Zhruba před dvěma lety mi Michal Šťovíček poslal na tento blog obsáhlý příspěvek Válka ve Vendée a já jej na několik pokračování s radostí zveřejňoval. Vzbudil nejen velký čtenářský ohlas, ale i zájem "mého" nakladatele, tedy AKCENTu a oboje dohromady autora přivedlo k práci na několikanásobně rozsáhlejší, jakož i přepracované verzi, které se začně počínaje příštím týdem dostávat na knihkupecké pulty pod titulem Vendéeské války 1793-1832. Pokud nechcete navštěvovat knihkupce, lze si knihu objednat na adrese v prolinku nadpisu nebo na konci článku a využít nakladatlskou slevu.
I když absolutní většina z vás ví, oč v knize jde, zopakujme anotační text na přebalu, v němž se praví:
Válka
ve Vendée v západní Francii je u nás známá z historických románů V. Huga Devadesát tři a H. de Balzaca Šuani. Jednalo se ve skutečnosti o
krvavou občanskou válku, kterou zažehlo lidové povstání proti novorozené
Francouzské republice a v níž záhy šlo oběma bojujícím stranám o přežití.
Původně rolnická vzpoura ve Vendée se totiž změnila v otevřeně royalistické
kontrarevoluční povstání, které rozsahem i silou ohrozilo mladičkou republiku v
samotných jejích základech. Na obou stranách bylo napácháno nespočet
ukrutností, na bojujících i na nevinném obyvatelstvu včetně žen a dětí. Leccos
o vzájemné nenávisti, úpornosti bojů a rozsahu utrpení napovídá fakt, že za
necelé tři roky bylo na ploše cca 25 000 km2 svedeno asi 30 regulérních bitev s
tisíci padlých, plus asi 700 větších či menších bitek a šarvátek, v nichž počet
padlých dosahoval několika stovek nebo „jen“ desítek.
A laskavostí autora přidejme i jednu z kapitol na ochutnávku:
Odboj v Bas-Poitou a kraji Retz
(ukázka z knihy)
Generál Haxo po dobytí ostrova Noirmoutier nedopřál Charettovi
oddechu, takže boje v pobřežních oblastech pokračovaly, zatímco generál Turreau
teprve sestavoval svůj plán pekelných kolon a obyvatelé Anjou dosud nebyli k
dalšímu odporu odhodláni.
Na útěku zaskočil Charette 9. 1. 1794 večer v Saint-Fulgent
oddíl 1500 nezkušených mužů generáladjutanta Joby, který se právě na
náměstí u kostela snažil znovu vztyčit vysoký strom svobody. Republikáni se v
panice rozutekli a u stromu zanechali několik padlých. Nazítří ráno se k městu
přiblížil od Chantonnay další, nic netušící promrzlý oddíl modrých. I ten
Charette dokonale překvapil a hnal ho až k zámku L´Oie. Večer téhož dne se
vrátil do Saint-Fulgent, aby tam přenocoval, a
tentokrát pro změnu jeho překvapil nečekaně se navrátivší Joba s posilou -
kolonou generála Dufoura. Charette utrpěl těžkou porážku, ztratil asi 300 mužů
a 100 koní a prchal s republikány v
patách. Dohonili ho o dva dny později v lese Grasla v katastru obce Les
Brouzils, asi 15 km od Montaigu.
Les Grasla (též Grala nebo Gralas)
sloužil Charettovi po celou válku jako základna a úkryt. Skrývalo se v něm
skutečné lesní městečko, kam se utíkali bojovníci i okolní obyvatelé. Přinášeli
si tam zásoby i zařízení domácnosti. Bydleli v chýších z kůlů, spletených
větví, trávy a mechu, seřazených podél travnatých cest a pěšin pod neproniknutelnou
klenbou větví, která chránila útočiště Vendéeských před nepřízní počasí. V
městečku se žilo a pracovalo jako v normální vesnici, nechyběli kováři, tesaři,
zbrojíři, své krámky rozložili obchodníci. Klid a bezpečnost obyvatel střežili
pozorovatelé v korunách stromů, kteří včas varovali před blížícími se
republikány. V lese fungovala i nemocnice vybavená slamníky a přikrývkami, kam
se stahovali a byli snášeni ranění v bojích. Městečko mělo i kostel, v němž
ukrývající se odbojní kněží sloužili mše a udíleli církevní svátosti. Vytrvalá
legenda tvrdí, že kdesi v lese či v sousedství je ukryt velký Charettův poklad
- dvě truhlice zlatých mincí, jimiž Anglie podpořila Charettův boj. Republikáni
během války do lesa několikrát pronikli, ale vendéeské lesní městečko nenašli.
V boji v lese 11. 1. 1794 byl Charette raněn do ramene
a část jeho dvou- až třítisícové armády byla rozprášena. Lucas de la Championnière akci
popsal:
„Byli
bychom v lese Grala mohli zůstat dlouho a nikdo by nás neobjevil; jedna kolona
prošla do městysu Brouzils a při zprávě o jejím malém počtu jsme na ni
vyrazili. Její zadní voj se dal na útěk a naši se za prchajícími rozběhli, aby
posbírali odhazované věci, ale jeden odřad ukrytý v podrostu spustil hroznou
palbu; náš generál vyrazil pěšky k nejohroženějšímu místu a utržil ránu do paže
u ramene. Porážka byla úplná a ani hustý les nás nemohl zaštítit;
pronásledovali nás až daleko za něj. Viděl jsem pana Charetta v okamžiku, kdy
byl zasažen: zjevně mu to nijak neublížilo a jen málo lidí si všimlo, co se
stalo; dokonce vydal několik rozkazů, aby zabránil nepřátelům proniknout do
lesa, ale marně. Pan Joly se vrhl vstříc prchajícím a láteřil, že prostřelí
hlavu prvnímu, kdo poběží dál. Když jeho hrozba nezapůsobila, skutečně zabil
jednoho z lidí, kteří ho odmítli poslechnout, ale nakonec ho proud strhl.
Jezectvo nás díky špatným cestám nemohlo dál pronásledovat. Ustoupili jsme do Saint-Christophe-la-Chartreuse.“
Charette de la
Contrie (A. de Chastaignier)
|
Charette sám se ukryl v klášteře Val de Morière u Touvois.
Do boje opět vyrazil až začátkem února, kdy se snadno zmocnil Aizenay. Současně obdržel
zprávy od vendéeského velitele Sapinauda de La
Rairie, který přežil cestu na severozápad a vrátil se do
Vendée, kde kolem sebe shromáždil 1800 mužů a vytvořil tak znovu královskou
katolickou armádu Střed. Charette se svými 800 muži se k němu připojil a 2. 2.
1794 u Chauché společně odrazili republikánský útok kolon generála Grignona a
generáladjutantů Lachenaye a Prévignauda v síle asi 2000 mužů.
Krátce
po tomto úspěchu se na Charetta obrátili obyvatelé z okolí Legé a prosili ho,
aby vyhnal republikánskou posádku 800 vojáků, která město zapálila a dopouštěla
se násilností v okolí. Vendéeští zaútočili ze tří stran současně a republikány
zlikvidovali. Uniklo sotva 60 modrých.
Jeden
z vendéeských velitelů Jean-Baptiste Joly (1750–1796) v tomto boji ztratil za
dramatických okolností své dva syny. Spolubojovník Lucas de la Championnière jej
charakterizoval:
„Pan Joly pocházel z okolí
Bordeaux, usadil se v Palluau, kde vykonával praxi chirurga, hodináře a jiné
drobné činnosti. Byl jedním z prvních, jehož si rolníci zvolili za vůdce, od té
doby se nazýval generálem a prosazoval svou autoritu s krutým despotismem. Vypálil
několik obydlí patriotů v okolí Sables a od několika dalších, kteří se chtěli
vyhnout stejnému zacházení, si nechal zaplatit výkupné; zabavil svým bojovníkům
kořist, kterou získali v boji, a celou
si ji přivlastnil; několikrát zabil ty, kteří nekráčeli dost rychle do ohně
bitvy; prostřelil hlavu vynikajícímu kanonýrovi, který odmítal uznat jeho
autoritu a poslouchat jeho rozkazy s odůvodněním, že náleží k Charettově
armádě. Nenáviděl šlechtu, vyhledával spory s Charettem a několikrát se s ním
snažil bít, často jej i v přítomnosti jeho bojovníků nazýval zbabělcem, ale
bojovníci ho navzdory jeho surovosti a urážkám, jimiž je častoval, měli rádi
pro jeho statečnost, a jeho armáda, která pod ním zdatně bojovala, pak už nikdy
pod jinými veliteli nestála za mnoho. Říkalo se, že z loupeží velmi zbohatl a
tento majetek přešel na jeho ženu...“
V boji o Legé padl jeden z Jolyho synů
na straně Vendéeských, zatímco druhý bojoval a byl údajně zajat mezi
republikány. Joly podle pověstí ze žalu nad ztrátou věrného staršího syna
nevyslyšel prosby svého odpadlého zajatého syna o milost a nechal ho spolu s
ostatními zajatci zastřelit, což mu prý jeho bojovníci nedokázali nikdy
odpustit. Podle jiné verze však mladý republikán Joly prostě padl v boji.
Vendéeští
se poté rozhodli k pochodu na Machecoul, ale cestou
narazili 10. 2. 1794 u Saint-Colombin na 4000 mužů generála Duquesnoye, kteří
právě pobili asi stovku mužů i žen v la Limouzinière. Vendéeští se pomstychtivě a
bezhlavě vrhli do útoku, byli však odraženi a ztratili 300–400 mrtvých a
raněných, kdežto republikáni menší nezjištěný počet mrtvých a 100 raněných. Generál
Duquesnoy ještě téhož večera hlásil Turreauovi:
„Konečně jsem, generále, dnes
narazil na pověstnou Charettovu armádu, asi čtvrt míle od Pont-des-Noyers, na
hlavní silnici do Nantes a po mé levé straně; moji střelci ve 2 hodiny
odpoledne zahájili hustou palbu na jejich předvoj. Ihned jsem se vydal na místo
boje. Jak docházely moje bataliony, zasazoval jsem je do bitvy a z obou stran
se vedla vydatná palba. Když bylo sedm mých batalionů na místě, vyrazili jsme
na zteč. Nepřítel vyslal z lesa, o který se opíral, tři nové bataliony. tehdy
jsme zřetelně viděli pět bílých praporů a nejméně 4000 mužů v bojovém postavení,
i když v nepříliš vyrovnaných řadách. Střelba ještě zhoustla a započal boj
trvající dobrou hodinu.
Naše vojska, rozhořčená
odporem banditů, neohroženě útočila. Republikánům nemohlo nic odolat, prorazili
řady banditů na všech stranách; ti všichni odhodili dřeváky a střelhbitě prchli
do lesů. Asi osm set jich rylo nosem do prachu a my už nevěděli, kam se poděli
ostatní. Zastavila nás noc; shromáždil jsem znovu svoji divizi a protože už
jsem neměl chleba ani náboje, musel jsem se utábořit na hlavní silnici, kde
čekám na tvé rozkazy.
Napsal jsem do Nantes o chleba
a náboje; počkám na ty nezbytné zásoby, bez nichž nemůžu pokračovat dál. Nedokážu
říct, kterým směrem banditi uprchli, rozeběhli se na všechny strany; zítra po
nich nechám pátrat.“
Duquesnoy nemohl vítězství využít a Vendéeské dále pronásledovat,
neboť Turreau mu rozkázal, aby se přesunul do Nantes.
Charette a Sapinaud ustoupili k Saligny, kde se oba velitelé rozešli.
Charette
se vydal do lesa Grasla, kde jej 25. 2. 1794 zastihli a porazili Turreau a
Cordellier. Dokázal však uniknout bez velkých ztrát.
Zatím
další vendéeský podvelitel a teoreticky Charettův podřízený Louis-François
Ripault de La Cathelinière (1768–1794), který však bojoval v
kraji Retz takřka nezávisle a sám se prohlásil za generála Královské katolické
armády kraje Retz, se ukryl se svými oddíly v lese Princé, kde hodlal s dalším bojem
počkat na jaro. Když ho ale bojovníci obviňovali ze zbabělosti, podlehl jejich
nátlaku a předčasně znovu vyrazil do boje. Byl záhy 28. 2. 1794 napaden
republikánskou posádkou z Aux pod velením generáladjutanta Muscara. V boji byl
raněn, zajat a 2. 3. 1794 gilotinován v Nantes.
Lucas
de la Championnière
o něm napsal:
„... možná nebyl tak krutý, jak se všeobecně věřilo; nikdy jsem ho neviděl přihlížet nějaké popravě, ale byl toho názoru, že je nutno buď republikány zabíjet nebo se od nich nechat zabíjet. Mnozí tehdy jeho nazírání odsuzovali; pan Charette mu napsal, aby se mírnil; když se však zajatci, které jsme propustili na čestné slovo, vrátili a bojovali proti nám ještě zuřivěji, museli uznat, že má pravdu... Pan de La Cathelinière byl nevzdělaný, leč statečný a měl vlastnosti potřebné k velení vesničanům. Viděl jsem, jak se proti němu vzbouřila polovina jeho vojska (...) Messin v opilosti tasil šavli. Pan de La Cathelinière byl neozbrojen; chytil ho za límec a dovlekl do hlavního stanu, kde ho odsoudil k zastřelení; obyvatelé čtyř farností si pro svého velitele a přítele, který je vedl k vítězství, přišli; generál sám uprostřed nich zavolal svou družinu, seřadil ji do bitevního šiku a nechal všechny vzbouřence odzbrojit; veškerý odpor byl zlomen. Za chvíli viníka omilostnil a všem nechal vrátit zbraň.“
„... možná nebyl tak krutý, jak se všeobecně věřilo; nikdy jsem ho neviděl přihlížet nějaké popravě, ale byl toho názoru, že je nutno buď republikány zabíjet nebo se od nich nechat zabíjet. Mnozí tehdy jeho nazírání odsuzovali; pan Charette mu napsal, aby se mírnil; když se však zajatci, které jsme propustili na čestné slovo, vrátili a bojovali proti nám ještě zuřivěji, museli uznat, že má pravdu... Pan de La Cathelinière byl nevzdělaný, leč statečný a měl vlastnosti potřebné k velení vesničanům. Viděl jsem, jak se proti němu vzbouřila polovina jeho vojska (...) Messin v opilosti tasil šavli. Pan de La Cathelinière byl neozbrojen; chytil ho za límec a dovlekl do hlavního stanu, kde ho odsoudil k zastřelení; obyvatelé čtyř farností si pro svého velitele a přítele, který je vedl k vítězství, přišli; generál sám uprostřed nich zavolal svou družinu, seřadil ji do bitevního šiku a nechal všechny vzbouřence odzbrojit; veškerý odpor byl zlomen. Za chvíli viníka omilostnil a všem nechal vrátit zbraň.“
Téhož
dne 28. 2. 1794 Charette s velkými obtížemi porazil kolony generálů Cordelliera
a Crouzata u Lucs-sur-Boulogne, vzápětí se však stáhl a republikáni
v odvetu zmasakrovali obyvatele farnosti, údajně téměř 600 lidí včetně dětí
mladších 10 let. Charettovi zbývalo už jen něco málo přes 1000 mužů, s nimiž 5.
3. 1794 dokázal odrazit generála Haxo u La Viventière v oblasti Beaufou. Načež se pokusil
dobýt La Roche-sur-Yon,
o němž se domníval, že je jen slabě bráněno, ale narazil tam na 1400
republikánů, kteří ho jediným výpadem a útokem jezdectva zahnali na útěk.
Haxo, který již dříve napsal Výboru veřejného blaha: „Do deseti týdnů budu mít hlavu toho
bandity, nebo on moji“, nepřestával Charetta pronásledovat a 21. 3. 1794 ho
na čele předvoje 300 mužů dohonil u Les Clouzeaux. Netušil však, že Charette
mezitím dostal posilu - oddíl Jolyho, a že tedy útočí proti pětinásobné přesile
1500 mužů.
Na
vendéeský předvoj zaútočili jako první dragouni a když už byli na pokraji
vítězství, napadlo je z boku vendéeské jezdectvo. Dragouni v mžiku začali
prchat, zaseli zmatek mezi dva bataliony pěšáků a zakrátko prchal celý Haxův
oddíl. Generálův kůň vypověděl na útěku pánovi poslušnost, Haxo byl nucen
sesednout a opěšalý sám čelit vendéeským jezdcům, kteří ho dohonili a
obklopili.
Poslední boj generála Haxo
|
Turreau ve zprávě ministrovi války
napsal, že dvakrát raněný Haxo si prostřelil hlavu, aby unikl zajetí. Podle
jiné, mnohem pravděpodobnější verze ale padl tak, že se v obklíčení bránil
opřen o strom, odmítl se vzdát, zabil nebo zranil tři dotírající útočníky a
když viděl, že na něj zpovzdálí míří pistolí vendéeský důstojník Arnaud de la
Mouzinière de Mormaison, zavolal na něj : „To bych měl padnout rukou zbabělce? Pojď
sem, ať ti uřežu uši!“ Vzápětí však byl třemi výstřely zabit.
Republikáni
ztratili v bitvě kromě svého velitele asi 20 mrtvých a 57 raněných. Vendéeští
se ihned po boji dali na spěšný ústup před dvěma bataliony levého křídla
hlavního voje modrých, které se právě blížily k bojišti, což umožnilo
Turreauovi vydávat porážku za vítězství.
Charette,
jehož sídlo předtím Haxo ušetřil před zničením, údajně generálovy smrti
litoval:
„Proč ho nedostali živého, proč tak chrabrého
muže zabili? Byl bych ho našim nepřátelům vrátil, abych jim dal příklad hodný
následování.“
Po
bitvě se Charette a Joly pohádali o generálova koně. Zvíře nakonec připadlo
Charettovi, ale bylo příčinou roztržky obou velitelů a rozdělení jejich oddílů.
Haxova
smrt zasadila modrým těžký morální úder. Charette využil jejich demoralizace a
poté, co dalšími posilami vzrostla jeho síla údajně na téměř 4000 mužů,
zaútočil 7. 4. 1794 na Challans, které bránil generál Dutruy s pouhými 500 muži
včetně 18 jezdců.
Po
počátečním úspěšném útoku Vendéeští z nevysvětlitelné příčiny propadli panice a
obrátili se na útěk. Dutruy je se svým nepatrným jezdectvem opatrně
pronásledoval a po bitvě poslal ještě téhož dne generálu Turreauovi toto
hlášení:
„Moji
spolubojovníci právě porazili bandity, kteří zaútočili ze strany, kde jsem je
rozhodně nečekal. Ačkoli jsem zvítězil, moje postavení je poněkud kritické.
Nemohu pokračovat v tažení, pokud je můj týl takto vystaven nebezpečí.
V
čele této tlupy stáli Charette, Savin a Baudry; pronásledoval jsem je, jak jen
to šlo, neboť jsem měl celkem jen osmnáct jezdců. Ztratili jsme 29 mužů a asi
třicet raněných, banditi jich ztratili asi dvě stovky. O jejich raněných nemám
potuchy. Vrátil jsem se z pronásledování až v noci.
Jsem
přesvědčen, že mi pošleš dostatečně početnou kolonu, abych si při svých
operacích v Touvois držel nepřítele od těla.
Nemám
tu nikoho, nechal jsem si tu tedy Dufoura, než mi pošleš síly, o které tě žádám
a které mi na čele s někým, kdo zná tento kraj, pomůžou k úspěchu. Čekám
netrpělivě na tvoji odpověď.“
Vendéeský důstojník a memoarista
Lucas de la
Championnière popsal bitvu takto:
„Pan Charette vytáhl proti Challans; posádka byla nepočetná; vystrašení obyvatelé si balili rance a chystali se utíkat do Sables; dělostřelectvo už bylo zapřaženo na stejnou cestu: v té chvíli dorazil z Nantes muniční vůz se slabou eskortou. Naši bojovníci se domnívali, že se ocitli mezi dvěma ohni a přestali si myslet, že mají vítězství jisté; začali utíkat a jezdectvo ze Challans nás nebojácně pronásledovalo celou míli.“
„Pan Charette vytáhl proti Challans; posádka byla nepočetná; vystrašení obyvatelé si balili rance a chystali se utíkat do Sables; dělostřelectvo už bylo zapřaženo na stejnou cestu: v té chvíli dorazil z Nantes muniční vůz se slabou eskortou. Naši bojovníci se domnívali, že se ocitli mezi dvěma ohni a přestali si myslet, že mají vítězství jisté; začali utíkat a jezdectvo ze Challans nás nebojácně pronásledovalo celou míli.“
Generál
Turreau zřídil již 2. 4. 1794 svůj hlavní stan v Montaigu, načež zjistil, že
pro vojáky i 2000 uprchlíků nemá dost chleba. Vojákům kolem Challans a Machecoulu
byly příděly chleba sníženy na čtvrtinu, přestože Challans, la Garnache, Sallertaine a
Soullans byly jakožto posádková místa na rozkaz generála Haxo ušetřeny
drancování. Vojsko mělo jedinou možnost, jak si obstarat zásoby: stačilo dojít
si pro ně do močálů, kde se zdržoval Charettův krvežíznivý důstojník Pageot s
1500 bojovníky.
Charette, zpraven o tomto Turreauově
záměru, se pokusil prorazit cestu republikánskými bataliony a spojit se s
Pageotem. Zaútočil na Challans, ale byl odražen. Poté zaútočil 19. 4. 1794 na Moutiers-les-Mauxfaits,
nedotčené řáděním pekelných kolon. Tentokrát se mu akce zdařila a svým
bojovníkům již předem povolil, aby městys vydrancovali. V samotném boji padlo
asi 80 republikánských vojáků, plenění vyneslo Vendéeským značné množství zásob
i munice.Vendéeští se pak v dobyté obci nechovali o moc lépe než pekelná kolona
- znásilňovali ženy a pobili 92 místní patrioty. V následujících dnech spěchal
Charette na pomoc Sapinaudovi, obklíčenému přesilou u Pouzauges, a 28. 4. 1794
jej z obklíčení vysekal.
Dutruy pronásledoval Charetta skoro
až k Aizenay, pálil všechna obydlená místa, jimiž procházel, ve dnech 23.–26.
4. 1794 pročesal lesy Princé, Touvois a Grand'Lande, a 4. 5. 1794 dobyl Le Perrier
- „hrozné a skvělé doupě uprostřed vodní plochy“. Pageot byl v močálech
obklíčen, ale prorazil a táhl vstříc Charettovi s množstvím koní a skotu. Tato
dlouhá a strastiplná výprava však vynesla republikánům nesmírné zásoby. Generál
Boussard 17. 6. 1794 hlásil, že obsadil čtyři mlýny, v jejichž okolí se
soustředily trosky Pageotova uskupení, a zmocnil se nejméně 30 000 pytlů
mouky a množství koní a volů. Ve Fréligné a v Saint-Christophe-du-Ligneron pak
23. 6. 1794 zřídil dva tábory pro 5000 mužů, z nichž hodlal pacifikovat oblast
močálů.
Charettovy manévry od prosince 1793
do jara 1794
|
Charette de la Contrie se v tomto období
projevil jako skutečný mistr partyzánské války. Bojoval v těžkých podmínkách,
za tuhé zimy v zasněžených lesích a stepích, s dokonalou znalostí kraje unikal
obratnými přesuny nebo odrážel rozptýlené republikány náhlými přepady. Často
zakazoval svým promrzlým mužům rozdělávat ohně z obavy, aby je plameny a kouř na
dálku neprozradily. Místní obyvatelstvo jej masově podporovalo, ochotnými a obětavými
pomocníky, informátory a posly byly často ženy a děti, brodící se bosé bahnem a
sněhem...
Michal Šťovíček: Vendéeské války 1793-1832. Akcent, Třebíč.440 stran. ISBN 978-80-7268-945-3
Cena
339,-. Knihu
můžete objednat na adrese:
Vydavatelství Akcent, Bedřicha Václavka 20, 674 01 Třebíč, nebo
telefonicky na čísle 568 844 553,
či e-mailem na adrese akcent@vydavatelstviakcent.cz.
či e-mailem na adrese akcent@vydavatelstviakcent.cz.
2 komentáře:
Zcela nedávno jsem autorovi přímo vyjádřil své potěšení a první dojmy z knihy. Dlouho jsem v ní listoval a, byť jsem se již ponořil do úvodu, už se moc těším, až si ji s sebou vezmu na dovolenou:-)
M.Kolomazník
Panu autorovi opravdu díky za krásnou knihu a vyplnění informační mezery na českém trhu. Zrovna jsem dočetl a musím říct, že bylo zvoleno opravdu zajímavé téma ( o kterém jsem nic nevěděl ). Co nejvíce na této občanské válce zaujme, je míra represí při konečné pacifikaci povstání. A to nejenom jako spontánní válečné zločiny, ale i plánované drastické vybíjení obyvatelstva, posvěcená vedením vedoucích revolučních orgánů...Výbor pro veřejné blaho je opravdu mistrovský orwellovský název. Dalším šokujícím aspektem pro mě bylo míra a způsob vybíjení zajatců-"rebelů" hlavně v Nantes atd. Byl jsem přesvědčen, že způsob hromadných poprav, vyznačující se zkoumáním, jak lidské zabíjení zefektivnit a urychlit je výsada až 20. století. To, že bylo něco takového uplatněno v těchto letech a navíc ještě Francouzi na Francouzech je pro mě překvapivé...
Díky za zpracování tak zajímavého tématu.
Petr Sládek
Okomentovat