SMRT NAPOLEONOVA STÍNU

Michal Šťovíček

Rok 1813 byl přebohatý na události zavdávající důvod k lidovým oslavám 200. výročí tehdejších Napoleonových porážek - snad jediný pan Kovařík byl svým nedávným příspěvkem o Hanau ochoten zevrubněji připomenout, že Napoleon v r. 1813 i vítězil...

   Ve všeobecném jásavém hlaholu jaksi zapadla smutná epizoda, která za tažení 1813 postihla Napoleona osobně, neboť jej téměř na den přesně 4 roky po smrti maršála Lannese a takřka přesně tři týdny po smrti maršála Bessièrese připravila o dalšího z blízkých spolubojovníků, jehož bych tedy chtěl nyní s půlročním zpožděním připomenout. 

Girodetova studie

   Géraud Christophe Michel du Roc de Brion se narodil 25. 10. 1772 v Pont-à-Mousson (Lotrinsko, dnes departement Meurthe-et-Moselle) jako syn důstojníka - kapitána jezdectva a rytíře Řádu svatého Ludvíka. Zákonitě tedy v únoru 1789 nastoupil do vojenské školy v rodném městě a poté přešel v květnu 1792 do dělostřelecké školy v Châlons. Není přitom jisto, zda si vybral vojenskou kariéru dobrovolně či na otcovo přání. Nevojančil dlouho - celá rodina včetně Gérauda se stala objektem revoluční zášti proti veškeré aristokracii a byla víceméně donucena k emigraci. Géraud du Roc studium legálně přerušil a sám podle všeho emigroval 22. 7. 1792 (jeho emigrace není spolehlivě doložena a někteří historikové o ní pochybují). Jelikož však i přes toto příkoří zůstal vlastencem, v emigraci se mu žilo těžko a když první protifrancouzská koalice přešla do útoku, rychle se vrátil do vlasti, přičemž se zbavil šlechtického přídomku a od té chvíle je znám jako Duroc. Navázal na přerušená studia, 1. 3. 1793 châlonskou školu dokončil a 1. 6. 1793 nastoupil jako podporučík ke 4. pluku pěšího dělostřelectva. Byl přidělen k Italské armádě a spolu s 6000 jejími muži byl odvelen jako posila k tehdy obléhanému Toulonu. Zde se v akci setkal s Bonapartem a upoutal jeho pozornost - je-li to pravda (protože i o této tezi panují odlišné názory), budoucí císař se zde předvedl jako jasnozřivý znalec lidí, neboť Duroc, zřejmě pod vlivem dosavadních zkušeností s revolucionáři, nepřestával vystupovat jako naprosto nenápadný a ničím nevynikající důstojníček. Po dobytí Toulonu se ostatně cesty obou opět rozdělily, až o tři roky později se oba opět sešli při zahájení prvního italského tažení. Duroc byl již kapitánem a teprve za tohoto tažení začal vynikat. U Primolana 4. 9. 1796 byl raněn a padl pod ním kůň, zdatně bojoval i u Covola 12. 9., při přechodu přes Isonzo (kde byl vážně raněn) a soutěsky Brenty (v kraji Friuli, což bude připomínat jeho pozdější vévodský titul) a při dobývání Gradisci, za něž byl 2. 7. 1797 povýšen do hodnosti capitaine-commandant = mezi kapitánem a majorem. Jelikož mezitím osvědčil i organizační vlohy a byl velice pracovitý, stal se již 26. 10. 1796 Bonapartovým pobočníkem a od toho dne se od něho až do své smrti prakticky neodloučil, až mu současníci časem začali přezdívat "Napoleonův stín".

   Bonaparte si k takovému pobočníkovi mohl jen gratulovat a tudíž jej přirozeně vzal i na egyptskou výpravu, kde se Duroc nadále vyznamenával: po boji u Salahieh byl 15. 11. 1798 povýšen na chef de batallion, 8. 3. 1799 se zúčastnil útoku na Jaffu a byl povýšen na chef de brigade = ekvivalent plukovníka. Při obléhání Saint-Jean-d´Acre byl 1. 4. 1799 raněn, což mu nezabránilo v účasti v bitvě u Aboukiru, kde byl znovu a dosti vážně raněn střepinou granátu.   O Bonapartově přízni i o Durokově významu pro Bonaparta svědčí sdostatek fakt, že Duroc byl členem nepočetné suity, s níž Bonaparte 23. 8. 1799 odplul z Egypta. Ve funkci prvního pobočníka se zúčastnil i akcí 18.-19. brumairu a jakmile bezprostředně poté vyvstala další hrozba zahraniční vojenské intervence, vyslal jej Bonaparte 27. 11. 1799 na mírovou misi k pruskému dvoru - Duroc totiž, ač voják se vším všudy, nepostrádal diplomatické vlohy.   

   Při zahájení ofenzívy proti Rakousku již byl Duroc zpět u armády a podílel se na rekognoskaci alpských přechodů. Na italské půdě pak dočasně opustil funkci pobočníka a u Marenga zdatně velel 3. pluku jízdního dělostřelectva.

   Po bitvě byl vyslán do Vídně s ultimativním návrhem na mír a odtud pokračoval do Petrohradu a do Kodaně, kde rovněž tlumočil již nikterak ultimativní francouzské mírové návrhy. V téže době začal sklízet Bonapartovy projevy přízně: 13. 10. 1801 povýšen na brigádního generála a jmenován velitelem dělostřelectva konsulární gardy, 20. 11. 1801 jmenován guvernérem Tuilerií, 27. 3. 1803 povýšen na divizního generála. S nastolením císařství již byl ustaven do nejvyšších funkcí nového Císařského domu: 10. 7. 1804 jmenován císařským dvorským hodnostářem (grand officier du palais de l´Empereur), 2. 2. 1805 pak nejvyšším dvorským maršálkem (grand maréchal du palais).

Duroc na Napoleonově korunovaci, podle Davida

   Nebyly to pouze čestné a bezobsažné funkce, nýbrž těžká dřina, která vyžadovala četné schopnosti a plné nasazení - dotyčný hodnostář byl v každodenním styku s panovníkem a musel plnit nesčetné úkoly, k čemuž měl nezbytné pravomoci i početný sbor podřízených.  Organizoval a řídil průběh oficiálních ceremonií, dbal na bezpečnost císařských paláců a jejich obyvatel a hostů, odpovídal za zásobování, zařízení, přestavby a údržbu panovnických rezidencí, vítal významné návštěvy, pořádal hostiny pro osobnosti, které Napoleon nepokládal za hodné pozvat ke svému stolu, atd. Byl tedy jedním z nejbližších Napoleonových spolupracovníků, současně vzhledem k odpovědnosti za bezpečnost všech osob u dvora zůstával vojákem. Vrchní dvorní maršálek byl tedy v každodenním styku s panovníkem a v mnohém jeho pravou rukou, musel mu tudíž být naprosto oddán, musel být mnohostranně schopný, spolehlivý, pracovitý a výkonný, a také mu do jisté míry musel povahově vyhovovat, neboť panovník mu potřeboval zákonitě a bezvýhradně důvěřovat. Takového člověka si tedy panovník musel především pečlivě vybrat - Napoleon tak učinil, Duroc jeho důvěru nikdy ani v nejmenším nezklamal, sloužil věrně do roztrhání těla (bohužel doslova...) a svou oddaností si získal i Napoleonovo přátelství. Mimo jiné směl otevírat císařovu soukromou korespondenci a mohl mu zůstat po boku i při četných udílených audiencích, přičemž se příležitostně potají snažíval za dveřmi povzbudit odcházející nešťastné návštěvníky, kteří právě a celkem bez příčiny schytali hromy a blesky Napoleonovy špatné nálady: "Nechte to být, on říká, co cítí, ne to, co si myslí nebo co udělá..."

J.-A. Gros: Vrchní dvorský maršálek Duroc

   Duroc měl kromě výše uvedených i jisté nepsané, zcela neúřední povinnosti, a sice napomáhat Napoleonovi při jeho záletech: uváděl vyvolené dámy do komnat a bděl často osobně nad tím, aby zejména jistá osoba nenarušila chvíle vladařova nejintimnějšího soukromí...

   Duroc i jako dvorský hodnostář a úředník zůstával příslušníkem armády v hodnosti divizního generála, doprovázel tedy Napoleona do války jako člen jeho suity (za Napoleonovy nepřítomnosti a při Durokových organizačních schopnostech stačilo dohlížet nad chodem dvora na dálku, současně byl i v poli odpovědný za císařovu osobní bezpečnost), přičemž několikrát osvědčil válečnickou zdatnost i v ohni bitev: u Slavkova improvizovaně převzal velení granátnické divizi po raněném Oudinotovi, u Essling využil svých odborných znalostí, převzal velení silné dělostřelecké baterii a zastavil s ní postup Rakušanů na Aspern... Napoleon jej současně po vítězném boji využíval jako mírového posla a vyjednavače: např. 15. 12. 1805 podepsal Duroc za císaře v Schönbrunnu mírovou smlouvu s Pruskem, 11. 12. 1806 v Poznani mírovou smlouvu začleňující Sasko do Rýnské konfederace, po Friedlandu vezl carovi dohodu o příměří (předchozího polského tažení ani samotné bitvy u Friedlandu se nezúčastnil, neboť na samém konci r. 1806 se v Polsku vážně zranil při nehodě kočáru a do léta 1807 se sotva stačil uzdravit), v r. 1808 řídil přípravná jednání o abdikaci španělských panovníků v Bayonne, následně doprovázel Napoleona do Španělska  a 12. 7. 1809 podepsal na statku Červený dvůr poblíž Suchohrdel dohodu o příměří po bitvě u Znojma... Za ruského tažení se v rámci civilní sekce císařova Domu věnoval především svým povinnostem nejvyššího dvorského maršálka prostřednictvím hojné korespondence, kterou jeho kurýři doručovali i za nejtěžších podmínek. Za zmínku stojí jedna jeho větička z tehdejší záplavy dopisů: "Po svém návratu neprominu jedinou nedbalost." 

   Za své služby sbíral zasloužené tituly a vyznamenání: velkokříž Čestné legie, pruské řády Černé orlice s velkostuhou a Červené orlice, velkokříž bádenského Domácího řádu věrnosti, titul vévody furlánského (= de Frioul, podle lombardského území Friuli na hranicích Itálie, Rakouska a Slovinska - nikoli podle Frioulských ostrovů, což jsou 4 maličké skalnaté ostrůvky cca 3-4 km před Marseille, jedním z nich je pověstné skalisko s pevností If), rytíř Řádu železné koruny a nakonec 5. 4. 1813 senátor (nestihl se však zúčastnit ani svého prvního senátního zasedání).

  O Durokově soukromém životě se toho až tak moc neví. Choval se k lidem tak odtažitě a upjatě, že jej všeobecně pokládali za suchara - samozřejmě s výjimkou Napoleona, který snad jediný mohl nahlédnout hlouběji do jeho duše a povahy, jak o tom svědčí Napoleonova slova zachycená Las Casesem na Svaté Heleně: 

   "Duroc byl ve skrytu a v nitru ohnivý a citlivý, což se příliš neshodovalo s jeho chladným vystupováním navenek. Trvalo mi dlouho, než jsem to zjistil, natolik byl ve službě akurátní a korektní. Jeho den začínal, až když ten můj skončil a já už odpočíval. Duroc byl čistá a mravná povaha, známky přízně přijímal zcela nezištně a rozdával je nesmírně velkodušně."   

  V srpnu 1802 se Duroc na naléhání pilného dohazovače Bonaparta oženil s Maria de Las Nieves-Luisa-Rita-Domenikou de Hervas de Almenara, dcerou španělského finančníka a diplomata působícího ve Francii, chráněnce Manuela de Godoy. Narodila se 5. 8. 1788 v Madridu, vyrůstala však ve Francii a několik let byla chovankou dívčího ústavu paní Campanové, kde se sblížila s Hortensií de Beauharnais. Duroc byl podle všeho tajně zamilován právě do Hortensie a jeho city se zdály být opětovány, ovšem Bonaparta disciplinovaně poslechl. Obě mladé ženy nadále zůstaly přítelkyněmi, avšak Duroc se Hortensii podle jejích vzpomínek začal po sňatku vyhýbat z obavy, aby pro nějaké projevy citů neupadl u Bonaparta v podezření, že by se mohl dopouštět indiskrétností a vynášet tajnosti konzulského a poté císařského paláce. Některé prameny však situaci obracejí: podle nich Bonaparte vnucoval Durokovi Hortensii, leč Duroc dal přednost Španělce. Tak či tak, Durokovi měli dvě děti: syn Napoléon Louis Sidoine zemřel ještě v kolébce, vévodský titul přešel tedy po Durokově smrti na dceru Hortense Eugénii Marii des Neiges (nar. 1812), která se však dožila pouze 17 let. Vdova po Durokovi zemřela až r. 1871.

   Ani taková "čistá a mravná povaha" si však jako mnozí jiní neodepřela mimomanželský vztah: ženatý Duroc měl nemanželskou dceru se sólistkou baletu pařížské Opery Emilií Bigottiniovou (1784-1858), mezi jejíž horlivé obdivovatele náležel mimo jiné vysoce postavené osobnosti i sám Napoleon, a dalším z řady jejích milenců byl např. Eugène de Beauharnais...

Émilie Bigottini

    Za onoho osudného tažení 1813 se Duroc v Napoleonově suitě zúčastnil bitvy u Lützenu a poté u Budyšína. Po této bitvě poražení spojenci spořádaně ustupovali směrem na Reichenbach a dále Zhořelec. Po ránu 22. 5. 1813 zaujali novou obrannou linii kryjící ústup, přičemž došlo ke střetu jezdectva Miloradovičova zadního voje s jezdectvem generála Lefebvre-Desnouettese, který ústup nijak nenarušil. Ustupující odráželi útoky i dělostřelbou a právě jedna z jejich plných koulí (podle některých pramenů ta úplně poslední) ukončila Durokův život. Není známo, šlo-li o náhodu nebo zda byla koule cíleně vypálena na dosti nápadnou Napoleonovu suitu. Přilétnuvší koule se odrazila od stromu nedaleko Napoleona, těsně minula maršála Mortiera, na místě zabila divizního generála ženijní služby Kirgenera a smrtelně ranila Duroka. Stalo se tak 22. 5. 1813 v 19 hodin. Duroka ihned přenesli do statku Hanspaches Gut na pokraji vsi Markersdorf a zanedlouho tam přicválal Napoleon. Durokův poslední den líčí několik zdrojů - oficiální verzi podává Le Moniteur z 30. 5. 1813: 

   "Večer 22. v sedm hodin  vrchní dvorský maršálek vévoda furlánský dlel na malé vyvýšenině v rozhovoru s vévodou z Trevisa a generálem Kirgenerem, všichni opěšalí a dosti daleko od palby, když jedna z posledních nepřátelských koulí těsně minula vévodu z Trevisa, způsobila otevřenou ránu v podbřišku vrchního dvorského maršálka a na místě zabila generála Kirgenera. Vévoda furlánský okamžitě poznal, že je raněn smrtelně; za dvanáct hodin vydechl naposled. - Jakmile byly rozmístěny hlídky a vojsko se utábořilo, přijel k vévodovi furlánskému císař. Nalezl jej při plném vědomí a se zcela chladnou hlavou. Vévoda stiskl císaři ruku a přiložil si ji ke rtům. Pravil: Celý život jsem zasvětil vašim službám a nyní jej želím pouze proto, že vám již nebudu moci být užitečný. Císař mu odpověděl: Duroku, existuje ještě život na onom světě! Tam na mě budete čekat a jednoho dne se tam shledáme! Ano, Sire, ale to až za 30 let, až zvítězíte nad nepřáteli a naplníte veškeré naděje, které ve vás vlast skládá... Žil jsem jako řádný muž, nemám si co vyčítat. Zanechávám zde dceru, vaše Veličenstvo jí bude otcem. Císař tiskl vrchnímu dvorskému maršálkovi pravou ruku, hlavu podpíral levou rukou a setrval tak čtvrt hodiny za naprostého ticha. Vrchní dvorní maršálek promluvil první: Ach, Sire, odejděte! Tato podívaná vám působí bolest! Císař, opíraje se o vévodu dalmatského a o vrchního štolbu, vévodu furlánského opustil a zmohl se pouze na tato slova: Nuže sbohem, příteli! Jeho Veličenstvo se vrátilo do stanu a po celou noc nikoho nepřijalo." 

   Velice podrobně a autenticky vylíčil okolnosti a atmosféru kolem Durokovy smrti Napoleonův osobní tajemník baron Fain: 

   "Bitvu u Wurtchen (či někdy Wurschen, tj. u Budyšína - takto je bitva uvedena v několika soudobých pramenech a také na pařížském Vítězném oblouku) jsme vyhráli. Francouzská armáda pronásledovala nepřítele, který ustupoval za boje. Spojenci nám nakonec vydali cestu na Reichenbach; každý vítězný krok jsme však museli vykoupit; dělová koule zabila generála Bruyèrese. Armády se tato ztráta citelně dotkla a kdekdo smutně opakoval: "Tak zase jeden starý voják z Itálie!" (diviznímu generálovi jízdních myslivců Bruguièrovi alias Bruyèrovi ustřelila dělová koule toho dne obě nohy, na zranění zemřel až 5. 6. 1813 ve Zhořelci. V bitvě velel divizi lehkého jezdectva v I. sboru gen. de Latour-Maubourg. Byl ženat s neteří maršála Berthiera a tudíž byl i švagrem generála Lasalla.). 

   Nepřítele jsme znovu spatřili v postavení na výšinách za Reichenbachem. Císař, který se držel neustále těsně za předvojem, přijel a nechal znovu rozvinout vojska k útoku. Znovu svištěly koule a nepřítel záhy opět začal ustupovat. Napoleon při pohledu na stále unikající zadní voj nepřítele nedokázal skrýt náhlou rozmrzelost. "Jakže! pronesl, taková jatka a žádný výsledek! Ani jeden zajatec, oni mi nenechají ani starou botu!" V té chvíli se jeden z jízdních myslivců obrátil k maršálkovi: "Duroku! štěstěna je na nás dneska pěkně naštvaná."

   A to den ještě nekončil.

   Hlavní stan se měl zastavit v Reichenbachu; vrchní dvorský maršálek tam předem vyznačil ubikace. Ale císař se při zprávě, že nepřítel se stále drží u Markersdorfu, znovu vydal k předvoji. Jeli jsme na Landserone, jehož vrchol ovládal celé okolí, a spatřili jsme nepřítele v pozicích za markerdorfskou úžlabinou.

  Císař rozkázal knížeti moskevskému, aby zaútočil, chtěl pokračovat až do Zhořelce; ale postup se zpozdil. Protože saské jednotky, které se měly do akce zapojit, se neobjevovaly, Napoleon k nim vysílal jednoho pobočníka za druhým, aby je popohnal; nalevo zpozoroval výšinu, odkud by mohl dění přehlédnout, sjel rychle vesnickým úvozem, aby se dostal na cestu vedoucí na výšinu. Následovali jsme ho klusem, seřazeni těsně po čtveřicích a každý jsme v hustém mračnu prachu sotva viděl svého souseda. V první řadě jeli vévoda z Vicency, vévoda z Trevisa, maršálek Duroc a generál ženistů Kirgener. V tom okamžiku vyrazily z vesnice jednotky maršála Neye. Nepřítel vypálil tři koule, z nichž jedna udeřila do stromu poblíž císaře. Když Napoleon dojel na planinu nad úžlabinou, otočil se, aby si nechal podat dalekohled, a spatřil, že jej následuje pouze vévoda z Vicecny. Záhy nato se přiřítil vévoda Charles de Plaisance (tj. husarský divizní generál Anne Charles Lebrun, syn bývalého třetího konzula, u Budyšína velitel záložní jezdecké divize) a celý bledý cosi zašeptal do ucha vrchnímu štolbovi. Císař se otázal, oč jde. Vévoda z Plaisance mohl sotva mluvit, nakonec ze sebe vypravil, že vrchní dvorský maršálek byl zabit. "Duroc! zvolal císař; to není možné, vždyť tu byl před chvílí se mnou." 

  Mezitím dorazilo páže s dalekohledem, objevili se pobočníci a zpráva se potvrdila.

  Koule, která předtím udeřila do stromu, se od něho odrazila zprvu ke generálu Kirgenerovi a poté k vévodovi furlánskému. Kirgener byl okamžitě mrtev, Duroc ještě žil. 

Scéna podle Victora Huena - vpravo zvedají Duroka, před ním opodál na cestě leží mrtvý Kirgener, nad ním na koni zřejmě Mortier. Na stromě vlevo je patrný odraz koule...

     Přihnali se doktoři Larrey a Yvan se všemi důstojníky zdravotní služby, kteří byli po ruce, ale jejich umění a dovednosti nic nezmohly. Koule potrhala vnitřnosti; umírajícího přenesli do nejbližšího domu na kraji Markersdorfu.

   Mezitím dorazil plukovník Gourgaud se vzkazem od maršála Neye, že před sebou má jen slabý nepřátelský zadní vo; Napoleon se jako duchem nepřítomen vydal za vojskem a ještě asi půl hodiny sledoval pohyb za vesnicí.

   Ještě předtím rozkázal gardě zastavit: postavili mu stan v poli napravo od cesty před začátkem klesání k Markersdorfu.

    Když císař konečně přijel do hlavního stanu, vstoupil do čtverhranu své gardy a zbytek večera proseděl na stoličce před stanem se sepjatýma rukama a svěšenou hlavou, ponořen do chmurného mlčení. Generál Drouot si přišel pro rozkazy dělostřelectvu. "To všechno až zítra!" bylo jedinou odpovědí sklíčené duše.

  Maršálové a jiní významní armádní důstojníci a hodnostáři císařského domu se drželi opodál a z jejich postojů vyzařoval smutek. Celá armáda s největší účastí sdílela císařův žal. Garda na něho upírala smutné oči: "Chudák, říkali staří granátníci, ztratil jedno ze svých dětí!"

   Když se úplně setmělo a celá armáda se utábořila, císař opustil tábor v doprovodu toliko knížete neufchâtelského, vévody z Vicency a doktora Yvana. Chtěl Duroka naposled obejmout. Byla to srdcervoucí scéna...

   V průběhu noci Duroc zemřel.

Tři interpretace posledního setkání Napoleona s Durokem

  Zprávu o tom, že Duroc dotrpěl, dostal Napoleon ve svém hlavním stanu ve Zhořelci. Rozkázal, aby jeho tělo nabalzamovali a převezli do Paříže, kde bude uloženo pod kopulí Invalidovny. Hodlal za vlastní peníze odkoupit dům, v němž Duroc zemřel, a uložil vesnickému pastorovi, aby na místě Durocova posledního lože nechal usadit kamenný pomník se zprávou pro potomstvo:

  "Na tomto místě, v náruči svého císaře a přítele, po zásahu dělovou koulí vydechl naposled generál Duroc, vévoda furlánský a vrchní dvorský maršálek císaře Napoleona."

   Vlastnictví domu pak bude nedílně spojeno s povinností dbát o pomník, a s touto podmínkou Napoleon dům daroval jeho současnému nájemníkovi. Pastor, soudce a obdarovaný byli svoláni a byly jim předány peníze potřebné k vyplnění císařovy vůle.

  Císařovy příkazy však nebyly ani v nejmenším splněny. Rozkazem ruského generálního štábu byla markersdorfskému pastorovi Hermannovi částka na vybudování pomníku zabavena." 

   A na doplnění ještě výňatek z pamětí dr. Larreye: 

  "...takové štěstí jsem neměl u posledního zranění ke konci bitvy u Wurschen v květnu 1813. Dělová koule, vypálená na maximální dostřel, prolétla tělem generála ženistů Kirgenera a otřela se zprava doleva o břicho generála Duroca; jeho šat byl roztržen, značná část kůže krajiny břišní servána a několik kliček tenkého střeva protrženo. Když jsem dorazil do chalupy, kam jej uložili, tento neobvykle zraněný muž již téměř dokonával. "Už na tebe netrpělivě čekám, můj milý Larreyi, zvolal nešťasný generál, když mě spatřil, prokaž mi poslední přátelskou službu: tuším, že tvé umění a možnosti na mou ránu nestačí, ale ukonči prosím to mé příšerné třicetihodinové trápení, a pak se s tebou láskyplně navždy rozloučím."

  Za několik málo hodin vydechl naposled.

   Toto setkání bylo jednou z nejkrutějších chvil mého života..." 

   Napoleon si svého věrného generála velmi cenil. Byl si vědom jeho charakteru a věrnosti, ba dokonce dal i na jeho rady. O Napoleonově náklonnosti k němu svědčí mj. to, že v r. 1815 absolvoval císař první etapu do vyhnanství - cestu z Malmaisonu do Rochefortu, pod jménem Duroc, a kdyby mu bývalo bylo umožněno usadit se v Anglii, hodlal tam žít pod jménem a titulem plukovník Duroc...Myslel na něj i na Svaté Heleně a jeho dceři odkázal 100 000 franků (Duroc, ač nepatřil mezi císařskými hodnostáři k nejchudším, zanechal po smrti pouze několik nemovitostí a jinak jen dluhy...).

Duroc na fasádě Louvru do ulice Rivoli

   Podle Las Casese: "...byl to Duroc, který pod nepříliš oslnivým zevnějškem skrýval nejzdatnější a nejužitečnější schopnosti; měl císaře rád pro něho samotného, oddaně mu sloužil, dokázal v patřičné chvíli říkat pravdu. Jako vrchní dvorský maršálek obdivuhodně zorganizoval dvůr a zavedl v něm dokonalý pořádek. Císař soudil, že jeho smrtí utrpěl nenahraditelnou ztrátu, a spousta lidí si myslela totéž. Císař říkal, že jedině Duroc mohl nahlížet do jeho soukromí a měl jeho plnou důvěru.(...) Duroc ovlivňoval císařova rozhodnutí víc než lidé tuší, z tohoto pohledu možná byla jeho smrt národním neštěstím a jednou z osudových chvil Napoleonovy kariéry." 

   Durokovo tělo nechal do Invalidovny po Napoleonově boku uložit až Ludvík Filip I., generálovo srdce je pohřbeno v rodném Pont-à-Mousson.

Na doplnění ještě velice stručně o druhém padlém - nepříliš známém generálu Kirgenerovi:

François Joseph Kirgener, baron de Planta, nar. 8.10.1766 v Paříži, nastoupil k ženistům Severní armády v srpnu 1793, kde byl ke konci roku zatčen jako podezřelý a držen ve vazbě 4 měsíce. V prosinci 1794 byl odvelen k Pobřežní armádě Brestu, v bitvě u Quberonu mu kulka zlomila pažní kost. Krátce studoval na Polytechnice, působil u Rýnské armády, zúčastnil se nezdařené expedice do Irska, při níž byl zajat a po dvou měsících propuštěn na čestné slov.

E. Armand-Dumaresq: Smrt generála Kirgenera

   V r. 1799 řídil opevňovací práce v Besançonu, při ofenzívě proti Rakousku na přechodu přes Alpy podnikl první útok na pevnost Bard a následně řídil její obléhání. Po její kapitulaci se připojil k armádě táhnoucí Itálií, vedl si zdatně u Montebella a Marenga. Řídil ženijní práce v Miláně, pak opět v Besançonu (povýšen na chef de brigade), odvelen do Bouloňského tábora, odkud táhl s V. sborem maršála Lannese proti Rakousku - vyznamenal se při přechodu přes Dunaj, u Sankt-Polten, Hollabrunnu a Slavkova. Byl povýšen na brigádního generála a neméně úspěšně si vedl i v tažení 1806-1807, v jehož závěru řídil jeden ze sektorů obléhání Gdaňska, po jeho dobytí na základě velmi příznivého hodnocení maršála Lefebvra obdržel baronský titul a komandérský stupeň Čestné legie. O obléhání Gdaňska sepsal 45stránkové memorandum.

   Sloužil ve Španělsku, po návratu do Francie řídil ženijní práce expedice na ostrov Walcheren, k 1.1.1810 byl jmenován plukovníkem císařské gardy a náčelníkem jejích ženistů a dále řídil ženijní práce v Holandsku.

  Při zahájení ruského tažení s přítelem plukovníkem Punietem de Montfort jako první a zcela sami dva bez rozkazu vstoupili na Ruskou půdu - den před oficiálním zahájením ofenzívy. Rozezlený císař jim za tuto svévolnou iniciativu hrozil popravčí četou, ale nakonec nad tím mávl rukou...

  Kirgener absolvoval ruské tažení jako náčelník gardových ženistů (u Borodina v sestavě gardové dělostřelecké zálohy gen. Sorbiera). V hořící Moskvě podle Stendhala prohlásil: "Dají-li mi 4000 mužů, troufnu si do šesti hodin požár lokalizovat a  zvládnout." Velel totiž jen několika desítkám mužů.

   Na divizního generála byl povýšen krátce před smrtí - 13. 3. 1813. U Markersdorfu mu dělová koule prolétla skrz naskrz tělem ve výši pasu.

   Generál je pohřben před vchodem do statku, v němž zemřel Duroc - na náhrobním kameni s německým textem je uveden zkomoleně jako Kirchner. Jeho srdce je uloženo v rodinné hrobce na pařížském hřbitově Montmartre.