neděle 9. dubna 2017

DRSNÉ VZPOMÍNKY SERŽANTA BOURGOGNE

Vzpomínky seržanta Bourgogne, jedny z nejsyrovějších memoárů z napoleonských válek, vyšly v mém překladu s mými komentáři a dodatky o císařské gardě v nakladatelství AKCENT; objednat si je lze zde: 
http://www.vydavatelstviakcent.cz/index.php
V knize jsou použity litografie Fabera du Faur, účastníka tažení...
A tady je obsah i ochutnávka jedné podkapitoly:
OBSAH

Vzpomínky na návrat z pekla
PAMĚTI SERŽANTA BOURGOGNE
I.
Z Almeidy do Vilna / První boje / Bitva u řeky Moskvy / Vstup do Moskvy / Začátek požáru / Návštěva v Kremlu / Skrze plameny / Požár imperátorčina paláce / Jsem zatčen / Rozptýlení, která jsme si dopřáli / Počátek ústupu / Císař v nebezpečí
II.
Jsem plný hmyzu / První nápor hladu / Požár poštovní stanice / Rodinné drama / Oddanost Hesenců vůči jejich princi / Hrdlořez / Tajemná muzika / Hřbitov a smolenský kostel / Bitva héroů / Dragoun Melet a jeho kůň
III.
Trosky císařské gardy / Ztracen ve sněhu / Se silami v koncích / Podivné setkání/ Picartovo nečekané zjevení
IV.
Střelba na kozáky / Tragická smrt tří kozáků / Dvojhlavý orel / Nabíráme odvahu / Polská pohostinnost / Picartův záchvat šílenství / Císař prochází kolem pěšky a s holí v ruce / Přechod Bereziny
V.
Pochod na Vilno / Poplach / Aféra s penězi
VI.
Pochod na Kovno / Mouton, pes pluku / Maršál Ney jde na pomoc / Rozdělení armádní pokladny / Otrava / Bezruký granátník / Zápal generála Rogueta / Znovu kozáci! / Hodně drahé jídlo / Sklenka bílého vína / Na saních / Semetrika / Pobyt v Elbingu / Soucitná duše / Picart a Prušáci
DODATEK O TĚCH, KTEŘÍ PRAVDIVOST MÝCH PAMĚTÍ DOSVĚDČÍ
PŘÍLOHY:
A: Tažení, které skončilo katastrofou
B: Francouzská císařská garda

A ukázka podkapitoly...

 Střelba na kozáky
Po bitvě u Malojaroslavce už Picart nespatřil pluk, k němu patřil, protože jej odveleli do služby ke konvoji, složeném z části ekvipáží císařského stanu. Od onoho dne onen odřad, který doprovázel, šel neustále dva až tři denní pochody před čelem armády, čímž netrpěl zdaleka takovou bídou, jako ostatní vojsko. Čítal pouhých 400 mužů a ti občas narazili na nějaké zásoby, navíc měli i dopravní prostředky. Ve Smolensku si opatřili biskvity i mouku na několik dní. V Krasném měli to štěstí, že dojeli a odjeli čtyřiadvacet hodin před Rusy, kteří nám odřezali ústupovou cestu, a v Orše si znovu mohli opatřit mouku. V té vsi se stále nacházelo dost domů, aby jim poskytly útočiště, navíc putovali od jedné přepřahací poštovní stanice ke druhé, což představovalo vzdálenost tří francouzských mil, zatímco nás pochodovalo přes 150 000 mužů pospolu, z nichž sice zbyla jen polovina, nicméně nám mohly za obydlí posloužit jen lesy a mokřiny, za potravu koňské maso a ani toho nebylo dost, kolik bychom chtěli, a na pití zbývala voda, i když pokaždé ani to ne. Tak se stalo, že mizérie na mého kamaráda začala doléhat až ve chvíli, kdy jsem ho potkal.
            Picart mi prozradil, že ten tvor, co spal u našeho ohně, utržil včera zranění od jednoho polského kopiníka v útoku, který se odehrál kolem třetí odpolední.
            Okamžik poté, co dovyprávěl, mě popadl za rameno a sykl:
            „Ticho! K zemi!“
            A hned mě na zem srazil. Lehl si rovně, popadl kyrys, který jsem předtím přivlekl, a přikryl s ním oheň. Rozhlédl jsem se a spatřil, že kolem nás projíždí v největší tichosti ruská kavalerie. Trvalo to dobrou hodinu. Jen co odjel, povídá mi:
„Za mnou!“
Znovu mě popadl za paži a my vyrazili směrem, jímž jezdci odjeli.
Po nějaké chvíli se Picart zastavil a tiše povídá:
„Vydechněme si, alespoň na chvíli jsme v bezpečí.“
Štěstí nám přálo, kdyby si ten ruský medvěd, ten kozák, všiml, že kolem projíždějí jeho vojáci, bezpochyby by řval jak tur, aby ho uslyšeli, a ví Bůh, co by pak s námi bylo! Mimochodem, neřekl jsem cosi podstatného a musím se teď trochu vrátit zpět. Za tou kolesnou totiž ležel hrnec, který já zapomněl vzít. Pro nás měl větší cenu než všechno to, co se válelo kolem. Picart se chtěl vrátit, a ježto viděl, že mám jiný názor, a pravil:
„Jdeme pro něj, jinak se nám může stát, že umřeme hladem!“
Dojdeme zpět tam, co jsme tábořili, plameny už pomalu skomíraly a ten čertovský kozák, co jsme ho tam nechali, se kutálel po sněhu, až měl hlavu skoro v ohništi. Pomoci jsme mu nemohli, jen jsme ho položili na čabraky, aby umřel alespoň trochu pohodlně.
„Amen s ním ještě není,“ povídá Picart. „podívejte, jak se na nás dívá. Oči mu svítí jak dvě svíce!“
Popadli jsme ho každý za jednu ruku, posadili, sotva jsme ale odešli, zase padl k ohni. Rychle jsme ho odtáhli, aby neuhořel. Víc se dělat nedalo a my pospíchali pro hrnec, jenže byl tak poničený, že ho nešlo použít. Picart mi jej nicméně naložil na záda.
Pak jsme se pokusili vyškrábat na svah, abychom ještě před úsvitem dospěli k lesu, který by nás chránil před mrazem i nepřáteli. Než se nám to podařilo, dvakrát jsme se skutáleli dolů. Pak se dorazilo na výšinu přímo naproti místům, z nich jsem včera přišel a odkud jsme před chvíli viděli jet ruské jezdectvo. Chvíli se zastavíme, popadáme dech a díváme se, kudy dá.
„Rovně!“ povídá Picart. „Za mnou!“
Ukáže rukou směr a natáhne nohy. Jdu za ním, sotva ale udělá třicet kroků, vidím, jak padá do šest stop hluboké díry. Beze slova se v ní vztyčí, podá mi pušku a já mu pomůžu vylézt. Jen co je venku, začne nadávat na ruského Pánaboha i na císaře Napoleona, kterému říká conscrit, protože, jak praví, jen conscrit je schopný zůstat v Moskvě tak dlouho.1)
„Dva týdny by byly stačily, abychom se najedli a napili, zůstat tam ale třicet dní a čekat na zimu? Co je to za chlapa? Jo, je to conscrit, a kdyby tu byl s náma, řekl bych mu, že takhle se nedá mužům velet! Panebože, to je ale šašek! Z těch šestnácti let, co se za ním táhnu, mám leda tak šediny. V Egyptě a v syrské poušti jsme trpěli, ve srovnání se sněhovou pustinou, kterou se prodíráme, to ale nic nebylo! Člověk musí mít duši přidrátovanou k tělu, aby to vydržel.“2)
Pak si začal dýchat na ruce a s pohledem upřeným na mne sám pro sebe dodal:
„Chudáku Picarte, teď není čas na řeči. Musíš se rozhodnout. Zkusíš jít trochu nalevo, jestli nenarazíš na lepší cestu!“
Vyrazil, zkoumal každý krok, bylo to ale všude stejné, napravo i nalevo. Nakonec jsme se vrátili do místa, kde se propadl. Obešli jsme ho a mířili rovnou před sebe. V půli vzdálenosti od lesa ležela proláklina podobná té, v níž jsme přenocovali. Na nástrahy už jsme nemysleli, přešli ji a s nesmírnou námahou dorazili na opačnou stranu. Tam jsme se museli natáhnout a vydechnout, tak nás to vyčerpalo.
Kousek vpravo bylo vidět, jak se k nám děsivou rychlostí ženou černá mračna. Ty mraky přiháněl severní vítr, který ohlašoval hroznou vichřici a pro nás krušný den! Lesem už se začínalo rozléhat hučení vichru, dělal ve větvích jedlí i borovic hrozný rámus a nás postrkoval opačným směrem, než jsme chtěli jít. Přesto jsme po necelé hodině dospěli ke kýženému místu a v té chvíli se začaly sypat velké sněhové vločky.
            Byl to uragán tak prudký, že co chvíli vyvracel stromy z kořenů a lámal je, div že nás nerozdrtily. A nás vyhnal z hloubi lesa na jeho okraj tak, abychom měli vítr zleva. Pak náš pochod zarazilo rozlehlé jezero, to by se ale dalo snadno přejít, protože bylo zamrzlé, jenže neleželo ve směru naší cesty. Dál nešlo jít kvůli spoustám sněhu a vánici, v níž nebylo nic vidět, proto jsme se skryli pod dvěma sdostatek mohutnými břízami, co nás chránily, a čekali jsme, až se vše přežene.
            Stále a dlouhou dobu jsme podupávali, aby nám nohy nezmrzly, a nakonec jsem si všiml, že se vítr začíná utišovat. Řekl jsem Picartovi, že bychom se mohli přesunout.
„Moc rád, kamaráde!“, povídá mi. „Člověk musí být ze železa, aby nehodil flintu do žita, ta hodina, co tu jsme, bohatě stačí!“
Obešli jsme už velkou část jezera, když Picart zastavil a upřeně se na mne díval. Pohledem jsem se zeptal, proč, on mě popadl za ruku a do ucha mi šeptl:
„Ani slovo!“
Odvlekl mě doprava, za porost malých jedliček, znovu se na mne podíval a potichu řekl:
„Nic nevidíte?“
„Vůbec nic. A vy?“
„Dým z táborového ohně.“
Vskutku, jen co to řekl, uviděl jsem kouř také.
Něco mě napadlo.
Povídám Picartovi:
„Jestlipak to není náhodou oheň, co si rozdělala tu ruská kavalerie, kterou jsme ráno viděli?“
„Taky si to myslím,“ povídal on. „Musíme jednat, dokud tam jsou. Dneska ráno jsme provedli velkou hloupost. Měli jsme nabít zbraně, dokud jsme seděli u ohně. Teď máme ruce zkřehlé, v hlavních pušek je plno sněhu, takže je to marné. Nezbývá než opatrně pokračovat!“
Sněžilo už slaběji a nebe se trochu projasnilo. Náhle spatřím na břehu jezera a za keřem koně, co ožírá březovou kůru. Upozorním na to Picarta a on znovu usoudí, že to bude kůň ruských jezdců, co tu nocovali, a ježto kůň nemá postroj, mohlo by jít, jak pravil, o zvíře poranění, nebo opuštěné.
Sotva to dořekne, vidíme, že se jeden kůň zvedá, začíná ržát, pak jde klidně k nám, zastaví se u Picarta a očichá ho, jako kdyby jej znal. Netroufáme si za těchto okolností ani hnout, ani promluvit. Ten čertovský kůň stojí proti nám, hlavu má na úrovni Picartovy medvědice a on se ho neodváží ani dotknout, aby nepřilákal ty, co možná koně hledají. Pak si ale všimneme, že kůň má v hrudi kulku, a už není pochyb, že se jedná o koně opuštěného stejně jako ten bivak. Chvíli nato dojdeme do místa, které vytváří půlkruh dosti velký na to, aby nás chránil před větrem; jsou v něm zbytky ohnišť a sedm zabitých, zčásti snědených koní. Vypadá to, že zde strávily noc asi tak dvě stovky mužů.
„To jsou oni!“ povídá Picart a strčí ruce do popela, aby si je ohřál. „Je to jasné, mezi těly je jeden žlutavý kůň, kterého jsem už viděl. Bylo to v boji, já na něj mířil a myslím, že se nemýlím, když řeknu, že jsem jeho pánovi obstaral ubytovací lístek na onen svět.“
Rozhlížíme se, jestli nás někdo nemůže přepadnout, pak rozdmýcháme dobrý oheň u jednoho dost malého přístřešku, co vypadá, že patřil veliteli jednotky, protože byl vystavěný lépe než ty ostatní.
Sníh náhle přestal padat a po vichřici následovalo ticho. Vařili jsme si polévku. Měli jsme vlastní zásobu koniny, tu od rána, usoudili jsme ale, že si ji schováme, neboť toho byly kolem nás spousty. Picart se hned pustil do díla a s mou malou sekyrkou odsekal čerstvý kus na polévku a další do nesené zásoby. Snažili jsme se prosekat led a opatřit si vodu, oběma nám ale scházely jak síly, tak i trpělivost.
Pěkně jsme se ohřáli a vidina dobré polévky mi vlila do žil pocit radosti, neboť je pravdou, když jste ve svrabu, stačí ke štěstí i maličkost!
Sedíme tedy u ohně a před vchodem do přístřešku, který jsme si vybrali, záda máme k severu a Picart otevře tornu. Vyndá kapesník zavázaný na uzly, v jednom cípu má sůl a v druhém krupici. Já vyvaluju oči, už dlouho jsem takové množství těchto věcí neviděl, a říkám si, že konečně budu jíst osolenou polévku, protože jsem už celý měsíc jedl jen věci kořeněné střelným prachem. On dělá šéfkuchaře a část krupice nasype do polévky, když je maso hotové.
Cítím nesmírnou únavu a touhu spát, což působí teplo dobrého ohně, a chci jen odpočívat.
„Nu což,“ povídá Picart. „Tak si odpočiňte, zalezte si pod přístřešek, já se zatím budu starat o polévku, což mi nebude bránit, abych byl ve střehu, kdyby hrozilo nebezpečí. Zatím vyčistím pušky a pak je nabiju. Kolik máte nábojů?“
„Tři pakety po patnácti.“
„Výborně. Já mám čtyři. To dělá sto padesát. Máme jich dost a klidně sestřelíme pětadvacet kozáků, jestli se objeví. Tak jděte spát.“
Nemusel mi to říkat dvakrát. Zachumlal jsem se do svojí medvědí kožešiny a usnul s nohama k ohni.
Z tvrdého spánku mě vytrhl Picart se slovy:
„Krajane, budou to dvě hodiny, co spíte jak nemluvně. Já už se najedl. Teď je řada na vás a odpočívat půjdu já. Zatraceně cítím, že to potřebuji. Hlídat budete pro změnu vy, a až si trochu odpočinu, vyrazíme.“
Pak se zabalil do svého bílého pláště a usnul. Já si strčil hrnec mezi nohy a začal hltavě jíst polévku. Myslím, že jsem nikdy v životě nejedl a nebudu jíst s větší chutí.
Ten starý bručoun mi nechal i kousek biskvitu velký jak můj prst, abych si, jak pravil, po mase vyčistil zuby.
Po jídle jsem vstal a začal hlídat. Uplynulo sotva pět minut, když jsem uslyšel toho raněného koně, které jsme cestou potkali. Několikrát zaržál, a pak cválal doprostřed jezera. Tam zarazil a znovu ržál. Hned nato jsem zaslechl, jak mu jiní koně odpovídají. On se rozběhl za tím zvukem a já se ukryl za hájkem jedliček. Odtamtud jsem spatřil, že se kůň přidal k odřadu jezdectva, překračujícímu jezero. Jezdců v něm bylo třiadvacet. Zavolal jsem na Picarta, ten ale spal tak tvrdě, že mě neslyšel, takže nezbylo než ho zatahat za nohy. Otevřel oči a povídal:
„Co se děje? Kdo mě to budí?“
„Do zbraně, Picarte! Rychle! Vyskočte! Na jezeře je ruská kavalerie.Ustoupíme do lesa.“
„Nechte mě, k čertu, spát, tak krásně se mi leželo!“
„Je mi to líto, brachu, povídal jste ale, ať hlídám, a mohou se objevit ještě další.“
„Pravda,“ on na to. „Zatracená práce! Kde jsou?“
„Trochu napravo a mimo dostřel!“
Chvíli nato se zdálo, že pět z nich zamířilo na poloviční dostřel k nám Ti další zarazili, sesedli, koně drželi za udidla a seskupili se do kruhu, možná kolem mísa, kde v noci prosekali led, a zvířata napájeli, neboť bylo vidět, že buší ratišti svých kopí, aby znovu prorazili to, co zamrzlo.
Usoudili jsme, že je nejvyšší čas z tábořiště zmizet, co nejrychleji sbalit a pak spěchat tak, aby nás nespatřili a my pokud možno dohnali zbytek armády.
Mohlo být kolem jedenácté a jít se dalo leda tak do čtvrté odpolední, kdy se už snášela noc. Nemyslel jsem, že armáda bude daleko, věděl jsem, že na nás budou Rusové čekat u přechodů přes Berezinu, kde se musely trosky celé armády shromáždit.
Chvátali jsme. Picart popadl pytel se zásobami masa. Já dělal, co se dalo, abych naplnil plátěnou mošnu. Picart chtěl dojít k silnici cestou, po které jsme sem přišli, pěkně při kraji lesa, neboť kdyby nás Rusové zaskočili, mohli jsme se mezi stromy krýt, a kdyby ne, nehrozilo, že tak ztratíme směr.
Vichřice, která poránu ustala, během našeho odpočinku znovu propukla a sílila. Mraky podobné těm ranním zakrývali nezměrný les a činili jej tak ponurým, že jsme se ani nepokoušeli v něm ukrýt.
V okamžiku, kdy jsme zvažovali, jakou cestou jít dál, k nám dolehlo pár výstřelů z pušek a zdálo se, že zvuk přichází od jezera. Pak jsme spatřili, jak se dva kozácké pelotony snaží obklíčit sedm pěšáků z naší armády, kteří sestupovali po svahu a podle všeho chtěli dojít ke statečku. Ten, jak jsme si teď všimli, stál na opačném jezerním břehu a přimykal se lesíku, hlavnímu bodu celé krajiny. Ti vojáci v něm nejspíš strávili noc mnohem příjemněji než my dva. Jasně jsme viděli, jako postupují vpřed, pálí po nepříteli, zas se stmelují, a pak začínají ustupovat kolem jezera, aby dosáhli hvozdu, kde my stáli. Mohli se o něj zády opřít a čelit všem kozákům, kteří je pronásledovali.
Měli co činit se třemi desítkami jezdců, kteří se náhle rozdělili na dvě skupiny, z nichž jedna opsala půlkruh a hnala se dolů na jezero přímo proti nám, aby jim odřízla ústupovou cestu.
Naše zbraně byly nabité, třicet nábojů jsem měl připravených v patrontašce a mohl je dobře uvítat, pokud by zamířili naším směrem. To by mohlo pomoci těm chudákům, kteří začínali být v úzkých. Picart, který z bojujících nespouštěl oči, mi řekl:
„Krajane, vy budete nabíjet a já je budu sestřelovat jak kachny.“
K tomu dodal:
„Nicméně abychom je polekali, vypálíme první ránu oba naráz.“
Naši vojáci stále ustupovali. Picart v nich poznal ty, co včera vyrabovali kolesnu, kterou střežil, z devíti jich už ale zbylo jen sedm. V té chvíli dojel ten peloton, co je obkličoval, na čtyřicet kroků od nás. Využili jsme toho, Picart mě plácl po rameni a křikl:
„Připravit! Na můj povel! Pal!“
Překvapeně zastavili a jeden sletěl z koně.
Když ti kozáci viděli, jak jeden z nich klesá, rozptýlili se. Jen dva zůstali, aby pomohli tomu, co sletěl ze sedla, seděl na jezeře a opíral se o levou ruku. Picart nehodlal marnit čas a poslal po nich druhou kulku, která poranila koně. Kozáci se hned nato dali na útěk, aniž nějak o svého raněného dbali. Mizeli po svých a z koní, které drželi za uzdy, si dělali štít. My současně uslyšeli zleva zoufalý křik a spatřili naše nebohé vojáky obklíčené všemi zbylými kozáky. Jiný křik zprava přilákal naši pozornost. Uviděli jsme, jak se dva muži, kteří předtím opustili vlastního raněného, vrátili a chtějí jej odnést. Nedokázal jít, proto ho táhli za nohy po jezeře.
Bylo vidět i jednoho kozáka, možná hlídku, která měla sledovat nás, neboť ustavičně upíral zrak tam, kde už jsme nestáli. Po prvních výstřelech jsme se totiž hned přesunuli jinam. Mohli jsme ho snadno vidět a on neviděl nás. Picart se neudržel, z jeho pušky vyšla rána a pozorovatele zasáhla do hlavy. My jasně viděli, jak se kymácí, pak mu hlava hlesla dopředu, on zvedl ruce, aby se za ni chytil, načež spadl z koně a byl mrtev.3)
Po výstřelu z pušky se ti, co obkličovali naše nebohé vojáky, udiveně zarazili. Pak ucouvli, zastavili a naši po nich vypálili. Byla to salva z bezprostřední blízkosti a naráz po ní padli čtyři kozáci. Z obou stran se vznesl vzteklý křik, následovala pranice a zuřivý zápas. V té chvíli my dva postoupili o deset či dvanáct kroků a jasně viděli čtyři pěšáky obklíčené patnácti kozáky. Slyšeli jsme je křičet a proplétat se pod koňskými kopyty. Tři zbývající utíkali s kozáky za patami k lesu, kde se chtěli ukrýt.
 



 


Žádné komentáře: