TIP PRO NAKLADATELE: LETECKÝ ROMÁN DEREKA ROBINSONA

Knihy mají své osudy a náhoda bývá blbec.
Před čtyřiceti lety se mi do rukou dostala ve francouzštině kniha, přeložená z angličtiny; jmenovala se Les abattoirs du ciel, Nebeská jatka, či Jatka na nebi, a mne uchvátila natolik, že když přišlo povolání k roční prezenční službě, vzal jsem si ji spolu se slovníkem sebou. Pak, abych zabil nudu a nezapomněl řeč, jsem po většinu toho roku, když byl čas (a v hotovosti u 30mm děl, vysunutých k obraně nebe socialistické vlasti proti Phantomům, brouzdajícím u čáry nad Čerchovem, ho bylo dost...), překládal, pochopitelně ručně. Ta kniha mě fascinovala, proto ležel druhotný překlad, i když k ničemu nebyl, čtyři desetiletí mezi jinými lejstry a mohl v klidu ležet dál. Jenže asi před měsícem jsem zasurfoval na web Bernarda Cornwella (toho od Sharpa) a zalistoval v prewiev časopisu o historickém románu, který začal vydávat. Hned mě upoutal článek s výše uvedeným obrázkem, věnovaný Dereku Robinsonovi (nar. 1932, viz wikipedia), pár minut ale trvalo, než mi doteklo, že jde o originál oné knihy. Přitom jsem už od těch sedmdesátých let věděl, že původní titul je Goshawk Squadron, Eskadra Krahujec... Hodnocení knihy bylo vysoké, vyšla mnohokrát, stejně jako tituly další, a já neodolal. To, čemu se říká  RFC Trilogy (RFC=Royal Flying Corps) jsem si objednal, k tomu čtvrtý svazek, který s tím souvisí (viz obrázky níže), a pak mě napadlo knihu mého mladí dát v ukázce sem. Šlo to snadno, ORC dovede se strojopisem (v němž mám jen první dvě kapitoly) divy, a na čtyřicet let starém překladu jsem skoro nic neměnil (proto odpusťte nepochybné neobratnosti).
Děj knihy začíná pohodově, jenže kapitoly, které mají názvy a charakteristiky podle Beaufortovy stupnice, gradují až k orkánu, nejvyšší síle větru. Stroje: SE5 5a. Místo děje: Francie. Čas: rok 1918, poslední německá ofenzíva. Postupně je tu vše, výcvik, patroly, psí souboje, útoky na balonové "jitrnice", doprovody bombardérů, smrt v plamenech a troskách, velký cirkus, rytířské ideály i tvrdá realita "zabít, nebo být zabit", ba i tupost vojenské mašinérie. Trochu to připomíná slavný film Stíhači na start, děj ale je propracovanější, vygradovanější a postavy plastičtější, počínaje předčaně zestrálým pětadvacetiletým majorem Stanley Woolleyem, zahánějícím hrůzy války drsnou slupkou, Guinnessem, falešnou hrou na akordeon a jednou zdravotní sestrou... Robinson ví o době a letadlech neuvěřitelně mnoho a neznám lepší leteckou věc. Není to žádný Biggles, spíše se nabízí srovnání s Clostermannovým Velkým cirkusem, byť to jsou vzpomínky... Čímž říkám, že laťka je velice vysoko.
Přál bych si, aby tohle četl nějaký český nakladatel, projevil zájem a nechal originál přeložit (ne mně, druhotný překlad vydat nelze a na angličtinu bych si tady netroufl), jenže na to moc nevěřím, nakladatelé mají svoje představy, byť jim mnohokrát unikne velezajímavá věc. Takže pro ty, kdo umějí anglicky a zaujmu je, mám jedinou radu: obstarejte si to (kindle verze je na amazonu za pár babek), nebudete litovat! Já te louskám Robinsonovu War Story (rok 1916, piloti na pusherech FE 2b...) a jsem nadšen...!
A tady je konečně ta kapitolka...

SÍLA 1 - VÁNEK

Unáší obláčky kouře, korouhvička ani větrný rukáv se nehýbají.

15. leden 1916 byl mrazivý slunečný den, který ve Velké válce nepřinesl nic nového. Jako obvykle zemřelo okolo dvou tisíc lidí z milionů, rozložených v zákopech západní fronty. Některým vzala život kulka, protože neopatrně vystrčili hlavu z okopů, jiní zahynuli na zápal plic, protože se dlouho váleli ve vodě, další se stali obětí nehod nemluvě o malém procentu pravidelných sebevražd. Před tisíci dvě stě šedesáti dny vyhlásila Anglie Německu válku. Kdo však počítal dny?

Pont Saint- Martin bylo odloučené letiště daleko za linií fronty. Squadrona Goshawk se tu chystala k prvnímu přistání. Dvanáct dvojplošníků SE 5a, hranatých strojů s dračími křídly a ocasem jako korouhvička jeden za druhým opisovalo široké křivky nad polem, pokrytým bílým kobercem. Stanley Woolley je pozoroval z lehátka uprostřed letiště. Bylo mu třiadvacet, málo na majora, hodně na letce. Nevypadl na jedno ani na druhé. Navztekaný chladný výraz, těžká víčka, zemitá plet. Novináři se marně pokoušeli retušovat jeho fotografie, na to by museli retušovat Woolleye samotného. Posledního novináře, který se zeptal, jakou přezdívku má u letců,
vyhnal surovým kopancem do zadnice. Byl veteránem, velícím squadroně Goshawk přes rok. Nic se z něho nedalo vytáhnout a novináři z něj měli hrůzu.

Na ohřívači blízko lehátka kouřila káva. Woolley si dolil do čtvrťáku a ucho konvice přitom držel v čepici. Hned vedle stojící pobočník Woodruffe budil dojem člověka platícího vždy své dluhy a věřícího tomu, co státníci píší v novinách. Jeden dluh splatil sám sebou: levou ruku měl zcela zmrzačenou. Stiskl svazek lejster mezi palcem, posetým jizvami a dovedně sešitou dlaní.

"Abych nezapomněl, pane, řekl,“ jak jste strávil dovolenou?"

Letadla se semkla a přiblížila. Woolley hledal dalekohledem číslo, namalované na trupu prvního stroje.

"Sedm," prohlásil.

Woodruffe se zahleděl do seznamu:

"Rogers..

"Tak Rogers! Zatracenej parchant".

Woolley zaostřoval dalekohled.
"Ten stroj před měsícem těžce poškodil, že."

Woodruffe chvíli přemýšlel:"Ano.“

"Tak teď se chová zrovna tak. Za podvozkem se mu kymácí dolní vzpěry. Koho má jako mechanika?“

"Netuším.“

Chronologicky první z "RFC Trilogy", rok 1916...

"Hemsleyho. Nakopu mu prdel. Nedal by dohromady ani prázdnou klec pro kanára."

Pozorovali, jak se Rogers blíží. Motor tiše předl. Rogers vyletěl padesát stop nad plotem. Natahoval krk a vybíral nejlepší místo pro přistání. Stříbřitý ledový poprašek vše zakrýval a zářící sluneční kotouč zaháněl každý stín. Rogersova hlava zmizela v kokpitu.

Sledovali manévr a dívali se, jak přidává plyn, aby udržel letadlo nosem ve vzduchu a přistál na ocas. Kola se dotkla země, postupně přenášejíc váhu stroje. Vyorala patnáctimetrovou brázdu a udeřila o zmrzlou hroudu. Woolley s pobočníkem zřetelně slyšeli zvuk přetržené pianové struny. Pak podvozek odskočil zpět. Letoun se převážil a natáhl jako poraněný běžec. Dřevěná vrtule tepala půdu, zmrzlou na kámen, až narazila na pařez a rozlétla se na tisíc kousků. Rogers se držel okraje kokpitu jako klíště.
Adjudant udělal krok kupředu a slyšel Woolleyho zařvat:

"Já ti to říkal!"

Letadlo drhlo břichem o zem. Spodní křídlo se lehce dotklo zmrzlé trávy a větve trhaly potah, mávaje se strojem sem tam. Ještě pomalá, široká křivka a zůstalo stát. Muži se k němu rozběhli. Woolley zdvihl dalekohled a sledoval Rogerse, který se snažil vyvléknout z popruhů a dostat ven.

"Zastavte je, Woody", křikl.

Woodruffe zběsile zatahal za zvonek. Lidé se zastavili a
otočili k němu.

"Zpátky", vyštěkl pobočník. "Zpátky!"

Woolley si položil hlavu na opěradlo lehátka. "Ať zůstane, kde je. Alespoň budou ostatní vědět, jak se nemá přistávat. A vůbec mi jde na nervy, když se po dráze motá moc lidí. Kdo další ?“

„Trojka."

"Trojka. Finlayson.“
"Finlayson. Zatracenej parchant.“

Sledoval každý pohyb blížícího se stroje.

"Jak dlouho je venku ze špitálu?“
"Tak týden.“

"Zranění na krku?"

"Zranění všude: levá noha, kyčel, žebra, kostrč, pravá paže, spálené vlasy. Krk taky. Popáleniny na celém těle."

"A sakra.“

Woolley prohrábl rozžhavený koks důstojnickou hůlkou.

Rok 1917. Hlavní hrdina je stejný jako v "Goshawk Squadron": Stanley Woolley

"Jestli nemůže hnout krkem, nestojím o něj."

Finlayson se lehce snesl k zemi a hladce přistál

"Lítat a koukat před sebe umí každej trouba", ozval se Woolley. "Musí taky koukat za sebe, v tom to je."

Finlayson doroloval na okraj pole. Woolley obrátil dalekohled.

"Desítka."

"O´Shea.“

O´Shea. Zatracenej parchant."

Pobočník listoval seznamem:

"Nikdy jste ho pane neviděl."

"Jakže se to jmenuje?"

"O Shea. Přijel až včera, přímo z nové pilotní školy v Salisbury Plain. "

"To vidím. Náhradník. Irskej syčák! Panebože, to chce přistát na jiným poli, nebo si letí do bordelu ve městě?"

Woodruffe opatrně pohlédl na majora.

"Vy se asi, pane nepamatujete, ale v třináctém roce byl O´Shea moc slavný. Jeho otec ho namaloval a portrét pak vystavovali v Královské akademii."

Woolley něco zabručel. O´Shea ztrácel výšku a pokoušel se znovu přistání. Motor řval na plné obrátky. Woolley schoval dalekohled a zabořil se do lehátka. Oba teď vnímali jen Irčanův bláznivý přílet.

"Bylo to mimořádně krásné dítě", poznamenal Woodruffe.

OShea prolétl nad plotem dobrých sto´padesát kilometrů v hodině.

"Musí naletět znovu". Woolleyův hlas zněl stísněně.
"Nebude to pěkný pohled,, přikývl Woodruffe.

"Ať naletí znovu!“

Dvoujlošník se mihl nad zemí jako povětroň, rozvířil pole, aniž se dotkl země, a Woolley za ním otočil hlavu. Konečně O´Shea dosedl. Kola se zběsile roztočila poskakujíc po hrbolech a dírách, ale ostruha nechtěla dosednout.

"Brzdi!"zašeptal Woolley sám pro sebe a otočil hlavu.

Letadlo nezpomalovalo. Hnalo si to s podvozkem přilepeným k zemi až se jedno z kol urvalo, poskakovalo a bláznivě se kutálelo po poli.

"Teď musí nalétnou znovu,, komentoval to Woolley, zatím co O'Shea vyšplhal dva metry nad dráhu. Letadlu se podařilo zvednout. Woolley, svaly napjaté a vystouplý ohryzek, s očima široce
rozevřenýma, narazil do lehátka a převrhl jej. O´Shea stále letěl.

"Do prdele," vyhrkl Woolley.

Klečel na zmrzlé půdě a pozoroval O´Sheu, který byl teď nad okrajem pole. Plot byl z obou stran lemován stromy a Ir se snažil protáhnout mezerou mezi dvěma z nich.

Z Woolleyova místa vypadaly větve jako křehké rampouchy, ale jejich spáry urvaly obě křídla, která zůstala viset na stromě jako špinavé prádlo. Vrtule vydala suché zapraskání a roztříštila se o sousední pole. Pak už bylo ticho. Woolley předal triedr pobočníkovi.

"Mrkni se na to."

Zvedl lehátko a oprášil si kolena od sněhu.
"Pravý bok je ve vzduchu", konstatoval Woodruffe. "Nehoří. Asi bude v pořádku. Tedy jestli si zapnul popruhy".

Woolley se usadil na lehátku.

"Kdo je dál ? Myslím, že čtyřka."

Woodruffe s nechutí odložil dalekohled.

"Čtyřku má Richards,, řekl. "Taky náhradník".
"Tak Richards. Zatracenej smrad."

Další dvouplošník se kymácivě snášel a tápal jako slepec. Dvacet stop nad zemí propadl a začal poskakovat po poli. Woolley ty klokaní skoky nahlas počítal. Pak se Richardsovi podařilo přistát.
„Vytáhli ho", řekl Woodruffe už znovu s dalekohledem.

"Koho ?"

"O´Sheu."

" A proč? Měli ho tam nechat. Mrcha irská !"

"Pomáhají mu přes pole". 
Sklonil triedr a dodal: "Vypadá, že je O.K. "

Doplněk k prvoválečné trilogii: britští letci mezi bílými proti rudým...

Jedno křídlo sklouzlo ze stromu.
"Čím dál tím lepší. Ted je devítka".
"Devítka. Dickinson"

"Dickinson. Zatracenej parchant."

Přibelhal se Rogers a třel si pravé rameno, při pozdravu zasalutoval a zasyčel bolestí.

"Dobrý den, pane. Těší mě, že vás vidím. Jaká byla dovolená? Vypadá to tu hůř, než na starém letišti. Samé hrboly. Doufám, že
tu nezestárneme".

Dickinson lehce klouzal po křídle. Woolley na okamžik přihmouřil oči a' skutečnost se změnila v obraz lemovaný průsvitnou zlatou obručí: graciézní zakroužení letadla před přistáním se podobalo pohybům lenivé sovy, dokonalé ovládání stroje a ostatek, proradný polibek země, už neměl význam. Dickinson posadil svůj stroj, jehož levé kolo zaskřípalo. Woolley znovu zdvihl
dalekohled.

"Kdo se to napasoval do stromu?" zajímal se Rogers.
"Tak, a ted šestka !",křikl Woolley.

"Šestka, Gabriel! Další náhradník. Rovnou ze školy v Kentu".

"Gabriel. Zatracenej parchant."
"Gabriel?", řekl Rogers. "Nebyl jeho bratr brankářem mužstva Essexu? J.W.T. Gabriel. Prý padl na Sommě."

"Těch bylo", přikývl pobočník.

Pozorovali zdlouhavé a pečlivé Gabrielovo klesání. I na tuhle
vzdálenost jasně viděli hlavu, ostře vyčnívající z kokpitu.

"To musí při řízení stát ?" zajímal se Woolley.

" Pane, ten chlapík měří metr devadesát", poznamenal Rogers.

"Ideální postava házeče v kriketu. Fantastické ruce. Dlaně jako
lopaty, prostě nádhera".

"Ani ho syčáka cejtit nemůžu", řekl Woolley.

Gabriel sestupoval dál po neviditelném svahu. Woolley zavřel jedno oko, zvedl hůlku očouzenou od koksu a Gabriel klouzal po tenké ohebné holi.

Robinsonův "RAF Quartet" z druhé světové a let po ní...

"Měl bys svýho mechanika kopnout do prdele" prohlásil.

Rogers chvíli čekal. "Dobře, pane," řekl pak.

"Prožeň ho a nakopej," přikývl Woolley.
"Rozkaz, pane!“

Gabriel přistál bez potíží v něčí stopě a rychle roloval. Stojan kulometu nadskakoval a hluk motoru otřásal celým letadlem. Woolley se odvrátil a otřel si obličej.

"Co jste tu ksakru dělali, když jsem byl pryč?" zeptal se.
"Pohotovost, pane", řekl Rogers. "Poplachy každé dvě hodiny. Stejně nás ale nepotřebovali."

" Bez cvičení? Žádná práce? A nováčci? Ani jste je nepokřtili?"
" Za to můžou poplachy,“ bránil se Rogers " Co se dá kloudného dělat, když jsou pořád poplachy, řekněte sám, pane. Zabíjení času. A spousta dřiny s letadly. Jinak jsme pouštěli lidi do města, pokud to šlo."

Woolley zabručel.

"Vycházky měly slíbené," poznamenal Rogers.

"Moc jim neprospěly. Výsledek? O´Shea! Vůbec neumí létat!"
"Tak O'Shea se připíchńul na strom?"

"Jo," řekl adjutant, "asi porucha karburátoru. Přistával jak blázen.

„Teď mě napadlo, ten z minulého měsíce, jak se to jen jmenoval?"

"Wintle?" hádal Rogers.

"Ne, Wintle ne. Od bé. Burroughs ? Morris. Zrzavej s fousama."

"Morris vousy neměl.“

"Kdo má dvojku," zařval Woolley.

"Dvojka. Delaforce. Zase náhradník."
"Parchant,"vrčel Woolley. "Nesnáším ho."

"Tak nebo tak, Morris neměl poruchu karburátoru," řekl Rogers.

"Spíš šlo o zablokované řízení. Nepleteš si ho se Spencerem?"

"Woody!" ozval se Woolley, "co je s tím Delaforcem? Nad letištěm není!“

"Delaforce," listoval v seznam Woodruffe, "ještě slyším motor."

Stopl si na špičky a pokoušel se dalekohledem dosáhnout na protější pole. "Co tam blbne ?"

„Dezertér," odplivl si Woolley. "Pošlu ho před polní soud. To si myslí, že je to jeho letadlo? Kdo si myslí, že je ? Morris ? Spencer? Withle? Jiří V.? Polní soud na toho parchanta!“

Poslouchali pravidelné a neznatelné vrčení Delaforceova motoru. Náhle se letadlo objevilo nad plotem a vyplašilo hejno ptáků. Většina ulétla, jen pár jich srazila křídla. Dva zasáhly listy vrtule, které se rozlomily na spousty dřevěných třísek. Motor hystericky zařval na prázdno a zmlkl.

"Krutost ke zvířatům "přerušil ticho Woolley. "Přičti to k hříchům toho tvýho Delaporta."

Zoufalý klouzavý let a pak se se suchým praskotem zaryl nos letadla do země.

" Je , pane,v téhle válce pár mrtvých ptáků zločin?" zeptal se s úsměvem Rogers.

" Celá tahle válka je zločin. Tak hrozný, že to nejde vyjádřit. A je zbytečný do toho tahat ještě ptáky. Ty za to nemůžou, stejně
jako tohle pole."

Jako vždy mluvil suchým hlasem, jehož ledový tón Rogerse švihal.

"Tak co, už jsi Hemsleymu nakopal prdel? "zeptal se.

"Ne, pane."

"Tak to hned udělej."

Odcházející Rogers se zašklebil na Dickinsona. Dickinson připochodoval a salutoval.

"Dobrý den, pane. Doufám, že dovolená byla příjemná."
Woolley si odplivl a otočil se k němu zády. Hrábl hůlkou do ohřívače a jiskry zavířily mrazivým vzduchem.

"Každý se zajímá o mou dovolenou. Klidně jim řekni, že jsem byl na pohřbu bratrovi. Tubera. Neduživý hoch s plavými vlasy

a modře rozesmátýma očima. Matka ho zbožňovala, a jestli umřel, tak to byla vina lapiduchů. Byli namol."

Střelil okem po přistávajícím letadle.
"To je Lambert?"

Pobočník přikývl.

"Ted už jen staří mazáci. Church, Dangerfield, Mackenzie a Killion. Zvednem se a jdem se nacpat", řekl Woolley.

Očichal kouřící konec hůlky. Woodruffe zatím skládal lehátko.

Levou rukou jej uchopil, pravou sevřel dokumenty a zamyšleně pozoroval Woolleye, nehybného, se zasněným pohledem a očima přivřenýma před kouřem.

"Mackenzie ne!, řekl Woodruffe velmi zřetelně.

Woolley sklopil hlavu. Koutkem očí pozoroval přistávajícího Churcha. Pak se odvrátil.

"Rekl jsem Mackenzie?“ zeptal se.

„V naší squadroně není žádný Mackenzie. Ten pilot se jmenuje Kimberley. Ne Mackenzie!"

„Mackenzie ne", tiše řekl Woolley se skloněnou hlavou a zlým úsměškem na rtech. "Jistě, že ne Mackenzie! Mackenzie uletěl!
Uletěl!“

Otočil se, zapíchl hůlku do ohřívače a utíkal pryč. Vprostřed pole vyskočil do vzduchu, strhl čapku a vyhodil ji k nebi.

"Uletěl," křikl. "Uletěl!"

Všichni, kdo byli na dohled, se otočili za ním.

"Woody, proč odejel domů", zeptal se Dickinson. "Opravdu má rodinné problémy?"

" Kdo ví. Prý mu to nařídili doktoři."

Kráčeli přes pole a dupali po zmrzlé, polámané trávě.

"Já myslím, že mu dali vybrat: tři týdny klidu nebo zákaz létání."

"Nevypadá na člověka po třech nedělích dovolené. Je jak živá mrtvola, syčák mizernej!“

Woodruffe se na něj překvapeně podíval.

"Ty si o něj děláš starosti?"řekl. "Myslel jsem, že jsi informovanější. A jestli se chceš o něho starat, nech si to pro sebe.“

Dickinson si vzpoměl na pobočníkovu zmrzačenou ruku a vzal mu lehátko.

"A kdo měl být ten Mackenzie ?"

"Jeden z tisíců,“ řekl Woodruffe, "Prostě jeden z tisíců".
Zastavil se a zvedl Woolleyovu čapku.

"Vypadá to, že mu ty tři týdny spíš ublížili, vidˇ?"