Michal Šťovíček
Rok 1813 byl přebohatý na události zavdávající důvod k
lidovým oslavám 200. výročí tehdejších Napoleonových porážek - snad jediný pan
Kovařík byl svým nedávným příspěvkem o Hanau ochoten zevrubněji připomenout, že
Napoleon v r. 1813 i vítězil...
Ve všeobecném jásavém hlaholu jaksi zapadla smutná epizoda,
která za tažení 1813 postihla Napoleona osobně, neboť jej téměř na den přesně 4
roky po smrti maršála Lannese a takřka přesně tři týdny po smrti maršála
Bessièrese připravila o dalšího z blízkých spolubojovníků, jehož bych tedy
chtěl nyní s půlročním zpožděním připomenout. Girodetova studie |
Géraud Christophe Michel du Roc de Brion se narodil 25. 10. 1772 v
Pont-à-Mousson (Lotrinsko, dnes
departement Meurthe-et-Moselle) jako syn důstojníka - kapitána jezdectva a
rytíře Řádu svatého Ludvíka. Zákonitě tedy v únoru 1789 nastoupil do vojenské
školy v rodném městě a poté přešel v květnu 1792 do dělostřelecké školy v Châlons. Není přitom jisto,
zda si vybral vojenskou kariéru dobrovolně či na otcovo přání. Nevojančil
dlouho - celá rodina včetně Gérauda se stala objektem revoluční zášti proti
veškeré aristokracii a byla víceméně donucena k emigraci. Géraud du Roc studium
legálně přerušil a sám podle všeho emigroval 22. 7. 1792 (jeho emigrace není
spolehlivě doložena a někteří historikové o ní pochybují). Jelikož však i přes
toto příkoří zůstal vlastencem, v emigraci se mu žilo těžko a když první
protifrancouzská koalice přešla do útoku, rychle se vrátil do vlasti, přičemž
se zbavil šlechtického přídomku a od té chvíle je znám jako Duroc. Navázal na
přerušená studia, 1. 3. 1793 châlonskou školu
dokončil a 1. 6. 1793 nastoupil jako podporučík ke 4. pluku pěšího
dělostřelectva. Byl přidělen k Italské armádě a spolu s 6000 jejími muži byl
odvelen jako posila k tehdy obléhanému Toulonu. Zde se v akci setkal s
Bonapartem a upoutal jeho pozornost - je-li to pravda (protože i o této tezi
panují odlišné názory), budoucí císař se zde předvedl jako jasnozřivý znalec
lidí, neboť Duroc, zřejmě pod vlivem dosavadních zkušeností s revolucionáři, nepřestával
vystupovat jako naprosto nenápadný a ničím nevynikající důstojníček. Po dobytí
Toulonu se ostatně cesty obou opět rozdělily, až o tři roky později se oba opět
sešli při zahájení prvního italského tažení. Duroc byl již kapitánem a teprve
za tohoto tažení začal vynikat. U Primolana 4. 9. 1796 byl raněn a padl pod ním
kůň, zdatně bojoval i u Covola 12. 9., při přechodu přes Isonzo (kde byl vážně
raněn) a soutěsky Brenty (v kraji Friuli, což bude připomínat jeho pozdější
vévodský titul) a při dobývání Gradisci, za něž byl 2. 7. 1797 povýšen do
hodnosti capitaine-commandant = mezi
kapitánem a majorem. Jelikož mezitím osvědčil i organizační vlohy a byl velice
pracovitý, stal se již 26. 10. 1796 Bonapartovým pobočníkem a od toho dne se od
něho až do své smrti prakticky neodloučil, až mu současníci časem začali
přezdívat "Napoleonův stín".
Bonaparte si k takovému pobočníkovi
mohl jen gratulovat a tudíž jej přirozeně vzal i na egyptskou výpravu, kde se
Duroc nadále vyznamenával: po boji u Salahieh byl 15. 11. 1798 povýšen na chef de batallion, 8. 3. 1799 se
zúčastnil útoku na Jaffu a byl povýšen na chef
de brigade = ekvivalent plukovníka. Při obléhání Saint-Jean-d´Acre byl 1.
4. 1799 raněn, což mu nezabránilo v účasti v bitvě u Aboukiru, kde byl znovu a
dosti vážně raněn střepinou granátu. O
Bonapartově přízni i o Durokově významu pro Bonaparta svědčí sdostatek fakt, že
Duroc byl členem nepočetné suity, s níž Bonaparte 23. 8. 1799 odplul z Egypta.
Ve funkci prvního pobočníka se zúčastnil i akcí 18.-19. brumairu a jakmile bezprostředně
poté vyvstala další hrozba zahraniční vojenské intervence, vyslal jej Bonaparte
27. 11. 1799 na mírovou misi k pruskému dvoru - Duroc totiž, ač voják se vším
všudy, nepostrádal diplomatické vlohy.
Při zahájení ofenzívy proti Rakousku
již byl Duroc zpět u armády a podílel se na rekognoskaci alpských přechodů. Na
italské půdě pak dočasně opustil funkci pobočníka a u Marenga zdatně velel 3.
pluku jízdního dělostřelectva.
Po bitvě byl vyslán do Vídně s
ultimativním návrhem na mír a odtud pokračoval do Petrohradu a do Kodaně, kde
rovněž tlumočil již nikterak ultimativní francouzské mírové návrhy. V téže době
začal sklízet Bonapartovy projevy přízně: 13. 10. 1801 povýšen na brigádního generála
a jmenován velitelem dělostřelectva konsulární gardy, 20. 11. 1801 jmenován
guvernérem Tuilerií, 27. 3. 1803 povýšen na divizního generála. S nastolením
císařství již byl ustaven do nejvyšších funkcí nového Císařského domu: 10. 7.
1804 jmenován císařským dvorským hodnostářem (grand officier du palais de l´Empereur), 2. 2. 1805 pak nejvyšším
dvorským maršálkem (grand maréchal du
palais).
Duroc na Napoleonově korunovaci, podle Davida |
J.-A. Gros: Vrchní dvorský maršálek Duroc |
Duroc měl kromě výše uvedených i jisté
nepsané, zcela neúřední povinnosti, a sice napomáhat Napoleonovi při jeho
záletech: uváděl vyvolené dámy do komnat a bděl často osobně nad tím, aby
zejména jistá osoba nenarušila chvíle vladařova nejintimnějšího soukromí...
Duroc i jako dvorský hodnostář a
úředník zůstával příslušníkem armády v hodnosti divizního generála, doprovázel tedy
Napoleona do války jako člen jeho suity (za Napoleonovy nepřítomnosti a při
Durokových organizačních schopnostech stačilo dohlížet nad chodem dvora na
dálku, současně byl i v poli odpovědný za císařovu osobní bezpečnost), přičemž
několikrát osvědčil válečnickou zdatnost i v ohni bitev: u Slavkova improvizovaně
převzal velení granátnické divizi po raněném Oudinotovi, u Essling využil svých
odborných znalostí, převzal velení silné dělostřelecké baterii a zastavil s ní
postup Rakušanů na Aspern... Napoleon jej současně po vítězném boji využíval
jako mírového posla a vyjednavače: např. 15. 12. 1805 podepsal Duroc za císaře
v Schönbrunnu mírovou smlouvu s
Pruskem, 11. 12. 1806 v Poznani mírovou smlouvu začleňující Sasko do Rýnské
konfederace, po Friedlandu vezl carovi dohodu o příměří (předchozího polského
tažení ani samotné bitvy u Friedlandu se nezúčastnil, neboť na samém konci r.
1806 se v Polsku vážně zranil při nehodě kočáru a do léta 1807 se sotva stačil
uzdravit), v r. 1808 řídil přípravná jednání o abdikaci španělských panovníků v
Bayonne, následně doprovázel Napoleona do Španělska a 12. 7. 1809 podepsal na statku Červený dvůr poblíž
Suchohrdel dohodu o příměří po bitvě
u Znojma... Za ruského tažení se v rámci civilní sekce císařova Domu věnoval
především svým povinnostem nejvyššího dvorského maršálka prostřednictvím hojné
korespondence, kterou jeho kurýři doručovali i za nejtěžších podmínek. Za
zmínku stojí jedna jeho větička z tehdejší záplavy dopisů: "Po svém návratu neprominu jedinou nedbalost."
Za své služby sbíral zasloužené tituly
a vyznamenání: velkokříž Čestné legie, pruské řády Černé orlice s velkostuhou a
Červené orlice, velkokříž bádenského Domácího řádu věrnosti, titul vévody furlánského
(= de Frioul, podle lombardského území Friuli na hranicích Itálie, Rakouska a
Slovinska - nikoli podle Frioulských ostrovů, což jsou 4 maličké skalnaté
ostrůvky cca 3-4 km před Marseille, jedním z nich je pověstné skalisko s
pevností If), rytíř Řádu železné koruny a nakonec 5. 4. 1813 senátor (nestihl
se však zúčastnit ani svého prvního senátního zasedání).
O Durokově soukromém životě se toho až
tak moc neví. Choval se k lidem tak odtažitě a upjatě, že jej všeobecně
pokládali za suchara - samozřejmě s výjimkou Napoleona, který snad jediný mohl
nahlédnout hlouběji do jeho duše a povahy, jak o tom svědčí Napoleonova slova
zachycená Las Casesem na Svaté Heleně:
"Duroc byl ve skrytu a v nitru ohnivý a citlivý, což se příliš neshodovalo
s jeho chladným vystupováním navenek. Trvalo mi dlouho, než jsem to zjistil, natolik byl ve službě akurátní a
korektní. Jeho den začínal, až když ten můj skončil a já už odpočíval. Duroc
byl čistá a mravná povaha, známky přízně přijímal zcela nezištně a rozdával je
nesmírně velkodušně."
V srpnu 1802 se Duroc na naléhání pilného dohazovače Bonaparta oženil s
Maria de Las Nieves-Luisa-Rita-Domenikou de Hervas de Almenara, dcerou
španělského finančníka a diplomata působícího ve Francii, chráněnce Manuela de
Godoy. Narodila
se 5. 8. 1788 v Madridu, vyrůstala však ve Francii a několik let byla chovankou
dívčího ústavu paní Campanové, kde se sblížila s Hortensií de Beauharnais.
Duroc byl podle všeho tajně zamilován právě do Hortensie a jeho city se zdály
být opětovány, ovšem Bonaparta disciplinovaně poslechl. Obě mladé ženy nadále
zůstaly přítelkyněmi, avšak Duroc se Hortensii podle jejích vzpomínek začal po
sňatku vyhýbat z obavy, aby pro nějaké projevy citů neupadl u Bonaparta v
podezření, že by se mohl dopouštět indiskrétností a vynášet tajnosti
konzulského a poté císařského paláce. Některé prameny však situaci obracejí:
podle nich Bonaparte vnucoval Durokovi Hortensii, leč Duroc dal přednost
Španělce. Tak či tak, Durokovi měli dvě děti: syn Napoléon Louis Sidoine zemřel
ještě v kolébce, vévodský titul přešel tedy po Durokově smrti na dceru Hortense
Eugénii Marii des Neiges (nar. 1812), která se však dožila pouze 17 let. Vdova
po Durokovi zemřela až r. 1871.
Ani taková "čistá a mravná
povaha" si však jako mnozí jiní neodepřela mimomanželský vztah: ženatý Duroc
měl nemanželskou dceru se sólistkou baletu pařížské Opery Emilií Bigottiniovou
(1784-1858), mezi jejíž horlivé obdivovatele náležel mimo jiné vysoce postavené
osobnosti i sám Napoleon, a dalším z řady jejích milenců byl např. Eugène de Beauharnais...
Émilie Bigottini |
Za onoho osudného tažení 1813 se Duroc
v Napoleonově suitě zúčastnil bitvy u Lützenu
a poté u Budyšína. Po této bitvě poražení spojenci spořádaně ustupovali směrem
na Reichenbach a dále Zhořelec. Po ránu 22. 5. 1813 zaujali novou obrannou
linii kryjící ústup, přičemž došlo ke střetu jezdectva Miloradovičova zadního
voje s jezdectvem generála Lefebvre-Desnouettese, který ústup nijak nenarušil.
Ustupující odráželi útoky i dělostřelbou a právě jedna z jejich plných koulí
(podle některých pramenů ta úplně poslední) ukončila Durokův život. Není známo,
šlo-li o náhodu nebo zda byla koule cíleně vypálena na dosti nápadnou
Napoleonovu suitu. Přilétnuvší koule se odrazila od stromu nedaleko Napoleona,
těsně minula maršála Mortiera, na místě zabila divizního generála ženijní
služby Kirgenera a smrtelně ranila Duroka. Stalo se tak 22. 5. 1813 v 19 hodin.
Duroka ihned přenesli do statku Hanspaches Gut na pokraji vsi Markersdorf a zanedlouho
tam přicválal Napoleon. Durokův poslední den líčí několik zdrojů - oficiální
verzi podává Le Moniteur z 30. 5.
1813:
"Večer 22. v sedm
hodin vrchní dvorský maršálek vévoda
furlánský dlel na malé vyvýšenině v rozhovoru s vévodou z Trevisa a generálem
Kirgenerem, všichni opěšalí a dosti daleko od palby, když jedna z posledních
nepřátelských koulí těsně minula vévodu z Trevisa, způsobila otevřenou ránu v
podbřišku vrchního dvorského maršálka a na místě zabila generála Kirgenera.
Vévoda furlánský okamžitě poznal, že je raněn smrtelně; za dvanáct hodin
vydechl naposled. - Jakmile byly rozmístěny hlídky a vojsko se utábořilo, přijel
k vévodovi furlánskému císař. Nalezl jej při plném vědomí a se zcela chladnou
hlavou. Vévoda stiskl císaři ruku a přiložil si ji ke rtům. Pravil: Celý život
jsem zasvětil vašim službám a nyní jej želím pouze proto, že vám již nebudu
moci být užitečný. Císař mu odpověděl: Duroku, existuje ještě život na onom
světě! Tam na mě budete čekat a jednoho dne se tam shledáme! Ano, Sire, ale to
až za 30 let, až zvítězíte nad nepřáteli a naplníte veškeré naděje, které ve
vás vlast skládá... Žil jsem jako řádný muž, nemám si co vyčítat. Zanechávám
zde dceru, vaše Veličenstvo jí bude otcem. Císař tiskl vrchnímu dvorskému
maršálkovi pravou ruku, hlavu podpíral levou rukou a setrval tak čtvrt hodiny
za naprostého ticha. Vrchní dvorní maršálek promluvil první: Ach, Sire, odejděte!
Tato podívaná vám působí bolest! Císař, opíraje se o vévodu dalmatského a o
vrchního štolbu, vévodu furlánského opustil a zmohl se pouze na tato slova:
Nuže sbohem, příteli! Jeho Veličenstvo se vrátilo do stanu a po celou noc
nikoho nepřijalo."
Velice
podrobně a autenticky vylíčil okolnosti a atmosféru kolem Durokovy smrti
Napoleonův osobní tajemník baron Fain:
"Bitvu u Wurtchen (či někdy Wurschen, tj. u
Budyšína - takto je bitva uvedena v několika soudobých pramenech a také na
pařížském Vítězném oblouku) jsme vyhráli.
Francouzská armáda pronásledovala nepřítele, který ustupoval za boje. Spojenci
nám nakonec vydali cestu na Reichenbach; každý vítězný krok jsme však museli
vykoupit; dělová koule zabila generála Bruyèrese. Armády se tato ztráta
citelně dotkla a kdekdo smutně opakoval: "Tak zase jeden starý voják z
Itálie!" (diviznímu generálovi jízdních myslivců Bruguièrovi alias Bruyèrovi ustřelila dělová koule toho dne obě nohy, na zranění zemřel až 5. 6.
1813 ve Zhořelci. V bitvě velel divizi lehkého jezdectva v I. sboru gen. de
Latour-Maubourg. Byl ženat s neteří maršála Berthiera a tudíž byl i švagrem
generála Lasalla.).
Nepřítele jsme znovu spatřili v
postavení na výšinách za Reichenbachem. Císař, který se držel neustále těsně za
předvojem, přijel a nechal znovu rozvinout vojska k útoku. Znovu svištěly koule
a nepřítel záhy opět začal ustupovat. Napoleon při pohledu na stále unikající
zadní voj nepřítele nedokázal skrýt náhlou rozmrzelost. "Jakže! pronesl,
taková jatka a žádný výsledek! Ani jeden zajatec, oni mi nenechají ani starou
botu!" V té chvíli se jeden z jízdních myslivců obrátil k maršálkovi:
"Duroku! štěstěna je na nás dneska pěkně naštvaná."
A to den ještě nekončil.
Hlavní stan se měl zastavit
v Reichenbachu; vrchní dvorský maršálek tam předem vyznačil ubikace. Ale císař
se při zprávě, že nepřítel se stále drží u Markersdorfu, znovu vydal k
předvoji. Jeli jsme na Landserone, jehož vrchol ovládal celé okolí, a spatřili
jsme nepřítele v pozicích za markerdorfskou úžlabinou.
Císař rozkázal knížeti
moskevskému, aby zaútočil, chtěl pokračovat až do Zhořelce; ale postup se
zpozdil. Protože saské jednotky, které se měly do akce zapojit, se
neobjevovaly, Napoleon k nim vysílal jednoho pobočníka za druhým, aby je
popohnal; nalevo zpozoroval výšinu, odkud by mohl dění přehlédnout, sjel rychle
vesnickým úvozem, aby se dostal na cestu vedoucí na výšinu. Následovali jsme ho
klusem, seřazeni těsně po čtveřicích a každý jsme v hustém mračnu prachu sotva
viděl svého souseda. V první řadě jeli vévoda z Vicency, vévoda z Trevisa,
maršálek Duroc a generál ženistů Kirgener. V tom okamžiku vyrazily z vesnice
jednotky maršála Neye. Nepřítel vypálil tři koule, z nichž jedna udeřila do
stromu poblíž císaře. Když Napoleon dojel na planinu nad úžlabinou, otočil se,
aby si nechal podat dalekohled, a spatřil, že jej následuje pouze vévoda z
Vicecny. Záhy nato se přiřítil vévoda Charles de Plaisance (tj. husarský divizní
generál Anne Charles Lebrun, syn bývalého třetího konzula, u Budyšína velitel
záložní jezdecké divize) a celý bledý
cosi zašeptal do ucha vrchnímu štolbovi. Císař se otázal, oč jde. Vévoda z Plaisance
mohl sotva mluvit, nakonec ze sebe vypravil, že vrchní dvorský maršálek byl
zabit. "Duroc! zvolal císař; to není možné, vždyť tu byl před chvílí se mnou."
Mezitím dorazilo páže s
dalekohledem, objevili se pobočníci a zpráva se potvrdila.
Koule, která předtím udeřila
do stromu, se od něho odrazila zprvu ke generálu Kirgenerovi a poté k vévodovi
furlánskému. Kirgener byl okamžitě mrtev, Duroc ještě žil.
Scéna podle Victora Huena - vpravo zvedají Duroka, před ním opodál na cestě leží mrtvý Kirgener, nad ním na koni zřejmě Mortier. Na stromě vlevo je patrný odraz koule... |
Přihnali se doktoři Larrey a Yvan se všemi
důstojníky zdravotní služby, kteří byli po ruce, ale jejich umění a dovednosti
nic nezmohly. Koule potrhala
vnitřnosti; umírajícího přenesli do nejbližšího domu na kraji Markersdorfu.
Mezitím dorazil plukovník
Gourgaud se vzkazem od maršála Neye, že před sebou má jen slabý nepřátelský
zadní vo; Napoleon se jako duchem nepřítomen vydal za vojskem a ještě asi půl
hodiny sledoval pohyb za vesnicí.
Ještě předtím rozkázal gardě
zastavit: postavili mu stan v poli napravo od cesty před začátkem klesání k
Markersdorfu.
Když císař konečně přijel do
hlavního stanu, vstoupil do čtverhranu své gardy a zbytek večera proseděl na
stoličce před stanem se sepjatýma rukama a svěšenou hlavou, ponořen do
chmurného mlčení. Generál Drouot si přišel pro
rozkazy dělostřelectvu. "To všechno až zítra!" bylo jedinou odpovědí
sklíčené duše.
Maršálové a jiní významní armádní
důstojníci a hodnostáři císařského domu se drželi opodál a z jejich postojů
vyzařoval smutek. Celá armáda s největší účastí sdílela císařův žal. Garda na
něho upírala smutné oči: "Chudák, říkali staří granátníci, ztratil jedno
ze svých dětí!"
Když se úplně setmělo a celá
armáda se utábořila, císař opustil tábor v doprovodu toliko knížete neufchâtelského, vévody z Vicency a doktora Yvana. Chtěl Duroka naposled
obejmout. Byla to srdcervoucí scéna...
V průběhu noci Duroc zemřel.
Tři interpretace posledního setkání Napoleona s Durokem |
Zprávu o tom, že Duroc dotrpěl,
dostal Napoleon ve svém hlavním stanu ve Zhořelci. Rozkázal, aby jeho tělo
nabalzamovali a převezli do Paříže, kde bude uloženo pod kopulí Invalidovny.
Hodlal za vlastní peníze odkoupit dům, v němž Duroc zemřel, a uložil vesnickému
pastorovi, aby na místě Durocova posledního lože nechal usadit kamenný pomník
se zprávou pro potomstvo:
"Na tomto místě, v náruči
svého císaře a přítele, po zásahu dělovou koulí vydechl naposled generál Duroc,
vévoda furlánský a vrchní dvorský maršálek císaře Napoleona."
Vlastnictví domu pak bude
nedílně spojeno s povinností dbát o pomník, a s touto podmínkou Napoleon dům
daroval jeho současnému nájemníkovi. Pastor, soudce a obdarovaný byli svoláni a
byly jim předány peníze potřebné k vyplnění císařovy vůle.
Císařovy příkazy však nebyly
ani v nejmenším splněny. Rozkazem ruského generálního štábu byla
markersdorfskému pastorovi Hermannovi částka na vybudování pomníku zabavena."
A na doplnění
ještě výňatek z pamětí dr. Larreye:
"...takové štěstí jsem
neměl u posledního zranění ke konci bitvy u Wurschen v květnu 1813. Dělová
koule, vypálená na maximální dostřel, prolétla tělem generála ženistů Kirgenera
a otřela se zprava doleva o břicho generála Duroca; jeho šat byl roztržen,
značná část kůže krajiny břišní servána a několik kliček tenkého střeva
protrženo. Když jsem dorazil do chalupy, kam jej uložili, tento neobvykle
zraněný muž již téměř dokonával. "Už na tebe netrpělivě čekám, můj milý
Larreyi, zvolal nešťasný generál, když mě spatřil, prokaž mi poslední
přátelskou službu: tuším, že tvé umění a možnosti na mou ránu nestačí, ale
ukonči prosím to mé příšerné třicetihodinové trápení, a pak se s tebou
láskyplně navždy rozloučím."
Za několik málo hodin vydechl
naposled.
Toto setkání bylo jednou z
nejkrutějších chvil mého života..."
Napoleon si svého věrného generála velmi
cenil. Byl si vědom jeho charakteru a věrnosti, ba dokonce dal i na jeho rady. O
Napoleonově náklonnosti k němu svědčí mj. to, že v r. 1815 absolvoval císař
první etapu do vyhnanství - cestu z Malmaisonu do Rochefortu, pod jménem Duroc,
a kdyby mu bývalo bylo umožněno usadit se v Anglii, hodlal tam žít pod jménem a
titulem plukovník Duroc...Myslel na něj i na Svaté Heleně a jeho dceři odkázal
100 000 franků (Duroc, ač nepatřil mezi císařskými hodnostáři k nejchudším,
zanechal po smrti pouze několik nemovitostí a jinak jen dluhy...).
Duroc na fasádě Louvru do ulice Rivoli |
Podle Las Casese: "...byl to Duroc, který pod nepříliš oslnivým
zevnějškem skrýval nejzdatnější a nejužitečnější schopnosti; měl císaře rád pro
něho samotného, oddaně mu sloužil, dokázal v patřičné chvíli říkat pravdu. Jako
vrchní dvorský maršálek obdivuhodně zorganizoval dvůr a zavedl v něm dokonalý
pořádek. Císař soudil, že jeho smrtí utrpěl nenahraditelnou ztrátu, a spousta
lidí si myslela totéž. Císař říkal, že jedině Duroc mohl nahlížet do jeho
soukromí a měl jeho plnou důvěru.(...) Duroc ovlivňoval císařova rozhodnutí víc
než lidé tuší, z tohoto pohledu možná byla jeho smrt národním neštěstím a
jednou z osudových chvil Napoleonovy kariéry."
Durokovo tělo nechal do
Invalidovny po Napoleonově boku uložit až Ludvík Filip I., generálovo srdce je pohřbeno
v rodném Pont-à-Mousson.
Na doplnění ještě velice stručně o
druhém padlém - nepříliš známém generálu Kirgenerovi:
François
Joseph Kirgener, baron de
Planta, nar. 8.10.1766 v Paříži, nastoupil k ženistům
Severní armády v srpnu 1793, kde byl ke konci roku zatčen jako podezřelý a držen
ve vazbě 4 měsíce. V prosinci 1794 byl odvelen k Pobřežní armádě Brestu, v
bitvě u Quberonu mu kulka zlomila pažní kost. Krátce studoval na Polytechnice,
působil u Rýnské armády, zúčastnil se nezdařené expedice do Irska, při níž byl
zajat a po dvou měsících propuštěn na čestné slov.
E. Armand-Dumaresq: Smrt generála Kirgenera |
V r. 1799 řídil
opevňovací práce v Besançonu, při ofenzívě proti Rakousku na přechodu přes Alpy
podnikl první útok na pevnost Bard a následně řídil její obléhání. Po její
kapitulaci se připojil k armádě táhnoucí Itálií, vedl si zdatně u Montebella a
Marenga. Řídil ženijní práce v Miláně, pak opět v Besançonu (povýšen na chef de brigade), odvelen do Bouloňského
tábora, odkud táhl s V. sborem maršála Lannese proti Rakousku - vyznamenal se
při přechodu přes Dunaj, u Sankt-Polten, Hollabrunnu a Slavkova. Byl povýšen na
brigádního generála a neméně úspěšně si vedl i v tažení 1806-1807, v jehož
závěru řídil jeden ze sektorů obléhání Gdaňska, po jeho dobytí na základě velmi
příznivého hodnocení maršála Lefebvra obdržel baronský titul a komandérský
stupeň Čestné legie. O obléhání Gdaňska sepsal 45stránkové memorandum.
Sloužil ve Španělsku,
po návratu do Francie řídil ženijní práce expedice na ostrov Walcheren, k
1.1.1810 byl jmenován plukovníkem císařské gardy a náčelníkem jejích ženistů a
dále řídil ženijní práce v Holandsku.
Při zahájení ruského
tažení s přítelem plukovníkem Punietem de Montfort jako první a zcela sami dva bez
rozkazu vstoupili na Ruskou půdu - den před oficiálním zahájením ofenzívy.
Rozezlený císař jim za tuto svévolnou iniciativu hrozil popravčí četou, ale
nakonec nad tím mávl rukou...
Kirgener absolvoval
ruské tažení jako náčelník gardových ženistů (u Borodina v sestavě gardové
dělostřelecké zálohy gen. Sorbiera). V hořící Moskvě podle Stendhala prohlásil:
"Dají-li mi 4000 mužů, troufnu si do
šesti hodin požár lokalizovat a zvládnout." Velel totiž jen několika
desítkám mužů.
Na divizního generála
byl povýšen krátce před smrtí - 13. 3. 1813. U Markersdorfu mu dělová koule
prolétla skrz naskrz tělem ve výši pasu.
Generál je pohřben před
vchodem do statku, v němž zemřel Duroc - na náhrobním kameni s německým textem
je uveden zkomoleně jako Kirchner. Jeho srdce je uloženo v rodinné hrobce na
pařížském hřbitově Montmartre.
3 komentáře:
Skvělý článek, směl bych poprosit o obdobný o knížeti Poniatowském?
Jožka
Děkuji za pochvalu!
Pokusím se časem o Poniatowském něco vytvořit, až/pokud najdu nějaké další podklady k tomu, co již o něm u nás bylo napsáno. MiŠ
Excelent article : j ai trouvé une lettre de larrey a sa femme de neumark du 4/6/1813 ou il lui precise qu il n état pas aupres de duroc au moment de sa blessure ,il a donc été siogné par yvan et ribes ( voir vente alde paris 4/11/2010 ) pour sa mort 10 H DU SOIR VOIR DOSSIER BNF FOND français FR 12142
SUR GALLICA . AI SORTI LIVRE SUR E BIGOTTINI MAITRESSE DE DUROC DE 1809 a1813 BIEN CORDIALEMENT
Okomentovat