sobota 21. července 2012

GRIBEAUVAL, OTEC NAPOLEONOVÝCH VÍTĚZSTVÍ

Michal Šťovíček
Poněkud kacířská nadsázka, ale výstižně ukazuje na stěžejní roli, kterou v Napoleonově taktice hrála odbornost, v níž zmíněný pán vynikl. Jestliže o 140 let později nazvali sovětští vojenští teoretici i praktici dělostřelectvo bohem války, lze v podstatě totéž tvrdit již o napoleonském válčení. Císař sám ostatně prohlásil „Dělostřelectvo je při obléhání i v bitvě vším“ a nazýval děla „mes plus belles filles“ = mé nejhezčí holky (na pohled divně, anžto dělo = „le canon“ je ve francouzštině mužského rodu stejně jako náš kanon. Dělo obecně se ovšem francouzsky řekne také jako „la pièce“ (doslova „kus“ obdobně jako v archaické vojenské češtině), popřípadě „la bouche à feu“ („ohňový jícen“), a to už jsou feminina.
Nu, a Napoleon studoval, v mládí obsluhoval a jako vojevůdce převzal dělostřelecký park i jeho organizaci, vzešlé z Gribeauvalových předrevolučních reforem francouzského dělostřelectva. Pokusím se tedy s dovolením alespoň v krátkosti nastínit, co vlastně zahrnuje ten všeobecně známý pojem „systém Gribeauval“, s jehož pomocí  se jinoch Bonaparte vyznamenal u Toulonu a v Itálii a s nímž pak Napoleonova vojska křižovala Evropou. Dělostřelci dál číst nemusí, nedočetli by se nic nového.
  O koho tedy šlo? Ve vší stručnosti:
  Jean-Baptiste Vaquette de Gribeauval, pán z Bouvelles (departement Somme) se narodil 4. 12. 1715 v Amiensu v rodině drobného šlechtice a zemřel 9. 5. 1789 v Paříži ve svém 58. roce služby u vojska. Na dobovém portrétu nepřipomíná dělostřeleckého specialistu ani náhodou, ovšem zdání klame...
Již v mládí projevil matematický talent a jeho preceptor jej posléze navedl na dráhu dělostřelce.
  1732 - 1735 sloužil v pluku Royal-Artillerie, poté studoval dělostřeleckou školu v La Fère.
  1736 - 1748 sloužil u dělostřeleckých jednotek během války o dědictví rakouské v Německu a ve Flandrech, zúčastnil se 12 obléhání.
  V mírových letech 1748 - 1754: se zabýval studiemi nového materiálu (pevnostní lafety, dělové vozy a lehká děla) a v armádních kruzích již získal pověst odborníka.
V r. 1755 byl vyslán k pruskému králi, tehdejšímu spojenci Francie, aby prozkoumal a zhodnotil pruskou novinku - lehké pěchotní dělo, které pak ve svém posudku příliš nevychválil. 
  Po zahájení války Pruska s Rakouskem si Marie Terezie jako nový spojenec Francie místo Pruska vyžádala od francouzského krále skupinu dělostřeleckých důstojníků-poradců, a když se v r. 1758 ukázalo, že pravděpodobně delší dobu nedojde k obléhání pevností, ponechala si pouze dva z nich: inženýra de Lambert a Gribeauvala, "kteří se usadí v Praze a prověří místa v Čechách, která by měla býti opevněna“. Gribeauval si získal uznání i v rakouské armádě, takže Marie Terezie mu se souhlasem francouzské vlády nabídla, aby vstoupil natrvalo do rakouských služeb, neprodleně jej jmenovala colonel-major (ekvivalent francouzského colonel-général = plukovník všech pluků téže zbraně) a do funkce "général de bataille (cosi jako dnes člen gen. štábu a náčelník druhu vojsk) ženistů, dělostřelectva a minérů“. Tehdejší rakouský dělostřelecký park systému Feuerstein 1753 byl velmi kvalitní a Gribeauval se jím později do značné míry inspiroval. V rakouské armádě to za čtyři a půl roku dotáhl na polního podmaršála a obdržel velkokříž vojenského řádu Marie Terezie. Během sedmileté války dobýval Drážďany, Kladsko a Svídnici, reputaci si získal zvláště následnou obranou Svídnice, kde před značnou přesilou a bez pomoci zvenčí kapituloval až po dvou měsících po úplném vyčerpání všech možností obrany a prostředků.
Po uzavření míru byl zahrnut poctami a Rakousko si velice přálo jeho dalších služeb, avšak Gribeauval se chtěl vrátit do Francie, což se mu po určitých diplomatických komplikacích a přes odpor rozhněvané Marie Terezie v r. 1763 podařilo. 
  Dostal funkci generálního inspektora královského dělostřelectva (Corps Royal de l´artillerie) a v r. 1764 začala armáda zavádět jeho komplexní systém polního dělostřelectva = materiál+ obsluha+výcvik. Klika zpátečníků však vzápětí prosadila návrat k situaci před r. 1764 a Gribeauval se v dočasné nemilosti stáhl na své panství až do r. 1774, kdy se opět ujal řízení královského dělostřelectva. Svůj zbraňový systém s konečnou platností zavedl a současně propracovával a sjednocoval službu, výcvik a zázemí (arsenály, slévárny, kovárny a manufaktury).
  Až do r. 1789 = 16 let mohl Gribeauval v míru a obklopen schopnými spolupracovníky dokončovat přestavbu veškerého dělostřeleckého parku, reorganizovat celé dělostřelectvo a industrializovat výrobu děl. Rozšířil přitom industrializaci výroby i na ruční zbraně, zasloužil se takto mj. i o masovou výrobu pušky vz. 1777. Zbývalo mu reorganizovat již jen pobřežní dělostřelectvo, když uprostřed práce zemřel.
  Gribeauvalův systém používala francouzská armáda až do r. 1827.
  Jaké tedy byly v souhrnu výsledky Gribeauvalovy činnosti, díky níž se francouzské dělostřelectvo stalo nejmodernějším v tehdejší Evropě a velice účinným nástrojem vítězství revolučních i napoleonských armád?
Cítím se nucen pominout popis stavu francouzského dělostřelectva před reformou, sice by to výstižně ukázalo na odvedené pensum Gribeauvalovy práce, ale bylo by to dlouhé povídání. Hotovou věcí bylo, že po válce o dědictví rakouské (1741) a po sedmileté válce (1757-1763) se francouzské dělostřelectvo nacházelo všeobecně v bídném stavu a vládl v něm chaos a improvizace, což konstatovalo již v úvodu memorandum pro ministra války, které bylo na počátku reforem předloženo Gribeauvalovi k rozboru:
  „Stav, v němž se dnes dělostřelectvo nachází, jest děsivý a je jisto, že k jeho nasazení jest třeba odvahy a odhodlanosti.“
  Požadavky na zkvalitnění dělostřeleckého parku se týkaly zejména těchto oblastí:
  1. Neměnné stanovení ráží pro polní a obléhací dělostřelectvo;
  2. složení dělostřeleckého parku a obsluhy v poli pro armádu 100 000 mužů a odvozeného poměru počtů děl k celkové síle armády;
  3. způsob použití pěchotních děl: mají táhnout, manévrovat a bojovat s pěchotou nebo se nasazovat v rámci dělostřeleckého parku? Mají je obsluhovat dělostřelci nebo sami pěšáci?
  4. stanovení a standardizace nejvhodnějších tvarů lafet i veškerého dělostřeleckého příslušenství. Sjednocení výroby v arsenálech;
  5. stanovení výrobních norem pro houfnice a jejich lafety;
  6. stanovení výrobních norem pro moždíře a jejich lafety;
  7. typizování muničních vozů;
  8. stanovení vůle mezi střelou a vývrtem hlavně, tvarů zabalených náloží, nábojů, atd.

Gribeauval při své metodičnosti využil snad všeho, co soudobá věda a technologie nabízela - např. fyzik Bélidor již před ním stanovil váhu prachové nálože na 1/3 váhy koule, při výrobě děl převzal Gribeauval technologii odlévání a vrtání hlavní Angličana Wilkinsona (ve slévárně Le Creuzot ostatně působil anglický poradce - Angličané pak o 30 let později museli vzteky mlátit hlavou o zeď...), apod. Dokonce se snažil podporovat N. J. Cugnota, o jehož parním samohybu (1769-1771) uvažoval jako o možném tahači děl, ale projekt byl ve stádiu zkoušek pro nedostatek peněz z ministerstva (= nadčasový problém...) opuštěn.
Východiskem bylo Gribeauvalovi nové rozdělení dělostřelectva podle účelu do čtyř hlavních kategorií:
  -polní dělostřelectvo jako hlavní podpora pěchoty na bitevním poli
  -obléhací dělostřelectvo určené k ničení opevnění nepřátelských měst
  -pevnostní dělostřelectvo k obraně pevností
  -pobřežní dělostřelectvo k ochraně pobřeží před anglickými pokusy o vylodění
Zde bude předmětem popisu výhradně polní dělostřelectvo, které se také v napoleonských válkách nejvíc uplatnilo.

A. Hlavně
Ráže děl se již od dob Stoleté války jednotně uváděly podle váhy koule v librách = víme všichni, ale přehled zde snad neuškodí:
Ráže v librách
Váha koule
Průměr vývrtu
1
489 g
50 mm
2
978 g
60 mm
4
1,956 kg
75 mm
6
2,934 kg
96 mm
8
3,912 kg
106 mm
12
5,868 kg
121 mm
16
7,824 kg
134 mm
18
8,165 kg
127 mm
24
11,736 kg
140 mm
32
14,515 kg
155 mm
36
16,329 kg
162 mm
42
19,051 kg
170 mm
48
23,472 kg
    ?
64
35,208 kg
200 mm
68
30,844 kg
203 mm
  Příkazem doby bylo odlehčit děla a zvýšit jejich pohyblivost při současném zachování bojeschopnosti a účinnosti.
  Za tím účelem byla pro polní dělostřelectvo ihned zavržena dosud používaná ráže 16 a k dalším pracem zůstaly ráže 12, 8 a 4, jejichž dostřel měl nadále činit 500 sáhů (1 sáh = 6 stop =1,95 m).
  Na základě Gribeauvalových propočtů a požadavků  byly hlavně zkráceny na 18ti násobek ráže a zlehčeny na 150ti násobek váhy koule. Dělová hlaveň ráže 12 nyní vážila 1800 liber místo dosavadních 3200, ráže 8 = 1200 místo 2100 a ráže 4 = 600 místo 1150.
  Celé dělo ráže 12 bylo vysoké cca 1 m (bez kol), dlouhé cca 2,5 m a široké cca 1, 3 m.
  Děla ráží 16 a 24 byla zachována pro obléhací dělostřelectvo.
  Houfnice se dosud ve Francii používaly minimálně - jen ukořistěné. Gribeauval rozhodl o výrobě a zavedení polních houfnic ráže 6 palců (162 mm). Houfnice ani poté nebyly příliš rozšířené, používaly se pro střelbu obloukem převážně na cíle skryté za terénními či umělými překážkami (polní opevnění), neboť polní děla neměla náměr nastavitelný na větší úhly, vzhledem ke svému určení proti odkrytým živým cílům mohla střílet maximálně pod úhlem +6° (v mínusových úhlech měla větší možnosti). Houfnice střílely tehdejšími klasickými granáty, tj. dutými koulemi plněnými střelným prachem a opatřenými „časovačem“ = doutnákem příslušné délky pro danou dobu od výstřelu po výbuch. Při boji v osadách sloužily zároveň jako zápalné.
  U dosavadních moždířů ráže 12 palců (cca 30 cm) Gribeauval zjistil, že mají životnost sotva 70 ran. Zmenšil tedy jejich ráži na 10 palců (cca 25 cm) a docílil toho, že s prachovou náloží 7 liber přesáhly dosavadní dostřel 1100 sáhů (cca 2100 m). Do výroby zavedl moždíře Gomerova systému s prachovou komorou výhodnějšího tvaru komolého kužele plynule navazujícího na vlastní hlaveň.
A-C: děla ráže 12, 8 a 6, D-E: houfnice ráže 6 a 8, F: lafeta (pro ráže 4 a 6), G: náměrný šroub
  Do poloviny 18. století se děla vyráběla v řadě sléváren, přičemž každá měla vlastní postup a technologie k odlévání. Dělostřelecké vybavení tak bylo nejednotné, což způsobovalo pochopitelné logistické problémy a také rozdílné balistické vlastnosti. Nehledě na to, že během procesu odlévání na jádro, které se používalo od středověku, vznikala na hlavni zeslabená místa, čímž se snižovala odolnost a životnost. Zásluha de Gribeauvala pak byla ta, že proces výroby děl sjednotil a prosadil u všech francouzských výrobců, čili ze všech sléváren vycházela v rámci daného typu stejná děla (samozřejmě z pohledu tehdejších měřítek přesnosti). Hlavně (kromě moždířů) byly odlévány plné a pak ještě za horka vrtány, aby se předešlo nevýhodám nepevného jádra, vnější povrch byl téměř celý přesně opracován soustružením a bylo zrušeno veškeré dřívější reliéfní zdobení, tedy zrychlena výroba a nezvyšovala se váha hlavně. Zápalný kanál (zátravka) byl vyveden v zašroubované měděné vložce. Čepy byly opatřeny zesílenými patkami pro upevnění v bočnicích a odstranění častých vad litého materiálu v místech, která snášejí veškerou námahu zpětného rázu.  Dělostřelecký důstojník a odborník Tronson du Coudray charakterizoval výhody kvalitnějšího odlévání:  
  „Až do těchto změn bylo odlévání výhradně záležitostí kovolijců a odpovědní dělostřelečtí důstojníci přejímali až hotové kusy. Měrnou jednotkou přitom byla pouze běžná stopa, která se mohla lišit až o několik čárek (1 čárka = 2,25 mm)... Čepy některých kusů byly nestejné nebo nesouměrně umístěné, takže bylo nemožné umístit hlaveň do středu lafety... takže hlaveň při výstřelu uskakovala stranou, narážela stále na jednu bočnici a lafetu vbrzku rozložila...“
  Originály Gribeauvalových děl z napoleonských válek se zachovaly jen neúplné, proto zde vkládám modelářskou rekonstrukci.

B. Střelivo
Gribeauval upustil od převážení prachu a koulí na bitevním poli v oddělených vozech a definitivně prosadil „jednotný náboj“ = prach a kouli oddělené dřevěnou podložkou a zabalené v sáčku z lněné keprové tkaniny. Prachová náplň činila 5 liber u ráže 16, 4 libry u ráže 12,  2,5 libry u ráže 8 a 1,25 libry u ráže 4. S těmito náplněmi při náměru 6 stupňů střílelo dělo ráže 12 na 911 sáhů (cca 1750 m), dělo 8 na 773 sáhů (1470 m) a dělo 4 na 633 sáhů (1200 m). Při rikošetové střelbě = na odraz mohly koule za určitých podmínek doskákat i dál.
  Plné dělové koule zůstaly stejné jako dosud, ale jejich průměr se nepatrně zvětšil, aby se zmenšila vůle koule ve vývrtu hlavně. Tím se zlepšila přesnost , snížilo se opotřebovávání vývrtů a zvýšil se dostřel. Průměry koulí byly kontrolovány šablonou - procházely otvorem o příslušném průměru, a aby se důsledně zamezilo nadměrné velikosti nebo nepravidelnostem a výčnělkům, které by bránily zasunutí koule do hlavně, procházely další šablonou s otvorem o průměru menším o jednu čárku.
  Gribeauvalův jednotný polní kartáčový náboj se skládal z plechového pouzdra se železným dnem, naplněným železnými kovanými kuličkami. Existovaly dva typy kartáčů pro každou ráži: pro ráže 12 a 8 = 41 větších a 112 menších kuliček. Větší kuličky měly průměr 1 palce a 5 čárek, menší 1 palec. Větší kuličky byly používány pro střelbu na větší vzdálenosti.
Byla přijata přísná opatření k zajištění rozměrové správnosti a přejímky, aby se zamezilo dosavadním buď  příliš velkým kartáčům, které se nevešly do hlavně, nebo naopak příliš malým, které snižovaly přesnost a dostřel.
  S těmito jednotnými náboji se daly vypálit až 4 rány za minutu.
  Životnost hlavní ovšem nebyla vzhledem k tehdejšímu stupni vývoje technologie a materiálů zvláště dlouhá - vývrt se částečně opotřeboval a tudíž počáteční přesnost se snížila po 100 výstřelech, po 500 výstřelech již mohla být střelba pro obsluhu nebezpečná a hlaveň úplně dosloužila nebo se zničila ani ne po 800 ranách.

C. Vezená zásoba munice
Dělo ráže 12 = tři muniční vozy, každý se 48 náboji s plnou koulí + 12 kartáčů s většími kuličkami + 8 kartáčů s menšími kuličkami, pohotovostní truhlice na kolesně obsahovala 9 nábojů s plnou koulí, čili celkem 213 ran.
Dělo ráže 8 = dva muniční vozy, každý 68 plných + 10 větších + 20 menších kartáčů + na kolesně 9 plných = celkem 193 ran.
Dělo ráže 4 = jeden muniční vůz: 100 plných + 26 větších + 24 menších kartáčů + na kolesně 18 plných = celkem 169 ran.

D. Lafety a příslušenství
A: lafeta shora, B: lafeta v přepravní poloze, C: detail spřažení, D: detail závěsu kolesny, E-F: detail spřažení lafety s kolesnou
Dělo ráže 12 v přepravní poloze s muničním truhlíkem a jeho umístěním na lafetě. Všimněte si, že hlaveň je uložena v zadních vybráních lafety = těžiště děla se posunulo vzad, což při delších přesunech odlehčilo dělovou nápravu i kola a prodlužovalo tak jejich životnost.
  Gribeauval se zabýval především zvýšením pohyblivosti lafet: zvětšil průměr kol kolesny, prosadil železné nápravy a nápravová ložiska z litiny. Dělo se zkrácenou a odlehčenou lafetou, navíc s lehčí hlavní, mělo však větší zpětný ráz. Aby se zmenšil, bočnice dostaly o dost větší úhel. Váhu lafety kromě toho zvětšovalo i zpevňující kování. Gribeauval také prosadil přípřež na jednoduchou oj místo na dvojitou, opět kvůli zvýšení pohyblivosti. Zvláště důležitá byla zavedená standardizace kol umožňující jejich zaměnitelnost a okamžité nahrazování.
E. Přípřež
Gribeauval inovoval zapřaháním koní po dvou, čímž zvýšil tažnou sílu a tudíž snížil potřebný počet koní a zároveň zvýšil manévrovatelnost celé soupravy.  Dělo ráže 12 nyní potřebovalo šest koní, rážím 8 a 4 postačili čtyři. Dále k přesunům po bitevním poli vytvořil Gribeauval systém řemenů, popruhů a pák, takže k manévrování děly ráže 4 a 8 stačilo osm mužů, k dělu ráže 12 jich bylo zapotřebí 11-15.
   Jedním z nejvýznamnějších Gribeauvalových zlepšení bylo dlouhé tažné lano (cca 12 m), v palebném postavení volně spojující lafetu s kolesnou a se spřežením, což umožňovalo jednak nevypřahat při střelbě, jednak urychlovalo a slaďovalo přesun a pohyb celé soupravy naráz po bojišti.

F. Muniční vozy
Gribeauval zrušil dosavadní systém převážení koulí a veškerého prachu odděleně a zavedl vozy s přihrádkami pro různé výše uvedené druhy jednotného střeliva, které omezovaly riziko zapálení a výbuchu celé zásoby prachu

Doprovodný muniční vůz (současně pro munici pěchoty). Zvláštností bylo velké náhradní kolo zavěšené vzadu = nebyl již nutný speciální vůz s náhradními koly pro děla (běžně se poškozovala). Tento vůz pak s patřičnými úpravami používala z iniciativy armádního šéfchirurga Percyho i zdravotnická služba pro přepravu chirurgů a zdravotnického materiálu na bojišti.

G. Miřidla
Gribeauval vyznačil záměrnou malým výčnělkem na nákružku ústí hlavně a nastavitelným hledím se zářezem na opačném konci hlavně. Hledí se nastavovalo šroubem otáčeným klikou a používalo se při míření na vzdálenosti větší než přímo na bezprostřední cíl. Účelem nebylo zcela přesné zamíření, nýbrž možnost přibližně opravit zacílení, pokud rány dopadaly příliš blízko nebo příliš daleko, a následně zamíření zachovat. Doposud se mířilo jen odhledem přes mušku na hlavni, takže nyní se zvýšil účinný dostřel a dělo mohlo účinně postřelovat větší úseky bojiště. Hledí byla v základě nastavena na 480 sáhů (cca 900 m) pro střelbu plnými koulemi a na 400 sáhů (cca 750 m) pro kartáče.

H. Hvězdicová měrka
Hvězdicová měrka byla Gribeauvalovým vynálezem — umožňovala kontrolu rozměrů a rovnoměrnosti vývrtů a nábojových komor (jak nových, tak postupně opotřebovávaných) s dosud nebývalou, byť stále přibližnou přesností (na 1/2 mm). Vyobrazení na webu neexistuje, velmi zjednodušeně šlo o kotouč s posuvnými výčnělky, nasazený kolmo na duté násadě, jíž procházelo táhlo s nakloněnými rovinami, které výčnělky posunovalo a přenášelo jejich pohyb na čárkové měřítko na rukojeti.

I. Organizace
Gribeauval propočetl, že armáda o 80 000 mužů by měla mít optimálně čtyři děla na 1000 mužů (teoreticky 1 batallion) a na každých 100 děl mělo připadat 6 houfnic, což ve výsledku představovalo 340 děl v tomto složení:
              40 děl ráže 12
              80 děl r. 8
            200 děl r. 4
              20 houfnic
Materiál měl být společný pro 8 děl:
            1 nářaďový vůz
            8 muničních vozů
            1 náhradní lafeta  
  Za Revoluce však vlivem různých okolností, zejména dezorganizace výroby a současného rychlého formování armád, nebylo těchto počtů dosaženo a v poli připadala ve skutečnosti 2 děla na 1000 mužů. Napoleon ovšem později tyto počty změnil.
  Příslušenství k dělu: 1 vytěrák (čištění vývrtu a odstraňování zbytků) kombinovaný s nabijákem, 2 lžíce (sypání prachu) kombinovaná s vývrtkou k odstranění nevystřelené munice, 3 vědro na namáčení vytěráku, 4 dvě ze čtyř pák pro manipulaci lafetou během střelby, 5 muniční truhlík, 6 doutnáková hůl sloužící k odpalování, 7 jehly k pročišťování zátravky.
  Od nářadí resp. zátravek odbočka pro kadety s nedokončeným dělostřeleckým vzděláním: v popisu bitev se občas vyskytne poznámka, že ustupující vojsko nebo naopak útočící vojsko zatlouklo děla, která muselo zanechat na bojišti (= ustupující vojsko svá vlastní a útočící vojsko dobytá nepřátelská), aby zabránilo jejich použití pronásledujícím respektive vracejícím se nepřítelem. Provádělo se to především vtlučením a rozklepáním hřebu do zápalného kanálku - zátravky, což se skutečně nedalo v bitvě ani ještě dlouho po ní opravit. Jeden člen obsluhy nebo příslušník útočícího jezdectva byl k tomuto zatlučení děla/děl vždy předem určen a vybaven. Teprve nebyl-li po ruce hřeb a byl-li čas, přišly ke slovu „špunty“ do hlavně - nadusání hlíny do prachové komory, pro zvýšení účinnosti popřípadě doplněné pracným natlučením dokonale těsnící koule nebo alespoň špalku dřeva na doraz, zničením nabíjecího náčiní nebo se dělo ve spěchu alespoň převrátilo. Což byly improvizace vyřazující dělo nanejvýš na tentýž den (pokud se při převrácení nepolámalo), kdežto řádně zatlučený hřeb se dal odstranit jedině v týlu, nejčastěji vyleptáním kyselinou, a to trvalo!

J. Dobové námitky proti Gribeauvalovu systému
Všechny Gribeauvalovy novinky narazily na odpor zastánců dosavadního systému Vallière (= posudková komise, jíž předsedali maršálové de Broglie, de Contades, de Soubise a de Richelieu) a nutno přiznat, že některé námitky byly opodstatněné. Diskuzi lze shrnout následovně:
a) hlavně:
Prý mají kratší dostřel, menší přesnost, špatná mířidla, menší počáteční rychlost koule a její menší odrazivost, větší zpětný ráz, kratší životnost...
  Prvních pět námitek bylo nepodložených a často nekonkrétních, Gribeauval je celkem snadno vyvrátil, neboť vzešly z neznalostí balistiky a zřejmě i z nedostatečných zkoušek.
  Námitka proti zpětnému rázu byla ovšem závažnější: dosavadní dělo ráže 12 po výstřelu odjelo o 4,5 stopy (cca 1,5 m), kdežto Gribeauvalovo dělo stejné ráže o 15 stop 8 palců (cca 5 m), což znamenalo delší čas pro jeho vrácení do střeleckého postavení, děla nemohla stát blízko sebe a případným blokováním zpětného rázu by se ničily lafety.
  Gribeauval kontroval, že důstojníci u zkoušek neshledali tento zpětný ráz nadměrný, že ani delší čas pro vrácení děla na místo nebrání dostatečně hbité střelbě, o čemž svědčí i zkušenosti cizích armád používajících obdobně lehká děla, že děla takto ujíždějí vzad jen na dokonalé rovině a že zvýšená pohyblivost tuto nevýhodu bohatě vyvažuje.
Ohledně životnosti dokázal, že snížená životnost zkoušených děl byla způsobena výrobními vadami při odlévání.
  Námitky byly i proti příliš malé ráži moždířů používaných tehdy hlavně při dobývání měst a pevností. Gribeauval však poukázal na to, že moždíře nahrazují v poli děla a houfnice proti živé síle a polním opevněním, nikoli proti hradbám.
b) střelivo:
Námitky proti střelivu: kartáče se snadno deformují a jsou pak nepoužitelné.
  Jednotné náboje s plnou koulí prý způsobují plýtvání střelivem a jsou drahé (toto byla opodstatněná námitka), zmenšení vůle mezi koulí a vývrtem brání střelbě rozžhavenými=zápalnými koulemi. Gribeauval vyvrátil tuto poslední námitku tím, že k zápalné střelbě budou sloužit houfnice střílející granáty, které budou vyvolávat požáry bez nutnosti žhavení koulí a manipulaci s nimi.
c) lafety:
Gribeauvalovy lafety jsou těžší a značně dražší než dosavadní vlivem velkého počtu železných součástí, navíc příliš složitých na to, aby mohly být narychlo opravovány obyčejnými kovodělníky z nejbližších osad. Námitka nebyla zcela neopodstatněná, ale: váhu lafety zvětšovaly zejména lafetové truhlice a železné nápravy, jejichž užitečnost a výhody převažovaly nad nevýhodami. Kování lafetu zpevňovalo, prodlužovalo její životnost, a jednotlivé součásti byly unifikované, takže bylo možno vozit zásobu náhradních součástí a opravy tak byly značně usnadněny.
d) přípřež:
Jednoduché oji se vyčítala lámavost při zvýšené námaze a obtížnost při řízení v nerovném terénu. Kromě toho bylo třeba cvičených vozatajů, což byla závážná nevýhoda vzhledem ke způsobu náboru vozků = z okolních vesnic, kde se dalo...
  Oprávněné námitky se týkaly i systému popruhů a řemení, zkušenost jejich oprávněnost prokázala a od jejich používání bylo postupně upuštěno.
Proti další novince - tažnému lanu spojujícímu celou soupravu, nebyly žádné podstatnější námitky vzneseny.
e) muniční vozy
Námitky se týkaly toho, že zavedení vozů s přihrádkami pro jednotlivé druhy munice k dělům různých ráží (tudíž s různě velkými a uspořádanými přihrádkami a různou hmotností) je proti duchu unifikace. Výhody systému (racionální uskladnění a převážení střeliva a pohotovost zásobování) však tuto nevýhodu jasně převážily.
f) miřidla
Proti Gribeauvalově nastavitelnému hledí bylo vzneseno mnoho dosti zpátečnických námitek - možnost poškození v boji, nutnost zaučení obsluhy, nutnost sestavení tabulek pro odchylky vlivem naklonění děla do strany, atd. Gribeauval svá mířidla obhájil, když poukázal mj. na to, že klasický dělostřelecký úhelník, vkládaný do ústí hlavně, již byl vyřazen z používání a že se tudíž zatím střílí pouze odhledem a pouze na přímé viditelné cíle, přičemž na 400 sáhů (cca 770 m) již je taková střelba značně nepřesná a musí se tedy střílet jen pomalu, víceméně jen pro narušení manévrů nepřítele, na 200 sáhů (cca 380 m) teprve začíná být střelba přesná a je třeba ji zrychlit, aby ztěžovala nepříteli postup, a až na 100 sáhů (190 m) je vražedná, takže teprve tehdy je nutno střílet hodně rychle, aby se nepřátelské řady rozbily. Zatímco s jeho hledím se může dělo zastřílet, potom nastřelenou vzdálenost udržovat, v akci ji podle potřeby rychle a s dosatečnou přesností měnit a zároveň střílet s potřebnou kadencí, tudíž rozbíjet řady nepřítele již na velkou vzdálenost. Náklon děla do strany přitom účinné vzdálenosti prakticky neovlivňuje.
  Tento výchozí materiál tedy Napoleon zdědil, optimalizoval jeho organizaci a použití zejména s využitím vysoké pohyblivosti a manévrovosti. Popis změn, které Napoleon vnesl do používání Gribeauvalova systému, jeho reorganizace a zdokonalení taktického využití dělostřelectva zejména nad úrovní brigády = vytvoření dělostřelecké zálohy, by přesáhl rámec stati a bylo o nich dost psáno jinde. Napoleon se také neustále snažil doplňovat ba zvyšovat počet děl, který tak postupně stoupl v průměru z dosavadních 2 na 3 děla na 1000 mužů, přičemž zamýšleného“ideálního“ počtu 5 děl na 1000 mužů se mu dosáhnout nikdy nepodařilo (jen ve sboru dělostřelce Marmonta dosahoval přechodně až 11 děl na 1000 mužů).
  Po stránce čistě materiální změnil Napoleon Gribeauvalův systém polního dělostřelectva jen nepatrně. Vytvořil sice cosi, co se nazývá systém An XI, ale šlo jen o dílčí úpravy, které ani nebyly zavedeny v plném rozsahu - výroba v tehdejších podmínkách nemohla stíhat:
  a) hlavní inovace spočívala v tom, že zavrhl příliš slabá děla ráže 4 a částečně i děla ráže 8 jako příliš těžká do první linie (Gribeauval nepředvídal Napoleonův způsob válčení...) a většinou nahradil oboje děly ráže 6, která byla skoro stejně účinná jako ráže 8. Protože ráži 6 masově používaly armády jeho kontinentálních protivníků, vybavil navíc celkem snadno a úsporně svou armádu těmito děly i odpovídající municí z kořisti. K určitým změnám došlo časem i u houfnic, zejména se o něco prodloužila hlaveň;
  b) zesílil a zpevnil kováním muniční vozy, které špatně snášely jeho zvýšené nároky na pohyblivost;
  c) zřídil specializované bataliony dělostřeleckého trénu, čímž odpadlo rekrutování nespolehlivých a nevýkonných civilních vozatajů.
  Císař rovněž dbal na vzdělání a pravidelný výcvik dělostřeleckých kádrů (jehož hlavní směry ostatně stanovil již Gribeauval) a také oproti jiným druhům vojsk prodloužil dobu, po níž mohl být dělostřelec povýšen na poddůstojníka a pak na důstojníka, aby byli povyšováni skutečně jen ti nejlepší. Vzhledem k důležitosti, kterou Napoleon oprávněně připisoval samotné „zbrani vzdělanců“ - dělostřelectvu, a k jeho osobní hrdosti na to, že ho úspěšně vystudoval, je však docela překvapivý postřeh dělostřelce Marmonta, týkající se významu a vážnosti dělostřeleckých důstojníků. Maršál situaci stručně shrnul: relativní význam kanonýra je nepřímo úměrný jeho hodnosti! Nejváženější artilérskou hodností je kapitán, s nímž se nemůže srovnávat žádný kapitán pěchoty ani jezdectva, ale dál už je to horší: plukovník dělostřelectva zaostává ve vážnosti daleko za velitelem pěšího či jezdeckého pluku. A generál dělostřelectva? To je už jenom „ponížený služebník generála velícího pouhé divizi“... Za tento přetrvávající duchovní odkaz minulosti ovšem Gribeauval nemohl...
  Gribeauval tedy značně přispěl k tomu, že dělostřelectvo se ze statického podpůrného prostředku pěchoty stalo nezávislou a manévrující zbraní, zasahující hromadně a soustředěně rozhodujícím způsobem do bitvy, stalo se hlavním nástrojem francouzských vítězství a bylo od té doby takto zasazováno ve všech velkých válkách 19. a 20. století.

4 komentáře:

jakub.samek řekl(a)...

Systém roku XI bych nenazýval dílčími úpravami v žádném případě. Je to velmi racionální zjednodušení a další technické zdokonalení výzbroje vedoucí ke snazší výrobě, údržbě i vyšší odolnosti - jeho autorem není Napoleon, ale Marmont; potíží bylo jeho načasování, jež vedlo k tomu, že několik let paralelně existovaly systémy oba a po určitou dobu se tak plánované snížení počtu kalibrů paradoxně stalo zvýšením. Nová výzbroj však začala přirozeně převažovat, mj. právě z důvodu, který uvádíte, tj. relativně (a pro někoho možná překvapivě) nízké životnosti hlavní. Nové polní houfnice, šestliberky i dvanáctiliberky převažovaly již během dunajského tažení roku 1809, a čtyřliberky a osmiliberky dosluhovaly nejdéle ve Španělsku. Ve výzbroji Velké armády jsou po roce 1809 zcela výjimečné (odhlédneme-li od poněkud efemérní historie plukovního dělostřelectva).

Anonymní řekl(a)...

Děkuji za připomínky. Ospreye nemám, vycházel jsem z některých webů (článek P.Dawsona na histoire-empire apod.)- nikde jsem nenašel, že by systém An XI byl ucelený a plně zavedený. Věnoval jsem se ale hlavně Gribeauvalovi, nikoli tomu, co přišlo po něm. Proto jsem možná další vývoj až příliš zjednodušil...
MiŠ

jakub.samek řekl(a)...

Asi jsem to malilinko (dost) nadhodnotil a postavil více na dojmech než pojmech :-) tento text je vůči systému roku 11 poměrně kritický: http://books.google.cz/books?id=zhlEAAAAYAAJ&lpg=PA45&ots=AQZiosIUw-&dq=systeme%20an%20XI%20artillerie%20marmont&pg=PA45#v=onepage&q&f=false

V podstatě máte pravdu, šlo v praxi de facto jen o nové šestiliberky (což je změna významná, ale ne principální) a houfnice. Jsem pouhý pěchotní oficír :-)

Anonymní řekl(a)...

Pravda je koneckonců i taková, že ve finále by asi našinci bylo úplně jedno, jestli na něj střílejí Gribeauvalovy osmiliberky nebo šestiliberky An XI... :-)
MiŠ