 |
| Večer u Jeny (Detaille) |
Na podzim roku 1805, kdy vypukla válka 3.
protifrancouzské koalice s Napoleonem, Prusko krále Fridricha Viléma III.
váhalo, zda se přidat po bok Rakouska a Ruska. Než se rozhodl, porazil Napoleon
2. prosince 1805 Alexandra I. i Františka II. u Slavkova a pruský vyslanec
raději podepsal 15. prosince v Schönbrunnu dohodu o prusko-francouzské
alianci. Byla to smlouva, již pak klasik strategie Carl von Clausewitz
zhodnotil s notnou dávkou ironie takto:
„V Berlíně
z toho vznikl velký povyk, neboť ho vyslali s vyhlášením války a on
se vrátil se spojeneckou smlouvou.“
Jenže ruský imperátor Alexandr na Prusko tlačil a
nepomohlo, že Napoleon věnoval Prusku Hannoversko. V důsledku ruského
nátlaku a vlivu válečné kliky, v jejímž čele stála krásná královna Louisa,
Prusko od léta 1806 znovu harašilo zbraněmi. Mladí důstojníci provokovali,
brousili si vyzývavě šavle o schody francouzské ambasády a pruští generálové
překypovali sebevědomím i iluzemi, že jejich armáda je stejně skvělá jako za
časů Fridricha Velikého. Prvního října dostalo definitivní podobu pruské
ultimátům s požadavky, rovnajícími se vyhlášení války, které následovalo
9. října.
 |
| Pruská dobová litografie s hodně nereálným terénem |
Strašlivější než bouře oceánu
Napoleon dostal 7. října
v Bamberku pruské ultimátum, které naprosto nečekal, mohl ale reagovat bleskově,
neboť v německých zemích měl po slavkovském tažení stále několik armádních
sborů. Osmého nechal číst vojákům proklamaci, v níž se připomínala porážka
Pruska na počátku Francouzské revoluce:
„Z Berlína
zaznívá válečný pokřik a už dva měsíce nás nejméně jednou denně provokují.
(…)Nechť pruskou armádu potká týž osud, jaký okusila před čtrnácti lety. Ať se
její vojáci poučí, že rozmach svého panství a moci musí spojovat
s přátelstvím velkého národa a že jeho nepřátelství je strašlivější než
bouře oceánu.“
To už francouzské jednotky pochodovaly pohořím
Duryňského lesa a sbor maršála Lannese, který překročil lory jako první,
rozdrtil 10. října u Saalfeldu pruskou armádu prince Louise Ferdinanda, který tu
padl pod šavlí husara Guindeye. Byla to z francouzské strany snadná bitva,
sbor maršála Augereaua, jenž dorazil za Lannesem, už prakticky nezasahoval, a
do údolí řeky Sály se valily další jednotky, sbory maršálů Soulta, Neye i
Davouta, těžké i lehké jezdectvo a nakonec i císař se svojí gardou.
Po bitvě u Saalfeldu rozdělil Napoleon síly do dvou
uskupení, napravo nechal maršály Bernadotta a Davouta, sám si ponechal
levokřídelní jádro a postupoval podél Sály na Jenu. Netušil, kde přesně která
ze dvou hlavních pruských armád je, před polednem 13. října se ale k němu
přihnal kurýr, který hlásil, že maršál Lannes došel do Jeny a na kopcích nad ní
že je 40 000–50 000 Prusů! První informace říkaly, že se toto vojsko
rozložilo na planině nad kopcem Landgrafenberg, který převyšuje Jeny o dobrých
200 metrů a je nesnadno přístupný.
Napoleon vydal okamžitě rozkazy, aby k Jeně
zamířily usilovnými pochody sbory maršála Augereaua, Soulta a Neye i těžké
jezdectvo maršála Murata, a hned nato vyrazil s gardou i on.
 |
| Topografie paralelních bitev u Jeny a Auerstedtu |
Vzhůru na Landgrafenberg!
Maršál Lannes neztrácel
v Jeně čas, vyslal vzhůru na Landgrafenberg lehkou pěchotu a rojnice
ostrostřelců ze Suchetovy divize začala opatrně postupovat do hustě zalesněného
svahu. Opatrnost se jí vyplatila, neboť ještě před vrcholem narazila na pruské
myslivce, kteří patřili k jednotkám generálmajora Tauentziena. Zanedlouho
dolehly do Jeny ozvěny výstřelů a Lannes pověřil brigádního generála Reilleho,
aby podpořil postup 40. řadovým plukem. Prusové pak o něco ustoupili se před
pěchotou, která došplhala k větrnému mlýnu, nejvyššímu bodu celého prostoru, zvanému
Windknolle, Větrná hůrka. Pak tam maršál Lannes vyjel osobně a spatřil
v dalekohledu pruskou ve třech liniích. Měl tu jediný pluk, a kdyby Prusové
v té chvíli zaútočili, maršála by snadno smetli, jenže Tauentzien se nechtěl
s předvojem hnout bez rozkazu knížete von Hohenlohe-Ingelfingen, velitele
celého uskupení.
S podvečerem dorážel do saské Jeny Augereauův
sbor, dospěl sem i císař s gardou a hnal se rostoucím šerem nahoru.
Jakmile zhodnotil situaci, začal organizovat výstup po úzké, klikaté a příkré
stezce, kde museli vojáci vylamovat skálu, aby dostali vzhůru děla.
„Nařídil, ať se všechny bataliony dají do díla,
po hodině se střídají a rozšíří i upraví stezku. (…) Na práci svítili
pochodněmi, jejichž světlo v nepřátelských očích splývalo s požárem Jeny,“
popsal onen večer Lannesův pobočník Marbot a Philippe de Ségur o
Napoleonovi dodal:
„K desáté hodině večerní jsem jej ještě viděl,
jak osobně svítí dělostřelcům; povzbuzoval je, pomáhal jim, když s pomocí
paží i lan tahali děla na ten strmý svah, teprve pak se přidal ke své gardě.“
Noc před bitvou
Prusové neměli tušení, jak
horečně přisunuje Napoleon vzhůru další a další síly. Francouzi už nebyli jen
na úrovni větrného mlýna, zvolna postoupili vpřed a šikovali se na volném
prostranství mezi cípem Closewitzského lesa vpravo a okrajem vsi Cospeda vlevo.
Lannesův sbor tak stál šikmo přes roh okraje výšin s Gazanovou divizí vlevo a
Suchetovou vpravo. Vprostřed za nimi čekalo gardové jezdectvo maršála
Bessièrese a u větrného mlýna se postupně řadila vzhůru vyvlečená děla: nejprve
osmadvacet hlavní Lannesova sboru a vedle nich prvních čtrnáct hlavní
z dělostřelectva císařské gardy. Těsně za děly se utábořila v karé,
obranném čtverhranu, garda, v jejímž středu nocoval Napoleon.
Kolem půlnoci bylo nahoře namačkáno 24 000 pěšáků
s 1500 jezdci a vzhůru, oklikou z údolí Mühlthal, stoupal Augereauův sbor,
aby stanul vlevo od Lannese i Napoleona. To už do Jeny docházely první jednotky
Soultova sboru, aby se ale vměstnaly nahoru, musely pokračovat kus cesty po
proudu Sály a teprve potom šplhat do strání k severnímu cípu Zwatzenského
lesa směrem ke vsi Closewitz. Tam měly vytvořit pravé křídlo s možností vrhnout
se Tauentzienovi do boku a týlu.
Ráno měla dorazit ještě první část sboru maršála
Neye a Napoleon mohl dopoledne 14. října počítat, že bude mít do oběda na 55 000
vojáků. Kníže Hohenlohe s 38 000 muži tak zvolna ztrácel převahu,
kterou v noci i nad ránem měl. Císař Francouzů ovšem stále věřil, že má
proti sobě na padesát tisíc Prusů i jejich spojenců, Sasů.
Útok do mlhy
Po mrazivé jasné noci padla
v úterý ráno 14. října na výšiny před Langrafenbergem hustá mlha, skrze
niž zahájily dvě Lannesovy divize postup na Tauentziena. Vidět bylo na deset
kroků a pruští dělostřelci, kteří se v ní řídili spíše zvukem, zasáhli prvním
salvou své saské spojence. Francouzi se zas stočili v té bílé kaši doprava
mimo ves Cospeda, na niž mířili, a mezi divizemi zela stále větší mezera.
Gazanova divize to napravila, ves našla nebráněnou a pokračovala vpřed na
Lützerodu, kde narazila na první odpor, nepřátele ale zatlačila k severu,
ke kopci Dornberg. Gudinova divize obsadila napravo Closewitz a dalším cílem se
stala ves s poetickým názvem Vierzehnheiligen, Čtrnáct svatých. Lannes
mohl být spokojen, neboť dobyl dostatečný nástupní prostor pro rozvinutí
dalších sil, pro Augereauův sbor, která stanul ve druhém sledu a nyní se
rozvinoval doleva. Tehdy nastala na obou stranách přestávka, a kdyby dostal
Tauentzien od knížete Hohenloheho posily, o něž žádal, mohla se další fáze
vyvíjet jinak. Napoleonova pozice byla stále kritická a rozhodný protiútok by
mohl znamenat katastrofu…
Kolem desáté vyšlo slunce a bylo jasně vidět, jak
slabí Francouzi dosud jsou.
Zbrklý Ney
Císař Francouzů čekal na posily a jako první se k bojišti blížil
maršál Ney. Chvátal s necelou jednou divizí, vyšplhal oklikou vzhůru a
postupoval do prostoru mezi Lannesem a Augereauem, jenže místo aby jej vyplnil,
hnal se bez rozkazu vpřed na Vierzehnheiligen
„Jako kaprál od voltižérů,“ vyjádří se o něm pak Napoleon.
Měl pravdu,
byl to zbrklý postup, který nebral ohled na císařovy plány, i když zprvu vypadal
náramně. Maršál, jemuž budou za pár let přezdívat Nejstatečnější ze statečných,
Vierzehnheiligen ovládl, jenže generálové Tauentzien a Grawert si
nemínili nechat vesnici vzít a poslali proti Neyovi, co mohli. Tomu nezbylo než
za boje ustupovat v sevřených čtverhranech, které obětavě krylo jeho lehké
jezdectvo
„Ten Ney, jistou věc dokáže změnit v nejistou,“ zuřil
Napoleon a dodal, že rusovlasý maršál má tolik
smyslu pro realitu války jako poslední tambor!
Nakonec
musel Neyovi pomoci Lannes, který ale dokázal jen stabilizovat situace.
Další
postup vpřed se nedařil.
Hohenlohe
měl opět skvělou šanci na účinný protiútok, jenže zaujal pasivní obranu a dobré
dvě hodiny přešlapoval na místě. Poskytl tak čas Soultovu sboru, který stoupal
po příkrých svazích nad Sálou k Rödigenu, odkud z chodu útočil na
levý bok pruské obrany a postupoval dál na Krippendorf
Po poledni už císař věděl, že má po ruce přes 50 000
mužů a Prusové přestávali mít šanci cokoliv zvrátit. Hrozil jim obchvat, a mohli
už jen zabránit tomu, aby se porážka nezměnila v katastrofu.
 |
| Vítězný dragoun u Jeny (Detaille) |
Vpřed!
Napoleon mohl konečně nažídit
generální útok z několika směrů a vojáci na povel netrpělivě čekali. Když
s maršálem Muratem projížděl kolem pěší gardy, jeden muž si strhl
neukázněně pokrývku hlavy a nadšeně vykřikl:
„Vpřed!“
Císař se obrátil v sedle tak, jak scénu
zachytilo slavné Vernetovo plátno, a shovívavě, s úsměvem, opáčil:
„Co to je? (…). Řekněte mu, ať počká, ať radí, až
projde třicítkou pořádných bitev jako já.“
Útoku,
který pak začal, nešlo odolat a Prusové se ocitali v beznadějném
postavení. Kníže Hohenlohe dal nakonec rozkaz ke všeobecnému ústupu, který se
zvolna měnil ve zmatek a chaos. Někteří vzdorovali, mnozí se ale vzdávali a
nepřátele měli všichni téměř za patami.
Knížeti Hohenlohemu se podařilo uniknout směrem na
Výmar, který Francouzi zanedlouho obsadí. Pruské a saské ztráty nikdo nedokázal
spočítat, odhadují se na 10 000 mrtvých a raněných. Do zajetí padlo na
15 000 mužů. Francouzi měli 4700 mužů vyřazených z boje a nejtěžší
ztráty (2570 mužů) připadaly na Suchetovu divizi Lannesova sboru.
Kolem třetí odpolední Napoleon věděl, že vyhrál,
netušil ale, nad kým zvítězil. Myslel, že šlo o hlavní pruskou armádu, ta se
ale nacházela víc na severu a bojoval s ní sbor maršála Davouta. Teprve
kolem půl páté odpoledne se císař od Davoutova pobočníka dozvěděl o bitvě u
Auerstädtu a nevěřícně, s narážkou na maršálovu krátkozrakost, odsekl:
„Váš maršál musí vidět dvojmo!“
Chvíli trvalo, než pochopil, že toho dne došlo
k dvěma paralelním bitvám a že z pruské branné moci zbyly jen trosky.
Kampaň roku 1806 měla ještě nějakou dobu trvat, onoho 14. října ale bylo o
celkové porážce pyšného Pruska rozhodnuto.
 |
| Vítězný dragounský sapér u Jeny (Detaille) |
Paralelní bitva u
Auerstädtu
Téhož dne časně ráno se maršál
Davout střetl u vsi Auerstädt necelých deset kilometrů severně od Jeny a rovněž
na výšinách nad levým břehem Sály s druhou pruskou armádou. Jeho sbor měl
27 000 mužů a změřil síly s více než 60 000 Prusy vévody
Brunšvického, s hlavní pruskou armádou, u níž byl i král Fridrich Vilém
III. Nejnadanější z Napoleonových maršálů vedl dopoledne obranný boj,
zpočátku jen z částí svých sil, neboť ty teprve docházely, a i když marně
čekal na pomoc maršála Bernadotta, odrazil i generální útok kolem jedenácté. Po
něm se pruské odhodlání hroutilo i dík smrtelnému zranění vévody von
Brunswick-Oels, vrchního velitele. Davout nakonec přešel do protiútoku,
kombinovaného s obchvatem, a král dal kolem druhé odpolední rozkaz
k ústupu. Auerstädt zůstal ve stínu Jeny, neboť Napoleon si nechtěl
přiznat, že Davout vybojoval bitvu klíčovější, než byla ta jeho. Přesto dal maršálovi
roku 1807 titul vévody z Auerstädtu.
Žádné komentáře:
Okomentovat