"NAPOLEONOVI JEZDCI" PRÁVĚ VYCHÁZEJÍ

Po Velikonocích a do poloviny dubna by se měla na knižních pultech začít objevovat moje kniha NAPOLEONOVI JEZDCI, o níž jsme se tu už párkrát zmiňoval. Obsah tu byl zveřejněn (prolink máte v nadpisu), takže při nahlédnutí do něj zjistíte, že je to směsice osudů slavných a legendárních jezdců, řazených podle druhů zbraní, a spolu s tím historie oněch zbraní, tedy těžkého jezdectva, dragounů, lehkého a gardového jezdectva. U každého najdete mj. tabulky, zachycující nasazení pluků i jména plukovníků, v blocích pak zajímavosti počínaje zbraněmi a stejnokroji přes výňatky z pamětí či dobové korespondence až po to velmi důležité, způsob výcviku i manévrování v poli na základě dobového předpisu... Kniha většího formátu má 37 map a diagramů a 230 vyobrazení! Vydává ji opět AKCENT, kde si ji můžete s nakladatelskou slevou i objednat; potřebné kontakty jsou zde.

http://www.vydavatelstviakcent.cz/kontakt.php

    Přikládám "ochutnávku" v podobě kapitoly z životopisu generála Nansoutyho spolu s blokem, který za touto kapitolou následuje, a k tomu pár -pdf., z nichž uvidíte grafiku knihy. Jiné "preview" tu bylo už loní, najdete je na této adrese: http://napoleon-knihy.blogspot.cz/2014/08/napoleonovi-jezdci.html

 

Ruští husaři a Liechtensteinovi kyrysníci

 Už tady, při manévru, který měl sevřít (a sevřel) Mackovu rakouskou armádu u Ulmu, se Nansoutyho 1. těžká divize objevila hned na začátku, v boji u Wertingenu, k němuž postupovala v rámci Muratova uskupení spolu s dragounskými divizemi generálů Kleina a Beaumonta, dojela však jako poslední a navečer v době, kdy Murat s Lannesem rakouské síly podmaršálka Auffenberga v jádru porazily. Pak provázela Nansoutyho divize císaře do Augšpurku a chvátala s ním zase zpět k Ulmu, odkud táhla, jako většina Grande Armée po proudu Dunaje do rakouských zemí a od Vídně na Moravu, byť si až do bitvy u Slavkova 2. prosince 1805 nezabojovala.

Onoho památného rána po východu slavkovského slunce stála Nansoutyho divize (brigády generálů Pistona, La Houssaye a Saint-Germaina, celkem 1. a 2. karabinický pluk, 2., 9., 3. a 12. kyrysnický pluk, dohromady 1130 jezdců) dosti vzadu a po jižní straně císařské silnice. Byla zformovaná do kolon par escadron, na šířku eskadrony, což znamenalo formaci pro přesun blíže k ohnisku možného boje, v němž se ocitla až před polednem. Osmnáct eskadron zasahovalo proti deseti eskadronám Jelizavetgradských husarů z jezdecké brigády generálmajora Uvarova, které právě, po útoku na Kellermannovo lehké jezdectvo, obracely a při spatření „železných vest“ pobízely koně tak, že se jejích odjezd podobal zběsilému závodu o život. Třetí kyrysnický přitom hnal husary až k potoku, protékajícímu Holubicemi do Rousínovky, tam se ale dostal do palby ruských děl a raději obrátil zpět. 

Podle hlášení generála Picarda (který převzal velení po zraněném Kellermannovi) ale útočila Nansoutyho divize v bitevní sestavě ve dvou liniích už ve chvíli, kdy se protivník rozvinoval k útoku. Nansouty se chtěl vyvarovat rizika nepřátelského obchvatu, proto nařídil Pistonově karabinické brigádě obrat pelotons à droite, po pelotonech doprava, a když usoudil, že vyjela dosti daleko, nechal ji zformovat en bataille (do linie), načež poslal brigádu krokem vpřed. Ta postupovala v palbě ruských děl na středu i křídlech, aniž ji to zpomalilo, leč ruští kanonýři mířili dobře a linie musela následkem ztrát upravovat v kroku rozestupy. Pak ruská artilerie ucouvla, Nansouty zavelel karabiníkům au trot, cvalem, a v zápětí dal troubit „Chargez!“, povel k závěrečnému útoku v rychlém cvalu. Útok proběhl ve vzorném pořádku; karabiníci rozrazili první nepřátelskou linii a vrhli se na druhou, která jim jela vstříc. To už je posílily 2. a 3. kyrysnický (každý od jedné brigády, tj. první sled), které druhou nepřátelskou linii srazily nazpět. Karabiníci neuspořádaně prchajícího protivníka pronásledovali, byli mu doslova za patami a zastavili se až před potokem u Holubic, který nepřítel přešel u Staré valchy. Nansouty další postup neriskoval a vydal povel, aby se jeho divize stáhla a znovu sešikovala za Caffarelliho pěší divizí.

Tento úspěch nicméně donutil část ruské imperátorské gardy k zásahu ve prospěch vlastního jezdectva a její postup povzbudil Uvarovovy kavaleristy natolik, že se navzdory porážce semkli, přidali zprava ke gardovým jednotkám a Nansoutyho chvíli při jeho návratu do výchozí pozice pronásledovali, či alespoň sledovali. V každém případě dojeli v čele s Charkovskými dragouny k Caffarelliho pěchotě, tam byli přivítáni palbou a Nansouty, který za infanterií svoje regimenty znovu zformoval, vyjel skrze intervaly v batalionech či pelotonech kupředu s 2. kyrysnickým i oběma karabinickými pluky v prvním sledu. Rusové tentokrát neprchali, vrhli se na protivníky, z čehož vznikla nepřehledná melée, doslova mela, pro Rusy se špatným koncem, neboť ustupovali až k Rousínovce. 

Onu pranici nejlépe vystihuje hlášení maršála Murata (sepsané jeho náčelníkem štábu Belliardem, proto se tu o Muratovi mluví ve třetí osobě), který chtěl osobně zjistit situaci a v bitce se ocitl:

„Nechal přisunout Nansoutyho jezdeckou divizi, která podél pravého křídla pěchoty postoupila na nepřítele. Nepřítel zase postupoval na ni, načež se tam rozvinuly skvělé a vynikající jezdecké útoky. Čtyři až pět minut se vše navzájem šavlovalo, vše zůstávalo promícháno, avšak statečné pluky karabiníků obhájily svoji dávnou pověst, stejně jako 2. kyrysnický regiment, prorazily skrz nepřítele a tlačily jej na druhý sled. Ten se zapojil, náš druhý sled z kyrysnických pluků postoupil kupředu, tři útoky následovaly jeden za druhým, nepřítel byl neustále porážen a zanechal na bojišti mnoho mrtvých. Onen krásný postup rozetnul nepřátelskou armádu vedví, z nás učinil pány výšin Kruh a Holubice včetně těch dvou vsí. Tento útok nám vynesl osm kusů děl a obrátil na všeobecný ústup celý sbor nepřátelských jednotek, který se nacházel vlevo od silnice...“

Nebyl to poslední Nansoutyho boj onoho dne, nedlouho nato vstoupila do hry rakouská část V. (jezdecké) kolony knížete Liechtensteina, která stála dosud stranou a pouhou svou přítomností tak kryla prostor mezi Blažovicemi a západně od Holubic ležícím hostincem. Pak kníže vyslal svoje kyrysnické pluky na Caffarelliho divizi, která odolala všem náporům jezdectva ruského i pěchotě imperátorské gardy. Tato divize se ani nesnažila přeskupit do karé, pálila na Rakušany rozvinutá a spoléhala na ochranu své kavalerie, která nezklamala, neboť Nansouty vyrazil proti Liechtensteinovi. Kníže měl jen tři kyrysnické pluky po osmi eskadronách, v prvním sledu KR8 Nassau a KR7 Lothringen, ve druhém sledu KR1 Kaiser Franz, který vedl osobně, a s ním Nansoutyho útok zastavil. Francouzský generál útočil ještě dvakrát, ani jednou ale s jezdci v bílých fracích a s černými plastrony (tj. jednodílnými kyrysy) na prsou nepohnul, ani je neuvedl ve zmatek. Rakušané sice ztratili část terénu, podle všeho ale ustoupili až kolem 12:30 v době, kdy se na planině kolem silnice rozvinul Bagration. Stáhli se stupňovitě k Valše, odkud kryli ústup nejen rakouské, ale i ruské pěchoty z Prateckého kopce.

Ztráty utrpěl Nansouty malé a jeho zásluhy odměnil císař 25. prosince stupněm velkodůstojníka Čestné legie.

ÚTOK PODLE PŘEDPISU

Jezdecká Ordonannce provisoire z roku 1788 ve znění z 1. vendémiairu roku XIII (23. září 1804) stanovovala a nařizovala v kapitole O různých způsobech útoků toto:

„Lze připustit tři druhy útoků:

-v linii rovnoběžné či šikmé k čelu nepřítele,

-stupňovitý,

-v koloně.

645. Útok není manévrem ve vlastním slova smyslu: je to přímý postup, avšak živější, prudší, u něhož představuje nepřátel směrový bod, a ježto je cílem jeho porážka, uplatňují se u něj prakticky stejné zásady přímého postupu až na to, že při přiblížení k nepříteli nabývá postup charakter útoku. Z toho důvodu velitel pluku usoudí, že je v takové vzdálenosti od nepřítele, která útok umožňuje zahájit, tedy ani příliš daleko, aby to nevzalo koním dech a nepřipravilo je o sílu náporu, ani příliš blízko, což by uškodilo potřebnému rozjezdu, načež zavelí:

1. Pozor, k útoku (Garde à vous, pour charter).

2. Šavle tas. (Sabre main)

3. Klus. (Au trot)

4. V chod. (Marche)

Na tento povel se regiment pustí klusem: o sto padesát kroků dál vydá plukovník povel cval a poté, co vyšší důstojníci i velitelé eskadron týž povel zopakují, velí v chod, což tamti rovněž zopakují.

646. Po projetí přibližně sta kroků cvalem nechá plukovník všechny trubače vytrubovat útok. Na tento trylek se cval zrychlí, jezdci si stoupnou ve třmenech, skloní ruku, aniž pustí uzdu nebo naruší svoje místo v řadu, a vrhnou se na nepřítele, první řad se šavlemi napřaženými kupředu, druhý řad se šavlemi zkříženými nad hlavou tak, jak to v č. 283 učí École de cavalerie.

647. Jakmile je nepřítel poražen, nechá plukovník troubit seskupení; na tento trylek se každý zastaví a připojí ke své standartě, ježto ale je důležité nedat nepříteli čas na jeho seskupení, bude z každé eskadrony nebo jen z některých vyčleněn první či čtvrtý peloton k pronásledování. K jejich návratu se užijí stejné prostředky jako k přivolání rojnice tiraillérů (č. 497).

Velitelé jednotek, šéfové a velitelé eskadron nesmí nikdy ztratit ze zřetele, že jednou z nejpodstatnějších výhod v den boje je udržení pluku a eskadron pohromadě stejně jako jejich shromáždění v nejrychlejším možném čase tak, aby byly neustále čelem k nepříteli, nebo se bily s novými sledy, které by se mohly objevit.

Skutečnou výhodu bude vždy znamenat, když útok povedete na nepřítele jako první a když ty, kteří se chystají zaútočit, předběhnete.

648. Útoky musí být živé a prudké; naděje na vítězství vždy spočívá na stupni rychlosti.

Při vytroubení útoku nechají důstojníci, kteří jsou před čelem eskadrony, linii za sebou ucouvnout tak, aby se zadky jejich koní vyrovnaly.

Plukovník bude útočit v čele té eskadrony, o níž usoudí, že je tu jeho přítomnost nezbytná.

Major se bude držet v jeho blízkosti nebo v čele eskadrony, pokud tak plukovník usoudí (…).

Trochu za středem se budou držet trubači v čele s trubačem-brigadýrem, pokud jej nechce mít v té chvíli plukovník vedle sebe.

649. U dragounských pluků se nesmí zapomenout, aby byly pušky před útokem vyňaty a navlečeny na rámě. (…)

651. (…) Pro šikmý útok je třeba se řídit stejnými principy a prostředky jako pro útok rovnoběžný s linií nepřítele; musí se užít, pokud je nepřátelská linie širší, což má výhodu, že si chráníme jedno křídlo, nebo můžeme napadnout křídlo jeho.

652. Stupňovitý útok je třeba upřednostnit, chceme-li šetřit síly, neboť do zápasu s nepřítelem posíláme jen část, případně podnikáme útoky postupné.  
O útoku na pěchotu.

653. Stupňovitý útok lze s úspěchem užít také na linii pěchoty, neboť takové hrozivé a postupné útoky vojáky zneklidňují a mnohdy jej přimějí i k tomu, aby zahájili palbu předčasně.

Přesto lze předpokládat, že vycvičený nepřítel nebude čekat na jezdecký útok rozvinutý v linii, ale přeskupí se do kolony nebo do karé. Pluk proti němu půjde v útočné koloně složené ze všech čtyřech eskadron, které budou útočit postupně v rozestupu na dvojnásobek jejich šíře tak, aby po vyražení první eskadrony následovala rychle druhá, která, pokud se té první povede průlom, vjede do karé jeho boky a dokončí rozvrat. V opačném případě, pokud je první eskadrona odražena, uniká doprava i doleva, aby se za kolonou zformovala. Uvolní tak prostor čelu druhé eskadrony, která pokračuje v útoku a tak se to má i se třetí.

Tyto rychlé, následné a násobené útoky bezpochyby nakonec karé naruší, zvláště pokud jsou vedeny, jak být mají, tedy proti rohům, jejichž obrana není tak velká, avšak jen potud, pokud nejsou zpevněny bateriemi. Zejména se má útočit na pravé nároží, z něhož je v důsledku pozice vojáka vedena mnohem hůř mířená palba.

Eskadrony, které neútočily, jsou vysílány k pronásledování prchajících do chvíle, než je rozkazy neodvolají nebo nezazní trubky k seskupení; vrátí se a seskupí v koloně za už zformovanými eskadronami.“