KUŘE MARENGO

Můj syn mě právě upozornil na článek ze serveru "lidovky.cz" s nadpisem "Napoleon byl velký gurmán" (prolink na něj je opět v kliknutí na nadpis). Co tím chtěl pod článkem podepsaný V. Poštulka, který si k vlastnímu jménu přidal dvojsubstantivum "gurmet-kritik", říci? Že byl císař Francouzů labužník žravý (což je podstata slova "gourmand"), zatímco novinář je labužník rafinovaný (což je pro změnu podstata slova "gourmet")? Napoleon, bohužel, nebyl ani jedním, ani druhým, jídlu věnoval pramalou pozornost, byť vyžadoval určitý standard, a rozhodně netrávil u tabule mnoho času. To se ostatně odráží v kvalitě jeho kuchařů. Ani v článku zmiňovaní Lebeau, Guinget zvaný Dunan, či Bailly se rozhodně nemohli měřit s Escoffierem nebo Savarinem a žádnou "haute-cuisine" nevytvořili. Vaření je nicméně v módě, alespoň v televizi určitě, takže pokud chcete zkusit něco jiného než Ital v kuchyni (kterého obdivuji), můžete se pokusit o legendární kuře Marengo. Recept s omluvou z "lidovek" přebírám, avšak bez oné dojemné, často tradované a podle mého nejspíše vybájené historky, která se o drůbeži podávané po bitvě léta roku 1800 traduje:
Kuře Marengo
4 porce: 1 kuře, 200 g rajčat, 100 g žampionů, 4 krevety, 4 vejce, 1 jarní cibule, 2 stroužky česneku, 1 dl olivového oleje, 2 dl bílého vína, 1 ml koňaku, 2 lžíce mouky, 2 lžíce citronové šťávy, 4 plátky bílého chleba, petrželka, bazalka, pepř, sůl
* Vykuchané kuře omyjte, osušte, rozdělte na větší kousky a potřete je moukou. Na pánvi na oleji všechny zprudka opečte ze všech stran tak, aby dostaly barvu a kůrku. Potom je osolte a opepřete.
* Vyjměte maso z pánve a dopečte je v troubě dozlatova. Na zbylém oleji osmahněte jemně nakrájenou jarní cibulku. Pak přidejte rozmačkaný česnek a lístky čerstvé bazalky. Nakonec přidejte rajčata nakrájená na plátky. Zalijte polovinou suchého bílého vína a nechte asi 15 minut vařit.
* Vraťte kousky kuřete na pánev, přidejte plátky hříbků a sklenku koňaku, vše duste na mírném ohni asi 10 minut pod pokličkou.
* Na jiné pánvi na zbytku vína poduste ocásky krevet asi 5 minut. Na další pánvi opečte plátky chleba na trošce oleje, potom ve zbylém tuku udělejte sázená vejce.
* Kuře pokapejte citronovou šťávou a posypte čerstvou petrželkou. Podávejte tak, že na talíř dáte nejprve kousek kuřete, polijete šťávou (omáčkou) a obložíte krevetím masem. Pak na každou porci položíte plátek opečeného chleba a na něj dáte sázené vejce.
Pokud jde o vojáky po Marengu a za dalších bitev i pochodů, připomnělo mi to kreslený povzdech, který jsem kdysi vytvořil podle skicy účastníka napoleonských válek Benjamina Zixe; oprášil jsem ho (ten vtípeček) a přidal pro vás. "Tak to chodí," řekl by Kurt Vonnegut... Hezký den a dobrou chuť nad čímkoliv :-)!

P.S.: O slavném kuřeti píše jako první Bonapartův sekretář Bourrienne (na str. 174 svazku III. svých pamětí ve francouzském vydání z roku 1829) toto:
„Jídlo bývalo mimořádně prosté. Nuže, jídali jsme takřka každé ráno kuře upravené na oleji a cibulce, skromné ragú, jemuž se dnes, tuším, říká, kuře po provensálsku a které udržuje na jídelních lístcích našich restaurantů slávu proslulé bitvy pod mnohem ambicióznějším názvem kuře a la Marengo.“

Voila tout… Žádná večeře po bitvě, jen běžná snídaně, podávaná v době konzulátu v Bonapartových apartmánech kolem desáté, podle všeho bez ráčků a dalších rafinovaností. To ostatní už si vymysleli až podnikaví restauratéři v době po císařově pádu, aby zvýšili tržby... Pokud kdo přivedl "poulet Marengo" na výsluní, byl to až mnohem později Auguste Escoffier v londýnském Savoyi, pařížském Ritzu či na jiném ze svých "top" působišť...

Mimochodem, onen článek v lidovkách (z 24. května) začíná tím, že výročí vzniku kuřete od Marenga jsme mohli slavit před týdem... Jenže výročí bitvy u Marenga bude až za měsíc, 14. června, takže půjde asi o jinou pernatou z úplně jiné bitvu s docela odlišným názvem...

POLNÍ MARŠÁLEK KAREL, KNÍŽE SCHWARZENBERG

Ač jsem poměrně apolitický člověk, dovoluji si v souvislosti s výsledky parlamentních voleb připomenout Karla Filipa, prvního knížete Schwarzenberga, a jeho potomku Karlu Schwarzenbergovi symbolicky popřát, aby si v českém státě počínal stejně úspěšně jako jeho předek v čele České armády i celé protinapoleonské koalice v letech 1813-1814.

Karel Filip Schwarzenberg (nar. 15. dubna 1771 ve Vídni, zemřel 15. října 1820 v Lipsku), zakladatel orlické větve Schwarzenbergů, získal první vojenské zkušenosti jako poručík Brunšvicko-Wolfenbütelského jízdního pluku na Balkáně. Hodnost kapitána si vybojoval roku 1788 při útoku na Šabac. Zúčastnil se od roku 1790 první koaliční války a jako velitel dobrovolnického sboru hulánů obdržel rytířský kříž řádu Marie Terezie. Roku 1800 se stal podmaršálkem a vynalézavě kryl ústup po rakouské prohře u Hohenlinden. Od roku 1801 střídal vojenské funkce s diplomatickými, roku 1805 velel předvoji Mackovy armády a unikl z obleženého Ulmu. Po bitvě u Wagramu byl povýšen do hodnosti generála jezdectva a poslán jako rakouský vyslanec do Paříže, kde podle Metternichovým pokynů připravoval půdu pro sňatek císaře Napoleona s arcivévodkyní Marií-Louisou. Roku 1812 vedl do Ruska tzv. Pomocný rakouský sbor, tvořící součást Napoleonovy Velké armády, s nímž (a se sobě podřízeným sasko-francouzským sborem generála Reyniera) úspěšně čelil na jižním křídle Tormasovově i Čičagovově armádě v bitvách u Poddubna a Volkovysk (viz můj článek „Sbor knížete Schwarzenberga v Rusku roku 1812“ na www.primaplana.net). V závěru ústupové fáze ruského tažení kryl, už jako polní maršálek, Francouze i Sasy v prostoru Varšavska. Při přestupu habsburské monarchie na stranu protinapoleonské koalice byl jmenován velitelem rakouské tzv. České armády i vrchním velitelem všech spojeneckých sil. V jejich čele si počínal úspěšně u Lipska i v celém tzv. francouzském tažení roku 1814, které zakončil vjezdem do Paříže po boku imperátora vší Rusi a pruského krále. V této funkci prokázal mimořádnou diplomatickou obratnost i velitelskou rozvahu. Po skončení tažení byl jmenován presidentem Dvorské válečné rady, roku 1817 jej ale poznamenal záchvat mrtvice, z něhož se už zcela nevzpamatoval. Pochovali jej v kostele sv. Jiljí v Třeboni, odkud bylo tělo roku 1865 přeneseno do hrobky na Orlíku. Jeho jezdeckou sochu můžete vidět na vídeňském Schwarzenbergplatz.

MUŠKETÝR D´ARTAGNAN

Už jsem psal, že občas musím (a chci) zabrousit k jinému tématu; ani většina z vás, kteří na tyto článečky reagujete (a za ty reakci opět díl), se neomezuje na napoleonské války. Trochu si přitom plním dětské či chlapecké sny a věnuji se pak událostem nebo hrdinům, které mám od mládí rád. Výsledkem toho byla v minulém roce i kniha, která v mnohem větší dimenzi navázala na moji prvotinu "D´Artagnan a ti druzí." Léta jsme shromažďoval materiál, abych mohl napsat o Charlesu de Batz de Castlemore, hraběti d´Artagnan, kapitánporučíku Šedých mušketýrů, a to, co vzniklo, jsem nazval docela prostě "Mušketýr". Přiznávám, že občas mi byl d´Artagnan záminkou k vylíčení dějů vlády Ludvíka XIII. a počátků vlády jeho syna včetně všech příběhů, které Dumas použil (např. obléhání La Rochelle, Buckinghamova smrt), nebo nepoužil (což je celá francouzská účast v závěrečné fázi Třicetileté války včetně bitvy u Rocroi, atd.) V závěru jsem si dal v práci s překladem starého dílka o historii mušketýrských kompanií až do jejich zániku a kromě černobílých vyobrazení tu najdete i přílohu obrazovou, dokonce barevnou, která se soustřeďuje na vývoj mušketýrského stejnokroje. Ukázku textu máte na doprovodných obrázcích včetně inspirace pro návštěvníky Paříže: jde o pomník Alexandra Dumase na náměstí Malesherbes, kde se k bulváru připojuje ulice Villars, a d´Artagnan na podstavci je skutečně krásný... Pro ty, které jsem zaujal, přikládám i úryvek z poslední kapitoly (možná s překlepem, protože je z wordovského rukopisu, čímž se předem omlouvám)a dodávám, že knihu vydal Akcent Třebíč (2008).

POSLEDNÍ BOJ
(ukázka z knihy)

Ráno toho dne už hrabě d’Artagnan mnoho nenaspal, kolem osmé jej vzbudil hrabě de Montbron, velitel druhé mušketýrské kompanie, s hlášením, že pan de La Feuillade, který vystřídal jako velitel pro tento den vévodu z Monmouthu, nechává budovat na dobytém půlměsíci ve směru k městu, tedy v minami vzniklém průlomu, barikádu.
„Pan d’Artagnan, který o tom věděl více než on, mu odpověděl: ,My v tom půlměsíci a v kontreskarpě dneska v noci ložírovali. Pan de La Feuillade udělá dnes večer, co uzná za vhodné, a my budeme myslet jen na to, jak si připijeme na královo zdraví.‘,“ vzpomínal ve svých vojenských memoárech pan Quarre d’Aligny, tehdy Šedý mušketýr.
To znamenalo, že velitel mušketýrů hodlá po rušném dni a těžké noci odpočívat, neboť ani jej, ani jeho jednotku žádné služební povinnosti nečekaly. Myslel jen na dobré jídlo a k vévodovi z Monmouthu prohodil:
„Můj princi, nebylo by dobré nechat přinést náš oběd, aby mohli přijít i všichni důstojníci ze zákopu a připít si s námi králi na zdraví?“
Velitel Černých mušketýrů nicméně planul bojechtivostí a chtěl probrat možnosti dalšího útoku z oné "demi-lune".
„P. de Montbron byl, co se oběda týče, téhož názoru, ještě se ale vrátil k útoku u oné bariéry, na což mu pan d’Artagnan odpověděl, že pan de La Feuillade učiní, jak uzná za vhodné. Dodal, že kdyby mu on poslal lidi, byli by na půlměsíci spatřeni a to by mnohé z nich stálo život, neboť obránce by to mohlo podnítit k výpadu, jenž by nás přišel draho, leč (...) pan de Montbron se proti tomu stavěl a říkal, že netřeba odkládat na zítřek, co může být uděláno dnes.
Tehdy mu pan d’Artagnan vztekle řekl:
,Pošlete tam tedy od sebe odřad, velice se ale obávám, že tím vyvoláte šarvátku, o niž není co stát.‘
Vskutku, neuběhly ani tři hodiny, a už se tam rozpoutal zuřivý boj, přesně takový, jak se dalo předpokládat, a skončil, až když neměl kdo s kým bojovat. Měl jsem na to stejný názor jako můj milovaný kapitán, který mě měl rád jako syna...,“ pokračoval Quarre d’Aligny.
Montbronovi mušketýři, kteří zalidnili "demi-lune", na sebe přilákali pozornost de Farjauxových obránců, a neděle, jež mohla být pokojným svátkem Božím, se před branou Tongres změnila v lokálně omezený, o to však zuřivější zápas. V ničem si nezadal s bojem uplynulé moci, avšak Charlese d’Artagnan nechával chladným, neboť jej pokládal za zcela neúčelný.
„Odřad, který chtěl pan de Montbron nechat na oné barikádě pracovat, ztratil řadu lidí a není známo, zda pan de Farjaux při té příležitosti neusoudil, že musí onen půlměsíc dobýt stůj co stůj zpět. K výpadu si vzal pouze důstojníky se seržanty a málo řadových vojáků, jen takových, co byli ostřílení a zkušení, neboť věděl, že v okopu jsou obě kompanie Královských mušketýrů a v uplynulé noci si u toho půlměsíce i v ležení v kontreskarpě ověřil, jakou váhu jejich odhodlání má.
Musím říci, že jsme zanechali v půlměsíci vše, co bylo k úspěšné obraně třeba.
Ke konci našeho oběda nám pan d’Artagnan, který měl uši všude, pravil:
,Zdá se mi, že je na tom půlměsíci pěkně horko; bude třeba jej získat zpět, než se v něm nepřítel usadí.‘...,“ pokračoval Pierre Quarre d’Aligny.
Půlměsíc skutečně ovládli Holanďané, kteří vytlačili obránce do kontreskarpy tak, jak to popsal "Journal fidèle de tout ce qui s’est passé au siège de Maastricht":
„V neděli pětadvacátého byl guvernér odhodlán nasadit všechny síly, aby se pokusil dobýt ztracená díla zpět. Něco před jedenáctou byly odpáleny dvě miny a Francouzi se museli stáhnout na hrot půlměsíce. Farjaux šel příkladem, s mečem v ruce vedl své muže k průrvě, kterou Francouzi, z nichž byli téměř všichni důstojníci, bránili, neboť jim sloužila jako spojení s kontreskarpou. Třikrát dobytý a opět ztracený půlměsíc se znovu a přinejmenším na hodinu ocitá v rukou Holanďanů."
D’Artagnan, který neměl původně nejmenší touhu a důvod onoho dne bojovat, vstal od stolu, otřel si ústa, odložil ubrousek a panu de Saint-Léger, svému zástupci, řekl:
„Ať dají d’Alignymu třicet Královských mušketýrů a šedesát granátníků od králova regimentu (...) a nikdo než ti, kterým dávám rozkaz, ať tam nejde. Když odcházel, řekl mi: ,Jdi, zaútoč na ten půlměsíc stejným místem, jako jsme útočili téhle noci. Dám ti o sobě vědět.‘...“
Tady d’Alignyho přímé líčení událostí končí, neboť v útoku na demi-lune utrpěl vážné zranění, po kterém jej odnesli do špitálu v Kanne (či Canne), vsi na jednu francouzskou míli od Maastrichtu. Jiné bezprostřední svědectví se nezachovalo, proto nikdy s určitostí nezjistíme, co d’Artagnana přimělo, aby dopil poslední víno z číše, sáhl po kordu a vydal se do útoku, o kterém ještě před pár minutami nechtěl ani slyšet. Udělal to, nač byl dávno zvyklý? Nehodlal připustit, aby jeho muži (neboť i Černí mušketýři patřili pod jeho velení) vykrváceli kvůli fanfaronství hraběte de Montbron? Velely mu povinnost i čest, aby sdílel nebezpečí s těmi, jimž velel? Nejspíše ano. Nejprve se s vévodou Monmouthem o vzniklé situaci poradil a oba usoudili, že je třeba poslat do kontreskarpy i na demi-lune posily.
„Vyrazil tam osobně a vykonal při této příležitosti vše, co může udělat velmi statečný muž, který si je vědom své vlastní ceny,“ mínil Pellisson.
Co mu v té chvíli záleželo na tom, že markýz de Vauban pokládal podobný boj za zbytečné mrhání krví? I on nejspíš jako zkušený voják věděl, že stačí počkat pár dní, dohloubit sapy ke konteskarpě a pak ovládnou demi-lune, klíč k celému opevnění brány Tongres, s podstatně menšími ztrátami, jeho mušketýři ale teď nasazovali životy a umírali! Mohl by si vážit sám sebe, kdyby jim neposkytl pomoc? Odvolat se nedali, ustoupit nemínili, zbývalo tedy jediné. Přidat se k nim!
Sláva a vítězství, nebo smrt!

KONČÍM S BONAPARTEM

Dobré ráno, doufám, že jsem vás titulkem moc nezaskočil (a jestli ano, mám radost, protože to bylo zlomyslně a naschvál). S Bonapartem totiž nekončím já, ale jeden neznámý voják. Kde? V písni, k níž složil hudbu i slova Mark Knopfler, dříve frontman proslulých a skvělých "Dire Straits". Nazval ji "Done with Bonaparte", což, přeloženo, titulek tohoto příspěvku zhruba vyjadřuje, a mně, když jsem ji před pár lety objevil, chytla za srdce tak, že jsem si ji otextoval v češtině tak, abych zachoval, co je v textu anglickém. Jen poslední sloku, která mi připadala trochu moc ve stylu "Make love not War", jsem posunul malinko jinam. Občas ji i hraju v hospodě, kam si s pár kamarády chodívám vyčistit hlavu, a protože se jim líbila (přičemž oni chválou dost šetří), troufám si ji předhodit vám. Já vím, sliboval jsem, že příště bude francouzská písnička, jenže, jak říká Shakespearův Falstaff, od slibu k jeho neplnění je jen slepičí krok. Takže až někdy příště :-) P.S.: Pokud si chcete "Done with Bonaparte" stáhnout z youtube, stačí se přepnout kliknutím na hlavní nadpis.

DONE WITH BONAPARTE
Mark Knopfler/Jiří Kovařík

Za to, že Moskva shořela,
kozáci nás jak vlci rvou.
Jsme zmrzlí, slabí, hladoví
smrt byla by nám úlevou.
Velká armáda zavátá
už nemá síly k útoku.
O skývu navzájem se rvem
a bojujem bok po boku.

Rf:
Odpusť, Pane, vojákovi,
co hrál jen svůj part!
Dej, ať najde srdce, které
vzal mu Bonaparte!

My sny, co stvořil, snili s ním.
Písek kolem pyramid.
Modré nebe španělské.
A kterak svět si podmanit.
Slavkov mi jedno oko vzal,
stále mě bolí šavle sek.
Já na to nedbal a jen šel
tam, kam nám Malý kaprál řek´.

Tam doma zatím zestárla
a nejspíš už i vdaná je
dívka, co jsem jí říkával
můj kvítek z Akvitánie.
Já nemám nač si stěžovat.
Malý kaprál mi dal i bral.
Jen svoje srdce chtěl bych zpět.
Pak bych ho možná věnoval…