DOBRODRUŽSTVÍ RYTÍŘE PARDAILLANA

Máte rádi romantické historické romány ve stylu Alexandra Dumase staršího, Paula Févala (Hrbáč), Theophila Gauthiera (Kapitán Fracasse) či Prospera Mériméa (Kronika vlády Karla IX.)? Já ano, přiznávám, že jsem jimi téměř odkojen, Tři mušketýry jsem poprvé četl snad ve třinácti a dodnes jim patří v několika vydáních (to podle ilustrátorů) čestné místo v mé knihovně. Když jsem uměl trochu francouzsky a začal navštěvovat Francouzskou knihovnu ve Štěpánské v Praze, objevilo se tam jako novinka paperbackové vydání deseti svazků veleromantického cyklu s názvem Les Pardaillan, Pardaillanové. Prokousával jsem se prvními díly velmi těžce, leč zaníceně a neúnavně, neboť příběh i hrdinové se mi velmi zalíbili a doba děje byla víc než poutavá. Šlo o časy náboženské války ve Francii před, během i po Bartolomějské noci, v nichž rytíř Pardaillan, jeho svérázný otec (jakož i nerozlučný pes Píšťalka) čelili nástrahám královny Kateřiny Medicejské, vévody de Guise a mnoha dalším, z nichž se v literatuře obvykle dělají padouši... Byl to pravý příklad knih, jimž se říká romány kápě a meče, a celý cyklus napsal Michel Zévaco (1860 až 1918), jeden z posledních velkých autorů tohoto žánru, ve Francii stále vydávaný a mnohokrát zfilmovaný (přičemž nejznámější zůstávají dva filmy z 60. let minulého století s Gérardem Barrayem v hlavní roli, jak napovídá snímek; oba šly i v naší Tv). Před nějakým časem jsme se s vydavatelstvím AKCENT domluvil a první dva svazky přeložil, což mi dělalo obrovskou radost, neboť jsme si plnil jeden mladický sen. Ano, po letech mi text připadal místy trochu naivní, leč Zévaco s historií zas nemanipuloval tolik jako Dumas a psal téměř stejně elegantním, místy humorným stylem. Ta radost byla tak velká, že jsem překlad doplnil i poznámkami a doslovem, jak to ve skutečné historiii bylo. Malá ukázka textu (z dosti dlouhé kapitoly XXXVIII prvního dílu, která má poetický název Obléhání hostince U bušícího kladiva) vám napoví, oč v knize jde a jak je psána; pokud by vás zlákala, myslím, že si ji u AKCENTu můžete stále objednat (prolink na kontakt je v nadpisu).

Jen co se Pardaillan u stolu uvelebil, konstatoval tři věci. První byla, že skrze lehké záclonky na výplni dveří může sledovat vše v sále, který se zvolna vyprazdňoval, druhá, že když zlehka dveře pootevře, uslyší, co se řekne u stolu, bohatě prostřeného pro pana vikomta d’Aspremont. Třetí pak souvisela s poznáním, že pes, který vskutku cynicky a bez sebemenších výčitek požíral to, co bezostyšně ukradl, má nádherné zuby.
Nejprve si pomyslel:
„Musím si prohlédnout obličeje těch ctihodných měšťanů, s nimiž se důstojníci pana maršála de Damville stýkají.“
Poté dodal:
„Jsem vskutku zvědav, co si budou ti pánové povídat!“
Třetí myšlenka vypadala takto:
„Hrome, nechtěl bych mít za nepřítele přítele svého pana syna!“
Následkem toho Pardaillan upravil záclonku, aby viděl, dveře pootevřel, aby slyšel, a psa pohladil, aby se s ním spřátelil.
Píšťalka, jenž právě spolkl poslední kůstku z posledního stehýnka zaječího zadku a olizoval si tlamu, zavrtěl ocasem a hlasitě zaňafal. Zaroveň začal starého rváče očihávat, což byla operace, kterou prováděl zvolna i rozvážně jako někdo, kdo se učí.
Když bylo učení u konce, zavrtěl se ocas poněkud živěji a zaznělo nové ňafnutí.
„Vida, vida! Zdá se, že už jsme se seznámili,“ poznamenal Pardaillan. „Dobře, Rozumím ti! Teď mi vyprávíš, žes ve mně poznal přítele svého přítele. U čerta, jsem přece jeho otec!“
Sál už byl takřka prázdný, když Pardaillan skrze záclonky uviděl, jak vcházejí tři osoby. Poznal tu, která šla jako první: byl to Orthès, vikomt d’Aspremont.
Vikomt se rozhlédl a učinil nahněvané gesto. Vypadalo to, že hledá někoho, kdo tam není. Tři muži usedli ke stolu, který Pardaillan předtím uvolnil, a jeden z nich pravil:
„Crucému se muselo něco stát, jindy nechodí na schůzky pozdě.“
„Vida!“ řekl s Pardaillan. „Ti lidé se nevidí poprvé.“
„Tady je!“ zvolal náhle vikomt, který seděl čelem ke dveřím a zády k salonku.
Vskutku, v té chvíli Crucé vcházel. Rázoval přímo k těm třem, sedl si ke stolu a pravil:
„Jdu z Louvru..., proto to zdržení!“
„Ach, ano!“ prohodil Pezou a hrubě se zasmám. „Byl jste u králíka, u toho vychrtlého Karlíka?“
Což u něho, který byl sám malý a vychrtlý, představovalo víc než drzost.
„A co!“ ohradil se Crucé. „Jsem jeho klenotník a navíc i zbrojíř. Šel jsem mu prodat skvěle vylepšenou arkebuzu..., jednu z těch, které zanedlouho vyzkoušíme, jak doufám!“
„A co na to král?“ chtěl vědět Orthès, v jehož hlase zaznělo trochu netrpělivosti.
„Král má v hlavě jen mír. Král by chtěl, aby se všichni objali. Katolíci s hugenoty, nevěřící s věrnými sluhy církve by si měli přísahat přátelství, bratrství, oddanost a věrnost! Král už poslal kurýra k panu de Coligny! Král napsal i královně Navarrské! Král chce provdat svoji sestru za Jindřicha z Béarnu! To řekl král, pánové!“
„Dobrá, dobrá, však ho brzo naučíme zpívat jinou písničku!“ zamručel vikomt.
Crucé však pokračoval:
„Nic z toho by mi ovšem nezabránilo přijít včas. Zpozdil jsem se, abych viděl až do konce zvláštní scénu, podivnou a skoro k neuvěření. Odehrálo se to přímo v Louvru!“
„Popište nám ji,“ prohodil Kervier, „a jestli bude dobrá, dám ji do některé z knih, co prodávám.“
„Pospěště si, Crucé,“ zamračil se vikomt, „protože vám musím sdělit pokyny pana maršála.“
„Víte, že nejsem žádný mluvka,“ pravil Crucé, „mám radši činy. Tahle historka ovšem není jen pro pobavení. Nevyprávím vám ji jen tak, ani kvůli Crucého knihám, ale proto, že je do ní zapleten náš maršál, jak uvidíte...“
„Vskutku, pana de Damville si zavolali ke králi.“
„A víte vy, proč?“ pokračoval Crucé. „Karlík chtěl usmířit Damvilla s Montmorencym, doufal, že si oba bratři padnou do náruče. Však jsem vám říkal, že je králík posedlý mírem! Král všem nařídil, ať z kabinetu odejdou. Poslouchal jsem za dveřmi a uslyšel výkřiky, jenže rozumět nebylo skoro ničemu, když tu se objevila královna Kateřina a prošla předpokojem. Vévoda d’Anjou ji upozornil, že král poskytuje soukromou audienci, ona ale pokrčila rameny a pousmála se...! Krátce řečeno, vstoupila a dveře nechala otevřené. Přistoupili jsme k nim všichni, Anjou, Guise, Maugiron, Quélus, Maurevert, Saint-Mégrin a kromě nich i Nancey a jeho gardisté, které přivedla královna s sebou. Král se bouřil, královnu ale neumlčel a ona ukázala prstem na mladíka, který provázel Montmorencyho, načež ho obvinila ze zrady, urážky majestátu a útoku na vévodu d’Anjou. Král zblednul, či spíše zežloutnul. Pak dal rozkaz, aby toho Pardaillana zatkli...“
„Cože! Pardaillana!“ vykřikl d’Aspremont a vyskočil ze židle.
Starý rváč se v kabinetě zachvěl a nastražil uši.
„Ale ovšem!“ pokračoval Crucé. „Tak se ten mladík jmenuje.“
„Pardaillan je ale starý, i když se má k světu. Znám ho, měli jsme se spolu bít!“
„Mladý, pane vikomte, docela mladý! Montmorency má pěknou společnost!“
„Ale ne, nepatří k Montmorencymu, je Damvillův! Popletl jste to, špatně jste slyšel i viděl!“
„Viděl jsem dokonale. To, co říkáte, nasvědčuje, že jsou dva Pardaillanové. Vy znáte toho vašeho, já zas toho svého, a už nějaký čas. To on překazil tu věc u Dřevěného mostu! Tohle ale nechme stranou... Abych to dopověděl, ve chvíli, kdy král vydal rozkaz k Pardaillanovu zatčení, jsme tam všichni s Quélusem v čele vpadli. Jenže ten zběsilec zlomil Quélusovi meč, serval mu baret, v té vřavě ještě stihnul vychrlit pár urážek, načež vyskočil z okna a zmizel. Maurevert po něm vystřelil a minul. Mignons i Nancey vyběhli v tu ránu z Louvru, běželi ho hledat a mají jej zatknout, ať ho objeví kdekoliv. Povídám vám...“
Dál se Crucé ve svém líčení nedostal. Dveře do salonku se totiž rozletěly a čtyři stolovníci před sebou spatřili starého Pardaillana, sice trochu bledého a s knírem zježeným, leč s úsměvem na rtech. Nesmírně zvořile je požádal:
„Panové, dovolte, bych prošel. Mám velice naspech!“
Stůl mu vskutku překážel v cestě.
„Pane de Pardaillan!“ zvolal překvapený Orthès d’Aspremont.
Tři měšťané na rváče překvapeně zírali.
„Z cesty, u Piláta! Říkám, že pospíchám!“
Ve stejné chvíli Pardaillan prudce odstrčil stůl; láhve popadaly, mísy se srazily, vztekem bledý d’Aspremont tasil a mával rapírem ve vzduchu, přičemž vykřikoval:
„Bůh mě zatrať, ať spěcháte, nebo ne, tuhle urážku mi splatíte!“
„Pozor pane,“ odsekl Pardaillan, „mívám ohavný meč, když spěchám. Věřte mi, nechme to na jindy!“
„Tady! Hned!“ řval vikomt. „Taste, pane, nebo vás napadnu!“
„Nejste galantní, pane Orthèsi, vikomte z Aspremontu! Budiž! Ale,“ dodal Pardaillan se zaťatými zuby a syčícím hlasem, „budete toho litovat!“
To už stáli oba protivníci v sále ve střehu, služebnictvo volalo o pomoc, Lubin drmolil jedno oremus za druhým, krásná paní Grégoirová omdlela a zbylí pijáci vytvářeli kolem zápasících kruh.
D’Aspremont podnikl hned ze střehu zuřivý výpad, Pardaillan zaklel, neboť utržil zranění na ruce, a krev tekla, což způsobilo, že se nářek služebnictva změnil ve vyděšený řev. V téže vteřině starý rváč cítil, jak mu prsty tuhnou a ruka těžkne; meč mu málem vypadl... Popadl jej levačkou, načež zaútočil na soupeře sérií výpadů tak zuřivých i metodických, až d’Aspremonta, který na ústupu překotil několik stolů, přitiskl ke zdi.
Hádka v hostinci nebyla v oněch časech, které se hemžily zabijáky, ničím výjimečným. Výkřiky Landryho, jemž se bál o svoje nádobí a činil gesta naznačující, že by si rval vlasy, kdyby nějaké měl, i vřískot služebnictva přilákaly před Devinière menší dav.
Pardaillan, jak jsme už řekli, přitiskl d’Aspremonta ke zdi.
Odehrálo se to tak rychle, že mnozí ze svědků oné scény viděli pouze sérii záblesků a svistů. Pak se zablesklo naposledy a bylo vidět, kterak se d’Aspremonta láme v pase i jak z něho prýští proud krve. Pravé rameno měl probodnuté skrz naskrz.
Pardaillan bez jediného slova zasunul krví zrudlý meč, vyšel ven, rozrazil dav a rozběhl se.

Summary: About my traduction of the french novel Les Pardaillan by Michel Zévaco.