PŘÍSPĚVEK KUŘÁCKÝ

Jsa sám (a ke své škodě) kuřák, cítím se někdy vytlačován na okraj společnosti, a pokud narazím na příspěvek, který tento návyk chválí, pookřeju na duši. Zaradoval jsem se už více než před deseti lety, když mi Karel Toman půjčil tenkou knížku Antoine-Fortuné de Bracka Avant-postes de cavalerie légere (Přední stráže lehkého jezdectva), o které tu už padla párkrát letmá zmínka. Brack (nar. 1789) byl husar a napoleonské války ukončil v bitvě u Waterloo v řadách Červených kopiníků, přesněji 2. pluku gardových švališerů-kopiníků. Po císařově pádu si prožil svoje (někdy příště o tom možná napíšu víc) daleko za oceánem a do Francie se vrátil až v době vlády krále Ludvíka Filipa, kdy znovu dostal velení lehkým jezdců, o nichž zjistil, že toho moc neumějí. Pro svěřený pluk tedy napsal výše zmíněnou knížku, jakousi rukojeť a manuál, kterou pojal velmi instruktivně i zábavně. Vytvořil systematickou směs praktických rad a historek z vojenského života svého i svých druhů, kde osu tvoří dotazy (označené "D") a odpovědi na ně (jako "O"). Vznikl doslova bestseler, vydaný zanedlouho tiskem a překládaný do spousty jazyků, neboť to byla skvělá učebnice, jedna z nejpoutavějších, jakou kdo stvořil. Do Avant-postes vepsal Brack i kratičkou kapitolku s apologií kouření, kterou nazval De la pipe (O dýmce). Tady ji máte spolu s Detaillovým portrétem jednoho z gardových chevauxlegers-lanciers...

O dýmce

Lehkému jezdci je třeba usilovně vštěpovat zálibu v dýmce.

D: Pročpak?

O: Dýmka je druhotným rozptýlením, které neodvádí jezdcovu pozornost od služebních povinností, naopak jej k nim vede a činí mu je snesitelnějšími. Kolébá ho, vyplňuje jeho čas i mysl a drží jezdce v ležení, blízko u koně. Dokud tu, uveleben na kupce sena či trávy, kouří svoji dýmku, nikdo si netroufne vzít koni potravu a dát ji jinému. Jste si jisti, že se kůň nají, že nedostane kopanec; zásoby z jeho pytle nikdo neukradne. Poté si všimnete, jaké části postroje je třeba spravit, co z výstroje je špatně upevněno, atd. Budete se chovat ke koni jako ke druhovi a nebude vás to nudit. A tento druh, o nějž se postaráte, pojede pro vodu, píci i jídlo, které potřebujete.

Nadchází čas velké hlídky a vy vyjíždíte. Spát na ní nesmíte. Jakou oporou teď je dýmka, plašící spánek, popohánějící čas, činící déšť méně studeným, hlad a žízeň méně palčivými, atd.!

A což jste-li po namáhavém dni na dlouhém nočním pochodu, jednom z těch, na nichž je doléhající spánek nepřekonatelným, opravdickým utrpením i příčinou četných a těžkých zranění koní? Nic vás neudrží lépe v bdělém stavu než kouření dýmky.

Dýmka vás nutí mít s sebou křesadlo a hubku; s hubkou a křesadlem zapálíte i táborový oheň.

V průběhu tažení, kdy je člověk odkázán na tak chabé zdroje, je důležitá sebemenší maličkost. Dýmka v našem družném životě sbližuje, potěší, poslouží; v jistých případech znamená pomoc.

Nechť co chce říká Aristotel a učená jeho klika, kuřte, a ať kouří i vaši jízdní myslivci.

A moje poznámka na vysvětlenou i na závěr; ta slova o Aristotelovi v poslední větě pocházejí z první sloky oblíbeného kupletu z napoleonských válek, jejíž zbylé verše říkají: „Kouření je přec ta nejlepší věc!“ Myslete na to :-).