DONE WITH BONAPARTE

Už dlouho jsem nepřidal nic pod štítek "lyrics", tedy pod zpěvné texty a poezii vůbec, což teď dpháním a důvodem je jeden můj text, který jsem tu v celé šířce i délce zveřejnil; prolink na něj dávám do nadpisu. Tenkrát, už je to docela dlouho, jsme k němu přidal video z youtubu, protože sám jsme nesebral odvahu tuhle krásnou píseň Marka Knopflera (jméno je v nadpisu, česky jsme ji pokřtil jako Srdce, které vzal mi Bonaparte) kazit, jenže před rokem či dvěma jsem svůj překlad hrou náhod věnoval skupině Hradní duo, což jsou folkaři z prostoru Kladensko-Berounsko-Rakovnicko-Křivoklátsko (jejich stránky snadno najdete). Kupodivu ho nahráli a hrají, což jsem se dozvěděl jinou cestou, protože jsou určitě vytížení jinak, ale tak to chodí. Stejně mi udělali radost, polechtali moje ego, a protože se mi dnes vůbec nechtělo psát, sáhl jsem po jejich nahrávce, pocvičil se v prográmcích na videa a je to tu, stejně jako na youtubu. Tedy zde, abyste to nehledali:
http://www.youtube.com/watch?v=oLd8Zo5zvwc&feature=youtu.be

Video jsem práv vložil i sem a na youtube, kde je podstatně větší rozlišení, se překliknete přes logo v růžku vpravo dole... Nemá smysl o tom psát víc, snad jen to, že se vám bude třeba dobře poslouchat...

PAMĚTI KAPITÁNA COIGNETA BUDOU!

Před časem jsem se letmo zmínil, že nakladatelství ElkaPress v osobě majitele a mého dlouholetého přítele Leonida Křížka chce vydat v komentované edici paměti kapitána císařské gardy Jeana-Rocha Coigneta, po kterých tolik z vás toužilo. Překládat a plnit text poznámkami jsem začal koncem května s větrem o závod, v červenci jsme vše předal a teď už se kniha připravuje do tisku a tím, že by měla být v průběhu října, nejpozději v listopadu na knižních pultech. Osobně mám velkou radost a cítím kus pýchy i úcty k Leonovi,Křížkovi, že se po Marbotových a Parquinových pamětech podařilo přidat třetí vec z nejproslulejších pamětí napoleonských vojáků.  Berte toto oznámení jako preview, vyjití zde ohlásím včas i s pasáží na ukázku, a zatím se potěšte náhladem přední části přebalu i úvodu, který jsme, já a Leon, ruku společnou a nedílnou spáchali i podepsali...

 

Paměti, které obletěly svět

„Miloval jsem císaře, a přesto jsem se ho bál.“

Jean-Roch Coignet

 Po dvojici pamětí napoleonských kavaleristů, které jsme společně zpřístupnili českému čtenáři, tedy po memoárech Marcellina de Marbota a kapitána Charlese Parquina, dostáváte do rukou třetí knihu tohoto druhu, vzpomínky pěšáka, které co do proslulosti patří ve světě na bezkonkurenční první místo a výňatky s nich se objevují ve většině knih o napoleonských válkách, jako kdyby jejich autor sám s napoleonskou legendou splynul… Jean-Roch Coignet, příslušník 1. pluku gardových pěších granátníků Napoleonovy císařské gardy, elity všech elit, a poté důstojník císařského malého štábu, je začal psát neumělou rukou ve věku dvaasedmdesáti jar do kupeckých sešitů jen proto, aby zahnal smutky stáří a připomněl si nejen chvíle vojenské slávy, ale celý svůj život od doslova krutého dětství až po neradostné roky, kdy se, podobně jako řada bývalých vojáků císaře Francouzů, ocitl bez prostředků a pod policejním dohledem. Jeho sloh měl do vytříbeného stylu Marbotova či živého vyprávění Parquinova hodně daleko, vždyť se číst a psát začal učit až ve třiceti, když se chtěl stát z prostého granátníka poddůstojníkem! Písmena poznával a „hůlky“ do písanek maloval jako prvňáček mezi pochody, které vedly Napoleonovu armádu roku 1807 proti Rusům do nepředstavitelné sloty a bídy Polska.

Memoáry psal bez literárních ambicí, jen pro sebe a pár svých známých, jimž z nich nejspíš v Café Milon v Auxerre předčítal, avšak jeden z jeho přátel, místní advokát, si usmyslel, že by si zasloužily vyjít tiskem. Přes protesty autora, který o publicitu nestál, připravil prvních pár kapitol, jakýsi jeho kolega dílo dokončil a ono pak vyšlo roku 1851 nákladem pouhých pěti set výtisků u Perriqueta, což byl malý místní vydavatel, pod názvem Vieux de la Vieille (volně přeloženo jako Stařec ze staré gardy) a s podtitulem Souvenirs de Jean-Roch Coignet.

Zdá se, že nejlepším prodavačem knihy byl autor sám a místní tradice říká, že sedával v kavárně na náměstí, kam chodívali i obchodní cestující. S těmi se dával do hovoru, vyprávěl o tom, co prožil, a když chtěla jeho oběť konečně odejít, poplácal ji po ramenou se slovy:

„Tu vas acheter ma belle ouvrage! Koupíš si moje krásné dílo!“

Zpravidla souhlasili, neboť cena činila pouhých pět franků, a když přikývli, odběhl stále čiperný stařec za kontoár, kde měl knihy uskladněné…

Určitě tak nečinil kvůli obživě, byť z jeho pamětí zaznívá, že to byl vždy muž spořivý tak, jak jej život naučil. Utrácet dovedl také a přátelství i svých čtenářů si nesmírně vážil. Když totiž zemřel (což se stalo 10. prosince 1865) a otevřeli jeho poslední vůli, byla v ní uvedena částka 700 franků, určená na hostinu po pohřebním obřadu. Dále se zde stvrzovalo, že pozvanými mají být krom nejbližších (nezůstalo jich mnoho, kapitán před řadou let ovdověl a jediného syna dávno ztratil) vojáci jako on (takových ale žilo pramálo), především ale ti, kteří si jeho vzpomínky koupili. Dalších 300 franků zesnulý kapitán určil na kávu, likéry a ostatní nápoje…!  Podle jím pořízeného seznamu rozeslali sto dvacet pozvánek, a třebaže hostů přišla polovina, bylo to veselé vzpomínání na nebožtíka, s recitací heroických veršů, se zpěvy vojenským písní, se servírovanou soupe à la jacobine, polévkou po jakobínském způsobu, a na závěr s průvodem velmi pozdě v noci skrze Auxerre… Bylo to krásné rozloučení v duchu vojenských zvyklostí, podle nichž se slušelo kamarády počastovat!

Plynula léta, z knihy, vydané roku 1851, se stala vzácnost, až jeden exemplář objevil roku 1865 u bukinisty na nábřeží Seiny publicista a vydavatel Lorédan Larchey. Pár výňatků zveřejnil a jeho samotného zaujaly natolik, že se začal pídit po původním rukopise, který nakonec objevil u knihovníka v Auxerre. Konečně tak měl před sebou devět sešitů, popsaných těžkou vojáckou rukou, místy špatně čitelných, navíc s gramatikou, kterou stvořil mnohdy autor jen sám pro sebe, roku 1889 ale mohl vše vydat pod titulem Les cahiers du capitaine Coignet, Sešity kapitána Coigneta. Kniha měla neobyčejný úspěch a roku 1896 se dočkala se stejným názvem reprezentativního vydání u Hachetta, které vyzdobilo více než osmdesát perokreseb a litografií Juliena Le Blanta. Když pak v této podobě vydal dílo Carey v New Yorku (jako The Narrative of Capitaine Coignet, Soldier of the Empire), doslova se rozletělo do celého světa a nezmizelo z něj dosud, neboť vychází v mnoha jazycích zas a znovu. Nejen to, Coignetovy vzpomínky byly v roce 1969 pozoruhodným způsobem zfilmovány do podoby sedmi šedesátiminutových epizod hraného francouzského televizního seriálu Jean-Roch Coignet.

Pokud jde o vůbec první české vydání, pořídili jsme je z edice Lorédana Larcheye (Les cahiers du Capitaine Coignet 1799-1815 publiés par Lorédan Larchey d’après le manuscrit original, Paris, Librairie Hachette 1883) s přihlédnutím k modernější edici Jeana Mistlera (Les cahiers du capitaine Coignet, édition conforme au manuscrit original, Paris, Hachette 1968) a následně opatřili poznámkami i komentáři, usnadňujícími pochopení v textu nezmíněných souvislostí. K nim jsme přidali i litografie Juliena Le Blanta (1851–1936), ilustrátora a malíře, proslulého zejména historickými plátny z občanské války ve Vendée.

V čem vlastně tkví jedinečnost Coignetových vzpomínek a co je postavilo i před podstatně barvitějšího Marbota či Parquina? Nejspíš v prostotě a upřímnosti líčení událostí i doby, v naivní jednoduchosti stylu, vytvořeného mimoděk, v pohledu prostého vojáka, který z bitev vidí jen tam, kam vlastníma očima dohlédne, a do jemností taktiky či dokonce strategie se nesnaží proniknout. Vlastně je to pohled Fabrizia del Donga z Kartouzy parmské na bitvu u Waterloo či Pierra Bezuchova z Vojny a míru na Borodino… 

Nejde jen o léta vojenská, jakkoliv pozoruhodná, neboť Coignet podstoupil křest ohněm u Montebella a Marenga roku 1800 a válku skončil při obraně Paříže po katastrofě u Waterloo, přičemž se účastnil doslova všech legendárních tažení napoleonských válek v letech 1805 až 1815. Byl u Ulmu, spatřil vycházet proslulé slunce nad Slavkovem, stál nedaleko svého císaře v husté mlze u

Jeny, zažil peklo bitvy u Pruského Jílového, táhl s Napoleonem na Madrid a přes hory Sierry Guadarramy, hleděl do tváře smrti u Esslingu i Wagramu, došel až do Moskvy a přežil hrůzy ústupu ruskou zimou, bil se u Lipska, Hanau, Brienne a zažil i Napoleonovu abdikaci. Přidal se k němu znovu po císařově útěku z Elby a došel s ním k Waterloo, které spustilo za epopejí oponu…

Pasáže nevojenské a to, co píše Coignet o svém údělu syna, vyhnaného macechou z domova, je stejně silné jako romány Balzakovy, nebo záplatky z pohádek Perraultových o dětech, zavedených do lesa a ponechaných napospas zvěři. Až na to, že nejde o pohádku, ale o drsnou realitu…

Konec Coignetovy vojenské kariéry, po němž následoval nelehký a potupný život chudého demi-solde, vojáka propuštěného na poloviční služné, říká o atmosféře ve Francii v době návratu Bourbonů stejně tolik, jako Dumasovi Pařížští mohykáni či Salvator, nebo, chcete-li, Plukovník Chabert už zmíněného Honoré de Balzaca.

Je tu ještě jeden silný a prostince vyprávěný moment, který jsme použili jako motto v záhlaví tohoto úvodu. Coignet svou upřímnou láskou k císaři Francouzů, kterého jen jedinkrát v životě o něco požádal, neboť se ho bál, i když jej vídal denně, hodně přispěl k napoleonské legendě. Neměl to v úmyslu, jen se mezi řádky vyznal z věrnosti, a kdo jeho memoáry nečetl, nikdy nepochopí, odkud se brala oddanost desetitisíců jemu podobných.

Nemá zde smyslu popisovat životní dráhu muže narozeného 16. března 1776 v Druyes a zesnulého 10. prosince 1865 v Auxerre, podrobnosti o ní najde čtenář v závěru knihy v podobě dokumentů počínaje jeho État de service, Služebním záznamem. On sám vypráví nejlépe o životě čeledína, a údělu vojína 96. půlbrigády, granátníka a posléze poddůstojníka 1. pluku pěších granátníků císařské gardy, důstojníka osobního (malého) císařského štábu i propuštěnce na poloviční služné, který se ve zralém věku oženil stejně rázně, jako by šel do boje, neboť to byla jediná cesta, jak neskončit v nuzotě… A když už do tohoto svazku vstoupil, choval se, jako celý život, tedy nejlépe, jak svedl, a byl podle všeho za to odměněn ženou dobrou…!

Jediná známá daguerrotypie ukazuje Coigneta jako šedivého starého muže s ostře řezanými rysy, v nichž není ani náznak slabosti. Sedí tu hrdě, jako kdyby křeslo bylo sedlem jeho bitevního koně, s tváří, která by mohla být předlohou pro sochu římského legionáře, na klopě rytířský i důstojnický kříž Čestné legie a pamětní medaili ze Svaté Heleny, ruku na své šavli… Sevřené rty jako kdyby se chystaly vyslovit celoživotní heslo, které do závěru svých sešitů napsal:

„Čest mě vede.“

Kolik lidí to o sobě může bez uzardění říci!

KOUZLO UNIFORMY ANEB ROMANTIKA GALANTNÍCH ČASŮ

Nedávno jsme kvůli jedné zlomyslnosti hledal pro svůj facebook (https://www.facebook.com/jiri.kovarik.777, pokud jste to ještě nezaznamenali a máte zájem) autora jednoho rozmarně kouzelného a veleromantického obrazu s názvem Poslední úpravy a při googlování se na mne vyrojilo překvapivé množství obdobných děl, které mají v podtextu společné věci, okouzlení, jež budily v dívčích a ženských srdcích krásné uniformy (ach, kdeže loňské sněhy jsou) i zjevná kurtoazie (tedy dvorná zdvořilost) a galantnost, jež z těchto pláten doslova sálá. Ano, já vím, je to romantismus a čistý akademismus, žádná veledíla, která by pod slupkou erotiky (jako Fragonard) odhalovala lehkovážnost mravů (tak rozmarnou, kouzelnou, nebo zatraceníhodnou, to podle vašeho naturelu), nebo ji vysloveně pranýřovala (viz např. Hogarth, což navíc ukazuje rozdíl mezi francouzskou rozverností a anglickým puritánstvím, často skrývajícím ještě větší nemravnosti…). Pak mi napadlo, že tohle patří do zanedbávané rubriky art, tedy umění či kumšt, i do historizujícího okruhu revolučních, napoleonských a potažmo podobných válek, že se mlhu o rozšíření svých obzorů s vámi podělit a možná tak stvořit příspěvek, kde nebudete muset luštit písmenka a oko si přitom potěšíte. Zde jsou i s názvy a autory, pokud se mu je podařilo vypátrat.

Gioacchino Pagliei: Poslední úpravy

Gioacchino Pagliei: Galantní dragoun

Gioacchino Pagliei: V zahradě

Hippolyte Bellané: Husarovo adieu

Fréderic Soulacroix: Flirt

Ludwig Stutz: Flirt v zahradě

Fréderic Soulacroix: Důstojník a dáma

Téměř zapomenutý A. Secola poprvé...

Téměř zapomenutý A. Secola podruhé...

Léon Girardet

Ještě jednou Léon Girardet...

A Girardet potřetí, s poetickým názvem "Kroužky dýmu"

Attilio Simonetti: Opilec

Francois Brunery: Před přehlídkou

Ettore Simonetti

Něco víc ze života aneb H. Bellangé: Vojenské dvoření

Závěrem slavný Evrett Millais, Černý Brunšviščan, tedy loučení před odjezdem ke Quatre-Bras 16. června 1815...  Trochu smutku neuškodí...

NICOLAS LE FLOCH, KOMISAŘ PRO ZVLÁŠTNÍ ÚKOLY

Také jste v horkém létě sledovali v televizi sérii francouzských historických detektivek z časů Ludvíka XV. a Ludvíka XVI., které se odehrávají v mnoha koutech Francie, zejména ale v předrevoluční Paříži a u dvora ve Versailles? Pokud ano, dovolím si předpokládat (v dobrém), že vás minimálně pobavily a že vám zalíbil komisař pro zvláštní úkoly Nicolas le Floch (měl by se číst Floš, jenže je to Bretonce a tady jsou výjimky, takže se čte Flok), vystupující u dvora jako markýz de Ranreuil. Ona tuším desetidílná série (poslední díly vznikly teprve letos) začínala epizodou L’homme au ventre de plomb (Muž s olověným břichem) trochu zmateně a detektivní zápletkou možná naivně, leč pak se od epizody k epizodě vše zlepšovalo, byť v životě hlavního hrdiny, zejména ve vztahu k jeho milenkám, musel mít divák poněkud chaos. Nicméně právě tyto galantní avantýry, stejně jako atmosféra města, paláců i země, dávaly seriálu kouzlo o to větší, že až na drobnosti líčily, pokud mohu soudit, dobu, mravy i reálie velmi autenticky. Děje kořenily historické postavy nejen v čele království, ale v podobě služebníků koruny, ať už to byl pařížský kat Sanson, či vrchní velitel královské policie a posléze ministr de Sartine, jedna z nejkouzelnějších postav celé podívané…

            Když jsem se teď coural Bretaní a podléhal svojí slabosti, tj. knižním oddělením supermarchés či knihkupectvím, narážel jsem na knižní podobu Nicolase Le Floche doslova všude. Není divu, autor i hrdina jsou Bretonci, takže tu nemohli chybět vedle všudypřítomných knih o legendách, korzárech, moři, atd. Nakonec jsem neodolal, koupil poslední svazek dnes už jedenáctidílné knižní řady, který vyšel nedávno a jmenuje se L’année du volcan, Rok vulkánu. Pak jsem zjistil, že na francouzském amazonu tyhle knížky stojí něco málo přes 8 EU (no nekupte to, za tuhle láci v Čechách knihu těžko koupíte), takže teď budu mít celou zimu co číst…

J.-F. Parot, autor knižní předlohy, trochu podobný televiznímu panu de Noblecourt

Roku vulkánu, zatím poslední svazek

           Podotýkám, že knižní série vznikla dřív než televizní, že autorem je Jean-François Parot, diplomat a amatérský historik, specialista na 18. století, jehož znalosti i erudice prosakují z každého odstavce knih. To kouzlo každého svazku totiž nespočívá jen v kriminálních zápletkách, ale v kresbě postav a charakterů, ve vystižení dobové atmosféry, duchaplných dialozích, v pravém francouzské esprit, který za časů ancien régime, tedy v době před revolucí, dosahoval vrcholu.  Nutně se mi vybavují protipóly dobové literatury, Choderlos de Laclos (Nebezpečné známosti), Le Sage (Kulhavý ďábel, Gil Blas), kterého Le Floch s radostí čte, i galantně erotický Restif de la Bretonne (Anti-Justine, Půvabná nožka), jenž v některých dílech i vystupuje.

Mimochodem, J.-F. Parot má, pokud vládnete francouzštinou, krásné webové stránky

http://www.nicolaslefloch.fr/

Pro ty, kteří televizní sérii sledovali a byli poněkud zmatení, odkud se Nicolas vzal, shrnuji:

Je to, jak se praví v L’Énigme des Blancs-Manteaux, Záhadě bílých plášťů,  sirotek,

Sartinova čest, devátý svazek...

vychovávaný kanovníkem Le Flochem, kterého se ujme markýz Ranreuil, jeho kmotr, když ale zjistí, že dospívající Nicolas padl do oka jeho dceři, raději mládence pošle z Bretaně do Paříže. V metropoli začíná Nicolasova cesta u karmelitánů, avšak markýz s ním má jisté plány a otevře mu cestu k panu de Sartine, vrchnímu veliteli pařížské policie. Sartine mladíka zasvěcuje do policejní práce, pro niž projevuje Nicolas nadání, a po roce mu svěří první případ, v němž Le Flochovi pomáhá jeho pobočník a současně další učitel, inspektor Bourdeau. Oba rozřeší záhadu, která trápí markýzu de Pompadour, favoritku Ludvíka XV., a Nicolas dostává úřad policejního komisaře pro zvláštní úkoly, přímo podřízený panu de Sartine. Markýz de Ranreuil pak Nicolasovi odkáže svůj titul i statky…Pokud jde o další osudy (vynechejme vlastní případy), hrají v nich krom už jmenovaných významnou roli Aimé de Noblecourt, bývalý prokurátor, námořní chirurg Guillaume Semacgus (krásně bretonské jméno), a dvě ženy. Tou první je Antoinette Godelet, řečená La Satin, Sametka, kurtizána, z luxusního veřejného domu a navíc agentka královské tajné služby Secret du Roi (ta skutečně existovala). Nicolasovi porodí syna, kterého on legitimizuje; později v knihách občas vystupuje jako Louis de Ranreuil, markýz de Tréhiguier, poručík karabiníků. Tu druhou pak představuje postava i z posledních dílů tv série, urozená Aimée d’Arranet, dcera admirála a nekonvenční dívka, jíž Nicolas nabídne sňatek, leč ona dává (zatím i do posledního jedenáctého knižního dílu) přednost volném vztahu.

Pokud jde o onen poslední díl, odehrává se už roku 1783, šest let před pádem Bastily, v roce velké erupce na Islandu a těsně před aférou s královniným náhrdelníkem. Těším se na další svazky a jsem velmi zvědav, jestli autor dovede své hrdiny až k revolučnímu výbuch i kterak si poradí s ožehavou otázkou místa Nicolase Le Floche v bouřlivém kvasu, v němž nešlo stát stranou…

Nejsem odborník na knižní marketing, ale skromně se domnívám, že tahle série by měla v překladu šanci na úspěch. Historické detektivky jsou sice módní žánr, od doby van Gulikova soudce Ti jsem se ale při jejich četbě tak nebavil…