K R Á L O V N I N N Á
H R D E L N Í K
(Le collier de la reine)
Tři roky po
"Josefu Balsamovi", se Dumas rozhodl pokračovat v osudech hlavních
postav a "Pamětech lékařových". Tentokrát sáhl po proslulé aféře,
která několik málo let před Francouzskou revolucí rozhýbala celou francouzskou veřejnost.
Pokračování dobrodružství historické postavy hraběte Cagliostra zde autor
spojil s románovými osudy doktora Gilberta, sourozenců Taverneyových a řady
drobných hrdinů, známých už z mnohasvazkového románu předchozího.
V dalších letech Dumas k "Pamětem
lékařovým" připojil nové svazky. Román se jmenoval "Ange Pitou"
stejně jako hlavní hrdina, obyčejný chlapec z lidu . V češtině vyšel pod
názvem "Dobytí
Bastilly“. K dobrodružstvím Cagliostra, Ange Pitoua a Andréy de
Taverney, se Dumas
vrátil ještě v "Hraběnce de Charny". I toto dílo už bylo spíše
románově zpracovanou freskou prvních let Francouzské revoluce.
Čeští vydavatelé k této románové kronice
volně přiřazovali další svazky a cyklu dali titul "Drama Francie". "Rytíř
de Maison-Rouge" líčil poslední pokusy vysvobodit uvězněnou Marii
Antoinettu (přičemž zde byla určitá vazba na jeden z predikátů Filipa de
Taverney de Maison Rouge, postavy z "Pamětí lékařových"), "Modří
a bílí" vyprávěli o bratrovražedném boji mezi republikány a royalistickým povstalci
z Vendée a Bretaně, "Bratrstvo Jéhu" se odehrávalo v době Bonapartova
vzestupu a "Vlčice z Machecoulu" líčila poslední royalistická
povstání ve Francii.
HRABĚNKA DE LA MOTTE
Jak zničit královnu?
Aféra s pohádkově nádherným briliantovým náhrdelníkem byla
poslední kapkou, definitivně diskreditující v očich lidu manželku francouzského
krále Ludvíka XVI. Marie Antoinetta se v náhrdelníkové aféře ocitla
nevinně jako oběť podvodníků a trestuhodná nešikovnost královských úředníků
jakož i krále samotného způsobila, že jméno královny Francie bylo vláčeno
blátem.
Dumas v "Královnině náhrdelníku" v nevinu
Marie-Antoinetty nevěřil! Jako dítě revoluce a republiky v královně viděl
rozmařilou ženu, která přece jen byla zčásti do aféry zapletena! Z
Balsama-Cagliostra učinil hlavního organizátora nebetyčného skandálu a svěřil
mu roli zednářského velmistra, klestícího tak cestu z rozbití trůnu. Ve
skutečnosti sehrál Cagliostro v aféře dost podružnou roli a hlavní místo na
dramatické scéně patřilo mimořádně schopné podvodnici Jeanne de Valois,
hraběnce de La Motte. Ta, na rozdíl od románu, nikdy nebyla královninou
přítelkyní a důvěrnicí ani na vteřinu!
Jeannino dětství a mládí v mnohém mohlo připomínat dětství
paní du Barry. Stefan Zweig napsal, že byla dcerou venkovského šlechtice
Jacquese de Saint-Rémy, pijana, profesionálního pytláka a tyrana všech okolních
sedláků. Nezmínil už se o tom, že Jeannin otec byl přímým potomkem Henriho de
Saint-Rémy, levobočka krále Jindřicha II.
"Můj otec byl, madam, z rodu Saint-Rémy de Valois, a tato
větev pochází přímo z panovnického rodu de Valois...S tímto jménem žil v
ústraní a bídě ve svém zapadlém kraji... U dvora si nikdo nevzpomněl, že daleko
od výsluní trůnu živoří potomek starého rodu francouzských králů... Můj otec
zemřel mezi nejubožejšími trpícími nešťastníky, v chudinském špitále Hotel-Dieu
v Paříži."
Takto dojemně líčí svůj původ
Dumasova Jeanne de La Motte. Její dětství jistě nebylo záviděníhodné.
Pan de Saint-Rémy měl vskutku v žilách jisté procento krve
vymřelé královské dynastie Valois, dělal jí však pramalou čest. Jeannu a její
dva sourozence zplodil s jakousi služkou a o děti se nestaral. Špinavé a
bezprizorné nemanželské ratolesti povedeného aristokrata běhaly bosé po polích,
kradly, za kus chleba pásly krávy a toulaly se.
"Když jsem měla oči celé uplakané, dovlékla mě matka ke
dveřím domu. Vyhlédla si prvního slušně vypadajícího chodce, nakázala mi, abych
onu větu odříkala, jinak že mě utluče k smrti..."
"Jakou větu jste musela
říkat..."
"Tuto: Pane, slitujte se prosím nad chudákem sirotkem
nebohým potomkem Jindřicha z Valois," vysvětlila Jeanne.
Po smrti pana de Saint-Rémy se z jejich matky stala
prostitutka. Jeanně bylo kolem osmi let, když ji u cesty za burgundskou vsí
našla zuboženou markýza de Boulainvillier, žena pařížského soudce.
Urozená a soucitná dáma cestovala ze Štrasburku do Saverna,
otrhaných dětí nepochybně u cesty viděla dost a dost, toto ji však zaujalo
podivně formulovanou žádostí.
"Darujte almužnu vnučce francouzských králů",
oslovila Jeanne s dobře nacvičeným reklamním trikem paní markýzu a ta, dojatá
tragickým osudem, umístila na své náklady děvče i její sestru do slušného
penzionátu.
Zaopatření asi nebylo luxusní,
Jeanne se učila švadlenou, prala, žehlila, poklízela, a ve věku, kdy se začala
žensky zaoblovat, byla umístěna do kláštera pro šlechtické dívky.
V klášteře Jeanne de Saint-Rémy
dlouho nevydržela. Jednoho dne přelezla zeď a i se sestrou se znovu dala na
toulání. To prý už vyrostla v hezkou blondýnku s modrýma očima a pěkným
poprsím.
 |
| Hraběnka de la Motte |
"Mezitím zemřela madame de Boulainvilliers. Ještě před
smrtí mě provdala za dobrého a statečného vojáka, pana de la Motte," dojímala dál své posluchačky románová hraběnka a
podobně nejspíše přikrašlovala skutečnost i Jeanne de La Motte historická.
Měla štěstí, v Bar-sur-Aube se do ní zahleděl královský
četnický důstojník Nicolas de La Motte. Nakonec si Jeanne vzal a pouhý měsíc po
svatbě se stal otcem dvojčat.
Pan de La Motte byl asi tehdy čestný muž, navíc klidný,
povolný a podle dobových parametrů nenáročný. Svou paní, s níž byl ženat od
roku 1780, se snažil v rámci možností učinit šťastnou. Nepokojná Jeannina krev,
touha po bohatství i pramalé morální zábrany brzy královského policistu svedly
na scestí.
Mladá žena se nejprve vydala za svou ochránkyní markýzou de
Boulainvillier. Nalezla ji na zámku Saverne ve společnosti galantního a
libertinského církevního knížete Louise de Rohan. Zda se nechala velmi světským
kardinálem svést, to není pro další události podstatné. Jisté je, že přes
Rohana vedla cesta k zaplacení dluhů domácnosti La Mottových i k hodnosti
kapitána dragounů pro Jeannina chotě.
"Doufala jsem, monsignore, že
se Vaše Eminence ráčí rozpomenout, z jakého jsem rodu..."
"Proto jsem se domníval, že
přijmete ode mne tento skromný dům jako dar..."
"Přijmout tento dům, Eminence? Vy mi ho dáváte jako
dar?" zvolala hraběnka a srdce se jí prudce rozbušilo pýchou i
chtivostí...
Dumas sice nechal de Rohana seznámit s La Mottovou mnohem
později, prelát však byl v románu i ve skutečnosti galantní a štědře uznalý
muž.
V nové hodnosti začal pan de La Motte rychle sám sebe
titulovat hrabětem a Jeanně, která jej napodobila, k tomu všemu připojila
nadmíru zvučný a nápadný predikát de Valois. Urozenost a lepší postavení vyžadovaly
vyšší reprezentaci. La Mottovi se odstěhovali do Paříže a tady si projali dům,
který byl spíše palácem. Snažili se vynahradit si předchozí skrovnou existenci
a snili o bohatství ještě větším. Pokoušeli se oslnit společnost, dávali
hostiny na vypůjčeném stříbře a stále víc zabředávali do dluhů. Věřitelé,
zaslepení nejprve titulem hraběnky z Valois, pak pohádkami o
"restitucích" od královny a nakonec zneklidnělí, že po splátkách není
vidu ani slechu, začali naléhat.
Jeanne de La Motte nezbylo než udělat to, co Dumas sice věděl,
kompozičně mu to však do "Královnina náhrdelníku" neladilo. Vydala se
hledat štěstí ve Versailles. Doufala, že se nad její situací královna Marie
Antoinetta slituje stejně jako dobrotivá markýza Boulainvillierová. Získat však
u panovnice audienci nebylo vůbec nic jednoduchého. A na protekci či rentu
čekaly tak nepřehledné řady prosebníků před ní... Paní de La Motte nic
nevyvedlo z míry. Rozjela se do Versailles a s citem pro režii zamířila v
doprovodu chotě místo ke královně ke komnatám Madame Elisabeth. Tady upadla do
předstíraného bezvědomí. Pan de La Motte začal zdánlivě bezhlavě pobíhat kolem
, vykřikovat hlasitě manželčino jméno... až dosáhl zvýšení stávající renty!
Na dluhy to zdaleka nestačilo, hraběnka omdlela tedy zanedlouho
znovu, tentokrát v předpokojích paní d´Artois, manželky králova bratra . Ani to
na uspokojení věřitelů nebylo dost. Třetí mdloba paní de La Motte zastihla v
Zrcadlové galerii versailleského zámku, v přelidněném sále si však královna
ničeho nevšimla a celá komedie nebyla k ničemu.
Omdlévat do nekonečna se nedalo a vidina vězení pro dlužníky
také nebyla lákavá. Paní de La Motte de Valois se rozhodla sehrát velkou hru a
hrát va banque. Bylo třeba najít zlatou slípku, pořádně bohatého člověka, na
jehož důvěřivosti by se dalo vydělat jmění. Paní hraběnka si nikoliv náhodou
vzpomněla na Jeho Eminenci, kardinála de Rohan.
K Rohanovi už nedorazila jako nedávno vyzdvižená chudinka. V
Paříži přece měla vlastní dům, služebnictvo, přátele, majordoma a sekretáře. Už
tady si budovala pověst, že se těší přízni a přátelství Jejího Veličenstva.
Podporovala vlastní důležitost v cizích očích, chlácholila tak věřitele a jako
pravá šlechtična rokokové doby předstírala okázalý nezájem o peníze, tedy
hlavně ty splatné.
Ludvík de Rohan, královský almužník a člen Francouzské
akademie, přijal rozkošně pikantní hraběnku a s radostí i pýchou ji představil
svému novému příteli, učiteli, mistru, božskému a tajemnému Alessandrovi de
Cagliostro, po němž pařížská společnost doslova šílela.
To, že Rohan propadl Balsamovu kouzlu, nebylo ničím
výjimečným. Zednářství bylo v módě, získávalo si osoby z nejvyšších kruhů, muže
slavné i ty, kteří se teprve proslavit měli. Zednářem byl vévoda de Luxembourg,
Washingtonův spolubojovník markýz de La Fayette či pozdější revolucionáři
Mirabeau, Brissot, Condorcet, Bailly, Desmoulins, ba i velký tribun revoluce
Jean-Paul Marat.
"Tak jako všichni podvodníci i Cagliostro a madame de La
Motte se na první pohled poznávají. Od Cagliostra, zasvěceného do veškerých
kardinálových tajných přání, se madame de La Motte dozvídá nejskrytější
Rohanovu touhu: stát se prvním francouzským ministrem...", vypráví Stefan
Zweig.
Ano, Cagliostro-Balsamo byl od roku 1780 v Rohanových službách
a za téměř čtyři roky věděl o lehkovážném, povrchním, velmi světském,
pověrčivém a ješitném prelátovi vše. Pro Jeho Eminenci vyvolal Velký mág duchy
krále Jindřicha IV., velkého osvícence Montesquieua a Rohanových předků. Média
knížete ujišťovala, že on je tím nejpovolanějším a největším, kdo jména
církevních magnátů Richelieua, Mazarina a Fleuryho propojí do skvělé
kardinálsko-ministerské čtveřice.
Pan de Rohan přemýšlel o způsobu, který by jej k ministerskému
portefeuille vynesl. Samozřejmě jej napadlo to, k čemu měl jeho naturel
nejblíže.
O Ludvíku XVI. se vědělo, že má mnohem raději lov či
zámečnické a kovářské práce než intimní chvíle s Marií Antoinettou. Ba bylo
známo , že řadu let zůstalo manželství nenaplněno a královnin bratr
Josef II. musel velmi diskrétně a naléhavě francouzského krále donutit k
jistému chirurgickému zákroku, který by konzumaci manželství dovolil.
Doba a prostředí byly plné sladce erotických idylek, tak
výmluvně ztvárněných Watteauem či Fragonardem, bukolického namlouvání,
rafinovaného milování bez lásky, zachyceného v Laclosových "Nebezpečných
známostech". Bohužel, král na nic z toho nebyl.
Královna ovšem v pastýřských rokokových hrátkách udávala tón a
ač osobně nevinná, upadala vinou svého okolí do mnohých podezření. Jeho
Eminence pan de Rohan byla přesvědčena, že pro elegána a zběhlého milovníka
jako on není nemožné stát se královniným milencem. Pak by, podobně jako Jules
Mazarin, dosáhl nejvyšší moci. Obdivován svou milenkou a světem, by vedl
Francii na vrchol slávy.
V cestě ovšem stála drobnost. Marie Antoinetta pana de Rohan
bytostně nesnášela! Už z dob, kdy Rohan býval vyslancem u vídeňského dvora
Marie Terezie.
Vídeň nebyla zvyklá na francouzské libertinství. To, že se
kníže po návratu z lovu vyválel s dvěma holkami v zarostlém vídeňském příkopu,
by Paříž přešla s úsměvem, v podunajské monarchii se ale takové chování
netrpělo.
Ani Rohanovy lechtivé anekdoty ve vídeňských salónech
nesklízely takové salvy smíchu. Jeho Eminence si navíc dovolila žertovat na
účet mladé arcivévodkyně, budoucí francouzské královny! Ba dokonce si později
troufla naznačit jisté pletky Marie Antoinetty s vévodou Karlem d´Artois,
bratrem jejího muže.
Korunu všemu Rohan nasadil
poznámkou v jednom listě: "Její koketerie připravuje milenci snadnou
cestu, aby uspěl..." napsal o své budoucí královně.
Marie Antoinetta nikdy kardinálovi onu větu neodpustila. Na
rozdíl od královny Dumasovy, která praví, co by skutečná Marie Antoinetta
nebyla schopna vyslovit:
"Hraběnko, řekněte panu de Rohan, že bude ve Versailles
vítán a že bych mu sama chtěla poděkovat..."
Roku 1774 nechala Marie Terezie knížete de Rohan z postu
vyslance pro nevhodné chování vyexpedovat. O tři roky později získal veselý
prelát úřad velkého almužníka, který Marie Antoinetta chtěla dát jinému. Jeho
Eminence upadla do nemilosti definitivně a neodvolatelně.
Mnohé z toho všeho Jeanne de La Motte věděla. Kardinálovy
ambice a snaha odčinit předchozí prohřešky mohly otevřít zlatý důl. Ke královně
sice paní hraběnka přístup neměla, nikdy s ní nepromluvila slůvko, to však mohl
Rohan těžko vědět, neboť u dvora vítán nebyl a pokud se zde dík úřadu či
povinnostem objevil, panovnice jej okázale ignorovala.
Jeanne občas před Jeho Eminencí utrousila poznámečku či
důvěrnou historku, dokládající, jak blízkou přítelkyní jejího Veličenstva ona
je. Pan de Rohan návnadu spolkl. A začal věřit, že by se paní de La Motte mohla
za něj u královny přimluvit.
"Je třeba, abych si královnu usmířil, a znaje její
šlechetnou a milosrdnou duši, jsem připraven financovat ze své pokladny její
dobré dílo...", sdělil královnině "přítelkyni".
Zabil jsem dvě mouchy jednou ranou, myslil si kardinál, když
vstupoval do kočáru. Tahle dáma má tolik důvtipu, že si otočí královnu kolem
prstu zrovna tak, jako si otočila mě, říká si
Dumasův Rohan a mne si ruce.
Paní de La Motte měla knížete tam, kde jej potřebovala mít.
Začala Rohana zpracovávat. Na její naléhání (neboť Její Veličenstvo to
pohoršuje) se kardinál zřekl veselé společnosti a začal žít příkladným životem
muže církve.
"Promluvím o vašich bohulibých úmyslech s Jejím Veličenstvem",
slíbila jednoho dne paní hraběnka, " a vy jí pak předáte jistou sumu,
neboť její osobní pokladna je prázdná".
Tehdy vstoupil na dosud komorní scénu další aktér, rodinný
přítel La Mottových a milenec paní domu, bývalý policista, oficiálně sekretář,
Marc-Antoine Rétaux de Villette. Pan sekretář hbitě vyrobil první falzum v
tomto příběhu a dík jeho obratnosti mohla hraběnka de La Motte doručit knížeti
královnin list.
"Jsem okouzlena, že vás už neshledávám hříšným. Nemohu
vám zatím poskytnout žádanou audienci. Až to okolnosti dovolí, dám vám vědět.
Buďte diskrétní," stálo v listě.
Jeho Eminence byla na vrcholu blaha, oněch pár mlhavých vět
nepochybně skrývalo příslib velké budoucnosti. Nejodvážnější sny se začínaly
naplňovat!
Rohan se objevil u dvora a byl schopen přísahat, že oko Jejího
Veličenstva na něm spočinulo mnohem milostivěji. Začal financovat královniny
dobročinné skutky.
Peníze samozřejmě končily v
domácnosti La Mottových. Paní hraběnka také nepřišla zkrátka, Eminence štědře
odměnila její námahu.
Hra ale nemohla trvat věčně. Kardinál za čas začal žádat
hmatatelnější důkaz královské přízně. Jeanne neměla na vybranou. Buď musela hru
ukončit a oželet tučné příjmy, nebo byla nucena vymyslet další akt.
Palais-Royal vybudoval jako svůj palác Richelieu a věnoval jej
Ludvíku XIII. Později se v něm usadil bratr Ludvíka XIV., Filip
Orléanský. V dalších desetiletích se podloubí a zahrady paláce zalidnily
módními obchody, herci a herečkami ze sousední Komedie, proslulými kavárnami,
velkými kurtizánami, veřejnými domy i švadlenkami, která si pánskou společností
přivydělávaly. Statistiky říkají, že v té době chodilo podloubými Palais-Royal
na šest stovek lehkých děvčat všech cenových kategorií.
Jeanne de La Motte právě sem poslala svého muže na lov. V
červenci 1784 pan Nicolas nalezl, co hledal. Dívku kolem šestadvaceti let,
vysokou, mírně při těle, s římským obličejem, dlouhou šíjí, hezkými zuby s
většími horními řezáky, blondýnku s modrýma očima a poněkud převislým dolním
rtem. Slovem osobu, který by za jistých okolností mohla připomínat Marii
Antoinettu.
Dívka se jmenovala Marie-Nicole Leguay-Dessigny a byla
modistkou. Paní de La Motte si inkognito tip svého chotě prohlédla a byla
spokojena. Jeho Eminence se konečně mohla dočkat vytoužené schůzky s královnou.
 |
| Mladá Marie-Antoinetta |
Hraběnka de La Motte Marii-Nicole oslnila příslibem pro chudou
dívku omračující sumy patnáct tisíc livrů . Švadlenka za to musela udělat
maličkost. Královna prý nutně potřebuje prokázat laskavost ve chvíli a na
místě, které oboje určí její přítelkyně paní de La Motte.
Pak pod jménem slečny d´Oliva převezli modistku do Versailles,
oblékli ji do mušelínových šatů, přes napudrované vlasy dali široký klobouk,
naučila ji pár gest a na 11. srpna pozvala La Mottová knížete Rohana k tajnému
dostaveníčku v zámeckých zahradách.
Ve Venušině hájku, kolem něhož dnes proudí tisíce turistů,
čekala ve tmě kolem desáté hodiny poněkud roztřesená slečna d´Oliva s růží v
ruce na pokyn své dobrodějky. S tváří ukrytou v dominu ji provázela paní
hraběnka, v pozadí riskantní akci jistili Rétaux de Villette a pan de La Motte.
Roztoužený, nadějí a tužbami přeplněný Rohan se přiblížil k
postavě v bílém a klesl s kloboukem v ruce na kolena. Slečna d´Oliva mu podala
růži a hlesla :
"Víte, co to značí !".
Dumas nechal schůzku pozorovat náhodným
svědkem:
Šlechtic se rychle sehnul do trávy, zvedl se, uctivě se
uklonil a uháněl, jako by za ním hořelo, jinak ani nelze jeho útěk popsat.
Na úprku ho však zarazil hlas královniny družky. Když se
zastavil, tlumeně na něj zavolala.
"Počkejte."
Skutečná scéna, jak ji zachytily soudní protokoly, byla v
jádru stejná, jen aktérů se jí zúčastnilo víc, neboť Velký vypravěč úsporně
vynechal další komplice La Mottové.
Kardinál "královně"
okouzleně děkoval, vrhl se dívce k nohám a ta, protože na něco takového ji
scénář nepřipravil, poděšeně couvla.
Mottová i její komplicové viděli, že se hra vymyká z rukou.
Jeden z nich ztropil hluk, Rétaux vyběhl ze křoví a potichu na La Mottovou
volal:
"Blíží se sem Madame a
hraběnka d´Artois!"
Paní de La Motte okamžitě uchopila
modistku za ruku a odváděla ji pryč.
Divadlo se zdařilo, Rohan v nejmenším nepochyboval, že od
královny obdržel projev nejvyšší přízně a příslib nejtajnějších přání. Když mu
hraběnka de La Motte za několik dní sdělila, že královna potřebuje 150 000
livrů na chudé, Jeho Eminence co nejrychleji částku v hotovosti předala.
Za pár měsíců se situace opakovala a kníže neváhal dát do
zástavy rodinné stříbro, jen aby co nejrychleji požadovanou sumu v hotovosti
měl.
Domácnost La Mottových po těchto injekcích jen vzkvétala, pan
kardinál musel odcestovat do Alsaska a ani nebezpečí odhalení tedy nehrozilo.
S jídlem narůstala chuť. Pro paní de La Motte se stalo
pokušení neodolatelným, když jeden z jejích milenců, jakýsi Laporte, přinesl
mimořádně interesantní zprávu o velkých těžkostech královských klenotníků
Boehmera a Bassenge. Ti z dlouho vykupovaných nejkrásnějších diamantů vytvořili
pohádkový briliantový náhrdelník, jeden z nejnákladnějších klenotů v lidské
historii.
Pak vyjmula z pouzdra náhrdelník z diamantů tak velkých, tak
čistých, tak zářivých a tak obratně volených, že jí připadalo, že jí připadalo,
jako by po jejích krásných rukou tekly praménky fosforu a plamenů. Náhrdelník
se vlnil jako hadí tělo a zdálo se, že každá jeho šupina je bleskem.
"Ó, to je nádhera," vydechla královna, když mohla
konečně promluvit. "Učiněná nádhera," opakovala si a oči jí plály, ať
už odleskem zářivých démantů, nebo z pomyšlení, že takový náhrdelník nemůže mít
žádná jiná žena na světě... líčí Dumas
pohádkový šperk v rukou Marie Antoinetty.
Šperk byl božský a cena astronomická. Své dílo už Boehmer a
Bassenge nabídli paní du Barry, králi, španělskému dvoru i movitým
soukromníkům, klenot však začínal být neprodejný. Cena milion šest set tisíc
livrů byla nad možnosti smrtelníků.
Marie Antoinetta náhrdelník viděla
a prohlásila, že Francie potřebuje víc válečné lodě než šperky.
"Jestli Vaše Veličenstvo
odmítne, nezbyde mi než se utopit v Seině," vzdychal pan Boehmer.
"Vstaňte, nemám ráda takové výkřiky, čestní lidé nemají
zapotřebí prosit na kolenou," prohlásila královna, šperk ale nekoupila.
"Král mi chtěl náhrdelník darovat, už jsem jej odmítla.
Víc o tom nemluvte. Zkuste ho rozebrat, prodat a netopte se!" dodalo Její
Veličenstvo.
Laporte historku paní de La Motte vyprávěl někdy v prosinci
1784. O pár dní vznešená "královnina přítelkyně" klenotnickou firmu
navštívila a nechala si slavný šperk ukázat. Samozřejmě usilovně přemýšlela,
jak princi Rohanovi provést vrcholný kousek.
Královským obchodníkům, zoufalým z mrtvého kapitálu a rostoucích
úroků za půjčky z koupě diamantů, připadala jak anděl spásy. Slíbila, že se
královnino rozhodnutí pokusí změnit. Pak Jeho Eminenci doručila do Alsaska
"královnin" list.
"Chvíle, kterou si přeji, ještě nenadešla, pospěšte však
s návratem kvůli tajemství, které mne zajímá a které mohu svěřit jen vám.
Hraběnka de La Motte vám jej za mne sdělí...,"
říkalo další falzum pana Rétauxe.
Bez meškání a dychtivě poháněl kardinál kočího do Paříže.
Hraběnka samozřejmě knížete instruovala, že Její Veličenstvo si přeje maximální
diskrétnost. Královna prý tolik po náhrdelníku touží, vzhledem k jejímu
soukromému rozpočtu je to ale momentálně nemožné. Byla by škoda , aby Boehmer a Bassenge tak krásný šperk rozřezali. Kdyby Její Veličenstvo našlo
spolehlivého přítele a ručitele, koupilo by náhrdelník na dvou až tříleté
splátky...
"Její Veličenstvo myslelo na vás...," dodala výmluvně paní de La Motte a Eminence rytířsky
přikývla.
"Vsaďme se, že královna by udělala ministrem člověka,
který by dokázal zařídit, aby se ten náhrdelník stal do týdne součástí její
toalety," stavěla Rohanovi vzdušné zámky
La Mottová v románu.
Jediný, s kým Rohan věc
konzultoval, byl Cagliostro. Balsamo se poradil s orákulem.
"Takové jednání je hodno prince... a zpečetí královnin
vděk pro dobro Francie a jednoho dne tak pro zemi i celé lidstvo zazáří
výjimečný kardinálův talent,"
zavěštil velký mág.
Po takové věštbě už mohla Mottová klenotníkům oznámit, že má
kupce.
Koncem ledna 1785 byl obchod uzavřen. Kardinál podepsal kupní
smlouvu na milion šest set tisíc livrů ve čtyřech splátkách na dva roky. Pak,
ve snaze mít alespoň nějaký doklad, vždyť kupoval tajně v královnině jméně,
požádal La Mottovou o souhlas a písemné potvrzení Jejího Veličenstva. Dostal
zpět klenotnickou smlouvu, na níž bylo připsáno:
"Souhlasím" a pod tím krátký podpis "Marie
Antoinette de France".
Podpis Marie Antoinetty opět vyhotovil Rétaux. Prokázal málo
šikovnosti, v životě totiž královnino písmo neviděl. Jeho Eminence ovšem byla
nesmírně naivní a důvěřivá. Rétaux se nenamáhal zjistit, jakým jménem a formou
se královna podepisuje. Kardinála naprosto nezarazil do nebe volající nesmysl,
ono "de France" za jménem. Královna se nikdy nepodepisovala jako
Marie Antoinetta Francouzská, panovnice tak nikdy nečinily a bylo s podivem, že
to královský almužník nevěděl!
Dne 1. února klenotníci přivezli náhrdelník, od Rohana jej
převzala paní de La Motte, a tím byl osud bájného šperku zpečetěn. Ještě téhož
dne jej trojice podvodníků rozebrala a za krátký čas se brilianty začaly v
Anglii prodávat.
Románová historie náhrdelníku se značně liší od skutečné,
která je v mnohém dramatičtější. Jak to vyprávěl Dumas? V jeho podání není La
Mottová tak velká podvodnice, chce se jen dostat na výsluní. Rohan náhrdelník
koupí, královna o tom ví a je mu vděčná. A pak se objeví, teprve až ve dvou
třetinách "Královnina náhrdelníku", Cagliostro, a chce okamžitě na
Rohanovi splatit starý dluh půl miliónu livrů:
"Bože, madam," vzdychla Jeanne, "všechno je
ztracené, pan kardinál už peníze nemá."
Královna se vztyčila, jako by ji
zasáhla rána.
"Už...nemá...peníze,"
vypravila ze sebe trhaně.
"Madame, kdosi uplatnil pohledávku, s kterou pan de Rohan
už nepočítal. Byl to čestný dluh a tak ho zaplatil."
Zadlužený Rohan volá královnu na pomoc, Marie Antoinetta
požádá o úvěr a král úvěr zamítne.A královna s lítostí Boehmerovi a Bassengemu
náhrdelník vrací. Posílá jim ho po paní de La Motte, kterou ty diamanty svedou
na scestí:
Sedla si na pohovku s diamanty obtočenými kolem ruky, hlava jí
hořela, vířily v ní zmatené myšlenky, které Jeannu chvílemi děsily... Pak se
najednou její pohled zklidnil... Nepostřehla, že se podobá člověku, který
vkročil do močálu... Byly dvě hodiny ráno.
"Sežeň mi fiakr," poručila služebné, "a
nebude-li žádný vůz k mání, obstarej nosítka."
Netrvalo ani deset minut a fiakr zastavil před domem, kde žil
pamfletista Réteau de Vilette.
Jenže skutečná Jeanne takhle pokušení nikdy nepodlehla. A
královna nikdy Rohanem na dluh koupený šperk neviděla. Kníže Rohan totiž
kupodivu netrval na tom, že šperk předá osobně. Stačilo, aby se Jeanne odvolala
na a jeho diskrétnost a choulostivost celé operace. Jeho Eminence se tedy
spokojila pohledem přes prosklené dveře, za nimiž jakýsi muž pronesl heslo
"Ve jménu královny" a kazetu od La Mottové převzal.
 |
| Kardinál de Rohan |
Teprve za hodný čas začal kardinál projevovat jisté
pochybnosti. Při velkých audiencích se šperk na královnině hrdle neobjevil.
Mottová knížeti vysvětlila, že královně je trapné nosit šperk dříve, než jej
alespoň zčásti splatí. Půl roku vydržel Rohan čekat, půl roku se živil jen nadějemi,
plných šest měsíců nežádal další důkazy přízně a nepodivoval se nad královninou
lhostejností!
Domácnost La Mottových vesele hýřila. Zdálo se to
neuvěřitelné. La Mottová musela vědět, že vše se jednoho dne provalí. Počítala
nejspíše s tím, že Rohan raději zaplatí, než aby ze sebe před dvorem a celou
Evropou udělal hlupáka všech hlupáků. S čím nekalkulovala, byli pánové Boehmer
a Bassenge!
Splátka první čtvrtiny měla lhůtu do 1. srpna. Tři dny před
termínem paní de La Motte Rohana informovala, že královna je finančně v úzkých
a prosí o půjčku. Ani Rohan takovou hotovost neměl, byl však odhodlán si
půjčit. Naneštěstí mu v tak krátkém termínu nikdo půjčit nechtěl.
Dne 3. srpna zneklidnělý Boehmer vyrazil do Versailles.
Královnu nezastihl a celý zoufalý se svěřil její předčitatelce paní Campanové.
Ctihodná dáma se podivila a klenotníkovi naprosto přesvědčeně sdělila, že Marie
Antoinetta takový šperk nemá a nikdy neměla. Pak na vše zapomněla a bohužel
královně nereferovala.
Zcela zničený Boehmer se svěřil Bassengeovi a ten hned
navštívil pana de Rohan. Jeho Eminence ukázala klenotníkovi královnou
podepsanou listinu. Ani Basengeovi nepřipadal podpis divný.
Teprve 8. srpna si madame Campan vzpomněla na podivnou
návštěvu a Marii Antoinettě ji vylíčila.
Hned nazítří povolala královna klenotníky k sobě. Nařídila, ať
Boehmer a Bassenge vypracují memorandum pro krále, a celou věc hodila za hlavu.
Uvážíme-li že už v červnu v souvislosti s jinými klenoty posílali Boehmer a
Bassenge Marii Antoinettě list, v jehož jednom odstavci vyjadřovali potěšení
nad koupí drahocenného náhrdelníku a královna tuto pasáž nechala bez
povšimnutí, (prý ostatně nikdy žádný list pozorně nepřečetla), spěl celý podvod
nutně k velmi dramatickému rozuzlení.
Královnina lehkomyslnost položila k výbušné aféře doutnák.
Nyní už nebylo nic platné, že paní de La Motte před klenotníky přiznala barvu.
Boehmer a Bassenge se domnívali, že hraběnka lže a královnu kryje. Je až s
podivem, jak špatné mínění o morálce své panovnice její poddaní měli!
Boehmer a Bassenge předložili Ludvíku XVI. své
memorandum. Všem už bylo jasné, že jde o kolosální podvod, viníka však každá
strana viděla v někom jiném.
Králi spis přečetl baron de Breteuil za přítomnosti strážce
pečeti de Miromesnila. Stále ještě šlo vše řešit diskrétně a interně.
Miromesnil radil k nejvyšší opatrnosti, ministr králova dvora de Breteuil však
byl osobním Rohanovým nepřítelem a nyní viděl skvělou příležitost svého soka
zničit. Co všechno zničí kolem, s tím si hlavu nedělal! Mnozí jej dokonce
později podezírali, že byl ve spojení s Cagliostrovými zednáři a aféru
rozdmychal schválně.
De Breteuil přesvědčil tvárného
Ludvíka XVI., aby na Rohana dopadl královský hněv se všemi důsledky. Král
nepochopil, jaká špína tím na monarchii utkví.
S neuvěřitelnou nevšímavostí k důsledkům nechal král zatknout
kardinála de Rohan v den Nanebevzetí Panny Marie, v kněžském rouchu, oblečeného
k celbrování velké mše v kapli versailleského zámku. Impozantnější provalení
aféry na veřejnost by stěží bylo možné vymyslet!
"Pane!" řekl podrážděně král, "odeberte se
okamžitě do Bastilly."
Kardinál se uklonil a řekl naprosto
jasným hlasem:
"V tomto oblečení? V kněžském rouše? Před celým dvorem?
Račte uvážit, Sire, že to vzbudí nesmírný skandál..."
Pan de Breteuil, který stál poblíž, okamžitě uhodl svým
bystrozrakem, že královnino vzrušení, královo rozčilení a kardinálův postoj
znamená zkázu jeho nepřítele.
Král ještě nevyřkl tichým hlasem celý svůj příkaz a už se
rozlehl po chodbě zvučný hlas strážce pečeti, který pohotově zaskočil za
velitele stráží:
"Zatkněte pana
kardinála!", líčí kritickou chvíli Dumas.
Věci dostaly neuvěřitelný směr a rychlý spád. Kardinála za
přítomnosti pana de Breteuil vyslechli v kabinetě král i královna.
"Pane, jak jste se mohl domnívat, že jsem si vás vybrala
k takové věci, a prostřednictvím takové ženy!" zeptala se prý rozhořčeně
Marie Antoinetta.
Při pohledu na kupní smlouvu Ludvík XVI. okamžitě poznal,
že podpis je falešný. Velmi se podivil nad tím, že princ z rodu Rohanů mohl jen
na okamžik uvěřit, že se královna podepisuje jinak než pouhým křestním jménem.
"To snad není ani možné! Takové dětinství!", zvolal.
"Marie Antoinetta Francouzská. Královna je přece dcerou z rakouského
císařského rodu! Skutečně, někdo vás podvedl a okradl. Všechno je falešné,
písmo i podpis!"
V královninu nevinu uvěřil král, nikoliv však veřejnost a
ulice. Dokonce i de Breteuil poslal svého sekretáře k Boehmerovi se slibem, že
dostane šperk zaplacen, pokud stvrdí, že Rohan o jeho koupi s královnou jednal!
Královna, jakkoliv nevinná, trčela ve špíně skandálu až po vrch svého
korunovaného čela. Ještě po více než půl století odrážela Dumasova románová
verze názor veřejného mínění! Rohan odešel do vězení a hned po něm byla zatčena
hraběnka de La Motte. Vzápětí se ocitl za mřížemi hrabě Cagliostro se svou
ženou. V Bruselu dostihla policie slečnu d´Oliva, v Ženevě zatkli Rétauxe de
Villette. Koncem srpna už byli všichni organizátoři podvodu s výjimkou pana de
La Motte v Bastille, odkud je převezli do Conciergerie.
S nepochopitelnou hloupostí rozmazávaný skandál se změnil ve
veřejnou záležitost, místo zvláštního soudu měl aféru projednat soud pařížského
Parlamentu, v němž většina soudců představovala opozici proti králi..
Hraběnka de La Motte při výsleších vše svalovala na knížete de
Rohan a Cagliostra. Pak začala předstírat pomatenost, záchvaty šílenství, před
soudci ze sebe servala šaty, nikdo ji ale nebral vážně. Balsama hraběnka
obvinila, že diamanty zcizil pod záminkou, že je magicky zvětší. Zednářský
velmistr ovšem prokázal, že v inkriminované době organizoval lóži v Lyonu.
Teprve v prosinci, devět měsíců po vypuknutí aféry, zasedl
soud k závěrečnému řízení. Kardinála de Rohan žaloval král ze zločinu urážky
majestátu, tedy zločinu hrdelního. Soudci Jeho Eminenci osvobodili v poměru
hlasů 26 ku 22. Kníže přišel o úřad velkého almužníka a náhrdelník musel
splácet. Rod Rohanů složil poslední splátku až roku 1863! On sám byl vypovězen
od dvora do kláštera v Auvergne. Na druhé straně soud zprostil knížete všech
křivých nařčení a dovolil mu vytisknout jakož i veřejně rozšiřovat rozsudek k
očištění svého jména.
Královniny dopisy pochopitelně soud prohlásil za padělky. Pan
de La Motte byl v nepřítomnosti odsouzen na doživotní galeje. Rétaux de
Villette byl navždy vypovězen z Francie, slečna d´Oliva od dvora (!) a hraběte
Cagliostra zprostili obžaloby v plném rozsahu.
Hněv spravedlnosti dopadl jen na Jeannu de La Motte. Byla
odsouzena ke zbičování katem, vypálení cejchu v podobě písmene "V"
(jako "voleuse", tj. zlodějka) na obě ramena, k oholení hlavy,
veřejnému pokání s provazem na krku a doživotní internaci v ženském nápravném
zařízení Salpetriére.
Trest na nádvoří Conciergerie vykonal kat Charles Henri
Sanson. Ráno vyvedli Mottovou z cely a dva katovi pomocníci ji řvoucí odtáhli
vyslechnout rozsudek. Vyškubla se jim a pro ortel si došla sama. Když soudní
kancelista předčítal, co vše ji čeká, dostala záchvat vzteku a zoufalství.
Pokusila se rozbít si hlavu o dlažbu, v křečích se válela po podlaze, křičela a
pěti lidem prý trvalo dobrých deset minut, než ji zvládli.
Kladla odpor, který nelze popsat. Tato žena, která ještě
nedávno ondlévala při každém citlivějším doteku, vydržela celou hodinu v tvrdém
zápasu s muži, kteří ji mlátili a smýkali jí o zem. Nepřestávala se bránit
aspoň zuřivými výkřiky, když ji násilím vyvlekli ven.
Hraběnku vzápětí vynesli na dvůr, kde v šest ráno stálo jen
málo diváků. Uvázali ji v leže na prkno a během dvanácti ran prutem bylo
zdaleka slyšet, jak proklíná kardinála Rohana. V potrhaných šatech ji pak
připoutali k vypálení cejchu.
Kat držel důtky v rukou. Při
pohledu na ně zapomněla Jeanne svou řeč..., viděla už jen svou potupu a bála se
bolesti.
"Milost! Milost!" zvolala
úpěnlivě.
Dumas neříká pravdu. Neprosila o
milost, nebála se! Stačila do krve pokousat katova pacholka, řvala a přesto
neuronila ani slzu. Pak jí vypálili cejch.
Naposledy se jí podařilo vymanit z katova sevření, obrátila se
s šíleným zábleskem radosti, roztrhla si šaty na prsou a vrhla na kata vyzývavý
pohled. Osudný nástroj, který se blížil k jejímu rameni, se dotkl jejího
pravého prsu a vypálil jí do živého masa potupné znamení. Přestože měla oběť
zacpaná ústa, vydral se jí z hrdla výkřik, který se nedá přirovnat k žádnému
zvuku...
Při převozu do Salpetriére se pokusila vrhnout pod kola
povozu, v cele usilovala o sebevraždu.
Soudcům, kteří
kardinála osvobodili, Paříž tleskala, Rohana a Cagliostra vynesl dav z Bastilly
na ramenou. Nikdo králi ani královně neprojevil nejmenší sympatie. Lilie
majestátu pocákalo bláto procesu, úcta k hlavám monarchie byla pryč, za aférou
doutnal uhlík, z něhož se měl zrodit po třech letech plamen neposlušnosti
Generálních stavů, přísaha v Míčovně, pád Bastilly a začátek konce Bourbonů.
Ani ocejchovaná hraběnka de La Motte v nápravném zařízení
dlouho nepobyla. Po deseti měsících uprchla oknem, voják na stráži, snad
podplacený La Mottem, jí dal mužské šaty, a paní de Valois bez větších problému
utekla do Anglie. Přes nevázaný život, jaký v Londýně vedla, nezapomínala na
pomstu. Krátce po pádu Bastilly vydala pamflet, vracející se k náhrdelníkové
aféře. Marii Antoinettu v něm obvinila z nejhorších zvráceností.
O rok později za poněkud podivných okolností hraběnka de La
Motte zemřela. Jedni tvrdili, že ji zavraždili francouzští agenti, pátrající po
zbytcích nákladu pamfletu. Jiní realisticky dokládali, že paní de La Motte byla
notně opilá a při jedné z orgií prostě nedopatřením vypadla z okna. Zcela
nepravděpodobná je romantická verze třetí, která tvrdí, že smrt paní de La
Motte byla inscenována, aby konečně mohla uniknout pronásledování. Jeanne prý
pod jménem hraběnky Hachettové odcestovala do Ruska, nějaký čas pobývala v
Petrohradu a zemřela až roku 1826 na panství kněžny Golicynové.
Žádné komentáře:
Okomentovat