NAPOLEON V ČESKÉ BELETRII A ČESKÉM DIVADLE (4)

Michal ŠŤOVÍČEK

VOJTĚCH STEKLAČ: TAJEMSTVÍ SKARABEA

vyd. Albatros 1983 - dobrodružný příběh s detektivní zápletkou pro děti a mládež (od 11 let) se ve dvou nezávislých dějových liniích zabývá možnostmi, jak mohl Napoleon přežít své věznění na ostrově Sv. Heleny, založenými na logice, dedukci a faktech. Jsou smyšlené, ale přece jen autor nabádá zvídavé mladé čtenáře k zamyšlení: co když Napoleon skutečně z vyhnanství uprchl? Součástí knihy je i historicko-biografický glosář vybraných událostí a osob. Kniha je bohatě ilustrována dobovým obrazovým materiálem, bohužel často ve formátu větší poštovní známky a v bídné tiskové kvalitě.

1. V Paříži žije v r. 1823 poněkud záhadný pan Poisson (vypravěč příběhu), který se vrátil z ciziny a koupil si dům v sousedství Conciergerie a Seiny, obývaný za Revoluce jistým panem Poisonem - prý z rozmaru kvůli slovní hříčce (poisson = ryba, poison = jed). Stává se však nápadně často terčem útoků různých pobudů, snad kvůli pověstem o bohatství v domě ukrytém z dob Revoluce: domem totiž má vést tajná chodba, jíž s pomocí majitele domu prchali odsouzenci z Conciergerie za úplatu přes Seinu. Když pana Poissona navštíví jistý mladý malíř Harnisch, objeví spolu ve sklepě skutečně rozvětvenou tajnou chodbu a vykročí na její průzkum. Čtenář však v těchto pasážích zjistí, že pan Poisson ve skutečnosti o chodbě již  dobře ví, a příliš zvědavého mladíka vědomě nasměruje do slepé větve chodby, v níž číhá smrt pod hladinou Seiny. Zakrátko vyjde najevo, že o pana Poissona se z neznámého důvodu zajímá i sám šéf bourbonské tajné policie a dá ho hlídat. Vzápětí však Poissona unesou tajemní zlosynové a odvezou ho až do Vídně, kde se s ohromením znovu setká s Harnischem, který z pasti vyvázl a je ve skutečnosti rakouským tajným policistou. Teprve teď se čtenář dozví, že rakouské i bourbonské policii je už dlouho známo, že pánové Poisson a Poison jsou jedna a táž osoba, a sice bývalý Napoleonův supertajný agent, jehož úkolem bylo vyhledávat a cvičit Napoleonovy dvojníky k zajištění císařovy bezpečnosti a ke zmatení nepřátel! Poisson-Poison při výslechu přizná dva takové dvojníky a popíše i jejich poznávací znamení - zlatý šperk ve tvaru skarabea. Načež Harnisch se ho zeptá na třetího dvojníka, jistého matematika Muirona, který byl s císařem na Svaté Heleně a s jehož pomocí měl Napoleon uprchnout! Poisson-Poison přizná, že Muirona znal, ale popírá, že by byl císaři podoben i že jeho či ještě jakéhokoli dalšího dvojníka cvičil. Posléze však je nucen si z jistých náznaků připustit, že ho Napoleon obešel a třetího dvojníka si vyhledal sám, Rakušanovi se však se svým poznáním nesvěří... Harnisch i Poisson-Poison sice otevřeně pochybují, že Napoleon ze Sv. Heleny takto uprchl, ale jistotu nenalézají.  

Má výpověď začínala tím, že jsem byl skutečně Napoleonovým tajným agentem, zverbován na egyptské výpravě, kde jsem čirou náhodou objevil námořníka Robeaua, podobného Bonapartovi.

Otázka: Tato podoba vám vnukla nápad s dvojníky a svěřil jste jej císaři?

Odpověď: Ne, tak to nebylo. Bonaparte ostatně v té době nebyl císař, ale republikánský generál a já občan-vědec, jeden z těch, které vzal na svou egyptskou výpravu. Naše tehdejší výprava nesledovala jen vojenské cíle, ale v širším měřítku měla znamenat mnohem víc. Jestli máte zájem, mohl bych to vše podrobněji osvětlit.

Otázka: Nezajímá mě propaganda vašich idejí, ale fakta. Jak se vám podařilo se s Bonapartem seznámit? Je nám totiž známo, že jste byl na egyptské výpravě ve velmi podřízeném postavení.

Odpověď: To nebylo vůbec nic těžkého. Tím, že nechcete připustit, abych vám vysvětlil tehdejší situaci, republikánský duch, který panoval na našem tažení, nemůžete pochopit, že i bezvýznamný mladý vědec mohl zcela přirozeně rozmlouvat s velitelem výpravy a pozdějším císařem.

Otázka: Mluvte k věci! Kdy a za jaké příležitosti jste Napoleona upozornil na Robeaua a na možnost používat dvojníky?

Odpověď: Dobře. Na předměstí Káhiry, u snídaně, kdy se Bonaparte zastavil u našeho ohně a vyprávěl nám o svém snu a skarabeovi.

Otázka: O jakém skarabeovi?

Odpověď: Velitel strávil noc u polorozbořené zdi a v neklidném spánku zabořil ruku do její spáry. Vytáhl z ní zlatého skarabea, kterého nám všem ukázal.

Otázka: Připisoval Bonaparte svému nálezu nějaký skrytý význam?

Odpověď: To nevím. Ale při té příležitosti jsem ho zavedl k Robeauovi.

Otázka: Jak proběhlo toto setkání?

Odpověď: Velmi jednostranně. Robeau ještě spal a Bonaparte byl jeho podobou udiven.

Otázka: To byla ta chvíle, kdy jste generálovi navrhl, aby si opatřil své dvojníky?

Odpověď: Lze to tak říct. Ale můj nápad to byl jen napůl. Bonaparte ho domyslel a snad na základě příhody se skarabeem vymyslel i poznávací znamení pro své dvojníky. Kopie skarabea, kterého tak podivnou shodou okolností objevil.

Otázka: Ale nemůžete popřít, že jste se stal Napoleonovým tajným agentem nezávislým na ministru policie Fouchém a že jste měl speciální úkol vyhledávat a školit Napoleonovy dvojníky?

Odpověď: To nepopírám

Otázka: Identifikoval jste muže, kterého jsme vám ukázali, jako jistého Revara...

Odpověď: Ano, ten muž byl Revar, krycím zaměstnáním obchodník z Bruselu, a patřil k Napoleonovým dvojníkům.

Otázka: Ale nebyl jediným z dvojníků, že?

Odpověď: Ne, celkem jsem vyškolil dva. Revar byl jeden z nich.

Otázka: A ten druhý?

Odpověď: Robeau, muž, u kterého to všechno začalo.

Otázka: Chcete tím říct, že za celou dobu, za plných patnáct let, jste vyškolil jen dva jeho dvojníky?

Odpověď: Ano.

Otázka: Vaše tvrzení působí nevěrohodně.

Odpověď: Pak si asi nedovedete představit, co to bylo za práci. Na Robeaua jsem přišel náhodou a Revara jsem hledal půl roku. Ale školit ty dva, to mi bylo jasné od samého počátku, vyžadovalo nesmírnou spoustu času (...) pokusit se modelovat i jejich myšlení, aby se aspoň částečně podobalo myšlení císaře. (...) Nešlo přece o to, aby jen vypadali jako Napoleon. Museli budit přesvědčení, že každý z nich Bonapartem skutečně je.

Otázka: Můžete odpřisáhnout, že existovali jen dva dvojníci? (...)

Odpověď: Mohu odpřisáhnout, že jen Revar a Robeau byli mí dvojníci. Pochopte, může se stát, že objevíte nějakého muže rovněž podobného Napoleonovi a pak mě obviníte ze lži.

Otázka: Revara jste identifikoval. Co je vám známo o Robeauovi?

Odpověď: Myslím, pakliže rovněž není mrtev, že se nalézá pod kontrolou francouzské policie.

Otázka: Proč si to myslíte?

Odpověď: Protože se mi dostalo té cti osobně rozmlouvat s jejím šéfem, a třebaže nebyl příliš sdílný, aspoň tolik jsem z jeho řeči pochopil.

--------------------

"A že ti dvojníci byli jen dva?" vrtá Harnischovi pořád hlavou, "když nám Francouzi řekli, že jednoho mají a my vzápětí dostali druhého, pomyslel jsem si, že jich možná běhá po světě tucet."

"A taky vás napadlo, že možná na Svaté Heleně nemusel zemřít ten pravý."

"Napadlo," řekl Harnisch, "to bylo totiž to nejdůležitější. Žije, nežije?"

"A jestli," řekl jsem, "nehrozí nové nebezpečí."

"Žije?!"

"Ne, přísahal jsem vám, že zemřel na ostrově Sv. Heleny. Robeaua má naše policie, vy Revara. Je konec, příteli." (...)

Piju vídeňský čaj a když se po chvíli ozve nové zaťukání na dveře a vejde nový muž, starý známý, ani mě už nenapadne skácet se jako špalek. Ačkoliv ten nový muž je šéf  bourbonské tajné policie.

A začíná finále třetího kola a zahájí je Harnisch. Předá Pařížanovi protokoly s mými výslechy a žádá si doplňujících poznámek.

"Ta první," říká strojeně Pařížan, "kdy vlastně bylo dvojníků užito poprvé?"

Harnisch uznale sklopil oči, ano, to je velmi důležité a jeho to nenapadlo.

"18. brumairu," říkám podle pravdy, "muž, který v Konventu provedl státní převrat, byl ve skutečnosti bývalý prostý námořník. Napoleon byl u armády, protože jsme nechtěli nic riskovat."

"Náš Robeau?" těší se Pařížan, a protože je to jistě Harnischovi líto, dodávám, rovněž podle pravdy: "Svou roli ale dobře nesehrál. Budoucí historikové se jistě budou moc a moc divit, jak zmateně a hystericky tenkrát Bonaparte hovořil. Výchova dvojníků byla skutečně velmi náročná, a snad proto se mi podařilo vychovat jen dva. A Revar byl, podle mne, lepší."

Vídeňská policie Poissona-Poisona nakonec propustila, neboť ho podezřívá, že nevypověděl všechno, co ví. Harnisch s ním proto odjel do Paříže v naději, že časem odhalí jeho spojení s dalším dvojníkem, ale ničeho se nedopátrá a Poisson-Poison si nadále své dohady nechává pro sebe.

Nepotřeboval jsem příliš mnoho důvtipu ke zjištění, že si Bonaparte - za mými zády - pořídil svého třetího dvojníka. A z důvodů, které se už nikdy nedozvím, ho přede mnou utajil. Jak jsem měl potom věřit jeho ujištění, že hodlá zůstat na ostrově svaté Heleny?

Ano, byl bych odjel někam do Ameriky a snad tam v klidu prožil zbytek života.

Bonapartova léčka mě však přiměla vrátit se zpátky do Paříže, poněkud riskantním způsobem se nastěhovat zpátky do svého domu a tady, přímo u pramene všeho dění, tady, kde to všechno začalo, jsem chtěl být připravený na druhý Napoleonův návrat.

Jenže dny ubíhaly a nic se nedělo, pak přišla z ostrova svaté Heleny zpráva, že císař zemřel, a já okamžitě napjal pozornost. Považoval jsem tu smrt, jistě falešnou, za zahájení nové akce. Ale znovu ubíhaly dny a měsíce a zase se nic nestalo.

Totiž stalo se něco docela jiného. O tom už víte.

Poisson-Poison posléze sepíše a ukryje závěť s návodem k pátrání, kterou Harnisch najde, ale čtenáři neprozradí, co v ní je. Čímž první příběh končí.

2. Lékař Campbell (vypravěč příběhu) se svým kolegou Harnischem v americké New Harmony, kolonii stoupenců utopického socialisty Roberta Owena, ošetřují v r. 1826 umírajícího profesora matematiky Muirona, který jim prozradí, že je ve skutečnosti Napoleon Bonaparte, a aby je přesvědčil, že není blázen, začne jim podrobně vyprávět Napoleonův=svůj život od raného dětství a filozofuje s nimi nad jeho=svými činy. Mimo jiné jim vylíčí, jak v Egyptě našel šperk - zlatého skarabea, jehož má dosud u sebe, ukáže jim ho a věnuje ho dr. Campbellovi. Chystá se posléze vylíčit, jak se dostal ze Sv. Heleny, ale nestihne to. Již druhý den po jeho smrti dr. Campbellovi zlatého skarabea kdosi uloupí a zároveň zmizí dr. Harnisch, takže pachatel krádeže je jasný... Čímž končí druhý příběh.

"Být jen voják," řekl Muiron, "mohl jsem snad vyhrát pár malých bitev, ale nikdy ne ty, kdy se na bojištích Evropy rozhodovalo o osudech milionů a posouvaly hranice. K tomu vojenská věda nepostačovala, k tomu bylo zapotřebí ovládnout i umění diplomacie. Možná že diplomacie není věda ve všech ohledech počestná, na rozdíl od vojenského řemesla, nelze jí však upřít, že drží-li se dobrých informací, dokáže na bojišti zákulisních jednání a mírových konferencí zachránit statisícové armády. Vím, co říkám, víra v neomylnost jednoho lidského rozumu může být dobrá jen pro korunované hlupáky."

"Snad," řekl Harnisch, "ale pořád jste mi ještě nevysvětlil, proč jste v září pětasedmdesátého roku nechal střílet děly do..."

"Jen neříkejte lidu," přerušil ho Muiron posměšně, "dal jsem střílet do monarchistů, kteří se obrátili proti republice."

"Ale v čele republiky stáli muži, o kterých jen těžko můžete tvrdit, že byli chloubou revoluce. Sám jste přece musel thermidoriánskými spiklenci opovrhovat, když už pro nic jiného, tak proto, že vás dali zatknout a vytýkali vám přátelství s mladším Robespierrem."

"To jistě," řekl Muiron, "ale copak byly jen ty dvě možnosti? Jít s muži, kteří táhli revoluci do bažin osobních kořistí a nestoudně čachrovali s jejími ideály, či zase jen s těmi, kteří chtěli vrátit staré pořádky?"

"Nevím," pokrčil rameny Harnisch, "nejsem voják, ale tolik je mi známo, že na bojišti bojují vždy jen dvě armády."

"A jejich spojenci," dodal pokojně Muiron.

"Takže vy jste se spojil s lidmi, kterými jste opovrhoval, nechal jste se od nich jmenovat velitelem vnitřní armády a pak..."

Muiron Harnische opět přerušil: "Než se dostaneme k tomu pak, které náležitě vysvětlí mé pohnutky, dovolím si podotknout, že úvaha o diplomacii, kterou jsem počal svou obhajobu, měla svůj smysl. Věřte, že ten člověk, který ví, kam chce dojít, ve skutečnosti daleko nedojde. Jistě že jsem nebyl nadšen svými novými spojenci, ale ta druhá možnost, když už chcete mít jen dvě armády, byla pro mne naprosto nepřijatelná. Svět a dějiny, které se v něm odehrávají, se nemohou točit pozpátku. A jen proto jsem se spojil s bezectnými hrobaři revoluce, abych naplnil své poslání: já jsem ten člověk, který neustoupí od svých zásad, já jsem ta stálice, v jejíchž žilách kolotá revoluční krev, a já taky revoluci zachráním a ochráním! Už chápete?"

Vyměnili jsme si s Harnischem významné pohledy a rozuměli si. Pakliže byl naším pacientem skutečný císař, mluvilo z něj velikášství, a koneckonců tedy menší psychická choroba. On se rozhodl, on a zase jen on...!

"Takže vy jste byl a dodnes jste hluboce přesvědčený, že všechno, co jste učinil, je v naprosté a harmonické sounáležitosti se sociálním pokrokem a štěstím lidstva" vyhrkl jsem, "i s cíli naší Nové Harmonie?"

"To nejsem," řekl Muiron smutně, "jen ta skutečnost, že jsem teď mezi vámi, vypovídá snad v můj prospěch. Záludnost rozhodování nás činí velkými jen ve vlastních očích. Hořce jsem si to uvědomil hlavně na Elbě."

"Hlavně?"

"Hlavně tam," kývl císař, "ačkoliv mnohé mě už znepokojilo při španělské výpravě a pak..."

"A pak?" řekl zvědavě Harnisch.

"Tohle pak je až druhé," řekl Muiron, "týká se Ruska. Mé první pak, které začalo po paktu se zbabělými a kořistnickými thermidoriány, bylo naopak vítězné a potvrzovalo správnost rozhodnutí k tomu dočasnému spojenectví. Byl jsem jmenován velitelem italské armády."

--------------------

"Když člověk nepřestává zvažovat, kdy a kde udělal chybu," odvážil se Muiron malé přestávky a napil se vody z poháru, který mu podal kolega Harnisch, "a já vlastně nic jiného nedělám, má už asi opravdu smrt na jazyku. S Anglií jsem na moři nikdy nezvítězil, a přece to byl Angličan, Robert Fulton, který mi nabídl svůj podmořský přístroj. Vždycky mi lichotilo uznání vědeckého světa a moc jsem na své vědce dal. A tak jsem na základě jejich dobrozdání a znaleckých posudků Fultona vyhodil s tím, že jeho podmořský stroj je nesmysl.

Fulton se ovšem právě v něm a z něj objevil na ostrově svaté Heleny. Byla to lákavá možnost a snad pro mne už poslední. Amerika! Doma jsem nemohl nic očekávat, leda zbytečnou, bratrovražednou občanskou válku. Ale já nechtěl, aby k ní moje osoba zavdala podnět. Měl jsem po krk politiky a válčení, chtěl jsem klid a toužil prožít zbytek svého života někde daleko, nikým nepoznán a možná i trochu užitečný.

A u břehu Svaté Heleny tajně kotvil Fulton se svým podmořským plavidlem."

"Takže vy jste skutečně..." polkl kolega Harnisch, ale té kýžené odpovědi se nedočkal. Náš pacient opět upadl v horečný spánek.

"Je to Napoleon?"

"A myslíte, že je to důležité?"

"Copak vás to nevzrušuje?"

Mě vzrušovala pacientova zpověď. Té jsem věřil. Ale rozhodnout, zda náš muž je či není bývalý císař, to bych si netroufl. Ostatně na rozdíl od Harnische jsem neměl tak rozsáhlé vědomosti z kontinentálních dějin.

"Umírá," řekl jsem, když jsem nahmatal Muironův sotva znatelný puls a přitiskl ucho k jeho srdci. "Neměl by se vysilovat. Stejně už je pozdě."

"Umře," kývl Harnisch, "jistě. Všichni jednou umřeme, já i vy. Tak pochopte, že bych rád získal jistotu, jestli to je skutečně Napoleon."

"Moc vám na té jistotě záleží?"

"A vy, Campbelle, vy byste se ho už na nic nechtěl zeptat? On totiž za chvíli zemře."

"Já vím," řekl jsem, "já samozřejmě vím, že umře."

A Muiron, jako by mě slyšel, otevřel oči a namáhavě i ústa: "Pamatujete se, doktore? Začali jsme spolu vlastně tím, že bych měl mít sílu bojovat. A já vám řekl, že bojovat nechci, protože jsem se nabojoval ažaž... Pamatujete?"

Přikývl jsem.

"A teď si představte - ale to už jsem vám nejspíš říkal, jak jsem si považoval té cti být zvolen za člena Institutu - byl za mnou jistý cestovatel a vyprávěl mi o jednom ztraceném ostrově. Představte si, že na tom ostrově neměli jedinou zbraň!"

"Ani jedinou? Museli přece něco mít... Třeba jen k obraně. nebo něco užitečného k lovu."

"Ne, příteli," šeptl Muiron, "neměli nic. Nic takového, jak mi řekl ten cestovatel. Taky jsem mu nevěřil, ale on mě ujišťoval a dušoval se: ne, Sire, na ostrově, o němž vám chci podat pravdivou a zevrubnou zprávu, neznají ani luky, ani šípy. Lid tohoto ostrova je velmi mírumilovný. (...)

Nemohl jsem to pochopit. Jako voják. Ale zcela vážně jsem musel přemýšlet o Fultonově návrhu a nabídce svých amerických přátel. Nakonec, řada z nich válčila pod mými prapory... Ano, nabídka to byla lákavá, jenže já..." Muiron se nitkovitě rozkašlal, zrudl, uchopil mě za ruku a zemřel.

Celá kniha končí krátkým vnitřním monologem agenta Harnische, který si po návratu do Vídně přiznává, že ve svém pátrání vlastně neuspěl - domnívá se, že Muiron nebyl Napoleon, ale nemůže to dokázat. Do zprávy sice hodlá napsat, že na Svaté Heleně zemřel pravý Napoleon, ale pochybnost v něm nepřestává hlodat.

JIŘÍ HUBAČ: GENERÁLKA

Komedie (s vážnými momenty) z r. 1986, dnes známá hlavně z nedávné tv inscenace Generálka Jeho Veličenstva. Pro ty, co ji náhodou neviděli:

Příběh se odehrává na Svaté Heleně, kde má Napoleon už zcela necísařské starosti a jeho společníky jsou kromě krys, koz, drůbeže a Angličanů jen dva bývalí generálové Bertrand a Gourgaud, kteří na sebe nevraží. Do neutěšené situace vpadne jako blesk z čistého nebe Korsičanka Eulálie "Josefína" Pontiová: tato výřečná ženská od rány se na ostrov propašovala, aby Napoleona zinkasovala o dvacet tisíc jako odškodné za léta mužovy vojenské služby a jeho smrt u Waterloo, za ušlé výživné na děti, slzy, opuštěnost a strach... Bývalý císař je ovšem chudý jako kostelní myš, chce prostořekou a neuctivou Josefínu vyhnat, ale nakonec ji u sebe ponechává natruc anglickému guvernérovi a jmenuje ji svým pobočníkem v hodnosti generála v záloze. Josefína tedy zůstává, stále se dožaduje svých peněz a přitom pod Napoleonovou záštitou stačí reorganizovat jeho "domácnost": prohání Bertranda a Gourgauda, svým zdravým optimismem, realismem i smyslem pro humor navíc probudí deprimovaného Napoleona z letargie a ukáže mu, jak málo ve skutečnosti stačí ke štěstí, současně neváhá čelit guvernérovi i oběma Napoleonovým pobočníkům, kteří se všichni usilovně snaží vypudit obtížnou návštěvnici z ostrova - Bertrand a Gourgaud na to dokonce svorně věnují Napoleonovi své úspory, aby mohl dluh splatit. Josefína, ač se mezitím s Napoleonem spřátelila a on na ni nedá dopustit, nakonec při setkání s guvernérem šlechetně souhlasí s odjezdem výměnou za zmírnění vyhnancových podmínek a stačí ještě za získané peníze uspořádat Napoleonovi oslavu 15. výročí jeho korunovace.

Hra byla napsána již zpočátku přímo pro Jiřinu Bohdalovou, která tak "generálku" Pontiovou hrála již v prvním uvedení Divadla na Vinohradech v r. 1986 v režii E. Schorma:

Pontiová    DnV = J. Bohdalová (v tv inscenaci opět J. Bohdalová)

Napoleon               P. Haničinec           (V. Postránecký)

Gourgaud              I. Racek                   (L. Frej)

Bertrand                V. Preiss                  (V. Preiss)

Guvernér              V. Krška                   (F . Němec)

Poppleton              J. Kepka                  (O. Vízner)                  

Nedávná tv adaptace zachovává věrně hubačovskou kvalitu se střídáním vážných i komediálních momentů, podpořených zdařilými hereckými výkony.

JOSEFÍNA     Já se odtud nehnu, Veličenstvo. Dokud nezaplatíte.

NAPOLEON (velitelsky pokyne) Via! Via! Pronto!

JOSEFÍNA     Neanche per sogno.

NAPOLEON Varuji tě, Pontiová!

JOSEFÍNA     Zaplaťte a já půjdu.

NAPOLEON Dávám ti deset vteřin. Počítejte, generále. Italsky. Aby tomu rozuměla.

BERTRAND  Uno, due, tre, quatro...

(Josefína se klidně posadí)

NAPOLEON Dost. Kapitán Poppleton může vstoupit.

BERTRAND  Podle rozkazu, Sire.

NAPOLEON Do svých memoárů zapíšete tuto scénu jako zpupné a věrolomné odmítnutí císařské milosti. Abych v očích francouzského lidu nevypadal jako lidojed.

BERTRAND  Napíšu, že i v maličkostech, jako bylo zatčení nežádoucí osoby, se projevovala vaše velikost.

NAPOLEON To zní hezky.

BERTRAND  Přejete si zdůraznit více vašíi císařskou trpělivost nebo velkodušnost?

NAPOLEON Obojí, Bertrande. A můžete přidat i trochu lítosti. Lidé si potrpí na dokonalost. Milují legendu. Daleko víc než pravdu.

BERTRAND  Jsem téhož názoru, Sire. Pravda je většinou příliš složitá. A každá složitost lidský mozek jenom popuzuje.

NAPOLEON Přinejmenším.

JOSEFÍNA     Takže budeme lhát.

NAPOLEON Jděte, generále.

(Ozve se charakteristická anglická melodie a vstoupí Poppleton)

POPPLETON Kapitán Poppleton, 53. královský skotský pluk ostrovní stráže Jeho královské Výsosti Jiřího čtvrtého, z boží milosti krále anglického a hannoverského. Pane generále Buonaparte...

BERTRAND  Pane kapitáne! Vyslovuji třistadvacátétřetí vážné varování. jeho veličenstvu byl přiznán doživotní titul císaře. Žádám vás, abyste ho mtituloval přiměřeným způsobem.

POPPLETON Lituji, pane. Mám přesné instrukce. O pobytu císaře na ostrově Svatá Helena nám není nic známo.

Pane generále, ve vaší rezidenci se nalézá cizí osoba ženského pohlaví. Vstup cizí osoby do prostoru Longwoodu je povolen pouze na propustku admirála sira Malcolma. K návštěvě vaší rezidence je pak třeba písemného souhlasu Jeho Excelence sira Hudsona Lowea. Tyto náležitosti nebyly dodrženy. Narušitelka musí být zatčena.

BERTRAND  Madam Pontiová je vyslankyní pařížského lidu. Žádám, aby s ní bylo zacházeno způsobem přiměřeným jejímu poslání.

POPPLETON Bude s ní zacházeno přesně podle instrukcí. Zatčení, vyšetření, vojenský soud a uvěznění.

BERTRAND  Takové sankce instrukce neobsahují.

POPPLETON Jsou zahrnuty ve zvláštním dodatku vydaném před třemi týdny.

NAPOLEON S tímto dodatkem jsem nebyl seznámen.

POPPLETON Lituji. Neznalost zákonů neomlouvá. Paní, půjdete se mnou.

JOSEFÍNA     Nepůjdu. Císař to nedovolí.

POPPLETON Generál Buonaparte se stal historickým dopatřením vězněm anglické koruny. Jako takový podléhá ve všem anglickému právu.

NAPOLEON Buďme přesní. Nikoliv právu. Ale bezpráví. Dal jsem se dobrovolně pod ochranu anglické koruny. A ta mě věrolomně podvedla a uvěznila.

POPPLETON Right or wrong - my country.

NAPOLEON Překlad.

BERTRAND  Ať je to dobré nebo špatné - je to má vlast.

NAPOLEON Anglická vlast - anglické svinstvo.

POPPLETON Půjdeme, paní.

NAPOLEON Madam Pontiová zůstane tady.

(Josefína se okamžitě posadí)

POPPLETON Paní Pontiová! Jménem Jeho Excelence sira Hudsona Lowea vás vyzývám: vstaňte a uberte se se mnou!

JOSEFÍNA     Co bych se ubírala. Angličan mě nemá co rozkazovat. Já jsem Francouzska a poslouchám jen francouzského císaře.

POPPLETON Francouzský císař neexistuje.

JOSEFÍNA     Jo? A kdo je tohle?

POPPLETON Vězeň anglické koruny.

JOSEFÍNA     Ale císař!

POPPLETON Podle instrukcí je to obyčejný vězeň.

JOSEFÍNA     Obyčejný vězeň a hlídá ho půl anglické armády, ne-li celá. U nás vedle chudobince je kriminál. Tři tisíce vězňů tam hlídá jeden chlap v boudě. A tady jednoho chlapa hlídá tři tisíce vojáků. A proč? Protože to není obyčejný vězeň, ale císař Francie, král Itálie a prosektor Rýnského spolku.

BERTRAND  Protektor, madam.

JOSEFÍNA     A ještě k tomu protektor!

poppleton        Pane generále, jménem Jeho Excelence sira Hudsona Lowea vás žádám, abyste anglickou občanku vydal francouzskému právu. tedy naopak.

NAPOLEON S jedinou podmínkou. Že jí bude umožněn svobodný odchod na francouzskou obchodní loď kotvící v přístavu.

POPPLETON Lituji. To je nemožné.

NAPOLEON Slovo "nemožné" se v mém slovníku nevyskytuje. Citát. Už je i v učebnicích.

POPPLETON Obávám se, že budu přinucen užít přiměřeného násilí.

NAPOLEON My užijeme přiměřené obrany.

POPPLETON (zoufale) Předpis je předpis. Nemohu jej nesplnit!

NAPOLEON Žena je žena. Nevím, jak v Anglii, ale ve Francii není možné ženě nevyhovět.

POPPLETON Anglie nerozlišuje muže a ženu, jde-li o blaho koruny.

NAPOLEON Anglické ženy jsou toho výmluvným dokladem

POPPLETON Pane generále Buonaparte! Váš odmítavý postoj k mé povinnosti a vaše urážky anglické koruny oznámím guvernérovi ostrova Jeho Excelenci siru Hudsonu Loweovi. (Otočí se na tři doby)

NAPOLEON (vybuchne) Oznamte to třeba celé té bandě v Buckinghamském paláci!... Froci, recchioni, rompipalle...!

JOSEFÍNA (napoví) Coglioni!

NAPOLEON Coglioni!

(Poppleton odejde)

BERTRAND  Sire, s prominutím, ale to jste neměl.

NAPOLEON Co jsem neměol?

BERTRAND  Dovoluji si připomenout. každým svým slovem píšete světové dějiny. Žádná situace by proto neměla být silnější než klidné a důstojné slovo císaře Francie.

NAPOLEON Dobře, dobře. Příště ho rovnou praštím do nosu. teď mi řekněte, co budeme dělat?

BERTRAND  Jsou pouze dvě možnosti, Sire. Možnost A: aby se dáma dala dobrovolně k dispozici anglickému právu. Možnost B: aby ji Vaše Veličenstvo velkoryse vydalo... anglickému právu.

NAPOLEON Ještě se divíš, Pontiová, proč jsme to u Waterloo prohráli?

BERTRAND  Sire, račte uvážit nedozírné následky jiného řešení. Pro váš majestát.

NAPOLEON Tři roky se snažím předstírat, že nevidím, jak mě všichni ponižují a urážejí, ačkoliv bych jim nejradši naplival do tváře. To všechno ve jménu toho vašeho majestátu. Ale teď toho mám dost. Pontiová tady zůstane! V opačném případě vypovím Anglii válku.

BERTRAND  Veličenstvo ráčí žertovat.

NAPOLEON Veličenstvo nežertuje.           

BERTRAND  To je neobyčejně prekérní situace. Ve smyslu instrukcí smí ve vaší rezidenci pobývat výhradně členové vaší císařské družiny nebo služebnictvo. Jak jste se ráčil zmínit, madam je kuchařka.

NAPOLEON Dobrý nápad! Kuchař stejně pořád naříká, že z ničeho vařit neumí. Kuchařka z chudobince ho to naučí. Co říkáš, Pontiová?

JOSEFÍNA Než mi seženete ty peníze, tak bych to vzala.

Z inscenace Divadla na Vinohradech (foto V. Kronbauer)

------------------

NAPOLEON Zvony.

JOSEFÍNA     Vyzvánějí na tvoji počest. Podplatila jsem kostelníka. Tři tisíce franků. Aby bylo všechno, jak má být.

NAPOLEON             (naslouchá) Pontiová, já mám strach. Že na mě lidi zapomenou. Moji sochu strhli, náměstí přejmenovali. Za pár let si na mne nikdo nevzpomene.

JOSEFÍNA     Já si vzpomenu

NAPOLEON             Ty. A co ostatní? Chci, aby moje jméno žilo. I když tady nebudu. Moje činy si to zaslouží, nebo ne?

JOSEFÍNA     Ale jo. Jenomže kdo si dneska rád vzpomene na ty tvoje bitvy, když je za nima tolik mrtvých.   Na to chtějí lidi rychle zapomenout. Kdybys třeba vynalezl nějaké dobré jídlo nebo pití. To by na tebe nikdy nezapomněli. Nemáš nějaký šikovný recept?

NAPOLEON  Já vařit neumím.

JOSEFÍNA     To by muselo být ale něco zvlášť dobrého. Jak ti chutná Ernestova vínovice?

NAPOLEON  Je to skoro jako Martell.

JOSEFÍNA     Vínovice Ernesta François Predestin-Jambouloa je lepší než Martell, jenomže se špatně jmenuje. Když ji pojmenujeme po tobě, pronikneš do všech hospod a domácností a Francie bude tvoje jméno vykřikovat s láskou a radostí.

NAPOLEON  A co moje důstojnost? Můj majestát? Dobyl jsem polovinu světa.

JOSEFÍNA     Vínovice Napoleon ho dobyde celej a napořád.

NAPOLEON  Musím vínovici nejdřív pořádně ochutnat. Jde přece o moji nesmrtelnost. (Napije se) Dobrá. Jenom jestli jí bude holdovat i prostý lid.

JOSEFÍNA     Jak já znám lidi, rozhodně spíš sáhnou po tvojí flašce než po tvých pamětech.

NAPOLEON  (znovu ochutná) Vínovice Napoleon. To nezní.

JOSEFÍNA     Koňak Napoleon.

NAPOLEON  To zní. To zní hezky!

JOSEFÍNA     Skoro vojensky.

NAPOLEON  Pontiová, ty jsi génius!

JOSEFÍNA     Muzikanti! Císařovu píseň.

(Kapela spustí Hrdého Korsičana)

NAPOLEON  Jsem šťastný, Pontiová. Opravdu šťastný. (Zvedne pohár) Poprvé nepřipíjím na to, co bylo, ale s radostí a díky na to, co je. (Volá k přicházejícímu Bretrandovi a podává mu pohár) Generále! Dneska je slavný den.

BARTRAND S prominutím, Sire. Nejsem disponován.

NAPOLEON Umíte dělat aspoň ksichty? 

BERTRAND  Jak, prosím?

NAPOLEON  Dělat ksichty. Grimasy. Pitvořit se.

BERTRAND  Nikdy jsem to nezkoušel.

NAPOLEON  Zkuste to. To pomáhá. Podívejte se na Pontiovou. Zasmějte se taky, Bertrande.

BERTRAND  Podle rozkazu, Sire. (Křečovitě se zasměje) 

NAPOLEON  (Josefíně) Měl chudé dětství. (Bertrandovi) Nebo snad máte jiný důvod k svému smutku?

BERTRAND  Přišel kapitán Poppleton. Žádá o audienci.

NAPOLEON  Zřejmě mně přišel blahopřát.

BERTRAND  Obávám se, že se mýlíte, Sire.

(Ozve se charakteristická anglická znělka a vstoupí Poppleton)

POPPLETON Kapitán Poppleton 53. královský skotský pluk ostrovní stráže Jeho královské Výsosti...

NAPOLEON  Stačí, kapitáne.

POPPLETON ...Jiřího čtvrtého, z boží milosti krále anglického a hannoverského.

NAPOLEON  Vítám vás ve svém domě, kapitáne. Oslavujeme patnácté výročí mé korunovace. Jak se daří, kapitáne? (Bertrand podá kapitánovi pohár)

JOSEFÍNA     Co vaše milá žena? A roztomilé dětičky?

POPPLETON (koktá) Ano... dobře... totiž... já...

NAPOLEON  Připijeme na zdraví a šťastnou budoucnost celé rodiny.

(Všichni připíjí)

POPPLETON Děkuji, pane ge... Veličenstvo. Skvělé brandy.

NAPOLEON Koňak Napoleon.

POPPLETON Bezpochyby import. 

NAPOLEON  Chcete něco pojíst, zahrát? Nebo jiné přání?

POPPLETON Spíše povinnost. Musím zatknout madam Pontiovou.

JOSEFÍNA     Už zase?

POPPLETON Bohužel. Písemné udání. (Vyjme list) Nezákonný dovoz lihovin, obchod s ostrovany, urážky anglické koruny, konspirace. Podepsán váš generál Gourgaud.

BERTRAND  Svině!

NAPOLEON             Bravo, generále.

BERTRAND  Svině všech sviní. Smradlavý pochcáb, zbabělý pisoárník, fízlovský sračkář, udavačský kanálník...            

NAPOLEON  Stačí, Bertrande. Vyjádřil jste náš názor velmi výstižně.

BERTRAND  To mě napadlo jen tak letmo a mimochodem, Sire.

POPPLETON S politováním jsem nucen předvést madam bezodkladně Jeho Excelenci siru Hudsonu Lowemu.

NAPOLEON  Zůstane tady.

POPPLETON Veličenstvo! Madam! Povinnost. Moje rodina. Prosím o pochopení.

JOSEFÍNA     Půjdeme, kapitáne. Já se vrátím, Veličenstvo. Nebojte se. S guvernérem si poradím.

NAPOLEON Kapitáne. Oznamte guvernérovi. Jestli se generálka Pontiová do čtyřiadvaceti hodin nevrátí, zahájím hladovku. 

JOSEFÍNA     Proč se tejrat hlady, Veličenstvo. Jste voják. Zastřelte se. Guvernér bude mít malér a vy krásnou smrt.

NAPOLEON  Správně, Pontiová. Zastřelím se. Když padne lev, krysy rozdrtí.

(Josefína a Poppleton odejdou. Hudba opět hraje tarantelu, Napoleon mlčky naslouchá a hledí zamyšleně do země) Já se snad budu muset zastřelit, Bertrande.

BERTRAND  Vyloučeno, Sire. Nenapsal jste poslední vůli, ani odkaz národu.

NAPOLEON             Dal jsem císařské slovo. Nemohu couvnout. nebo snad ano?

BERTRAND  Nikoliv, Sire. Císařské slovo je víc než přikázání boží.

NAPOLEON Kdo to řekl? Takovou pitomost. 

BERTRAND  Vy, Sire.

NAPOLEON             No vidíš. Slovo vypustíš a následků nedohlédneš. Kolik ještě zbývá?

BERTRAND (pohlédne na hodinky) Hodina padesát pět, Sire.

(Ozve se charakteristická anglická znělka a vstoupí chvatně Poppletom)

POPPLETON (udýchaně) Kapitán Poppleton 53. královský skotský pluk ostrovní stáže. Mám čest vám oznámit rozhodnutí guvernéra. (Vytáhne list a rychle čte, až se zalyká) V zájmu zlepšení zdravotního stavu generála Buonaparta, vězně anglické koruny, se milostivě uděluje výjimka z ustanovení dekretu číslo 127. Dovoluje se: procházky a vyjížďky koňmo do okruhu osmi mil bez doprovodu stráže, nákup zboží tržního rázu, s výjimkou zbraní a střeliva, účast na zábavných večerech královského vojska jedenkrát za měsíc. Vyhovuje se žádosti o zapůjčení šachové hry a kulečníku ke kratochvilnému rozptýlení. (Nadšeně) Podepsán Hudson Lowe, guvernér ostrova.

NAPOLEON Kde je generálka Pontiová?

POPPLETON Hlídá venku moje děti, Vaše císařská Milosti. Manželka je mimo dům a služebná má náhradní volno. Už je tady.

JOSEFÍNA  Generálka Pontiová hlásí příchod!

NAPOLEON Ona hlídá anglické děti a já se tady málem zastřelil.

J. Hubač: Generálka - Městské divadlo Ml.Boleslav (2010-2012)

MILAN UHDE & MILOŠ ŠTĚDROŇ: ČERVENÝ A ČERNÝ

Zatím zřejmě posledním českým (resp. pro Moravany moravským) dílem, v němž vystupuje Napoleon, opět není tak úplně originál, nýbrž další značně volná divadelní adaptace - muzikál (jak dnes jinak...) čili "porevoluční pop-opera" Červený a černý. Libreto na vybrané motivy světoznámého Stendhalova románu napsal M. Uhde, hudbu složil M. Štědroň, v Městském divadle Brno režíroval J. Deák v r. 2007.  

Ti, kdo jako já představení neshlédli, si mohou učinit zběžnou představu o jeho originalitě např. z článku R. Hrdinové (Právo 17/288, podle webu Novinky.cz):

"Příběh ambiciózního bonapartisty Juliena Sorela se v jejich podání scvrkl na vylíčení dvou milostných eskapád - z postele Paní de Renal a do postele Mathildy de la Mole. Autoři připsali Julienovi postavy dvou rádců - „červeného“ Napoleona a „černého“ jezuitu, našeptávačů taktiky a strategie na cestě za kariérou, a dokud se Julien drží jejich rad, jeho hvězda stoupá. (...)

Pro jevištní podobu muzikálu to ale moc šťastné není, zvlášť když je autoři zmnožili o další „průvodce“ - proti Napoleonovi a jeho granátníkům postavili Pannu Marii (Hana Holišová) se sborem andělů a Mathildě de la Mole přidělili filosofa Voltaira (Viktor Skála). Režisér Juraj Deák a choreografka Lenka Dřímalová tak spotřebovali dost energie na to, aby všechny postavy s jejich rádci na jevišti ladně seskupili, přičemž výsledek připomíná tak trochu estrádu s televizním baletem víc než dramatický příběh.

Červený a černý je muzikál o lásce, nic víc nic míň. Stenhalův román je ale bohatší o řadu dalších témat, jejichž aktuální využití zůstalo zahlušeno romantickým patosem."

 ...a z bakalářské diplomové práce L. Uchytilové "Původní české muzikály Milana Uhdeho a Miloše Štědroně v Městském divadle Brno" - Masarykova universita, Filosofická fakulta, 2013:

"Uhde Stendhalův román značně zestručnil a zanechal pouze hlavní kostru příběhu, kterou tvoří milostný trojúhelník Julián – Matylda – paní de Rênal. (...)

 Uhde si román přetvořil po svém, zatímco některé postavy vynechal, neváhal jiné připsat. Připsal například postavy „našeptávačů“ hlavních tří protagonistů. Tito našeptávači se neozývají pouze v jejich hlavách jako hlasy, ale jsou dokonce neustále přítomni i fyzicky na jevišti. Julienovým vzorem se stal Napoleon, který ho učí hrdosti i přes jeho nižší původ. Po Juliánově absolvování kněžského semináře se k Napoleonovi v červené uniformě jako rádci přidá i otec jezuita v černém rouchu. (...)

 To, že jde vlastně o postavy nereálné (mrtvé) se v inscenaci projevuje tím, že všichni (Napoleon, otec jezuita, Voltaire, Panna Marie) mají bledé obličeje namalované bílou barvou. V tomto systému, který Uhde vytvořil, se zejména hlavní postava Juliena jeví jako loutka v rukou svého idolu Napoleona. Společně s Napoleonem je Julienovým „patronem“ ještě skupina divokých červených granátníků (...).

Kritika tuto inscenaci příliš nepřijala. Uhdemu často kritici vyčítají, že velký románový příběh byl nadmíru „osekán“, zkrácen a Uhde mu zůstává leccos dlužen.

Dá se říci, že většině chybí silnější melodie, která by z „popové opery“ dokázala udělat zapamatovatelnější inscenaci. Radmila Hrdinová kritizuje špatné sladění velkého množství lidí na jevišti. „Výsledek připomíná tak trochu estrádu s televizním baletem než dramatický příběh.“ (...)

Inscenace měla pouhých 14 repríz, což vypovídá o malé divácké návštěvnosti."

Jelikož libreto propadáku se mi podařilo vypůjčit, mohu posloužit zde tedy již poslední ukázkou příspěvku. A ještě předtím si dovolím osobní názor, že tak plytkého vážně myšleného Napoleona jsem ještě nečetl -  jenom na banality o cti a na to, aby radil, jak na ženskou, kdy za ní lézt po žebříku, kdy a co říct jí nebo jejímu manželovi, se v muzikálu místo Napoleona mohl objevit kdokoli, to by zvládl i Kašpárek. 

OTEC DOMINIK

Znám příběh, v kterém vystupuje chlap, 
chudák jak ty, měl ale srdce muže, 
věděl: svět patří tomu, kdo ho zmůže,

a Bůh mu řekl: Táhni na Paříž.

JULIEN

To není o mně.

OTEC DOMINIK

Je. A ty to víš. Byl korunován. Nazván císařem.

JULIEN

Napoleon?

OTEC DOMINIK

(vytáhne ze stolku svazek) Pst, tiše.

JULIEN

Vždyť já jsem to četl stokrát. (Vezme si knížku) Proto vím, že prohrál. Padl.

OTEC DOMINIK

To je, chlapče, tím, žes četl špatně. Byl sic poražen

a pošpiněn, to drahé jméno jmen

nám zakázali vyznávat a ctít.

Však jeho duch a jeho meč a štít

nás nutí myslit na bojový křik.

Je tu. Je tu. Buď jeho granátník.

(Strhne roušku zakrývající obraz na protější stěně. Ukáže se, že je na něm císař Napoleon v tradiční uniformě obklopen granátníky)

NAPOLEON

(zpívá a začne vystupovat z obrazu)

Plivli ti do tváře? Jen klid. Jsi muž

a voják. Máš cíl? Dobrá. Tak mu služ.

Nastal tvůj čas. Buď ostrý jako nůž

a silný. Jenom se silným se druž.

Hladověj věčně. Ale nezatuž

po lásce. City zchlaď anebo suš

krom jediného: citu pro svou čest -

a směle sáhni. Už ses dotkl hvězd.

SBOR GRANÁTNÍKŮ

Jsi chudák s prázdnou kapsou? Klid. Jsi muž

a voják. Máš cíl? Dobrá. Tak mu služ.

Podáš-li ruku, hned ji sevři v pěst.

NAPOLEON

Pojď.

GRANÁTNÍCI

Pojď.

OTEC DOMINIK

Pojď.

JULIEN

Jdu.

OTEC DOMINIK

A už ses dotkl hvězd.

--------------------

JULIEN

(Probouzí se a opatrně vstává, potichu se plíží k oknu)

NAPOLEON

(Vystoupí ze tmy a vstoupí mu do cesty, šeptá) Kampak, mladej?

JULIEN

Kam všichni žháři: co nejdál od ohně.

NAPOLEON

Už svítá. Každou chvíli začne zahradník stříhat růže pro paní. Copak si pomyslí, až tě uvidí na žebříku?

JULIEN

Pospíším si.

NAPOLEON

Měl jsem tě za chytřejšího. Tvůj žebřík vede opravdu jen do jejího okna?

JULIEN

Je krásná. A bylo mně s ní jako nikdy v životě.

NAPOLEON

Ale její postel je nízko.

JÝULIEN

Pro mě zatraceně vysoko.

NAPOLEON

Podceňuješ se. Chlapci!

GRANÁTNÍCI

(vynoří se ze tmy) Sire! (Obklopí Juliena)

JULIEN

Zbláznili jste se?

NAPOLEON

Ty jsi blázen. Zahazuješ příležitost.

JULIEN

Mám čekat, až přijde starosta?

NAPOLEON

Samozřejmě.

JULIEN

I když to může být můj konec?

NAPOLEON

K dobrému musíme vést lidi proti jejich vůli. Vyložte mu to.

GRANÁTNÍCI

(zpívají)

Nejlepší obrana je atak.

Ustupuj vždycky jenom vpřed.

Nenech si nepřítele v patách.

Stůj k němu čelem. Vnuť mu střet,

když nečeká, že přijde rána,

a hrej to drze na vabank.

Buď pánem v situaci kmána -

z propasti udělej Mont Blanc.

(Otevřou se dveře, do místnosti vpadne pruh světla, příchozího však není vidět, zřejmé je jen to, že dveře prudce zavřel, protože viděl Juliena a paní de Renal)

JULIEN

Kdo to byl?

NAPOLEON

Elisa

JULIEN

Přivede pána?

NAPOLEON

Na to vem jed.

JULIEN

Je oddaná své paní. Třeba ji nezradí.

NAPOLEON

Ale na tebe má vztek, žes jí dal košem. (Zaznějí kroky) Slyšíš? Už tě práskla. Pane starosto, pojďte dál.

PAN DE RENAL

(Vpadne dovnitř v nočním úboru, přes který má přehozen pléd, zpívá)

Ty lotře.

NAPOLEON

(k Julienovi) Odpověz mu. Od plic.

JULIEN

(k panu de Renal) Pošlu vám svědky.

PAN DE RENAL

Chceš se bít? Ty se mnou?

NAPOLEON

(k Julienovi) Správně. Vždyť tvůj komplic je císař.

-------------------------------------------------------------------------

Kdybyste někdo věděl o nějakém dalším díle nebo mě upozornil na zásadní opomenutí, tak díky předem!