"KÝM JE PRO VÁS NAPOLEON?" PODRUHÉ

V půli května jsem zde položil otázku: „Kým je pro vás Napoleon?“
Teprve při čtení vašich velmi smysluplných odpovědí mi docházelo, jak velice různorodé názory mohou být. Slíbil jsem, že po čase napíšu i ten svůj, což jsem dělat neměl, protože to vůbec není jednoduché.
Vlastně bych odpověď rozdělil na dvě části.

První část mi velice splývá s dobou a atmosférou koaličních válek, s časy barvitými, plnými dramatických událostí, příběhů, prožitků i emocí, přičemž nejde ani o romantický, ani o romantizující pohled. Z tohoto úhlu je Napoleon ztělesněním velké epopeje, což ovšem neznamená, že bych chtěl něco nekriticky glorifikovat. Přiznávám, že tuto dobu miluji, že mám své oblíbené příběhy, postavy a memoáry...

Druhá část je sám Napoleon a odpovědět nelze ani krátce, ani snadno. Můj postoj k němu se vyvíjel a obdiv k němu časem střídal kritičtější pohled. Čím déle se jeho osobností zabývám, tím více inklinuji k sokratovskému „Vím, že nic nevím“. Pochopitelně mě nejvíce zajímá Napoleon vojevůdce, leč i to je problém, o kterém existují stovky knih. Generál Bonaparte byl bezesporu vojenský génius a tuto genialitu si uchoval hodně dlouho, minimálně do přelomu let 1806 a 1807. Pak se zvolna mění on i soupeři. On žije z podstaty své geniality a protivníky podceňuje , oni se od něj učí. Dlouze by se dalo mluvit i o změně charakteru armád, o výzbroji, taktice, ale to sem nyní nepatří. Jsem přesvědčen o tom, nač upozornil už York von Wartenburg: Napoleon-státník a Napoleon-vojevůdce si zhruba od polského tažení začínají překážet, jeden střídavě omezuje druhého. Pokud jde o státníka, musel bych odlišit vnitřní a zahraniční politiku. Tu druhou charakterizuje neukojitelná expanze, na čemž nic nemění fakt, že mu válku většinou vyhlašovali jiná. Do jisté míry tento postoj zdědil z revolučního myšlení a v samotných základech není podle mne rozdíl, zda se jednalo o vývoz revoluce či univerzálního císařství. Vnitřní politika představuje trochu jinou věc, byť s celým systémem souvisí. Napoleon uzavírá éru revoluce, po letech zmatků zemi stabilizuje a dává jí řád, což je nejvíc patrné v letech 1800 až 1804. Jenže pak začíná kolotoč dalších válek, který zemi vyčerpává. Občas si kladu otázku, co by se stalo, kdyby napoleonské války skončily u Tylže, nebo ještě dřív, po Slavkovu? Co by přinesla redukce armády, onoho obrovského válečného stroje, který vynesl Napoleona k moci? Neznamenala by taková demobilizace vznik nespokojenosti, vzrůst opozice a nové vnitropolitické zápasy? Takto by se dalo pokračovat dál náboženskou otázkou, koloniemi, soupeřením s Británií, francouzskou ochranářskou politikou, nerovnoprávným postavením satelitních spojenců, atd.
Měl bych tyto řádky uzavřít, než se v nich ztratím! Jak to ale formulovat co nejjednodušeji? Napoleon je pro mne velkou osobností, která procházela přirozenými proměnami v závislosti na změnách postavení a okolnostech. Bonaparte a „mladý“ císař představují vůdčí postavu, která vyvádí zemi z krize i ze zmatků, stabilizuje určité vymoženosti Francouzské revoluce a Francii přetváří v republiku střední majetných vrstev, přičemž jí získává velmocenské postavení. Napoleon už vnucuje Evropě svou představu uspořádání, přesněji francouzské dominantní postavení, čímž nutně vzbuzuje nepřátelství., což znásobuje jeho dynastická politika, protěžující klan Bonapartů. Do jisté míry se ocitá v pohybu v kruhu, neboť jej vynesly na trůn vojenské úspěchy a armáda, se kterou musí jednat jako s privilegovanou vrstvou. Jistěže je ve velké míře absolutistickým vládcem, který se nechává omezovat jen tím, co sám vytvořil (Code Napoleon, senát, atd.) a k liberálnímu císařství jej donutí až jaro 1815, kdy je příliš pozdě... V téhle době je člověkem, u nějž se vlastní představy a ideje dostávají do stále většího rozporu s realitou; v tom je možná největší problém. Není to nic nového, podobný osud potkal mnohé velikány, kteří vystoupali tak vysoko, že odtud pro mraky a inverzi už neviděli dolů...
Takže jsem místo odpovědi dal nanejvýš podněty, která, jak doufám, vás přimějí k tomu, abyste ve svých názorech pokračovali a třeba i oponovali...