SKUTEČNÉ OSUDY ROMÁNOVÝCH HRDINŮ A. DUMASE (18)

JOSEF BALSAMO

(Joseph Balsamo – Mémoires d´un médecin)

Období soumraku vlády Ludvíka XIV., skandální léta Regentství a většinu vlády Ludvíka XV. nechal Dumas až na nepříliš známé romány "Rytíř d´Harmental" či "Regentova dcera" bez povšimnutí. Teprve k posledním rokům vlády Ludvíka Milovaného, (jak se poněkud podlézavě nástupci Krále Slunce říkalo) se Velký vypravěč vrátil v pětisvazkovém "Josefu Balsamovi", jehož podtitul "Paměti lékařovy" dal pak název volně propojenému mnohasvazkovému cyklu.

Dumas v románu o tajemném hraběti Cagliostrovi naplno otevřel dveře svému romantickému pojetí Francouzské revoluce i zálibě v tajných spolcích a zednářství. Román byl vydán roku 1846 a zařadil se mezi ty nejčtenější.

Balsamo, ústřední postava, přijel do Paříže vybudovat síť zednářských lóží a spojit v nich nepřátele monarchie. Spiknutí málem odhalil králův ministr vévoda de Choiseul a jen přátelství královy favoritky paní du Barry Balsama alias Cagliostra zachránilo. Vše v bohatě strukturovaném ději komplikovala láska budoucího lékaře Gilberta k aristokratické Andrée de Tavernay a tajemný Balsamův učitel Althotas, jehož obětí se nešťastnou shodou okolností stala Balsamova krásná milenka Lorenza Feliciani. Gilberta i Andréu si Dumas vymyslel, ostatní postavy, jejichž jméno v tomto odstavci padlo, byly skutečné.

HRABĚ CAGLIOSTRO

Podvodník, či velký mág?

"Nikoliv bez účelu jste přišli, vy ze Švédska, vy z New Yorku, vy z Curych, vy z Madridu, vy z Varšavy, a vy všichni konečně, ne bez účelu přišli jste ze všech končin světa, abyste se sešli ve Svatyni strašlivé víry."

"Zajisté ne bez účelu," odpověděl president, "přišli jsme vstříc tomu, jež založil na východě tajemnou říši, v níž sloučeny jsou obě polokoule v jediný svazek víry a jež celé lidstvo spojila v bratrský svazek."

S těmito slovy odhaluje čtenáři Velký vypravěč totožnost mocného a tajemného Josefa Balsamama lias hraběte Cagliostra, jehož sláva sahala od nejzápadnější výspy Evropy až po Sankt Petěrburg. Záhadami opředený muž s nadpřirozenými schopnostmi, držitel tajemství pyramid, zlatoděj, objevitel kamene mudrců a elixíru života, skutečně žil. Podle mínění některých se zasloužil o zdiskreditování francouzské monarchie víc než sami králové, jejich milenky , manželky, dvořané a ministři.

Dumasův pohled na věc nebyl originální, spisovatel jen rozvinul v románové podobě tezi Balsamových současníků. Podle ní stál Cagliostro v čele rozsáhlého zednářského spiknutí, připravujícího zašlapání královských lilií Bourbonů. Jeho Balsamo věští:

"Francie je klíčem od brány celé budovy; šest milionů paží, jež se zvednou na pokyn nejvyššího okrsku, musí vylomit kámen, aby se celá monarchická budova zhroutila a v den, kdy se rozhlásí, že Francie nemá krále, budou se knížata Evropy...sami vrhat do propasti..."

Roku 1789 bouře nad Francií propukla. Svolané a Ludvíkem XVI. rozpuštěné generální stavy se odmítly rozejít, v Paříži rozzuřený lid bez velké námahy dobyl celkem bezvýznamnou, o to však symboličtější Bastillu, krále a královnu hladovějící ženy přivedly z Versailles do hlavního města a strašlivý mlýn revoluce začal postupně drtit první oběti. Moc přejali zástupci tří stavů, připravovala se ústava, první dekrety lámaly privilegia církve a šlechty.

Skutečný hrabě Cagliostro však už u ničeho z toho nebyl. Stál před inkvizičním soudem v Římě, neochvějně o sobě tvrdil, že je potomkem pradávných východních králů, zrozeným uprostřed Rudého moře, a bod po bodu vyvracel všechna obvinění z bezbožnosti i liberalismu, která mu kladly papežská policie i justice za vinu. Na této pozici setrvával až do chvíle, kdy jeho médium, společnice a družka Serafina, ve zlosti či beznaději, předložila pánům soudcům verzi zcela jinou. Ještě dlouho vyšetřovatelé váhali, koho vlastně před sebou mají. Legenda se totiž až příliš mísila se skutečností...

"...ani já nevím, odkud pocházím! Pamatuji se jen, že...nalézal jsem se v Medině, svatém městě, v rozlehlé zahradě muftiho Salaayma... Třikrát za den se ode mne vzdálil, aby ke mně připustil jiného starce...jmenoval se Althotas; on byl mým vychovatelem, byl mým učitelem...", líčí první svazky "Pamětí lékařových" a od legendy se mnoho neliší. Od skutečnosti ano.

Roku 1743 se drobnému palermskému obchodníčkovi a hlídači Pietru Balsamovi narodil syn Giuseppe. Malý Beppo, který brzy o otce přišel, se stal klukem ulice, hrdinou svých vrstevníků a brzy i vůdcem gangu stejně starých palermských darebů.

Když mu bylo dvanáct, postaral se jeho dědeček, aby Beppa přijali do semináře svatého Rocha.

"Když jsem dospěl patnáctého roku, byl jsem již zasvěcen do nejdůležitějších tajemství přírody. Znal jsem botaniku, nikoliv onu úzkou vědu...nýbrž znal jsem všech šedesát tisíc řádů rostlin, jež rostou po celém světě. Dovedl jsem...svým zrakem proniknout hlubiny mořské...Mimo to učil jsem se mrtvým i živým řečem... Studoval jsem lékařství..."

Ten Giuseppe, který žil v semináři svatého Rocha, se tu naučil číst, trochu počítat a psát. Býval často bit a z přísného semináře začal utíkat. Klášternímu životu tím neunikl, stal se novicem v konventu milosrdných bratří v Cartagiorne, kde mu opět dědeček vyprosil místo u bratra herbaristy či lékárníka.

Mladého Balsama poprvé začalo bavit i něco jiného než lumpárny. Projevoval zájem o medicínu a chemii, s nimiž se při výrobě léků setkával. Dobrý lékárník mladíkovi nic neodepřel a Beppovy znalosti se brzo vyrovnaly vědění učitele. Mniši a zákazníci ovšem spokojeni nebyli, učitel i žák často diskutovali o tajemstvích vědy tak zaníceně, že ubozí klienti marně čekali hodiny na své léky.

Od chemie byl krůček k alchymii a odtud k magii. I to Beppa zajímalo. Roštáctví ho zdaleka neopustilo a bratři Benfratelli, mniši řádu milosrdných, se snažili jeho lumpárny mírnit povinným předčítáním. Giuseppe četl mnichům v jídelně a náramně se nad texty zbožných knih nudil. Pokusil se vytrhnout bratry z rozjímání a současně se i přesvědčit, zdali jej vůbec poslouchají.

Jednoho dne při otravném čtení začal místo jmen svatých biskupů do textu dosazovat jména nejznámějších běhen z Palerma. Zvláštní bylo, že ctihodní fratres tato jména znali stejně dobře jako ten rouhačský ničema ! Beppa z kláštera k jeho pramalé lítosti vyhnali.

V ulicích Palerma, které důvěrně znal, se Balsamo rozhodl, že využije vše, co se naučil. Nechybělo mu umělecké nadání a začal se živit malováním vývěsních štítů hospod i obchodů. Pak repertoár rozšířil na iluzívní malbu falešně mramorových náhrobků. Zjistil, že má obratné ruce a začal zkoušet karetní triky. Fantazie mu sloužila a přešel na věštění z dlaní důvěřivců. Všechno to však vynášelo jen měďáky chudáků z ulice a taveren.

Robustní mladík měl rád hojnost dobrého jídla i pití. Brzy dospěl k poznání, že normální práce je tím nejhorším způsobem obživy. Stačilo se podívat na palermské námořníky a rybáře, trhovce či prodavače, zemědělce a obchodníčky, na kohokoliv z chudáků, plahočících se od rozbřesku do soumraku a žijících z ruky do úst.

Dokázal-li vytvořit iluzi mramoru na obyčejnou sádru, proč by nesvedl i jiné věci? Zkusil to s výrobou a prodejem falešných vstupenek do divadel. Slušná poptávka byla i po falzifikátech testamentů. Klientela podvodníků platila už lépe. Zatím to ale Beppo nedotáhl dál než k zfalšování dědictví ve prospěch jedné náboženské kongregace a vytvoření pasu pro vysokého církevního hodnostáře, který byl pouhým mnichem.

Balsamo žil divoce a brutálně, přátelil se s námořníky, účastnil se divokých nočních rvaček a přepadů osamělých chodců. Lecčemus se přiučil v eskamotérství a brzy dostal nápad spojit triky se znalostmi chemie.

Jiný portrét Josefa Balsama

Za těchto studií, při této práci a za těchto cest dospěl jsem svého dvacátého roku. Jednoho dne vyhledal mne můj učitel...; v rukou měl lahvičku.

"Acharate," pravil ke mně..., "člověku schází jasnovidectví...Nuže, nalezl jsem prozatím nápoj, který odhaluje tento závoj, než se mi podaří nalézt onen, který bude lékem proti smrti....Pij.", pokračuje třetí kapitola prvního svazku "Josefa Balsama".

I Sicilián Beppo začal magii a alchymii používat. Pověrčivost na Sicílii byla veliká. Obratný Balsamo získal důvěru klenotníka Marana, jemuž předestřel plán, jak získat snadno ještě více zlata. V jeskyni v horách se prý ukrývá dosud nenalezený poklad, chráněný mocnými kouzly. On, Balsamo, ovšem zná magické rituály a formule, jimiž bude ďábel obměkčen a bohatství vydá. Kromě magických formulí je samozřejmě třeba i šedesát uncí zlata, ty však on nemá. Co když se klenotník spojí, navrhl Balsamo, a společně tak zbohatnou?

Marano uvěřil v dobrou investici a v noci se s Beppem vydal za město. Za svitu úplňku Giuseppe kreslil magické kruhy a pentagramy, rozmisťoval kouzelné prsteny, efektními a nesrozumitelnými invokacemi lákal démona z temnot.

Démon se objevil v dýmu a ohni, naprosto však na magii a siločáry nedbal. Popadl Maranovo zlato a bez pozdravu zmizel! Vyděšenému klenotníkovi teprve za hodnou chvíli došlo, že sedl na lep podvodníkovi. Poprvé začala Balsama hledat policie, ten se však nalodil a odplul do dalekého Orientu, který jej od dětství fascinoval.

Navštívil Konstantinopol, Bagdad, Smyrnu, Aleppo i Káhiru. Vše, co viděl, později zužitkoval. Nakonec přistál v Římě. V hospodě "U znamení slunce" prodával levné kolorované reprodukce, předchůdce pohlednic. Tady potkal mladou, ambiciózní a pravděpodobně hezkou ( její portrét se ovšem nedochoval) Lorenzu Feliciani. Další ústřední postava pro Dumasův román byla na světě:

Byla to mladá žena, asi třiadvaceti až čtyřiadvacetiletá, snědého obličeje, ale oné neurčité snědé barvy, která je bohatší a krásnější, než barva nejrůžovější a svěže nejčervenější pleti. Její oči, obráceny tázavě k nebi, zářily jako hvězdy, a její černé vlasy, které nebyly napudrovány, ač to žádala tehdejší móda, padaly volně, černé jako havran, na její opálově zbarvenou šíji.

S Lorenzou se Giuseppe oženil. Exaltovaná dívka přinesla do manželství menší věno. Její osobnost a vliv, který na další Balsamův osud měla, je do jisté míry záhadou. Vše nasvědčuje tomu, že Bepppo byl až dosud jen malý podvodníček, dost lenivý, pohodlný a přitom poživačný. V manželství si náramně liboval, konečně měl vlastní peřinu, pohodlnou postel a pravidelnou stravu třikrát denně.

Kdo z novomanželské dvojice přišel první s nápadem rozšířit okruh podnikání? Zcestovalý a protřelý Balsamo asi Lorenze vyprávěl. Zcela určitě ji učil, jak se zalíbit mužům. Pravděpodobně hodlal manželčin půvab využít způsobem poněkud pasáckým a nejednou v té době Lorenze vyčetl, že odmítá bohaté ctitele.

Jestliže Balsamo Lorenzu inspiroval, pak ona jej proměňovala. To v ní dřímal princip dobrodružství, to její fantazie spřádala vize a dávala Balsamově minulosti novou legendu. To ona vytvořila v podvodníkovi a šarlatánkovi zdání důstojnosti. Lži transformovala v představivost, zbavila chotě dosavadní nejistoty, poníženosti k mocným, věčného strachu z policie a příliš viditelné chtivosti peněz.

Hněvivý, paličatý a poněkud brutální Balsamo získal sebevědomí, vystupování a schopnost přesvědčit druhé. Těžko říci, jak dlouho proměna trvala. Balsamovi se zpočátku vůbec nechtělo vyměnit jistotu domácího krbu za nástrahy světa. Tchán nakonec mnohému pomohl, když povalečského zetě jednoduše vyhodil z domu.

Druhá polovina XVIII. století si říkala Století rozumu. Byl to věk kritických filosofů, osvícených myslitelů, bořitelů dogmat, bezvěrců, nadšenců věd přírodních a fyzikálních, časy Voltaira, Rousseaua či Encyklopedistů. Nové poznatky budily nejen nadšení, ale i strachy z neznáma a beznaděj. Byla to doba, kdy s nebývalou silou vznikaly nejen racionalistické úvahy, ale i nejkrásnější pohádky, kdy s plnou silou znovu ožila víra v nadpřirozené síly, okultní vědy, alchymii, tajemství zaniklých civilizací či neznámých krajů.

Tušila Lorenza Feliciani tyto myšlenkové protiklady, když zvolna Balsama transformovala v hraběte Alessandra Cagliostra , oblíbeného žáka moudrého Althotase, odkojence Velkého Sherifa z Mekky a předpokládaného syna posledního krále Trébizoidu?

Jednoho dne objal mne ctihodný muž, a zvláštní pocit projel mnou celým, když jsem ucítil tlouci jeho srdce.

Byl to šerif z Mekky, skvělé a velmi vznešené kníže. Byl svědkem sta bitev a na pokyn jeho ruky skláněly se hlavy tří milionů lidí...Pronikli jsme do Asie, navštívili jsme Palmýru, Damašek, Smyrnu, Cařihrad...odebrali jsme se do Habeše, jeli podél Nilu...

Mnohé uplatnil Balsamo ze svých orientálních zkušeností a zálib. Minulost palermského chudáka zmizela. Teď tu stál potomek jednoho z legendárních zmizelých dálnovýchodních králů, vychovaný arabskými bandity, prodaný do otroctví v Mekce, koupený posléze představitelem posvátného Prorokova města, zasvěcenec tajů kabaly, obdařený vzletným názvem Nešťasné dítě přírody.

Co následovalo dál? Sherif z Mekky dal mladíkovi jméno Acharat a z otroctví jej propustil. Tajemství alchymie naučili Acharata dervišové osirijské kongregace, s nimiž se setkal v poušti. V Damašku pak Acharat-Cagliostro poznal Držitele Nejvyšších Arkán, moudrého Althotase.

Tento ctihodný stařec, vznešená schránka všech lidských vědomostí, vyškolený sedmi nejvyššími duchy ve všem, čemu učí andělé k vystižení Boha, jmenoval se Althotas; on byl mým učitelem, je mi dosud přítelem, ctihodným přítelem, neboť čítá dvojnásob tolik let, kolik nejstarší z vás, svěřuje se Dumasův Cagliostro.

Althotas Balsama zavezl k rytířům na Maltu. V podzemí tajemných laboratoří spolu objevili elixír mládí i kámen mudrců, tajemství hmoty i zrcadlo minulosti. Pak, neznámo proč, musel Acharat Althotase zabít.

Dumas si Althotasovu smrt schoval až na závěr do nejdramatičtějších scén:

A s největším jen přemáháním vytáhl Althotas zpod podušky své židle jakousi lahvičku... Jakmile se obsah lahvičky octl ve styku se vzduchem, počal hořeti a Althotas, podobaje se jakémusi temnému přízraku, rozstřikoval oheň kolem sebe...Rukopisy, nakupené kol starcovy lenošky, knihy, poházené po světnici, papyrus, získaný po velkých námahách z Cheopsovy pyramidy a z prvních vykopávek v Herculaneu, vzňaly se rázem jako střelný prach...

Zpod plamenů, jež ho zastíraly jako závoj, vmetl Althotas na svého žáka pohled plný povznešeného majestátu...

Tehdy měla zemřít Lorenza Feliciani, neboť k elixíru života potřeboval stařec poslední ingredienci, panenskou krev:

Na stole ležela Lorenzina mrtvola s bledou hlavou, ale ústy stále ještě se usmívajícími, s hlavou nachýlenou nazad, jakoby pod tíží svých dlouhých vlasů. Nad klíční kostí zela hluboká, strašlivá rána, z níž však neunikalo již ani kapky krve.

"Ano, krev, panenská krev, tři poslední kapky krve z žil panny! To bylo, co jsem potřeboval." pravil stařec, chtěje se opět napíti ze své lahvičky.

"Bídníku," vzkřikl Balsamo, z něhož zoufalství sálo každým pórem, "zhyň tedy, neboť již čtyři dny byla Lorenza mou milenkou a ženou. Zavraždil jsi ji nadarmo. Nebyla již pannou!"

Balsamova legenda pokračovala. Velmistr svobodného zednářstva egyptského rituálu, Velký Kopta Evropy a Asie, hrabě de Cagliostro, vyrazil na tajemnou a exotickou pouť po Evropě. Věrně jej přitom provázela tajemná, exotikou, účesem, přízvukem i šatem upoutávající a mediální schopnosti předvádějící družka Serafina. Neboť převtělil-li se Beppo z Palerma v Cagliostra, pak jeho žena Lorenza začala hrát roli média Serafiny.

Začátky oslnivé kariéry Balsama-Cagliostra a Lorenzy-Serafiny nebyly zcela bez problémů a chyb. Po cestě z Bergama přes Savonnu a Janov po jihofrancouzském pobřeží mohli mnohé ze svých rolí vypilovat. Postupně se s vlastní fantazií sžili natolik, že sami uvěřili.

Zdá se, že v počátcích Cagliostrovy dráhy hrála Lorenza prim. V Barceloně vzal Balsama pod ochranu španělský vicekrál spíš proto, že chtěl mít nablízku exotickou Serafinu. Ani cesta z Madridu do Londýna neprobíhala zcela podle představ Velkého Kopty. Jakýsi pan Duplessis vzal Lorenzu do Paříže kočárem a Balsamo s nimi cestoval jako jejich sluha. V Doveru ovšem už svedl dceru nějakého majora a putoval do vězení pro dlužníky. Lorenza opět našla prostředky, jak svého muže dostat ven, a oba pak společně připravili další akce. V jádru měly připomínat podvod na klenotníku Maranovi, jen kostýmy byly nákladnější a dekorace efektnější.

Lékárnická praxe dala Balsamovi základ k výrobě ingrediencí, tinktur a mastí, draze prodávaných jako zaručené omlazující prostředky. Balsamova pověst zvolna rostla i přes drobné nehody. Občas se totiž stávalo, že zákazníci s Balsamovými recepty přišli do lékáren a seriózním lékárníků nezbylo než Cagliostrovy ctitele zdvořile vyhodit.

Mladý muž poslechl, otevřel a shledal v něm sklovinou potažený kus uhlíku velikosti lískového oříšku.

"Diamant!" zvolal, ale současně doložil:

"Ano, ale pokrytý skvrnami, nedokonalý, bezcenný."

"Poněvadž oheň uhasnul, Acharate..."

Stejné potíže jako Althotas v románu měl i Balsamo v Anglii a dík jim se pro něj stala ostrovní půda zakrátko příliš horkou. Jakási lady Fry uvěřila, že Cagliostro její diamanty podstatně zvětší, při transmutaci se ale drahé kameny vypařily a dáma vše oznámila policii.

Seznam oběti narůstal. Patřila k nim italská hrabata, francouzský vyslanec, španělští vévodové, urozené dámy. Balsamo se objevil v Benátkách, Milánu, Marseille, Madridu, Cádizu, Lisabonu i Bruselu. Balsamo se přestával pouštět do nebezpečných kousků. Zavrhl kruté podvody, mezi které patřil případ, v němž slíbil zázračné uzdravení nemocného dítěte a ubohé ženě pak vrátil děcko zcela jiné.

Už necestoval v lokajské livreji na stupátku ekvipáže. Jeho černý kočár se zlatými znaky se objevoval

Jean Marais jako Joseph Balsamo ve stejnojmenné (a velmi dobré) francouzské tv. sérii z r. 1973

na scéně stejně dramaticky, jako v prvních kapitolách Dumasova románu:

"Hromová rána odrážejíc se od stromu na strom mezi nimiž se cesta vinula, otřásla téměř skoro současně zemí a velký mrak jal se uháněti jako splašený kůň. Povoz ujížděl neustále dál a z jeho komínu unikal i nyní kouř; jenže se barva kouře, dříve černého, něžně zbarvila do opálova...

Cagliostra provázeli sluhové ve zlatých livrejích, pan hrabě v nejlepších hostincích vyžadoval přednostní obsluhu, objednával okázale exotická a neznámá jídla, kouzelnickou pověst podporoval nápadnými rekvizitami. Prokazoval se důstojnickým patentem, falešnými pověřovacími listinami a vše podepíral impozantní uniformou pruského plukovníka. Pověst, která ho předcházela a padělané i skutečné doporučující listy mu otevíraly dveře do nejvyšších společenských vrstev, ke špičkám aristokracie."

Role velkého mága nepochybně vyžadovala spojení mnoha schopností a znalostí. Pod Serafininým dohledem se rozvinulo Balsamovo nadání poety, fantasty, herce i režiséra a scénáristy, jeho znalosti chemika, odvaha výrobce třaskavin a přesvědčivost věštce. Ambiciózní hra dostávala nové dimenze. Byla stvořena postava zasvěcence největších přírodních tajemství a sil. Teď se kolem ní vytvářela aura, jakýsi zvláštní druh náboženství, v němž měl Cagliostro hrát roli velekněze, zcela totožnou s rolí románovou:

"Toť on! Onen, jehož svět očekává. Veliký Kophta," zahučelo tři sta hlasů..."Mluv, mistře, mluv a my ti budeme naslouchati."

Lorenzino a Balsamovo působení si vzalo mnoho z rituálů, tajemství a způsobů komunikace svobodných zednářů. Zednářské prostředí bylo jako stvořeno pro další Cagliostrův vzestup. Bylo dostatečně módní, tajuplné, vonělo neznámem, umožňovalo zachování inkognita, sdružovalo i osoby královské krve. Krok za krokem si Balsamo uvědomoval, jaké možnosti mu tato bratrstva bez hranic skýtají.

Postupně zdokonaloval a obohacoval paletu triků. Od vyvolávání ďábla v hostincích přešel k nekromancii, transmutacím a věštění s pomocí omamných látek. V křišťálových koulích objevoval obrazy minulosti, prodával tajemnou mandragoru, v zapečetěných láhvích ukazoval mluvící homunkuly. Ze všeho, v čem se Cagliostro cítil stále sebejistější a zručnější, vznikla režie představení největšího, s Balsamem v roli Prvního proroka a Lorenzou jako Sybilou.

Vznikl Velký egyptský rituál. Atributy se staly komnaty potažené černými látkami s vyšívanými hady, obětní svíce a kosterní pozůstatky, přicházející a odcházející stíny, čtyřiadvacetihodinové uzavření nově přijímaného člena v tajemné atmosféře, vrcholící příchodem tří zahalených zasvěcenců. Ti novice svlékli, uvázali mu kolem čela krvavou stuhu, na krk mu navlékli amulety, v nichž dominoval měděný krucifix, tělo mu pomalovali krvavými znameními. Pak byl adept pod dohledem pěti fantomů se zakrvácenými obnaženými meči doveden před kouřící hranici, kde se objevila obrovská bytost a vyslovila formuli strašlivé přísahy.

Nový kult měl dostatek příznivců z řad mužů i žen. Cagliostro brzy pochopil, že jeho obdivovatelé za ním nepřicházejí z touhy po novém mýtu, ale z lidské slabosti, s přáním uniknout smrti, dát své neštěstí jinému, získat moc, peníze a postavení. Kultovní roli přenechal Serafině a sám se orientoval na praktičtější zisky , plynoucí z magie a alchymie. Balsamo by rád opustil půdu zednářství a zůstal u praktických podvodů a triků. Nápoje lásky, prášky dědictví, transmutace kovů a omlazovací přípravku při určité opatrnosti nepředstavovaly velké riziko. Nové mystické náboženství se však obracelo proti církvi i tradiční společenské hierarchii a pro stvořitele bylo ožehavou záležitostí. Mezi Lorenzou a Beppem došlo k hádce.

Balsamo se rozhodl, že i s penězi zmizí a bude si užívat. Zatoužil po rodném Palermu, v té chvíli ale byl obviněn z penězokazectví a uvězněn. Lorenzu stálo spoustu peněz, aby jej dostala na svobodu.

Vyšel z žalářní kobky, jeho vězením se však stala vlastní legenda. Vlastnoručně vyrobené doklady z něj už dříve učinily zednářského velmistra vysokého stupně zasvěcení. Lóže teď jeho osvobození oslavovaly jako vlastní triumf. Egyptský rituál získával tisíce příznivců v celé Evropě. V desítkách měst se prodávaly a šly na dračku Balsamovy portréty i sošky. Obdivovatelé se třásli při pouhém vyslovení Cagliostrova jména.

Jakou roli v tom všem hrála Balsamova družka Serafina? Mnozí se domnívají, že Giuseppe už byl jen loutkou v jejích rukou. Mohla tato tajemná žena být hnacím motorem dalších Cagliostrových vystoupení?

Ne vždy se vše zdařilo, ne všude šarlatánský pár narazil na důvěřivce. Kamenem úrazu se pro Balsama stal roku 1779 Petrohrad, kde chtěl pro egyptský rituál získat dvůr a snad i samotnou carevnu Kateřinu II. Cagliostro se na carském dvoře představil jako plukovník ve španělských diplomatických službách. Začal pořádat seance u knížete Gagarina a vzbudil i zájem všemocného Potěmkina. Kníže Tavridský se ovšem zajímal spíše o Serafinu, vystupující zde pod jménem princezny Santa Croce.

Potíže propukly, když se španělský vyslanec do Madridu dotázal, zda jeho panovník skutečně Cagliostra nějakým posláním pověřil. Ani pruský vyslanec neuvěřil Balsamovu právu na plukovnickou uniformu. Z Madridu po čase přišla záporná odpověď a pan vyslanec ji nechal vytisknout v ruských novinách.

Velký mág sice unikl přivázání na pranýř, po němž petrohradská veřejnost volala, musel však Rusko rychle opustit. Carevna Kateřina, panovnice s kulturními zálibami, se členkou egyptské lóže nestala. O hraběti však napsala divadelní frašky "Podvodník" a "Zaslepený", k nimž pro velký úspěch přidala "Sibiřského divotvorce".

Ve Varšavě měl Balsamo větší úspěch. Příznivcům tu představil i Velkého Koptu, tisíce let starého mistra magie a svého učitele Althotase. Roli úspěšně sehrál do turbanu navlečený a šikovně nasvícený bělovousý stařík z ulice.

Co bylo platné, že se proti Balsamovým trikům postavil kriticky Casanova a mnozí další ? Odium tajemného Mistrova poslání podtrhávala záhadná písmena "LDP" v jeho cestovních dokladech.

"Na svých prsou ponese diamantovou hvězdu a na této hvězdě budou zářiti tři počáteční písmena jen jemu známého hesla."

"Jak zní tato tři písmena?"

"L.P.D."

Cizinec odložil rychlým pohybem svůj kabát i vestu a na jeho jemné batistové košili objevila se jako jasné souhvězdí třpytivá diamantová hvězda a na ní tři zářící rubínová písmena.

Dumas, kromě toho, že je z pasů přemístil na košili, poslední dvě písmena prohodil. Tato písmena měla být určena souvěrcům ve velkém boji za svržení starého pořádku a údajně skrývala tajné heslo "Lilia destrue pedibus". Zašlapte lilie, erbovní figury znaku francouzských králů! Málokomu došlo, že se jednalo o zcela běžnou zkratku v pasech, značící prozaicky "Liberté de passer", svobodu přechodu...

Ve Frankfurtu se prestiž, pošramocená v Rusku, upevnila. Balsamo tu na iluminátském shromáždění patřil mezi první hvězdy. V jeskyni objevil prastarý testament templářů, svěřujících Cagliostrovi svou pomstu. Balsamovo jméno se na listině zjevilo vepsané svítící i nijak stářím nezhnědlou krví. Jedenáct dalších velmistrů zde stvrdilo přísahu pomsty despotům.

"Každý zasvěcenec nosiž tato tři písmena nejen ve své mysli, ale i ve svém srdci, ježto my, suverénní mistr lóže Orientu a Západu, nařizujeme zánik Lilie..."

Začal pršet zlatý déšť. Na Balsamova konta se sešlo po sto francích od 180 tisíc členů svobodného zednářstva. Téměř 2 000 lóží složilo půl milionu louisdorů. Po Frankfurtu následovala Vídeň a Berlín. Ve Štrasburku se oslava změnila ve zbožnění.

Velký mág do arcibiskupského města a pevnosti dorazil roku 1783 a byl nadšeně uvítán. Jeden muž, který se za Napoleonova císařství stal vysokým hodnostářem, popsal jednu z Balsamových seancí té doby.

Balsamo nemluvil dobře francouzsky, vyjadřoval se v jakési směsici italštiny, francouzštiny a dialektů, svůj projev prokládal nesrozumitelnými a údajně arabskými citacemi, hovořil skoro sám, vyjadřoval se velmi vášnivě a v projevech míchal několik desítek námětů, často dělal dramatické pauzy a ptal se posluchačů, zdali rozumějí. Přízeň žen v publiku získával komplimenty a roztomile komickými pozornostmi. Jeho řeč byla plná hvězd, nebeských symbolů, tajemství a chemie. Popisoval neznámé kraje, vyprávěl o městech v nitru Afriky, desetkrát větších než Paříž.

Za špatnou francouzštinu se omlouval tím, že nejplynuleji hovoří arabsky, jednou se však stalo, že mu představili profesora Norberga z university v Uppsale. Učený arabista se velice radoval z vynikající příležitosti pohovořit s kolegou v jazyce Východu. Balsamo ovšem vůbec nepoznal, že na něj pan profesor arabsky promluvil.

Drobná nedopatření Cagliostrův věhlas nesnížila. Balsamo vystihl hlad žen po tajemnu magických obřadů. Zednářská společenství dosud ženy nepřijímala a podnikavý Giuseppe začal nyní zakládat jednu lóži svých obdivovatelek za druhou. I muži byli ale přesvědčeni o Cagliostrově výjimečnosti. Velkým zastáncem Mistrovým se stal šéf francouzské diplomacie hrabě Vergennes i ministr války hrabě Ségur. Největšího protektora a příznivce ovšem našel Cagliostro v knížeti a kardinálovi Ludvíkovi de Rohan.

Obratný psychologický praktik Balsamo o přízeň mocného a bohatého preláta zdánlivě vůbec neusiloval. Když k sobě Rohan Cagliostra poprvé zval, odpověděl protřelý mág: "Je-li Monseigneur nemocen, přijdu a ošetřím ho. Je-li však zdráv, nemá za potřebí on mne a já jeho!".

Románový Rohan se s Cagliostrem setká dramaticky a Balsamo jej musí kompromitujícím listem přitlačit ke zdi. Vzápětí si ale kardinála zaváže:

Kardinál byl jako zničen. "A jakých služeb byl bych mohl od vás očekávati, kdybych se na vás obrátil?"

"Takových, jakých můžete žádat na muži, který dovede dělati zlato...Prospěl by vám takovým způsobem, že byste u něho nalezl oněch pětkrát sto tisíc franků, které jste nemohl nikde nalézti."

K setkání obou samozřejmě došlo jindy a církevní kníže nalezl v Balsamovi cosi vznešeného. Během krátké doby si mág získal Rohanovu absolutní důvěru. Kníže, navzdory vysoké církevní hodnosti muž volnomyšlenkářský a nevázaných mravů, se sám zabýval alchymií i botanikou. Schůzky s Balsamem se opakovaly a dík prelátovu bohatství dál rostla Cagliostrova reputace.

"Vaše duše je hodná mojí, zasluhujete podílet se na všech mých tajemstvích", řekl jednoho dne Balsamo unesenému Rohanovi.

S knížetem de Rohan přicestoval Cagliostro do Paříže. Dveře salónů a nejlepších domů měl otevřeny, všude bylo módou se s ním znát.

Kníže se tehdy stále více zaplétal do rafinovaného podvodu s diamantovým náhrdelníkem královny Marie Antoinetty. Caglistro spadl do náhrdelníkové aféry vcelku nevinně v době, kdy už byla v plném proudu. Jeho podíl spočíval jen v nahrávání podvodnici, která vše zorganizovala. Cagliostro pomocí duchů, křišťálové koule a dalších rekvizit ujistil kardinála-arcibiskupa v tom, v co chtěl Rohan uvěřit. V obrovské politické nadání, v budoucí postavení prvního ministra, v němž měl galantní církevní princ zastínit věhlas a památku Richelieuovu a Mazarinovu.

Když aféra s náhrdelníkem propukla, putoval do vězení i Cagliostro. Proces se sice stal triumfem odpůrců monarchie, Balsamo byl sice propuštěn z Bastilly a nadšeným davem triumfálně nesen ulicemi, podle králova rozkazu byl ale nucen do druhého dne opustit Paříž a do dvou týdnů Francii. Za vrcholem popularity se začala rýsovat příkrá cesta dolů.

Giuseppe i Lorenza odcestovali do Londýna, místa, kde se soustřeďovali vyhnanci a lidé v nemilosti stejně jako ti, kteří vyšli z módy. Falešný hrabě marně roku 1786 v Morning Heraldu vyzýval zednáře k vybudování Nového Jeruzaléma a pravděpodobně by skončil jako drobný šarlatán, kdyby se Lorenza nepokusila velké dobrodružství oživit. Smůla byla, že přišel rok 1789 a ve víru událostí začínající revoluce ve Francii se měnil rychle svět.

Zednáři uvnitř Francie vystoupili z anonymity. Z mnohých se stali revolucionáři, z dalších jejich odpůrci. Mimo Francii lóže zmizely či alespoň prořídly, neboť členství v nich zavánělo sympatiemi k přemožitelům Bastilly.

Dumas dopřál Balsamovi ještě zpovzdálí sledovat a občas ovlivňovat běh věcí v "Dobytí Bastilly" a v "Hraběnce de Charny". Balsamo skutečný bez ohlasu a takřka zapomenut putoval Švýcarskem na jih Francie. Poslal dopis s upozorněním na zásluhy o diskreditaci starého režimu revolučnímu Národnímu shromáždění, to mu však vůbec neodpovědělo.

Koncem roku 1789 se rozhodl k velmi riskantnímu kroku a nelogické věci. Vrátil se do Říma. Prý tak učinil jen nerad a na naléhání Lorenzy Feliciani. Dokonce se bránil poukazem na to, že byl v nepřítomnosti papežskou inkvizicí odsouzen.

Do Věčného města přijel Balsamo s Lorenzou inkognito. Prý se tu pokusil založit novou zednářskou lóži. V Římě se ovšem zednářství trestalo smrtí a k zatčení stačil nález rituálního předmětu.

Dne 29. prosince 1789 byl Balsamo i s Lorenzou zatčen a dopraven do Andělského hradu. Zakrátko oba stanuli před inkvizičními úředníky. Papežský soud byl kupodivu ochoten přistupovat k Balsamově kauze s jistou tolerancí, jednalo se mu spíše o propagandistické a ideologické využití Balsamových výpovědí. Diskreditace zednářství či revolučních idejí byla důležitější než smrt jednoho člověka.

Vše pro Cagliostra vypadalo nadějně až do chvíle, kdy se Lorenza rozhodla promluvit obalu. O původu, vzestupu, podvodech, obětech, mezi kterými nechyběli vysocí mužové církve. Zůstalo záhadou, proč to udělala. Nenáviděla tehdy svého muže ? Nebo nesnesla, že svět její fantazie, vše, co stvořila, Balsamo opět opouští ?

"Unikám muži, kterého miluji, leč jsem především Římankou a dobrou katoličkou. tento muž by však zničil mou duši, kdybych u něj zůstala déle, neboť je to atheista a vyvolavač duchů..."

A lehce jako pára, jež se vznáší nad močály, vzdálila se a zmizela unášena Džeridem v prudkém trysku...

Takto se marně snaží prchnout Cagliostrovi Lorenza románová hned, jakmile ji čtenář pozná. Podruhé se pokouší uprchnout do kláštera se slovy:

"Jsem posedlá ďáblem!"

Potřetí vyzradí všechna Cagliostrova tajemství francouzskému ministru policie:

Pan policejní ministr podíval se do zrcadla a spatřil v něm bledý obličej Lorenzin, přicházející k němu se skříňkou v ruce.

"Povězte mi rychle," pravil pan de Sartines, "co si přejete ode mne."

"Pane," odvětila mladá žena, "přicházím vás prositi, abyste mne přijal pod svou ochranu.:"

Chtěla a myslela si něco podobného Lorenza skutečná? Inkvizičnímu tribunálu Lorenza vášnivě a vztekle vyzradila i ta nejvíce ponižující tajemství Beppova života. Balsamo se bránil. Nenávistné výpady partnerů nabývaly na intenzitě. Inkviziční soud byl nejprve překvapen, chvíli zaujat a nakonec znuděn. Obvinění pro něj ztratili přitažlivost i význam.

Přelíčení trvalo patnáct měsíců. V březnu 1791 byl Giuseppe Balsamo odsouzen k smrti a jeho rukopis o egyptském zednářství k veřejnému spálení. Rozsudek byl změněn na doživotní žalář. Lorenza Feliciani prý jako pomýlená a církvi navrácená ovečka odešla do kláštera. Balsama převezli do pevnosti San Leo v Apeninách. Zemřel tu 26.srpna 1795 ve věku osmačtyřiceti let, zapomenut těmi, kteří jej odsoudili i těmi, kteří jej obdivovali.