Pozornost „osvobozených“ Řeků a Italů, v jistém smyslu zasloužená, mu ovšem lichotila, a stejně tak jeho mužům... Takový výklad však film postrádá, takže neobeznalý našinec musí být udiven, jak politicky velkorysý, spravedlivý a volnosti národům přející Ušakov byl, ač šlo o utilitaristu a pragmatika.

A tak co jediné vypadá ve filmu dobře, jsou bitevní scény – jak pozemní, s dosti početnými komparsy a dobře vystavěnými kulisami pevností (vlastně ale jde jen o scénu dobývání Korfu), tak i námořní. Vytknout jim lze jen obvyklé předimenzované nadšení námořníků pro boj, přerůstající v emfatická až pološílená gesta, vlastenecky frenetické výkřiky, vrcholně patetizované scény, dojemnou, ale nepravděpodobnou úzkostlivou pozornost Ušakova věnovanou námořníkům, teatrální pády „zabitých“ bojovníků… Na to se dnes dívá už s přemáháním. Avšak! Kdysi jsem viděl fotografie asi dvoumetrových, precizně a do nejmenších podrobností provedených modelů (maket) lodí, které si ve filmu „Koráby útočí“ „zahrály“, takže je s podivem, že jejich existenci režisér a scénárista nevyužili k déletrvajícím, vskutku dobře vypadajícím námořním scénám (podobně jako v „Hrdinovi Černého moře“). I v těch několika záběrech tyto modely-koráby vypadají nesmírně věrně a jejich palebná činnost, ale i třeba vzdouvání moře, jsou zaznamenány – i díky zmenšené expoziční rychlosti kamer – mimořádně působivě. Jenže jde jen o sporé scénické zákmity, a také záběry na paluby lodí s pracujícími dělostřelci jsou ojedinělé a až klipově kratičké, takže si těchto scén namoutě neužijeme.
Český dabing je opět špatný – herci se snažili, ale režisér tuzemské verze zřejmě pracoval jen s jednostopou zvukovou předlohou, takže akustické obrazy jednotlivých prostředí jsou vyprázdněné, české hlasy znějí všude stejně, ač postavy se pohybují v admirálské kajutě, na palubě, na pobřeží, v chodbách a sálech.

Ne, neodsuzuji film za nedokonalosti dané úrovní někdejší kinematografické techniky, ba netvrdím, že jde o film naprosto špatný - poukazuji jen na prohřešky od podstaty ideologické a nacionalistické, deformace způsobené snahou idealizovat vojenství předchůdců sovětských branných sil. Takovéto postupy škodí umění vždy a všude, tím spíše, že na výmysly ideologů nadiktované scénáristům, režisérům a hercům nelétne i dnes kde kdo se stejnou snadností, jako na triky podvodných úvěrových firem.

„Koráby útočí“ (orig. „Korabli šturmujut bastiony“). Sovětský svaz, 1953, 94 min. Režie: Michail Romm. Hrají: I. Pěreverzev, M. Nazvanov, S. Bondarčuk, P. Volkov, M. Pugovkin, I. Molchanov, S. Martinson. Česká distribuce: Řitka-Video, 2008.