VÁNOCE MARCELLINA DE MARBOTA

Až budete po opulentní štědrovečerní večeři povolovat opasky či knoflíčky, až budte na Štěpána či Hod Boží pokračovat v hříších obžerství, možná by se slušelo připomenout si, kterak skvěle se navzdory všem ekonomickým a politickým kolapsům v porovnání s minulostí máme. Ježto je tento blog převážně napoleonský, dovolím si připomenout přelom roku 1806 a 1807, konkrétně ony výše zmíněné vánoční dny, a učiním tak úryvkem z memoárů Marcellina de Marbota, které jsem měl tu čest i potěšení před pár lety překládat. Týkají se pochodu od Visly na východ a situace i poměrů kolem bitvy u Golyminu, k níž došlo právě na Štěpána, tj. 25. prosince 1806.


Nazítří po přechodu Ukry, dne 25. prosince, tlačil císař s gardou, Muratovým jezdectvem a Davoutovým a Augereauovým sborem Rusy před sebou směrem na Golymin. Augereauův sbor byl v čele kolony. Maršál Lannes se vydal na Pultusk. Svedl onoho dne několik bezvýznamných srážek, při nichž se nepřítel vždy spěšně stáhl. Bivakovali jsme v lese.

   Šestadvacátého se 7. sbor vydal pronásledovat Rusy. V oné roční dne byly dny nejkratší a v této části Polska nastávala noc v půl třetí odpoledne. Když jsme se blížili ke Golyminu, byla tma, neboť padal sníh s deštěm. Od rána jsme nepřítele nespatřili. Když jsme dorazili před vesnici Ruskovo těsně u Golyminu, naši průzkumníci zahlédli ve tmě množství nepřátelských jednotek, k nimž se přes bažinu nemohli přiblížit. Upozornili maršála Augereaua, který rozkázal plukovníku Albertovi, aby jel onen sbor prozkoumat s pětadvaceti jízdními myslivci ze svého doprovodu, které svěřil pod moje velení. Poslání bylo nesnadné, protože jsme se nalézali na rozlehlé holé pláni, na níž se dalo snadno zabloudit. Už tak rozblácený terén protínaly bažiny, které nešlo ve tmě rozeznat. Opatrně jsme postupovali a nakonec jsme se ocitli na pětadvacet kroků od linie jednotek. Nejdřív jsme si mysleli, že je to s námi sousedící Davoutův sbor. Na naše „Kdo je?“ ale nikdo neodpovídal a my nepochybovali, že před sebou máme nepřítele.

   Přesto, abychom měli jistotu, mi plukovník Albert nařídil poslat jezdce s nejlepším koněm až k linii, kterou jsme v temnotě pozorovali. Určil jsem na to vyznamenaného brigadýra jménem Schmit, odvážného a zkušeného muže. Ten hrdina se přiblížil až na deset kroků k pluku, který podle přileb identifikoval jako ruský, vypálil z karabiny do eskadrony a hbitě se vrátil.

   K pochopení ticha, které nepřítel až dosud zachovával, je třeba vědět, že ruský sbor před námi se odtrhl od jádra vlastní armády a nyní se pokoušel s ní spojit. Zbloudil v nesmírných pláních, o nichž věděl, že tu jsou francouzská vojska směřující na Golymin. Ruský generál doufal, že kolem nás pod

Marcellin de Marbot

pláštěm tmy nepozorovaně projde. Zakázal mluvit a pro případ napadení rozkázal, aby ranění ani nehlesli...! Tento rozkaz, který byly schopny vykonat jen ruské oddíly, prováděly tak pečlivě, že když plukovník Albert ve snaze varovat maršála Augereaua nařídil všem pětadvaceti jezdcům salvu, neozval se jediný výkřik, nebylo slyšet jediné slovo a nikdo se nám nepostavil...! Zahlédli jsme pouze navzdory tmě stovku potichu se přibližujících jezdců, kteří se snažili odříznout nám cestu zpět. Chtěli jsme tedy vyrazit tryskem k našim kolonám, mnozí naši myslivci ale zapadli do mokřin, my museli postupovat pomaleji a Rusové, kteří naštěstí měli ty samé problémy, nás tiskli. Na sousedním statku zčista jasna vzplanul požár a planinu ozářil. Ruští jezdci se dali v trysk a my museli pobídnout koně také. Nebezpečí vzrostlo, protože jsme z našich postavení vyjeli skrz divizi generála Desjardina a vraceli jsme se k pozici divize generála Heudeleta. Ten nás neviděl odjíždět a nechal po nás pálit, takže jsme měli v patách ruskou eskadronu a před sebou déšť střel, která zranila řadu našich myslivců a několik koní. Přestože jsme křičeli: „Jsme Francouzi! Nestřílejte!“, palba pokračovala pořád a těžko co vyčítat důstojníkům, kteří nás měli za předvoj ruské kolony, jejíž velitelé používali mezi cizinci rozšířenou francouzštinu, aby nás zmátli a tím aby zaskočili ve tmě naše pluky, což se už přihodilo. Plukovník Albert, já a četa myslivců jsme tady prožili těžkou chvíli. Pak mě napadlo, že jediný způsob, jak se dát poznat, je křičet jménem na generály, plukovníky a velitele praporů Heudeletovy divize, což nepřítel nemohl vědět. Zdařilo se to a my se konečně dostali mezi francouzské vojsko.. 

  Ruští generálové viděli, že jsou prozrazeni, a chtěli pokračovat v ústupi. Přijali rozhodnutí, s nímž hluboce souhlasím, které by však v podobné situaci Francouzi nikdy nemohli napodobit. Rusové namířili všechna svá děla na francouzské jednotky. Pak vypřáhli koně a zahájili, aby nás udrželi od sebe, nejprudší palbu. Zatím jejich kolony prošly, a když došla munice, kanonýři se stáhli a děla nechali nám. Nebylo to lepší, než přijít o řadu lidí při pokusech o záchranu dělostřelectva zapadajícího co chvíli v blátě a zpomalujícího ústup. 

Zrestaurovaná socha Marcellina de Marbota v Beaulieu-sur-Dordogne nedaleko Altillacu, jeho rodiště. Socha je přímo na Place Marbot proti Office de Tourisme a radnici..., dostanete se k ní po Avenue des Généraux Marbot (třídě generálů Marbotů); samo náměstí příléhá k Rue général Charles de Gaulle... Tak vypadá úcta k slavným rodákům.

  Ta prudká ruská dělostřelba nám nadělala o to více škod, že ve vesnicích na planině propukly požáry a jejich do daleka svítící záře kanonýrům umožnila rozeznat uskupení našeho vojska, zejména kyrysníků a dragounů, kteří přijeli s princem Muratem. Podle jejich bílých plášťů ruští dělostřelci zaměřovali. Tito jezdci utrpěli tedy ztráty větší než jiné sbory a jednoho z našich dragounských generálů jménem Fénérol přeťala kule ve dví. Po obsazení Kuskova obsadil maršál Augereau Golymin, na který útočil z druhé strany maršál Davout. Oním městečkem zrovna procházely ruské kolony, které věděly, že se jim maršál Lannes snaží o tři míle dál odříznou cestu na Pultusk. Pokoušely se co nejrychleji za každou cenu to místo dosáhnout dříve než on. A tak, přestože naši ostrostřelci pálili na nepřítele z pětadvaceti kroků, jeho vojáci pokračovali v cestě bez odporu, protože kvůli obraně by museli zůstat stát a čas byl nyní mnohem dražší. 

   Každá divize, každý pluk tedy defilovaly v naší palbě bez jediného slova a ani na chvíli nezvolnily

pochod...! Golyminské ulice byly zaplněny umírajícími a raněnými, neozval sel však jediný ston, protože to bylo zakázáno! Měli jsme pocit, jako bychom stříleli na přízraky...! Nakonec se naši vojáci vrhli na uskupení s bodáky a teprve, když bodali, získali jistotu, že mají co činit s lidmi...! Sebrali jsme tisíc zajatců, zbytek unikl. Maršálové chtěli nepřítele pronásledovat, bylo však hrozné počasí a tak temná noc, že mimo dosahu požáru se ocitaly jednotky mokré a promíchané. Rozhodlo se, že si odpočinou až do rozbřesku.

   Golymin zaplavovali mrtví, zranění a jejich věci. Maršálové Murat a Augereau s doprovodem řady generálů hledali útočiště před ledovým deštěm a usadili se v obrovské stáji na kraji městečka. Tady se každý natáhl na hnůj, pokoušel se zahřát a spát, protože jsme v tom strašlivém nečasu byli v sedle po dvacet hodin...! Maršálové, plukovníci, všichni ti papaláši si rozumně lehli ve stáji vzadu, kde byl menší chlad, a já, ubohý poručík, který se dovnitř dostal s posledními, jsem musel spát u brány. Tělo jsem sice měl před deštěm chráněno, byl jsem však vystaven ledovému větru, protože brána už neměla vrata. Bylo to velice nepříjemné místo. Přimyslete si, že jsem padal hlady, jedl jsem naposledy včera. Šťastná hvězda mě ale neopustila. Zatímco papaláši byli dobře zalezlí v teplé části stáje a vítr bránil poručíkům u vchodu dělat to samé, objevil se v bráně sluha prince Murata. Tiše jsem mu šeptl, že jeho pán spí. Předal mi tedy pro prince košík s pečenou husou, chleba a víno, a prosil, abych pánovi vyřídil, že muly se zásobami dorazí do hodiny. Poté odešel zpět.

   Vyzbrojen těmito zásobami, začal jsem se šeptem radit s Broem, Mainviellem a Stochem, kteří měli stejně mizerné místo jako já, klepali se zimou a hladověli obdobně. Závěr této porady zněl, že princ Murat spí a jeho proviant dorazí co chvíli. Snídani určitě po probuzení mít bude, zatímco nás na koních poženou na všechny strany aniž by se starali, jestli máme něco k snědku, že tudíž, aniž příliš zatížíme svědomí, můžeme spořádat obsah košíku, což bylo dílem okamžiku... Nevím, jestli se dá tento pážecí trik omluvit, je však jisté, že jsem měl jen málo tak příjemných večeří...!