středa 1. dubna 2020

SKUTEČNÉ OSUDY ROMÁNOVÝCH HRDINŮ A. DUMASE (17)

¨


HENRIETTA ANGLICKÁ

Podivná smrt královy švagrové

Byl červnový den roku 1661, horký a dusný pátek, v němž i v jinak rušném a zábavami kypícím zámku Saint-Cloud život jako by utichl. Pak se náhle salonem ozval bolestný výkřik. Hlasy se násobily. Z nádvoří vyrazili jezdci. A po několika hodinách spěšně přijížděly kočáry s nejurozenějšími hlavami. V doprovodu metresy dorazil král Ludvík XIV. To už se zámkem nesly hlasy: "Madame umírá!" Zvěst se brzy rozlétla po celé Francii. To už byla Madame mrtva.
Zemře-li princezna, a ještě k tomu náhle, vyvolá to vlnu lítosti. A taky dohadů. Naše doba se nijak neliší od od staletí minulých. Dohady i soucit jsou o to větší, je-li princezna mladá, krásná, duchaplná, inteligentní a k tomu všemu nešťastně provdaná za žárlivého, neschopného a navíc zvráceného muže. Tak tomu bylo i v případě podivné smrti princezny Henrietty Anglické, manželky Filipa Orléanského, bratra Ludvíka XIV. Nebo nebylo?
"Nedbala, co si kdo o ní myslí, hledala jen příležitost k dobrodružství. Patřila k oněm hrdinným a odvážným srdcím, jež si libují ve výstřelcích něžnosti a vyhledávají ocel s jakousi touhou, aby ranila.
A tak její pohledy, úsměvy, toalety jako nevyčerpatelné střely pršely....Z tohoto nepřeberného arzenálu vycházely milostné pohledy, políbení ruky a tisíce jiných rozkoší, jež zasahovaly i do dálky - šlechtice v průvody, občany, důstojníky ve městech, kudy jeli, pážata, lid, sluhy. Bylo to všeobecné plenění, neustálé drancování."
Velký vypravěč v mistrovském popisu dodal portrétu z Vikomta de Bragelonne to, co ženu činí pro muže žádoucí. Jinak ji ověnčil všemi výše uvedenými klady, z jejího chotě udělal budižkničemu a z jeho přátel zloduchy. K vyprávění o její smrti ovšem už nedospěl. Jeho románová Jindřiška dojímá touhou po lásce, jejíž naplnění nalezne teprve v rytířské osobě mladého hraběte de Guiche. Osudy skutečné Henrietty nebyly veselé, což je však kromě kruté smrti to jediné, co na ní může vzbudit soucit. Neboť pokud jsou princezny bytosti pohádkové, měla Henrietta Anglická vzor ne ve Sněhurce, ale v její zlé maceše!
Některé princezny nemají lehký život. Zvláště, když se narodí v době, kdy pan královský otec musí bojovat s revolucí ve vlastní zemi a ke všemu prohrává. To byl případ anglického krále Karla I., který roku 1644 utrpěl velkou porážku u Marston Mooru nedaleko Yorku, kde pranic nepomohlo, že se za něj Newcastlovi bělokabátníci dali udatně do posledního vojsky buřiče Olivera Cromwella pobít se jménem krále na rtech Právě v roce této rozhodující bitvy se králi a jeho choti Henriettě-Marii Francouzské narodila dcera, pokřtěná na Henriettu-Annu. Když jí byly dva roky, neměl Karel I. už armádu a jako čestný zajatec se uchýlil pod ochranu skotského vojska. Románové líčení jeho osudů od této chvíle známe z "Mušketýrů po dvaceti letech". Skutečnost se románu až na postavy mylorda de Wintera a zlotřileckého Mordreda podobala.
Dne 23. prosince 1646 vyměnili Skotové vojenskou čest za peníze a Karla I. vydali vzbouřeným parlamentním silám za slib 400 tisíc liber dlužného žoldu. Královna Henrietta-Marie sice chotě nabádala k nesmiřitelnému boji s parlamentní opozicí, sama se však raději s dětmi uchýlila do Francie. Doufala v příbuzenskou pohostinnost, byla přece sestrou zesnulého Ludvíka XIII., tedy tetou Ludvíka XIV. Přišla však do Francie v době zmatků a mnoho si nepomohla.
Královi přívrženci v Anglii zatím rozdmýchali druhou občanskou válku. Útokům Fairfaxovy a Cromwellovy revoluční "armády nového typu" Skotové earla Hamiltona, royalisté sira Langdala a Monroovi Irové neodolali.
"Usekneme mu hlavu i s korunou," prohlásil o králi vítězný Cromwell a soudní dvůr o 135 členech v tomto duchu vynesl rozsudek.
Dne 30. ledna 1649 vystoupil Karel I. s ušlechtilostí a elegancí, která si v ničem nezadala s graciézností na jeho portrétech od Van Dycka, na londýnské popravčí lešení. Komorníka předtím požádal o košili navíc:
"V tomto sychravém počasí bych se třeba zachvěl chladem a někdo by si to vyložil jako projev strachu!"
Pod lešením bohužel v úkrytu nestál hrabě de La Fére a královo poslední zvolání:"Remember!" nebylo určeno Athosovi, ale potomkům a příštím generacím. Princezně Henriette-Anně, králově dceři, bylo tehdy pouhých pět let.
Stejnojmenný syn popraveného krále, Karel II., nemohl řadu let na návrat trůnu ani pomyslet. A Mazarinova Francie, zmítaná Frondou, nebyla pro královskou rodinu nejlepším útočištěm. Královská francouzská pokladna zela prázdnotou, a Mazarin neměl v úmyslu znepřátelit si kvůli rodině anglického krále mocnou Cromwellovu diktaturu. A tak z Anglie vyhnanou a dík katu ovdovělou královnu Henriettu-Marii pronásledovala po většinu exilu bída s nouzí.
Královna prodávala šaty a šperky, rozpouštěla zbyteček dvora a brzo neměla z čeho kupovat jídlo ani otop. Malá princezna Henrietta-Anna trávila zimy svého dětství v posteli, neboť v domě nebylo čím zatopit. Mohla zato sledovat, jak se její matka hádá se svým cholerickým milencem lordem Jermynem. Při těchto sporech padaly výrazy, které se hodily spíše do prostředí tržnice. Urozený lord neváhal dokonce jednoho dne na královnu vztáhnout ruku, za což byl odměněn kopancem do holeně...
Jiný portrét princezny Henrietty
Roku 1658 v Anglii konečně zemřel Oliver Cromwell. Jeho syn Richard diktaturu dlouho neudržel, jako nový lord protektor rozpustil parlament a počátkem května 1659 se vzdal úřadu. V prosinci téhož roku vyrazil velitel armády ve Skotsku George Monk do Anglie. Nebylo třeba d´Artagnanovy románové intervence, vylíčené na počátku "Vikomta de Bragelonna", aby se Monkova šestitisícová armáda v revolucí unavené zemi probila bez problémů do Londýna. Tady Monk začal jednat s royalisty.
Za příslib amnestie a potvrzení majetkových změn se Karel II. mohl vrátit v květnu 1660 na trůn. George Monk možná zradil ideály revoluce, učinil tak ale po zralé úvaze a bez nedůstojného únosu v d´Artagnanově bedně, a zcela jistě zabránil další občanské válce. Henrietta-Anna se mohla s bratrem vrátit. Zatím dospěla na duchu i těle. Malá Minette, jak jí říkali u francouzského dvora, hrající dosud roli Popelky, se změnila ve skutečnou princeznu.
"V té době, o níž mluvíte, byla méně hezká a hlavně též méně hrdá. Zejména tenkrát večer - pamatujete se, Výsosti? - kdy s ní nechtěl král tančit, protože se mu zdála ošklivá a špatně oblečená", připomíná v Dumasově románu rytíř de Lorraine.
Krásy Henrietta Marie příliš nepobrala. Měla bledou protáhlou tvář, příliš vysokou postavu, byla extrémně hubená ("kost ze hřbitova Neviňátek", říkal o ní negalantně Ludvík XIV.), s kulatými zády a jedním ramenem vyšším, neduživá, mdlá a stonavá. Z malého káčátka se žádná labuť nevyloupla. Přesto mladá princezna začala velmi rychle budit obdiv a vášně, za které nemohlo jen její společenské postavení. Tajemství spočívalo v Henriettině šarmu. Živé černé oči plné ohně prý dokázaly zapalovat v mužích plamen, upřeně pozorovat a přitom kus zanícení odrážet. Její hlas vyjadřoval něhu a jemnost, neobvyklou u korunovaných hlav. Byla v něm veselost a cosi, co posluchače uchvacovalo. Princezna se chtěla líbit a dokázala to! Ostatně, šaty vybírala vždy tak, aby nedostatky těla zakryla a hubenost zaoblila!
Rychle zaplněný královský anglický dvůr se snažil dohnat vše, o co jej revoluce ochudila. Rozmařilost šla ruku v ruce s nevázaností, vulgárností a volností mravů až promiskuitní. Dvůr Karla II. pod rouškou vznešených mravů úspěšně soupeřil s nevěstinci City.
Ani princezna Henrietta nezůstala stranou a její nepříliš dlouhý život stihli zaplnit četní milenci: Buckingham mladší, Ludvík XIV., hrabě de Guiche, pan de Rohan, rytíř de Vardes, lord Monmouth. K tomu přistupoval prokazatelně lesbický vztah s kněžnou de Monaco. I satanské černé mše, sloužené na nahém těle a provázené dětskými obětmi, patřily k zábavám princezny, jejíž sobectví, citová chudoba a amorálnost působily za charismatickým vystupováním dosti děsivě. Když porodila dcerku místo očekávaného syna, vykřikla prý:
"Ať ji hodí do řeky!".
Sotva Stuartovci znovu dosedli na trůn, stala se sestra krále nástrojem dynastické politiky. Uběhlo jen pár měsíců a byla dohodnuta svatba. Henrietta-Anna odplula přes La Manche do Francie, kde ji očekával manželský svazek s bratrem Ludvíka XIV. Filipem Orléanským, jemuž podle královské etikety náležel titul Monsieur. V souladu s tím dostala Henrietta titul na stejné úrovni. Stala se z ní Madame.
Mezi řadou šlechticů a dvorních dam princeznina anglického doprovodu vynikal urozeností zejména George Villiers , druhý vévoda z Buckinghamu, zahrnující Henriettu tisícem pošetilostí a otravující okolí stovkami ztřeštěností.
Když princezna dorazila do Paříže, zanechala za sebou po cestě tisíce zamilovaných a přivezla s sebou do města půl tuctu bláznů a dva šílence, říká Dumas a ve svém podání myslí především mladého Buckinghama a hraběte de Guiche.
Byla to tragikomická plavba. Princezna onemocněla a málem zemřela, Buckingham z lásky k Henriettě málem absolvoval souboj s anglickým admirálem. Anna Rakouská ovšem na francouzské půdě s dojetím přivítala syna svého dávno mrtvého zbožňovatele. Zralá žena tušila, čeho jsou Buckinghamové schopni, a po soukromé audienci mladého mylorda s mateřským napomenutím odeslala do Anglie zpět.
O Filipu Orléanském, jehož si Henrietta brala, kolovaly lecjaké řeči. Kardinál Mazarin dobře věděl, jak byl Ludvíku XIII. nebezpečný vlastní bratr Gaston Orléanský, a chtěl Ludvíka XIV. podobných nepříjemností uchránit. Prý se přičinil o to, že v Monsieurově výchově chybělo vše, co zavánělo mužností. Malý Filip nosil dlouho dívčí šatičky, byl obklopen šperky, parfémy a stužkami, jeho společníci se vyznačovali andělsky dívčími tvářemi. Výsledek, ať už záměrný či náhodný, byl jednoznačný.
Monsieur, Filip Orléanský, se stal "princem převrácených", přičemž do homosexuálních praktik jej zasvětil jeden z Mazarinových synovců. Sňatek s anglickou princeznou bral Monsieur jako dynastické břemeno a povinnost. Obřad se konal 30. března 1661, tři týdny po Mazarinově smrti. Když odvedl Filip Henriettu do svatební ložnice, prohodil jeden z jeho dvořanů jízlivě:
"Jen ať se nelekne, až se ona svleče. Nikdy to neviděl!"
Což byl trapný žert, Monsieur se ženám zdaleka nevyhýbal a homosexualita patřila k běžným zvykům té doby.
"Ve Španělsku to dělají kněží, ve Francii grandi a v Itálii všichni!", řekl kdosi o této dobové zálibě.
Sedmnáctiletá Henrietta se stala chotí dvacetiletého Filipa. Manželovi se líbánkové noci zalíbily, okouzlení ale vydrželo jen pár týdnů. Pak se Monsieur od Madame vrátil ke krásným mladíkům svého dvora. Paní de La Fayette prohlásila, že "zázrak zažehnout princovo srdce nebyl rezervován pro žádnou ženu světa", což princezna rychle pochopila a zařídila se po svém.
Král Ludvík XIV., nyní Henriettin švagr, měl tehdy za sebou první velký a spíše platonický milostný román s Mazarinovou neteří Marií Manciniovou. Po bývalé lásce dlouho netesknil. Vladařské povinnosti úspěšně kombinoval s nádhernými dvorskými slavnostmi a pastýřskými radovánkami v parcích zámku Fontainebleau. Bylo přirozené, že Madame dělala královskému švagrovi společnost a její šarm si Ludvíka získal.
Filip Orléanský, Henriettin manžel
Král rychle zapomněl na své bonmoty o Henriettině vychrtlosti a oba se začali během bálů občas vytrácet do soukromého přítmí křovin či besídek. Motivem dvorských radovánek, alegorických hrátek a bukolických selanek s antickými náměty se v krátkosti vedle oslavy krále staly holdy Henriettě.
Madame chtěla být druhou královnou, nebo spíše první, a za tím účelem si připravila přesný plán: dodávala svému domu půvabu hovory, styky a úplnou volností v rozmluvách, pokračuje Dumas svůj příběh.
Pak v Mušketýrech po deseti letech přichází ona chvíle:
"Ubohý králi!" šeptala Madame a lehounce se dotkla královy ruky. On ji uchopil, a aby ji mohl stisknout, a nevzbudil podezření u diváků...ukazoval Ludvík své švagrové dokonávajícího motýla: oba se sklonili, pozorujíce tisíc ok na křídlech a zlatá zrníčka jeho pelu. Ani jeden, ani druhý však nepromluvili; jejich vlasy se dotýkaly, jejich dech se mísil, jejich spojené ruce pálily.
Veselé léto Madame trávila i na tehdejší dobu nezvyklou zálibou, každodenním koupáním v přírodě. Často odjížděla v kočáře a vracela se s králem na koni. Teplé letní večery trávil dvůr projížďkami v loďkách s doprovodem hudby. Do Fontainebleau se přeneslo něco ze zvyků anglického dvora. Král se prý vytrácel s Henriettou, věrní dvořané svého vladaře napodobovali s dvorními dámami a "brzy se něžný koncert vzdechů nesl nad loukami a fontánami".
Takové počínání nemohlo dlouho zůstat utajeno. Těhotná Marie-Terezie, Ludvíkova choť, si stěžovala královně-matce. I Filip Orléanský, žárlivý spíše na svou pověst než ženu, se přidal. Vyčinil Henriettě a vyčetl vše bratrovi.
Král Slunce, jehož lesk se teprve probouzel, pochopil, že pro panovníka je jisté dekorum nezbytné. Madame Henrietta přišla s nápadem pořídit králi pro tento účel zástěrkovou milenku. Měla smůlu v tom, že za čas se Ludvík začal dvořit Louise de La Valliére doopravdy a toto dvoření přerostlo ve vážný cit.
"Viděl jsem to, co deset jiných osob vidělo zároveň se mnou, viděl jsem, že král málem omdlel, když mu La Valliérová klesla do náruče."
Vévodkyně lehce vykřikla; to byla jediná známka jejího tlumeného hněvu.
Henrietta Anglická teď vztekle bledla při zjevných důkazech králova zanícení k jiné. Ludvík XIV. před zraky dvora zůstal s Louisou s nepokrytou hlavou, chránil ji svým pláštěm v letní bouřce, na koni provázel kočár, v němž jela. Rozzuřená Henrietta chtěla svou dvorní dámu vyhnat. Král však žádal, ať to kvůli němu nedělá. Madame nezbylo než hledat náhradu jinde. Kupodivu ji našla poměrně rychle mezi mladíky, obklopujícími jejího chotě. Dumas scénu vylíčil patřičně romanticky:
De Guiche vzdychl... "Ach!" zvolal, klesaje jí k nohám, a líbal je jako nějaké bohyni...
"Jsem žena," řekla ještě tišeji. "Miluji."
Vstal. Rozepjala náruč. Jejich rty se setkaly.
Armand de Gramont, hrabě de Guiche, v té době zhruba čtyřiadvacetiletý, si jistě zaslouží, abychom mu věnovali zvláštní pozornost. Podle paní de La Fayette byl krásný, skvěle stavěný, milý, galantní, mužný a odvážný. Podle jiných tento syn maršála de Gramont nepatřil právě mezi vzory ctností.
De Guiche zaujímal nejméně do roku 1661 přední místo mezi milci Filipa Orléanského, Monsieura si však příliš nevážil. Kromě žen holdoval i "italskému hříchu", byl Monsieurovým milencem a sám si vydržoval pana Manicampa, dalšího mladého krasavce, který byl opět milencem slečny de Montalais. O hraběti de Guiche se u dvora říkalo, že "svou svíčku užívá oběma konci".
Mladý pan hrabě se kromě výše uvedených kladů proslavil i notnou dávkou klackovství a hrubosti. Legendárním se stal jeden z jeho žertíků. Při hře u královny, ve společnosti princů a vévodkyň, ucítil de Guiche jednoho večera, že ruka jeho přítelkyně mu propátrává na těle místo, o němž se obvykle nehovoří. Přikryl ruku kloboukem a pak, když dáma na chvíli odvrátila hlavu, klobouk zvedl. Všichni s výjimkou oné dámy to považovali za velmi povedený žert. Ostatně, dvorské poměry měly daleko do decentnosti. Král si u tabule nijak nebral servítky a bavíval se zlomyslnostmi, při nichž zachvacovala méně otrlé nevolnost. Královna nahlas mluvila o svých měsíčních bolestech či podrobnostech poslední noci s králem...
De Guiche se platonicky nějaký čas dvořil La Valliérové a i on, stejně jako Madame, se cítil poněkud uražen, neboť ctnostná Louisa jej odmítla. Jeho poměr s Henriettou nebylo ovšem možno dlouho utajit. Nejhůře v propletenci nových milostných vztahů dopadl Filip Orléanský. Choť mu poměrem s jeho milencem nasadila dvojnásobné parohy...
Monsieur udělal hraběti de Guiche obrovskou žárlivou scénu. Filip Orléanský byl vlastně politováníhodný muž. Žena jím pohrdala, ponižovala jej, jak se dalo, připravovala jej o přátele, koketovala s jeho vlastním bratrem a spala s jeho milencem... Těžko si představit opuštěnějšího muže! Monsieur hledal přítele a útěchu. Bohužel, při své smůle padl ma člověka ještě bezcitnějšího než byla Madame!
Monsieur leckdy litoval, že tolik podlehl vlivu rytíře de Lorraine, jenž proto zapomínal často na všechnu etiketu...,obával se rytíře stejně, jako ho měl rád... Filip de Lorraine, kterého Dumas rovněž ve Vikomtu de Bragelonne zvěčnil, se narodil roku 1643. Pocházel z vedlejší větve rodu Guise-Lorraine. Jako mladší syn hraběte d´Harcourta neměl mnoho nadějí na dědictví. Stal se maltézským rytířem, řádové regule mu však nevyhovovaly a rozhodl se získat majetek i postavení u dvora.
Andělská tvář dvacetiletého rytíře Monsieura uchvátila a de Lorraine zaujal na dvoře Filipa Orléanského postavení favorita. Říkalo se, že pro svého pána a dobrodince organizoval ty nejdivočejší zábavy a výstřednosti. Monsieur tančil s Lorrainem v ženském převleku, oba pojídali omeletu na nahém těle plukovníka languedockého regimentu Wallona (plukovník si stěžoval, že to velmi lechtalo), v domě kurtizány La Neveu tropili takový poprask, že zasáhla policie. Monsieura a rytíře Lorraina to urazilo a pan komisař byl nucen odprosit, nikoliv urozené muže, ale holá pozadí všech dívek z domu La Neveuové.
Hrabě de Guiche, Henriettin milenec
Monsieurovy výstřednosti Madame rozčilovaly a ona si postěžovala králi. Rytíř de Lorraine však nemínil připustit, že by Henrietta mohla mít na svého chotě jakýkoliv vliv, od toho záviselo jeho postavení. Filip, rozzuřený, že Madame útočí na jeho favorita, poukázal na Henriettin vztah k de Guichovi. Dokonce pohrozil, že Madame pošle zpět k jejímu anglickému bratrovi. A de Lorraine už se samozřejmě postaral, aby králově švagrové znepříjemnil notně život. Ta naopak nasadila všechny páky, aby nenáviděného Lorraina dostala ze svého domu. Roku 1670 se jí plán zdařil. Tady rámec Dumasových "Mušketýrů po deseti letech" končí:
Král povolal de Guiche ke dvoru a poslal pryč rytíře de Lorraine, až se z toho Monsieur rozstonal. Madame odcestovala do Londýna, kde se velmi horlivě přičiňovala, aby...byla podepsána spojenecká smlouva mezi Francií a Anglií a anglické lodi, podporované několika miliony francouzského zlata, podnikly hrozivou výpravu proti loďstvu Spojených provincií Nizozemských.
Kolik dramat a intrik se za těmito několika řádky skrývá...!
Už od prvních let po návratu Karla II. na anglický trůn usiloval Ludík XIV. o spojenectví s monarchií Stuartovců. Roku 1668 byla na toto téma obnovena jednání a Madame se stala hlavní zprostředkovatelkou. Francie zvolna opouštěla tradiční Richelieuovu politiku evropské rovnováhy. Ludvík XIV. začínal usilovat o evropskou hegemonii.
Král Karel požadoval za spojenectví enormní finanční částky, které mu měly zabezpečit pevnost trůnu ve chvíli, kdy by zjevně přestoupil proti přání svých poddaných ke katolicismu. Chtěl i vojenskou pomoc Francie v případě, že by země proti němu znovu povstala. Francouzský král zase toužil srazit na kolena Holandsko a k tomu potřeboval anglické spojenectví.
Roztržky v Monsieurově domácnosti nyní hrozily přerůst v politickou bouři a Ludvík XIV. se rozhodl, že tomu učiní přítrž. Příležitost se naskytla, když se smrtí biskupa z Langres uprázdil úřad spojený s tučnými příjmy. K jeho obsazení normálně dával souhlas král. Filip Orléanský se však rozhodl, že tučnou prebendu věnuje bez bratrova souhlasu rytíři de Lorraine.
Madame přiložila polínko a krále to rozlítilo. Dne 30. ledna 1670 nechal rytíře před Monsieurovýma očima v Saint-Germain zatknout. Lorraine byl převezen do Lyonu, Monsieur nejprve omdlel a pak se s pláčem vydal za bratrem. V rozhovoru padaly výhružky nejtěžšího kalibru. Nedostane-li Lorraina zpět, uzavřel Monsieur, odjede s Madame na svůj zámek Saint-Cloud. Aniž to tušil, zasadil králi těžkou ránu. Právě v té době král švagrovou potřeboval nejvíce, jednání o mír s Anglií totiž spěla k vrcholu.
Doslov "Vikomta de Bragelonne" už jen další události letmo nastiňuje:
"Jednejme tedy, Veličenstvo," prohodila Jindřiška.
"Utvoříme spolek!"
"Začněte!"
"Pravíte, že jsem nespravedlivě poslal Guiche do vyhnanství... Guiche se tedy vrátí."
"Dobrá."
"Dále pravíte, že nemám nechat ve vašem domě rytíře de Lorraine, protože dává Monsieurovi špatné rady... Rytíř de Lorraine už vám nebude překážet, ručím vám za to!... A místo, abyste mě znepřátelila s bratrem Karlem, učiníte mi z něho důvěrného přítele"
Rytíř de Lorraine zatím Filipa Orléanského z Lyonu zasypával listy, v nichž dštil proti Madame oheň a síru. Ludvík nechal vězně převézt na ostrov If a zakázal mu jakýkoliv styk s vnějším světem. Madame si mohla poněkud oddechnout. Teď ovšem trávil dny i noci v stesku a obavách o zdraví svého favorita Monsieur. A aby Madame oplatil, začal ji trýznit svérázným způsobem. Pravidelně ji navštěvoval v ložnici tak dlouho, až byla Madame v jiném stavu, což vzhledem k chatrnému zdraví snášela těžce a Monsieur od ní měl na pár měsíců klid... Věru, musela to být domácnost k pohledání!
Jak je z Dumasova "Hraběte Monte-Crista" známo, pevnost If měla velice nezdravé ovzduší. Filip Orléanský brzy pochopil, že pláčem nic nespraví. Když jej ministr Colbert požádal, aby se vrátil ke dvoru, Monsieur se nevzpouzel. Dne 24. února 1670 přijel se chotí do Saint-Germain a byl Ludvíkem obřadně obejmut.
Rytíř de Lorraine, Henriettin nesmiřitelný protivník
Král nyní mohl trávit celé dny s Henriettou redakcemi článků anglo-francouzské smlouvy. Jednání zůstávalo v tajnosti. Bylo domluveno, že král v brzké době odcestuje na inspekci Flander, navštíví přístav a pevnost Dunquerque a tam jaksi mimochodem požádá Madame, aby navštívila v Anglii bratra. Při schůzce královských sourozenců měla pak být smlouva podepsána.
Nezasvěcený Monsieur ovšem začal na Ludvíka XIV. žárlit. Aby jej trochu pacifikoval, dal panovník příkaz k propuštění Lorraina z Ifu. Rytíř odejel do Italie a znovu začal na dálku píchat do vosího hnízda.
Jednoho dne přiběhl rozzuřený Monsieur za králem a udělal Ludvíkovi scénu: jak je možné, že Madame má plout do Anglie, dokonce v diplomatickém poslání, a on, její choť, nejenže není pozván, dokonce ani nic neví!
Král ztrnul. O projektu smlouvy věděl jen on s Madame, sekretář de Lionne, Louvois a maršál Turenne. Monsieurovi ulétlo, že informaci mu dodal de Lorraine a že tomu ji sdělila slečna de Coetquen, jeho bývalá milenka, v téže době i milenka maršála de Turenne.
Ubohý Turenne, jinak věrný služebník monarchie, byl ihned povolán ke králi. Musel přiznat, že slečně de Coetquen v slabé chvíli prozradil, aby se přichystala na cestu, kterou Madame v krátkosti vykoná...
Dne 28. dubna 1670 se třítisícový dvůr vydal ze Saint-Germain do Flander. V Courtrai čekalo na Henriettu osobní pozvání Karla II. Uražený a nepozvaný manžel, který se už předtím snažil svou choť přivést znovu do jiného stavu a tak cestě do Anglie zabránit, se naposledy pokusil návštěvu Anglie zakázat. Poukazoval i na Henriettin zdravotní stav, který nebyl valný.
Princezna v této době trpěla žaludečními bolestmi a ohleduplný manžel, když viděl churavou tvář, soucitně řekl: "Prorokovali mi, Madame, že budu mít více žen!".
Uplynulo pár týdnů, a věta dostal tragický i podezřelý smysl.
Král ovšem nařídil, že jeho švagrová do Doveru popluje. Dne 1. června dal Karel II. na Doverskou smlouvu svůj podpis a Madame se za pár dní triumfálně vrátila do Calais. Ludvík XIV. jí poděkoval,
Monsieur poslal hořký dopis Lorrainovi a rytíř rychle pochopil, že Madame je na vrcholu moci, což znamená, že on se hned tak do Francie nevrátí! Alespoň na dálku popouzel krále i Filipa novou italskou milenkou. Situace byla opět pikantní. Marie Manciniová, nyní princezna Colonnová, odolala sice před časem králi, který by si ji snad, nebýt Mazarina, i vzal, ne však Filipu de Lorraine...
Několik následujících horkých letních dní se nic nedělo. Později mnozí vzpomínali na Henriettin chorobný vzhled po návratu z Anglie. Po scéně mezi králem a Monsieurem, která se odehrála 21. června, vyprávěla slečna de Montpensier, že Madame vyšla ven a vypadala, jako by měla ve tváři vepsánu smrt.
V pátek 27. června však Henrietta opět kypěla energií a šla se vykoupat do Seiny. Když vyšla z vody, stěžovala si náhle, že je jí velmi špatně. Následujícího dne večer konverzovala s paní de La Fayette, která na její přání psala známý román "Kněžna de Cléves". Madame měla na románu zvláštní zájem, v knize totiž chtěla idealizovaně a se změněným koloritem i postavami líčen vylíčit milostný vztah k hraběti de Guiche . Hovořily spolu do půlnoci a Madame si znovu posteskla, že se necítí dobře.
Nazítří vstala Henrietta časně, vyslechla mši a vrátila se do svých komnat. Vzpomínala na nedávnou plavbu do Anglie a znovu ožila. Pózovala malíři, po obědě se natáhla na podlahu (což činila s oblibou) a krátce usnula. Ve spánku měla tak podivně nemocný obličej, že polekaná paní de La Fayette upozornila Monsieura.
Mladý král Slunce
Po probuzení si Henrietta postěžovala na bolest v boku. Pak požádala slečnu de Gamaches, aby jí podala sklenku cikorkové vody. Dvorní dáma chlazený nápoj přinesla v karafě, slečna de Gordon jej nalila do šálku, který používala jen Henrietta, a Madame šálek okamžitě vypila. Ještě jej ani neodložila a chytila se za bok.
"Jaká bolest! Jak mě píchá v boku! Nevydržím to!", vykřikla.
Zbrunátněla, zbledla a požádala:"Odneste mě, nemohu to vydržet!".
Dvorní dámy ji shrbenou cestou do ložnice podpíraly. Při svlékání Madame plakala a sténala. Na loži sebou házela ze strany na stranu a zmítala se v křečích. Přivolaný lékař ostatní uklidňoval, že jde jen o záchvat koliky, který není ničím vážnějším. Madame však byla přesvědčena, že umírá, a žádala zpovědníka.
Přivolaný Monsieur nedával najevo ani obavy ani pohnutí. Henrietta však mluvila, jakoby měla vzápětí zemřít. Prosila za odpuštění a litovala, pokud mu kdy ublížila. Teprve tato slova Filipa Orléanské dojala tak, že nebyl schopen odpovědi. Vzápětí začala Madame znovu bolestí křičet. V krátké pauze mezi záchvaty zřetelně pronesla:
"Ve vodě, kterou jsem vypila, byl jed. Možná si někdo spletl láhev. Potřebuji protijed, protože, vím to dobře, jsem otrávená!".
Zpovědník Madame napomenul, aby nikoho neobviňovala, v komnatě však zavládlo ticho. Cikorkovou vodu dali ochutnat psovi, Madame podali olej jako protijed. Paní des Bordes, která vodu připravovala, ujišťovala okolí, že sama pohár vypila. Sluha přichvátal se zmijím práškem jako dalším protijedem. To už Madame upadla do strnulosti.
Lékař stále tvrdil, že za pacientčin stav ručí. Monsieur tehdy ztratil sebeovládání a vzkřikl, že za zdraví jeho syna se také lékaři zaručovali, a přesto zemřel! Lékaři se radili, doktor Vallot naordinoval klystýr a odjel do Versailles. Dvořané si už začali myslet, že Madame přehání, ta však trpěla a mezi záchvaty zašeptala, že nebýt křesťankou, sáhla by si na život. Dvě hodiny se čekalo, nezmění-li se její stav k lepšímu.
"Kdybyste prodělávali to, co já, nečekali byste tak klidně," zasténala princezna.
K lůžku Madame z Versailles přichvátal král, královna i slečna de Montpensier. Bledá Henrietta s propadlými tvářemi a vystouplým nosem připomínala nebožtíka, přesto se řada dvořanů kolem nerušeně bavila.Jen nemocná na lůžku přestávala myslet na život.
"Vaše Veličenstvo ztrácí nejvěrnější služebnici, jakou kdy mělo," pronesla vyčerpaně.
"První zpráva, kterou ráno obdržíte, bude zvěst o mé smrti!" dodala po krátkém a bolestném nadechnutí.
To už její stav začali brát vážně. Dokonce tak vážně, že přispěchal anglický vyslanec a sháněl se po tajné korespondenci Madame s anglickým králem,jejím bratrem. Dopisy ale už zajistil Monsieur a vzápětí si je vyžádal král. Ubohá žena zatím přijala svátost posledního pomazání. Monsieur, který byl dosud u ní, se otočil a odcházel do svých pokojů.
"To ho už neuvidím?" vyhrkla Madame. Filip se vrátil a loučil se s ní.
Abbé Bossuet ještě stihl Henriettě přiložit ke rtům kříž. Za malou chvíli, po devíti hodinách bolestí, v půl třetí ráno, opustila Henrietta Anglická vezdejší svět. Nad její rakví pronesl týž Bossuet jednu ze svých nejslavnějších pohřebních řečí. Začínala slovy:
"Madame umírá! Madame je mrtva!"
Zesnulou ověnčil tolika ctnostmi, že vlastně vytvořil legendu o krásné princezně, která přežila staletí.
Pro současníky a ještě více pro potomky zůstala Henriettina smrt záhadou. Otrávil ji někdo ? A kdo ? Anglický vyslanec byl přesvědčen, že nikoliv. Po eventuálních vinících se nepátralo, ohledání těla a pitva přítomnost jedu neprokázaly. Nikdo nebyl stíhán.
Prý po tři předchozí roky princezna pociťovala občas v boku intenzivní bolest a musela ulehnout. I onoho dne si stěžovala. Pitevní zpráva však tvrdila, že žaludek byl vpořádku až na malou trhlinu, způsobenou nešikovností a nervozitou chirurga (pitvu prováděl sedmnáctiletý Felix mladší, syn slavného lékaře, a byl to jeho první velký případ). Kdyby tato okolnost nebyla přímo uvedena v protokolu, mohlo by se uvažovat o zanedbaných gastrointestinálních onemocněních, pro které mohla mít studená koupel či sklenice chladné cikorkové vody kritický význam. Jenže lékaři nic takového nepotvrdili.
Už někteří současníci pochybovali, že princeznina smrt byla přirozená a vysvětlení hledali v tom, v co ona sama na prahu smrti věřila.
Jedním z hlavních pochybovačů se stal ve svých "Pamětech" Louis de Rouvroy, vévoda de Saint-Simon. Jeho podezření padlo na toho, kdo Madame nejvíc nenáviděl. Na rytíře de Lorraine! Saint-Simonovo vyprávění podepírá i svědectví další osoby z Monsieurova blízkého okruhu. Konec konců, i Dumas asi této verzi věřil, jinak by jeho Jindřiška na posledních stranách "Vikomta de Bragelonne" Ludvíkovi neříkala:
"Pamatujte si dobře, Veličenstvo: rytíř de Lorraina jednoho dne... Skončím-li jednou špatně, vzpomeňte si, že tím bude vinen rytíř de Lorraine..., ten je schopen všech zločinů!" O otravě princezny Henrietty nepochybovala princezna-kurfiřtka Elisabeth-Charlotta, druhá choť Filipa Orléanského. Co vlastně obě svědectví říkají ?
Rytíř de Lorraine, který pochopil, že návrat do Francie není možný, si v Itálii opatřil jed. Do Paříže jej poslal svým přátelům de Beuvronovi a d´Effiatovi po spolehlivém člověku, který možná ani nevěděl, co doručuje. D´Effiat prý byl onoho 29. června spatřen , jak z příborníku v předpokoji Madame bere dva porcelánové šálky, jeden s vodou a druhý s cikorkovým odvarem. Jed prý vložil do odvaru a sluhovi, který jej zahlédl, namluvil, že má žízeň a na důkaz svých slov druhý šálek vypil. Pak v klidu odešel. O hodinu později dostala žízeň i Madame...
Jenže sluha nemlčel a jeho slova dorazila k uším krále. Ludvík přivolal pana Purnona, majordoma Henriettina domu. Pod slibem beztrestnosti prý Purnon přiznal, že králova švagrová skutečně byla otrávena. Ludvíka zajímalo, zda o věci věděl jeho bratr.
"Ne,Sire!", zněla odpověď. "Žádný z nás tří nebyl tak hloupý, aby mu to řekl. Nedokáže udržet tajemství, prozradil by nás".
Král prý vše ututlal, aby neriskoval skandál a roztržku s Anglií.
Saint-Simonova verze působí nepravděpodobně, princezna-kurfiřtka však lecos potvrdila v dopise své tetě Sofii Hanoverské. Jed prý Lorraine do Francie poslal po provencálském šlechtici Morelovi, který byl v Monsieurových službách. Sám se jí prý přiznal!
Badatelé sice vypátrali, že tento Morel byl Antoine de Maurel, syn zámožných provensálských rodičů, který si roku 1673 zakoupil úřad majordoma Madame a zastával jej do roku 1676, že by však Monsieur i po Henriettině smrti zaměstnával vraha své ženy, to vypadá nepravděpodobně.
Kolem záhadného úmrtí Madame se vynořila nejedna teorie. Zastánci vraždy jsou dodnes stejně početní jako příznivci přirozeného skonu. Důkazy nezůstaly. Zbylá cikorková voda byla neškodná. Hrneček prý ovšem ve zmatcích prvního princeznina záchvatu zmizel a později se objevil pečlivě vymytý. Lorraine prý měl v Římě možnost kupovat u nejlepších travičů. Tvrdí se , že otráven nebyl odvar, ale pouze šálek, potřený jedem z ubrousku. Po použití stačilo porcelán vymýt a pro jistotu nechat přejít plamenem. Ludvík XIV. prý pravdu znal a lékařům při autopsii zakázal ji vyjevit. Proč ne, říkají zastánci otravy, král v proslulé travičské aféře, rozpoutané kolem madame Voisinové , kryl nejednu vysokou osobnost včetně Montespanové samé!
Bylo by však možné, že by král kryl skutečného iniciátora vraždy, rytíře de Lorraine ? Pochopitelná by byla snaha uchránit od podezření vinného či nevinného bratra Filipa. Další osudy rytíře de Lorraine však nasvědčují tomu, že ve Francii nikým podezírán nebyl.
Ani to však zastánce použití jedu neodrazuje. Co když, říkají, šlo o dlouhodobě a pomalu podávaný jed, který byl příčinou letitých potíží Henrietty Anglické? Dokonce se mluvilo i o pomstě Holanďanů za Doverskou smlouvu, namířenou zjevně proti Oranžskému. Chybí ovšem ono latinské Cui prodest! Ano, Madame byla pro mnohé nesnesitelný tvor, komu však mohlo tolik záležet na její smrti, aby ji otrávil! jedna možnost by tu byla. Krkolomná, ale přesto neprověřená! Napadla mě po napsání jiného tajemného příběhu o vězni s hedvábnou maskou.
Teorie Marcela Pagnola o dvojčeti Ludvíka XIV., žijícím na Jersey pod jménem Jacques de la Cloche, vydávajícím se za prince Stuarta a později zapleteném pod jménem Martin do spiknutí proti francouzskému trůnu, říká, že se tento muž s Madame ve Francii setkal a ona o tom napsala do Anglie bratrovi. Karel II. vzápětí odpověděl velice tajemně a dvojznačně. A poslal další závažný list, v němž mohla být totožnost, o níž ani sám de la Cloche dosud neměl tušení, odhalena.
Jisté je, že dopisy mezi Karlem a Henriettou z posledních měsíců před smrtí Madame neexistují. Král Ludvík je prý spálil! Co když se Madame ono strašlivé tajemství o totožnosti Jacquese de la Cloche dozvěděla? Čím mohlo být tajemství, ohrožující krále Slunce i království, v rukách ženy takových vlastností, jakou Madame byla? Nesáhl ke krajnímu prostředku nakonec sám král?...
Otrava: ano či ne? Uvěřit či neuvěřit? Ani moderní francouzské encyklopedické příručky a syntézy nevědí. Řeší to šalamounsky konstatováním, že princeznina krutá smrt byla pravděpodobně způsobena otravou. Na světě zůstává další záhada, na níž s definitivní platností nikdo odpověď nenajde.
Ti z hlavních aktérů, kteří po smrti Henrietty Anglické zůstali, si zaslouží alespoň pár slov.
Armand de Gramont, hrabě de Guiche, byl přes všechny nectnosti statečný voják. Bojoval už dříve u Dunquerque, kde byl raněn, či po de Ruyterově boku na palubě admirálské lodi Zeeven Provincien v tzv. Čtyřdenní bitvě. Jako Henriettin milenec šel z vyhnanství do vyhnanství, otec mu vymohl hodnost vojenského velitele Nancy jen proto, aby syna vzdálil od ožehavých dvorských intrik. Zdá se , že Guiche Henriettu upřímně miloval. Po její smrti nebyl k utišení. Proslavil se přechodem Rýna při prvních válkách Ludvíka XIV. a zemřel, údajně žalem, roku 1673.
Filip de Lorraine se za nějaký čas po Henriettině smrti vrátil do Paříže. Ludvík XIV. si prý jednoho dne zavolal svého bratra a zeptal se:
"Budete milovat toho, kdo vám jej vrátí?"
Od krále šlo o taktický tah, Lorraine měl být zárukou Monsieurovy oddanosti.
U dvora se rytíř odjevil poněkud vyčerpán venerickou chorobou z Itálie. Král jej jmenoval maršálem, po boku Filipa Orléanského rytíř statečně a zdařile válčil s Holanďany a žárlivě střežil své postavení i proti Monsieurově druhé choti. Roku 1688 obdržel nejvyšší francouzský řád Svatého Ludvíka. Už to samo o sobě mluví proti jeho účasti na otravě Madame.
Časem se stárnoucí rytíř stal protektorem mladších a hezčích chlapců v Monsieurově okolí. Pak si prý vzal vlastní sestřenici Beatrici de Lorraine, řečenou slečna de Lislebonne. Bylo mu 53 let a krásku chtěl vnutit jako svůj nástroj Dauphinovi, královu synovi. Po Monsieurově smrti mu dávali pokoje v Palais Royal i tučnou penze. Hrdě vše od syna Filipa Orléanského odmítl. Zemřel 7. prosince 1702 na mrtvici. Byl prý tak chudý, že jej přátelé museli nechat pohřbít na své náklady. Měl sto tisíc écus ročních příjmů, utrácel však víc a jeho lidé jej prý neustále okrádali...
Monsieur, Filip Orléanský, se znovu oženil s bavorskou princeznou, ženou velmi robustní, přesto však podle všeho postrádající jakékoliv sklony k intrikánství. Když ji Monsieur poprvé viděl, vykřikl:
" Jak s ní dokážu spát...?"
Nebýt intrik rytíře de Lorraine, bylo by manželství, v němž Liselotte měla trochu mateřskou roli, vcelku šťastné. Monsieur, vzor zženštilosti a převrácenosti, však měl i klady. V poli byl nesmírně statečný člověk. Na rozdíl od Ludvíka XIV. projevil velké taktické a strategické nadání, které prokázal vítězstvím u Casselu. Jeho žárlící bratr udělal vše proto, aby mu vojenskou kariéru překazil.
Filip Orléanský, člověk v jádru nešťastný, poznamenaný výchovou a historiky příliš nespravedlivě posuzovaný, zemřel na záchvat mrtvice krátce po prudké hádce s Ludvíkem XIV. v roce 1701. Založil podivuhodný rod. Potomky dětí z manželství s Henriettou Anglickou se stali francouzští králové od Ludvíka XV. do Karla X. a králové Obou Sicílií. Z linie druhého manželství pocházel poslední francouzský král Ludvík-Filip , vládnoucí belgická královská dynastie, dynastie savojská, z níž vzešli králové Itálie a konec konců přes Františka Lotrinského i všichni rakouští císařové počínaje Františkem II. a Karlem I. konče.

Žádné komentáře: