neděle 10. března 2013

VENDÉESKÉ VÁLKY MICHALA ŠŤOVÍČKA PRÁVĚ VYCHÁZEJÍ



Zhruba před dvěma lety mi Michal Šťovíček poslal na tento blog obsáhlý příspěvek Válka ve Vendée a já jej na několik pokračování s radostí zveřejňoval. Vzbudil nejen velký čtenářský ohlas, ale i zájem "mého" nakladatele, tedy AKCENTu a oboje dohromady autora přivedlo k práci na několikanásobně rozsáhlejší, jakož i přepracované verzi, které se začně počínaje příštím týdem dostávat na knihkupecké pulty pod titulem Vendéeské války 1793-1832. Pokud nechcete navštěvovat knihkupce, lze si knihu objednat na adrese v prolinku nadpisu nebo na konci článku a využít nakladatlskou slevu.
    I když absolutní většina z vás ví, oč v knize jde, zopakujme anotační text na přebalu, v němž se praví:
    Válka ve Vendée v západní Francii je u nás známá z historických románů V. Huga Devadesát tři a H. de Balzaca Šuani. Jednalo se ve skutečnosti o krvavou občanskou válku, kterou zažehlo lidové povstání proti novorozené Francouzské republice a v níž záhy šlo oběma bojujícím stranám o přežití. Původně rolnická vzpoura ve Vendée se totiž změnila v otevřeně royalistické kontrarevoluční povstání, které rozsahem i silou ohrozilo mladičkou republiku v samotných jejích základech. Na obou stranách bylo napácháno nespočet ukrutností, na bojujících i na nevinném obyvatelstvu včetně žen a dětí. Leccos o vzájemné nenávisti, úpornosti bojů a rozsahu utrpení napovídá fakt, že za necelé tři roky bylo na ploše cca 25 000 km2 svedeno asi 30 regulérních bitev s tisíci padlých, plus asi 700 větších či menších bitek a šarvátek, v nichž počet padlých dosahoval několika stovek nebo „jen“ desítek.
     A laskavostí autora přidejme i jednu z kapitol na ochutnávku:

Odboj v Bas-Poitou a kraji Retz 
(ukázka z knihy)
Generál Haxo po dobytí ostrova Noirmoutier nedopřál Charettovi oddechu, takže boje v pobřežních oblastech pokračovaly, zatímco generál Turreau teprve sestavoval svůj plán pekelných kolon a obyvatelé Anjou dosud nebyli k dalšímu odporu odhodláni.
   Na útěku zaskočil Charette 9. 1. 1794 večer v Saint-Fulgent oddíl 1500 nezkušených mužů generáladjutanta Joby, který se právě na náměstí u kostela snažil znovu vztyčit vysoký strom svobody. Republikáni se v panice rozutekli a u stromu zanechali několik padlých. Nazítří ráno se k městu přiblížil od Chantonnay další, nic netušící promrzlý oddíl modrých. I ten Charette dokonale překvapil a hnal ho až k zámku L´Oie. Večer téhož dne se vrátil do Saint-Fulgent, aby tam přenocoval, a tentokrát pro změnu jeho překvapil nečekaně se navrátivší Joba s posilou - kolonou generála Dufoura. Charette utrpěl těžkou porážku, ztratil asi 300 mužů a  100 koní a prchal s republikány v patách. Dohonili ho o dva dny později v lese Grasla v katastru obce Les Brouzils, asi 15 km od Montaigu.
   Les Grasla (též Grala nebo Gralas) sloužil Charettovi po celou válku jako základna a úkryt. Skrývalo se v něm skutečné lesní městečko, kam se utíkali bojovníci i okolní obyvatelé. Přinášeli si tam zásoby i zařízení domácnosti. Bydleli v chýších z kůlů, spletených větví, trávy a mechu, seřazených podél travnatých cest a pěšin pod neproniknutelnou klenbou větví, která chránila útočiště Vendéeských před nepřízní počasí. V městečku se žilo a pracovalo jako v normální vesnici, nechyběli kováři, tesaři, zbrojíři, své krámky rozložili obchodníci. Klid a bezpečnost obyvatel střežili pozorovatelé v korunách stromů, kteří včas varovali před blížícími se republikány. V lese fungovala i nemocnice vybavená slamníky a přikrývkami, kam se stahovali a byli snášeni ranění v bojích. Městečko mělo i kostel, v němž ukrývající se odbojní kněží sloužili mše a udíleli církevní svátosti. Vytrvalá legenda tvrdí, že kdesi v lese či v sousedství je ukryt velký Charettův poklad - dvě truhlice zlatých mincí, jimiž Anglie podpořila Charettův boj. Republikáni během války do lesa několikrát pronikli, ale vendéeské lesní městečko nenašli.
   V boji v lese 11. 1. 1794 byl Charette raněn do ramene a část jeho dvou- až třítisícové armády byla rozprášena. Lucas de la Championnière akci popsal:
   „Byli bychom v lese Grala mohli zůstat dlouho a nikdo by nás neobjevil; jedna kolona prošla do městysu Brouzils a při zprávě o jejím malém počtu jsme na ni vyrazili. Její zadní voj se dal na útěk a naši se za prchajícími rozběhli, aby posbírali odhazované věci, ale jeden odřad ukrytý v podrostu spustil hroznou palbu; náš generál vyrazil pěšky k nejohroženějšímu místu a utržil ránu do paže u ramene. Porážka byla úplná a ani hustý les nás nemohl zaštítit; pronásledovali nás až daleko za něj. Viděl jsem pana Charetta v okamžiku, kdy byl zasažen: zjevně mu to nijak neublížilo a jen málo lidí si všimlo, co se stalo; dokonce vydal několik rozkazů, aby zabránil nepřátelům proniknout do lesa, ale marně. Pan Joly se vrhl vstříc prchajícím a láteřil, že prostřelí hlavu prvnímu, kdo poběží dál. Když jeho hrozba nezapůsobila, skutečně zabil jednoho z lidí, kteří ho odmítli poslechnout, ale nakonec ho proud strhl. Jezectvo nás díky špatným cestám nemohlo dál pronásledovat. Ustoupili jsme do Saint-Christophe-la-Chartreuse.“
Charette de la Contrie (A. de Chastaignier)
   Charette sám se ukryl v klášteře Val de Morière u Touvois. Do boje opět vyrazil až začátkem února, kdy se snadno zmocnil Aizenay. Současně obdržel zprávy od vendéeského velitele Sapinauda de La Rairie, který přežil cestu na severozápad a vrátil se do Vendée, kde kolem sebe shromáždil 1800 mužů a vytvořil tak znovu královskou katolickou armádu Střed. Charette se svými 800 muži se k němu připojil a 2. 2. 1794 u Chauché společně odrazili republikánský útok kolon generála Grignona a generáladjutantů Lachenaye a Prévignauda v síle asi 2000 mužů.
    Krátce po tomto úspěchu se na Charetta obrátili obyvatelé z okolí Legé a prosili ho, aby vyhnal republikánskou posádku 800 vojáků, která město zapálila a dopouštěla se násilností v okolí. Vendéeští zaútočili ze tří stran současně a republikány zlikvidovali. Uniklo sotva 60 modrých.
   Jeden z vendéeských velitelů Jean-Baptiste Joly (1750–1796) v tomto boji ztratil za dramatických okolností své dva syny. Spolubojovník Lucas de la Championnière jej charakterizoval:
   „Pan Joly pocházel z okolí Bordeaux, usadil se v Palluau, kde vykonával praxi chirurga, hodináře a jiné drobné činnosti. Byl jedním z prvních, jehož si rolníci zvolili za vůdce, od té doby se nazýval generálem a prosazoval svou autoritu s krutým despotismem. Vypálil několik obydlí patriotů v okolí Sables a od několika dalších, kteří se chtěli vyhnout stejnému zacházení, si nechal zaplatit výkupné; zabavil svým bojovníkům  kořist, kterou získali v boji, a celou si ji přivlastnil; několikrát zabil ty, kteří nekráčeli dost rychle do ohně bitvy; prostřelil hlavu vynikajícímu kanonýrovi, který odmítal uznat jeho autoritu a poslouchat jeho rozkazy s odůvodněním, že náleží k Charettově armádě. Nenáviděl šlechtu, vyhledával spory s Charettem a několikrát se s ním snažil bít, často jej i v přítomnosti jeho bojovníků nazýval zbabělcem, ale bojovníci ho navzdory jeho surovosti a urážkám, jimiž je častoval, měli rádi pro jeho statečnost, a jeho armáda, která pod ním zdatně bojovala, pak už nikdy pod jinými veliteli nestála za mnoho. Říkalo se, že z loupeží velmi zbohatl a tento majetek přešel na jeho ženu...“
   V boji o Legé padl jeden z Jolyho synů na straně Vendéeských, zatímco druhý bojoval a byl údajně zajat mezi republikány. Joly podle pověstí ze žalu nad ztrátou věrného staršího syna nevyslyšel prosby svého odpadlého zajatého syna o milost a nechal ho spolu s ostatními zajatci zastřelit, což mu prý jeho bojovníci nedokázali nikdy odpustit. Podle jiné verze však mladý republikán Joly prostě padl v boji.  
   Vendéeští se poté rozhodli k pochodu na Machecoul, ale cestou narazili 10. 2. 1794 u Saint-Colombin na 4000 mužů generála Duquesnoye, kteří právě pobili asi stovku mužů i žen v la Limouzinière. Vendéeští se pomstychtivě a bezhlavě vrhli do útoku, byli však odraženi a ztratili 300–400 mrtvých a raněných, kdežto republikáni menší nezjištěný počet mrtvých a 100 raněných. Generál Duquesnoy ještě téhož večera hlásil Turreauovi:
   „Konečně jsem, generále, dnes narazil na pověstnou Charettovu armádu, asi čtvrt míle od Pont-des-Noyers, na hlavní silnici do Nantes a po mé levé straně; moji střelci ve 2 hodiny odpoledne zahájili hustou palbu na jejich předvoj. Ihned jsem se vydal na místo boje. Jak docházely moje bataliony, zasazoval jsem je do bitvy a z obou stran se vedla vydatná palba. Když bylo sedm mých batalionů na místě, vyrazili jsme na zteč. Nepřítel vyslal z lesa, o který se opíral, tři nové bataliony. tehdy jsme zřetelně viděli pět bílých praporů a nejméně 4000 mužů v bojovém postavení, i když v nepříliš vyrovnaných řadách. Střelba ještě zhoustla a započal boj trvající dobrou hodinu.
   Naše vojska, rozhořčená odporem banditů, neohroženě útočila. Republikánům nemohlo nic odolat, prorazili řady banditů na všech stranách; ti všichni odhodili dřeváky a střelhbitě prchli do lesů. Asi osm set jich rylo nosem do prachu a my už nevěděli, kam se poděli ostatní. Zastavila nás noc; shromáždil jsem znovu svoji divizi a protože už jsem neměl chleba ani náboje, musel jsem se utábořit na hlavní silnici, kde čekám na tvé rozkazy.
   Napsal jsem do Nantes o chleba a náboje; počkám na ty nezbytné zásoby, bez nichž nemůžu pokračovat dál. Nedokážu říct, kterým směrem banditi uprchli, rozeběhli se na všechny strany; zítra po nich nechám pátrat.“
   Duquesnoy nemohl vítězství využít a Vendéeské dále pronásledovat, neboť Turreau mu rozkázal, aby se přesunul do Nantes.
   Charette a Sapinaud ustoupili k Saligny, kde se oba velitelé rozešli.
   Charette se vydal do lesa Grasla, kde jej 25. 2. 1794 zastihli a porazili Turreau a Cordellier. Dokázal však uniknout bez velkých ztrát.  
   Zatím další vendéeský podvelitel a teoreticky Charettův podřízený Louis-François Ripault de La Cathelinière (1768–1794), který však bojoval v kraji Retz takřka nezávisle a sám se prohlásil za generála Královské katolické armády kraje Retz, se ukryl se svými oddíly v lese Princé, kde hodlal s dalším bojem počkat na jaro. Když ho ale bojovníci obviňovali ze zbabělosti, podlehl jejich nátlaku a předčasně znovu vyrazil do boje. Byl záhy 28. 2. 1794 napaden republikánskou posádkou z Aux pod velením generáladjutanta Muscara. V boji byl raněn, zajat a 2. 3. 1794 gilotinován v Nantes.
Lucas de la Championnière o něm napsal:
    „... možná nebyl tak krutý, jak se všeobecně věřilo; nikdy jsem ho neviděl přihlížet nějaké popravě, ale byl toho názoru, že je nutno buď republikány zabíjet nebo se od nich nechat zabíjet. Mnozí tehdy jeho nazírání odsuzovali; pan Charette mu napsal, aby se mírnil; když se však zajatci, které jsme propustili na čestné slovo, vrátili a bojovali proti nám ještě zuřivěji, museli uznat, že má pravdu... Pan
de La Cathelinière byl nevzdělaný, leč statečný a měl vlastnosti potřebné k velení vesničanům. Viděl jsem, jak se proti němu vzbouřila polovina jeho vojska (...) Messin v opilosti tasil šavli. Pan de La Cathelinière byl neozbrojen; chytil ho za límec a dovlekl do hlavního stanu, kde ho odsoudil k zastřelení; obyvatelé čtyř farností si pro svého velitele a přítele, který je vedl k vítězství, přišli; generál sám uprostřed nich zavolal svou družinu, seřadil ji do bitevního šiku a nechal všechny vzbouřence odzbrojit; veškerý odpor byl zlomen. Za chvíli viníka omilostnil a všem nechal vrátit zbraň.“
   Téhož dne 28. 2. 1794 Charette s velkými obtížemi porazil kolony generálů Cordelliera a Crouzata u Lucs-sur-Boulogne, vzápětí se však stáhl a republikáni v odvetu zmasakrovali obyvatele farnosti, údajně téměř 600 lidí včetně dětí mladších 10 let. Charettovi zbývalo už jen něco málo přes 1000 mužů, s nimiž 5. 3. 1794 dokázal odrazit generála Haxo u La Viventière v oblasti Beaufou. Načež se pokusil dobýt La Roche-sur-Yon, o němž se domníval, že je jen slabě bráněno, ale narazil tam na 1400 republikánů, kteří ho jediným výpadem a útokem jezdectva zahnali na útěk.
   Haxo, který již dříve napsal Výboru veřejného blaha: „Do deseti týdnů budu mít hlavu toho bandity, nebo on moji“, nepřestával Charetta pronásledovat a 21. 3. 1794 ho na čele předvoje 300 mužů dohonil u Les Clouzeaux. Netušil však, že Charette mezitím dostal posilu - oddíl Jolyho, a že tedy útočí proti pětinásobné přesile 1500 mužů.
   Na vendéeský předvoj zaútočili jako první dragouni a když už byli na pokraji vítězství, napadlo je z boku vendéeské jezdectvo. Dragouni v mžiku začali prchat, zaseli zmatek mezi dva bataliony pěšáků a zakrátko prchal celý Haxův oddíl. Generálův kůň vypověděl na útěku pánovi poslušnost, Haxo byl nucen sesednout a opěšalý sám čelit vendéeským jezdcům, kteří ho dohonili a obklopili.
Poslední boj generála Haxo
   Turreau ve zprávě ministrovi války napsal, že dvakrát raněný Haxo si prostřelil hlavu, aby unikl zajetí. Podle jiné, mnohem pravděpodobnější verze ale padl tak, že se v obklíčení bránil opřen o strom, odmítl se vzdát, zabil nebo zranil tři dotírající útočníky a když viděl, že na něj zpovzdálí míří pistolí vendéeský důstojník Arnaud de la Mouzinière de Mormaison, zavolal na něj : „To bych měl padnout rukou zbabělce? Pojď sem, ať ti uřežu uši!“ Vzápětí však byl třemi výstřely zabit.
   Republikáni ztratili v bitvě kromě svého velitele asi 20 mrtvých a 57 raněných. Vendéeští se ihned po boji dali na spěšný ústup před dvěma bataliony levého křídla hlavního voje modrých, které se právě blížily k bojišti, což umožnilo Turreauovi vydávat porážku za vítězství.
   Charette, jehož sídlo předtím Haxo ušetřil před zničením, údajně generálovy smrti litoval:
    „Proč ho nedostali živého, proč tak chrabrého muže zabili? Byl bych ho našim nepřátelům vrátil, abych jim dal příklad hodný následování.“
   Po bitvě se Charette a Joly pohádali o generálova koně. Zvíře nakonec připadlo Charettovi, ale bylo příčinou roztržky obou velitelů a rozdělení jejich oddílů.
   Haxova smrt zasadila modrým těžký morální úder. Charette využil jejich demoralizace a poté, co dalšími posilami vzrostla jeho síla údajně na téměř 4000 mužů, zaútočil 7. 4. 1794 na Challans, které bránil generál Dutruy s pouhými 500 muži včetně 18 jezdců. 
   Po počátečním úspěšném útoku Vendéeští z nevysvětlitelné příčiny propadli panice a obrátili se na útěk. Dutruy je se svým nepatrným jezdectvem opatrně pronásledoval a po bitvě poslal ještě téhož dne generálu Turreauovi toto hlášení:
   „Moji spolubojovníci právě porazili bandity, kteří zaútočili ze strany, kde jsem je rozhodně nečekal. Ačkoli jsem zvítězil, moje postavení je poněkud kritické. Nemohu pokračovat v tažení, pokud je můj týl takto vystaven nebezpečí.
   V čele této tlupy stáli Charette, Savin a Baudry; pronásledoval jsem je, jak jen to šlo, neboť jsem měl celkem jen osmnáct jezdců. Ztratili jsme 29 mužů a asi třicet raněných, banditi jich ztratili asi dvě stovky. O jejich raněných nemám potuchy. Vrátil jsem se z pronásledování až v noci.
   Jsem přesvědčen, že mi pošleš dostatečně početnou kolonu, abych si při svých operacích v Touvois držel nepřítele od těla.
   Nemám tu nikoho, nechal jsem si tu tedy Dufoura, než mi pošleš síly, o které tě žádám a které mi na čele s někým, kdo zná tento kraj, pomůžou k úspěchu. Čekám netrpělivě na tvoji odpověď.“
   Vendéeský důstojník a memoarista Lucas de la Championnière popsal bitvu takto:
   „Pan Charette vytáhl proti Challans; posádka byla nepočetná; vystrašení obyvatelé si balili rance a chystali se utíkat do Sables; dělostřelectvo už bylo zapřaženo na stejnou cestu: v té chvíli dorazil z Nantes muniční vůz se slabou eskortou. Naši bojovníci se domnívali, že se ocitli mezi dvěma ohni a přestali si myslet, že mají vítězství jisté; začali utíkat a jezdectvo ze Challans nás nebojácně pronásledovalo celou míli.“
   Generál Turreau zřídil již 2. 4. 1794 svůj hlavní stan v Montaigu, načež zjistil, že pro vojáky i 2000 uprchlíků nemá dost chleba. Vojákům kolem Challans a Machecoulu byly příděly chleba sníženy na čtvrtinu, přestože Challans, la Garnache, Sallertaine a Soullans byly jakožto posádková místa na rozkaz generála Haxo ušetřeny drancování. Vojsko mělo jedinou možnost, jak si obstarat zásoby: stačilo dojít si pro ně do močálů, kde se zdržoval Charettův krvežíznivý důstojník Pageot s 1500 bojovníky.
   Charette, zpraven o tomto Turreauově záměru, se pokusil prorazit cestu republikánskými bataliony a spojit se s Pageotem. Zaútočil na Challans, ale byl odražen. Poté zaútočil 19. 4. 1794 na Moutiers-les-Mauxfaits, nedotčené řáděním pekelných kolon. Tentokrát se mu akce zdařila a svým bojovníkům již předem povolil, aby městys vydrancovali. V samotném boji padlo asi 80 republikánských vojáků, plenění vyneslo Vendéeským značné množství zásob i munice.Vendéeští se pak v dobyté obci nechovali o moc lépe než pekelná kolona - znásilňovali ženy a pobili 92 místní patrioty. V následujících dnech spěchal Charette na pomoc Sapinaudovi, obklíčenému přesilou u Pouzauges, a 28. 4. 1794 jej z obklíčení vysekal.
   Dutruy pronásledoval Charetta skoro až k Aizenay, pálil všechna obydlená místa, jimiž procházel, ve dnech 23.–26. 4. 1794 pročesal lesy Princé, Touvois a Grand'Lande, a 4. 5. 1794 dobyl Le Perrier - „hrozné a skvělé doupě uprostřed vodní plochy“. Pageot byl v močálech obklíčen, ale prorazil a táhl vstříc Charettovi s množstvím koní a skotu. Tato dlouhá a strastiplná výprava však vynesla republikánům nesmírné zásoby.  Generál Boussard 17. 6. 1794 hlásil, že obsadil čtyři mlýny, v jejichž okolí se soustředily trosky Pageotova uskupení, a zmocnil se nejméně 30 000 pytlů mouky a množství koní a volů. Ve Fréligné a v Saint-Christophe-du-Ligneron pak 23. 6. 1794 zřídil dva tábory pro 5000 mužů, z nichž hodlal pacifikovat oblast močálů.
Charettovy manévry od prosince 1793 do jara 1794
   Charette de la Contrie se v tomto období projevil jako skutečný mistr partyzánské války. Bojoval v těžkých podmínkách, za tuhé zimy v zasněžených lesích a stepích, s dokonalou znalostí kraje unikal obratnými přesuny nebo odrážel rozptýlené republikány náhlými přepady. Často zakazoval svým promrzlým mužům rozdělávat ohně z obavy, aby je plameny a kouř na dálku neprozradily. Místní obyvatelstvo jej masově podporovalo, ochotnými a obětavými pomocníky, informátory a posly byly často ženy a děti, brodící se bosé bahnem a sněhem... 

Michal Šťovíček: Vendéeské války 1793-1832. Akcent, Třebíč.440 stran. ISBN 978-80-7268-945-3
Cena 339,-. Knihu můžete objednat na adrese:
Vydavatelství Akcent, Bedřicha Václavka 20, 674 01 Třebíč, nebo telefonicky na čísle 568 844 553,
či e-mailem na adrese
akcent@vydavatelstviakcent.cz.


2 komentáře:

Anonymní řekl(a)...

Zcela nedávno jsem autorovi přímo vyjádřil své potěšení a první dojmy z knihy. Dlouho jsem v ní listoval a, byť jsem se již ponořil do úvodu, už se moc těším, až si ji s sebou vezmu na dovolenou:-)

M.Kolomazník

Anonymní řekl(a)...

Panu autorovi opravdu díky za krásnou knihu a vyplnění informační mezery na českém trhu. Zrovna jsem dočetl a musím říct, že bylo zvoleno opravdu zajímavé téma ( o kterém jsem nic nevěděl ). Co nejvíce na této občanské válce zaujme, je míra represí při konečné pacifikaci povstání. A to nejenom jako spontánní válečné zločiny, ale i plánované drastické vybíjení obyvatelstva, posvěcená vedením vedoucích revolučních orgánů...Výbor pro veřejné blaho je opravdu mistrovský orwellovský název. Dalším šokujícím aspektem pro mě bylo míra a způsob vybíjení zajatců-"rebelů" hlavně v Nantes atd. Byl jsem přesvědčen, že způsob hromadných poprav, vyznačující se zkoumáním, jak lidské zabíjení zefektivnit a urychlit je výsada až 20. století. To, že bylo něco takového uplatněno v těchto letech a navíc ještě Francouzi na Francouzech je pro mě překvapivé...
Díky za zpracování tak zajímavého tématu.
Petr Sládek