Občas rád supluji to, co v novinách a časopisech velmi postrádám, tedy recenze knih, pokud zrovna nejde o snobský či reklamně zveličený titul, případně o knihu nějaké celebrity či politické veličiny (či maličiny, což by mohl být kontrapunkt). V tomto případě jsem rád trojnásob, neboť jde o knihu mého oblíbeného autora Bernarda Cornwella, o velmi dobrý historický román se středověkou tematikou a navíc o překlad mého přítele Jiřího Beneše. Loni jsem tuto knihu louskal díky jemu v angličtině hned, jak v Anglii vyšla, a takřka jedním dechem jsem četl příběh Thomase Hooktona, hrdiny Cornwellovy starší trilogie The Grail Quest, která začíná bitvou u Crécy-en-Ponthieu/Kresčaku a vyšla česky pod souhrnným titulem Hledání svatého Grálu (Lučištník, Inkvizitor a Kacířka se jmenují jednotlivé díly). Toto volné pokračování nese v originále i v překladu titul v podobě letopočtu, jmenuje se 1356 a velkou část zabírá klíčová událost onoho roku, bitva u Poitiers, kterou svedl Edward z Walesu, řečený Černý princ, s Francouzi krále Jana. Mám připomínat, že ji Cornwell vylíčil stejně mistrovsky jako jinou bitvu stoleté války, podle níž pojmenoval svůj román Azincourt? Jen dodám, že se zde zanedlouho vrátím k dalšímu Cornwellovu titulu, který právě v češtině vychází, k pokračování dobrodružství Richarda Sharpa v Poloostrovní válce...
Jiří Beneš byl tak laskav, že posla na ochutnání výňatek ze svého překladu. Zde je:
V první řadě linie se objevil princ Waleský a hned
za ním jeho korouhev, největší na anglické straně. Francouzi odpověděli
hněvivým řevem a znovu se vrhli do útoku, ale Angličané se jim válečným
pokřikem vyrovnali a také oni se pohnuli proti nim. Štíty o sebe udeřily,
zbraně se míhaly vzduchem, sekaly a bodaly – a byli to Angličané, kdo si razil
cestu vpřed. Rytíři, jejichž úkolem bylo střežit prince Waleského, patřili
k nejzkušenějším a nejlítějším bojovníkům v celém vojsku. Prošli
desítkami bojů od menších šarvátek až po Kresčak, bojovali s chladnou
hlavou a nemilosrdně zabíjeli. Okamžitě napadli dva Francouze, kteří se ocitli
nejblíž princovi, i když je jen srazili, ale nezabili. První padl na kolena
zpola omráčený úderem palcátu do hlavy a druhého zasáhla do pravého ramene
sekera a roztříštila mu klíční kost, takže zůstal beze zbraně a ochromený. Jeho
druhové ho odtáhli dozadu a vypadalo to, jako by tím strhli k ústupu i
další v nejbližším okolí. Zpola omráčený muž se pokusil vstát, ale princ ho
skopl zpátky na zem a dupl mu na paži. „Doraz ho!“ poručil muži za sebou. Ten
Francouzi botou odklopil hledí a vrazil mu do tváře meč. Krev vystříkla až na
prince.
„Místo!“ křikl princ. „Uhněte!“ Pak vystoupil dopředu, máchl
sekerou a ucítil, jak se zaťala do těla jiného Francouze. Vytrhl ji a okamžitě
ji vrazil do muže znovu. Ocelový bodec na konci toporu promáčkl náprsní krunýř
raněného, ale neprorazil ho. Francouz však ztratil rovnováhu a princ udělal
další krok vpřed a zaťal těžkou hlavici sekery do mužova krku. Teď už ostrá
čepel prosekla závěs kukly z kroužkového pletiva, který Francouzi pokrýval
krk a ramena. Muž se zapotácel a princ ho kopl směrem dozadu a otočil se proti
dalšímu nepříteli. Bojoval bez hledí a dobře viděl dauphina Karla ani ne
deset kroků před sebou. „Pojď a bojuj se mnou!“ zvolal na francouzského prince.
„Jen ty a já! Pojď a bojuj!“
Dauphin neodpověděl. Byl sám sebou překvapený, jak
málo strachu na začátku boje cítil. Jistě, měl kolem sebe ochrannou stráž
složenou ze skvělých a zkušených válečníků, ale ze všech sil se snažil dokázat,
že i on umí bojovat. V jednu chvíli tvrdě sekl mečem po nepřátelském
rytíři a zdálo se mu, že ho zranil. Ze všeho nejvíc ho však překvapilo, jak na
něj bitva působila. Sledoval ji vnímavýma očima, a přestože byl zděšen krvavými
jatkami kolem sebe, vyvolávalo to v něm dojem čehosi fascinujícího, i když
si zároveň pomyslel, že je to hloupý způsob, jak řešit důležité záležitostí.
Jakmile už boj začal, mohlo o vítězství rozhodnout cokoli, jen ne rozum. Přece
musí existovat chytřejší způsob, jak získat nad nepřítelem vrch.
„Zpátky, sire!“ křikl na něj jeden z jeho ochránců a
dauphin dovolil, aby ho mezerou v živém plotě stáhli zpět do
bezpečí. Napadlo ho, jak dlouho asi bojují. Zdálo se mu, že jen chvíli, ale
slunce bylo vysoko nad vrcholky stromů, takže ta krvavá řež už musela nějakou
dobu trvat. „Čas letí,“ zamumlal.
„Prosím, sire?“
„Řekl jsem, že čas letí!“
„Panebože,“ vyhrkl náhle rytíř vedle něho. Sledoval
prince Waleského, jenž nyní stál sebejistě nad všemi, které srazil.
Anglický princ zahrozil zkrvavenou sekerou na
ustupujícího nepřítele. „Vrať se!“ zařval za ním.
„Je to hlupák,“ poznamenal dauphin, jako by si znovu pomyslel, že řešit
problémy zabíjením nemá nic společného s rozumem.
„Prosím, sire?“
„Řekl jsem, že je hlupák!“
„Ale hlupák, který bojuje,“ neubránil se rytíř obdivné
poznámce.
„Protože mu to dělá radost,“ zabručel dauphin.
„Však to je správné, ne, sire?“
„Jenom hlupákovi může působit radost zabíjení. Pro
hlupáka je tohle ráj a tamten hlupák si v idiotství libuje.“
Rytíř, který měl na starost ochranu prince Karla, si
pomyslel, že se dauphin zbláznil. Za tohoto pobledlého mladíčka
s vpadlou hrudí, krátkýma nohama a dlouhými pažemi, navíc, jak se teď zdá,
s mozkem z měkkého sýra, má nasazovat život? Dědic francouzského trůnu by
měl vypadat jako muž, jako dědic trůnu anglického princ Waleský. Francouz si to
nerad přiznával, ale anglický princ se mu ve své širokoplecí, krví postříkané
nádheře jevil už teď jako skutečný vládce, nesrovnatelně silnější a mocnější
než tenhle bledý mladíček, který v muže zřejmě nikdy nedoroste. Jenže
bledý mladíček byl dauphin, a tak se rytíř přinutil k uctivému
tónu. „Musíme vypravit posla k tvému otci, sire,“ řekl. „Ke králi,“ dodal.
„Já vím, kdo je můj otec.“
„Musíme ho požádat o posily, sire.“
„Tak to udělej,“ přikývl dauphin. „Ale zajisti,
aby poslal ty největší hlupáky, které má.“
„Proč hlupáky, sire?“
„Neptej se a vyprav posla. Hned teď!“
Historická
poznámka
Edward, princ Waleský a nejstarší syn anglického krále
Edwarda III., je především známý jako Černý princ, i když tahle přezdívka mu
byla přisouzena až dlouho po jeho smrti. Nikdo neví jistě, jak vznikla, ale i ve
Francii byl později v análech uváděn jako le Prince Noir a já jsem
našel zmínky pocházející až z devatenáctého století o tom, že francouzské
matky prý hrozily neposlušným dětem, že na ně přijde duch tohoto dávného
nepřítele. Někteří říkají, že přezdívka vznikla na základě barvy jeho zbroje,
ale existuje málo důkazů, které by tohle vysvětlení podporovaly. A stejně tak
se zdá nepravděpodobné, že by přízvisko „černý“ souviselo s Edwardovou
povahou, neboť z toho mála informací, jež se o něm dochovaly, se dá soudit,
že temná v žádném případě nebyla. Edward byl údajně velkorysý, možná
svéhlavý a zřejmě taky romantický (uzavřel nedynastický sňatek se svou
sestřenicí, krásnou Janou z Kentu) a věrný svému otci, ale jinak se o jeho
osobnosti ví jen málo. Nejvíc je známý jako válečník, třebaže většinu života
strávil marným úsilím o správu držav svého otce ve Francii. Bojoval u Kresčaku
a krátce před smrtí dosáhl vítězství u Najery ve Španělsku. Jeho
nejvýznamnějším úspěchem na válečném poli však je bitva u Poitiers, i když
navzdory slávě, kterou v ní získal, se tento boj později vytratil
z povědomí, zatímco sláva velkých vítězství jeho otce u Kresčaku a triumf
Jindřicha V. u Azincourtu se zachovala dodnes.
Přesto Poitiers patří mezi nejvýznamnější vojenská
vítězství, jakých kdy Angličané dosáhli. Byla to pozoruhodná a velmi neobvyklá
bitva. Princ v ní stál proti přesile Francouzů, jeho vojsko bylo
vyhladovělé, trpělo nedostatkem vody a bylo unavené neustálými přesuny, a
přesto dokázalo vybojovat podle středověkých měřítek dlouhou bitvu a ukončit ji
naprostým vítězstvím, navíc s francouzským králem jako zajatcem.
Král Jan II. Dobrý byl převezen do Londýna, kde se
připojil k dalšímu královskému vězni, skotskému králi Davidu II., zajatému
po bitvě u Neville’s Cross o deset let dřív – popsáno v prvním dílu
trilogie Hledání Svatého grálu s
názvem Lučištník s hlavním hrdinou Thomasem z Hooktonu.
Žádné komentáře:
Okomentovat