Nedávná kulatá výročí
a připomínkové akce klíčových válečných událostí roku 1813, s nimiž se
v uplynulém roce, zejména pak na území našich severních sousedů, doslova roztrhl
pytel, mě postupně přivedly na stopu několika německých, bohatě ilustrovaných,
jubilejních publikací, které vyšly před více než sto lety.
Ačkoliv se sám považuji
za příznivce spíše té opačné, tedy bonapartistické strany, zmíněné knihy a
jejich obsah mě inspirovaly k uspořádání přibližně sedmidílného cyklu pamětí,
jehož cílem není jakkoliv bilancovat, nýbrž propojit více či méně známé
ilustrace s vybranými úryvky z vyprávění nebo korespondence několika
desítek pamětníků - přímých aktérů, očitých svědků nebo současníků připomínaných
událostí - mezi nimiž nechybí příslušníci vznešených panovnických rodů, diplomaté,
armádní velitelé, štábní a řadoví důstojníci, ani prostí vojáci a obyvatelé
měst a vesnic.
Závěrem bych ještě dodal, že autory vybraných kreseb a
litografií jsou vesměs němečtí výtvarníci, mezi nimiž pak dominují především práce
profesorů Richarda Knötela a Carla Röchlinga.
První část: Důsledky katastrofální porážky
Autoři
překladů: Miloslav Kolomazník, Jiří Kovařík, Michal Šťovíček
 |
|
10. říjen 1806 - hrdinská smrt prince Ludvíka
Ferdinanda u Saalfeldu.
(Kresba: Prof. Richard Knötel)
|
Jean-Baptiste-Antoine
Marcellin de Marbot – t.č. kapitán, pobočníkmaršála Augereaua:
„Princ Ludvík[Friedrich
Christian Ludwig von Preussen (1773-1806)],
synovec krále [Bedřicha Velikého], se
ke mně z celé královské rodiny choval, alespoň navenek, nejpřívětivěji.
Upozorňovali mě, že opovrhuje Francouzi a zejména císařem, protože však nade
vše miloval vojenský stav, vyptával se na obležení Janova, bitvy u Marenga a
Slavkova, jakož i organizaci naší armády. Princ Ludvík Pruský byl nádherný muž
a po stránce ducha, schopností i charakteru se ze všech členů královské rodiny
nejvíce podobal Bedřichu Velikému.“(jk)
Denis-Charles Parquin–t.č.řadový
příslušník20. pluku jízdních myslivců:
„Od chvíle, kdy
jsme v Mohuči překročili Rýn, tvořil náš pluk součást sedmého armádního
sboru[Augereau], jenž se přesunoval
za Velkou armádou. Válka v Prusku už byla vyhlášena. (…)K prvnímu střetu došlo 10. října při
přechodu řeky Sály, u městečka Saalfeld, kde pátý sbor, pod velením maršála
Lannese, narazil na pruský pěší sbor, jemuž velel princ Ludvík Pruský, králuv synovec.
Tato pěchota, která nesvedla našim jednotkám vzdorovat, se neuspořádaně
stahovala k brodu přes Sálu a princ se s několika husary, svými
příkazníky, snažil prchající seskupit. Náhle se k němu přiřítil francouzský
maréchal des logis od 10. husarského
jménem Gaindé [Jean-Baptiste Guindey (1784-1813)], přiložil mu hrot šavle na tělo a zvolal:
‘Vzdejte se generále, nebo vás zabiji!’
Generál, což byl
princ Ludvík osobně, opáčil:
‘Cože! Já? Vzdát se? Nikdy!’
Odrazil Gaindého
zbraň, sekl po něm a zasadil mu šavlí úder do tváře. Takřka vzápětí Gaindé
kontroval bodem, probodl princovu hruď a srazil jej z koně. Pobočníci viděli
princův souboj s obyčejným francouzským vojákem, o překot se hnali k němu a
nepochybně by Gaindého zajali či zabili, kdyby se tryskem nepřiřítil husar od
Desátého, který zařval:
‘Držte se, maréchale
des logis!’
Ranou z pistole zabil pruského husara,
načež pobočníci ujeli.”(jk)
Marcellin de
Marbot:
„Když bitva skončila úplnou porážou
nepřítele a princovo tělo bylo poznáno, maršál Lannes je nechal s poctami
převézt na zámek v Saalfeldu, (…),
kde princ strávil předchozí den i večer v radostném očekávání Francouzů.
Říkalo se, že v tomto duchu dokonce uspořádal pro okolní dámy bál: teď jej
přinášeli poraženého a mrtvého… Na druhý den jsem princovo tělo viděl ležet na
mramorové stolní desce. Všechny stopy krve smyli. Byl do pasu nahý, měl dosud
kožené kalhoty a boty, vypadal, že spí. (…) Zpráva o smrti prince Ludvíka uvrhla celou nepřátelskou armádu, stejně
jako celé Prusko, které jej zbožňovalo, v úžas.“(jk)
 |
27. říjen 1806 – Napoleonův [triumfální]vstupdo
Berlína.
(Kresba: Prof. Richard
Knötel)
|
Marcellin de
Marbot:
„Napoleon se
zastavil v Postupimi [Potsdam],
navštívil hrob Bedřicha Velikého, a pak se vydal do Berlína, kde chtěl proti
svému zvyku uspořádat triumfální vstup. Sbor maršála Davouta pochodoval
v čele průvodu. Byla to zasloužená pocta, neboť [u Auerstedtu]bojoval více než ostatní[u Jeny]. Následoval Augereaův sbor a za ním garda.“(jk)
Jean-Baptiste Auguste
Barrès –t.č.důstojnický čekatel (vélita) v lehkém batalionu pěších myslivcůNapoleonovy
císařské gardy:
„Ráno jsme vyrazili
ze Charlottenburgu ve slavnostních uniformách a s nazdobenými pokrývkami
hlavy. Celá garda se shromáždila, a pak seřadila, aby triumfálně vstoupila do
města. Před Charlottenburskou bránou, přesněji řečenopřed velkolepým vítězným
obloukem, na jehož vrcholu spočívá nádherně vyvedená kvadriga, císař koňmo
přehlédl svou skvělou gardu, a poté, obklopen početným a všemi barvami zářícím štábem,
se nám postavil do čela. Po nás šli granátníci; elitní legie četnictvasestavu
uzavírala. Cestou ke královskému paláci, v němž měl být císař ubytován, jsme
procházeli širokou a bohatou lipovou alejí, jednou z těch nejkrásnějších,
které svou krásou, když už ne svou délkou, převyšují proslulé pařížské bulváry.
Lidu, který se seběhl, bylo tolik, že to v jednom budilo dojem, že se snad
veškeré obyvatelstvo Berlína přišlo podívat na pokořitele své vlasti.“(mk)
Louis-Constant
Wairy –t.č. osobní sluha (komorník) císaře Napoleona:
„Jakmile císařská ekvipáž vjela do Berlína, dostali jsme se na náměstí,
v jehož středu stála busta Bedřicha Velikého.Měl jsem tu možnost už
nejméně stokrát poznat, jak velmi populární je jméno tohoto panovníka
v Berlíně, stejně jako po celém Prusku, (…). Když se císař, následován svým štábem, ocitl před zmíněnou bustou,
opsal tryskem půlkruh, současně smekl svůj dvourohák, sklonil hrot své šavle a
tímto způsobem pozdravil podobiznu Bedřicha II. Štábní důstojníci následovali
jeho příkladu a všichni se bez rozdílu hodností seřadili v půkruhu kolem
busty, přičemž císař stál v jeho středu. Jeho Veličenstvo projevilo přání,
aby každý regiment, který bude před bustou defilovat, držel k poctě
zbraň!“(mk)
 |
7. listopad 1806 – Blücherovakapitulace v Ratkau [dnes Ratekau].
(Kresba: Prof. Carl Röchling)
|
Marcellin de
Marbot:
„Když přišla zpráva
o kapitulaci knížete Hohenlohe [Friedrich Ludwig (1746-1818)], který [28. října 1806]s šestnácti tisíci muži složil před
vojsky maršála Lannese a Muratovým jezdectvem u Prenzlow [Prenzlau, česky
Přemyslav] zbraně, byl Napoleon ještě
v Berlíně. S výjimkou později tak proslulého maršála Blüchera
nezůstal v poli jediný nepřátelský sbor. Tento generál, tísněný divizemi
maršálů Soulta a Bernadotta, porušil neutralitu Lübecku a hledal v něm
spásu. Francouzi jej tam však pronásledovali a Blücher, jeden z horlivých
zastánců války proti Napoleonovi, se musel i s šestnácti tisíci muži, jimž
velel, vzdát.“(jk)
Louis-Alexandre
Berthier –maršál císařství, ministr války a náčelník štábu Grande Armée:
„Berlín,9 listopadu
1806.
DENNÍ ROZKAZ:
Císař vyjadřuje
uznání jednotkám pěchoty, jezdectva, dělostřelectva a ženistů, jež podléhají rozkazům
velkovévody z Bergu [maršál Murat],
knížete z Ponte-Corva [maršál Bernadotte]
a maršála Soulta, za jejich příkladné chování v Lübecku, jakož i nadšení,
s nímž se pustili do pronásledování nepřítele.Sbor generála Blüchera, mající
sílu 16 000 mužů pěchoty, 4 000 mužů jezdectva a 80 dělových hlavní, se
pod vytrvalým tlakem pokoušel všemožně unikat, přesto byl nakonec ochromen, přinucen
kapitulovat a přejít do francouzského válečného zajetí; přišel ovšechna svázavazadlaazásoby. Na této straně Visly již nejsou ve zbrani žádná jiná nepřátelská
vojska.”(mk)
Jean Rapp –divizní
generál, t.č. pobočník císaře Napoleona:
„Napoleon brzy
opustil Varšavu (…) a zřídil své
vrchní velitelství v Osterode [dnes Ostróda]. Tady ze mě [28. února 1807] učinil
guvernéra Toruně [Thorn, dnes Toruń], kde
jsem se měl [po tříštivém průstřelu levé paže u Golyminu] pozvolna uzdravovat. Organizoval jsem
dodávky zásob, děl a munice, určené pro obléhání Gdaňsku [Danzig, dnes
Gdańsk]. V této době se na mě obracelo mnoho
pruských generálů, abych u císaře intervenoval ve prospěch Blüchera, (…), který měl být [z císařova rozhodnutí]původně odeslán do zajetí v Dijonu, (…), protože ale složil zbraně,(…), bylo mu umožněno, aby se odebral do
Hamburku. Toto město jej však brzy přestalo bavit, a proto žádal o povolení
usadit se v blízkosti Berlína. Zde předkládám dopis, který mi v této záležitosti
adresoval:
‘Hamburk, 15.
listopadu 1806
Pane generále,
Vaše Excelence si nepochybně vzpomene, že jsem měl před
lety tu čest se s Vámi během Vaší cesty do Münsterusetkat; pozornost, jíž jste
mi tehdy ráčil prokázat, ve mě vzbuzuje naději,že Vám nelichotivá situace, v
níž se právě nalézám, zajisté nebude lhostejná. Požívám té výsady obrátit se na
Vaši Excelenci, abych požádal o intervenci u Jeho Veličenstva císaře a italského
krále, aby pro mě, mé dva syny důstojníky a zbytek mé rodiny, s laskavostí jemu
vlastní, nařídil vydat cestovní povolení, která nám umožní odcestovat na některéz
mých panství v okolí Berlína nebo v Pomořansku. Jakožto člověk, který následkem
války pozbyl všeho, shledávám jako nemožné krýt výdaje, vyplývající z pobytu ve
městě jako je Hamburk, v němž je vše tak enormně drahé. Vedle toho se rovněž těším
špatnému zdraví, a proto cítím, že jen vedením poklidého života v ústraní a uprostřed
mé vlastní rodiny, mi dá sílu se uzdravit.
Uvedené důvody, jakož i šlechetnost Jeho Veličenstva
císaře, ve mě vzbuzují naději, že se uráčí ulehčit mi v mé složité situaci a
svolí k výběru místa mého příštího pobytu; rovněž záštita Vaší Excelence,
kterou mi snad ráčíte v této záležitosti poskytnout, rozšíří mé vysoké uznání,
které k Vám mám tu čest chovat, o pocity nejhlubší vděčnosti.
Uctivý a pokorný služebník Vaší Excelence,
Blücher,
generálporučík‘
Císař jeho žádost
odmítl podpořit.“(mk)
 |
[Pruská]Královna
Louisa na útěku do Memelu [dnes Klaipėda].
(Kresba: Prof. Woldemar
Friedrich)
|
Alexej Petrovič Jermolov
– t.č. plukovník a velitel jízdního dělostřelectva v předvoji, resp.
zadním voji knížete Bagrationa:
„[14. října
1806] Napoleon Prusy kompletně zničil u
Auerstädtu. Tato bitva byla mnohem katastrofálnější než ta, kterou Rakušané
ztratili [o rok dříve] u Ulmu. Prusové
přišli o téměř celé své dělostřelectvo a do zajetí padlo značné množství
vojáků. Zbytky armády byly rozprášeny nebo donuceny kapitulovat. Nejdůležitější
pevnosti v zemi se vzdaly, některé z nich bez jakéhokoliv odporu.
Nepřítel obsadil Berlín, načež pruský král, a několik ve spěchu poskládaných
jednotek, ustoupil [do nejsevernějšího koutu pruského království] do Královce [Königsberg, dnes
Kaliningrad].”(mk)
Napoleon I. – provolání k armádě u
příležitosti prvního výročí bitvy u Slavkova:
„V císařském hlavním
stanu, Posen [Poznaň], 2. prosince
1806.
Vojáci,
vloni na den přesně
a přímo v tutéž hodinu, jste byli na bojišti u Slavkova. Zděšené ruské
bataliony prchaly nebo v obklíčení odevzdávaly zbraně svým přemožitelům.
Nazítří pronášeli slova o míru; byla však šalebná. Sotva přičiněním možná
trestuhodné velkodušnosti unikly pohromám třetí koalice, již zosnovaly čtvrtou.
Avšak spojenec, na jehož taktiku zejména spoléhali, již neexistuje. Jeho
pevnosti, jeho hlavní města, sklady, arsenály, 280 praporů, 700 polních děl,
pět mohutných pevností, jsou v naší moci. Odra, Warta, pustiny Polska, ani
špatné počasí této roční doby vás nedokázaly ani na chvíli zastavit. Všemu jste
čelili, vše jste překonali; vše před vámi uprchlo.
Marně se Rusové
snažili bránit hlavní město staroslavného Polska; francouzský orel se vznáší
nad Vislou. Stateční a nešťastní Poláci ve vás opět spatřují Sobieskiho legie,
vracející se z památné výpravy.
Vojáci, složíme
zbraně teprve tehdy, až všeobecný mír upevní a zaručí sílu našich spojenců, až
vrátí našemu obchodu výkonnost i kolonie. (…) Kdo by Rusy opravňoval k naději, že zvrátí běh osudu? Kdo by je
opravňoval ke snaze zhatit tak spravedlivé záměry? Nejsou snad oni, a nejsme my,
vojáky od Slavkova?
NAPOLEON”
(miš)
 |
14. leden 1807 – zbytky [pruských] gardových
bataliénů při průchodu Memelem.
(Kresba: Prof. Carl
Röchling)
|
Desydery Adam Chlapowski–
t.č. příslušník polské čestné gardy, doprovázející císaře Napoleona na cestě do
Varšavy:
„Třetího dne, 13.
prosince [1806], nám [císař]nařídil, abychom jeli opačným směrem.
Nejprve jsme vjeli do Winiaru [?],
kde se párkrát zastavil a pozoroval okolí. Pak se vydal napříč blátivým polem,
kterým se jeho kůň jen stěží brodil. (…)
Nakonec se jen v doprovodu naší čtveřice a dalších dvou francouzských [jízdních] myslivců vydal do Radojewa [Radojewo], kde jsme si vzali přívoz do Owinsku [Owińska] a prohlíželi si zde starý opuštěný kláštěr.
(…) Toho večera, když jsme se vrátili
do Poznaně [Poznań], si mě císař
nechal zavolat a nabídl mi místo u svého stolu. Vedle mě, čelem k císaři,
seděl Berthier, náčelník štábu celé armády. Stůl to nebyl nijak velký, neboť žádná
jiná osoba kromě té, jež by se mohla posadit naproti mně, by se k němu již
nevešla. Obsluhoval nás jediný sluha. Zdálo se mi, že večeře netrvala déle než
půl hodiny a přesto se mě císař ještě stačil doptávat na mnoho věcí. Pálil na
mě otázky jednu za druhou, jako kdybych seděl u zkoušky. Z našich
rozhovorů, které jsme měli možnost vést už během cest, věděl, že jsem sloužil
v pruské armádě, proto se zajímal o má studia, mé znalosti v oblasti
dělostřelby, organizaci pruského dělostřelectva v rámci celé armády, a
konečně o to, kolik asi Poláků slouží ve sboru generála Lestocqa [Anton Wilhelm von L‘Estocq
(1738-1815)], jenž se stále nacházel za
Vislou, ve Východním Prusku. Na to jsem nedokázal odpovědět, poukázal jsem však
na to, že většinu tohoto sboru musí tvořit Litevci, jelikož se sbor zformoval
v Litvě. Po posledním dělení [Polska] připadla celá oblast kolem Augustowa [Augustów] Prusku. Rovněž jsem mu vysvětlil, že v
Litvě tvořili Litevci jen prostý lid a Poláci aristokracii. O Litvě toho příliš
nevěděl, dokonce ani to, jak [kdysi]
vznikla unie mezi Litvou a Polskem. Překvapilo jej, když jsem mu řekl, že
vojáci, sloužící v pruském [L´Estocqově]
sboru v Královci, nejsou Poláci, ale Litevci a Žemaitiové [Žmuďané], a třebaže polštinu ovládají jen málo, i
nadále se cítí být historicky spjati s Polskem, podobně jako celá Ruská Litva.”
(mk)
 |
7.-8. únor 1807 – Bitva u Preussisch Eylau[dnes Bagrationovsk].
Scharnhorstem
vedený útok jednotek L´Estocqova sboru na les “Birkenwäldchen“
[Břízový háječek] u Kutschittenu[dnes
Znamenskoje] přinesl rozhodující
výsledek.
(Kresba: Prof. Carl
Röchling)
|
Děnis Vasiljevič
Davydov – t.č. pobočník knížete Bagrationa, velitele zadního voje
Benningsenovy armády:
„Bitva u Preussisch
Eylau téměř zmizela z paměti současníků po bouři bitvy u Borodina, a také proto,
že mnozí nyní mají za to, že to nebyla událost srovnatelného významu. Pro ruské
srdce byl spor vybojovaný zbraněmi u Borodina ušlechtilejší, osobitější a
daleko vášnivější než boj u Eylau, protože v sázce bylo samotné přežití
Ruska. (…)Opravdu není fér srovnávat obě bitvy na základě počtu účastníků či
ztrát. A to proto, že u Eylau se uplatnily odlišné zbraně a odlišné metody
boje. U Borodina byla hlavní zbraní palebná síla. U Eylau to byl boj muže proti
muži, jenž byl prvořadý. Bodák a šavle tu měly svou žeň a dosyta se napily
krve. Žádná jiná bitva nebyla svědkem srážky pěchoty a jezdectva a přestřelky
z pušek v takovém rozsahu.”
---
“Pobočníci cválali po Althofské cestě
s rozkazy za L‘Estocqem, aby co nejrychleji dorazil k našemu pravému
křídlu a odtud skrz Schmoditten [Rjabinovka] ke křídlu levému. Určitá část našeho jezdectva a dělostřelectva, co se
nalézala na našem pravém křídle i středu, táhla rovněž k tomuto levému
křídlu, které nepřátelské síly tiskly víc a víc na střed beztak už dlouho
zkoušený bateriemi, rozloženými za kamennými budovami města. Šikmou palbou
ostřelovaly terén od Eylau po Auklappen [Maloje Ozernoje]i
les, jenž leží mezi Sausgartenem[Bolšoje Ozernoje], Auklappenema Kutschittenem.(…)
Nakonec přichvátali
pobočníci se zprávou, že se tak dlouho a tak netrpělivě očekávaný L‘Estocq
blíží. L‘Estocq zaměstnával velkou část Neyova sboru bojem s brigádou
generála Ploce [zřejmě Franz
Heinrich Christian von Plotze (1740-1819)]a jejím pronásledováním ke Kreuzburgu [Slavskoje], zatímco on sám chvátal s hlavními
silami, sestávajícími z devíti batalionů a devětadvaceti eskadron, na
Leissen [asi 2 km severně od Domtau, dnešního Dolgorukova], Graventhien [Kamyševo] a Althof [Orechovo].Bylo už kolem čtvrté hodiny odpolední,
Althofská silnice zčernala vojskem a Bennigsen se mu vydal v ústrety, aby
jeho příchod urychlil a poslal je tam, kam chtěl. Bylo patrné, že poté, co
vrchní velitel dorazil k onomu sboru, se jeho přesun zrychlil. L‘Estocq
byl nasměrován ke Schmodittenu. Prošel kolem této vsi a před Kutschittenem
rozvinul vojska do bitevní sestavy. Pravou kolonu vytvořil ruský Vyborgský pěší
pluk, levou [2. pěší] pluk Rüchelův,
v záloze za nimi zůstal Fabeckyhogranátnický prapor, rozvinutý do linie. [11.]
Pěší pluk Schöningův, semknutý do kolony,
udeřil na nepřátelskou pěchotu, která se před ním nalézala, porazil ji a zahnal
do lesa. Generál Kall s jezdectvem a jedním plukem kozáků, kteří se k němu
přidali z hlavní armády, postupoval vpravo od Kutschittenu, zaútočil na
nepřátelské jezdectvo, jež se u oné vsi nacházelo, rozbil je, otočil se
k pěchotě, neuspořádaně vybíhající z Kutschittenu, většinu z ní
rozdupal, zničil a nepustil ji zpět do lesa, kde se skryla předešlá pěchota.
V tom střetu
dobyl Vyborgský pěší pluk nazpět tři děla, jichž se nepřítel zmocnil u našeho
levého křídla v čase, kdy toto křídlo ustupovalo.
Když L‘Estocq
ovládl Kutschitten, vrátil vojska vzad a otočil je čelem k lesu.
Schöningův pluk vytvořil pravé křídlo, granátnický prapor Fabecky s Vyborgským
pěším střed a Rüchelův pluk levé křídlo sboru. Druhý sled se skládal
z Wagenfeldova [4.]kyrysnického
pluku jakož i z Auerova [6.]a
Baczkova [7.]dragounského pluku.
Lehký jezdecký pluk Towarczysse přesunul na levé křídlo.
Tou dobou naše
ustupující levé křídlo zastavilo, uspořádalo se a jeho záloha pod velením
generálmajora Kamenského, stejně jako záloha jezdecká pod velením generálmajora
Čaplice, vyrazilo pruský sbor podpořit.
Útok na les byl
proveden s vynikající zmužilostí a pozoruhodně organizovaně. Les byl
vyčištěn částečně palnými, částečně chladnými zbraněmi. Byla to chvíle zralá ke
generálnímu útoku celým středem a hlavní zálohou naší armády na Augereauův [VII.]sbor, demoralizovaný od ranního boje, na
jízdní gardu i tři jezdecké divize, Kleinovu[1. dragounskou], Grouchyho [2. dragounskou]a d´Hautpoulovu[2. kyrysnickou], spojující levé křídlo francouzské armády
s křídlem pravým. Podobný pohyb přinesl Napoleonovi vítězství u Austerlitz[Slavkova].
Leč naše armáda
zůstala na místě a činnost omezila toliko na dělostřelbu. L‘Estocqův útok
podporovalo jeho vlastní dělostřelectvo, pálící do čela Davoutových a
Saint-Hillairových vojsk, a [jízdní]dělostřelectvo
Jermolovovo, zajištující boční palbou linii onoho sboru a všech divizí po celé
linii od levého po pravé křídlo.
Přes tuto
všeobecnou nečinnost, jež z naší strany vládla, přičemž přenechávala veškeré
úsilí L‘Estocqovi a Jermolovovu dělostřelectvu, nepřítel nic nepořídil. Jeho
ústup, zpočátku probíhající spořádaně, se nakonec změnil v ošklivý zmatek,
který dospěl tak daleko, že zanechal na bojišti osmadvacet děl, zčásti
zasažených, zčásti nepoškozených. Začínající tma a skutečnost, že o tom
nevěděl, nedovolili pruskému generálovi, aby eylauský
den ověnčil tak významnými trofejemi. Davout i Saint-Hilaire opustili bojiště a
rozložili svá vojska po obou stranách Sausgartenu, před nímž rozvinuli do řetězu
hlídky, které zaujaly postavení několik sáhů před ním. Celá nepřátelská linie
přetínala bojiště od Sausgartenu po Eylau. U Eylau zůstaly v předním sledu [2.] pěší divize Levalova a [3. pěší divize] Legrandova, čtyři jezdecké brigády se však
posunuly k Althofskému potoku, aby zajistily dotek s Neyovým sborem,
který se už blížil.”(jk)
Marcellin de
Marbot:
„Od vynálezu
střelného prachu nikdo nespatřil tak strašné následky. S ohledem na počty
vojsk, bojujících u Eylau, tato bitva (…) přinesla [doposud] největší
ztráty. Rusové v boji přišli o pětadvacet tisíc mužů, a přestože byla
oznámena desetitisícová francouzská ztráta ohněm i mečem, odhaduji, že to ve
skutečnosti bylo na dvacet tisíc mužů. Celkové ztráty obou stran tedy činily
pětačtyřicet tisíc mužů, z nichž většina zemřela!“(jk)
Dominique-Jean Larrey
– t.č. hlavní chirurg Napoleonovy císařské gardy:
„Nejbližší dny, jež
následovaly po této velké bitvě, velmi poškozovaly armádu, ale zejména
císařskou gardu. Krutou a pronikavou zimu náhle vystřídala obleva. Nenadálá
změna způsobila četná průjmová onemocnění a reumatické obtíže. Larrey dohlížel
nad léčbou obrovského množství mužů, jimž po bitvě u Eylau omrzly nosy a uši. Tento
zkušený lékař měl mnoho příležitostí si povšimnout, že nízká teplota jako jediná
předchází vzniku gangrény, která se v takových případech projevuje. (…)
V císařské gardě se nevyskytl jediný
případ muže, který by, navzdory statickému postávání ve sněhu a teplotě minus
patnácti stupňů Réaumura [5/4 °C = asi -19 °C], zaznamenané na stupnici teploměru po dobu třídnůpřed bitvou, měl omrzliny.Leč,
jakmile v noci na 10. února dosáhl teploměr úrovně pěti stupňů Réaumura
nad nulou, velké množství gardových i řadových vojáků si stěžovalo na bolesti, sníženou
citlivost a brnění nebo píchání v chodidlech. U těch, kteří si za panujícího
chladunahřívali postižená místa u táborových ohňů, se na počátku tání ohlásila
gangréna; naopak ti, kteří si své rány třeli sněhema promazávali pálenkou, se
gangréně vyhnuli.“(mk)
 |
8. března 1807 – výměna zajatého generála Blüchera za francouzského maršála
[divizního generála] Victora.(Kresba:
Prof. Carl Röchling)
|
Gerhard Johann David von Scharnhorst – t.č.
náčelník štábu pruského L´Estocqova
armádního sboru, píšící dopis pruskému králi, Friedrichu Wilhelmu III.:
Rosenberg, 30.
ledna 1807.
„Vaše královské
Veličenstvo, s nejhlubší pokorou si Vám dovoluji oznámit, že mi 12. prosince
z Hamburku napsal generál Blücher a informoval mě o svém zhoršujícím se
zdravotním stavu, jež přisuzuje zahálení, třebaže by velice rád svůj život
obětoval ve službách vlasti.Nedávno padli do zajetí generálové [divizní general
Claude Victor Perrin, řečený] Victor a [brigádní
general Simon de Faultrier]Foutrier, oba
v hodnosti generálporučíka. Vaše Veličenstvo by generála Blüchera učinilo
velice šťastným, kdyby jej ráčilo vyměnit za některého z výše uvedených
generálů. Pokud to jen bude možné, bude Vašemu Veličenstvu sloužit s ještě
větším úsilím a stejně tak odhodláním. Smím-li to tak říci, vzhledem
k tomu, že jsem mu stál v kritických okamžicích [kapitulace u
Ratkau] po boku, on je ten druh velitele,
který svá vojska vždy povede ke slávě a cti.“ (mk)
 |
6. červenec 1807 – Královna Luisa a císař Napoleon [při setkání]v Tylži[dnes Sovětsk].
(Kresba: Prof. Woldemar
Friedrich)
|
Alexej Petrovič
Jermolov:
„Naše armáda se
utábořila v určité vzdálenosti od řeky [Němenu]; zalesněné okolí snižovalo její zranitelnost. Předvoj měl zaujmout
postavení na břehu. Bagration obdržel rozkaz, aby jeho pobočník doručil nabídku
ke klidu zbraní. Tento byl uveden k Muratovi a po něm k Berthierovi,
kde mu bylo sděleno, že Napoleon usiluje o mír a nikoliv jen o příměří!
Následujícího dne dorazil do našeho velitelství Berthier a přivezl podrobnosti,
které putovaly za carem do [litevského] Šiauliai.O
dva dny později se car připojil k armádě a knížete [Dmitrije] Lobanova-Rostovského poslal k Napoleonovi.
Příměří bylo dojednáno, načež byla zahájena mírová vyjednávání. Car se s
Napoleonem mezitím setkal uprostřed Němenu. Pruský král byl ponechán na břehu
řeky! O několik dní později vstoupil car do Francouzi přeplněné Tylže, jeho
doprovod se skládal z jednoho batalionu Preobraženského pluku osobní stráže a
dvou eskadron Husarského pluku osobní stráže. Mír byl zanedlouho stvrzen; (…)
armády se začaly připravovat na návrat do
svých domovů.”(mk)
Napoleon I. – dopis
císařovně Josefíně do Saint-Cloud:
„V Tylži, 6. července 1807.
Dostal jsem Tvůj
dopis z 25. června a s bolestí jsem shledal, jak jsi sobecká. Už ani
úspěchy mých zbraní na Tebe nepůsobí. Dnes se mnou bude večeřetkrásná pruská
královna.
Daří se mi dobře a velmi toužím po shledání
s Tebou. Závisí to ovšem na osudu. Možná, že to bude již brzy.
Sbohem, moje přítelkyně. Tisíc něžností.
NAPOLEON“(mk)
Marcellin de
Marbot:
„Jednoho dne se
Napoleon vydal navštívit pruskou královnu, jejíž žal byl, jak se říkalo,
veliký. Pozval onu panovnici na následující den k obědu, což nepochybně
přijala s nevolí, v době mírových jednání však bylo třeba Napoleonův
hněv mírnit. Oba se upřímně nenáviděli, ona jej v řadě proklamací urazila
a on jí to oplácel ve svých bulletinech. Při jejich setkání byste ale němou
nenávist nezpozorovali. Napoleon byl uctivý a pozorný, královna se půvabně
pokoušela dávného nepřítele zaujmout. Potřebovala to tím spíše, že mírová
smlouva vytvářela na úkor území hessenského kurfiřství a Pruska nový stát –
vestfálské království. Královna se musela smířit se ztrátou několika provincií,
nemohla však snést ztrátu pevnosti Magdeburk, od jejíhož vlastnictví se
odvíjela pruská bezpečnost. (…) Říká
se, že k zachování onoho významného města uplatnila během oběda všechen
svůj šarm. Když pak chtěl Napoleon změnit téma hovoru a učinil poklonu nádherné
růži u královnina pasu, řekla mu:
‚Vyměnilo by
Vaše Veličenstvo tuto růži za město Magdeburk?‘
Možná by bylo rytířské přijmout, císař však
byl až příliš realistou, než aby se nechal lapit na hezká slova. Říká se, že
zůstal u chvály růže i ruky, která mu ji podávala, květinu si však nevzal,
pročež do krásných královniných očí vyhrkly slzy! Vítěz však dělal, že je
nevidí. Magdeburk si ponechal a královnu zdvořile doprovodil až k lodi,
která ji měla dopravit na opačný břeh.“ (jk)
Jean-Roch Coignet
– t.č. řadový pěší granátník Napoleonovy císařské gardy:
„…obdrželi jsme
rozkaz, abychom na přivítanou pruské královny, jež přijížděla na navštěvu k našemu
císaři, zasadili stromy podél celé hlavní ulice a zasypali je pískem. Dorazila
v deset večer. Bože, jak nadherně vypadala se svým [módním ] turbanem na hlavě! Říkalo se o ní, že je to
nádherná královna šeredného krále, já si ale myslím, že byla králem i královnou
v jednom. Císař k ní sestoupil po velkém schodišti, aby ji přívital a
nabídl jí ruku, ona ji však nepřijala.
Měl jsem to štěstí,
že jsem toho večera držel stráž u paty schodiště a mohl si ji tak zblízka
prohlédnout. (…)Jak ta byla nádherná,
a co teprve to její královské držení těla!Ve svých třiatřiceti bych dal jedno
ze svých uší za to, kdybych s ní mohl zůstat tak dlouho jako císař. Tehdy
jsem šel naposledy do stráže jako prostý vojín.“ (mk)
 |
|
1808 – [jedno z mnoha]zasedání reorganizační komise v Královci [Königsberg].
[zleva doprava: major Hermann von Boyen, …, pruský král Friedrich Wilhelm
III., podplukovník August Neidhard von Gneisenau, generálporučík Gerhard von
Scharnhorst, major Karl von Grolmann, svobodný pán vom und zu Stein, …]
(Kresba: Prof. Carl Röchling)
|
Gerhard Johann David von Scharnhorst –
t.č. ministr války, náčelník generálního štábu a předseda vojenské Reorganizační
komise, píšící dopis kapitánu Karlu von Clausewitzovi (1780-1831), pobočníku
prince Augusta Pruského (1779-1843), s nímž padl u Prenzlau do zajetí, které
strávil ve francouzském Soissonsa později ve Švýcarsku:
„V Memelu [Klaipėda], 17. prosince 1807.
Můj milý
Clausewitzi,obdržíte ode mě jeden dva archy dlouhý dopis, v něm je už vše,
co jsem Vám musel sdělit. Zde není nic nového, kromě toho, že se francouzská
vojska konečně stáhla za Vislu, ponechala si však území ohraničené Vislou a [jejím
levobřežním přítokem] Nogatem a opevněný
Marienburg [Malbork].
Komise, pověřená
přešetřením okolností, jež vedly k vyklizení pevností, je již ustanovena;
jejími členy jsou oba princové, Henrich a Wilhelm, generálové L´Estocq a
Diericke, plukovník von Bülow atd. Výsledky šetření budou předloženy
králi.
Naše vojenská reorganizační komise nadále
pracuje. Zařídím, aby Vám byl poslán výtažek z toho, co již král schválil, naše
názory tak budete moci lépe posoudit.
Denně nás opouští mnoho znamenitých,
mladých a často těch nejlepších důstojníků, avšak počet nadbytečných i nadále
zůstává strašlivě vysoký. Král přikázal ministru Steinovi, aby vypracoval novou
koncepci státní struktury;je již několik týdnů hotova, doposud ale nepadlo žádné
rozhodnutí.
(…) Doufám, že se
nejpozději v dubnu shledáme. Nebesa ať Vám dopřejí, můj drahý příteli, abyste byl
zdráv. Pracujeme na nejnovějším návrhu organizace generálního štábu (…) a v tom s Vámi počítáme.
Váš přítel
Scharnhorst.”
Scharnhostův dopis kapitánu Karlu von Müfflingovi(1775-1851)
do Výmaru (Weimar):
„V Královci, 27.
března 1808.
Můj milý Müfflingu,(…) víc než kdy jindy chováme v tomto
okamžiku naději, že Francouzi vyklidí velkou část ze zbývajících provincií. Čas
nám již brzy ukáže, zda naše očekávání nevyjdou opět naprázdno. Veškeré naše
naděje se zakládají na Napoleonově tvrzení před [ruským velvyslancem v
Paříži,hrabětem Petrem Alexandrovičem]
Tolstojem, v němž prohlásil, že se díky švédské aféře [ruskému vpádu do
Finska] přesvědčil o tom, že to Rusko se
spojenectvím s Francií myslí opravdu vážně, a proto nyní zvažuje vyklizení
Pruska. (…)Naše vyšetřovací komise se
nadále schází, aby odhalila [bezpříkladné počínání] velitelů pevností a jiné trestuhodné činy. Reorganizace naší armády
bude probíhat v rámci nařízených opatření. Náš armádní sbor jsme byli povinnizredukovat
z šedesáti na čtyřicet dva tisíc mužů. Rovněž [královský] dvůr postihla všemožná opatření. Maršálská
tabule[sbor generálů]se zúžila. Koně,
služebnictvo i kuchyně, to vše bylo rovněž zredukováno; Gardes du Corps z pěti na čtyři eskadrony, u kavalerie má
jediná eskadrona pro své poddůstojníky a mužstvo k dispozici pouhé sto dva koně.
Mnohé [důstojníky]jsme byli nuceni uvolnit
ze služby.(…)Co nejdříve Vám pošlu
rozbor bitvy u Auestädtu (…) a nákres
bitvy u Preussich Eylau, které nechávám zhotovit.
Váš přítel Scharnhorst.”
(mk)
Následující část: Kam vítr, tam plášť
