FRANCOUZSKÁ INVAZE DO HANNOVERSKA ROKU 1803

Hannoverská armáda r. 1802 (Knoetel)

Po dopsání knihy Ludvík XIV.-Život a doba krále Slunce a jejím prvním čtení, po stránkových korekturách druhého dílu Napoleona v Rusku, splnění závazků vůči časopisům Válka, Přísně tajné! a Živá historie, s nimiž je radost spolupracovat, se mi konečně uvolnily ruce ke knize další, o níž přemítám spolu se shromažďováním podkladů převelice dlouho.  Skoro vždy je pro mne nejtěžší najít cestu či způsob, jak začít, jakou formu celé práci dát, aby se děj rozběhl takřka od první stránky (to je deformace a knihy, kde mě prvních deset až dvacet stránek nechá chladným, odkládám, pokud je vysloveně nepotřebuji přečíst kvůli něčemu, co sám tvořím). Vždycky jde o nápad, o ideu, o ty první odstavce, pak už, pokud myšlenku nezavrhnu, se sama od sebe upřesňuje i rozvíjí, a to, co mě napadlo po návratu z Anglie, jak se zdá, funguje. Takže mám za sebou něco přes dvacet wordovských stran, vím, jak to má jít dál, což mi dělá radost, neboť v tomto případě jsou děje, které vlastnímu tématu předcházely, neobyčejně spletité. Když jsem stvořil zatím poslední kapitolku, napadlo mě dát ji na blog, neboť v ní píšu o pramálo známé věci, o jedné z událostí, které následovaly poté, co Britové porušili na jaře 1803 mír s Bonapartovou Francií, uzavřený roku 1802 v Amiensu, a obsadili Hannoversko. Teď jsou vám jasné souvislosti následujícího textu, který by bez předchozího vysvětlení vypadal, že mu schází trochu začátku, a můžete číst. Název rodící se knihy neprozradím, sám ho dost přesně nevím, nebo, lépe řečeno, nemám ještě ten správný, výstižný a přitom stručný. Téma můžete hádat, což zas není tak úplně těžké, a pokud uhodnete, pomoci mi i s tím, jak se bude kniha jmenovat…

Invaze do Hannoverska

(5. června 1803)

Generál Mortier

Dne 15. dubna 1803, tedy zhruba měsíc předtím, než došlo k obnově nepřátelství mezi Velkou Británií a Francií, se dalo z Nimvég (niz. Nijmegen) v Batavské republice na pochod směrem k řece Waal 12 000 mužů pod velením generála Mortiera. Šlo o kombinaci armádního sboru v Holandsku a jednotky z francouzské Belgie, které po překročení řeky pokračovaly na severovýchod provincií Arnhem přes Zupthen, pak se stočily k severu na Deventer a zastavily u Coeverdenu, kde čekaly až do 26. května. Jejich ležení se nacházelo těsně u batavské hranice, a třebaže Hannoversko s Nizozemím nesousedilo, vzbudilo to v něm jisté obavy, v jejichž důsledku se hannoverské branné síly začaly přesunovat k jihozápadu země, do hrabství Diepholz a Hoya, kde zahájily opevňování linie řeky Hunte.

Hannoversko, přesněji vévodství Braunschweig-Lüneburg, bylo součástí Svaté říše římské národa německého a vévoda Georg Ludwig se stal roku 1714 v důsledku smrti bezdětné britské královny Anny I., v souladu s usnesením Act of Settlement, jako Jiří I. jejím nástupcem. Ponechme stranou dynastické vazby i důvody tohoto usnesení a dodejme, že v důsledku toho se Hannoversko (či Brunšvicko-Lünebursko) spojilo s Velkou Británií personální unií, která přetrvávala i roku 1803, což Prvního konzula Bonaparta přivedlo na myšlenku, kterak krále Jiřího III. zasáhnout na souši, když to na moři příliš nešlo.

„Násobení urážek ze strany anglické politiky si žádalo od Francie zářnou a skvělou pomstu, jak ale zasáhnout onen národ, který důvěřoval počtu svých korábů i převaze na moři a vypadal, že si zpoza opevnění oceány beztrestně pohrává se všemi dohodami,“ pravilo staré dílo pana Saint-Maurice, věnované těmto i následným událostem.

Proto Bonaparte už před vyhlášením války Británií či Francií uvažoval o vojenské akci, jejíž smysl charakterizoval patnáctý svazek díla Victoires et conquêtes, monumentální práce o všech koaličních válkách, bez obalu následovně:

„Invaze do kurfiřtství Hannover byla první operací, o níž První konzul soudil, že se musí podniknout, aby ztrestal anglického krále za násilné ukončení dohod z Amiensu.“

Hlava Francie, jinak řečeno, předpokládala, že je válka s Brity na spadnutí, a chystala se s předstihem k protiakci.

Divizní generál Mortier opustil ležení u Coeverdenu 26. května, táhl na západ, vstoupil do vévodství Aremberg, překročil řek Ems a postupoval směrem na Diepholz. Král Jiří zatím své kontinentální poddané burcoval manifestem, který je volal do zbraně proti „francouzským lupičů“, což nechalo Hannoveřany naprosto chladnými a s mnohem větším zájmem četli proklamaci, kterou nechal ještě před vstupem do jejich země šířit francouzský generál. Byla dosti obsáhlá, nejdřív pochopitelně obhajovala celou akci a poté v reakci na britský výnos zdůrazňovala:

„Varujte se agrese, byla by nesmyslná i zbytečná a vy byste se stali jedinou obětí.“

Hned nato dodávala:

„Hannoveřané, já vám slibuji bezpečí a ochranu, pokud budete dbát svých vlastních zájmů a oddělíte své záležitosti od svazků s panovníkem, který zpřetrhal všechny čestné závazky (…). V jednotkách pod svým velením udržím nejpřísnější kázeň. Budeme respektovat vaše osoby i majetky a já za to naopak od vás žádám, abyste se chovali tak, jak se to právem od pokojného obyvatelstva očekává.“

Feldmaršál Walmoden-Gimborn

V poslední květnový den došel k městu Wechta severně od Diepholzu a začal se rozvinovat proti linii řeky Hunte, kde stálo 12 000 pěších se 4000 jezdců a 800 dělostřelců i sapérů pod velením vévody z Cambridge, syna Jiřího III., který přísahal, že raději zemře, než aby se před „zloději a loupežníky“ sklonil. Odhodlání mu vydrželo jen chvíli, krátce nato velení složil a chvátal k moři, kde se co nejrychleji nalodil a odplul do Londýna.

Obrany a vrchního velení se ujal sedmašedesátiletý polní maršál a říšský hrabě Wallmoden-Gimborn, o němž staré dějiny těchto událostí decentně píší, že nebyl úplně bez válečných zkušeností,. Měl jich ovšem málo, jen ze vcelku bezvýznamných operací v letech 1793 až 1795 proti Pichegruovi.. V dané situaci ponechal nejspíš vše na generálu Hammersteinovi, velícímu v Diepholzu, a generál Mortier provedl navečer 31. května osobně obhlídku jeho pozic nejen zde, ale i výš proti proudu Hunte, načež tam, u Goldenstadtu, nařídil pěchotě generála Schinnera a jezdectvu generála Nansoutyho, aby řeku překročily. Odtud se měly dát k jihovýchodu, na Suhlingen, a odříznout spojení i ústupové trasy hlavním hannoverským silám z Diepholzu, který měla vzít šturmem divize generála Montricharda. Než k tomu ovšem došlo, vyklidil Hammerstein jak Diepholz, tak celou pozici na řece Hunte a v noci na 1. června zahájil kvapný ústup k Borstelu, k další části hannoverské armády. Generál Drouet ustupující sledoval, po dvanácti francouzských mílích je dohnal a navzdory únavě vojáků se chystal k útoku. Nejprve nechal rozvinout a pálit děla, a pak poslal kupředu, na hannoverské lehké dragouny 2. husarský pluk, který protivníka rozvrátil a přivedl dvě stovky zajatců. Tato v podstatě drobná šarvátka stačila, aby vše ostatní z Wallmodenových sil ustoupilo za řeku Weseru. Tam se jeho vojáci znovu rozvinuli, Mortier však dostal hlášení, že most u Nienburgu s poškozeným předmostím je opraven, načež nechal u svého břehu rozvinout záložní dělostřelectvo a vrhl vpřed pěchotu, která srazila vše, co dosud na levém břehu zbývalo. Část sil přitom poslal proti proudu na Stolzenau, kde tyto jednotky Weseru překročily a preventivně přetnuly Wallmodenovi v prostoru Neustadtu cestu na Hannover, hlavní město vévodství.

Za této situace se hannoverský feldmaršál Walmoden-Gimborn, který za hodnost vděčil tomu, že byl nemanželským synem britského krále Jiřího II., rozhodl, že nebude vzdorovat, i když měl více sil než protivník, a s odvoláním na blaho obyvatel i země požádal o příměří i rozhovory. Ty sice trvaly až do 3. června, pak ale došlo v hannoverském hlavním stanu v Suhlingen k podpisu dohody, která činila z Francouzů pány celého vévodství.

Mapa Hannovarska v r. 1803

„Hannoverské jednotky se stáhnou za Labe a zavazují se čestným slovem, že nepodniknou žádné nepřátelské činy a nezvednou proti Francii zbraně tak dlouho, dokud bude trvat mezi Anglií a Francií válka…,“ říkal článek 2 dohody.

O dva dny později, 5. června, vjel Mortier do Hannoveru, kde si zřídil hlavní stan a poslal pochopitelně konvenci Bonapartovi, ten ji však odmítl ratifikovat, dokud vše za britskou stranu nestvrdí Jiří III. Obával se (nebo to tvrdil), že by se Hannoveřané mohli za Labem spojit s jiným nepřátelským sborem a pokračovat v akcích, a pověřil ministra zahraničí Talleyranda, ať britskou stranu diplomatickými kanály kontaktuje. Ta pochopitelně odmítla a posílený Mortier dostal rozkaz na Wallmodena za Labem zaútočit, což nebylo vzhledem k nutnosti násilného přechodu vodního toku nijak snadné.

Francouzská karikatura k obsazení Hannoverska

Francouzský velitel poslal k Wallmodenovi pobočníka s informací, že Britové odmítli dohodu parafovat, navrhl mu složení zbraní a současně vydal rozkazy k přechodu Labe v noci z 2. na 3. července. Hannoverský polní maršál svolal do Lauenburgu válečnou radu, která byla dosti dlouhá i bouřlivá a na níž většina vyšších velitelů hlasovala pro bitvu, neboť opak pro ně znamenal skvrnu na cti i hanbu, jakou by nešlo smýt. Ti nejstarší (a nejunavenější) ovšem namítali, že poražené armádě nezbude než ustupovat do Pruska, které se staví k Francii přátelsky, a že kapitulace dá statečným Hannoveřanům možnost opustit zemi, načež vstoupí za mořem do služeb britského krále, svého vévody! Tento názor, pramenící z nechuti bít se a dobře zastřený lacinými frázemi, nakonec převážil a usnesení znělo, že je třeba kapitulovat, přičemž Wallmoden má dojednat podmínky i podrobnosti.

Říšský hrabě si nato vyžádal schůzku s Mortierem a byl ochoten dojet do jeho hlavního stanu v Artlenburgu, francouzský generál ale zdvořile odmítl s tím, že z respektu k věku svého protivníka navštíví on jeho. Nato vsedl s generálem Eblém, velitelem svého dělostřelectva, Lepoldem Berthierem, bratrem náčelníka Bonapartova hlavního štábu, a několika dalšími důstojníky do člunu, leč někde se vloudila chyba a komandant jedné hannoverské baterie po lodi v třetině řečiště vypálil. Měl dobrou mušku, dvě kule plavidlo zasáhly, nepotopily je však, naštěstí nikoho nezranily a Wallmodenův pobočník hned chvátal neinformovaného důstojníka artilerie zarazit. Mortier poručil obrátit kormidlo ke svému břehu a raději se vrátil do hlavního stanu, avšak nedlouho nato mu ordonance ohlásili, že přistál člun s hannoverským feldmaršálem, který si přeje jednat a vyjádřit panu francouzskému generálu omluvu za ono nemilé nedopatření.

Ještě té noci došlo k dohodě a ráno 4. července už byla vyhlášena kapitulace, text o devíti článcích, kde první říkal:

„Hannoverská armáda odloží zbraně; budou předány s veškerým dělostřelectvem armádě francouzské.“

Další pravil:

„Hannoverská armáda bude rozpuštěna, jednotky překročí Labe a odeberou se do svých domovů; zavazují se čestným slovem, že nezvednou zbraň proti Francii ani jejím spojencům až do výměny za zajatce stejných hodností a stejného počtu francouzských vojáků, kteří by mohli být zajati v průběhu války Angličany.“

Odzbrojeno bylo třináct pluků pěchoty, jedenáct kavalerie, jeden pluk pěšího dělostřelectva a sbor pontonýrů-minérů, dohromady 18 000 mužů.

Lehká pěchota King´s German Legion v r. 1808

Pokud jde o příslušníky hannoverské armády, rozpuštěné vzápětí po kapitulaci, mnozí, zejména důstojníci, odpluli z Hannoverska do Anglie, kde začali major Colin Halkett a plukovník Johan Friedrich von der Decken už na podzim formovat lehký The Kingʼs German Regiment, amalgam pro The Kingʼs German Legion (Königliche Deutsche Legion), Královskou německou legii, založenou 19. prosince 1803.

První konzul Bonaparte získal okupací Hannoverska strategický prostor, z něhož bylo do budoucna možné ovlivňovat a kontrolovat situaci na severu Německa, poškodil krále Jiřího a současně i britský obchod, neboť mu to umožnilo uzavřít v Severním moři další přístavy, krom toho však získal i úrodnou, prosperující a bohatou zemi, navíc s dobrými chovy koní, a to mohlo být do budoucna pro armádu užitečné. Na druhé straně posílil svůj obraz rozpínavého a agresivního politika-válečníka, což urychlilo politické rozdělení Svaté říše římské národa německého na oblasti sympatizující s Francii a na ty, které se stále přikláněli k císaři Františku II. Nesmírně popudil ruského imperátora Alexandra, jehož zájmy v německých oblastech tak zkřížil, a pokud šlo o Oldenbursko, úzce spojené s dynastií Romanovců, i ohrozil.