JUTSKO 1916: UKÁZKA JEDNÉ KAPITOLY

Na Vánoce se má nadělovat a já bych nerad porušil tradici. Přijměte jako malý dárek ukázku z Jutska 1916, které vyjde v první polovině roku příštího; až to nastane, dám vědět. Hezké Vánoce!!!

Zahajte palbu!

Toho večera, dole na mořské hladině, přálo počasí zprvu víc německé straně než britské, neboť slunce se zvolna naklánělo na západ a Beattyho bitevní křižníky se rýsovaly proti horizontu i obloze mnohem výrazněji než ty Hipperovy.

„Jelikož bylo za námi směrem k západu čisté nebe, siluety našich lodí se od něj odrážely zřetelně, zatímco ty nepřátelské šlo stěží rozeznat. Za nimi směrem k východu se táhlo jednolité šedé nebe. Něco zachytit bylo pro nás tudíž nesnadné a pro ně mnohem jednodušší,“ psal pak kapitán Chatfield z vlajkového Lionu.

            Obě uskupení bitevních křižníků se k sobě stále přibližovala, ani jedna strana ale nezahajovala palbu. Z pěti Hipperových velkých lodí měly tři jedenáctipalcová děla a jen Lützow s Derfflingerem dvanáctipalcová, proto potřeboval admirál dostřel co nejvíce zkrátit. U Beattyho to vypadalo nevysvětlitelně, disponovaly děly dvanáct a třináct a půl palce, měl slabší pancéřování než protivník, bylo by tedy logické, aby pálil na velkou vzdálenost a protivníka přitom držel na hranici jeho dostřelu, nebo dokonce mimo, přesto plul dál a vypadalo to, že dělá obrovskou chybu. Jeho největší ráže (13,5 palce) dostřelila na 24 000 yardů, což bylo o tři až pět tisíc více než v Hipperově případě.

„Přišlo mi velmi zvláštní, že vzdálenost od viditelného nepřítele byla už jen 23 000 yardů a my palbu nezahájili, dokud jsme nedopluli na 18 500 yardů,“ divil se podporučík Hill z Lionu a nebyl jediný.

„Pluli jsme devatenácti uzly kurzem na jihojihovýchod. Nepřátelské bitevní křižníky se k nám rychle blížily od jihozápadu. Byl jsem se svým navigátorem, komandérem ctihodným Arthurem Stuttem a malým štábem na kompasové plošině. Beatty stál v tu dobu na svém vlastním můstku pode mnou s komandérem Bentickem, Seymourem, komandérem Bayleym a Spickernellem, svým sekretářem. Chtěl jsem po něm, aby přišel na kompasovou plošinu a předal zprávu Seymourovi, aby Beattymu tlumočil názor, že se dostřel rychle krátí a že bychom měli přinejmenším začít pálit. Byla to moje povinnost, neboť pode mne v té době patřil štáb, nemohl jsem ale dostat odpověď, neboť viceadmirál byl zaměstnán důležitou zprávou pro vrchního velitele. 18 000 yardů. Řekl jsem Longhurstovi, ať se okamžitě připraví k palbě. Věže už měly nabito a otočeny byly na nepřátelskou vedoucí loď, Lützow,“ vzpomínal vlajkový kapitán Chattfiled na Lionu.

Beattyho Fighting Orders přitom jasně stanovily maximální dostřel pro děla 13,5 palců na 23 000 až 24 000 yardů, pro děla 12 palců pak na 18 500 yardů.

Proč tedy?

„Admirál Beatty si byl najisto vědom taktické výhody delšího dostřelu svých děl a lze mít za to, že s výhodou o několik uzlů vyšší rychlosti by ji byl schopen využít zejména z toho důvodu, že vyšších kalibrů a rychlosti bylo na jeho lodích dosaženo za cenu slabší pancéřové ochrany. To dokazuje (…), že teoretické podmínky britské dělostřelecké taktiky, zejména zahájení boje na nejdelší možnou vzdálenost, mimo dosah německých děl, nebylo tak jednoduché uvést do praxe. Je třeba poznamenat, že vývoj dálkoměrů na britských lodích nedržel krok s růstem dostřelu jejich děl. Návětrná pozice se krom toho ukazuje jako další nevýhoda, neboť kontury německých světle šedých lodí téměř splývaly s mořem a nebe skýtalo ve směru k východu nízkou viditelnost. Tak se stalo, že admirál Beatty věřil, že německé lodě jsou stále mimo dostřel jeho děl, třebaže vzdálenost už ve skutečnosti klesla na 19 700 yardů,“ zhodnotily vše jasně a s přehledem oficiální německé dějiny Velké války na moři.

To, že britský viceadmirál nevelel k palbě, ovlivnilo několik faktorů, především viditelnost směrem na východ, zhoršovaná navíc dýmem vlastních lodí, zejména torpédoborců a lehkých křižníků, stejně jako už několikrát zdůrazněný horší princip zaměřovačů Barr & Stroud s délkou ramen 9 stop (15 stop u nejnovějších) a s koincidenčním principem, kde musely dvě části obrazu v okulárech splynout, což navíc vibrace rychle plujících lodí znesnadňovaly. Německý systém stereoskopických zaměřovačů byl účelnější, stačilo jen střed záměrných bodu, vytvářejících „x“ (wandermark), spojit s cílem. Julian Corbett navíc shrnul do několika bodů to, co měl Beatty na mysli, když se tak blížil, a opíral se přitom o admirálem po jutské bitvě prosazované změny Fighting Orders s palbou dokonce teprve na 16 000 yardů. Důvody zněly takto:

-snaha využít výhody těžších projektilů,

-možnost zapojení vlastních lehčích ráží,

-zahnání nepřátelských torpédoborců,

-čas letu střel (26 vteřin), který umožňuje sledovat dvě salvy a zvýšit tak rychlost palby,

-dobrá vzdálenost pro pozorování palby,

-16 000 yardů je dokonale uvnitř dostřelu dvanáctipalcových děl.

Trval na tom, třebaže onoho podvečera 31. května 1916 se mu i pod jeho velení svěřené eskadře podobné počítání tvrdě vymstilo!

            V 15:45/16:45 velel Beatty svým křižníkům, plujícím dosud v kýlové linii, obrat na VJV a rozvinutí do šikmé linie v ose SZ–JV, což byla sestava, v níž se rozhodl útočit.

            Třiapadesátiletý Franz Hipper, muž o pouhých 17 dnů starší než jeho nařízený Scheer, sice sepsal o celém boji důkladnou relaci, v ní se ale o přiblížení obou flot nešířil. Podle svědectví stál na velitelském můstku, bezpochyby byl překvapen i napjatý, nic z toho ale nedával znát a výraz klidu podtrhával doutníkem v ústech. Na velitelské stanoviště v pancéřové věži, kde mu výhled omezovaly úzké průzory, chtěl odejít, až začne nepřítel pálit, nebo až dá sám povel k palbě, což byl okamžik, který měl dík vstřícnému Beattyho kurzu takřka na dosah. Byl to zkušený velitel, k námořnictvu se dal už roku 1881 jako osmnáctiletý, třebaže pocházel z Bavorska, odkud to bylo k moři daleko, jako syn obchodníka ale neměl na kariéru v aristokratické pozemní armádě příliš šancí. Začínal na plachetní fregatě SMS Niobe, absolvoval námořní kadetku v Kielu i dělostřeleckou školu, na parní korvetě Leipzig obeplul svět, znovu studoval, tentokrát na důstojnické škole v Kielu, získal epolety a prošel po žebříčku hodností palubami mnoha válečných lodí. Roku 1898 byl navigátorem na barbetovém obrněnci Kurfürst Friedrich Wilhelm, téměř rok sloužil jako navigátor na císařské jachtě Hohenzollern, získal mnohá vyznamenání německá, ruská i britská a od roku 1906 dostával i samostatná velení, v nichž na sebe upozorňoval nadřízené, kteří oceňovali všestranný talent. Roku 1907 povýšil na Kapitän zur See, námořního kapitána, a o rok později dostal nový pancéřový křižník

SMS Gneisenau.

Od podzimu roku 1911 se Hipper stal náčelníkem štábu viceadmirála Bachmanna, a když tento muž v hierarchii ještě povýšil a změnil působiště, postoupil i on a jako Konteradmiral převzal I. předzvědnou skupinu (tj. bitevní křižníky), již vedl od října 1913 až do této chvíle, největší v jeho životě. Byl oblíbený, ostřílený, schopný, jeho kapitáni mu plně důvěřovali a dali by se pro něj zabít.

I on čekal na der Tag příliš dlouho a dnes byl rozhodnut, i když měl o jednu těžkou loď méně, že nepovede ústupový boj a nebude prchat před přesilou jako od Dogger Bank. V 15:33/16:33 sice nařídil obrat postupně o 16 čárek (rumbů) na pravobok, čímž se dostal na jihovýchodní kurz a od Beattyho se vzdálil, to ale bylo jen dočasné a tvořilo součást záměru nalákat Brity před Scheerovy hlavně. Kdyby se věc povedla, byla by to Beattyho naprostá zkáza! Už téměř půl hodiny předtím, v 15:00/16:00, nechal z Lützowa vztyčit signál „Rozdělení palby zleva“, což rámcově určovalo jednotlivým bitevním křižníkům cíle, ať už bude poloha I. předzvědné skupiny k Britům jakákoliv, šlo ale jen o opatření před bojem, neboť v té chvíli činil odstup od protivníka pro německá děla (s výjimkou Lützowa a Derfflingera, což byly sesterské lodě, i pro jejich dvanáctipalcové hlavně se ale jednalo o hranici dostřelu) nedostupných 20 500 yardů.

V 15:45/16:45, po dokončení obratu linie k jihovýchodu, nechal kurz změnit víc k jihu a současně kýlovou linii rozvinul do linie šikmé, což naznačovalo bojovou sestavu k příhodné palbě a zároveň jej to začalo k Britům znovu přibližovat.

„Hipper si byl vědom klíčové důležitosti rychlého dosažení zásahů a vsadil vše na co nejrychlejší proplutí nebezpečnou zónou, v níž mohly pálit jen britské lodě. Proto ve 4:45 [SEČ] obrátil bitevní křižníky o dvě čárky [kompasnice se dělí na 32 čárek či rumbů, jedna čárka se rovná 11^o15’ při dělení na 360^o] na pravobok naráz na JJV, aby se dostal k nepříteli blíž ještě rychleji. K překvapení všech ale protivníkovy hlavně mlčely. Nepřátelská plavidla byla nicméně ve fázi rozvíjení,“ psal pátý svazek Der Krieg in der Nordsee, oficiálních německých dějin.

Nebylo už nač čekat a v 15:48/16:48 vydal Hipper celé I. předzvědné skupině vlajkový rozkaz:

„Zahájit palbu.“

Dělostřelec korvetní kapitán Paschen byl na SMS Lützow a o čekání na onen povel pak zaznamenalo toto:

„Naše dálkoměry nám dávaly dobré údaje o vzdálenostech počínaje 240 hektametry a zdálo se nám věčností to, co bylo ve skutečnosti pouhých 20 minut, než jsme dosáhli 190 hektametrů. I pak jsme museli čekat, až vzdálenost zkrátí i Seydlitz. Pět čárek, padesát sedm stupňů, činila [v odměru] nepřítelova dráha. Odhad rychlosti 26 uzlů, kurz 111 stupňů. To dávalo přibližovací rychlost 4 hektametry v minutě. Na vzdálenost 168 hektametrů byly podle našich propočtů odpáleny věže „A“ a „B“ ve 4:48. Čas letu 22 vteřin.“

Von Hase, rovněž dělostřelec, v jeho případě na Derfflingeru, píše:

„Můj zápisník zachycuje k té chvíli následující rozkazy: ,5h.35’ [EET]. Loď zahýbá na pravobok. Připravit k boji z pravoboku! 17 000 metrů! 16 500 metrů! Těžké dělostřelectvo. Průbojné granáty! Cíl: druhý bitevní křižník zleva, 102^o! Rychlost lodě: 26 uzlů! Směr: VJV, 17 000 metrů! Náš protivník má dva stěžně, dva komíny a navíc jeden další tenčí komín hned za předním stěžněm.ʽ Nadběh 10^o vlevo! Rychlost přiblížení: méně I, 16 400 metrů!ʽ

Admirálská loď stále nedává povolení k palbě.

Je stále jasnější, že obě strany budou hledat rozhodnutí na střední vzdálenost. Při čekání pozorně sleduji naše protivníky. Šest kolosů ve mně probouzí vzpomínku na den, kdy jsem vyplul z Kielské zátoky před anglickou eskadru pozdravit jejich admirála. Znovu teď přihlížím připlutí pyšné anglické eskadry, tentokrát to ale bude jiný pozdrav. (…) Je to tedy šest bitevních křižníků a my proti nim máme pět: bude to boj takřka vyrovnaný. Majestátní podívaná nám napíná nervy. Ty šedé a ponuré kolosy před našima očima proplouvají jako sám osud.“

Von Hase konečně svého protivníka v periskopu identifikoval: byla to Princess Royal, typ Queen Mary, plující shodou okolností hned za ní a stejně jako Lion v čele, proto mu přesnější určení trvalo tak dlouho.

„Všechno bylo připraveno k palbě, napětí našich nervů rostlo každou vteřinou, já ale neměl právo dát jako první povel k palbě, muselo se čekat na admirálův rozkaz ,Zahajte palbu!ʽ. I protivník váhal a stále jsme se k sobě přibližovali.

,15 000 metrů!ʽ, tak zněl můj poslední rozkaz, když jsem zaslechl temné dunění a před sebou spatřil, že Lützow pálí první salvu. V téže chvílí nad ním zavlál signál:,Zahajte palbu!ʽ Ve stejné vteřině jsem vykřikl: ,Salvou! Pal!ʽ Naše první salva vylétla s hromovým prásknutím. Naši druzi v zadních věžích nás napodobili. Spatřili jsme u našich nepřátel ze všech stran sloupy vody a těžká oblaka kouře. Bitva začala! Můj chronometr na centrálním stanovišti zaznamenal 5h. 48’. Podle našich hodin uplynulo kolem 30 vteřin, než došlo k dopadu, všechny vypálené naráz a jako květ. Nové střely účinkovaly! Místa dopadu pěkně pohromadě, jenže všechny dlouhé, to jest za cílem a vpravo. ,Odchylka 2^o nalevo! Kratší 400! Pal!ʽ To byly moje rozkazy pro druhou salvu. Kratší 400 říkalo, že aspirant, pověřený zaměřováním, měl korigovat ukazatel svého aparátu o 400 metrů. ,Pal!ʽ znamenalo vystřelit hned po upravení vzdálenosti (…).

Naše druhá salva odletěla. Stále byla moc dlouhá...,“ líčil detailně a barvitě první minutu boje

Admirál Hipper

von Hase.

            Třicet vteřin po Hipperovi zazněl obdobný rozkaz z britské strany, i když se poslední dva bitevní křižníky z rovněž šikmého uspořádání přidaly až s menší prodlevou.

I Beatty velel předtím postupné rozdělení cílů zleva, avšak tak, aby jeho první dvě lodě (měl o jednu víc než Hipper) soustředily palbu na vedoucí Lützow, jenže podobně jako u Dogger Bank došlo k určitému nedorozumění.

Čelní Lion pálil na první z německých lodí, tj. na Hipperovu vlajkovou loď.

HMS Princess Royal, druhá Beattyho loď střílela rovněž na Lützow, což bylo správně.

Třetí Queen Mary si nicméně vyložila dispozici mylně, domnívala se, že jí patří třetí německá loď v pořadí, proto střílela na Seydlitze a on na ni, jenže Derfflinger, jenž se zaměřil na druhou Princess Royal, tak z britské strany ze hry vypadl a žádný z Beattyho křižníků jej v zaměřovači zpočátku neměl.

„Nějakým nedopatřením nás nechali stranou. Zasmušile jsem se pousmál a naprosto klidným hlasem, jak na dělostřeleckém cvičišti, jsem začal řídit palbu na našeho nepřítele se vzrůstající přesností,“ komentoval Hase to, že se na „jeho“ Derfflingera nedostalo.

Čtvrtý Tiger si vzal na mušku čtvrtého Moltkeho a ten mu oplácel.

Pátý New Zealand si vybral rovněž Moltkeho, který mu nemohl odpovídat a byl tak pod dvojnásobným ohněm.

Šestá Indefatigable pálila na Von der Tann, který střílel na ni.

Pak to přišlo!

„Oslepující záblesk skrze průzory levobočních děl a mrak střepin na naší straně lodi nám řekly, že nás Jerryové zaměřili a téměř se trefili. Naše děla znovu zahřměla, velké třináctapůlpalcovky vůbec poprvé. Armaggedon války mi připadal, jako kdyby mocný Ajax otřásal vesmírem s pomocí hrozného, neustávajícího dunění děl,“ to byl pocit námořníka Haywarda na Tigeru.

Námořník Hogg z New Zealandu jako kdyby k tomu dodával:

„Peklo by ve srovnání s tímhle prohrálo. V první chvíli to bylo příšerně děsivé, rychle jste na to ale zapomněli, neboť všechno se rozeběhlo a vy jste měli plné ruce práce.“

            Ano, vše se rozběhlo, tisíce hodin výcviku dělalo své a poddůstojník Francis na Queen Mary si ve věži „X“ pochvaloval:

            „Začala velká partie. (…) Obsluha děl byla absolutně perfektní, jen měla sklon při nabíjení spěchat, zařval jsem ale na ně, ukázal, že po nich chci stálý rytmus, a pak už šlo všechno jak hodinky.“

            Zákluzy děl a zpětné rázy salv byly takové, že se i mohutné bitevní křižníky otřásaly a nejeden z účastníků vzpomínal na vzduch zahalený dýmem z korditu. Podporučík Eady z New Zealandu se i po letech bavil vzpomínkou na tlustého námořníka, který předával rozkaz pomocí potrubí pro přenášení hlasových povelů a náhle odtrhl ústa, z nichž se mu valil dým jak od doutníku.

            Zastřílet se nebylo ničím jednoduchým pro obě strany, pro Brity to však bylo dík návětrné straně, šedavému východnímu horizontu i koincidenčním dálkoměrům o něco obtížnější a první britské salvy dopadaly až míli za německou linií, přesněji za šikmou sestavou Hipperových bitevních křižníků. Dálkoměry mátly muže u zaměřovačů i řídící palby a první britské granáty tak ohrožovaly spíše lehký křižník Regensburg, který plul s torpédoborci II. a VI. flotily ve zdánlivém bezpečí závětří 2200 yardů od levoboků pětice bitevních křižníků. Dokonce to vypadalo, že Tiger pálí po Regensburgu záměrně, a teprve po deseti minutách začaly jeho výstřely ohrožovat Moltkeho.

Monumentální dílo Der Krieg in der Nordsee později vyzdvihlo kvality těch, kteří řídili palbu na německé straně; byli to důstojníci intenzivně cvičení v rychlém vyhledávání cílů a v co nejrychlejším vedení palby:

„Dělostřelečtí důstojníci německých bitevních křižníků, korvetní kapitáni Paschen a von Hase [SMS Lützow a SMS Derfflinger], kapitánporučíci Forster a Scharmacher [SMS Seydlitz a SMS Moltke] a korvetní kapitán Marholz [SMS Von der Tann] dokázali nastolit palebnou převahu nad nepřítelem krátce poté, co se ocitli v dostřelu.”

A pak přišly první zásahy...

BITEVNÍ KŘIŽNÍK SMS DERFFLINGER

Třebaže šlo o sesterskou loď už popsaného Lützowa, činí proslulé a do mnoha jazyků proslulé vzpomínky dělostřeleckého důstojníka von Haseho, původně nazvané Kiel und Jutland, tuto loď tak zajímavou a klíčovou, že si zaslouží mnohé už řečené zopakovat. Z trojice této třídy, jíž dala i jméno, se stavěla jako první a pokřtili ji po Georgu von Derfflingerovi, maršálu braniborsko-pruské armády z Třicetileté války 1618–1648, původem z rakouských zemí. Plavidlo založili v loděnici Blohm & Voss v březnu 1912, spustili v červenci 1913 a do služby zařadili první zářijového dne 1914. V rámci I. předzvědné skupiny se účastnila všech Hipperových akcí od počátku Velké války, u Jutska se přičinila o potopení dvou britských bitevních křižníků a doslova buldočí houževnatost, s níž po celou bitvu bojovala, jí u Britů vynesla přezdívku Iron Dog, Železný pes. V listopadu 1917 podporoval Derfflinger lehké křižníky v tzv. druhé bitvě v Helgolandské zátoce a poté vedl nájezdy proti spojeneckým konvojům. V posledních dnech války na lodi propukla vzpoura, posádka odmítla vyplout a velká část mužstva poté dezertovala, či se přidala na stranu revoluční vlny. Spolu s většinou ostatních německých válečných lodí byl Derfflinger internován ve Scapa Flow, kde byl na rozkaz admirála Reutera svou posádkou 21. června 1919 potopen. K vyzdvižení došlo roku 1939, k sešrotování až roku 1948. Lodní zvon předali Britové roku 1965 německému námořnictvu.

Takticko-technická data

Norm. výtlak: 26 180 t. Rozměry: 210,4 x 29 x 9,2 m. Výzbroj: 8 x 305 mm ve 4 věžích, 14 x 150 mm v kasematech, 4 x 60 mm, 4 x torpédomety. Výkon: 76 634 ks (4 x Parsonova turbína, 18 kotlů Schulz-Thornycroft). Rychlost: 26,4 uzle. Pancéřování: boční pás 300 mm, paluba 30 až 80 mm, věže do 270 mm, citadela do 270 mm, kasematy 150 mm, velitelská věž do 300 mm.