¨
HENRIETTA ANGLICKÁ
Podivná smrt královy švagrové
Byl červnový den roku 1661, horký a dusný pátek, v němž i v
jinak rušném a zábavami kypícím zámku Saint-Cloud život jako by utichl. Pak se
náhle salonem ozval bolestný výkřik. Hlasy se násobily. Z nádvoří vyrazili
jezdci. A po několika hodinách spěšně přijížděly kočáry s nejurozenějšími
hlavami. V doprovodu metresy dorazil král Ludvík XIV. To už se zámkem
nesly hlasy: "Madame umírá!" Zvěst se brzy rozlétla po celé Francii.
To už byla Madame mrtva.
Zemře-li princezna, a ještě k tomu náhle, vyvolá to vlnu
lítosti. A taky dohadů. Naše doba se nijak neliší od od staletí minulých.
Dohady i soucit jsou o to větší, je-li princezna mladá, krásná, duchaplná,
inteligentní a k tomu všemu nešťastně provdaná za žárlivého, neschopného a navíc zvráceného muže. Tak tomu bylo i v případě podivné smrti princezny
Henrietty Anglické, manželky Filipa Orléanského, bratra Ludvíka XIV. Nebo
nebylo?
"Nedbala, co si kdo o ní myslí, hledala jen příležitost k
dobrodružství. Patřila k oněm hrdinným a odvážným srdcím, jež si libují ve
výstřelcích něžnosti a vyhledávají ocel s jakousi touhou, aby ranila.
A tak její pohledy, úsměvy, toalety jako nevyčerpatelné střely
pršely....Z tohoto nepřeberného arzenálu vycházely milostné pohledy, políbení
ruky a tisíce jiných rozkoší, jež zasahovaly i do dálky - šlechtice v průvody,
občany, důstojníky ve městech, kudy jeli, pážata, lid, sluhy. Bylo to všeobecné
plenění, neustálé drancování."
Velký vypravěč v mistrovském popisu dodal portrétu z Vikomta
de Bragelonne to, co ženu činí pro muže žádoucí. Jinak ji ověnčil všemi výše
uvedenými klady, z jejího chotě udělal budižkničemu a z jeho přátel zloduchy. K
vyprávění o její smrti ovšem už nedospěl. Jeho románová Jindřiška dojímá touhou
po lásce, jejíž naplnění nalezne teprve v rytířské osobě mladého hraběte de
Guiche. Osudy skutečné Henrietty nebyly veselé, což je však kromě kruté smrti
to jediné, co na ní může vzbudit soucit. Neboť pokud jsou princezny bytosti
pohádkové, měla Henrietta Anglická vzor ne ve Sněhurce, ale v její zlé maceše!
Některé princezny nemají lehký život. Zvláště, když se narodí
v době, kdy pan královský otec musí bojovat s revolucí ve vlastní zemi a ke
všemu prohrává. To byl případ anglického krále Karla I., který roku 1644
utrpěl velkou porážku u Marston Mooru nedaleko Yorku, kde pranic nepomohlo, že
se za něj Newcastlovi bělokabátníci dali udatně do posledního vojsky buřiče
Olivera Cromwella pobít se jménem krále na rtech Právě v roce této rozhodující
bitvy se králi a jeho choti Henriettě-Marii Francouzské narodila dcera,
pokřtěná na Henriettu-Annu. Když jí byly dva roky, neměl Karel I. už
armádu a jako čestný zajatec se uchýlil pod ochranu skotského vojska. Románové
líčení jeho osudů od této chvíle známe z "Mušketýrů po dvaceti letech".
Skutečnost se románu až na postavy mylorda de Wintera a zlotřileckého Mordreda
podobala.
Dne 23. prosince 1646 vyměnili Skotové vojenskou čest za
peníze a Karla I. vydali vzbouřeným parlamentním silám za slib 400 tisíc liber
dlužného žoldu. Královna Henrietta-Marie sice chotě nabádala k nesmiřitelnému
boji s parlamentní opozicí, sama se však raději s dětmi uchýlila do Francie.
Doufala v příbuzenskou pohostinnost, byla přece sestrou zesnulého
Ludvíka XIII., tedy tetou Ludvíka XIV. Přišla však do Francie v době
zmatků a mnoho si nepomohla.
Královi přívrženci v Anglii zatím rozdmýchali druhou občanskou
válku. Útokům Fairfaxovy a Cromwellovy revoluční "armády nového typu"
Skotové earla Hamiltona, royalisté sira Langdala a Monroovi Irové neodolali.
"Usekneme mu hlavu i s korunou," prohlásil o králi
vítězný Cromwell a soudní dvůr o 135 členech v tomto duchu vynesl rozsudek.
Dne 30. ledna 1649 vystoupil Karel I. s ušlechtilostí a
elegancí, která si v ničem nezadala s graciézností na jeho portrétech od Van
Dycka, na londýnské popravčí lešení. Komorníka předtím požádal o košili navíc:
"V tomto sychravém počasí bych se třeba zachvěl chladem a
někdo by si to vyložil jako projev strachu!"
Pod lešením bohužel v úkrytu nestál hrabě de La Fére a královo
poslední zvolání:"Remember!"
nebylo určeno Athosovi, ale potomkům a příštím generacím. Princezně
Henriette-Anně, králově dceři, bylo tehdy pouhých pět let.
Stejnojmenný syn popraveného krále, Karel II., nemohl
řadu let na návrat trůnu ani pomyslet. A Mazarinova Francie, zmítaná Frondou,
nebyla pro královskou rodinu nejlepším útočištěm. Královská francouzská
pokladna zela prázdnotou, a Mazarin neměl v úmyslu znepřátelit si kvůli rodině
anglického krále mocnou Cromwellovu diktaturu. A tak z Anglie vyhnanou a dík
katu ovdovělou královnu Henriettu-Marii pronásledovala po většinu exilu bída s
nouzí.
Královna prodávala šaty a šperky, rozpouštěla zbyteček dvora a
brzo neměla z čeho kupovat jídlo ani otop. Malá princezna Henrietta-Anna
trávila zimy svého dětství v posteli, neboť v domě nebylo čím zatopit. Mohla
zato sledovat, jak se její matka hádá se svým cholerickým milencem lordem
Jermynem. Při těchto sporech padaly výrazy, které se hodily spíše do prostředí
tržnice. Urozený lord neváhal dokonce jednoho dne na královnu vztáhnout ruku,
za což byl odměněn kopancem do holeně...
 |
| Jiný portrét princezny Henrietty |
Roku 1658 v Anglii konečně zemřel Oliver Cromwell. Jeho syn
Richard diktaturu dlouho neudržel, jako nový lord protektor rozpustil parlament
a počátkem května 1659 se vzdal úřadu. V prosinci téhož roku vyrazil velitel
armády ve Skotsku George Monk do Anglie. Nebylo třeba d´Artagnanovy románové
intervence, vylíčené na počátku "Vikomta de Bragelonna", aby se
Monkova šestitisícová armáda v revolucí unavené zemi probila bez problémů do
Londýna. Tady Monk začal jednat s royalisty.
Za příslib amnestie a potvrzení majetkových změn se
Karel II. mohl vrátit v květnu 1660 na trůn. George Monk možná zradil
ideály revoluce, učinil tak ale po zralé úvaze a bez nedůstojného únosu v
d´Artagnanově bedně, a zcela jistě zabránil další občanské válce.
Henrietta-Anna se mohla s bratrem vrátit. Zatím dospěla na duchu i těle. Malá
Minette, jak jí říkali u francouzského dvora, hrající dosud roli Popelky, se
změnila ve skutečnou princeznu.
"V té době, o níž mluvíte, byla méně hezká a hlavně též
méně hrdá. Zejména tenkrát večer - pamatujete se, Výsosti? - kdy s ní nechtěl
král tančit, protože se mu zdála ošklivá a špatně oblečená", připomíná v Dumasově románu rytíř de Lorraine.
Krásy Henrietta Marie příliš nepobrala. Měla bledou protáhlou
tvář, příliš vysokou postavu, byla extrémně hubená ("kost ze hřbitova
Neviňátek", říkal o ní negalantně Ludvík XIV.), s kulatými zády a
jedním ramenem vyšším, neduživá, mdlá a stonavá. Z malého káčátka se žádná
labuť nevyloupla. Přesto mladá princezna začala velmi rychle budit obdiv a
vášně, za které nemohlo jen její společenské postavení. Tajemství spočívalo v
Henriettině šarmu. Živé černé oči plné ohně prý dokázaly zapalovat v mužích
plamen, upřeně pozorovat a přitom kus zanícení odrážet. Její hlas vyjadřoval
něhu a jemnost, neobvyklou u korunovaných hlav. Byla v něm veselost a cosi, co
posluchače uchvacovalo. Princezna se chtěla líbit a dokázala to! Ostatně, šaty
vybírala vždy tak, aby nedostatky těla zakryla a hubenost zaoblila!
Rychle zaplněný královský anglický
dvůr se snažil dohnat vše, o co jej revoluce ochudila. Rozmařilost šla ruku v
ruce s nevázaností, vulgárností a volností mravů až promiskuitní. Dvůr
Karla II. pod rouškou vznešených mravů úspěšně soupeřil s nevěstinci City.
Ani princezna Henrietta nezůstala stranou a její nepříliš
dlouhý život stihli zaplnit četní milenci: Buckingham mladší, Ludvík XIV.,
hrabě de Guiche, pan de Rohan, rytíř de Vardes, lord Monmouth. K tomu
přistupoval prokazatelně lesbický vztah s kněžnou de Monaco. I satanské černé
mše, sloužené na nahém těle a provázené dětskými obětmi, patřily k zábavám
princezny, jejíž sobectví, citová chudoba a amorálnost působily za
charismatickým vystupováním dosti děsivě. Když porodila dcerku místo
očekávaného syna, vykřikla prý:
"Ať ji hodí do řeky!".
Sotva Stuartovci znovu dosedli na trůn, stala se sestra krále
nástrojem dynastické politiky. Uběhlo jen pár měsíců a byla dohodnuta svatba.
Henrietta-Anna odplula přes La Manche do Francie, kde ji očekával manželský
svazek s bratrem Ludvíka XIV. Filipem Orléanským, jemuž podle královské
etikety náležel titul Monsieur. V souladu s tím dostala Henrietta titul na
stejné úrovni. Stala se z ní Madame.
Mezi řadou šlechticů a dvorních dam princeznina anglického
doprovodu vynikal urozeností zejména George Villiers , druhý vévoda z
Buckinghamu, zahrnující Henriettu tisícem pošetilostí a otravující okolí
stovkami ztřeštěností.
Když princezna dorazila do Paříže, zanechala za sebou po cestě
tisíce zamilovaných a přivezla s sebou do města půl tuctu bláznů a dva šílence,
říká Dumas a ve svém podání myslí především
mladého Buckinghama a hraběte de Guiche.
Byla to tragikomická plavba. Princezna onemocněla a málem
zemřela, Buckingham z lásky k Henriettě málem absolvoval souboj s anglickým
admirálem. Anna Rakouská ovšem na francouzské půdě s dojetím přivítala syna
svého dávno mrtvého zbožňovatele. Zralá žena tušila, čeho jsou Buckinghamové
schopni, a po soukromé audienci mladého mylorda s mateřským napomenutím
odeslala do Anglie zpět.
O Filipu Orléanském, jehož si Henrietta brala, kolovaly
lecjaké řeči. Kardinál Mazarin dobře věděl, jak byl Ludvíku XIII.
nebezpečný vlastní bratr Gaston Orléanský, a chtěl Ludvíka XIV. podobných
nepříjemností uchránit. Prý se přičinil o to, že v Monsieurově výchově chybělo vše,
co zavánělo mužností. Malý Filip nosil dlouho dívčí šatičky, byl obklopen
šperky, parfémy a stužkami, jeho společníci se vyznačovali andělsky dívčími
tvářemi. Výsledek, ať už záměrný či náhodný, byl jednoznačný.
Monsieur, Filip Orléanský, se stal "princem převrácených",
přičemž do homosexuálních praktik jej zasvětil jeden z Mazarinových synovců.
Sňatek s anglickou princeznou bral Monsieur jako dynastické břemeno a
povinnost. Obřad se konal 30. března 1661, tři týdny po Mazarinově smrti. Když
odvedl Filip Henriettu do svatební ložnice, prohodil jeden z jeho dvořanů
jízlivě:
"Jen ať se nelekne, až se
ona svleče. Nikdy to neviděl!"
Což byl trapný žert, Monsieur se ženám zdaleka nevyhýbal a
homosexualita patřila k běžným zvykům té doby.
"Ve Španělsku to dělají
kněží, ve Francii grandi a v Itálii všichni!", řekl kdosi o této dobové
zálibě.
Sedmnáctiletá Henrietta se stala chotí dvacetiletého Filipa.
Manželovi se líbánkové noci zalíbily, okouzlení ale vydrželo jen pár týdnů. Pak
se Monsieur od Madame vrátil ke krásným mladíkům svého dvora. Paní de La
Fayette prohlásila, že "zázrak zažehnout princovo srdce nebyl rezervován
pro žádnou ženu světa", což princezna rychle pochopila a zařídila se po
svém.
Král Ludvík XIV., nyní Henriettin švagr, měl tehdy za
sebou první velký a spíše platonický milostný román s Mazarinovou neteří Marií
Manciniovou. Po bývalé lásce dlouho netesknil. Vladařské povinnosti úspěšně
kombinoval s nádhernými dvorskými slavnostmi a pastýřskými radovánkami v
parcích zámku Fontainebleau. Bylo přirozené, že Madame dělala královskému
švagrovi společnost a její šarm si Ludvíka získal.
 |
| Filip Orléanský, Henriettin manžel |
Král rychle zapomněl na své bonmoty o Henriettině vychrtlosti
a oba se začali během bálů občas vytrácet do soukromého přítmí křovin či
besídek. Motivem dvorských radovánek, alegorických hrátek a bukolických selanek
s antickými náměty se v krátkosti vedle oslavy krále staly holdy Henriettě.
Madame chtěla být druhou královnou,
nebo spíše první, a za tím účelem si připravila přesný plán: dodávala svému
domu půvabu hovory, styky a úplnou volností v rozmluvách, pokračuje Dumas svůj příběh.
Pak v Mušketýrech po deseti letech
přichází ona chvíle:
"Ubohý králi!" šeptala Madame a lehounce se dotkla
královy ruky. On ji uchopil, a aby ji mohl stisknout, a nevzbudil podezření u
diváků...ukazoval Ludvík své švagrové dokonávajícího motýla: oba se sklonili,
pozorujíce tisíc ok na křídlech a zlatá zrníčka jeho pelu. Ani jeden, ani druhý
však nepromluvili; jejich vlasy se dotýkaly, jejich dech se mísil, jejich
spojené ruce pálily.
Veselé léto Madame trávila i na tehdejší dobu nezvyklou
zálibou, každodenním koupáním v přírodě. Často odjížděla v kočáře a vracela se
s králem na koni. Teplé letní večery trávil dvůr projížďkami v loďkách s
doprovodem hudby. Do Fontainebleau se přeneslo něco ze zvyků anglického dvora.
Král se prý vytrácel s Henriettou, věrní dvořané svého vladaře napodobovali s
dvorními dámami a "brzy se něžný koncert vzdechů nesl nad loukami a
fontánami".
Takové počínání nemohlo dlouho zůstat utajeno. Těhotná
Marie-Terezie, Ludvíkova choť, si stěžovala královně-matce. I Filip Orléanský,
žárlivý spíše na svou pověst než ženu, se přidal. Vyčinil Henriettě a vyčetl
vše bratrovi.
Král Slunce, jehož lesk se teprve probouzel, pochopil, že pro
panovníka je jisté dekorum nezbytné. Madame Henrietta přišla s nápadem pořídit
králi pro tento účel zástěrkovou milenku. Měla smůlu v tom, že za čas se Ludvík
začal dvořit Louise de La Valliére doopravdy a toto dvoření přerostlo ve vážný
cit.
"Viděl jsem to, co deset jiných osob vidělo zároveň se
mnou, viděl jsem, že král málem omdlel, když mu La Valliérová klesla do
náruče."
Vévodkyně lehce vykřikla; to byla jediná známka jejího
tlumeného hněvu.
Henrietta Anglická teď vztekle bledla při zjevných důkazech
králova zanícení k jiné. Ludvík XIV. před zraky dvora zůstal s Louisou s
nepokrytou hlavou, chránil ji svým pláštěm v letní bouřce, na koni provázel
kočár, v němž jela. Rozzuřená Henrietta chtěla svou dvorní dámu vyhnat. Král
však žádal, ať to kvůli němu nedělá. Madame nezbylo než hledat náhradu jinde.
Kupodivu ji našla poměrně rychle mezi mladíky, obklopujícími jejího chotě.
Dumas scénu vylíčil patřičně romanticky:
De Guiche vzdychl... "Ach!" zvolal, klesaje jí k
nohám, a líbal je jako nějaké bohyni...
"Jsem žena," řekla ještě
tišeji. "Miluji."
Vstal. Rozepjala náruč. Jejich rty
se setkaly.
Armand de Gramont, hrabě de Guiche, v té době zhruba
čtyřiadvacetiletý, si jistě zaslouží, abychom mu věnovali zvláštní pozornost.
Podle paní de La Fayette byl krásný, skvěle stavěný, milý, galantní, mužný a
odvážný. Podle jiných tento syn maršála de Gramont nepatřil právě mezi vzory
ctností.
De Guiche zaujímal nejméně do roku 1661 přední místo mezi
milci Filipa Orléanského, Monsieura si však příliš nevážil. Kromě žen holdoval
i "italskému hříchu", byl Monsieurovým milencem a sám si vydržoval
pana Manicampa, dalšího mladého krasavce, který byl opět milencem slečny de
Montalais. O hraběti de Guiche se u dvora říkalo, že "svou svíčku užívá
oběma konci".
Mladý pan hrabě se kromě výše uvedených kladů proslavil i
notnou dávkou klackovství a hrubosti. Legendárním se stal jeden z jeho žertíků.
Při hře u královny, ve společnosti princů a vévodkyň, ucítil de Guiche jednoho
večera, že ruka jeho přítelkyně mu propátrává na těle místo, o němž se obvykle
nehovoří. Přikryl ruku kloboukem a pak, když dáma na chvíli odvrátila hlavu,
klobouk zvedl. Všichni s výjimkou oné dámy to považovali za velmi povedený
žert. Ostatně, dvorské poměry měly daleko do decentnosti. Král si u tabule
nijak nebral servítky a bavíval se zlomyslnostmi, při nichž zachvacovala méně
otrlé nevolnost. Královna nahlas mluvila o svých měsíčních bolestech či
podrobnostech poslední noci s králem...
De Guiche se platonicky nějaký čas dvořil La Valliérové a i
on, stejně jako Madame, se cítil poněkud uražen, neboť ctnostná Louisa jej
odmítla. Jeho poměr s Henriettou nebylo ovšem možno dlouho utajit. Nejhůře v
propletenci nových milostných vztahů dopadl Filip Orléanský. Choť mu poměrem s
jeho milencem nasadila dvojnásobné parohy...
Monsieur udělal hraběti de Guiche obrovskou žárlivou scénu.
Filip Orléanský byl vlastně politováníhodný muž. Žena jím pohrdala, ponižovala
jej, jak se dalo, připravovala jej o přátele, koketovala s jeho vlastním
bratrem a spala s jeho milencem... Těžko si představit opuštěnějšího muže!
Monsieur hledal přítele a útěchu. Bohužel, při své smůle padl ma člověka ještě
bezcitnějšího než byla Madame!
Monsieur leckdy litoval, že tolik podlehl vlivu rytíře de
Lorraine, jenž proto zapomínal často na všechnu etiketu...,obával se rytíře
stejně, jako ho měl rád... Filip de Lorraine,
kterého Dumas rovněž ve Vikomtu de Bragelonne zvěčnil, se narodil roku 1643.
Pocházel z vedlejší větve rodu Guise-Lorraine. Jako mladší syn hraběte
d´Harcourta neměl mnoho nadějí na dědictví. Stal se maltézským rytířem, řádové
regule mu však nevyhovovaly a rozhodl se získat majetek i postavení u dvora.
Andělská tvář dvacetiletého rytíře Monsieura uchvátila a de
Lorraine zaujal na dvoře Filipa Orléanského postavení favorita. Říkalo se, že
pro svého pána a dobrodince organizoval ty nejdivočejší zábavy a výstřednosti.
Monsieur tančil s Lorrainem v ženském převleku, oba pojídali omeletu na nahém
těle plukovníka languedockého regimentu Wallona (plukovník si stěžoval, že to
velmi lechtalo), v domě kurtizány La Neveu tropili takový poprask, že zasáhla policie.
Monsieura a rytíře Lorraina to urazilo a pan komisař byl nucen odprosit,
nikoliv urozené muže, ale holá pozadí všech dívek z domu La Neveuové.
 |
| Hrabě de Guiche, Henriettin milenec |
Monsieurovy výstřednosti Madame rozčilovaly a ona si
postěžovala králi. Rytíř de Lorraine však nemínil připustit, že by Henrietta
mohla mít na svého chotě jakýkoliv vliv, od toho záviselo jeho postavení.
Filip, rozzuřený, že Madame útočí na jeho favorita, poukázal na Henriettin
vztah k de Guichovi. Dokonce pohrozil, že Madame pošle zpět k jejímu anglickému
bratrovi. A de Lorraine už se samozřejmě postaral, aby králově švagrové
znepříjemnil notně život. Ta naopak nasadila všechny páky, aby nenáviděného
Lorraina dostala ze svého domu. Roku 1670 se jí plán zdařil. Tady rámec
Dumasových "Mušketýrů po deseti letech" končí:
Král povolal de Guiche ke dvoru a poslal pryč rytíře de
Lorraine, až se z toho Monsieur rozstonal. Madame odcestovala do Londýna, kde
se velmi horlivě přičiňovala, aby...byla podepsána spojenecká smlouva mezi
Francií a Anglií a anglické lodi, podporované několika miliony francouzského
zlata, podnikly hrozivou výpravu proti loďstvu Spojených provincií
Nizozemských.
Kolik dramat a intrik se za těmito
několika řádky skrývá...!
Už od prvních let po návratu Karla II. na anglický trůn
usiloval Ludík XIV. o spojenectví s monarchií Stuartovců. Roku 1668 byla
na toto téma obnovena jednání a Madame se stala hlavní zprostředkovatelkou.
Francie zvolna opouštěla tradiční Richelieuovu politiku evropské rovnováhy.
Ludvík XIV. začínal usilovat o evropskou hegemonii.
Král Karel požadoval za spojenectví enormní finanční částky,
které mu měly zabezpečit pevnost trůnu ve chvíli, kdy by zjevně přestoupil
proti přání svých poddaných ke katolicismu. Chtěl i vojenskou pomoc Francie v
případě, že by země proti němu znovu povstala. Francouzský král zase toužil
srazit na kolena Holandsko a k tomu potřeboval anglické spojenectví.
Roztržky v Monsieurově domácnosti nyní hrozily přerůst v
politickou bouři a Ludvík XIV. se rozhodl, že tomu učiní přítrž.
Příležitost se naskytla, když se smrtí biskupa z Langres uprázdil úřad spojený
s tučnými příjmy. K jeho obsazení normálně dával souhlas král. Filip Orléanský
se však rozhodl, že tučnou prebendu věnuje bez bratrova souhlasu rytíři de
Lorraine.
Madame přiložila polínko a krále to rozlítilo. Dne 30. ledna
1670 nechal rytíře před Monsieurovýma očima v Saint-Germain zatknout. Lorraine
byl převezen do Lyonu, Monsieur nejprve omdlel a pak se s pláčem vydal za
bratrem. V rozhovoru padaly výhružky nejtěžšího kalibru. Nedostane-li Lorraina
zpět, uzavřel Monsieur, odjede s Madame na svůj zámek Saint-Cloud. Aniž to
tušil, zasadil králi těžkou ránu. Právě v té době král švagrovou potřeboval
nejvíce, jednání o mír s Anglií totiž spěla k vrcholu.
Doslov "Vikomta de
Bragelonne" už jen další události letmo nastiňuje:
"Jednejme tedy,
Veličenstvo," prohodila Jindřiška.
"Utvoříme spolek!"
"Začněte!"
"Pravíte, že jsem
nespravedlivě poslal Guiche do vyhnanství... Guiche se tedy vrátí."
"Dobrá."
"Dále pravíte, že nemám nechat ve vašem domě rytíře de
Lorraine, protože dává Monsieurovi špatné rady... Rytíř de Lorraine už vám
nebude překážet, ručím vám za to!... A místo, abyste mě znepřátelila s bratrem
Karlem, učiníte mi z něho důvěrného přítele"
Rytíř de Lorraine zatím Filipa Orléanského z Lyonu zasypával
listy, v nichž dštil proti Madame oheň a síru. Ludvík nechal vězně převézt na
ostrov If a zakázal mu jakýkoliv styk s vnějším světem. Madame si mohla poněkud
oddechnout. Teď ovšem trávil dny i noci v stesku a obavách o zdraví svého
favorita Monsieur. A aby Madame oplatil, začal ji trýznit svérázným způsobem.
Pravidelně ji navštěvoval v ložnici tak dlouho, až byla Madame v jiném stavu,
což vzhledem k chatrnému zdraví snášela těžce a Monsieur od ní měl na pár
měsíců klid... Věru, musela to být domácnost k pohledání!
Jak je z Dumasova "Hraběte Monte-Crista" známo,
pevnost If měla velice nezdravé ovzduší. Filip Orléanský brzy pochopil, že
pláčem nic nespraví. Když jej ministr Colbert požádal, aby se vrátil ke dvoru,
Monsieur se nevzpouzel. Dne 24. února 1670 přijel se chotí do Saint-Germain a
byl Ludvíkem obřadně obejmut.
 |
| Rytíř de Lorraine, Henriettin nesmiřitelný protivník |
Král nyní mohl trávit celé dny s Henriettou redakcemi článků
anglo-francouzské smlouvy. Jednání zůstávalo v tajnosti. Bylo domluveno, že
král v brzké době odcestuje na inspekci Flander, navštíví přístav a pevnost
Dunquerque a tam jaksi mimochodem požádá Madame, aby navštívila v Anglii
bratra. Při schůzce královských sourozenců měla pak být smlouva podepsána.
Nezasvěcený Monsieur ovšem začal na Ludvíka XIV. žárlit.
Aby jej trochu pacifikoval, dal panovník příkaz k propuštění Lorraina z Ifu.
Rytíř odejel do Italie a znovu začal na dálku píchat do vosího hnízda.
Jednoho dne přiběhl rozzuřený Monsieur za králem a udělal
Ludvíkovi scénu: jak je možné, že Madame má plout do Anglie, dokonce v
diplomatickém poslání, a on, její choť, nejenže není pozván, dokonce ani nic
neví!
Král ztrnul. O projektu smlouvy věděl jen on s Madame,
sekretář de Lionne, Louvois a maršál Turenne. Monsieurovi ulétlo, že informaci
mu dodal de Lorraine a že tomu ji sdělila slečna de Coetquen, jeho bývalá
milenka, v téže době i milenka maršála de Turenne.
Ubohý Turenne, jinak věrný služebník monarchie, byl ihned
povolán ke králi. Musel přiznat, že slečně de Coetquen v slabé chvíli
prozradil, aby se přichystala na cestu, kterou Madame v krátkosti vykoná...
Dne 28. dubna 1670 se třítisícový dvůr vydal ze Saint-Germain
do Flander. V Courtrai čekalo na Henriettu osobní pozvání Karla II.
Uražený a nepozvaný manžel, který se už předtím snažil svou choť přivést znovu
do jiného stavu a tak cestě do Anglie zabránit, se naposledy pokusil návštěvu
Anglie zakázat. Poukazoval i na Henriettin zdravotní stav, který nebyl valný.
Princezna v této době trpěla
žaludečními bolestmi a ohleduplný manžel, když viděl churavou tvář, soucitně
řekl: "Prorokovali mi, Madame, že budu mít více žen!".
Uplynulo pár týdnů, a věta dostal tragický i podezřelý smysl.
Král ovšem nařídil, že jeho švagrová do Doveru popluje. Dne 1.
června dal Karel II. na Doverskou smlouvu svůj podpis a Madame se za pár
dní triumfálně vrátila do Calais. Ludvík XIV. jí poděkoval,
Monsieur poslal hořký dopis Lorrainovi a rytíř rychle
pochopil, že Madame je na vrcholu moci, což znamená, že on se hned tak do
Francie nevrátí! Alespoň na dálku popouzel krále i Filipa novou italskou
milenkou. Situace byla opět pikantní. Marie Manciniová, nyní princezna
Colonnová, odolala sice před časem králi, který by si ji snad, nebýt Mazarina,
i vzal, ne však Filipu de Lorraine...
Několik následujících horkých letních dní se nic nedělo.
Později mnozí vzpomínali na Henriettin chorobný vzhled po návratu z Anglie. Po
scéně mezi králem a Monsieurem, která se odehrála 21. června, vyprávěla slečna
de Montpensier, že Madame vyšla ven a vypadala, jako by měla ve tváři vepsánu
smrt.
V pátek 27. června však Henrietta opět kypěla energií a šla se
vykoupat do Seiny. Když vyšla z vody, stěžovala si náhle, že je jí velmi
špatně. Následujícího dne večer konverzovala s paní de La Fayette, která na
její přání psala známý román "Kněžna de Cléves". Madame měla na
románu zvláštní zájem, v knize totiž chtěla idealizovaně a se změněným
koloritem i postavami líčen vylíčit milostný vztah k hraběti de Guiche .
Hovořily spolu do půlnoci a Madame si znovu posteskla, že se necítí dobře.
Nazítří vstala Henrietta časně, vyslechla mši a vrátila se do
svých komnat. Vzpomínala na nedávnou plavbu do Anglie a znovu ožila. Pózovala
malíři, po obědě se natáhla na podlahu (což činila s oblibou) a krátce usnula.
Ve spánku měla tak podivně nemocný obličej, že polekaná paní de La Fayette
upozornila Monsieura.
 |
| Mladý král Slunce |
Po probuzení si Henrietta postěžovala na bolest v boku. Pak
požádala slečnu de Gamaches, aby jí podala sklenku cikorkové vody. Dvorní dáma
chlazený nápoj přinesla v karafě, slečna de Gordon jej nalila do šálku, který
používala jen Henrietta, a Madame šálek okamžitě vypila. Ještě jej ani
neodložila a chytila se za bok.
"Jaká bolest! Jak mě píchá v
boku! Nevydržím to!", vykřikla.
Zbrunátněla, zbledla a požádala:"Odneste mě, nemohu to
vydržet!".
Dvorní dámy ji shrbenou cestou do ložnice podpíraly. Při
svlékání Madame plakala a sténala. Na loži sebou házela ze strany na stranu a
zmítala se v křečích. Přivolaný lékař ostatní uklidňoval, že jde jen o záchvat
koliky, který není ničím vážnějším. Madame však byla přesvědčena, že umírá, a
žádala zpovědníka.
Přivolaný Monsieur nedával najevo ani obavy ani pohnutí.
Henrietta však mluvila, jakoby měla vzápětí zemřít. Prosila za odpuštění a
litovala, pokud mu kdy ublížila. Teprve tato slova Filipa Orléanské dojala tak,
že nebyl schopen odpovědi. Vzápětí začala Madame znovu bolestí křičet. V krátké
pauze mezi záchvaty zřetelně pronesla:
"Ve vodě, kterou jsem vypila, byl jed. Možná si někdo
spletl láhev. Potřebuji protijed, protože, vím to dobře, jsem otrávená!".
Zpovědník Madame napomenul, aby nikoho neobviňovala, v komnatě
však zavládlo ticho. Cikorkovou vodu dali ochutnat psovi, Madame podali olej
jako protijed. Paní des Bordes, která vodu připravovala, ujišťovala okolí, že
sama pohár vypila. Sluha přichvátal se zmijím práškem jako dalším protijedem.
To už Madame upadla do strnulosti.
Lékař stále tvrdil, že za pacientčin stav ručí. Monsieur tehdy
ztratil sebeovládání a vzkřikl, že za zdraví jeho syna se také lékaři
zaručovali, a přesto zemřel! Lékaři se radili, doktor Vallot naordinoval
klystýr a odjel do Versailles. Dvořané si už začali myslet, že Madame přehání,
ta však trpěla a mezi záchvaty zašeptala, že nebýt křesťankou, sáhla by si na
život. Dvě hodiny se čekalo, nezmění-li se její stav k lepšímu.
"Kdybyste prodělávali to, co
já, nečekali byste tak klidně," zasténala princezna.
K lůžku Madame z Versailles přichvátal král, královna i slečna
de Montpensier. Bledá Henrietta s propadlými tvářemi a vystouplým nosem
připomínala nebožtíka, přesto se řada dvořanů kolem nerušeně bavila.Jen nemocná
na lůžku přestávala myslet na život.
"Vaše Veličenstvo ztrácí nejvěrnější služebnici, jakou
kdy mělo," pronesla vyčerpaně.
"První zpráva, kterou ráno
obdržíte, bude zvěst o mé smrti!" dodala po krátkém a bolestném
nadechnutí.
To už její stav začali brát vážně. Dokonce tak vážně, že
přispěchal anglický vyslanec a sháněl se po tajné korespondenci Madame s
anglickým králem,jejím bratrem. Dopisy ale už zajistil Monsieur a vzápětí si je
vyžádal král. Ubohá žena zatím přijala svátost posledního pomazání. Monsieur,
který byl dosud u ní, se otočil a odcházel do svých pokojů.
"To ho už neuvidím?"
vyhrkla Madame. Filip se vrátil a loučil se s ní.
Abbé Bossuet ještě stihl Henriettě přiložit ke rtům kříž. Za
malou chvíli, po devíti hodinách bolestí, v půl třetí ráno, opustila Henrietta
Anglická vezdejší svět. Nad její rakví pronesl týž Bossuet jednu ze svých
nejslavnějších pohřebních řečí. Začínala slovy:
"Madame umírá! Madame je
mrtva!"
Zesnulou ověnčil tolika ctnostmi, že vlastně vytvořil legendu
o krásné princezně, která přežila staletí.
Pro současníky a ještě více pro potomky zůstala Henriettina
smrt záhadou. Otrávil ji někdo ? A kdo ? Anglický vyslanec byl přesvědčen, že
nikoliv. Po eventuálních vinících se nepátralo, ohledání těla a pitva
přítomnost jedu neprokázaly. Nikdo nebyl stíhán.
Prý po tři předchozí roky princezna pociťovala občas v boku
intenzivní bolest a musela ulehnout. I onoho dne si stěžovala. Pitevní zpráva
však tvrdila, že žaludek byl vpořádku až na malou trhlinu, způsobenou
nešikovností a nervozitou chirurga (pitvu prováděl sedmnáctiletý Felix mladší,
syn slavného lékaře, a byl to jeho první velký případ). Kdyby tato okolnost
nebyla přímo uvedena v protokolu, mohlo by se uvažovat o zanedbaných
gastrointestinálních onemocněních, pro které mohla mít studená koupel či
sklenice chladné cikorkové vody kritický význam. Jenže lékaři nic takového
nepotvrdili.
Už někteří současníci pochybovali, že princeznina smrt byla
přirozená a vysvětlení hledali v tom, v co ona sama na prahu smrti věřila.
Jedním z hlavních pochybovačů se stal ve svých "Pamětech"
Louis de Rouvroy, vévoda de Saint-Simon. Jeho podezření padlo na toho, kdo
Madame nejvíc nenáviděl. Na rytíře de Lorraine! Saint-Simonovo vyprávění
podepírá i svědectví další osoby z Monsieurova blízkého okruhu. Konec konců, i
Dumas asi této verzi věřil, jinak by jeho Jindřiška na posledních stranách
"Vikomta de Bragelonne" Ludvíkovi neříkala:
"Pamatujte si
dobře, Veličenstvo: rytíř de Lorraina jednoho dne... Skončím-li jednou špatně,
vzpomeňte si, že tím bude vinen rytíř de Lorraine..., ten je schopen všech
zločinů!" O otravě princezny Henrietty nepochybovala
princezna-kurfiřtka Elisabeth-Charlotta, druhá choť Filipa Orléanského. Co
vlastně obě svědectví říkají ?
Rytíř de Lorraine, který pochopil, že návrat do Francie není
možný, si v Itálii opatřil jed. Do Paříže jej poslal svým přátelům de
Beuvronovi a d´Effiatovi po spolehlivém člověku, který možná ani nevěděl, co
doručuje. D´Effiat prý byl onoho 29. června spatřen , jak z příborníku v
předpokoji Madame bere dva porcelánové šálky, jeden s vodou a druhý s
cikorkovým odvarem. Jed prý vložil do odvaru a sluhovi, který jej zahlédl,
namluvil, že má žízeň a na důkaz svých slov druhý šálek vypil. Pak v klidu
odešel. O hodinu později dostala žízeň i Madame...
Jenže sluha nemlčel a jeho slova dorazila k uším krále. Ludvík
přivolal pana Purnona, majordoma Henriettina domu. Pod slibem beztrestnosti prý
Purnon přiznal, že králova švagrová skutečně byla otrávena. Ludvíka zajímalo,
zda o věci věděl jeho bratr.
"Ne,Sire!", zněla odpověď. "Žádný z nás tří
nebyl tak hloupý, aby mu to řekl. Nedokáže udržet tajemství, prozradil by
nás".
Král prý vše ututlal, aby neriskoval skandál a roztržku s
Anglií.
Saint-Simonova verze působí nepravděpodobně,
princezna-kurfiřtka však lecos potvrdila v dopise své tetě Sofii Hanoverské. Jed
prý Lorraine do Francie poslal po provencálském šlechtici Morelovi, který byl v
Monsieurových službách. Sám se jí prý přiznal!
Badatelé sice vypátrali, že tento Morel byl Antoine de Maurel,
syn zámožných provensálských rodičů, který si roku 1673 zakoupil úřad majordoma
Madame a zastával jej do roku 1676, že by však Monsieur i po Henriettině smrti
zaměstnával vraha své ženy, to vypadá nepravděpodobně.
Kolem záhadného úmrtí Madame se vynořila nejedna teorie.
Zastánci vraždy jsou dodnes stejně početní jako příznivci přirozeného skonu.
Důkazy nezůstaly. Zbylá cikorková voda byla neškodná. Hrneček prý ovšem ve
zmatcích prvního princeznina záchvatu zmizel a později se objevil pečlivě
vymytý. Lorraine prý měl v Římě možnost kupovat u nejlepších travičů. Tvrdí se
, že otráven nebyl odvar, ale pouze šálek, potřený jedem z ubrousku. Po použití
stačilo porcelán vymýt a pro jistotu nechat přejít plamenem. Ludvík XIV.
prý pravdu znal a lékařům při autopsii zakázal ji vyjevit. Proč ne, říkají
zastánci otravy, král v proslulé travičské aféře, rozpoutané kolem madame
Voisinové , kryl nejednu vysokou osobnost včetně Montespanové samé!
Bylo by však možné, že by král kryl skutečného iniciátora
vraždy, rytíře de Lorraine ? Pochopitelná by byla snaha uchránit od podezření
vinného či nevinného bratra Filipa. Další osudy rytíře de Lorraine však
nasvědčují tomu, že ve Francii nikým podezírán nebyl.
Ani to však zastánce použití jedu neodrazuje. Co když, říkají,
šlo o dlouhodobě a pomalu podávaný jed, který byl příčinou letitých potíží
Henrietty Anglické? Dokonce se mluvilo i o pomstě Holanďanů za Doverskou
smlouvu, namířenou zjevně proti Oranžskému. Chybí ovšem ono latinské Cui
prodest! Ano, Madame byla pro mnohé nesnesitelný tvor, komu však mohlo tolik
záležet na její smrti, aby ji otrávil! jedna možnost by tu byla. Krkolomná, ale
přesto neprověřená! Napadla mě po napsání jiného tajemného příběhu o vězni s
hedvábnou maskou.
Teorie Marcela Pagnola o dvojčeti Ludvíka XIV., žijícím
na Jersey pod jménem Jacques de la Cloche, vydávajícím se za prince Stuarta a
později zapleteném pod jménem Martin do spiknutí proti francouzskému trůnu,
říká, že se tento muž s Madame ve Francii setkal a ona o tom napsala do Anglie
bratrovi. Karel II. vzápětí odpověděl velice tajemně a dvojznačně. A poslal
další závažný list, v němž mohla být totožnost, o níž ani sám de la Cloche
dosud neměl tušení, odhalena.
Jisté je, že dopisy mezi Karlem a Henriettou z posledních
měsíců před smrtí Madame neexistují. Král Ludvík je prý spálil! Co když se
Madame ono strašlivé tajemství o totožnosti Jacquese de la Cloche dozvěděla?
Čím mohlo být tajemství, ohrožující krále Slunce i království, v rukách ženy
takových vlastností, jakou Madame byla? Nesáhl ke krajnímu prostředku nakonec
sám král?...
Otrava: ano či ne? Uvěřit či neuvěřit? Ani moderní francouzské
encyklopedické příručky a syntézy nevědí. Řeší to šalamounsky konstatováním, že
princeznina krutá smrt byla pravděpodobně
způsobena otravou. Na světě zůstává další záhada, na níž s definitivní
platností nikdo odpověď nenajde.
Ti z hlavních aktérů, kteří po smrti Henrietty Anglické
zůstali, si zaslouží alespoň pár slov.
Armand de Gramont, hrabě de Guiche, byl přes všechny nectnosti
statečný voják. Bojoval už dříve u Dunquerque, kde byl raněn, či po de
Ruyterově boku na palubě admirálské lodi Zeeven
Provincien v tzv. Čtyřdenní bitvě. Jako Henriettin milenec šel z vyhnanství
do vyhnanství, otec mu vymohl hodnost vojenského velitele Nancy jen proto, aby
syna vzdálil od ožehavých dvorských intrik. Zdá se , že Guiche Henriettu upřímně
miloval. Po její smrti nebyl k utišení. Proslavil se přechodem Rýna při prvních
válkách Ludvíka XIV. a zemřel, údajně žalem, roku 1673.
Filip de Lorraine se za nějaký čas po Henriettině smrti vrátil
do Paříže. Ludvík XIV. si prý jednoho dne zavolal svého bratra a zeptal
se:
"Budete milovat toho, kdo vám
jej vrátí?"
Od krále šlo o taktický tah, Lorraine měl být zárukou
Monsieurovy oddanosti.
U dvora se rytíř odjevil poněkud
vyčerpán venerickou chorobou z Itálie. Král jej jmenoval maršálem, po boku
Filipa Orléanského rytíř statečně a zdařile válčil s Holanďany a žárlivě
střežil své postavení i proti Monsieurově druhé choti. Roku 1688 obdržel
nejvyšší francouzský řád Svatého Ludvíka. Už to samo o sobě mluví proti jeho
účasti na otravě Madame.
Časem se stárnoucí rytíř stal protektorem mladších a hezčích
chlapců v Monsieurově okolí. Pak si prý vzal vlastní sestřenici Beatrici de
Lorraine, řečenou slečna de Lislebonne. Bylo mu 53 let a krásku chtěl vnutit
jako svůj nástroj Dauphinovi, královu synovi. Po Monsieurově smrti mu dávali
pokoje v Palais Royal i tučnou penze. Hrdě vše od syna Filipa Orléanského
odmítl. Zemřel 7. prosince 1702 na mrtvici. Byl prý tak chudý, že jej přátelé
museli nechat pohřbít na své náklady. Měl sto tisíc écus ročních příjmů, utrácel však víc a jeho lidé jej prý neustále
okrádali...
Monsieur, Filip Orléanský, se znovu oženil s bavorskou
princeznou, ženou velmi robustní, přesto však podle všeho postrádající
jakékoliv sklony k intrikánství. Když ji Monsieur poprvé viděl, vykřikl:
" Jak s ní dokážu
spát...?"
Nebýt intrik rytíře de Lorraine, bylo by manželství, v němž
Liselotte měla trochu mateřskou roli, vcelku šťastné. Monsieur, vzor
zženštilosti a převrácenosti, však měl i klady. V poli byl nesmírně statečný
člověk. Na rozdíl od Ludvíka XIV. projevil velké taktické a strategické
nadání, které prokázal vítězstvím u Casselu. Jeho žárlící bratr udělal vše
proto, aby mu vojenskou kariéru překazil.
Filip Orléanský, člověk v jádru nešťastný, poznamenaný
výchovou a historiky příliš nespravedlivě posuzovaný, zemřel na záchvat mrtvice
krátce po prudké hádce s Ludvíkem XIV. v roce 1701. Založil podivuhodný
rod. Potomky dětí z manželství s Henriettou Anglickou se stali francouzští
králové od Ludvíka XV. do Karla X. a králové Obou Sicílií. Z linie
druhého manželství pocházel poslední francouzský král Ludvík-Filip , vládnoucí
belgická královská dynastie, dynastie savojská, z níž vzešli králové Itálie a
konec konců přes Františka Lotrinského i všichni rakouští císařové počínaje
Františkem II. a Karlem I. konče.
Žádné komentáře:
Okomentovat