sobota 6. listopadu 2010

PODIVNÁ PROBUZENÍ LAURY JUNOTOVÉ

V anketě a výběrovém řízení (narozdíl od mnoha jiných nezmanipulovaném) na slíbenou ukázku z knihy Napoleon a ženy podle všeho vyhrála kapitola s názvem, který je v nadpisu článku i o kousíček níž. Máte ji zde a velmi děkuji za váš zájem. Úryvek provází portrét Laury (Permonové, provdané Junotové a později obdařené titulem vévodkyně d´Abrantes) i kresba zámku Malmaison, dějiště příběhu. Spíš než moje psaní můžete v tomto úryvku posoudit, jak paní vévodkyně svoje hodně poutavé a nesmírně obšírné memoáry psala; šlo jí to dobře, zvlášť když jí pomáhal (nebo to za ní napsal) jistý mladý muž jménem Honoré (de) Balzac, který byl jedním z Lauřiných posledních milenců. A propos, včera mi volal nakladatel, že obě knihy (tato plus Maršálové) jsou na trhu; já o hodiny později zabrousil do Paláce knih v Luxoru a byly tam... Pokud byste je nesahnali, prolinka na Akcent je opět v nadpis.

Podivná probuzení Laury Junotové

Těm, kteří se zabývali Napoleonovými vztahy k ženám důkladněji a hlouběji, neunikla málo známá pasáž z memoárů Laury Junotové, vévodkyně d’Abrantès, vztahující se k době konzulátu, přibližně k roku 1801, tedy nedlouho po její svatbě s generálem Andoche Junotem, jedním z nejoddanějších Bonapartových mužů. Laura popsala velice zvláštní situaci, k níž došlo na zámku Malmaison, kam byla ona pozvána. Josefína odjela nedlouho předtím do lázní Plombières, aby znovu podstoupila kůry, který jí měly vrátit plodnost, a tentokrát s sebou nevzala ani svou dceru Hortensii, neboť ta se nedávno provdala za Napoleonova bratra Ludvíka a matka nechtěla dceru vytrhovat od nových povinností.

V Malmaisonu vládla uvolněná, doslova radostná atmosféra plná her, koncertů malých divadelních představení, hrátek v zahradě a dalších oblíbených zábav, jichž se První konzul nejednou účastnil.

„Musím upřímně dodat, že jsem nikdy Prvního konzula neviděla chovat se tak mile jako během oněch čtrnácti dnů. Byl roztomilý, to slovo sem patří, měl ustavičně dobrou náladu, velmi jej bavilo recitovat mi italské verše, a pak jsme hrávali reversis. (...) Vedli jsme veselý život a léto příjemně ubíhalo...,“ psala Laura.

O pár odstavců dál pokračovala:

„Jednoho rána jsem spala tvrdě. Náhle jsem se probrala, k uším mi dolehla jakási prudká rána a já rázem spatřila Prvního konzula u své postele! Myslela jsem, že se mi to zdá, a protírala jsem si oči. Rozesmál se:

,Jsem to vskutku já,‘ pravil. ,Proč ten udivený výraz?‘

Minuta stačila, abych se úplně probrala. Místo odpovědi jsem natáhla s úsměvem ruku k oknu, které zůstalo kvůli velkému horku otevřené. (...) Sáhla jsem po hodinkách: bylo pět.

,Vskutku? Tak málo?‘ řekl, když jsem mu je ukázala. ,Tím lépe, můžeme si povídat.‘

Přisunul si křeslo k nohám mé postele, sedl si do něj, zkřížil nohy a usadil se tak, jako to činíval před pěti lety na lenošce mé matky v paláci Tranquillité. V ruce měl převeliký balík dopisů, na němž velkými písmeny stálo: ,Prvnímu konzulovi do vlastních rukou, jemu osobně.‘“

Bonaparte se listy probíral, většinu nechal na později a vybral je tři nebo čtyři, na nichž znovu stálo:

„Prvnímu konzulovi do vlastních rukou, jemu osobně.“

Převracel je v rukou.

„Nakonec,“ pokračovala Laura, „netrpělivě a komicky, jako kdyby si povídal s těmi dopisy, pronesl:

,Ale to je pro mne...! A pokud jde o ruce,‘ dodal, načež ukázal drobnou, hezky tvarovanou dlaň, ,jsou snad čisté.‘

Nakonec se dostal k poslední obálce...“

Byl v dobrém rozmaru, dokonce udělal dobrou slovní hříčku, neboť mains propres může znamenat stejně tak „do vlastních rukou“, „jako čisté ruce“.

„Všechny ty obálky, které vybral, neodolatelně voněly růžovou esencí. Popadla jsem jednu z nich, podívala se na rukopis, byl dost hezký, když tu se První konzul rozesmál, což u něj bylo dost neobvyklé (...), a já po tom záchvatu smíchu čekala na vysvětlení.

,To je výzva,‘ dodal a ještě dvakrát se rozesmál, ,ne však k válce, ale k lásce. Je od dámy, která, alespoň to tvrdí, mě miluje od chvíle, kdy viděla, kterak předkládám Direktoriu campoformijský mír. A jestli ji chci spatřit, stačí prý mi jen dát rozkaz strážníkovi u brány vedle Bougivalu, aby nechal projít dámu v bílém, která řekne: ,Napoleon‘. A ono... (načež se podíval na datum) je to dneska večer, na mou věru!‘

,Proboha!‘ vykřikla jsem, ,přece byste nebyl tak neopatrný!‘

Neodpověděl na to, upřeně se na mne zadíval a pak pronesl:

,Co mi to udělá, když půjdu k bráně Bougival? Co myslíte, že by se mi mohlo stát?‘

,Co by se vám mohlo stát? To jsou, generále, divné otázky. Co když je ta žena ve službách vašich proradných nepřátel...? Jistě, byla by to příliš prostá past, ale co na tom! Může to být nebezpečné, a vy se mě ptáte, proč je to neopatrné?‘

Napoleon se na mne podíval, a pak se zasmál:

,Jen jsem žertoval. Myslíte, že bych byl tak hloupý a prostý, abych skočil na podobnou vějičku? Představte si, že denně dostávám podobné dopisy s dostaveníčky tam či onde, jednou v Tuileriích, jednou v Luxembourgu, a dávám jedinou odpověď. Takovouto.‘

Vstal, došel ke stolu a připsal pár slov. Nařizovala předat list policejnímu ministru.

,K čertu! Už je šest!‘ řekl, když slyšel odbíjení. ,Sbohem, madame Junotová.‘

S těmi slovy přistoupil znovu k mé posteli, sebral papíry, štípl mě přes pokrývku do nohy, usmál se na mě s onou grácií, která mu rozjasňovala obličej, a odcházel, přičemž si křiklavě a falešně, i když měl jinak krásně znělý hlas, vyzpěvoval:

,Ne a ne, to nejde

Mít dítko milejší,

dítko milejší, to potěší...‘

A tak dále. Byl to jeho oblíbený nápěv...“

Laura tvrdila, že by tuto zvláštní návštěvu pustila z hlavy, nebýt konce onoho dne.

„Navečer kolem deváté se ke mně První konzul přiblížil a šeptl mi:

,Jdu k bráně Bougival.‘

,Nevěřím vám ani slovo,‘ odpověděla jsem stejným tónem. ,Příliš dobře víte, že ublížíte Francii, když se vám tam něco přihodí; jestli ještě něco takového řekněte, povím to paní Hortensii.‘

,Jste blázínek,‘ opáčil a štípl mě do ucha, načež zahrozil prstem. ,Jestli se pokusíte jediným slůvkem naznačit, do čeho jsem vás zasvětil, rozhněvám se a navíc mi způsobíte starosti.‘

,Ta poslední poznámka stačí, generále.‘

Díval se na mne...“

Jistěže prozradit cosi Hortensii Beauharnaisové, nyní Bonapartové, stále však Josefínině dceři, by klidu domácnosti neprospělo...

Nazítří ráno se ovšem Bonaparte objevil znovu u dveří Lauřiny ložnice, které mu její komorná otevřela, stejně jako včera se usadil u nohou její postele, tentokrát s jakýmisi novinami, prolistoval je, zažertoval s ní, doporučil jí, ať nespí s otevřeným oknem, složil několik poklon, opět ji štípl do nohy a odešel, přičemž si znovu cosi falešně notoval.

„Zavolala jsem svou komornou. Ta žena byla u mne ve službě teprve krátce. Bez jakéhokoliv vysvětlování jsem řekla, že jí zakazuji otvírat, pokud u mne kdokoliv v tak časnou ranní hodinu zaklepe.

,Ale madame, co když to bude První konzul?‘

,Nechci být tak časně ráno buzena ani Prvním konzulem, ani kýmkoliv jiným. Udělejte, co jsem vám řekla.‘

Den se podobal všem ostatním...,“ pokračovala stále se stejným příběhem Laura, dodala však, že ji toho dne Bonaparte pozval na pozítří v deset ráno na malý lov a poté na snídani.

Navečer nedokázala mladá žena usnout, vše se jí honilo hlavou a cítila, že se do čehosi nechtěně zaplétá. Opakovala sice příkaz Karolíně, své komorné, aby nikoho nevpouštěla, a dokonce jí nařídila, ať dveře do ložnice pečlivě zavře a zamkne, nakonec ale usoudila, že nejlepší bude lepší vzít si klíč k sobě.

„Potichu jsem tedy vstala a prošla pokojem služebné, která odfukovala jak píšťaly varhan, a překvapilo mě, že dveře byly stejně nezavřené jako navečer. Klíč byl sice v zámku, ale nikdo s ním neotočil. V té chvíli jsem měla doopravdy vztek, ovládla jsem se však. Tichounce jsem dveře pootevřela, klíč vytáhla, zavřela a otočila na dva západy, odnesla jej do svého pokoje a ulehla, aniž by se mi povedlo usnout. Hodinky jsem si vzala k sobě a sledovala pohyb ručičky. Když dospěla k šesté, uslyšela jsem v chodbě kroky Prvního konzula. Zastavil u dveří a zaklepal, avšak mnohem tišeji než v minulých dnech. Chvíli čekal, a pak zaklepal znovu. Moje komorná se nejspíš vzbudila a já slyšela, jak mu říká, že jsem si vzala klíč. Neodpověděl jí a odešel.

Když hluk jeho kroků na schodišti, které vedlo ke kabinetu, dozněl, oddechla jsem si, jako kdyby ze mne spadlo velké břímě, dokonce jsem se opět rozplakala. Vnímala jsem Prvního konzula jako svého bratra a cit, který jsem k němu dosud chovala, nebyl víc než hluboký obdiv. Viděla jsem v něm spíše svého otce, byl ochráncem mého manžela, jeho oporou a i Junot k němu cítil hlubokou oddanost. Jak se asi bude dívat na tak ohavné podezření, které vzklíčilo jen z toho, že on si přišel popovídat s tou, kterou znal jako dítě a skoro viděl, jak se narodila? Jistě, jenže jsem si řekla, že ostatní by na tu věc nehleděli jako na nevinnost. Už jsem si všimla uštěpačných pohledů, jiní se naopak tvářili až příliš blahosklonně (neboť v těchto ohledech přebývá korupce hned vedle moci) a rozhodla jsem se, že si nic takového nevysloužím.

Řekla jsem komorné, ať zavře dveře ode mne k sobě, načež jsem usnula. (...) Spala jsem dosti hluboce, když se dveře rozlétly a já spatřila Prvního konzula.

,To se bojíte, že vás zavraždí?‘ řekl uštěpačně a tak hlasitě, aby mě zbavil obav (...) a z mé tváře mohl vyčíst, že jsem spíš nahněvaná než pokorná. (...) Napoleon na mne upřel pohled orla i sokola naráz (...).“

Pak připomenul vyjížďku v koleskách, naplánovanou na toto ráno, a dodal, že ji přišel vzbudit, aby byla včas připravená.

„A ježto tu nejste mezi hordou Tatarů, není třeba, abyste se takhle zabarikádovávala,“ dodal nahněvaně, načež odkráčel, tentokrát beze zpěvu.

„Podívala jsem se na hodiny, ukazovaly devět a já byla nešťastná. V tuto hodinu běhaly všechny komorné tam a zpět po domě, aby sloužily svým paním, a bylo nemožné, aby ho alespoň jedna z nich neviděla vstoupit či odcházet, což stačilo, aby se o tom dozvěděl celý zámek. Kladla jsem si ale otázku, jak vešel dovnitř.

Zavolala jsem si slečnu Karolínu a ptala se jí, proč se neřídila mými rozkazy. Odpověděla mi, že si První konzul otevřel univerzálním klíčem a že se mu ve vstupu do mého pokoje neodvážila zabránit.

Nic jsem té dívce neřekla, nepochopila by mě...“

Den byl opět klidný, pozdě navečer se však vrátil ze čtyřdenní cesty Junot a ani on, ani nikdo jiný nestihl jeho příjezd Prvnímu konzulovi oznámit. Laura tušila nepříjemnosti, pokusila se manžela přesvědčit, aby odjeli ještě v noci do Paříže, manžel ale tak pozdní odjezd odmítl a jí nezbylo než opět vše zamknout. Trnula strachy, že Bonaparte opět zabuší v nevhodnou hodinu na dveře, a tiše doufala, že konečně pochopil, leč marně:

„Odbilo půl šesté, když na konci naší dlouhé chodby zazněly kroky Prvního konzula. Srdce se mi zprudka rozbušilo. Život bych dala, kdyby byl Junot v Paříži. Chtěla jsem ho zneviditelnit, schovat, nebyl už ale čas; ještě minuta a Napoleon je u mých dveří...! (...) Bála jsem se a ten strach ve mně probouzel vůči Prvnímu konzulovi hněv, i když bych se měla hněvat hlavně na sebe. (...)

Dveře se hlučně otevřely.

,Jakže! Vy ještě spíte, madame Junotová! Den lovu! Říkal jsem vám...‘

Při těch slovech podnikl První konzul vše potřebné k tomu, aby došel k posteli. Nadzvedl závěs a znehybněl při pohledu na postavu tak známou, na obličej nejvěrnějšího a nejoddanějšího přítele...! Jsem si skoro jistá, že to pokládal za přelud. Junot se začal budit a pohlédl na Prvního konzula s údivem...“

Andoche byl svému generálovi naštěstí oddán doslova bezmezně a zcela bezelstně uvěřil Bonapartově omluvě, že chtěl jeho choť vzbudit, aby nezmeškala ohlášený lov. První muž Francie pak dodal, že si teprve nyní povšiml, jak velice se hodiny v jeho ložnici předcházejí, nebo v Lauřině opožďují... Nato odešel a naivní Junot ještě vychvaloval jeho dobrotu!

Dopoledne pak Bonaparte Lauru požádal, zda by si mohla k němu přisednout do kolesky.

„V úsměvu, jímž ta prostá slova provázel, byl výraz, který se mi nelíbil. Beze slova jsem nasedla (...) a malý, lehký povoz zamířil napravo, do aleje, která vedla k jedné bráně parku. Věděla jsem, že První konzul zůstane ve voze jen po dobu cesty k zámku, pak že vsedne na koně, ten čas mi ale připadal velice dlouhý a z mnoha důvodů bych ho raději viděla jinde.

Když jsme byli zámku na dosah, (...) První konzul se ke mně nahnul, zkřížil si ruce na prsou a pravil:

,Myslíte si, že jste duchaplná?‘

Mlčela jsem. Opakoval to:

„Myslíte si, že jste duchaplná, že ano?‘

Odpověděla jsem, neboť tón byl jasně tázací a pevný, byť odměřený. Vůči takovému muži bych se cítila ztracená, kdybych měla důvod, aby mě uvedl do rozpaků.

,Nemyslím, že bych překypovala duchem nad průměr, myslím si ale, že nejsem slabomyslná.‘

,Slabomyslná ne, ale pošetilá.‘

Mlčela jsem.

,Můžete mi vysvětlit, z jakého důvodu jste nechala manžela u sebe?‘

,Vysvětlení je jasné a stručné, generále. Miluji Junota, jsme oddáni a já se domnívala, že na tom, když zůstane manžel u své ženy, není nic skandálního.‘ (...)

,Byla láska jediným důvodem, pro který jste si nechala muže u sebe?‘

,Ne, generále. Co když jsem měla jiný důvod (...), co když jsem si všimla, že návštěvy v tak časnou ranní hodinu mohou mladou ženu mého věku kompromitovat v očích těch, co tu rovněž bydlí, a rozhodla jsem se přijmout opatření, aby to přestalo...‘

Nikdy nezapomenu, jaký měl v té chvíli Napoleon výraz. Rychle se v něm střídaly pocity, z nichž ale nebyl žádný špatný.“

Rozhovor, reprodukovaný v memoárech, trval ještě dosti dlouho, to hlavní ale už bylo řečeno, a když Laura požádala o dovolení Malmaison opustit, dostala je. Odejela s Junotem, který z toho příliš nechápal, ještě téhož dne navečer...

Pokud si vévodkyně d’Abrantès historku, zaplňující celou dlouhou kapitolu, nevymyslela, šlo o jasný galantní pokus, o průzkum bojem, jenž byl odražen. Mnozí o pravdivosti pochybují, ne nadarmo se Lauře říkalo vévodkyně Abracadabrantès, aby bylo zřejmější, kolik historek si vyčarovala, jisté však je, že onoho léta 1801 dostala domácnost Junotů od Prvního konzula okrouhlou částku a Andoche povýšení z brigádního na divizního generála. Byl to projev jakéhosi pokání či mírného studu nad podivným dvořením, které nemělo daleko do trapnosti?

A bylo něco podobného u Bonaparta neobvyklé?

Uvidíme časem, že ne tak zcela...

Summary: Extract from my book (czech, of course) Napoleon and Women (the chapter from part two with title Strange awakening of Laura Junot...; funny story from year 1800 or 1801)

4 komentáře:

Theodor řekl(a)...

No tak to je tedy ohavné, štípat po ránu mladou paní přes pokrývku do nohou. Představte si, kdyby si císař včas nevšiml a poštípal manžela!
Docela rád bych znal i další průběh rozhovoru v kolesce, abych si ujasnil, jaké že se to v císaři střídaly "pocity, z nichž ale žádný nebyl špatný".
TG

jiri kovarik řekl(a)...

Skvělá představa... Skoro mi připomenula úvodní scénu z "Ženy v pokušení"; bylo by to vskutku překvapení... Laura ovšem byla od Bonaparta na leccos zvyklá, znala z vyprávění, jak požádal její matku (přítelkyni a vrstevnici JEHO natky) o ruku... :-))))

zuzana řekl(a)...

Mně připadá obzvláště nemravné, že na ni chodil dělat dojem v pět!!! ráno.

jiri kovarik řekl(a)...

Jiná doba, jiný mrav, ale pět ráno by bylo i na mne moc, ať už v aktivní či pasivní roli. Možná bych si v rozespalosti nakopl malíček o roh postele s nebesy a bylo by po touze...:-)