HRDINA, KTERÝ SELHAL
Michal Šťovíček
 |
|
Generál
Jean Victor Moreau (F.P.S.Gérard)
|
Jean Victor Marie Moreau se narodil 14.2.1763 v Morlaix (Bretaň, departement Finistère). Jeho
otec Gabriel-Louis Moreau de Lizoreux byl
soudcem a královským radou - v r. 1794 byl gilotinován v Brestu, neboť ukrýval
odbojné kněze a pomáhal emigrantům. Moreauova matka Catherine Chapperon de
L'Isle byla vnučkou pověstného morlaiského korzára Pierra Bernarda de
Basseville. Rodina byla spřízněna i se slavným matematikem, fyzikem a filosofem
18. stol. Pierrem Louisem Moreau
de Maupertuis.
Jean Victor chtěl být již od mládí vojákem, ale otec
ho donutil ke studiu práv v Rennes, kde mladík studoval celých 7 let a v r.
1788 se aktivně zúčastnil předrevolučních nepokojů v Bretani, při nichž si
vydobyl jisté renomé a vedoucí postavení mezi vzbouřenými studenty. Když se ve
městech začaly vytvářet kompanie národních gard, byl zvolen kapitánem
dělostřelecké kompanie Národní gardy v Rennes Začátkem 1790 předsedal
konferenci bretaňské a anjouské mládeže, zakončené slavnostní přísahou na
obranu Revoluce a občanských a lidských práv. O něco později složil advokátské
zkoušky, leč o právničinu už ani nezavadil.
Kompletní
výpis Moreauových tažení a bitev se sem nevejde, takže dále jen velmi stručný a
nepříliš soudržný výběr:
Začátkem
jeho vojenské kariéry bylo zvolení podplukovníkem 1. batalionu dobrovolníků z
Ille-et-Vilaine v září 1791 a vzápětí odchod s ním na východní hranice, k
Dumouriezově Severní armádě. Vynikl mj. u Neerwinden a pak pod Souhamovým
velením při obraně Dunkerque proti Angličanům. Válečné úspěchy i důsledně
republikánské postoje mu koncem roku 1793 vynesly povýšení na brigádního
generála - ve stejné době jako Bonapartovi dobytí Toulonu. Na popud Carnota,
který byl znám svým dobrým odhadem velitelských kvalit, byl již v dubnu 1794
povýšen na divizního generála a obdržel velení pravého křídla ve Flandrech, kde
dobyl Coutrai a Menin a podílel se na vítězství u Mouscronu. Proslulost si
natrvalo získal již vítězstvím (společně se Souhamem) nad anglo-rakouskými
vojsky u Tourcoing 18.5.1794, jímž donutil spojence k ústupu z hraniční linie
od Escaut k moři. Poté byl podřízen Pichegruovi při dobývání Holandska a v
březnu 1795 po něm převzal velení Severní armády. Jeho hlavním úkolem však byl
pouze dohled nad tím, jak nově vytvořená Batavská republika plní dohodu s
Francouzskou republikou, aniž by zasahoval do jejích vnitřních záležitostí.
V dubnu
1795 převzal velení Rýnsko-Moselské armády, s níž překročil Rýn a vtáhl do
Německa, kde zprvu vítězil (Mohuč, Kehl, Heydenheim), posléze však byl donucen
k ústupu, jímž se proslavil a který byl a dodnes je považován za vzorný tím
spíše, že na tomto ústupu přivedl i 5000 zajatců (je znám pozdější Bonapartův
bonmot: "Moreau je jako buben, o něm
také slyšíme, až když je bit."). V prosinci 1795 byl jmenován vrchním
velitelem spojených armád Rýnsko-Moselské a Sambro-Maaské a v květnu 1796
velitelem Rýnské armády, s níž v červenci téhož roku opět překročil Rýn, v
červenci porazil arcivévodu Karla u Ettlingen a pronikl až k Mnichovu,
ale po Jourdanově porážce u Würtzburgu v
září musel i on ustoupit.
Poté znovu překročil Rýn a opět vítězně táhl Německem (vítězství u Biberachu a
Schliengenu v říjnu 1796), zastavilo jej však příměří
v Leobenu na Bonapartově italské frontě.
V téže
době padla Moreauovi do rukou velezrádná korespondence jeho bývalého
spolubojovníka a velitele Pichegrua s princem de Condé. Ač byl přesvědčený
republikán a vlastenec, o této korespondenci informoval Direktorium až se
značným zpožděním, když si mezitím vše zjistilo samo, a svými výpověďmi se pak
ještě snažil Pichegrua obhajovat. Sám se ovšem tímto svým jednáním stal
podezřelým ze spoluúčasti na Pichegruově zradě a přišel o reputaci jak v armádě
tak u veřejnosti. Byl sesazen, rok strávil v nečinnosti a pouze Bonapartova
nepřítomnost v Itálii a vítězný postup Suvorova v r. 1799 v Itálii donutily
Direktorium, aby znovu svěřilo Moreauovi velitelský post a postavilo jej do
čela Italské armády. V dubnu 1799 jej Suvorov porazil u Cassana, Moreau sice
poté zvítězil u San-Giuliana (červen 1799), avšak nedůraznou součinností s
Macdonaldem přispěl k jeho porážce u Trebbie. Poté zůstal k ruce svému nástupci
Joubertovi, po jehož smrti v prohrané bitvě u Novi (srpen 1799) vyvedl armádu z
boje a předal ji Championnetovi.
V době Bonapartova návratu z Egypta již byl diskreditovaný a
všemi zavrhovaný Moreau vrcholně nespokojen s vládou Direktoria, proto 18.
brumairu podpořil Bonaparta, i když nebyl do chystaného převratu zasvěcen -
poprvé se setkal s Bonapartem až na recepci začátkem listopadu 1799 = pouhých
několik dní před převratem, a Bonaparte mu o plánované akci nic neřekl. Moreau
však tušil, že se cosi chystá: setkal se totiž v říjnu se Sieyèsem, který se
již tehdy pídil po "vhodném meči" jako záštitě zvažované palácové
revoluce, Moreau mu však z opatrnosti či z nedostatku odvahy doporučil, aby se
obrátil na Bonaparta, právě se vrátivšího z Egypta. Sám se pak dal Bonapartovi
k dispozici a byl jím pověřen, aby v den převratu zadržel dva z direktorů v
Lucemburském paláci. Měl k tomu pod sebou 400 mužů 96. půlbrigády, kteří mu
však odmítli poslušnost s tím, že nechtějí poslouchat někoho, kdo není
vlastenec, a Bonaparte musel rychle osobně přijet a pronést k nim řeč, aby je
 |
| Pomník bitvy u Hohenlinden z r. 1998 |
Krátce po bitvě u Marenga se Moreau oženil s Eugénií Hulotovou d´Osery, kreolkou z Martiniku, z okruhu známých Josefíny de Beauharnais a kamarádkou Hortensie de Beauharnais z výchovného ústavu paní Campanové. Záhy upadl zcela do područí tandemu své choti a zejména své ctižádostivé tchyně, které byly horlivými royalistkami a na Bonaparta i na Josefínu nepokrytě nevražily (traduje se např., že když bylo při vyhlášení konkordátu v kostele připraveno křeslo pro manželku Prvního konzula, které střežila stráž, "stará Hulotová" vojáka odstrčila a usadila do křesla dcerušku, což právě přicházející Bonaparte právem pokládal za těžkou urážku a přičetl to Moreauovi k tíži). Pod jejich vlivem začal Moreau na Bonaparta žárlit a otevřeně kritizovat jeho vojevůdcovské schopnosti:
"Od Bonaparta se můžeme učit organizování, ale co se týče šachových partií (tj. manévrování), já jsem lepší."
Veškerá sláva však Moreaua neuchránila od zlovolných pomluv,
spíše k nim ještě přispívala. Účty z doby jeho vrchního velení, tchynina koupě
zámku i rozmařilý život, který v něm generál vedl - to vše skýtalo četné
příležitosti ke zrádným narážkám, které možná šířil i Bonaparte, který se jinak
navenek snažil s Moreauem vycházet v dobrém, i když v něm viděl nebezpečného
rivala a v září 1801 jej přeřadil "do zálohy". Moreau se stáhl do
soukromí na své panství Grosbois u středofrancouzské obce Boissy-Saint-Léger
(později zde bude zámeckým pánem Berthier). Nepodnikl přitom nic proti slovním
útokům ani proti rostoucím neshodám s Bonapartem a antagonismu vůči jeho
režimu. Manželka i dominantní tchyně otevíraly dveře různým nespokojencům a
odpůrcům Konzulátu a Moreau se pod jejich vlivem začal ostentativně vyhýbat
Tuileriím, ze svých republikánských pozic otevřeně vystupoval proti konkordátu,
tropil si posměch z Čestné legie (když se dozvěděl, že řád mají dostávat i
civilisté za mimořádné zásluhy, prohlásil: "Tak
to budu žádat o hodnost komandéra řádu pro svého kuchaře, neboť on má mimořádné
zásluhy o moji kuchyni.") a netajil se ani s osobními antipatiemi vůči
Prvnímu konzulovi, takže i přímo k němu se začali hlásit oponenti Konzulátu
nejen z řad republikánů (Bernadotte), ale i agenti a sympatizanti royalistů
(Pichegru).
Proto když bylo začátkem r. 1804 odhaleno Cadoudalovo royalistické spiknutí,
ocitl se mezi zatčenými a souzenými i republikán Moreau. Dodnes panují rozpory
ohledně toho, zda o spiknutí věděl nebo se ho dokonce zúčastnil, či zda stál
zcela mimo a jeho proces byl zmanipulován na Bonapartův příkaz. Moreau
každopádně jakoukoli spoluvinu popřel a až později v dopise Bonapartovi uznal,
že byl ve svých stycích poněkud "neopatrný". Pichegru byl mezitím
nalezen mrtev, důkazy ani závažné výpovědi proti Moreauovi neexistovaly,
veřejné mínění se navíc za něho vehementně
postavilo, takže verdikt soudu zněl "nevinen". Bonaparte se ovšem chtěl Moreaua zbavit,
nařídil tedy revizi procesu, při níž Moreau "vyfasoval" dva roky
vězení, což se nelíbilo nikomu včetně právě zvoleného císaře, který zlostně
křičel: "Oni mi ho odsoudili jako nějakého
zlodějíčka kapesníků!", změnil
trest ve vyhnanství a nechal Moreaua v červenci 1804 vyloučit z armády. Moreau
tedy odjel i se ženou a dvěma dětmi do Spojených států via Španělsko a jelikož
jeho sláva a renomé dosáhly až za oceán, ve Filadelfii ho již v přístavu
uvítaly nadšené davy na čele s deputací poslanců a senátorů. Na uvítací projevy
odpovídal jen němými úklonami, neboť ještě neuměl ani slovo anglicky. Přijal
jej a pozval na večeři i státní tajemník a budoucí americký prezident James
Monroe. Proti těmto i dalším veřejným poctám protestoval tehdejší francouzský
vyslanec ve Spojených státech generál Turreau, ale z vládních míst mu bylo
sděleno, že v decentralizovaném státě každé město, kraj i federální stát mohou
vzdávat čest a úctu libovolnému cizímu občanovi podle vlastní volby.
Moreau se usadil v Morrisville ve
státě New Jersey, hospodařil na statku (kromě jiného se věnoval i chovu své
oblíbené psí rasy - německé dogy), na přání své ženy zakoupil i honosný dům v
New Yorku (na Warren Street) a žil poklidně až do doby, kdy se dozvěděl o zkáze
Velké armády v Rusku.
Tehdy se patrně na manželčino
podněcování, ale i po několika návštěvách ruského vyslance ve Spojených
státech, který mu nabídl post carova rádce, odhodlal vrátit do Evropy. Ruskou
nabídku sice nejprve odmítl, ale posléze přijal, když jej k návratu nabádal
hlavně jeho bývalý spolužák a stále přítel Bernadotte s tím, že je nutno
zachránit Francii před nadcházející zkázou (Moreaua vybízela k návratu např. i
paní de Staël). Moreau se
tedy rozhodl a v naději, že se vrátí do Francie a bude moci znovu dosadit
republikánský režim, se vydal zpět do Evropy - vylodil se v červnu 1813 ve
švédském Göteborgu, s Bernadottem se sešel o měsíc později ve Stralsundu a v
srpnu jej Bernadotte v Praze uvedl k carovi a k Františkovi I., kteří jej
přivítali velmi přátelsky. Polichocený Moreau se začal skutečně podílet na
vypracování plánů tažení a radit spojencům, jak vést válku, až jej car
Alexandr, který si ho oblíbil, podle všeho hodlal navrhnout na místo vrchního
velitele spojeneckých armád. Skupina císařských poradců byla velmi různorodá,
Moreau se mezi nimi necítil dobře. Francouzský emigrant v carově štábu de
Rochechouart líčí výstup před osudovou bitvou u Drážďan:
"Moreau
celý nesvůj vytušil past a napsal manželce: ´Ocitl jsem se ve vosím hnízdě.´
26. srpna se držel po carově boku a řekl mu: ´Tak co dělají, proč nepostupují?
Jak vidím, Napoleon tu není, máme co do činění jen s jedním jeho sborem.´ Car s
ním přejel ke Schwarzenbergovi, který Moreauovi vysvětlil, že čeká na posilu
von Klenaua a že nechce zničit Drážďany. ´Takže jen proto?´opáčil Moreau.
´Ovšem když válčíme, Jasnosti, není to proto, abychom nepřítele šetřili, nýbrž
musíme se snažit způsobit mu co největší škodu. Proč jsme tedy k tomuto městu
táhli? Měli jste si vybrat jiné místo pro bitvu!´ Poté rozhořčen netečností
rakouského generála rovněž mrštil kloboukem o zem... ´Ech, sakrblé, teď už se
nedivím, že jste sedmnáct let neustále biti!´ Car jej odvedl stranou a snažil se
jej uklidnit, načež Moreau mu s poukazem na Schwarzenberga řekl: ´Sire, ten
člověk nám všechno prohraje!´"
V bitvě u
Drážďan, k níž takto neradil, se Moreau držel uprostřed spojeneckého štábu,
když mu francouzská dělová koule rozdrtila pravé koleno, prolétla koněm a
přerazila generálovi i levou holeň.
Po
okamžité amputaci obou nohou (při níž si Moreau vykouřil doutník) převezli
generála do Loun (120 km na nosítkách!), kde Moreau o 6 dní později, 2.9.1813
zemřel, pravděpodobně na gangrénu. Alexandr nechal Moreauovo tělo nabalzamovat,
převézt do Petrohradu a pohřbít v kryptě tamního katolického kostela sv.
Kateřiny na Něvském prospektu. V r. 1947 zdevastoval tento kostel požár a
krypta je od té doby nepřístupná - zazděná. Pouze pamětní deska u dřívějšího vchodu
do krypty v ruštině a francouzštině informuje o místě Moreauova posledního
odpočinku. Generálovo srdce je pohřbeno v hrobě jeho vdovy na hřbitově
Chartreuse v Bordeaux.
Na místě,
kde byl Moreau smrtelně raněn, stojí pomník (již z r. 1814 = jeden z nejstarších
pomníků napoleonských válek, restaurován r. 2002 po vandalském poničení). Pod
ním jsou pohřbeny generálovy amputované nohy. A pro
odlehčení drobnost pro milovníky zvířat: do Evropy si Moreau přivezl a na
tažení s sebou vodil i svého psa Apollona, obří německou dogu ze svého
zmíněného chovu, který byl zanechán u Drážďan a není známo, co se s ním stalo -
viz odlišné verze v pamětech gen. Marbota a kpt. Parquina.
Moreau obdržel v r. 1813 hodnost ruského polního
maršála a francouzská wikipedie i některé další weby a blogy uvádějí, že také
Ludvík XVIII. jej jmenoval posmrtně francouzským maršálem. Žádného
odpovídajícího výnosu jsem se však nedopátral (někde se ještě dodává, že král
poslal generálově vdově maršálskou hůl) a Moreau mezi francouzskými maršály v
současnosti uváděn není, viz stěžejní biografický Dictionnaire des maréchaux de France - Slovník francouzských
maršálů z r. 1988, který v úvodu o historii instituce maršálství uvádí k této
otázce:
"Před koncem r. 1814 se
začalo rýsovat to, co se mnohem později stane posmrtným jmenováním maršálem.
Vdova po generálovi Moreauovi obdržela nařízením z 18.10.1814, v němž je
titulována jako manželka maršála - maréchale, penzi, která by jí příslušela, kdyby byl její manžel zemřel jako
maršál. Královský patent, jímž byl již 8.10.1814 nobilitován generálův bratr,
také zmiňuje generála jako maršála." Moreauova vlastní rodina byla v
r. 1819 rovněž nobilitována a její potomci dodnes žijí jako Moreau de Lizoreux.
Napoleon
na Svaté Heleně se Moreauem poměrně často zabýval, jak vypovídají pasáže z
memoárů a vzpomínek z vyhnanství:
"Ve svém hlavním stanu jen polehával na kanapi nebo se
procházel s dýmkou v ústech; moc nečetl. To já jsem ho přiměl, aby se oženil
(...) Moreauovo chování vůči Pichegruovi mu u veřejnosti značně uškodilo."
(podle O´Meary)
Roku
1800 Bonaparte nabízel Moreauovi ruku Hortensie de Beauharnais, generál však
odmítl s tím, že se ještě ženit nehodlá a vzápětí se oženil, čímž Bonaparta
poprvé naštval...
"Císařovna Josefína oženila Moreaua se slečnou
Hulotovou, kreolkou z Ile de France
(Mauritius). Tato slečinka měla
ctižádostivou matku, která svou dceru zcela ovládala a záhy ovládla i svého
zetě a úplně mu změnila povahu. Už nebyl jako dřív, začal intrikovat, v jeho
domě se scházeli všichni zlovolníci; nejenže se přidal k opozici, ale kul pikle
proti obnově náboženství a proti konkordátu; zesměšňoval Čestnou legii. První
konzul nad tím zpočátku zavíral oči, ale nakonec prohlásil: ´Myji si nad ním
ruce, ať si sám rozbije nos o sloupoví Tuilerií.´ Toto Moreauovo chování se
neslučovalo s jeho náturou: byl Bretonec, nesnášel Angličany, ošklivil si
šuany, hnusil si šlechtu: byl to člověk neschopný většího duševního úsilí, byl
od přírody loyální a veselá kopa, nebyl stvořen pro to, aby zastával vedoucí
úlohu; kdyby se byl oženil s jinou, mohl se stát maršálem a vévodou, mohl
táhnout s Velkou armádou a dobýt si další slávu, a bylo-li mu souzeno padnout, byl
by padl pruskou, ruskou nebo rakouskou koulí, nikoli francouzskou."
(Napoleon na Sv.Heleně)
"Nebylo
nad něho pro velení divizi nebo některému z mých armádních sborů, ale dobrý
vrchní velitel musí mít jiné vlastnosti než měl on." (Napoleon na
Sv.Heleně)
 |
|
Smrt generála Moreaua (A. Couder)
|
"Moreau sám o sobě byl velký dobrák, jehož by bylo snadné vést: to vysvětluje jeho nevhodné chování. Z paláce (tj. z Tuilerií) vycházel pln nadšení a vracel se do něho pln žluči a hořkosti, to proto, že se mezitím setkal se svou ženou a tchyní." (podle Las Casese)
"Moreau nebyl od přírody v jádru špatný, byl veselá
kopa, ale neměl pevný charakter, ve všem podléhal své ženě i další kreolce, své
tchyni." (podle O´Meary)
"U soudu zachránila Moreaua odhodlanost spiklenců,
čest, jíž se oháněli, a důsledné zapírání na radu advokáta. Když byl tázán, zda
spolky a spiklenecké schůzky, z nichž je obviňován, odpovídají skutečnosti,
odpověděl, že ne, ale vítěz od Hohenlinden neuměl lhát: náhle celý zčervenal a
nikoho z přihlížejících neoklamal, přesto byl zproštěn viny." (podle Las Casese)
"V říjnu 1813, když se francouzské armádní sbory
stahovaly k Drážďanům, byl zajat kurýr České armády, jedoucí do Anglie, a byly
mu zabaveny všechny Moreauovy papíry. Jeho pobočník a rodák generál Rapatel je
posílal paní Moreauové; ona velice horovala pro Bourbony, ve všech svých
dopisech manželovi vyčítala jeho odtažitost vůči Bourbonům, ležérnost,
revolucionářské předsudky, lhostejnost, a radila mu, jak se má prosadit u
ruského a rakouského dvora. Moreau pokaždé odpovídal: ´Jste do svých Bourbonů celá
zblázněná, kromě toho znáte mé názory, snažím se jim pomáhat, ale ujišťuji vás,
že v hloubi duše pokládám jejich věc za ztracenou jednou provždy.´ Císař
nejprve hodlal tuto korespondenci zveřejnit, ale zabránil mu v tom ohled na věty
o Moreauově smrti v jednom z bulletinů; zdálo se mu, že tyto slitovné věty bude
vhodnější nezpochybňovat, a že by nebylo vhodné rušit jeho posmrtný klid
zveřejněním skrytých citů, spontánně svěřovaných manželce v důvěrné
korespondenci. Moreau prokázal služby a zapsal se světlým písmem do dějin
revolučních válek. Jeho politické názory byly vždy umírněné a Napoleon
několikrát projevil lítost nad jeho žalostným koncem." (podle Montholona)
Historik
a životopisec významných francouzských válečníků let 1789-1850 Ch. Mullié
hodnotil Moreauovo vojenské umění velice kriticky a vytkl mu četné chyby (jako
Napoleonův stoupenec byl však mnohdy zaujatý), dnes je Moreau vesměs považován
za schopného vojevůdce a takřka nevinnou oběť Napoleonovy závisti a zášti,
ovšem pro jeho aktivní napomáhání protifrancouzským spojencům nenachází omluvu nikdo....
Žádné komentáře:
Okomentovat