VÝROČÍ BITVY U GETTYSBURGU A POCTA JOSEFU ČERMÁKOVI

Karel "Ahmad" Řezníček

Philippoteauxovo cyklorama bitvy u Gettysburgu z r. 1884

Rok 2013 dává příležitost ke vzpomenutí spousty kulatých „Napoleonských“ výročí, přesto se tu blíží
jedno toliko „půlkulaté“, které by ovšem nemělo být opomenuto a to 150 let od klíčové (nemám tu rád termín rozhodující:) bitvy Americké občanské války vybojované ve dnech 1. až 3. července 1863 u do té doby relativně bezvýznamného pennsylvánského městečka.

   Popsat, byť i jen v krátkosti, celou třídenní bitvu u Gettysburgu se ovšem v nejmenším nemíním pokoušet, bylo by to nošení dříví do lesa, neb i v češtině toho o tomto střetu bylo již publikováno relativně hodně a to i v poměrně dobré kvalitě a solidním rozsahu. Poslední autorské počiny (či i překlady, byť třeba tzv. encyklopedické) jsou naší veřejnosti jistě poměrně dobře známy, ale já bych naopak rád poukázal na jeden z prvních popisů, ne-li úplně premiérový počin (pomineme-li tu novinové zpravodajství v dobovém, zejména krajanském, tisku), v naší mateřštině. Jeho autorem je americký přistěhovalec Josef Čermák*, jenž své nejprve na pokračování a posléze i knižně vydané Dějiny občanské války publikoval již v osmdesátých letech 19. století. Bitvě u Gettysburgu zde

věnuje plných dvacet tiskových stran, což ovšem není tak podstatné, jako fakt, že ve svém textu popřál nemálo místa i očitým svědectvím získaným od svých krajanů či jejich rodinných příslušníků. I když tato si vesměs neosobují právo vylíčit průběh jakéhokoli střetu, jako mozaika atmosféry a pocitů zúčastněných jsou vynikající, stejně skvělá pak je autenticita archaického jazyka všech pisatelů...

   K bitvě u Gettysburgu zde jsou připojeny tři obsáhlejší krajanské glosy, jež jsou níže uvedeny s minimální, či častěji vůbec žádnou redakční korekcí..:

Josef Paidr (...) vypravuje následovní: „Dne 1. července vtrhli jsme do města Gettysburgu, Pa.

Jakmile octli jsme se v městě, již viděli jsme, kterak první náš armádní sbor bil se s nepřítelem a my poklusem spěli ku pomoci. Ženy vybíhaly z domů, podávaly nám všeliké zákusky, páje, chléb, maso - leč my neměli ani času nabízenou potravu přijmouti, neb v největším chvatu hnáni jsme byli do bitvy. Za malou chvíli byli jsme nuceni po krátké ale tuhé bitvě couvnouti zpět do města. Zde panoval zmatek k nepopsání; ulice byly přeplněny vojskem; pěší, jezdci, dělostřelci - to vše v divokém zmatku valilo se v před; když dospěli jsme za město, postavili jsme se opět na odpor a podařilo se nám nepřítele zadržeti až do večera.

Dne 3. července bylo nám posláno 160 děl z Washingtonu a Baltimore a tato umístěna jsou na Cemetery Hill. Když tyto nástroje započaly svoji hudbu, neviděli jsme pro hustý dým ani slunce a půda se nám třásla pod nohama. V den ten od naši setniny ztratili jsme veškeré důstojnictvo. Vím, že zde od jiných pluků mnoho Čechů padlo, však jejich jména si nepamatuji. Od naší setniny raněn byl František Řezáč; kule zasáhla jej do levého ramene. Josef Rosival upadl do zajetí. Musím se zmíniti též o našem praporečníku; nebožák byl tak těžce raněn, že zůstal na bojišti ležeti. Když viděl, že rebelové vítězí, strhl prapor s vynaložením posledních sil se žerdě a uschoval jej za ňadry. Po bitvě, když odnesen byl do nemocnice, nařídil, aby prapor našemu pluku byl odevzdán . . .“

Václav Dušek byl též u Gettysburgu těžce raněn do nohy; byl dopraven do nemocnice v Little York, Pa., odkud v dopise zaslaném rodičům svým a datovaném 20. července 1863 líčí své zkušenosti jak následuje: „Dne 1. července o třetí hodině ranní, když jsme si byli upravili naši snídani, přišlo

nařízení, by vojsko se zaopatřilo náboji a vozy s potravinami aby dopraveny byly nazpět; záhy viděti bylo již dělostřelectvo v plném trysku uhánějící ku předu. Tu jsme seznali, že „něco bude". Střelba z děl ozývala se v dáli, což podobalo se hlubokému hřmění. Vydali jsme se na pochod a postavili se rebelům na odpor, neb jsme nechtěli připustit, aby zmocnili se města. Když naší brigádě bylo vykázáno místo, nabili jsme na rychlo pušky a očekávali příchod nepřítele. Nalézali jsme se na levém křídle u pšeničného pole; stáli jsme asi 10 minut, když k nám přicválal jezdec se zprávou, že rebelové ženou na nás útokem. Za malou chvíli jsme je spatřili, kterak s křikem valí se proti nám. Jakmile však zhledli, že na ně čekáme, zarazili se a jelikož stáli v nížině, mohli jsme viděti jen jejich klobouky. Oni zahájili palbu na nás, při které gen. Reynolds byl zabit; my statně odpovídali a posléze učinili jsme útok bodákem. Rebelové nás nevyčkali, ale dali se na útěk.

Odpoledne bylo hůře; naše setnina byla vyslána ku předu na zvědy, však tu viděli jsme silná oddělení rebelů s ohlušujícím jekem hnáti útokem. Couvli jsme rychle k hlavnímu voji, kde již každý byl připraven na jich uvítání. Těžko popisovat, co nyní následovalo; kule syčely nad našimi hlavami - nebyli jsme s to učiniti krok ku předu neb na zad, všude leželi nám v cestě ranění neb zabití. Když ale rebelům podařilo se nás obklíčiti, byli jsme nuceni couvnouti. Jakmile vyšli jsme z naších zákopů, začala palba ještě zuřivěji. V okamžiku, kdy hotovil jsem se k výstřelu, byl jsem zasáhnut kulí do nohy a hned na to národní vojsko počalo prchati k městu. Belhal jsem jak jenom jsem mohl za ostatními. Cestou spatřil jsem jednoho Němce (majora), který měl nohu v kotníku uraženou a ten s pláčem prosil mne, bych jej odtáhl stranou, neboť cestou, na které ležel, valilo se vše do Gettysburgu. Mne však samotného již opouštěly síly a rebelové byli za mnou co by kamenem dohodil. V městě naložen jsem byl na vůz a dopraven do polní nemocnice, asi tři míle za Gettysburgem. Odtud dopraveni jsme byli do Yorku.“

Jan Švec onemocněl těžce před samou bitvou a zakusil velké svízele, které popisuje sám jak následuje: „Když bitva započala, byli jsme my nemocní nuceni slézti s vozů, neboť tyto jezditi musely

pro raněné. Zůstal jsem bez vlády na silnici ležeti a když kolem mne jel povoz, otázal se mne lékař, jsem-li raněn; já odvětil, že nikoliv, načež vůz jel dále a nikdo si mne nepovšimnul. Spatřil jsem nedaleko farmu, kam sváželi raněné a sem s velikým namáháním jsem se doplahočil. Sotva že mne lékař spatřil, zvolal: ,Spojené Státy nyní nemají nemocných mužů - nepřítel jest zde a každý musí pracovat!' I poručil mi, abych nosil vodu; byl jsem slab, neb jsem několik dní již ničeho nepožil a oka nezamhouřil - ale vodu jsem shánět musel! Náhle počaly dělové kule lítati až k nemocnici a lékař poručil, kdo může, aby se uchýlil dále. Byl zde jeden raněný Čech, Zbitovský z Caledonie a společně dostali jsme se s velkým namáháním do blízkého lesa, kde jsme přenocovali. Druhý den šli jsme dále; cestou Zbitovský naložen byl na vůz, ale já musel pěšky. Dostal jsem se na druhou farmu, kde jsem měl raněným posluhovati, však já více nebyl schopen další služby. Zde se ke mně přihlásil Ludvig Chon z Racina, jemuž kule vězela v prsou. Stány nebyly ještě postaveny a my nuceni byli odpočívati na mokré půdě. Odtud byl jsem dopraven do Baltimore do tábora konvalescentů, kde jsem se sešel s jiným Čechem, jakýmsi Benjaminem Přerostem . . .“

Mohl bych dodat, že J. Paidr (nar. 1843 v Domažlicích) i J. Švec (nar. 1820 v Petrovicích na Táborsku) byli příslušníky 26^th Wisconsin [Howardův XI. sbor], stejně jako většina v textu jmenovaných (s výjimkou nikde jinde nedohledaného Přerosta), toliko V. Dušek (nar. 1842 v Milevsku) pravděpodobně příslušel k 24^th Michigan, jako jediného regimentu z tohoto státu v Reynoldsově I. korpusu. Lze doplnit další jména padlých a raněných z krajanské Slávie, i dalších pramenů, říci, že na vůz naložený Josef Zbitovský (psaný jinde s ypsilonem, či i jako Zbyťovský) příliš velké štěstí neměl a zraněním podlehl, atd., atp., jenže to není smyslem tohoto příspěvku...

Tím je konstatování, že získání Čermákovy knihy a její detailní nastudování ze mně svého času udělaly jednoho z největších znalců problematiky Války Severu proti Jihu u nás a tento náskok nebylo poměrně dlouho obtížné udržovat s pomocí řady dalších neméně vzácných tisků. Dnes však už je internet touto problematikou natolik nasycen, že mě to do značné míry vzalo chuť se v tomto historickém období dále šťourat, byť jak se říká »stará láska nerezaví« a tak se občas dopouštím „výjimek potvrzujících pravidlo“ - tato je primárně motivována tím, že nechci aby tu Čermákova jistě sysifovská práce zůstala zapomenuta a nebo povědoma jen pár zasvěceným... Navíc dnes, paradoxně, právě zásluhou internetu, už není nutné lézt někam do archivu či čítáren, neb si jeho knihu každý může přečíst v pohodlí doma, stačí si jen vybrat formát v jakém si přejete celou publikaci stáhnout...

Tož, komu se ony ukázky líbily, nechť ať tak neprodleně učiní, přeci jen i webový prostor je mnohdy pomíjivý a to co tam bylo včera, zítra už k dohledání být nemusí... Prolink ke stažení je vložen do nadpisu.

Gettysburg v podání Haprper´s Weekly

* Tento Josef Čermák se dle krajanských materiálů měl narodit 25. února 1858 ve Starém Kolíně, což bezmála vylučuje, že by byl příbuzným, (nebo dokonce snad otcem, jak jsem se druhdy kdesi dočetl...), Antonína Josefa Čermáka, 44. chicagského starosty, jehož život slavně-neslavně ukončila roku 1833 atentátníkova kulka, jež snad měla být určena Franklinu Delano Rooseveltovi... Přeci jen tento dnes nepoměrně známější „Tony Cermak“ byl rodákem z Kladna (nar. 1873; jeho otec zde měl být horníkem) a do Chicaga se přistěhoval až v době, kdy tu náš Josef Čermák již léta publikoval...
   Literát Josef Čermák rozhodně nebyl politik, přesto byl veřejně činný a to jako kovaný žurnalista, byť zaměřující se zejména na své krajany, coby primárně česky píšící novinář a čelný sokolský činovník, přičemž krom nejrůznější zpravodajské rutiny hlavní ediční pozornost věnoval především různým tělovýchovným příručkám a společenským přehledům...

   To že se na stránkách krajanského »Duchu času« pustil i na pole politologicky-historické bylo odvážné a po úspěchu s barvitým popisem historie americké Války za nezávislost, pustil se i do tématu neméně bratrovražedného zápasu z let 1861–1865! Zásluhou Augusta Geringera dostaly jeho DĚJINY OBČANSKÉ VÁLKY s připojením zkušeností českých vojínů roku 1889 v Chicagu i knižní tvrdou vazbu, a o rok později mu tamtéž vyšly i Dějiny Ameriky od prvních počátků objevení až po dobu občanské války v republice severo-americké – i ty jsou v Čechách fyzicky k mání (stejně jako mnoho cvičebnic:), např. v knihově Náprstkova muzea...
   Škoda jen, že se nám (svého času jsem se spojil i s několika krajanskými organizacemi) nepodařilo dopátrat co se stalo s primárními prameny s nimiž “Joseph Cermak” kdysi pracoval, přičemž tu míním především ony dopisy a paměti z nichž svého času čerpal, a z nichž v jeho, alespoň pro budoucí generace, nejzáslužnější publikaci (žel) bezpochyby využil jen velice nepatrný zlomek...
   Dodejme ještě, že tento náš Josef Čermák měl zemřít, v dovršených utěšených devadesáti letech věku, 18. května 1948 v Chicagu, na jehož českém Národním hřbitově by měl být i pochován...

PORTSKÉ, NEJVĚRNĚJŠÍ SPOJENEC ANGLIE

Petr Sládek

"Všichni královi muži" (1797)

Na světě existuje tisíce druhů vín a alkoholů, ale britští důstojníci tradice jen tak neopouštějí.
Nejvyšší důstojník vstane, zvedne sklenku a vysloví: "To Her Majesty the Queen." Na to ostatní přísedící vstanou, odpoví: "To Her Majesty!" British Army, Royal Navy i Royal Air Force stále používá portské víno k oficialnímu přípitku veličenstvu královně. Pouze důstojníci námořnictvamohou zůstat sedět. Podle legendy se traduje, že Princ z Walesu na návštěvě bojové lodě pronášel přípitek. Když se postavil, praštil se do hlavy o konstrukci lodě. Pak řekl: „Až budu král, nebudou se dělat takové hlouposti“. Když se stal králem, námořníci vzali za své, že už nemusí vstávat…jen vypít do dna musí všichni dle protokolu. Oficiální přípitek, tzv. Loyal Toast má svou přesnou organizaci, zasedací pořádek, formu a obsah pronášených přípitků a odpovědí. Různé jednotky můžou mít

Přípitek v Parlamentu (1809)

odchylky, dle svých tradic a zvyklostí.

   Historie portugalského vína je stejně jako v jiných evropských zemích vedlejším produktem římské expanze, minimálně 2000 let se zde již pěstuje réva. Během 500 let, po kterých římané kontrolovali oblast, vybudovali vinice na březích řeky Doura, tam kde se dodnes vyrábí portské. Úspěch a věhlas portugalského vína je pěvně spjatý s Anglií. Po staletích pojilo tyto dva státy nejen přátelství, ale i čilá vzájemná obchodní spolupráce. Tyto vztahy neváhala Anglie obhájit i silou, také během Napoleonovi invaze a snahy o získání Portugalska. Roku 1386 Windsorská smlouva stvrdila spojenectví mezi Portugalským a Anglickým královstvím a ta platí dodnes ( nikdy nebyla vypovězena ). Během věčných sporů a válek s Francií, kdy stále hrozila námořní blokáda, to byla pro Anglii stabilní cesta na kontinent. Tato, mimo jiné, ekonomická smlouva přivedla mnoho anglických

Přípitek britských námořníků (1738)

obchodníků do Portugalska, kde se usadili natrvalo. Od druhé poloviny 15. století značné množství vína proudilo do Anglie, často výměnou za solené tresky. Nová anglo-portugalská smlouva, podepsaná v roce 1654 králem Janem IV. a Oliverem  Cromwellem,  během války o nezávislost Portugalska, ještě více prohloubila obchodní možnosti anglických obchodníků. Přiváželi především vlněné a bavlněné oblečení a do Anglie se exportovalo  obilí, ovoce, olej a víno známé jako Červený Portugal ( s naším modrým nemá nic společného ), lehké kyselé víno. Později, v roce 1667 se ministr financí Francie Colbert, za vlády Ludvíka XIV., snažil všemi prostředky omezit dovoz anglického zboží. Protiúder se dostavil brzo a anglický král Karel II. uvalil vysoké clo na francouzské víno a následně zakázal jeho dovoz vůbec.

Vinice v údolí Doura

   Tato situace nutila obchodníky z Anglie hledat nové zdroje a portugalské víno dostalo jedinečnou šanci. Bohužel slabá, nakyslá vína nemohla nahradit kvalitnější francouzská. Musely se hledat nové vinařské oblasti s vhodnějším klimatem, kde se dají produkovat silnější a plněnjší vína, která by uspokojila anglické konzumenty. Výběr padnul na údolí řeky Doura. Vinice na vysokých srázech břehů, teplé podnebí, ochrana před studeným počasím atlantiku díky okolním pohořím, to vše tvořilo jedinečné podmínky k pěstování révy. Do té doby nejpoužívanější obchodní přístav Viana de Castelo

Markýz de Pombal

přestal díky poloze vyhovovat. To znamenalo přesunutí a rozvoj přístavu města Porto ( port. Oporto, port-anglicky přístav, dnes druhé největší město Portugalska ). Přístav, který dává dodnes jméno portskému vínu, portugalsky Vinho do Porto. První doložený transport pod tímto názvem je zaznamenán v roce 1678. Ještě zbýval problém, jak dopravit sudy po trase 80km z vinic na pobřeží.   

Porto-barco rabello

Doprava loděmi byla dlouhá a ne vždy bezpečná. Tzv. Barcos rabelos splavovali nebezpečnou řeku po proudu Doura na svých loďkách s plochým dnem, přetížených sudy. V roce 1771 operovalo po řece 50 těchto lodí, čase se počet zvedl na několi stovek. Největší uvezly až 100 sudů, ale pro horší ovladatelnost a náchylnost k nehodám bylo v roce 1779 povoleno převážet maximálně 70 sudů. Baron Forrester, legendární postava a autor první mapy údolí Doura, zahynul v roce 1862 po nárazu jeho lodi do skály. Do vody ho prý nejpíš stáhnul opasek plný zlatých sovereignů. Dámy, které ho doprovázely, zachránily nejspíš jejich velké krinolíny. Byl to, mimo jiné, zarytý odpůrce dolihování, tak že kdo ví, jak by se portské vyvíjelo, kdyby se tato nehoda nestala.

Vodní cesta si vyžádala mnohaletou kultivaci, aby se stala bezpečnou. I přes dokončení železnice v roce 1887, bylo ještě v roce 1930 zaregistrováno kolem 300 lodí! Poté následovalo překládání v

Mapa údolí Doura a vinic portského

Portu a další cesta po moři. Tady vznikl nápad, dodávat do sudů před cestou pálenku, aby se zabránilo zkažení. I tak, zatím většina vína zůstala nedolihovaných. Přídavek pálenky nebo brandy se stal běžný teprve v průběhu 18. století a na začátku 19. již byl standartem. Dolihování se už neprovádí před transportem, ale během výroby. Další impuls ke zvýšení exportu do Anglie znamenala smlouva Methuen z roku 1703 ( také zvaná „Port wine treaty“ ), díky sníženým clům, poskytla anglickým žíznivcům možnost překlenout další období válečných stavů s Francií (Válka o španělské dědictví ).

Informativní mapa oblasti

Portské se chlubí, že je třetí oficiálně nejstarší chráněnou vinařskou oblastí na světě ( 1. Chianti, Itálie 1716, 2. Tokaj, Maďarsko 1730 ) a první kontrolovanou-regulovanou oblastí. V roce 1756, za vlády markýze de Pombala a krále Josefa I., ustavila vláda úřad Companhia Geral da Agricultura das Vinhas do Alto Douro, mající za úkol hlídat kvalitu, věrnost původu, export atd. Při zvyšování objemu výroby se začaly objevovat podvodné praktiky, jako přidávání bezinek, ředění a další nekalé „zlepšováky“ ( Čechům netřeba vysvětlovat ) a nový úřad měl držet ochrannou ruku nad kvalitou a originalitou vína. Na začátku 19. století se začíná portské pevně usazovat nejen na anglických trzích, ale začíná se prosazovat i v Rusku, Německu, Holandsku, USA Brazilii. Velký zásah do obchodu znamenal vpád francouzských jednotek císaře Napoleona. Portugalsko, věrný spojenec vojenský a hlavně obchodní se zdál jako snadný cíl, jak poškodit a více ekonomicky izolovat Anglii. 1. 12. 1807 generál Junot obsadil Lisabon a nedlouho před tím královská rodina s tisíci dvořany uprchla na

Maršál Soult v bitvě u Porta 1809

příštích 13 let do Brazilie.  Většina anglických obchodníků spolu s rodinami také musela zmizet a zenechat podniky svým správcům. Císař se pokusil o tři invaze, ale ani jeden vpád se nepodařilo udržet. Angličanům se vždy po určité době podařilo francouzské jednotky vytlačit. Během roku 1811 se podařilo francouze navždy vytlačit z Portugalska. Ochromený obchod se mohl znovu vzpamatovat.Novodobější historie už nemohla zabránit věhlasu portského, pouze celoevropská zkáza vinic mšicí Phylloxera měla vážné následky, ale roubováním amerických odrůd se podařilo pohromu překonat.

Dodnes nám anglická jména producentů portského připomínají anglo-portugalskou spolupráci a spojenectví. Příkladem jsou dodnes fungující firmy: Sandeman, Taylors, Osborne, Dow, Offley, Warre, Croft nebo Graham.

K portskému jsem nalezl několik zajímavých  historií, ale i legend, které se udržely dodnes.

Plakát zn. Sandeman (1910)

Dona Antonia Ferreira

William Warre (1784–1853), patřící do rodiny obchodníků s Portským stejného jména v roce 1803 vstoupil do anglické armády. Jako rodák z Porta, znalý krajiny i řeči, byl přidělen k britským jednotkám v Portugalsku. Stal se neocenitelným pomocníkem a sloužil ke spokojenosti jak maršála Beresforda tak Arthura Wellesleyho. Z jeho dopisu otci je jasné, že posledně jmenovaný, je věrný konzument portského. Protože prý nejde v Portu sehnat kvalitní staré portské, žádá Arthur Wellesley dodat jeden hogshead (angl. dutá míra = 63 galonů = 286,24 l  !!!) portského, na penězích prý nezáleží…Nejspíš mu rád vyhověl, protože v armádě to dotáhl na generál poručíka s vyznamenáními a firma Warre nadále prosperuje. 

Arthur Wellesley

Stejně tak, se prý Arthur Wellesley posilnil portským před bitvou u Waterloo, což mu viditelně prospělo…

Arthur Wellesley byl i příznivcem bílého. Ochutnal víno z oblasti Bucelas ( severně od Lisabonu ) a natolik mu zachutnalo, že nechal značné množství dopravit do anglie. Nabídl několik lahví králi Jiřímu III., který tvrdil, že mu víno pomohlo vyléčit vážné onemocnění ledvin. Víno se dočkalo obliby a stalo se známé jako Portugalské Rýnské (Portuguese Hock, Hock se říkalo něměckým ryzlinkům ).
Vypráví se, že admirál Nelson před bitvou u Trafalgaru popíjel portské a namáčel si ve sklenici prst, aby mohl lépe listovat v dokumentech a mapách.

Další legenda říká, že dědeček Dony Antónie Ferreiry ( dodnes jmenovkyně značky portského ) byl natěšený, že svou bezchybnou francouzštinou poradí přicházejícím napoleonovým vojákům. Bohužel ho považovali za vojenského dezertéra a na místě ho zastřelili…

   Portské se vyrábí pouze ve vymezené oblasti kolem břehů řeky Doura. V půlce září, na sluncem zalitých stráních,  se začnou sbírat hrozny až 30 různých odrůd, mnohokráte dodnes pouze ručně, protože na úzkých a šikmých terasách se žádný stroj nedostane. Poté se réva dopraví nejlépe malými vozíky do vinařství, kde se po protřídění začnou pomalu bobule nohama šlapačů rozbíjet a krouhat, je potřeba fermentovat a dostat ze šlupky dostatek barvy, šťávy a drahocenných látek. Po dostatečném

Vývoj tvaru lahví

zahřívání a fermentaci se půl množství přírodního cukru přemění na alkohol. Dodání čiré vinné pálenky o 77% síly zastaví kvašení a zachová zbytek cukrů a látek nedotčených( poměr je kolem 115l do 435l vína ). Poté se vína míchají a nechávají stárnout v dřevěných sudech, soudcích nebo nádržích.

Taylor´s stáří 10 až 40 let...

Záleží podle toho, jestli jde o druh portského Ruby, Tawny, bílé nebo dnes i růžové…Nejstarší Tawny se lahvují až po 40 letech ležení v sudech…

Kariatura Pitta ml., otevírajícího staré sherry

   Mimo základní určení jako vhodný digestiv i aperitiv, se portské užívalo i jako léčebného prostředku. Vystačili bychom si s univerzálním kudy teče, tudy léčí, ale můžu uvést i něco ze života. William Pitt mladší, premier Anglie už ve 24 letech ( 1783-1801 a 1804-1806 ) za krále Jiřího III. se stal známým uživatelem portského. V mládí mu bylo doporučeno k léčbě dny a natolik mu celoživotně medicína zachutnala, že dostal přezdívku "Three bottle man". Prý měl velmi rád sklenku portského, láhev ještě víc... Dna se mu už nejspíš vyhýbala a skolila ho až cirrhóza a selhání ledvin...

Jelikož dnes už jsou obě strany Lamanšského průlivu v míru, snaží se Francie alespoň přepít své staré nepřátele...stala se největším světovým konzumentem portského. Na druhou stranu se britská královská rodina snaží vypít co nejvíce šampaňského značky Veuve Clicquot.

BITVA U CHLUMCE A PŘESTANOVA ANEB KDO ZA TO MOHL? (3)

Třetí část: 
Rozuzlení

Třetí a závěrečná část o bitvě u Chlumce a Přestanova z pohledu du Casseho knihy je zde, i když bych se k ní chtěl ještě v průběhu léta vrátit jednou klíčovou pamětnickou vzpomínkou. Pokud jde o předchozí pokračování, máte na ně prolink v nadpisu a tam zas na první část…

A. du Casse:  
Le général Vandamme et sa correspondence, Tome 2 (Didier, Paris 1870), p 502 ad. 
3. část
Císař se o katastrofě u Chlumce dozvěděl v noci z 30. na 31. srpna. V pět ráno poručil napsat Saint-Cyrovi, aby kryl silnici z Petrovic na Drážďany, Mortierovi aby zaujal postavení před Pirnou a Marmontovi aby se usadil po pravici 14. sboru tak, aby měl vévodu z Belluna napravo. Obával se nepřátelského postupu na Drážďany.

   Během dne byly císaři doručeny různé raporty ohledně boje 1. sboru. Baron de Trobriant v tom svém psal:

   „ Nic přesného se o generálu Vandammovi neví. Jeden důstojník z jeho štábu ujišťoval maršála vévodu z Trévisa, že si generál prostřelil hlavu.“

    Po obdržení této zprávy císař vévodovi z Ragusy 1. září psal:

   „Bratranče, vévoda z Tarenta je dnes v Görlitz. Nechá-li se dál zatlačovat, není vyloučeno, že budu nucen vypochodovat třetího na Budyšín. (…) Ten nešťastník Vandamme, který se podle všeho zabil, nepostavil na výšinách jednou hlídku a vůbec nikde nenechal zálohu. Vrhl s kupředu jak do propasti zálohu a neprováděl vůbec žádný průzkum. Přesto se ke mně vrací z jeho sboru spousta lidí; dorazili téměř všichni generálové a také 15 000 mužů, proto si myslím, že moje ztráta nebude větší než 4000 až 5000 mužů.“

    Den nato Napoleon po Berthierovi chtěl toto:

    „Bratranče, osobní sekretář generála Vandamma je v Drážďanech. Nechte zapečetit všechny jeho písemnosti. Vyjměte z nich všechny listiny, vztahující se k armádě či ke státním záležitostem; osobní generálovy dokumenty budou zapečetěny a poslány rodině.“

    Vandamme se nezabil [i když to vládní Moniteur napsal] a povíme až dál, co se s ním dělo. Císař ho ale neprávem obvinil, že se hnal kupředu jak do propasti, aniž prováděl průzkum. Vandamme ale jednal na základě striktních rozkazů. Je k zlosti, že po jeho rozkazech nezůstalo stopy; jeho sekretáře zatkli, aby se zmocnili generálových papírů. Byla to marná snaha. Vandamme přečetl příslušné rozkazy řadě svých důstojníků a ve chvíli, kdy si byl jist, že padne do zajetí, je zničil.

    [Následuje několik stran korespondence, kterou Vandamme vedl roku 1826 s Maretem,  vévodou z Bassana, jenž jej žádal o vysvětlení okolností celé chlumecké katastrofy, aby ji mohl zapracovat do svých memoárů. Vandamme v listu z 20. února, psaném v Gentu, opět zmínil zejména tři císařovy rozkazy, takřka přesně je citoval, a poté uvedl:]

   „Řeknu vám, že jsem byl na konci onoho hrozného dne, ve chvíli, kdy kartáčová palba srazila generála Haxo vedle mne z koně, vystaven všem ranám a smrti, jíž jsem unikl jen zázrakem, nemám si ale naprosto co vyčítat, leda jedinou věc, tedy to, že jsem nemyslel na svůj vlastní ústup, což jsem mohl udělat desetkrát, jenže bylo třeba zachraňovat Francouze.

   Musím vám, pane vévodo, ještě sdělit, že když jsem 16. ledna tohoto roku, v předvečer odjezdu z Paříže, navštívil generála Bertranda, našel jsem tam i generála Haxo; od našeho zajetí u Teplic jsem ho neviděl. Ten generál mě k sobě zavolal a v přítomnosti mnoha dalších generálů prohlásil, že jsem k němu při sestupu soutěskou u Petrovic, které stojí před Chlumcem, při průchodu kolem údolí Hellendorfu, kterým pak vyrazili Prusové, prohodil toto:   

   ,Kdybych neměl rozkaz nestarat se o své boky a týl, nechal bych tady jednotku a maršál Saint-Cyr by sem naprosto přirozeně umístil svou první divizi.ʽ

   [Nutno dodat, že Vandamem získal až poté a díky Maretovi opisy tří výše uvedených císařových rozkazů, zanesené v knize rozkazů náčelníka hlavního štábu maršála Berthiera. Vévoda z Bassana mu zaslal císařův rozkaz z 28. srpna, napsaný v Pirně a citovaný výše, rozkaz císaře Berthierovi z 30. srpna, určený Mortierovi a rovněž už citovaný,  a k tomu všemu Berthierův  list ze 30. srpna 1813 z půl dvanácté odpoledne, určený Vandammovi. Je naprosto klíčový a plný text následuje.]

   „Posílám vám, generále, svého štábního důstojníka, aby zjistil co se děje. Dal jsem rozkaz vévodovi z Trévisa, aby vás s částí jednotek podpořil, budete-li to potřebovat. Pošlete okamžitě důstojníka, jehož k vám vysílám, nazpět.“

   Z těchto dopisů jasně plyne, že císař věděl o Vandammovu pochodu na Teplice, že už byl dán rozkaz Mortierovi, aby ho podpořil, což ten maršál neudělal stejně jako Saint-Cyr. (…) Máme za to,

že jsme předložili všechny dokumenty, které jasně dokládají, že v celé věci je mnoho viníků, generálu vandalovi ale nelze nic vyčítat.

    Prvním viníkem je osudovost, která Napoleona odvedla zpět do Drážďan a zabránila mu sledovat operace, o jejich nevyhnutelném úspěchu byl přesvědčen. Onen císařův návrat do saské metropole vše prohrál, neboť kdyby zůstal v terénu, okamžitě by si uvědomil změny spojeneckých tras a Vandamma by vévodou z Trévisa posílil nikoliv 30. srpna, kdy ž bylo pozdě, ale hned devětadvacátého ráno. Pozice u Hellendorfu by byla obsazena a Kleistův sbor by padl do zajetí.

   Druhým viníkem je Saint-Cyr, který Kleista nepronásledoval. 

   Třetím pak Mortier, jemuž chyběla iniciativa.

   Boj u Chlumce pak měl pro závěr celé kampaně svrchovaně zničující následky…

[Na tomto místě lze překlad a citace z du Casseho díla ukončit a k jeho závěrům nelze dodat nic, než naprostý souhlas. Dodejme však, co du Casse neříká, byť si to musel myslet. Napoleon se snažil svalit svou vinu na Vandamma a podobně, jako při jiných událostech (kampaň 1815 je nejmarkantnějším důkazem) jednoduše lhal!  Citujme ale ještě jeden zde uvedený dokument, který vrhá světlo na další Vandammův osud, tedy na jeho zajetí. Řada memoárů, především ty Marbotovy (které jinak o viníkovi prohry mluví podobně jako du Casseho dokumenty), líčí, jak imperátor zacházel s generálem nevlídně a jak jej Vandamme popudil:

   "Neuvěřitelná věc, dobré způsoby se změnily ve chvíli, kdy vězeň dorazil do Prahy před ruského imperátora a velkoknížete Konstantina, jeho bratra. Ti zapomněli, co jsou vůči statečnosti poraženého povinni, oslovili jej urážlivým způsobem a velkokníže Konstantin mu dokonce osobně vyrval kord. Vandamme, pohoršený takovým jednáním, zvolal: ,Tady je snadné vzít mi meč. Ušlechtilejší by bývalo pokusit se mi jej vzít na bojišti. Vy ale, jak se zdá, se raději spokojíte lacinými trofejemi...!ʽ Tato slova imperátora Alexandra rozzuřila, nařídil Vandamma zatknout, přičemž vůči němu použil přívlastky kořistník a lupič!

   Vandamme odvětil s hrdým pohledem, upřeným na Alexandrův obličej: „Nejsem ani kořistník ani lupič. A vůbec už mi historie ani současníci nevyčtou, že bych si zamazal ruce otcovskou krví!“ Při narážce na hrůznou vraždu Pavla I. imperátorova otce, Alexandr, jejž veřejné mínění obviňovalo, že dal k vraždě souhlas, aby nebyl spiklenci zavražděn sám, zbledl. Alexandr rychle odešel, zděšen připomínkou strašlivé události, jíž vděčil za trůn a kterou mu Vandamme připomněl doslova přímo před početným dvorem i oddílem gardy. Vandamma pod přísným dozorem dopravili do Vintky na sibiřských hranicích. Svou vlast spatřil až po míru roku 1814.“

   Je to legenda, nebo pravda?

   Nejspíš to první, neboť Vandamme o svém zajetí napsal následující (přičemž o sobě mluvil ve třetí osobě):]

   „Generála Vandamma ohlásili imperátoru Alexandrovi. Jeho imperátorské Veličenstvo pro zajatého generála poslalo velkoknížete Konstantina. Velkokníže mu složil poklonu a projevil politování nad jeho zajetím, přičemž mu blahopřál ke slavné obraně. Generál byl doveden k imperátorovi, který jej přijal dobrotivě a rovněž mu složil k jeho obraně kompliment. Pak byl s generálem Haxo odvezen do Teplic. Nazítří byl vypraven na Moskvu, kde s ním jednal se všemi ohledy hrabě Rostopčin, a velice přívětivě jej přijímala řada ruských velmožů, jejichž pohostinství i rytířský duch jsou sdostatek známy. Generál strávil v metropoli pět měsíců, aniž si měl na kohokoliv stěžovat, a poté byl převezen do Vjazmy tři sta mil od Moskvy [je to polovina směrem na západ], což bylo až v době, kdy se spojenci chystali překročit Rýn a napadnout Francii.“

    Pomluvy českých i německých listů o tom, že Vandamme padl do zajetí opilý, ponechme stranou jako bezpředmětně propagandistické lži…