BITVA U CHLUMCE A PŘESTANOVA ANEB KDO ZA TO MOHL? (1)

Blížící se dvousté výročí bitvy u Chlumce a Přestanova (které všichni mimo české země říkají Kulm), mě přimělo vrátit se k tomu, co jsem o ní napsal v třetím svazku Napoleonových tažení s názvem Proti všem. Uvedl jsem, že okolnosti, které k bitvě a k porážce generála Vandamma vedly, jsou do určité míry záhadné, neboť není jasné, proč velitel 1. armádního sboru vlezl nakléřovským průsmykem bez podpory do pasti, která se za ním zavřela. Řečeno argotem napoleonských vojáků tu doslova strčil hlavu do nočníku, což je u tak zkušeného vojáka nepochopitelné…

Bitva u Drážďan

První část:
Otázka odpovědnosti, aneb proč táhl Vandamme do Čech zcela sám?

Sedmadvacátého srpna 1813 kolem třetí odpoledne vyhrál Napoleon bitvu u Drážďan a dobyl skvělé taktické vítězství v boji, v němž se střetlo 120 000 jeho vojáků s 180 000 vojáky koalice.

Vandamme

Neoddiskutovatelně porazil o třetinu silnějšího protivníka, věděl však velmi dobře, že tyto vavříny nestačí. Potřeboval víc, vítězství strategické, skutečné dokončení obchvatu, jímž by protivníka odřízl od možnosti ustoupit přes česko-saskou hranici na Petrovice, a to se nepodařilo.

Tomuto strategickému obchvatu mohl do jisté míry napomoci generál Vandamme, jenž měl na základě císařových dispozic působit s 1. armádním sborem poražené spojenecké České armádě od Pirny do pravého boku a týlu. Ráno 27. srpna však jeho sbor teprve dokončoval přechod Labe u Königsteinu a k Mouton-Duvernetově divizi, připravené na dobývání Pirny, v průběhu boje o Drážďany nedorazil. Díky tomu neměl Vandammův sbor šanci přetít koaličním vojskům ústupové trasy do Čech, mohl však postupem do boku a případným pronásledováním Schwarzenbergův ústup notně ztížit.

Císař chtěl nazítří 28. srpna v bitvě pokračovat a dokončit, co nestihl. Není známo, kde bral jistotu, že se spojenci nedají na ústup, ani jaké dispozice pro boj vydal. Před devátou dopolední však Marmont a Victor hlásili, že postoupili na výšiny Räcknitz a místo, kde byl včera hlavní stan koalice, našli prázdné. Po nepříteli nebylo vidu ani slechu, stále se však naskýtala obrovská šance vyrazit, dokončit manévr, jenž včera nevyšel, a přitisknout Českou armádu k saským svahům Krušných hor. Lze si představit, co by se dělo v soutěskách na cestách, zacpaných povozy, děly i lidmi? Spojencům hrozila těžká porážka, po níž by Rakousko muselo nejspíš žádat o mír…

Ráno vydal Napoleon rozkazy k pronásledování nepřítele. Původní záměr nařizoval Gouvionu Saint-Cyrovi, Marmontovi i Mortierovi postupovat k jihovýchodu na Dohnu, stočit se k jihu a dorazit do prostoru mezi Berggiesshübel (cca 13 km jižně od Pirny) a Hellendorf (osada na saské straně dnešního hraničního přechodu Petrovice). Tady se měli spojit s Vandammovým sborem, jenž by vyrazil z Pirny na Hellendorf před nimi. Tato čelist kleští mohla působit do boku ustupujících a drtit je ve všech hraničních přechodech i v soutěskách od Petrovic přes Špičák až po Cínovec. Z druhé strany by pak Českou armádu sevřel Murat s Victorem, postupující na Frauenstein, eventuálně na Saydu (tedy k hraničnímu přechodu Český Jiřetín).

Toto byla výchozí situace k dalšímu dějství války roku 1813, k bitvě u Chlumce a Přestanova, jak jsem ji nastínil ve třetím svazku svých Napoleonových tažení. K bitvě samotné existuje dost materiálů, které zůstaly nevyužity jak M. Švankmajerem v jeho monografii o bitvě (a následně v jeho knize Čechy na sklonku napoleonských válek), tak i mnou. Naprosto klíčovým pramenem přitom představuje druhý svazek knihy A. du Casse Le général Vandamme et sa correspondence (Didier, Paris 1870) a já soudím, že zpřístupnění pasáží z tohoto díla i Vandammovy korespondence, která se dnů kolem bitvy týká, bude dobrou připomínkou střetu, který stojí stále v pozadí dvou bojů na Moravě, Slavkova a Znojma (nepočítáme-li Štoky na Jihlavsku). Vše, co bude v několika pokračováních následovat, je překladem z du Casseovy knihy, místy kráceným, neboť samotné události 28. až 30. srpna 1813 tu zabírají přes padesát hutných stran.

A. du Casse:
Le général Vandamme et sa correspondence, Tome 2 (Didier, Paris 1870), p 502 ad.
1. část

Císař, který vybojoval 27. srpna rozhodující vítězství u Drážďan, dal následujícího dne, osmadvacátého ráno, nezbytné rozkazy k pronásledování nepřítele. Vandamme měl v zaujatém postavení a s obsazením prvních průsmyků do Čech, jimiž poražení ustupovali, podle vší pravděpodobnostech završit pohromu spojenců.

          Aby byla porážka co nejstrašnější, nechal Napoleon 28. ve 4 hodiny ráno napsat generálu Balthusovi, veliteli Vandammova dělostřelectva, ať se dá ihned na pochod se zálohou dvanáctiliberek 1. sboru, střežených v Drážďanech, a zamíří s nimi do prostoru generálem zaujatého.

V šest ráno napsal Berthierovi dva následující dopisy, které obsahovaly instrukce pro Saint Cyra a pro Mortiera:

„Bratranče, dejte rozkaz maršálu Saint-Cyrovi, ať postupuje na Dohnu. Obsadí výšiny a po oněch výšinách bude sledovat nepřátelský ústup mezi Dohnou a planinou.

Vévoda z Trévisa půjde hlavní silnicí.

Jen co se uskuteční spojení s generálem Vandammem, bude maršál Saint-Cyr pokračovat jeho směrem tak, aby dostal svůj sbor spolu s Vandammovým na Gieshübel.

Vévoda z Trévisa zaujme pozici u Pirny. Já se tam ostatně odeberu, jakmile zjistím, že přesuny začaly (…).

Napište generálu Vandammovi a seznamte jej s přesuny i nepřítelovým ústupem. (…) Uvědomte ho, že maršál Saint-Cyr a vévoda z Trévisa pochodují na Dohnu a Pirnu. Jakmile se uskuteční spojení, zformuje celý svůj sbor na výšinách Gieshübelu a Hellendorfu.

Já budu na silnici k Pirně.“

Druhý dopis:

„Psáno před Drážďany 28. srpna 1813.

Bratranče, dejte rozkazy neapolskému králi, ať vyrazí na Frauenstein a napadne boky i týl nepřítele, k tomu účelu ať spojí kavalerii, pěchotu i dělostřelectvo. Dejte rozkaz vévodovi z Ragusy, ať nepřítele živě pronásleduje na Dippoldswalde a všemi směry, kudy jde. Dejte rozkaz maršálu Saint-Cyrovi, ať nepřítele pronásleduje na Maxen a všemi směry, kudy jde. Poučte ony tři generály, jaké jsou jejich pozice ve vztahu k ostatním, aby věděli, jak se mohou navzájem podporovat.“

Berthier poslal císařovy rozkazy, jak měl ve zvyku. Jeho dopisy maršálům byly parafrází císařových a bylo by zbytečné je opakovat.

Depeše odešly v 8 hodin ráno ve stejné době jako následující řádky náčelníka hlavního štábu Vandammovi. Pro objasnění následujících událostí jsou svrchovaně důležité:

„Pane generále Vandamme, upozorňuji vás, že dávám rozkaz p. maršálu Saint-Cyrovi k pochodu na Dohnu. Přesune se na výšiny a po těch výšinách bude sledovat nepřátelský ústup tak, že půjde skrz Dohnu a planinou; vévoda z Trévisa bude sledovat hlavní silnici. Jakmile dojde ke spojení s vámi, zformujete na výšinách Gieshübelu a Hellendorfu svůj sbor a budete pokračovat vám určeným směrem spolu se 14. sborem, abyste dospěl do Berg-Gieshübelu. Vévoda z Trévisa zaujme postavení na Pirnu. Jeho Veličenstvo se tam ostatně odebere osobně, jakmile bude vědět, že přesuny započaly.“ 

Z toho plyne:

Vandame s 1. sborem v postavení v Pirně musí čekat na Saint-Cyra, pochodujícího přes Dohnu, uskuteční s ním spojení a v Pirně jej vystřídá Mortier. Pak se vydá po stopách za nepřítelem a hlavní přesuny bude řídit císař osobně.

Jenže ve 4 hodiny večer téhož dne, 28. srpna, se věci změnily. Berthier psal generálovi následující dopis:

„Francouzskou míli od Pirny, 28. srpna ve 4 odpoledne.

Pane generále Vandamme, císař přikazuje, abyste se vydal s celým armádním sborem, Corbineauovou divizí, 42. divizí a nakonec i s jednou brigádou 2. sboru, již velí generál kníže Reuss, což dohromady činí 18 batalionů,  a Peterswalde [Petrovice].

Pirnu budou chránit jednotky vévody z Trévisa (…).

Generál Balthus  s vaší baterií dvanáctek a parkem dorazí do Pirny dnes večer, pošlete někoho, aby jej vyhledal. Císař si přeje, abyste shromáždil všechny síly, které vám dal k dispozici, a abyste pronikl do Čech, kde srazíte prince Württemberského, pokud se vám postaví.

Mortier, vévoda z Trévisa

Nepřítel, kterého jsme porazili, ustupuje podle všeho na Altemberg [Altenberg]. Jeho Veličenstvo si myslí, že byste mohl dorazit na silnici z Děčína, Ústí a Teplic před ním, pobrat mu kočáry, povozy a zavazadla i vše, co se za armádou vleče. Císař rozkazuje rozebrat lodní most u Pirny, aby mohl být jeden most spuštěn v Těšíně.“

Tento nový rozkaz dorazil k Vandammovi kolem páté hodiny. Už nebyla řeč o tom, že generál má čekat na Saint-Cyra a Mortiera. Musel celý 1. sbor seskupit a jít k jihu na Petrovice.

Vandammovi nezbývalo než tak striktní rozkaz poslechnout a nebylo vůbec jeho starostí ptát se, bude-li mít kryté boky. To byla císařova věc, to on osobně řídil všechny přesuny. Navečer v půl deváté už byl v půli cesty z Pirny do Petrovic, v Hellendorfu, a odtud Berthierovi psal:

„Monseigneure, dorazili jsme do Hellendorfu. Nepřítel podnikal proti našim mladým hrdinům marné pokusy, všude byl odražen a obrácen na naprostý útěk. Zmocnili jsme se děla a kolesny. Dělostřelci se nechali u svých děl pobít. Mám před sebou kolem čtyř až pěti tisíc mužů. Zítra za rozbřesku na ně zaútočím a půjdu na Teplice s celým 1. Sborem, pokud nedostanu jiný rozkaz. Všechny moje jednotky jsou skvěle vedeny a předhánějí se v zápalu i odhodlání. Máme dost dobrý počet zajatců, mezi nimi i pár důstojníků. Nepřítel má hodně raněných a na bojišti zanechal dosti mrtvých.“

Vévoda z Ragusy oznámil toho večera Berthierovi, že po příchodu na výšiny Wendischcarsdorfu objevil masy ustupující přes Dippoldswalde na Teplice, které se mu jeví jako soustřeďovací místo.

Tak se věci měly, vše se zdálo na dobré cestě směrem k tomu, aby se ústup velké spojenecké armády změnil v katastrofu, když tu všechno změnily dvě nečekané okolnosti.

Po bitvě u Drážďan se jádro Rusů Barclaye de Tollyho stahovalo za Ostermannem silnicí na Petrovice s cílem probít se tudy, pokud ji Vandamme obsadil. Prusové a část Rakušanů se pustili po cestě od Altembergu a Zinnwaldu [Cínovec] na Teplice, západně od Petrovic. Zbytek rakouské armády měl rozkaz dostat se na silnici od Lipska ku Praze a to po cestě od Freybergu, což je ještě západněji, aby se stáhl směrem na Chomutov na opačné straně horských průsmyků.

Spojenecký ústup se vskutku započal, jak už jsme řekli, avšak 28. změnil Barclay de Tolly

Gouvion Saint-Cyr

z obav, že narazí cestou na Petrovice na podstatné překážky, rázem směr  a pustil se západně na Altemberg. Ostermannovi nechal vzkázat, ať ustupuje k němu, a princ Eugen [Württemberský] měl postupovat na Petrovice jako jediný. Tato změna se stala předmětem ostré výměny názorů mezi ruským generálem a württemberským princem. Ten už se popadal s Vandammem do křížku a nechtěl zůstat vůči obávanému protivníku sám. Oprávněně říkal, že pokud velitel francouzského 1. sboru pronikne na Teplice, ovládne průsmyky do Čech. Ostermann tomu odolával, nakonec se ale rozhodl jít stejnou cestou jako princ a přidat se k němu s cílem předběhnout Vandamma v soutěskách na Teplice.

Osmadvacátého srpna pokračovali württemberský princ a Ostermann v ústupu. K jejich pronásledování došlo až navečer s ohledem na to, že císař Vandammovi nařídil čekat v Pirně na dva přesuny, Mortierův a Saint-Cyrův, a že až v pět generálovi předepsal pochod na Petrovice. Mohli tedy uniknout po svazích Gieshübelu a dostat se na silnici k Petrovice.

Vandammovi tudíž nelze klást za vinu, že se oba nepřátelští generálové na Petrovice dostali. Pronikly na silnici k Peterswalde jen následkem rozkazu, poslaného Vandammovi 28. ráno, aby čekal na příchod Saint-Cyra a Mortiera (…). Nezapomeňme, že Vandamme dostal změněný rozkaz k pochodu s 1. sborem na Petrovice 28. v pět večer, který provedl tak rychle, že v půl deváté psal náčelníkovi hlavního štábu z Hellendorfu  a informoval jej o úspěchu. Během dne ale dokázali Ostermann a princ Württemberský proniknout do Petrovice. Tím 1. sbor na cestě k Chlumci a k Teplicím předešli.

Osmadvacátého srpna (…) císař z drážďanských výšin zjišťoval šikmý přesun spojenců a obával se, že Marmont nebude dost silný, proto rychle Saint-Cyrovi přikázal, ať se stáhne na západ, přes Dohnu na Maxen, aby vévodu z Ragusy podpořil. Tím prvotní instrukce změnil (…). Sám se pustil k Pirně, kam dorazil ve 4 hodiny navečer (…), pocítil lehké bolesti břicha a dostal zprávu o porážce vévody z Reggia ve směru na Berlín. To byly důvody k návratu do Drážďan. Krom toho se dozvěděl, že kolona prince Württemberského a generála Ostermanna dosáhla silnice na Petrovice. V důsledku toho je nemohl Vandamme odříznout a zbývalo mu jen zprudka je pronásledovat. (…)

V průběhu 29. svedl Marmont brilantní střet u Falkenheimu, mezi Dippoldswalde a Altembergem, a hlásil, že nepřítel ustupuje směrem na to druhé místo (…). Saint-Cyr ze své strany

Marmont, vévoda z Ragusy

rovněž navečer 29. hlásil, že nepřítel opustil v noci z 28. na 29. pozici u Maxenu (…) a že všechny spojenecké kolony podle všeho ustupují na Altemberg (…).

Co se stalo v 1. sborem v době, kdy 6. a 11 sbor pronásledovali spojence na Altemberg? Dál dorážel podle rozkazu na Ostermanna a Württemberga ve směru na Petrovice a Teplice, aniž se zneklidňoval o svůj týl a boky, neboť to bylo jeho kategorickým úkolem.

Třicátého ráno byly hlavním štábem v Drážďanech vydány nové rozkazy pro maršály Mortiera a Saint-Cyra. Ten první měl nechat Marmonta, aby pronásledoval nepřítele na Altemberg, a jeho úkolem se stala podpora 1. sboru. Vévoda z Trévisa měl s Lefebvre-Desnouettesovou, Roguetovou a Decouzovou divizí Vandamma v případě potřeby podpořit. Depeše končila takto:

„Pošlete jednoho důstojníka ke generálu Vandammovi, abyste zjistil, co se děje, a důstojník ať se ihned vrátí..“

Jak uvidíme, bylo na to už pozdě. (…)

Devětadvacátého císař z depeší pochopil, že spojenci ustupují z Altembergu do Čech přes Teplice, a usoudil, že Vandamme, pokud dostane posily, může kolony ustupujících před sebou rozdrtit, Teplice obsadit a s nimi i soutěsky, to vše předtím, než spojenecké jednotky od Altembergu dorazí, následkem čehož budou poražení od Drážďan zastaveni čelně 1. sborem a zezadu napadání 6. sborem. Poslal tudíž rozkaz Mortierovi, ať dá tři gardové divize Vandammovi k dispozici, a Saint-Cyrovi, ať hledá průsmyk, jímž by se s generálem spojil.

Byl přesvědčen, že Vandammovi nehrozí žádné nebezpečí, že Saint-Cyr a tři Mortierovy divize přijdou včas, a by zajistily týl i boky 1. sboru, a proto generálovi nařídil, ať pochoduje rovnou na Teplice, vrhne se na nepřítele a nestará se ani o boky, ani o to vzadu. Vandamme poslechl ve všech bodech. (…)

Už jsme řekli, že Vandamme, pyšný na svůj úspěch 28. u Hellendorfu, viděl, že se mu před očima rýsuje naděje na maršálskou hůl, již by si právem zasloužil, a nepříteli tudíž nedopřál oddechu. V čele avantgardy, tvořené brigádou knížete Reusse, srazil 29. ráno mezi Hellendorfem a Petrovicemi Rusy a pobral jim 2000 zajatců. V patách nepříteli přešel hory a naprosto se spolehl na ujištění, které dostal, že boky i týl mu budou dokonale kryty Saint-Cyrem a vévodou z Trévisa, proto sestoupil do podhůří. Z výšin sice viděl vyrážet další nepřátelské kolony, které ustupovaly před pronásledováním od Altembergu a snažily se dosáhnout Teplic. Co na tom, měl rozkaz jít bez ohledu na cokoliv na Teplice. Neváhal a udělal to, co mu předepsali.

pokračování příště

CÍSAŘSKÉ REZIDENCE (7)

RAMBOUILLET - OPOMENUTÁ REZIDENCE

Michal Šťovíček

O této císařově rezidenci asi 50 km západně od Paříže se téměř neví, neboť Napoleon v ní strávil za svého života celkem sotva 40 dní.

   Na bývalých pozemcích kláštera Saint-Denis se od počátků monarchie rozkládal královský lovecký revír o rozloze přes 20 tis. ha - hluboké a pro lov ideální lesy, na jejichž kraji stálo od 14. stol. celkem prosté šlechtické sídlo - lovecký hrádek, v němž mj. po jednom z lovů zemřel František I. V zámecké sídlo jej začali měnit až Bourboni na sklonku 17. stol., konkrétně Louis-Alexandre de Bourbon, hrabě de Toulouse, nemanželský legitimizovaný syn Ludvíka XIV. a paní de Montespan. Královským sídlem se stal až v r. 1783, kdy jej Ludvík XVI. koupil od vévody de Penthièvre za značnou sumu 16 milionů livrů, avšak k žádným úpravám vlastního zámku nepřikročil pro nevhodný terén i těsné sousedství městečka a vodního kanálu. Snažil se však, aby si lovecký zámek oblíbila Marie-Antoinetta, která si toto sídlo silně ošklivila, a nechal u něho vybudovat rozsáhlé příslušenství, romantický park s umělou grottou, tzv. Mušlovým pavilonem a statkem v tehdy módním bukolickém stylu včetně ovčína, kravína, mlékárny apod. 

   Za Revoluce byl zámek opuštěn a teprve v r. 1804 se na Napoleonův příkaz začalo s přestavbou v důstojný a pohodlný lovecký zámek. V první etapě pod vedením architekta G. Trepsata bylo zbořeno celé jedno křídlo a tím prakticky zničeno čestné nádvoří, přičemž zbytek zámku byl připraven k obývání r. 1807.

Plán zámku v r. 1809 - šrafovaně zbořená část. Takto se zámek zachoval dodnes (vpravo dole tzv. Věž Františka I. - pozůstatek středověké stavby.

Napoleon nicméně ještě pomýšlel na celkovou demolici a vybudování zbrusu nového zámku, ale pro žádný plán dalšího pověřeného architekta Augusta Farmina se nerozhodl. Došlo jen na některé úpravy interiérů a pokračovaly úpravy parku včetně výsadby první aleje exotických cypřišů holých ve Francii (byla pokácena po velké bouři v prosinci 1999).

Napoleon naposled přespal v Rambouillet z 29. na 30. 6. 1815 na cestě do exilu.

Tradici lovů v rambouilletských lesích pak obnovili až francouzští prezidenti r. 1883, následně se zámek stal letním prezidentským sídlem a slouží i pro ubytování státních návštěv a jako místo mnoha mezistátních jednání na nejvyšší úrovni - mimo pobyty prezidentů a státních hostů ovšem zámek zůstává na rozdíl od našich Lán přístupný veřejnosti. V závěru r. 2009 se prezidentská kancelář vlastnictví zámku vzdala a předala jej městu a úřadu pro národní památky, nadále jej však má v užívání.

Nedomnívám se proto, že mnoho bloggerů tento velice zajímavý zámek navštívilo (leží i poněkud stranou hlavních turistických tras), přidávám tedy o něco více obrázků ze současnosti nebo nedávných dob:

Vstupní průčelí

Zahradní průčelí

Mramorový sál

Velký salon

Jídelna

Salon

Napoleonova koupela

Mušlový pavilon v parku

Mlékárna Marie-Antoinetty s průhledem do umělé grotty v parku (nesloužila k výrobě mléka, nýbrž jako "mléčný bar")

Brána do státního ovčína

Zemědělské zařízení v zámeckém parku za celých téměř 230 let nepřerušilo provoz, bylo rovněž zestátněno a slouží dnes jako veřejně přístupný výzkumný statek, zejména ovčín. V městské zástavbě dále stojí tzv. Palác Římského krále - budova z 80. let 18. stol., který Napoleon hodlal po úpravách věnovat svému synovi, ten však nikdy neměl příležitost jej navštívit. Dnes slouží muzejním účelům.

Palác Ŕímského krále - plán Napoleonova architetka A. Farmina a současný stav

NAPOLEONSKÉ SLAVNOSTI V ÚSTÍ NAD LABEM

Zdá se, že připomínek událostí roku 1813, které na našem území souvisejí zejména s bitvou u Chlumce a Přestanova, přibývá. Dostal jsem zprávu o akcích, které chystá Muzeum města Ústí nad Labem a o výstavě, která se tam otevírá; vše potřebné je na stránkách muzea, jejichž adresu vkládám prolinkem do nadpisu, a současně přidávám i pár stránek z mnoha programů, které si zde můžete stáhnout a prostudovat. Podotýkám, že to není jediné překvapení, které muzejnící z Ústí chystají, neboť dík jejich iniciativě a s mým skromným přispěním spatří letos světlo světa i reprint obou románů autorské dvojice Erckmann-Chatrian, tedy Příhody nováčka z roku 1813 a Waterloo

PREVIEW: SLAVKOV 1805

Na letošním Světě knihy jsem svému nakladateli, tj. AKCENTu, odevzdal na CD vše, co bude patřit k chystané knize s názvem SLAVKOV 1805  a s poditulem Napoleonův největší triumf. V DTP se na něm začíná zvolna pracovat, dostal jsem definitivu přebalu, který přikládám, a z textu na něm by mělo být zřejmé, v čem se tato kniha bude od ostatních na dané téma lišit.

Jak to počítám, bude zde 54 map či nákresů a 254 vyobrazení, s formátem knihy stejným jako u Waterloo, Napoleona v Rusku, nebo Ludvíka XIV. S vydáním se počítá na podzim a se křtem, pokud se to podaří, při výročí slavkovské bitvy v jednom z magických míst bojiště... Určitě zde zveřejním za čas ukázku textu i grafiky podobně jako u předchozích knih, a třebaže je trochu brzo, přikládám obsah, který vám dá jasnější představu. Doufám, že se budete těšit se mnou...!

OBSAH: 
Pár slov autora

I. KDO SI PŘEJE VÁLKU? 
Atentát v ulici Saint-Nicaise (24. prosinec 1800) 
Vražda v Sankt-Petěrburgu (23. březen 1801) 
Bitva u Kodaně (2. duben 1801) 
Podivný mír s Ruskem (8. říjen 1801) 
Mediatizační akt (19. únor 1803) 
Soumrak Svaté říše římské (24. březen 1803) 
Útok fregaty Doris (18. květen 1803) 
Invaze do Anglie? (28. květen 1803) 
Obsazení Hannoverska (5. červen 1803) 
Poprava vévody dʼEnghien (21. březen 1804) 
Zloba imperátora Alexandra (17. duben 1804) 
Políček do carovy tváře (12. květen 1804) 
II. DUNĚNÍ BUBNŮ 
Císař Francouzů (18. květen 1804) 
Rozkazy pro Kombinovanou flotu (25. květen 1804) 
Slavnost na břehu La Manche (16. srpen 1804) 
Císařovo posvěcení (2. prosinec 1804) 
Milánská korunovace (26. květen 1805) 
Třetí koalice (9. srpen 1805) 
Není lepší armáda, než mám já (22. srpen 1805) 
III. ULMSKÝ MANÉVR 
Zrození Velké armády (26. srpen 1805) 
Rakouský vpád do Bavor (8. září 1805) 
Císař jde do války (24. září 1805) 
Pochod sedmi proudů (6. říjen 1805) 
Muratův útok u Wertingen (8. říjen 1805) 
Obrana Günzburgu (9. říjen 1805) 
Řež u Haslachu (11. říjen 1805) 
Napoleonův omyl (13. říjen 1805) 
Bitva u Elchingenu (14. říjen 1805) 
Ulmská past (15. říjen 1805) 
Únik podmaršálka Schwarzenberga (18. říjen 12805) 
Vidíte nešťastného Macka (20. říjen 1805) 
IV. ÚSTUP PODOLSKÉ ARMÁDY 
Přes rakouskou hranici (26. říjen 1805) 
Kutuzovův ústup na Lambach (31. říjen 1805) 
Přechod Enže (3. listopad 1805) 
Přísaha u hrobu aneb malá příčina s velkými následky (4. listopad 1805) 
Střetnutí u Amstettenu (5. listopad 1805) 
Kutuzov uniká (9. listopad 1805) 
Bitva u Dürnsteinu (11. listopad 1805) 
Ráno po bitvě (12. listopad 1805) 
Lest na taborském mostě (13. listopad 1805) 
V. BOJE V ITÁLII A TYROLSKU 
Massénův útok ve Veroně (19. říjen 1805) 
Bitva u Caldiera (30. říjen 1805) 
Ústup arcivévody Karla (31. říjen 1805) 
Neyův útok na Scharnitz a Leutasch (4. listopad 1805) 
Dohra u Castelfranco Veneto (24. listopad 1805) 
VI. PŘED BITVOU 
Přes Dunaj (14. listopad 1805) 
Bagrationem oklamaný Murat (15. listopad 1805) 
Noční boj o Schöngrabern (16. listopad 1805) 
Postup přes Brno (20. listopad 1805) 
Nepřítel, který se konečně hnul (27. listopadu 1805) 
Ruský útok u Vyškova (28. listopad 1805) 
Mise knížete Dolgorukého (29. listopad 1805) 
Nechci obyčejnou bitvu! (30. listopad 1805) 
Jiříkovické ohně (1. prosinec 1805) 
VII. BITVA TŘÍ CÍSAŘŮ 
Pět Kienmayerových útoků (Telnice, 5:00 až 8:30) 
Ústup za Zlatý potok (Telnice, 8:30–9:30) 
Útok 2. a 3. kolony (Sokolnice, 7:30–9:30) 
Lví skok (Pratecký kopec, 7:00–10:00) 
Kellermann versus Essen (Mezi Santonem a Blažovicemi, 8:30–10:00) 
Zastavený Murat (Blažovice a Kruh, 10:00–13:30) 
Zkáza 4. kolony (Pratecký kopec, 10:00–12:30) 
Nerovný zápas (Sokolnice, 9:30–12:30) 
Orlice majora Bigarrého (Staré vinohrady, 12:30–13:30) 
Garda proti gardě (Staré vinohrady, 13:30 – 15:00) 
Odražený Bagration (Okolí císařské silnice, 13:30–15:00) 
Krví zbrocené údolí (Sokolnice 12:30–15:00) 
Drama u břehů Litavy (Měnínský a Žatčanský rybník, 13:30–16:00) 
Ústup poražených (Severovýchodní sektor, 15:00–24:00) 
VIII. MÍR JEN S RAKOUSKEM… 
Vojáci, jsem s vámi spokojen! (Slavkov, 3. prosinec 1805) 
Setkání dvou císařů (Spálený mlýn, 4. prosinec 1805) 
Bitva omylem svedená (Štoky, 5. prosince 1805) 
Mír! (Prešpurk, 26. prosinec 1805) 
PŘÍLOHY: ORDRE DE BATAILLE BITVY U SLAVKOVA 2. PROSINCE 1805
BIBLIOGRAFIE