úterý 5. května 2015

STŘÍPKY Z KONCE VÁLKY

Právě dnes, 5. května 2015, je to sedmdesát let od pražského květnového povstání 1945 a já se po dlouhém váhání rozhodl zveřejnit následující řádky. Jako drobnou připomínku atmosféry doby a zároveň jako splátku dluhu k těm, kteří už tu nejsou.Možná, i když to není pravděpodobné, se najde mezi čtenáři člověk, který bude moci cosi konkrétního doplnit. Budu mu za to vděčný...




.A. Vrabec v uniformě čsl. dobrovolce z Itálie, snímek z r. 1968
Už dávno a jako kluk jsem četl tenký sešit v tvrdých deskách, popsaný zeleným inkoustem a rukou mojí maminky. Psala o svém otci, kterého obdivovala, byť ne bezvýhradně, neboť měl i svoje stinné stránky, a později je přepsala do dnes už zmizelého památníku, který mu dala k jeho padesátinám v roce 1946. Je to velmi prostá vzpomínka na květnové dny 1945 na Žižkově, k níž mám pochopitelně citový vztah, byť mi na řadu desetiletí vypadla z hlavy a už jsem si myslel, že se záznam dávno ztratil. Berte tento přepis, opatřený mými poznámkami, jako malou splátku dluhu dvěma dávno mrtvým lidem, kteří mě formovali víc než kdokoliv jiný. Škoda, že jsem se neptal víc, dokud byl můj dědeček naživu, a že dokumenty, uniforma, vyznamenání i fotografie z jeho pozůstalosti zmizely u příbuzných do nenávratna; maminka svého otce nepřežila, jinak by to určitě nedovolila…
            Kdo tedy byli dva hlavní aktéři téhle drobnosti?
            Alois Vrabec, narozený roku 1896 ve Volči na Pardubicku, vyučený pánský krejčí, který se dal roku 1915 či 1916 dobrovolně do armády, prodělal výcvik v Kaposzváru a byl převelen na italskou frontu, kde nakonec velel kulometnému družstvu. Do zajetí padl v posledních bojích na Piavě, a protože se mu v zajateckém lágru nelíbilo, přihlásil se dobrovolně do čsl. vojska, které se roku 1918 formovalo. Snad měl hodnost četaře, prodělal boje s rudými Maďary a Slováky u Nových Zámku, byl v Mukačevu i Užhorodě a teprve roku 1919 se usadil v Praze na Žižkově. S mojí babičkou Annou, rozenou Haimingerovou, Vídeňačkou a sirotkem, měl tři děti; jedno zemřelo v kojeneckém věku. Vrátil se jako tzv. dobrovolec, i když o sobě tvrdil, že je legionář, z dávno ztracených fotek a dokladů vím, že se s legionáři na Žižkově stýkal a italskou dobrovoleckou uniformu nosil i za bolševika, když „brášky“ vyprovázel na poslední cestu. Měl ji ostatně se všemi vyznamenáními pečlivě schovanou do konce života.
M. Vrabcová v uniformě Svazu brannosti, cca 1947
            Milada Vrabcová, nar. 15. 4. 1926 v Praze, je druhý aktér a druhá, mladší dcera mého dědečka. V době Pražského povstání jí bylo devatenáct a tuto citovou vzpomínku psala určitě ještě před svými dvacetinami. Proto posuzujte obsah i formu s ohledem na věk, v němž člověk stále ještě dozrává, i když tehdy se asi dozrávalo pod vlivem okolností mnohem rychleji…! Jen podotýkám, že moje maminka obdržela za účast v květnových dnech o rok později medaili s oficiálním názvem Pamětní odznak II. národního odboje i s nezbytným dekretem a k tomu odznak barikádníka Prahy XI., tedy Žižkova. Kdo ono vyznamenání dostával a za co, to si lze snadno na internetu najít.
Vzpomínce na květnové dny předchází tento kratičký záznam, napsaný nejspíš rovněž někdy v létě 1945. Vztahuje se k podzimu 1941.
Všude německá mluva, všude hrůza a strach. Bylo málo těch, kteří se nebáli vzepřít nepříteli.
           Jednoho dne jsme byly poslány z domu. Bylo mi to divné, proč musím jít, tvé přání se mi ale zdálo být rozkazem. Uposlechla jsem, ale stále mi nešlo do hlavy, z jakých důvodů mě posíláš právě jen do biografu. Až po delší době jsem se dozvěděla o tajné vysílačce.
            Bylo to na podzim r. 1941. Šel jsi na Vinohrady pro malý cestovní kufřík, ale věděl jsi, že na ten kufr je trest smrti tobě i celé tvé rodině. A přece jsi riskoval i toto. S odvahou a vše se zdaří. Šel jsi tehdá Krásovou ulicí směrem k domovu. Na rohu stálo gestapo, které pátralo právě jen po tvém zavazadle. Zprvu ti jistě bylo úzko (vím to, nezapírej), ale s písničkou na rtech jsi prošel a nepozorovaně za tebou kráčel štkpt. Morávek. Měl zasáhnout v případě, kdyby ti hrozilo nebezpečí. Tenkrát spíš hrozilo nebezpečí jemu, neboť byl to on, po kterém gestapo pátralo, a zároveň ten, který vysílal zprávy do Anglie.
            Vysílací kufírek u nás zůstal pár dní. Po delší době se stal štkpt. Morávek nezvěstný. Musel prchat před pronásledovateli dnem i nocí. Snad jednoho dne nemohl snésti všechno to pronásledování a strádání. Snad se dostal do rukou Němců, kteří po něm tak lačně toužili.
            Snad jej zradil i vlastní ukazováček, který stále byl připraven na spoušti browningu. Dnes se stále pátrá a štkpt. je stále nezvěstný.
            Jistě jej česká půda přijme ve svou náruč a dá mu alespoň dnes klidu a míru. Zasloužil se o vítězství své vlasti, zasloužil se jako pravý český hrdina, který nehledí na svůj život, ale na životy ostatních, které nezradil.
Díky němu a maminčině i dědečkově vyprávění jsem se prvně dozvěděl už jako kluk a škpt. Václavu Morávkovi, o němž se jinak jako o představiteli buržoasního odboje až do poloviny šedesátých let mlčelo. Pak vyšla Ströbingerova kniha o agentu A54 a v ní i moje maminka objevila, jakou roli Morávek vlastně hrál. V době, kdy svoji malou vzpomínku psala, nemohla nic o posledním ze Tří králů vědět a obecně nebyl asi ani znám jeho konec 21. března 1942 u Prašného mostu, proto
Pamětní medaile 2. odboje
je vše tak mlhavé. Z Husinecké č. 14 na Žižkově se tedy asi pár dní vysílalo a moje babička i její dvě dcery musely ty večery do biografu, což by jim v případě prozrazení asi nebylo nic platné. Dědeček se s ničím nechlubil, jen jsem dávno před tím, než se o tom psalo, věděl, že Morávek šel tehdy s oběma rukama v kapsách, v každé kapse jednu pistoli, a že měl rukavici, aby skryl uříznutý prst z krkolomného útěku po hromosvodu. Kdo o tom mohl vědět, kdo ty dva kontaktoval? Dědeček mluvil o krejčím Machálkovi, Žižkováku a kamarádovi z fronty z 1. války…  Je to pravda? Nepochybuji, že ano, navíc v Morávkově odbojovém životopisu je právě na podzim 1941 docela mezera… Co se zmíněné „Krásovky“ týče, je to ulice zhruba od míst dnešního žižkovského tv. vysílače, která spadá prudce dolů z Vinohrad na Žižkov, protínala tehdejší „Karlovku“ (dn. Seifertovu) a končila právě v Husinecké.
            Vzpomínka devatenáctiletého děvčete na 5. květen 1945 začíná takto:
Sobota pátého května, všemi v tužbách tak očekávaný den, a přece plný zoufalství a utrpení. Byli jsme bláhoví myslíce si, že bude jen oslava, objímání, mír. Zapomněli jsme, že mír nejde vyplakat ani vykřičet, ale že si jej musíme svýma rukama vybojovat.
            Nadešla dvanáctá hodina. V ulicích se vyvěšují naše české prapory, prapory vítězství a svobody. Však poněkud předčasně, a přece v pravou chvíli. Vzápětí nato se ozývá zoufalé volání z rádia o pomoc. Nebyl každý z těch šťastných, kteří se dostali přímo až k Rádiu. Pomoc přijíždí z mnoha stran, však hloupí čeští lidé, s holýma rukama se proti kulometu, dělu a ručním granátům nedá bojovat. Musíte mít zbraň! Tehdy jsi měl jen jedno přání, mít pušku. Vím, byl jsi z toho, taťko, zoufalý, tolik lidí bojovalo, ale pomoci jsi nemohl ty, ani já. Nastal smutný návrat domů, Však nedalo nám to, jdeme znovu do ulic. A přece nám štěstí přálo. Naproti nám na motorce jel německý voják. Třeba jen s browningem v ruce sis pomohl k pušce se šedesáti náboji. Byla jsem ráda, neb tobě se rozsvítily oči, jako když malé dítě dostane vytouženou hračku.
            O další ses nestaral, neboť povinnost tě hnala tam, kde tě bylo potřeba. Musela jsem ustoupit s hanbou v srdci a s otázkou na rtech: „Proč nesmím se tebou…? A proč jsem vůbec děvče?“
            Neodpověděl jsi mi a již jsem tě v dálce viděla, jak jdeš rychlým krokem na pomoc bojujícím a bojem již zesláblým bratřím.
            Dědeček měl dcery dvě, ta starší byla v pokročilém těhotenství, nechal ji proto babičce, a
Odznak žižkovských barikádníků
mladší si raději vzal pod dozor. Málem se to nevyplatilo, Ze vzpomínek vím, že spěchali z Žižkova k Rozhlasu Italskou ulicí, což nebyl zpočátku problém, jenže před křižovatkou s dnešní ulicí Helénskou jsou po pravé straně dva dost přeměněné nevysoké domy v zahradách; tehdy v jedné z nich sídlilo cosi z německých posádek a Italská se v tomto úseku ocitala pod palbou. Asi ne souvislou, jen chvílemi, nebo přesněji ve chvíli, kdy tamtudy dědeček s dcerou spěchal. Měl instinkt vojáka, strhl ji doleva, vzhůru do svahu Riegrových sadů, a lavičky na cestičkách prý přeskočili, aniž věděli jak. Domů se vrátili přes Rajskou zahradu a on vyrazil znovu; toho vojáka nechal bez pušky jet dál… Pak vyrazil sám, jenže k Rozhlasu se nedostal, prostor před tehdejším Pensijním ústavem byl pod palbou z Wilsonova nádraží, nejspíš z věží.
            Až k večeru ses vrátil. Čekala jsem tě již netrpělivě. Vypadla jsi hrozně, kabát zbrocen krví.
            Pamatuješ…? Hájili jste Vinohradskou sokolovnu. Kamarád v jednom okénku, v jednom výklenku s tebou. Vzpomínáš…?
            „Tak jsem ti rozvážel uhlí, slyšel jsem zoufalé volání o pomoc. Nechal jsem vůz s uhlím stát na ulici… Však počkej, slezu dolů a dopovím ti to…“
            Však nedopověděl. Smrt letěla nad okénkem a vybrala si bratra, uhlíře. Měl jsi štěstí, anebo snad byla vyslyšena modlitba má, za tebe, taťko.
            Vinohradská sokolovna je na jižním okraji Riegerových sadů na horní hraně svahu a výhled poskytuje na celou polosféru od kolejiště Wilsonova nádraží přes zástavbu Vinohradské, tehdy Schwerinovy, až k náměstí Jiřího z Poděbrad. Bylo to doslova strategické místo.
            Od té doby smrt rozprostírala svoje perutě častěji a častěji. Střílelo se ze všech oken, a ty jsi pevně stál na svém místě. Nechal jsi mě být a sám šel na Wilsonovo nádraží. Několikrát jsi o vlásek unikl oněm neviditelným perutím. Celé noci jsi bojoval nepřetržitě s nasazením vlastního života. Do deště kulek se ozývalo zoufalé volání rádia. Všemi jazyky jsme volali spojence na pomoc, však pomoc nepřicházela. Co myslíš, taťko, jak asi bylo těm chlapcům, kteří byli za hranicemi a nemohli se vrátit domů, aby pomohli otčině. Volání slyšeli, ale nepomohli. Přes úmluvu se nesmí. Pomozte s i sami, mysleli si spojenci. Však jsme pomáhali. Na barikádě „U Bulhara“ se objevil větší počet tanků. Němci stříleli jak zběsilí. Kamarádi zbaběle utekli a ty sám ještě s jedním jste barikádu uhájili! Tímto
Zničený Hetzer na "Kralovce" nad Bulharem
hrdinstvím jsi zachránil hodně českých životů, možná, že i život můj. Nasadil jsi vlastní bez bázně, v pevném přesvědčení proti nepříteli a zvítězil jsi.
Předávání za války ukrytého praporu (5. 7. 1947)
            Tohle je možná nejzajímavější pasáž, byť spíš naznačuje, než líčí. Barikáda nad křižovatkou „U Bulhara“ byla jedna z nejklíčovějších v celé Praze a přehrazovala Karlovu (dnešní Seifertovu) ulici v prostoru za Pensijním ústavem; z levé strany měla tzv. Plincnerák (dn. stadion Viktorky Žižkov) a vpravo za sebou ústí Husinecké, kde dědeček bydlel. Bulhar ležel mnohem níž, za železničním mostem, pod nímž ulice vytvářela jakýsi malý tunel. Přiložená fotografie ukazuje zničený Jagdpanzer 38 Hetzer ve stoupání právě mezi barikádou a oním železničním přemostěním; vpravo jsou domy, kde bývalo ředitelství Státní dráhy. Netvrdím, že jej zasáhl můj dědeček, jen že je to jeden ze tří Hetzerů, zničených v této oblasti; jeden byl směrem od Bulhara k Wilsonovu a další směrem od Bulhara k Masarykovu nádraží…
            A co ten hlouček Němců klidně se bavících u nádraží; zaprášilo se a nemálo jich uteklo, To, co se zachránili, se chtěli pomstít. Však ani k tomu nedošlo. Za ně se pomstil jiný padouch na bezbranné ženě, která vám, bojovníkům přinesla pár cigaret pro uklidnění nervů.
            „Z cigaret si nezakouřím, ale takhle tabáček!“
Nedala ti ani domluvit.
„Však počkejte, mám doma trochu tabáku, přinesu vám jej…“
Byla zastřelena německou kulkou.
Svoji povinnost jste splnili.  Na poslední cestu jste jí stáli čestnou stráž, když ji přenášeli do auta a na rozloučenou hrdinné ženě „k poctě zbraň.“
Pochod s předaným praporem, záběr z křižovatky U Bulhara (5. 7. 1945)
            Boj ztichl a naši zvítězili. Až snad po čase se ti dostanou tyto řádky do rukou, odpustíš mi mnoho věcí, o kterých jsme se zde nezmínila. Neb je toho mnoho, a toto je jen malá připomínka na ony květnové dny.
            To je vše, tady rukopis končí. Možná něco dopovědí dvě fotografie, které jsme objevil. Na jedné je předávání praporu 5. července 1947, nejspíše legionářského, který kdosi celou válku ukrýval. Snímek je z konce Krásovy či Husinecké ulice, tedy těsně u dědečkova bydliště. Možná to byl on, kdo zástavu schovával; na snímku stojí vpravo čelem k praporu. A pak je tu pochod téhož dne z Karlovy ulice k Bulharu; dědeček jde vlevo vedle praporečníka v čele... 
          Škoda toho nezmíněného, chyba, že jsem se neptal na víc, když pisatelka této drobnoti a její otec žili. Byli jedni z mnoha… Vzpomínám na ně s láskou i obdivem a klaním se jejích památce.

Žádné komentáře: