VONĚT JAKO CÍSAŘ!

Perlička, či spíše perla z pera (klávesnice) Michala Šťovíčka je sondou do sféry kulturní až téměř intimní, a to nejen pánské, ale i dámské, neboť i Vy, drahé čtenářky, můžete vonět jako Josefína, či Laetizie!  Rozhodně skýtá půvabné poučení a možná inspiraci všem, kteří se nespokojí deodoranty ve spreji, propagovanými v nákladných televizních reklamách, a chtějí si život ozvláštnit nečím jiným než značkami Hugo Boss, Kenzo, Gucci, Calvin Klein, etc...  Zapomenutá Eau de Cologne je zde a není nad klasiku...! Zejména páni důstojníci při přehlídkách a manévrech, jakož i při oslavách svatého Napoleona v srpnu ve Slavkově by to měli mít na paměti a přizpůsobit nejen svůj vzhled, ale i odér panovníkovým zvykům, jejich císaře to bezpochyby potěší.

CÍSAŘSKÉ VŮNĚ

Michal Šťovíček

Napoleonova záliba v kolínské je doložena a všeobecně, leč nikoli podrobněji známa. Proto jsem se pokusil o bližší pohled, který nakonec dopadl poněkud jinak, než jsem zamýšlel, snad ale i tak pobaví/poučí.

    Jak to bylo před Napoleonem...

    Původ kolínské vody lze vystopovat do 14. století. Podle legendy v r. 1380 tehdy 70-letá uherská královna (což byla v onom roce královna-vdova a polská regentka Alžběta Lokietkovna, 1305-1380) získala od jakéhosi mnicha či dokonce od zjevivšího se jí anděla recept na zázračnou vonnou léčivou vodu k zevnímu i vnitřnímu užívání, ve složení: alkohol, šalvěj, majoránka, rozmarýn. Díky tomuto lektvaru neduživá a pakostnicí trpící královna znovu nabyla ztraceného zdraví a pronikavě omládla, takže ji požádal o ruku sám polský král (i kdyby vše bylo pravda, tak toto poslední těžko: polským králem byl totiž od r. 1342 její syn Ludvík a královna sama se zasadila o jeho sňatek s Alžbětou Bosenskou...).
     Po zázračné vodě samozřejmě vznikla značná poptávka a začaly ji napodobovat především kláštery.

Jednu ze zdokonalených variant vyráběl v 17. století ženský klášter Santa Maria Novella ve Florencii pod názvem Aqua Regina a měl z ní značné příjmy. Jednalo se o směs různých citrusů rostoucích v Itálii, rozpuštěných v silném alkoholu, známou v celé tehdejší západní Evropě. Byla považována za všemocný léčivý a kosmetický produkt: zkrášlovala, čistila pleť a diskrétně parfémovala, křísila a osvěžovala lidi i zvířata. Nalitá do vína nebo polévky účinkovala proti mrtvici, neprůchodnosti žlučových cest, kolikám, hučení v uších, dně, bolestem zubů, žloutence, migrénám, melancholii, komplikovaným porodům, zaručovala zdraví a dlouhověkost...

    O zázračné vodě se doslechl i jistý Gian Paolo Feminis, obchodní zástupce s drogistickým, železářským a kosmetickým zbožím. Začal se o recept inenzivně zajímat a podařilo se mu obloudit jednu z řeholnic, která mu prostoduše prozradila klášterní tajemství: vinný líh+rozmarýn+meduňka+bergamota+silice z pomerančových květů+cedrát+citron.

Podnikavý Ital se s receptem odebral ke svým příbuzným do Německa a v r. 1693 v Kolíně n. Rýnem zřídil výrobu Aqua mirabilis - Podivuhodné vody, jejíž léčivé vlastnosti v r. 1727 uznala lékařská fakulta tamní univerzity. Doporučila ji proti vráskám, břichobolu, závratím, návalům krve, hmyzím bodnutím... 

V roce své smrti 1763 odkázal Feminis tajemství třem synům svého bratrance. Jeden z nich, Giovanni Maria Farina překřtil výrobek podnikavě na Aqua Coloniensis a Kolínská voda byla na světě. Protože tehdy byla světovým jazykem francouzština a nikoli již latina, šla zázračná voda na trh jako Eau de Cologne a sám Farina si pofrancouzštil křestní jména na Jean-Marie. 

Giovanni Maria Farina (1685-1766)

    Právě v roce Napoleonova narození = 1769 zavedla paní du Barry Kolínskou vodu alias Eau de Cologne páně Fariny jako toaletní parfém na dvůr Ludvíka XV.   
    V té době a asi až do r. 1820 se kolínská nadále užívala zevně i vnitřně. Vnitřně kromě výše uvedených neduhů i proti nevolnosti, trávicím potížím, horečce, revmatismu, křečím, střevním infekcím a parazitům, dokonce i proti impotenci. Vnější užití pak bylo doporučováno i jako antiseptikum, svalové i žilní tonikum, proti vyrážkám, pocení, inhalací pak jako desinfekce dýchacích cest. Byla tedy běžnou součástí každé domácí lékárničky.

    Za revolučních válek se francouzští vojáci v obsazeném Kolíně nadchli pro tuto vůni, která se svěžestí výrazně lišila od soudobých těžkých pižmových vůní, jimiž se tehdejší noblesa postřikovala. Vojáci začali kolínskou posílat domů a přiváželi si ji v rámci kořisti, takže se záhy stala populární, tudíž se s ní již tehdy mohl seznámit i budoucí císař Napoleon a později jí úplně propadl.

Císař a kolínská voda 
Jeden z Farinových potomků se v r. 1806 usadil v Paříži a se souhlasem příbuzných v Kolíně si zřídil vlastní výrobu a obchod. Jmenoval se Jean-Joseph (Giovanni-Giuseppe) Farina (1785-1864), ale z propagačních důvodů si přisvojil křestní jméno svého předka Jean-Marie, což mu rodina tolerovala.  Jeho výrobek se však aromaticky lišil od původního a byl určen širšímu okruhu spotřebitelů. Podnik sídlil v č. 331 rue Saint-Honoré. Tento Farina se posléze stal císařským dvorním dodavatelem a mimo jiné vymyslel pro Napoleona speciální flakon „rouleau“ = tenký podlouhlý váleček, určený k tomu, aby si jej císař mohl zastrkovat do holínek a měl jej tak na přesunech stále po ruce.  Na obrázku leží flakon na výrobcově deklaraci o pravosti a vlastnostech výrobku a o varování před napodobeninami.

    Kolínská voda se souběžně vyráběla dál i v Kolíně a jako každý komerčně úspěšný produkt vzbudila chtivost různých podnikatelů a podnikavců, takže v r. 1803 zakoupil značku Farina za dosti podezřelých okolností syn bankéře Wilhelm Mülhens, který sám již vyráběl svoji kolínskou od r. 1792 podle receptu, který údajně dostal jako svatební dar od nezjištěného kartuziána. Právo na jméno Farina podle všeho koupil v r. 1803 od jistého Carla Francesca Fariny, jehož však s rodinou voňavkáře nepojilo žádné příbuzenské pouto! načež začal prodávat svoji kolínskou jako "Franz Maria Farina in der Glockengasse 4711 der Post gegenüber". O této dnes nejznámější ze všech původních kolínských vod se dočtete obšírněji za chvíli. Kolínská voda se pochopitelně stala i předmětem četných nelegálních napodobenin a Farina se musel 80 let soudit, než se jich zbavil. Za tu dobu bylo padělků napočítáno téměř 2000! - sám Mülhens svého času prodal nelegálně značku aspoň 30x!

    Napoleon ovšem kromě slávy a moci nebyl otrokem nikoho a ničeho, proto i ke své oblíbené Kolínské vodě přistupoval po svém. Ve spotřebě se neomezil jen na osvědčenou značku Farina. Např. v r. 1812 se objevil další císařský dodavatel, firma Durocheau, „výrobce zdokonalené Kolínské vody“. Císař současně vyvedl všem výrobcům „zázračné“ Kolínské vody nepěkný kousek: v r. 1811 vydal nařízení, podle něhož byli všichni výrobci farmaceutických a terapeutických přípravků povinni předložit jejich výrobní recepty ke kontrole a uvést přesné a podrobné složení produktu. Takže již žádné tajnosti a zázračné formule... Farina ani Mülhens ovšem nehodlali své recepty prozradit a museli tedy vzniklou situaci vyřešit tak, že přestali kolínskou vydávat za léčivý přípravek a převedli ji výhradně do kategorie voňavek a parfémů, na něž se žádný obdobný předpis nevztahoval. Recept obou tak zůstal tajný dodnes.

    Při „bádání“ ohledně Napoleonovy vášně pro kolínskou jsem kromě seriózních údajů narazil na pěkných pár nesmyslů(?), které ovšem pro zpestření také reprodukuji. 

    1. Napoleon prý se v kolínské koupal (= nanejvýš si ji jen přiléval do vody?)

    2. „Po klobouku podal lokaj císaři kapesník zkropený kolínskou, jímž si císař přejel rty, čelo a spánky“. Párkrát v životě se mi kolínská na rty dostala - člověku to život jen znepříjemní...

    3. „Po manikúře si Napoleon oblékl flanelovou vestu, polil si hlavu kolínskou a hrubým kartáčem si silně třel hruď a paže. Komorník mu poté kartáčem třel záda a ramena, pak třel celé tělo a vyléval na ně plné flakony kolínské. Tento zvyk si Napoleon podle vlastních slov přivezl z Orientu a přičítal mu zčásti své pevné zdraví. Masáž musela být důkladná: Silněji, přitlač! vybízel lokaje, jako když hřebelcuješ osla!“

Čemuž by se dalo věřit, jen nevím, proč si císař na takovou kombinovanou masáž kolínskou a rejžákem oblékl flanelovou vestu...

    4. Napoleon údajně s oblibou užíval kolínskou i vnitřně = kostku cukru namočenou v kolínské, prý na podporu své šedé kůry mozkové. Jestliže trpěl dlouhodobě žaludečními potížemi, tohle mu určitě neprospělo... Jak to chutná a zda to povzbuzuje mozek, nevím - neměl jsem odvahu to vyzkoušet. Faktem je, že běžným bonbónem tehdy byla a snad dosud leckde je kostka cukru namočená do likéru, čemuž se francouzsky říká „canard“ - kachna.

    5. Napoleon vozil flakony kolínské v holínkách prý proto, aby přebil zápach vojenských bot na dlouhých taženích, kde to bylo s hygienou všelijaké... Pokud to při své úzkostlivé čistotnosti vůbec potřeboval, tak aby to účinkovalo, musel by mít v botě otevřený válečkový flakon kolínské především pod chodidlem, což je těžko představitelné.

    6. Napoleon údajně spotřeboval cca 60 litrů kolínské měsíčně (podle jeho komorníka Constanta „jen“ 42 litrů, a podle pamětí paní de Rémusat „jen“ 60 flakonů), přičemž jí kropil sebe, své apartmány, polní stany i své koně... Zachované dokumenty zmiňují dodávky cca 70 „lahviček“ (bez upřesnění objemu) měsíčně - jeden kus za cca 2 F.

    Napoleon si pak na Svatou Helenu odvezl i menší zásobu kolínské, ta však při jeho spotřebě za několik měsíců došla. Na chudém nelidnatém ostrově žádná kolínská nebyla, dovozy z Evropy nepřicházely v úvahu, a Napoleon se bez kolínské nedokázal obejít. Řešení se nakonec přece jen našlo, dočtete se o něm níže. 

    Přeskočím další vývoj spletitých obchodních vztahů, prodejů a přeprodejů firemních práv atd. a přejdu rovnou k dnešku. 

Chcete vonět jako Napoleon?

Můžete, protože výroba vesele běží a Napoleon a spol. zůstávají obchodním i spotřebitelským magnetem. Na trhu se proto lze setkat třeba s následujícími dostupnými „zázračnými“ vodami ohánějícími se Napoleonem a spol. - zdůrazňuji, že jim tímto nedělám reklamu, i když se většinou dají koupit i u nás!

    Ještě předtím poznámka: z názvu konkrétního produktu se Kolínská voda stala druhovým názvem s malým ká, protože těch napodobenin a variant bylo záhy tolik, že se v nich už nikdo nevyznal. Posléze se tak tudíž označoval a označuje každý tekutý kosmetický výrobek s nízkou koncentrací vonných esencí. Pro přehlednost připomínám dnes běžné rozlišení právě podle stupně koncentrace:

    Parfémová voda (Eau de Parfum) = 12 - 20 %  esencí

    Toaletní voda (Eau de Toilette) = 7 - 12 % esencí

    Kolínská voda (Eau de Cologne) = 4 - 6 % esencí

    K dnešnímu „napoleonskému“ sortimentu stručně jen tolik, že firma Farina existuje v osmé generaci dodnes, vyrábí a prodává původní kolínskou stále v Kolíně na adrese Farina, Johann Maria, gegenüber dem Jülichs-Platz. Mezi její významné zákazníky ve 20. století patřili např. Edward VII., Thomas Mann, Franz Lehár, Konrad Adenauer, Marlene Dietrichová, íránská císařovna Soraya, Indíra Gándhíová, Romy Schneiderová, princezna Diana z Walesu, Bill Clinton...

    Město samo uctilo zakladatele firmy a své slávy sochou na radniční věži, kde je k vidění dosud.

Ta prapůvodní Farinova kolínská voda je označována Original Eau de Cologne, na etiketě má odedávna červený tulipán, a právě tato kolínská by tudíž podle všeho měla být ta Napoleonova, či se jí alespoň co nejvíce podobat:

    Na našem trhu není, je k dostání u výrobce, i přes internet, jako „Farina 1709 Eau de Cologne“...

Vlastníkem podobné značky Eau de Cologne extra vieille („starobylá“) je dnes kosmetická firma Roger & Gallet jako součást italského koncernu Gucci, jejíž současný marketing kupodivu totálně opomíjí jejího nejslavnějšího zákazníka.

    Druhý původní výrobce Mülhens rovněž po různých peripetiích přežil. V r. 1990 se přejmenoval na Muelhens GmbH & Co. KG, v r. 1994 byl tento rodinný podnik prodán koncernu Wella AG, který v r. 2003 získal drogistický gigant Procter & Gamble jako součást své reorganizované kosmetické filiálky Procter & Gamble Prestige Products GmbH. Ten pak změnil obchodní strategii a v r. 2006 kosmetickou řadu Mülhens zase vyvrhl. Současným majitelem je koncern Dalli-Gruppe, resp. jeho parfumerská větev Mäurer & Wirtz z Aachen,  která v r. 2007 obnovila výrobu původní Mülhensovy Kolínské vody na takřka původním místě a pod jejím tradičním názvem.

    No. 4711 je tedy ta Mülhensova původní Kolínská voda (proto taky Original Eau de Cologne) z Napoleonových časů, dnes světově proslulá. Jak přišla ke svému nezvyklému názvu: za francouzského obsazení Kolína v r. 1794 se vojenský velitel města generál Charles Daurier už nemohl dívat na to, jak jeho dezorientovaní vojáci zmateně bloudí městem mezi tehdejšími cca 7 500 domy. Dohodl se tedy s tehdejším primátorem von Wittgenstein, že nechá všechny domy ve městě očíslovat, a Mülhensovo obchodní jednatelství v domě na Glockengasse přitom dostalo číslo 4711... Dům byl za 2. svět.války vybombardován a byl komplet znovu postaven v r. 1963, ovšem na trochu jiném místě, dnes je to Glockengasse Nr. 4. Firma v tomto Domě vůní (Dufthaus) dosud sídlí, je v něm mj. muzeum této kolínské, kolínská tam prýští z fontánky v hale, nechybí samozřejmě shop... Na domě je rekonstruovaná i figurální zvonkohra upomínající na dotyčné číslování.

    Když tedy Mülhens ztratil práva na jméno Farina, ponechal z celého názvu jen číslo domu, a v r. 1873 vytvořil dodnes používanou modro-zlatou etiketu a potažmo registrovanou značku (zvoneček v logu evidentně odkazuje na Glockengasse).

    Dnes je tato světoznámá kolínská v propagaci charakterizována např. jako citrusově-ovocná vůně pro muže i ženy. Tato velice vkusná unisex vůně obsahuje kombinaci citrusových olejů, lehké květinové růže a santalového oleje. Je doporučena pro denní nošení a připisují se jí jednoznačné tonizující a revitalizační účinky, odbourávající stres a únavu.

    Nedosti na tom, dnešní výrobce k ní přidal vodu po holení, o jejíchž eventuálních neobyčejných účincích ale nic nepraví.

     Navíc v duchu zásady měnit a inovovat vše osvědčené vyvinul v r. 2011 novou řadu a nový „look“, se slovní hříčkou srozumitelnou jen Francouzům/franštinářům. Nemusíte souhlasit, ale je to důkaz, že každá změna je k horšímu (mám na mysli prezentaci, vůni nemohu posoudit).

    Prodejci charakterizují novou vůni jako:

    Hlav: yuzu, černý rybíz, lichi

    Srdce: muškát, otočník, pivoňka

    Základ: pižmo, santalové dřevo, fazole Tonka

    Nouveau Cologne je unisexová vůně, která se otevírá svěžími tóny yuzu, černého rybízu a lichi, v srdci vůně se ukrývá muškát, otočník a pivoňka, základ patří pižmu, santalovému dřevo a fazoli Tonka. Její složení působí blahodárně na tělo, ducha i mysl. Éterické oleje, které jsou známé svým aromaterapeutickým působením, se postarají o nepopsatelně dobrý tělesný i duševní stav. 

Příběh "Autentické Kolínské vody ze Svaté Heleny"

Císař bez kolínské na ostrově namáhal paměť svou i spoluvyhnanců, listoval v knihách a snažil se dát dohromady recept, jak si kolínskou vyrobit. Nakonec jeho služebník Louis Étienne Saint-Denis zvaný Ali dokázal z místních zdrojů zkomponovat přípravek, který císaře plně uspokojil. Ali svůj recept zaznamenal a odvezl s sebou do Francie, kde zapadl v jeho papírech.

    V 70. letech 20. století koupil při jedné prodejní akci truhlici z Aliho pozůstalosti právník Damien, tehdy starosta Versailles, a objevil v ní unikátní dokument s receptem improvizované kolínské! O nálezu se dozvěděla jedna z kosmetických vývojových laboratoří a vyžádala si od pana Damiena svolení, aby mohla kolínskou vodu znovu vytvořit a uvést ji na trh. Damien svolil pod podmínkou, že z každého flakonu bude odvedeno 10 F ve prospěch Spolku přátel Muzea Čestné legie v Paříži.. 

    Nález však zůstal ještě bezmála 20 let nevyužit, až se jej počátkem 90. let ujala instituce Osmothèque ve Versailles, zabývající se rekonstrukcí a uchováváním zaniklých a zapomenutých parfémů a voňavek, a vytvořila podle něj „jedinou Napoleonovu čichovou stopu“. Práva na výrobu unikátního přípravku získala v r. 1998 firma Cosmalia, později Les Parfums historiques-Gestor, a zrodila se “L´Authentique Eau de Cologne de l´Empereur Napoléon I-er à Sainte-Hélène” - Autentická Kolínská voda císaře Napoleona I. na Svaté Heleně, údajně olfakticky příbuzná s produktem firmy Roger & Gallet! Dnes se s patřičnou reklamou prodává ve Francii:

     K nám zatím nedorazila, ale podle záznamů si ji lze po domácku vyrobit:

     78 ml 90° lihu (samozřejmě lékárenského)
     22 ml růžové vody

     10  kapek rozmarýnového esenciálního oleje

     20  kapek bergamotového esenciálního oleje

     20  kapek pomerančového esenciálního oleje

     20  kapek citronového esenciálního oleje

     10  kapek neroliového esenciálního oleje (nebo Petitgrain - éterický olej z mladých listů a   výhonků různých citrusů)

     5  kapek růžového esenciálního oleje (nebo éterický olej z rosa geranium)

     Smíchat líh a růžovou vodu, přidat esenciální oleje, dobře protřepat, nechat 8 dní uležet. A je to, můžete vonět jako Napoleon.

     Kromě této kolínské je na trhu např. „napoleonská“ toaletní voda Eau de Gloire firmy Parfum d´Empire s následující charakteristikou:

   Typ vůně: kořenitá, dřevitá, pro ženy i muže (!)

   Popis produktu: "Jeden den s Napoleonem Bonapartem"
   Tato toaletní voda byla vytvořena na základě historické studie zabívající se olfaktorickým(čichovým) vkusem Císaře Napoleona. Složení vypovídá o jednom dni Napoleona:
- ráno (hlava parfému) je svěží díky bergamotu, citronu, pomeranči, rozmarýnu a levanduli
- přes den se rozvine(srdce parfému) čaj, anýz, lékořice
- večer jsou to vůně tabáku a kadidla jako vzpomínka na Korziku a dále cist a dubový mech, aby podtrhly základ vůně
    Tato toaletní voda představuje obraz muže, který se stal živou legendou. Čiší z ní osobnost a vášeň.

    Hlava: bergamot, citron,pomeranč, rozmarýn, neroliová silice, levandule

    Srdce: anýz,lékořice, čaj, tabák

    Základ: kadidlo, smil italský, cist, mech dubový

    Firma Roger & Gallet se před několika týdny rozhoupala a ke 150. výročí svého založení (1862) začala prodávat to, co nazývá Rouleau de l´Empereur, Císařův váleček.

   Ten flakon ovšem připomíná původní váleček jen z dálky a v mlze... a o Napoleonovi v propagaci opět sotva letmá zmínka! Navíc jí nestačila jedna kolínská, k původní Eau de Cologne podle Fariny si vymyslela hned dvě další zbrusu nové vůně - pomerančovník a vonokvětku, čímž se od Napoleona opět na hony vzdálila.

A konečně aspoň něco málo pro dámy:

To, jak se Napoleon vyžíval v kolínské, nebylo nic proti vášni jeho choti Josefíny pro parfémy - zejména těžké, na bázi pižma. Nadužívala jich tolik, že její budoár po ní voněl údajně ještě 60-70 let po její smrti.

Jejím osobním dodavatelem byl François Rancé, voňavkář původem z provensálského Grasse (což bylo a je odjakživa středisko voňavkářství). Jeho prapředkové se tam již v 16. století zabývali výrobou navoněných rukavic pro místní honoraci. V r. 1795 se Rancé zaměřil čistě na parfumerii a za císařství se díky své profesní zdatnosti vyšvihl na dvorního dodavatele. Pracoval hlavně pro Josefínu, ale údajně vytvořil speciální vůně i pro Napoleona: „Le Vainqueur“ - Vítěz, „Eau d´Austerlitz“ a „Aigle Français“, Francouzský orel. Nezjistil jsem však, zda Napoleona zaujaly. Le Vainqueur se přitom dlouho a úspěšně prodával, až v 1. pol. 20. století byl stažen z trhu, v současnosti jeho výrobu obnovila praprapravnučka zakladatele a současná majitelka firmy Jeanne Sandra Rancé. Firma však již dnes sídlí v Miláně (Corso Magenta 15/A) a v Římě (Piazza Navona 53).

    Pro Josefínu vytvořil Rancé mimo jiné vůni L´Impératrice v drahocenné embaláži ze sèvreského porcelánu (jejíž jediný zachovaný kus se nachází v depozitáři firmy).  

    Podle dnešních obchodních prospektů firmy Rancé Josefína milovala růže a pižmo a Napoleon zase fialky, proto si v roce 1804 nechala na počest korunovace namíchat speciální parfém od dvorního voňavkáře Rancé, který obsahoval obě tyto květiny. Tato parfémová voda se prodává dodnes = Rancé 1795 Joséphine. Je součástí řady Collection Impériale:

    Tóny      květy, pižmo, orientální dřeviny

    Hlava     broskev, černý rybíz, galbanum, fialka, hřebíček, kosatec

    Srdce    růže, jasmín, hyacint, ylang-ylang

    Základ   ambra, cedr, vanilka, pižmo, santal

    Jinou údajně autentickou vůní (údajně z r. 1806) z této řady je parfémová voda Rancé 1795 Laetitia, která má charakterizovat vášnivou a nepoddajnou povahu matky klanu Bonapartů: 

    Hlava: bergamota, oranžové květy, mandarinka

    Srdce: růže, magnolie, vistárie, muškát

    Základ: pačuli, cistus labdanum, Tolu balzám, vanilka

    Tóny: svěží, květinové a kořeněné, ambrové

    Takže kdyby chtěla některá z vážených čtenářek vonět jako stará Korsičanka... J

    Nejznámější a první vůní značky Borsari je parfémová voda Violetta di Parma, čistá fialková vůně vytvořená speciálně pro druhou Napoleonovu ženu Marii-Louisu, v letech 1816-1847 vévodkyni parmskou. Produkt pro ni údajně za její podpory vyrobili mniši tamního kláštera Zvěstování Panny Marie. 

    A tady končí nejspíš přímá souvislost mezi Napoleonem a dnešními kosmetickými vodami, tudíž i příspěvek. Na trhu je ještě x výrobků evokujících názvem napoleonskou dobu či osobnosti (Cherry Princess - míněna Hortense de Beauharnais, atd.), ale u nich se mi nepodařilo jakoukoli faktickou spojitost s dotyčnou osobností vypátrat.

TYGŘI SEDMI MOŘÍ POTŘETÍ

V říjnu loňského roku jsem tu psal (a prolink na článek najdete v nadpisu) o druhém svazku formátem nevelké, zato s velkou péčí a podle všeho i s nadšením napsané knížky s názvem TYGŘI SEDMI MOŘÍ. Je to hodně ojedinělá práce, pojednávající v prvních dvou dílech velmi podrobně o francouzských korzárech od středověku a časů vlády Ludvíka XIV či jeho pravnuka Ludvíka XV. a v díle třetím dospívající do let před Francouzskou revolucí, tedy do doby obrody francouzského válečného námořnictva v době vlády Ludvíka XVI. a v časech následujících, za revoluce, Konzulátu i napoleonského císařstí. Tento třetí svazek z pera (přesněji z rukopisu, neboť nejde o překlad díla ve Francii vydaného, ale o původní práci, která se v češtině objevuje dřív než v mateřském jazyce) francouzských autorů Jacquese Marseille a Vincente Echegaraye začíná šedesátými lety 18. století, kdy válečné námořnictvo pod vlajkami s bourbonskými liliemi znovu nabylo sílu a začalo úspěšně čelit tradičnímu protivníku, britské Royal Navy. V té době ožily nejen velké námořní operace a střety, související s válkou amerických osad za nezávislost, ale i "malá" námořní válka, vedená řadou kozárů. Kniha zachytila na pozadí velkých konfliktů osudy mnohých, zasadila je do souvislostí jak technických, tak i historických, a vyzdvihla do popředí ty nejvýraznější. Najdete tu Plévilla Le Pelley, který se z korzára stal admirálem a ministrem námořnictva, stejně jako největší z korzárských legend, Roberta Surcoufa (pamatujete na romantické filmy s Gérardem Barrayem?), mnohé bitvy či střety lodí (z těch nejproslulejších např. souboj La Belle Poule (libozvučné jméno, úžasně přeložené jako Pěkná baba) s HMS Arethuse, či střet La Bayonnaise s HMS Ambuscade, příběhy mužů, lodí, bitev a to vše s doprovodem obrovské řady obrazové dokumentace. Zvláštní pasáže tvoří známý-neznámý příběh korzára Jean Laffita, jednoho z hrdinů bitvy o New Orleans (1812) a vládce malé krozárské republiky Barataria v Mexickém

zálivu (což bylo několikrát zfilmováno, např. s Yul Brynnerem v hlavní roli počínaje). Podobně jako u dvou předchozích anotací podotýkám, že sám úctyhodný seznam literatury a pramenů dokládá důkladnou znalost autorů, navíc podpořenou tím, že umějí i řemeslo námořníků na lodích, hnaných jen větrem... Tahle knížka rozhodně stojí za koupi, a pokud ji u svých knihkupců nenajdete, můžete si ji objednat na webových stránkách vydavatele (www.ceskycestovatel.cz).  Tady nejsíš zjistíte, že se už chystá svazek čtvrtý, tentokrát prý věnovaný takřka neznámé historii korzárů španělských...
Jacques Marseille/Vincente Echegaray: Tygři sedmi moří 3. 160 str. Český cestovatel 2012, ISBN 978-80-904400-6-7

VOJNA A MÍR V NOVÉM PŘEKLADU: KROK VEDLE, NEBO VPŘED?

Vojna a mír je klíčový klasický skvost světové literatury, který by neměl nechat žádný zájemce o napoleonskou historii nepovšimnutý, byť názory na pojetí L. N. Tolstého v otázce ruských dějin, Vlastenecké války a ryze válečných epizod ústupem po Dunaji počínaje přes Slavkov, tažení roku 1812 (zejména na bitvu u Borodina) a obraz francouzského ústupu mohou být rozdílné. Ne, nemíním tu velký román připomínat, ani z něho pořizovat resumé, spíše chci předhodit jeden problém, na který jsem na internetu před pár týdny náhodou narazil. Přesněji řečeno jsem jej objevil na jednom z překladatelských webů, jehož prolink dávám do nadpisu. Renomovaná slavistka doc. dr. Kamila Chlupáčová se zde zamýšlí nad posledním, moderním překladem Vojny a míru, který je dílem Libora Dvořáka a vyšel roku 2010 v nakladatelství Odeon. Tenhle překlad se velice liší od staršího (a skvělého) překladu Tamary a Viléma Sýkorových (Knihovna klasiků, SNKLHU 1959, jestli se nepletu) v jedné věci. Pokud jste knihu v češtině četli, narazili jste na velice obsáhlé pasáže, které Tolstoj psal zcela záměrně francouzky a české vydání to respektovalo s tím, že překlad francouzštiny byl uveden mimo text (jak tomu bývá i v ruském originále). Nový překlad postupuje opačně, francouzštinu nahradil kurzívou zvýrazněnou češtinou a francouzština se ocitla až vzadu, v poznámkovém aparátu. V první chvíli mě to zarazilo, přece jen jsme zvyklý na překlad z padesátých let a navíc vím, že Tolstoj si tak počínal s určitým záměrem, mj. s cílem zdůraznit frankofonnost ruské společnosti (Kutuzov např. mluvil plynně francouzsky a leckterý jeho rozkaz byl této řeči, Pierre Bezuchov v románu kabalisticky uvažuje, jak převést vlastní křestní jméno na čísla, aby znal svůj osud, a sám neví, zda má vyjít z ruského Pjotr, azbukové transkripce Pjer či latinkou psaného Pierre...). Cítil jsem se rozhořčeně a podvedeně, pak jsem si ale uvědomil, že anglické překlady (alespoň ty War and Peace, které jsou textově dostupné na internetu) si s tímhle vůbec hlavy nelámou a až na pár ryze francouzských výrazů směle (nebo necitlivě a neuctivě) používají angličtinu... Takže místo původně zamýšlené rozhořčené reakce předhazuji text z výše zmíněného webu a budu zvědav na vaše reakce či názory...Místy je onen příspěvek navíc pikantní různými záludy překladatelského řemesla (které dokládají nadčasové nobody is perfect) a já doufám, že se paní docentka nebude za převzetí řádků, které napsala, hněvat...! Mimochodem, s jejím míněním, že překlad koktání generála Děnisova (historického hraběte Vasilije Vasiljeviče Orlova-Děnisova, velitele Tělesného-gardového kozáckého pluku a hrdiny většiny bitev roku 1812, ověnčeného zejména vavříny od Tarutina/Vinkova ) je hrozný, do písmene souhlasím...

K NOVÉMU PŘEKLADU VOJNY A MÍRU

(Kamila Chlupáčová)

Nový překlad Vojny a míru L. N. Tolstého z pera Libora Dvořáka vyšel před Vánoci 2010 v nakladatelství Odeon. Odpovědnou redaktorkou je Iva Dvořáková za spolupráce Veroniky Sysalové (francouzština), odborný dohled převzala Hana Müllerová.

   Originál epopeje je z roku 1869. Čeština má dlouhou tradici jeho překladů od konce l9. století (Vilém Mrštík) až po erudovaný a pečlivý převod Tamary a Viléma Sýkorových, který spolehlivě funguje od roku 1959 dodnes. Právě o tento překlad (redakce Vlasta Tafelová, vysvětlivky Milan Hrala) bylo možné se opřít.

Kalhoty barvy stehna vylekané nymfy

Podle Dvořáka je nový překlad nutný, protože dílo Sýkorových zastaralo a něco je třeba „udělat s tou francouzštinou“. Delší francouzské pasáže vytěsnil za hranice textu (tedy mimo románový čas a prostředí) a nahradil je českým překladem vyvedeným kurzívou – z francouzských součástí vyprávění tak vznikly poznámky „vzadu“. Tím byla narušena autenticita originálu, text byl mechanicky zploštěn, ochuzen stylisticky i sémanticky. Protože jazyk Tolstého je francouzštinou hluboce prosycen, zůstávají v českém překladu stovky lexikálních galicismů, z nichž některé jsou doprovázeny českým ekvivalentem; čtenář může být na rozpacích, co patří Tolstému a co je hlasem překladatele.

   Francouzština byla normou aristokratické vzdělanosti, součástí identity šlechtické kultury a šlechtické literatury 19. století, na jejímž začátku stojí Puškin a na konci Tolstoj. V originále sousedství obou jazyků vytváří zvláštní formu spolužití, jeden jazyk přesahuje do druhého, zvláště v ruštině se projevují v sémantice a frazeologii silné galicizující tendence, na nichž ani Napoleonův vpád nic nezměnil. Tolstoj onu ruskofrancouzskou dvouvrstevnost brilantně využívá pro charakterologii postav, k vykreslení dobové atmosféry i jako prostředek stylistický a kompoziční. Hotové francouzské šablony jsou základem pro vytváření společenských masek.

    Uchovat francouzštinu v českém překladu v původním rozsahu bylo z mnoha důvodů žádoucí. Jestliže byl status legitimní součásti textu změněn na pouhé poznámky, měl by samozřejmě jejich překlad být bezchybný a kontextově vhodný. Stačilo více pracovat se slovníky, ovšem také se důkladněji věnovat analýze kontextů, které u Tolstého vždy jednoznačně určují význam. Místo toho některé ustálené metaforické obraty jsou překládány doslova: brûler ses vaisseaux (spálit za sebou všechny mosty) jako „spálit své lodě“ a zkalkovaná ruská podoba (sžeč‘ svoji korabli) jako „koráby shořely“, avoir la bosse de la paternité (mít buňky pro otcovství) jako „mít pahrbek otcovské lásky“, un archiduc vaut l’autre (jsou jeden jako druhý) jako „arcivévoda, to je něco jiného“ atp. Setkáváme se s nepatřičnými galicismy: „Nečekal jsem o nic méně, než že vás najdu před branami Moskvy,“ „Janov a Lucca již nejsou ničím jiným než úděly“, i s rozkošnými brebty typu „Je roztomilý, ale bezpohlavní“ (Il est charmant, il n’a pas de sexe“, smysl: je roztomilý, nechová se jako ostatní muži).

   Čtenář žasne nad nevýslovnou krásou dekadentní záludnosti, když se dovídá, že kníže Ippolit má na sobě „kalhoty barvy stehna vylekané nymfy“ (základ je cuissedenymphe pro označení bílé barvy s červeným nádechem). Představitelé šlechty, jak uvádí Tolstoj hned na první stránce svého opusu, nejenom mluví vybranou francouzštinou, ale ve francouzštině také myslí, proto mohou savoir vivre integrovat do ruského diskursu jako „uměť žiť“, což Dvořáka přivedlo k překladu „mladík, který neuměl žít“ místo „mladý muž, který se neuměl chovat ve společnosti“.

   Vrcholem překladatelské svévole je zmrzačení jazyka Děnisova, šlechtice, velitele partyzánského oddílu, pak generála, který ráčkuje (což se často interpretovalo jako důsledek výslovnosti uvulárního „r“ ve francouzštině). Překladatel se rozhodl ve všech jeho projevech (tedy ve stovkách slov od strany 141) ono zřejmě nenáviděné „r“ nahradit souhláskou „g“. Prezentuje nám masu graficky i výslovnostně degradovaných podob typu: pgvní, včega, stghlo (strhlo), stgč (strč), giskovat vlastní kgk, Napoleonovy linie goztghnu, vy Gostovové máte zatgacenou nátugu, dokonce i povely: Zgychlit! Magš! Pro čtenáře je to nepříjemné a nepřirozené, nositel takových zpotvořenin vypadá jako debil.

Po klobásce taky úroda

I překlad ruského originálu často svědčí o nepochopení sémantiky a syntaxe ruštiny, o neschopnosti rozpoznat metaforický význam, analyzovat kontext. Dvořák se mýlí v základním pojetí překladu a má potíže s českým jazykem. Je schopen integrovat do textu výrazy ad hoc, někdy nesmyslné až směšné, které matou čtenáře, protože nejsou kontextuálně opodstatněné. Tak v situaci, kdy ruskou vojenskou kolonu míjí německý selský vůz, vysoko naložený věcmi, a nahoře na peřinách trůní mladá žena přirozeně poutající pozornost, jeden z vojáků v Dvořákově podání poznamená: „Nojo no, po klobásce taky úroda.“ Tato neuvěřitelná věta má být ekvivalentem ruského zvolání (Iš‘, kolbasato, tože ubirajetsja), které lze přeložit: Koukejte na tu tlustou holku, taky zdrhá. Komicky působí výraz „doppelkümmelská kmínka“ (Doppelkümmel – dvojitá kmínka) a věty jako „Zacházel s ní jako s bezpohlavní známou“. I běžná ruská ustálená rčení se stala pastí: stojať na odnoj doske (být na stejné úrovni, být postaven naroveň) přeloženo „sdílet stejné prkno v podlaze“ a „sobak goňať“ (flákat se, lenošit) jako „pejsky prohánět“.

   Zřetelná je tendence překladatele ke sloganům, například jako odpověď na otázku, co je to umění válčit, Dvořák připsal Napoleonovi současný už omšelý žurnalismus „Být v pravém okamžiku na tom správném místě“, ačkoliv v originálu stojí „Být v daný moment silnější než nepřítel“. S žurnalistickou praxí souvisí i užívání slova „díky“: „Již vás znám díky vašemu přátelství se švagrovou“; „koráb pluje jen díky němu“ (díky jemu, ale lépe: jeho zásluhou). Tendence vulgarizační svědčí o jazykové necitlivosti, například Anna Michajlovna o těžce nemocném hraběti Bozuchovovi říká jeho synovi: „váš otec – nejspíš v posledním tažení“ (votre père… peut être à l’agonie). Důstojník ke svým vojákům, kteří se příliš hlasitě baví: „a vy tu kančíte, až se hory zelenaj! Mrchy zatracený!“

Hrom aby se v tom vyznal

Nešťastným způsobem Dvořák „okrašluje“, „ozvláštňuje“ některé ustálené metaforické výrazy. Tak kněžna Marie Bolkonská je „nešťastná jako šafářův dvoreček“ (comme les pierres), mužik odevzdaně konstatuje: „Ale co, stejně tu všichni natáhnem kopyta“ a kontaminace ruštiny a češtiny má podobu „Ale my si přejeme, aby vlci byli sytí a kozy přitom zůstaly celé“. Čtenář nechápe, jakou funkci mají ozvláštňující postupy typu „hrom aby se v tom vyznal“. Některé neobratnosti sice mohou být i půvabné (O Napoleonovi: „A jako by osedlal koně définitions, které měl tak rád…“), ale celkově na řadě míst oblékl Dvořák text do toporné češtiny („Přitom se nesmáli a neradovali, protože bylo proč“) s gramatickými a stylistickými chybami („Děvčata … míhaje opálenýma nožkama vesele a rychle ubíhala“, „takový spěch se nakonec taky uděje pomalu“, „souhlasil s Péťovou prosbou a sám ho vyrazil zapsat do armády“). Mnohé náročnější modulace nebyly zvládnuty (srov. „dokonale zaklenuté myšlenky“, „chorobně utkvělá něha“, „se zaskočenou výtkou … se tlačil dozadu“), některé syntaktické konstrukce byly významově zcela převráceny. Veliké množství neopravených překlepů a tiskových chyb čtenáře mate, například „všechno cestou zasahovali“ (zahazovali) a frustruje: Lovaskij (Lovajskij), Maregno (Marengo), Monseiur (Monsieur), Motmorency (Montmorency) atd. Kde je jazyková a odborná redakce, ptá se čtenář. A může takový text skýtat potěšení? Síla originálu se v překladu ztrácí, stylistické kvality mizí, velkolepá figura Tolstého je k nepoznání. Potvrzuje se, že překladatel by měl být analytik, lingvista, mít zkušenost z četby a interpretace ruských literárních textů a bezpečně ovládat češtinu. Je legitimní položit si otázku, zdali bylo nutné znovu překládat Vojnu a mír, když docela dobře funguje vyvážený a kultivovaný překlad manželů Sýkorových. Závislost Dvořákova překladu na díle Sýkorových je zjevná, často je vidět, že jde o pozměnění jejich překladového řešení.

   L. N. Tolstoj by si zasloužil větší péči a erudici, daň za Dvořákovo velké nadání pro rychlopřeklady je neúměrně vysoká. Neznamená to, že nový překlad není použitelný (některé hovorové pasáže i scény z bojiště působí velmi živě), ale svou kvalitou na dílo Sýkorových nenavazuje.

ŹÁBY V BOUŘI JANA DRNKA (PREVIEW)

Knihy Jana Drnka se zde těší hodně velikému zájmu, což vcelku jasně dokládá na konci blogové stránky automaticky generovaná top ten nejoblíbenějších příspěvků. Mnozí ze čtenářů se mě v posledních měsících ptali, kdy že se na knižních pultech může objevit pokračování práce, které mne osobně fascinuje, tady Žab v mlíku a Žáby a škorpiona. Pro nezasvěcené poznamenávám, že v obou případech jde o žánr, jemuž dává autor název historická mystifikace a v němž exceluje, neboť první kniha líčí rok 1938, ve kterém se historie ubírá jiným směrem od chvíle, kdy generální štáb v čele s Ludvíkem Krejčím redukuje moc prezidenta Beneše a rozhodně se proti Hitlerovi bránit. Druhá je logickým pokračování až do počátku 2. světové války, v důsledku změněné situace zahájené o nějaký rok později a vyvolané Stalinovou agresí do Evropy. Dodávám, že obě knihy jsou bohatě dokumentované faktografickými přílohami a pokud jde o vojensko-politické i technické otázky, vychází fabulace z velmi reálných premis i fakt.

            Třetímu, teprve chystanému svazku s názvem Žáby v Bouři (s podtitulem Operace Barbarossa naruby), zde byl před časem věnován příspěvek, naznačující dějovou linii, a abyste jej nemuseli hledat, vkládám do nadpisu prolink. Vaše dotazy a moje zvědavost (neboť na knihu s napětím čekám jako mnozí z vás) mě přiměli, abych Honzovi Drnkovi napsal a odpověď, která přišla obratem, říkala:

            „Ahoj, ahoj, právě mi přišly korektury na Žáby v Bouři. Nějakou chvíli to bude trvat, ale tím se věci už daly do pohybu. Takže dva, tři měsíce do vydání…“

            Pak mi poslal svoji ideu přebalu, k němuž dodal:

„Posílám obálku, ale je to zatím jen můj návrh a určitě se bude trochu předělávat. Nevím jak to Naše vojsko akceptuje. Mně samotnému se moc nelíbí.“

            Mně se naopak velice zamlouvá… Stejně jako ukázka jedné kapitoly, za niž Honzovi děkuji a která by vás měla potěšit i navnadit.

            Jistěže budeme oba informovat znovu, jakmile bude kniha připravena pro knihkupecké pulty!

JAN DRNEK: ŽÁBY V BOUŘI-UKÁZKA Z TEXTU

6. červenec 1942 – Czenstochowá

Velitel 6. armády generálplukovník Muzyčenko dorazil do kláštera na Jasnej Gore v Czenstochowé kolem poledne 4. července. Tou dobou již bylo osmé největší polské město čtvrtým dnem v rukou vojsk XV. mechanizovaného sboru generálmajora Ignatije Ivanovice Karpěza a klášter byl zcela vyrabovaný. Karpězo usoudil, že situace na frontě není nikdy dost jistá a poklady, které římští pochopové vydřeli za celá staletí z krve a mozolů pracujícího lidu, musí být pracujícímu lidu zase vráceny. Vojáci vynášeli zlaté a jinak cenné předměty z katedrály a z ostatních budov po celých náručích a vršili je na nákladní automobily. Auta však zatím neodjížděla, neboť pro ucpané cesty to nebylo možné. Poklady musely být odvezeny pod ochranou silně vyzbrojeného doprovodu, protože při pohledu na zlaté monstrance, kalichy a další cennosti mohl i třídně uvědomělý sovětský voják naprosto zešílet.

       Na nádvoří kláštera čenstochovské černé madony, i v okolních parcích hořely ohně, u kterých se utábořili vojáci 7. protiletadlového praporu. Městem stále procházela nová sovětská vojska a směřovala k severozápadu, k posouvající se frontové linii. Klášter však ležel stranou od hlavní dopravní tepny, na západním, vyvýšeném okraji města. Generál Karpězo musel sestavit zvláštní čety, které procházely městem, bránily rabování a na místě střílely provinilce. Ne kvůli Polákům, ale kvůli tomu, že vznikaly nekontrolovatelné požáry. V ulicích okolo hlavní třídy, a zvláště ve čtvrti Posledního groše stály v kolonách tanky 82. pluku 37. TD, které nemohly pokračovat dále, prostě proto, že došel benzín i nafta[1]. Jako mrtvá zvířata zde stály zejména typy T-34, KV a BT-7 se vznětovými motory. Typy se zážehovými motory měly větší šanci dostat se na frontu, neboť benzín se ještě, tu a tam dal zabavit Polákům. Velitel divize plukovník Anikušin navrhl, aby jednotky jeho divize shromáždily veškerou zbývající naftu a předaly ji 73. pluku. Tak se alespoň polovina tankové síly dostane do pozic u Olešna, o 40 kilometrů dále na západ.

      V noci na 6. července svolal generálplukovník Muzyčenko poradu, na kterou se dostavili i důstojníci vojenské rady IV. MSb v čele s generálmajorem Vlasovem, veteránem a zkušeným velitelem tankových vojsk. Vlasov musel zanechat Fotčenkovu 8. TD již před Přemyšlem, kde byla silně zřízena polským dělostřeleckým přepadem hned v prvních minutách války. Jeho 32. TD a 81. MD prošly peklem u Tarnówa a dohromady jim nyní zbývalo 479 tanků, z toho ovšem 312 T-34 a KV. Z těch byla již téměř třetina nepojízdná kvůli nedostatku paliva, a Vlasov je nechal zakopat jako statické obranné body na přístupových silnicích z německého Slezska. Šlo o jediné obranné opatření, které kdo nechal zřídit v těchto dnech plných euforie, oslav a radosti z vítězství.

       V hlavní chrámové lodi se povalovaly rozbité a shozené sochy svatých, na bílé zdi již stihli stateční sovětští vojáci naškrábat svá jména a pozdravy pro další jednotky, které tudy projdou. Vlasov usoudil, že tyto projevy mají přibližně stejnou informační funkci, jako patník očurávaný psy. Kolem žulového misálu se tísnil hlouček příslušníků zadržovacího praporu NKVD, neboť vojáci do křtící nádoby nalili pár láhví mešního vína, které si nabírali pozlacenými kalichy. Přes oltář jakýsi pohotový politruk přehodil velkou rudou vlajku. Vzácný obraz madony nikoho nezajímal, a navíc byl zakryt posuvnou zástěnou, takže ani nevzbudil nežádoucí pozornost. Porada se však konala v knihovně, v jedné z obytných budov kláštera.

      Muzyčenko dospěl k závěru, že stav armády je doslova kritický. Selivanovův XXVII. střelecký sbor musela zanechat u Přemyšlu a VI. i XXXVII. SSb byly na třetinových stavech, navíc teprve někde severně u Krakova. Poláci již nepředstavovali, po vojenské stránce, téměř žádný problém, ale bez nafty nebylo možno útočit a bez pěchoty se nedala udržet linie. Nebyl zde ani dostatek pěchoty na to, aby mohla uzavřít a pročesat město čtvrť po čtvrti, takže v hustě obydlených oblastech a úzkých uličkách stále operovaly skupiny ozbrojených polských pěšáků a bojůvky Obrony Narodowej. Rudoarmějci, kteří se neopatrně vzdálili od svých hlavních těles, bývali nalezeni mrtví a často i zohavení. Velitel armády dostal předchozího dne ze štábu frontu zprávu, že má očekávat shoz paliva a munice leteckou cestou a namísto pěchoty mu prý pošlou alespoň Chochlovovu 204. výsadkovou brigádu. Muzyčenko zvolil shozovou plochu západně od města, ale dokud zásoby a posily nedorazí, nedalo se nic dělat. Naštěstí se umoudřilo počasí a červenec sliboval, alespoň ve své první polovině, teplo a sucho, tedy i jasnou oblohu pro letectvo. V nejbližších dnech měly dorazit také strážní skupiny NKVD, kvůli mobilizaci místních obyvatel na stavbu letiště. Zajistit stavbu letiště patřilo k prvořadým úkolům armády, neboť se předpokládalo, že do dvou tří týdnů vypukne válka s Německou říší, a bez blízké přítomnosti letectva nebylo nic takového myslitelné.

        Když nic jiného, klášter měl alespoň dobrou kuchyni a důstojníci nejedli slušnou večeři již více než měsíc. Byly tu také bohaté klášterní sklepy, což, jak poznamenal Vlasov, bylo poznat i na dělostřelcích v parku a na příslušnících strážní roty uvnitř za hradbou klášterního areálu. Ještě stále zde operovalo polské hnutí odporu a venkov neměla Rudá armáda pod kontrolou vůbec. Velké město je ideálním hnízdem pro záškodníky všeho druhu. I když je nyní plné vojska, stráže by měly zachovávat bdělost. Adjutant přinesl ukořistěný gramofon a pouštěl důstojníkům polské a americké jazzové desky nalezené v okolních domech. Vlasovovi neuniklo, že kromě obvyklých kořistních hodinek má adjutant na zápěstí jakýsi zlatý kroužek a další zlato, v podobě křížku, se mu pohupovalo na řetízku pod volnou rozhalenkou. Zřejmě i on se svým způsobem podílel na navracení pokladů pracujícímu lidu.

         Vlasov nechal do auta naložit několik beden vína a okolo druhé hodiny po půlnoci se rozloučil. Nechtěl se opít. Jeho IV. sbor byl naopak pověstný přísnou disciplínou a platil za nejspořádanější a nejuvědomělejší sbor armády. Vlasov sám byl již velmi zkušeným matadorem. Ve svých 41 letech vypadal jako středoškolský profesor s protáhlou vejčitou lebkou, na níž byly nasazeny obrovské brýle s dokonale kulatými silnými obroučkami. Brýle tvořily nejvýraznější rys jeho osobnosti, kromě vysokého čela a rozčepýřených neučesatelných vlasů nad šířícími se kouty. Vlasov zatím přežil všechno. Do Rudé armády vstoupil již roku 1919 a účastnil se občanské války. V roce 1930 vstoupil do strany a o pět let později vystudoval Frunzeho vojenskou akademii. Jako jeden z ideologicky nejčistších a nejprověřenějších důstojníků byl v období čistek jmenován členem vojenského soudu. Několikrát se setkal se Stalinem a patřil k okruhu jeho oblíbenců. V období mnichovské a finské války byl vyslán jako vojenský poradce do Číny k Čankajškovi, který mu udělil Řád zlatého draka. Nyní se mu již na prsou houpaly Leninův řád a Řád rudého praporu. Bylo téměř jisté, že jej čeká skvělá kariéra. Dokonce i Muzyčenko počítal s tím, že o Vlasova brzy přijde, neboť generál byl jedním z předních čekatelů na funkci velitele některé z nově se tvořících armád.

       Nyní Vlasov spěchal do svého štábu u Dabrowy Górnicze, 40 kilometrů na jih. Byl zachmuřený a ani víno a dobré jídlo mu nedokázalo pozvednout náladu. Svým šestým smyslem vytušil potíže. Armáda byla v nedobrém stavu a ihned musela být vyslána autokolona s cisternami do Čenstochové, aby, až příštího dne přiletí těžké Anušky s palivem a municí, IV. sbor nebyl ošizen. On ručil za jeho bojeschopnost, a pokud ostatní selžou, Vlasov selhat nesmí. Na Vlasova se Stalin může vždy spolehnout.

       V parku stále ještě plály ohně a okolo některých zpívali opilí vojáci, za doprovodu harmoniky, jakési teskné stepní popěvky. Po silnici ke klášteru pochodoval z města po rotách seřazený prapor pěšáků s označením 101. ženijního praporu. Vlasov si domyslel, že jde o síly, které mají zajistit shoz paliva a munice. Při nedostatku pěchoty stahoval Muzyčenko do města nejen ženisty, ale i kuchaře a mechaniky. Velký kapitán s výraznou jizvou na tváři poznal generála a zasalutoval směrem k automobilu. Bylo třeba vybrat dostatečně razantního velitele autokolony. Musí vyrazit ihned, ještě dnes v noci.

  O čtvrt hodiny později již vůz s generálem Vlasovem vyjel z města směrem na Kozieglówy. Ve vsi Poraj, po levé straně, hořely nějaké domy a oheň osvětloval železniční trať a část krajiny na východ od silnice. Za tratí byla vidět široká louka a mírně se zvedající les. Na louce i na kraji lesa se zaleskly světlé fleky, jakoby neroztátého sněhu. Jenže co by zde dělal sníh v červenci? Vlasov zpozorněl a v jeho hlavě se rozezněl poplašný signál.

-       Zaboč do té vesnice a jeď dál k lesu, přikázal šoférovi.

       Po průjezdu hořící Porají spatřil generál fleky jasně i na pozadí temnoty lesa. A náhle to viděl. Ne až u lesa, ale docela blízko, hned na louce za příkopem. O kus dál to viselo na jabloni.

-       Zastav!

      Důstojníci štábu IV. sboru se vyřítili z auta a za několik vteřin již stahovali z jabloně hedvábné plátno padáku.

-      To je už ta slíbená 204. výsadková? zeptal se užasle plukovník Varypajev, velitel 81. motorizované divize a promnul mezi prsty jemnou látku. - Ne. To přece není náš, padák.

-     Ani polský, poznamenal Vlasov. – Podívej na ten vrchlík. Tohle je německý padák. A kde je padák, bude i parašutista.

  Vlasov se rozhlédl po osvětlené, padáky poseté louce a teprve nyní mu došlo, co to ve skutečnosti znamená.

-       To je spousta padáků. Nejméně prapor německých parašutistů. Ale už tady nejsou. Neschovali padáky, to znamená, že jdou hned do bojové akce. Neslyšeli jsme letadla, protože nám hrál gramofon. Je tu štáb armády a patnáctého sboru. A ti ženisté… Já idiot. 101. divize byla přece zničena někdy hned na začátku, v Karpatech u Sinoku. Kde by se tady vzal její ženijní prapor? Pochodovali do kláštera!

-        Ale my přece s Němci nebojujeme, rozhodil nechápavě rukama obtloustlý Varypajev.

  Jako v odpověď se po celém západním obzoru rozlila narůžovělá záře, téměř, jako by svítalo na opačné straně světa, než obvykle. Varypajev měl skutečně dojem, že se Země začala otáčet opačným směrem. K jeho sluchu dorazilo vzdálené, stále silnější hřmění.

-        Jsi si jistý Pavle Maximoviči, že s Němci nebojujeme?

  Varypajev třeštil nechápavě oči na západní obzor. Náhle se prudce otočil.

-        Rychle do štábu!

  Vlasov zůstal ledově klidný a odmítavě zakroutil hlavou.

-       A k čemu, Pavle Maximoviči? – Štáb leží dvacet kilometrů od německé hranice. Jestli je tohle přípravná palba, jejich motorizovaný předvoj tam bude nejdéle do hodiny. Všichni jsou opilí a vyspávají. Dostali bychom se tam, ale k čemu by to bylo? Za chvíli svítá a německá letadla mají, na rozdíl od nás, letiště blízko. Spoustu letišť a spoustu letadel. Budou bombardovat především silnice. Nepojízdné tanky neodtáhneme a ty pojízdné skoro nemají munici. Varovat ostatní? Ti už to teď také vědí. Kdo se nezachrání útěkem, s tím je konec. Štáb armády a velitel patnáctého sboru jsou možná mrtví, možná je v klášteře drží němečtí výsadkáři. Ti už nebudou velet ničemu.

         Vlasov byl zkušený frontový voják. Rychle nasedl do auta a vydal řidiči příkaz, aby se vrátil na hlavní silnici, odbočil z ní a dále jel vedlejšími cestami k jihovýchodu do Krakówa. Tam bude třeba zachytit armádní pěší sbory a všechny, kterým se podaří uprchnout z pekla. Z celé 6. armády zbude jen málo, ale také zbude jediný vyšší důstojník, který by mohl nyní armádě velet, a tím bude Vlasov. Generál Vlasov, zachránce a velitel 6. armády. Nižší funkci již nikdy nedostane. Zkontroloval si pistoli a podíval se, kolik mu zbývá munice.

---

[1] Sovětský lehký tank T-26 měl s plnou nádrží dojezd 170 km a předpisové zásoby pro tento typ tvořily na začátku útoku trojí doplnění, tedy dojezd až 510 km. Typ KV měl dojezd 180 km a při dvojím předepsaném doplnění mohl dojet až 360 km. Typy BT a střední typ T-34 dokázaly s plnou nádrží dojet 300 km. Sovětské tankové formace překonaly od začátku války vzdálenost 300 – 650 km. Ztráty paliva způsobovalo občasné objíždění a manévrování, především ale časté postávání v kolonách, kdy motory běžely naprázdno. Kolony cisteren s palivem zůstaly brzy pozadu za tankovými čely a palivo nebylo možno doplnit.

  Mechanizovaný sbor DRRA na plných stavech potřeboval k překonání 100 km vzdálenosti 300 tun pohonných hmot. Jen na území Západního zvláštního okruhu se nacházely mobilizační zásoby 264 000 tun PHM, na území Kyjevského zvl. okruhu byly zásoby ještě větší. Problémem byla doprava zásob k tankům na čele útoku.