středa 16. září 2015

ZRCADLA UDATNOSTI OD SYLORADA PATRČKY... (editor Karel Řezníček)



(Michal S. Patrčka – desetnín a učitel při pluku Ďulajském)
PT/ Následující texty publikované svého času (r. 1820!) dosti nepravidelně a nesourodě v týdeníku Čechoslaw se zdají být všechny letopisně patřit do roku 1809 a lze jen litovat, že jejich autor (jehož trudný životopis bude připojen na samotný závěr) v tomto svém snažení o „literaturu faktu“ zanedlouho ustrnul a k letům 1805 a 1812-1815 nejspíše nepublikoval nic... I necelé dva tucty jím zvěčněných a námi dohledaných příkladů udatenství primárně našich c. a k. vojáků však přinášejí nejenom zajímavé a často takřka neuvěřitelné příběhy odvahy a neohroženosti, ale i nesmírně zajímavý náhled do dobové a autentické české vojenské terminologie – v čemž jsou pro současnost obzvláště cenné!!! Nezachováme však původní pořadí, neb pak by úvodník nemohl být umístěn na úvod a i o nějaké chronologii událostí by tu v nejmenším nešlo hovořit – zato se však takřka maximálně přidržíme dobového úzu, byť mnohdy člověk váhá co je oumysl a co třeba jen tiskařský šotek... (Karel Řezniček)

Nejen přeznamenité činy slawných wůdců walných zborů jimž se swět po weškerá století obdiwuje, nýbrž i důkazy prawé udatnosti saukromných, nepatrných, bojowníků rozhlášení, uwážení a zwěčnění zasluhují, a jistě oných neméně, lásku k wlasti, tu přewznešenau občanskou ctnost každého národu, an swatau samostatnost hodně sobě wážiti zná, a ne dlé píšťaly leckterého trunolowce a wzpurného dobywy křepčiti touží – rozmnožiti a roznítiti schopni jsou. Z ohledu toho sebral sem maličké toto zrcadlo udantnosti, podiwení hodné činy prawého rekowstwí w sobě obsahujícý, tak jak we wojensském archýwu zaznamenáni, a potwrzeni jsou. [č. výt. 19, str. 150]
(autor měl nepochybně jako vojenský písař 21. pěšího regimentu „Albert Gyulay“ přístup k mnohým dokumentům a hlášením; desetnín pak je dobová mutace soudobého desátníka, leč značně udivuje, že neužívá zažitý termín kaprál, což však může být i jeho projevem národovectví, jež se odzrcadlovalo i v potlačení úředního křestního jména Michal a přijetí vlastenečtějšího Sylorada, jež bývá psáno i diakriticky mírně odlišně, ale my volíme formu užitou u zde publikovaných textů...)
Bitva u Řezna 25. IV. 1809

Při zpátečním tažení od Řezna, byl prync z ?????, setník w Karlowu tému, od nepřátelské jízdy zaskočen. To wida jeho strážmist, Tomáš Fencel, úprkem do ní wrazyl, dwa jízdce wbrzce porazyl a tím sy k swému setníku cestu proklestil.
Zuřiwě bránil se prync y rozdrtil meč a těžce raněn na zem padl. Nadarmo, do hlawy nebezpečně posekán, hájí ho Fencel, a klesne podle něho. W tom se wšak zpamatuje, šátek z krku strhne, pryncowi hlawu zawáže, a jej z hluboké mdloby probudí.
Rozkacení nepřátelé ho chtěli odtrhnout, on wšak swého setníka obejma přísahá, že spíše s ním umře, než ho opustí. Y zwedli je tedy oba do hlawního bytu baworského králowice a zde prync králowským ranlékům odewzdán, Fencel ale do Francouz weden byl, který, jak se něco málo na cestě pozhojil, příležitostné chwíle užil, průwodcům swým prchl, a náramnými oklikami práwě před Ašperským bojem k swému pluku přirazil. [č. výt. 33, str. 263-4]
(Vzhledem k charakteru textu spíše než o příslušníky 3. pěšího pluku (L.I.R. Nr. 3) půjde o Uhlanen Regiment „Erzherzog Carl“, tedy tehdy rovněž administrativně 3., avšak hulánský pluk, byť ten v bitevní sestavě u Aspern hledám marně, ale hned následující příspěvek o dalším z Karlových pikenýrů dokládá, že u Dunaje operoval...)

Při zpátečním tažení z Lince do Ebersdorfu dne 3. máje 1809 při prudkém pronásledowání postupujících nepřátel, u Traunského mostu krwawá půtka se strhla. Mezi jiným pozorowal Alexander Zubow od Karlowých pykenýrů, práwě když přes most wjížděti chtěl, že zástup Hradišťánů s praporcem w plném běhu mostu dosáhnouti se snaží; nepřítel pak byl w zápětí. Zubow pojal prostého Františka Heru, a s ním hned ku pomoci se wrátil. Neohroženost obau zastawila zástup, mostu wšak dosáhnouti nebylo wíce lze, poněwadž od nepřátelských zaskočen byl; pročež přísahali jednosworně draze žiwoty prodati. Y strhla se náramná střelba z malé zbraně. Zubow ale wida že, weškerá udatnost weliké nepřátelské sýle konečně podlehnouti musý, umínil aspoň co možná wyswobodit.
Řeka w tom místě welmi proudí; Zubow wšak bez rozpaku do ní wskočí. Hera uchopiw praporec následuje, několik bojowníků se přichytí, a šťastně na druhý břeh přewezeno jest.
Tím naši dwa rekowé se nikterak nespokojí, nýbrž ostrému nepřátelskému ohni nawzdor tolikrát sem a tam bředli a bojowníky odwáželi, dokud ostatním držeti se možná bylo. Tímto rekowstwím 100 mužů nepřátelskému zajetí wytrženo bylo. [č. výt. 30, str. 239-40]
(Plné tři příspěvky autor věnuje příhodám v souvislosti s velmi krvavou bitvou u Ebelsbergu, leč ani jednou jeho název nestrefí, v nejstarším, zde však až třetím, alespoň má ...berg – tehdy samostatný městys s bitvě těžce poničenou dominantou, dnes však krásně renovovaným hradem, je v současnosi již plně pohlcen Lincem...)
Bitva u Řezna, litografie podle Kraffta

Filip Škula od Benjowského pluku, shromáždil w pútce u Ebersdorfu 70 sem tam rozptýlených mužů, od rozdílných pluků; a srdnatosti jim dodaje, wedl, aby nepřítele, který již nadzmíněné místo osadil, překwapil, a zase wyhnal.
Y wrazyl neyprw na zástup Francouzských granatýrů, a je hned w outoku rozehnal. Tím w místě ležícýho nepřítele tak pomátl a uděsyl, že jeho slabost nepozoruje a daleko sylnější jsa prchl, dwau děl a dwau praporců kořisti po sobě zanechaje. [č. výt. 29, str. 231]
(Benjowského plukem je  tu nepochybně Linien Infanterie Regiment Nr. 31 nazvaný dle jeho majitele a z dnešního pohledu slovenského rodáka [Dunajská Streda?] podmaršálka Benjovszkého [každopádně zemřel v dnešní Bratislavě!], něm. Johanna Andrease Benjowsky von Benjow und Urbanow )

Dne 3ho máje 1809 w šarwátce u Ebersberga wpadl poručík Knopf 50ti nepřátelům do rukou. Desetnín Šuhajsky od sedmého pěšího temu to wida, sám jediný se do nich pustil, pět y hned na zem powalil, mnohé poranil a zmámeným zbraň z rukou wydíral. Tak se přihnal až k řece Traun, w které se práwě hrstka nepřátel k odporu shromáždila. Y zde zmužile mezy ně wběhne a za wzdání milost obětuje; w tom wšak ze zadu několika kulkami poraněn padne, a wýskající nepřátele jeho se y hned zmocniti snaží. Zatím wšak se mu k pomocy towaryši přihrnou, a wšecko na pořád wyhladiti strojí. Nicméně Šuchajsky jako udatný, tak welikomyslný, swé pomocníky jakž takž upokují a zajatým nikterak ublížiti nedopustí. [č. výt. 19, str. 150]
(Sedmým plukem byl na jaře 1809 L.I.R. 7 „Schröder“, jenž teprve po válce získal nového majitele, v nejstarším bratru císaře Františka a změnil název na „Würzburg“ – Šuhajský zní češtěji než následné Šuchajsky...)

Při zpátečním tažení ze Salcburgu byl Ladislaw Janoš od Frymontowých husarů s několika muži na zadní stráži. Aby cesta zabawena byla, byl w ouzké klauze u sw. Michala rozlámaný prachowý wozík překocen, při čemž se množstwí prachu wysypalo.
Janoš nedaleko w záloze leže, pozorowal jak nemalý počet Francouzské jízdy se wšemožně snaží překážku tu odstranit. On nahlížel dále, že pokud se to powede, weliký díl zawazadel, an ještě daleko byla newjela, ztratí; na nepřátele wšak wyrazyt, a je nazpět potlauct, že není možná, poněwadž kára cestu zatarasyla. Y rozmyslil se. Pokojně kázal swému lidu dále jeti, sám jediný ale do nepřítele wrazyl, a pistolý do roztraušeného prachu wystřelil.
Náramným třeskotem se kára rozlítla, a přes třidcet mužů y s koňmi na padrť rozdrtila. Po chwíly spamatowal se náš rek, a na polo spáleného u prostřed nastrojené záhuby se wida, poslední sylu sebral, a do Leobenu se wláčel, a za pět měsýců šťastně wyhojen, zase k swému pluku nawrátil. [č. výt. 24, str. 188]
(Při Napoleonově ofenzívě museli Rakušané spěšně ustupovat i na vedlejších směrech... – míněn je nejspíše devátý husarský pluk jehož majitelem byl FML Johan Frimont von Palota, ovšem jak podmaršálek sám, tak jeho regiment měli roku 1809 operovat v Itálii, ne v Solnohradsku...)
Arcivévoda Karel u Wagramu (Myrbach)

Když dne 13ho máje w 1809 roce znamenitá část Francouzů, u Černé louže, nad Wídní, přes Dunaj přerazyla, a se pod ochranu na druhém břehu založené hrubé střelby hotowila, nedaleko tam stojící naše popadnout; wyhnal se desetnín Karel Wolf od Kerpenowa pluku, sám s jediným naraženým burdýřem do řadu w čelí wbíhajícího nepřítele, jednomu důstojníkowi kord z ruky wyrazil, a jej s šesti ještě muži před očima celého nepřátelského wojska zajmuw, šťastně s sebou odwedl. [č. výt. 20, str. 158]
(Jde o epizodu z boje o dunajský ostrov Schwarzelacken Au; burdýřem je míněn bajonet...)

Josef Taimer, prostý od Kněžewičowých dragounů shromáždil w Ašperském boji některé rozptýlené towaryše, a s nimi náhle nepříteli na záda wpadl. Již zástup kyrysníků posekal a rozehnal, když ze wšech stran obklíčený nebezpečně do hlawy a do ruky poraněn byl; přece se ale z té tísně wydřew, prwé z boje newyšel, až druhého dne, a to ještě na ještě na přísné nařízení swých předstawených, a sotwa přewázán jsa, již opět do boje kwapil, a holou hlawou, lebky pro rány snésti nemohla, každé nebezpečenstwí téhož přeslawného dne podnikl. [č. výt. 24, str. 187]
(Vzhledem k chorvatskému původu majitele3. dragounského pluku, Wincenze Knesewiche, lze užití háčků nad literami vcelku akceptovat, byť jeho slovanská podoba jména byla Vinko Knežević...)

Cyril Temín, prostý od týchž samých dragounů, w tétéž porážce neslýchané, zahlédl w outoka nepřítelského jenerála, jejž po stkwostném oběwu hned poznal. Y dal se k němu, a skrze nesmírný daw se prosekaw, jej poranil, koně pak za uzdu chopiw, náramnou rychlostí z prostřed jeho wlastního lidu wywlekl. A byl to wůdce čtyrtémý, a Francouzské cýsařowny wrchní konírník Fuler.
Takau opowážliwostí rozkacení, někteří kyrysníci za nim se hnali. Temín wšak na to nedbaje, je potloukl, a jim nawzdor swého wznešeného jatého odwedl.
Jak udatný, tak y šlechetný, neymenšího mu newezma, do rukou předstawených odewzdal. [č. výt. 24, str. 187-8]
(Porážkou neslýchanou musí se zde mínit porážka Napoleonova neb jde jednoznačně o bitvu u Aspern-Esslingu, a co se týče zajatého generála, nešlo [tehdy] o divizionáře, leč v moc nepřítele upadl brigádní generál Albert-Louis-Emmanuel de Fouler, náležející do Espagneho kyrysnické divize...)

W krwawém outoku na ezlinskou obilnicy w předzmíněném boji, množstwí poraněných důstojníků Hylerowa pluku mělo zajato býti, ano Poručík Pec již skutečně od nepřátelských obklíčen byl.
Tuť desetnín Tomáš Wrbay, Matěje Čadru, Ondřeje Mašáně, a Bernarda Blanku wybídne, naraženými burdýři do nepřítele wrazý, a nejen zajatého poručíka wyswobodí, nýbrž tak dlouho neoustupně bojuje, až wšecky poranění na bezpečná místa odprawení jsou. [č. výt. 17, str. 135 a znovu jen nepatrně odlišně č. 19, str. 150]
(Jde o proslulou a dodnes existující objekt esslingské sýpky, v jejíž části jev současnosti expozice s dioramatem a výstavkou řady zajímavých artefaktů... – plukem pak nepochybně L.I.R. 2 „Hiller“)
Arcivévoda Jan Rakouský

Strážmistr Benyowského tému, František Fuller sobě w strašliwém dobýwání Ašperu přeznamenitě počínal, a wšude příkladem rekownosti a neohroženosti se stal. On prwní se w outoku do příbytku wedral, obezděný hřbitow zlezl, nepřítele z něho wybil, a w zápětí stíhal. On prošťáral hořícý domy, a w nich mnohého nepřítele zajal, a na to se před wes postawil.
Když ale zaznamenal, že se zástup nepřátelských granatýrůw k nowému útoku hotowí, rychle o tom tém zprawiti pospíšil.
Obršt (nyní již jenerál) hrabě Banfy uznal za dobré lid swůj z planoucích bytů swolat, a nepřátelského outoku podál hřbitowa očekáwat. Dwa spolky, jenž u wody stáli, již od borazylů odtrženi byli. Do těch pustil se hněwiwě Fuller, a spolkům cestu proklestil. Sotwa se to stalo, nepřítel w záhrnech skrze wes hnal, hřbitow opanowal, a pewně osadil. Nicméně násylným dorážením Benyowského tému opět náramnou ztrátou na zpět potlučen byl; a zde byl opět Fuller prwní an se hřbitowa zmocnil, a w něm množstwí nepřátelského wybraného lidu zajal. [č. výt. 32, str. 252-3]
(Benyowského tém jsme již identifikovali, zde doplńme že plukovníkem byl Georg hrabě Bánffy de Losonez, na generála povýšený již 9. září 1809, ale už o rok později penzionovaný...)

František Řezníček, desetnín od Lichtenšteynowých oděnců, opěšalého wůdce dwojspolku neobyčejnau zmužilostí a duchapřítomností, z nepřátelského houští, wol newol wysekal; na to po jednom prchajícým nepřátelským jezdci se rozehnal, jej sesekal, koně pak uchráně, wyswobozenému wůdcy odewzdal a tudy dowedl, že tento, swé zástupy spořádati, a znowa k nowému šťastnému outoku wésti mohl. [č. výt. 20, str. 158]
(I když není zmíněno o kterou bitvu jde, udaná situace nejspíše popisuje střet u Aspern. Oděnci jsou vcelku nepochybně míněni kyrysníci, konkrétní regiment pak nejspíše šestý „Moritz Liechtenstein“; velitelem dvojspolku, tedy brigádním komandantem, zde pak byl Karl von Kroyherr...)

Jozef Grinwald, strážmistr pěšího pluku Arcyknížete Karla, w strašliwé porážce u Ašpru přeznamenitě sy počínal, sám spolek, jehož důstojnícy těžce potlučeni byli, velikou opatrností weda.
Od maiora Fryda nařízení dostana, nepřítele z markrabneysydelského mlýna wypudit, prwe nežby se tam pewně ustawil, a lewému křídlu weškerého wojska škoditi mohl; powzbudí maličko swých, powalem do hlubokéhopříkopu se wežene, po kruté putyce několik set mužů sylného nepřítele wybije, a předůležité místo to, průchody pewně zaterase, wšem nepřátelským náramnou zuřivostí podnikaným outokům obhájí. [č. výt. 17, str. 135]
(Znovu se hovoří o bitvě u Aspern, ale zmínka o mlýnu v Markgrafneusiedelu na levém křídle vcelku spolehlivě dokazuje, že již jde až o následnou bitvu u Wagramu...)

W hrozné Ašperské porážce popadl wrchní mysliwec Finkenberg wrchního důstojníka a wůdce dorazylů, práwě když se do našich wřítiti chtěl, a z prostřed řadí ho wywlékl. Zástup nepřátelů se za ním pustil, ale mysliwec Bernard Šáfer k pomocy přispěl, a do nepřátel se pustě, sám proti nim bojowal, a tudy nejen towaryši swému času k odwedení jatého hrdinsky dobyl, nýbrž y sám jednoho důstojníka a jednoho prostého zajal. [č. výt. 30, str. 240]
(Asi příliš málo indicií na stanovení jednotky a hrozná porážka opět spíše svědčí pro Wagram, než pro Aspern, střet pro rakouské zbraně nepochybně úspěšný...)
Rakouský útok u Aspern a Esslingu

We Wagramském boji, byl jeden batalion Lichtenštainowa pluku náramnému ohni z nepřátelských děl wystawen. Kule se jen sypaly, a w čeli stojícý spolky napořád hubily. Trhající se pukawky celé řady porážely, podrcené mrtliny stojícým, na wětším díle ještě mladým a neskušenm bojowníkům srážeti se překáželi a téměř wšickni důstojnícy již zahubeni byli. Již batalion klesati počínal, již se nepřátelská jízda zůříwě hnala, takowého nepořádku použít.
Tu w neynebezpečnějšším, a práwě posledním okamžení wyřítil se strážmistr Wáclaw Neyman z té zmatenice, zbraň swau do nepřátelského hauští zahodil, a newyslowitedlnou mužností řady rownati počal.
Dílem domlauwau, dílem mocý tak lid ten postawil, že se nepřítel dorazyt nepokusyl. [č. výt. 24, str. 188]
(Tento text nejspíše pojednává o batalionech L.I.R. 12 „Manfredini“, Aloys von Liechtenstein se majitelem pluku stal až koncem roku během poválečné reorganizace...)

W porážce u Wágramu dne 6ho čerwence, přihnal se důstojník nepřátelských husarů sám jediný před čeli tému Ryžských dragounů, a náramnou wzpupností odpůrce wybízel. Petr Nejedlý, prostý jezdec, an již přemnohokrát znamenitau swou mužnost wyjewil, nedal se dwakrát zwát, nýbrž s powolením swých wrchních úprkem na téhož hrdopýšku dorazyl a jej, ač se kule co krupobití sypaly, na kusy rozsekal.
(Zde překvapuje co je tu míněno Rižskými dragouny, pluk tohoto označení byl jednoznačně ruský, a jako takový u Dunaje roku 1809 nikterak neoperoval – logika praví, že šlo o příslušníka D.R. 6 „Riesch“, dle majitele hraběte Johana Sigismunda von Riesch...)

Welikomyslné obětowání samého sebe za jiné nemenšího zwěčnění zasluhuje, co udatné bojowání!, ano snad y wětší, poněwadž wůbec sebe samého zachowání prwní powinností se saudí.
Když wojska naše po strašliwé porážce u Wagramu w zahrnách odtahowala, byl Wincenc Láska od tému cysařowa mezi dorazyly a prudké dotýkání nepřátelské zbržďowat napomáhá. Parnem, žízní, a krwawým namáháním přehrozného dne byl unawen každý. Mnohý se sotwa wlékl, jiný mdlobou dokonce padl, a za wšechno rekowstwí trudné zajetí očekáwati musel.
W takowé náramné bídě Láska swé towaryše po cestě ležeti wida, outrpností hnut, na swé wlastní utrmácení zapoměl, a toliko pomocy hleděl.
Wšechny najednou odnésti nemoha, pozdwihowal kteří ještě trošku sýly k chůzy měli, a chuti jim dodáwaje k následowání pohnul. Docela zemdlelé na swá ramena kladl, a za ustupujícým témem nosyl: blíž přijda na zem kladl, a pro jiné se wracel.
Tímto nesmírným snažením k wečeru wšecky na zpět pozůstalé u pluku se shledali.
Při této perné prácy často od honícých nepřátel popadnut byl, na to wšak nedbaje, složil swé břímě, a tak statečně s nimi zápasyl, že i dwa zahubil, jiné zahnal, a tak swého znamenitého předměru dosáhl. [č. výt. 29, str. 231]
(Pokud by šlo o jezdeckou jednotku mohla by panovat nejistota, ale o koních není nikde zmínka, naopak padne odnésti, lze tedy právem usuzovat, že šlo o příslušníka L.I.R. 1 „Kaiser“)
 
Bitva u Rábu (Schwebach)
Josef Paláš od Buliowa tému, dne 4ho čerwence, před Prešpurkem u mosteckých záklopů lásku k swému předstawenému paměti hodným způsobem wyjewil. Spolek, w němž stál, po krwawé půtce odpočíwal, a důstojnícy w kole na zemi seděli. W tom mezi ně bořice wlítne. Tu Paláš na swého setníka padne a jej ač dopustit nechtěl tělem swým ukreje. Bořice se rozprskne, a množstwí bojowníků y dwa důstojníky podrtí. Paláš s dwěma ránami powstane, a na bolest nedbaje, ze zachowání swého milého setníka se raduje. [č. výt. 29, str. 231]
(Jak vidno autor sem vetknul i epizodku z obléhaní současné Bratislavy; bořicí pak nejspíše můžeme rozumět explozivní granát vypálený tzv. vrchní skupinou úhlů z moždíře...)

Při posledním obležení města Rábu, wpadla nepřátelská puma do prachárny; wšecko klenutí porazyla, práwě když tam od dělostřelců desetnín pro střeliwo wkročil.
Y wykulil ji rychle ze dweří tak, že se w tom ještě okamžení wenku rozprskla. Tauto podiwení hodnou přítomností ducha wětší díl města, od strašliwého zboření zachráněn byl. [č. výt. 24, str. 188]
(Ráb, je město v Uhrách dnes mnohem známější pod maďarským termínem Györ...)

W půtce u Znojma dne 11ho čerwence 1809 swedeno bylo od tému knížete Reisplau několik dorazylů proti nepříteli wystawiti. S nimi šel také 14ti letý Josef Wíd; nepřátelé mu wšak buben prostřelili. Y rozhořčen nad tím, popadl Francouzského bubeníka, a po tuhé půtce mu šťastně buben wydere. Takowá neobyčejná smělost roznítila ostatní, že statečně daleko sylnějšího nepřítele záhubně potírajíce, na spět potiskli. [č. výt. 20, str. 158]
(Tímto se dostáváme na naše území a zároveň na samý konec válčení na hlavní dunajské frontě...)

Jan Mátě od Jozefowých husarů w boji u Perdenone o koně přišed, do zajetí upadl. Příležitostně wšak použiw chwíle, pěšky prchl; a šťastně toulajícího koně uchwátil. Nemaje ale zbraně, popadl hůl, a na místě jednoho nepřátelského jezdce do smrti umlátil, jeho koně pak opěšalému důstojníku poskytl. [č. výt. 30, str. 240]
(Touto příhodou se ocitáme v Itálii a správně by mělo být Pordenone, kde se bojovalo 15. dubna, což byl jeden z úvodních střetů zdejší kampaně svedený vpředvečer klíčové bitvy u Sacile; do značné míry šlo o její prolog...)
Bitva u Rábu

Dělostřelec Karel Brajer, od druhého tému sám jediný, při zpátečném našeho wojska z Wlach 1809 tažení most přes řeku Piawu spálil.
Na druhé straně ale zahlédl kulnu s dříwím, z něhož by se byl most zase lehce postawiti mohl. Nedbal na střelbu nepřítele, řeku přeplowal, weškerou welikau zásobu spálil, a bez ourazu šťastně se nawrátil. [č. výt. 30, str. 240]
(I kanonýři byli organizováni v regimentech, byť šlo spíše o administrativní záležitost, v poli operovaly detašované baterie...)

Při přechodu řeky Piawy, rozehnal nepřítel pluk dělostřelců, a 4 děla wzal. Když ale brzy na to sám potlučený ustupowal, pozorowal Jozef Pain od Šastelerowských, že wzatá děla desýti muži prowázená pryč se wezou. Y swolá několik dobrodruhů, na průwodčí dorazý, několik pobije, ostatní rozežene, děla obrátí, nabíjí, a po prchajícým nepříteli tak dlouho pálí, až ostatní wojsko přitáhne, a dělostřelcy opět swá děla přejmou. [č. výt. 33, str. 264]
(I když není specifikován rok, předpokládejme opět 1809 – pak by Šestelerowským plukem měl být Linien Infanterie Regiment Nr. 46 „Chasteler“, byť tápu co by dělal na Piávě, když tři jeho bataliony jsou uvedeny v bitevní sestavě hlavní armády arcivévody Karla na Dunaji! Mnohem spíše tak půjde o L.I.R. 27 „Strassoldo“, jenž markýz Johan Gabriel Chasteler de Courcelles převzal až po konci války – ten v Itálii operoval...)

Dne 14ho čerwna roku 1809 w tuhé půtce u Rábu w Uhřích wpadlo jedno dělo w nepřátelské ruce. Dělostřelec Tomáš Saubal chopil se na zemi ležící nabité zbraně, na nepřítele ouprkem hnal, odwážením téhož děla zaneprázdněného důstojníka zastřelil, jiného na zem porazyl a tudy ztraceného již děla zase dobyl. [č. výt. 20, str. 157]
(Ústup z Itálie se arcivévoda Jan pokusil zastavit u již zmíněného Györu, neuspěl a musel ustoupit za Dunaj do Přešpurku, dnešní Bratislavy...)

Josef Šen, desetnín od Palatynwých husarů byl we Waršawsku s čtyřmi muži k Mišowu na zwědy poslán. Y dozwěděl se na cestě, že to místo již w nepřátelských rukou, a posádka zajata. Nedbal na to, ale předce se dále bral; a wida, že rozwodněná Pilica k přebřežení není, jednoho muže u koní zanechal, s ostatními w malé loďce se přewezl. Na to s takowým powykem do města wběhl, že strach a hrůza se wůbec rozšířila. W prwním okamžení deset jatých wyswobodil, jenž se s ním spolčiwše, nepřítele wybili, a tak dlouho se drželi až posyla přišla, a tudy místo to zase w naší moc uwedeno jest bylo. [č. výt. 30, str. 240]
(O které město, či spíše městečko, by mělo jít netuším, řeka Pilica, levobřežní přítok Visly jižně od Vasšavy, však byla demarkační linií mezi pruským a rakouským záborem při tzv. třetím dělení Polska, 1795, a hraniční řekou zůstala až do roku 1809, kdy po porážce Rakouska Západní Halič připadla Napoleonovu spojenci, Varšavskému velkovévodství; po Vídeňském kongresu pak celá oblast připadla Rusku, dnes jde opět o centrální Polsko...)
Bitva u Znojma

Michal Silorad Patrčka, narozený 21. července 1787 v Solnici na Rychnovsku, je k dohledání i na wikipedii, jeho životní příběh jsme však vypůjčili od Bohumily Trnkové „Ze Solnice“ z webu http://povesti.wz.cz/, jakkoli se jako počtářka na závěr příliš nevyznamenala...:
Když vychodil školu, vyučil se kupeckému řemeslu v Kostelci nad Orlicí. Touha po vyšším vzdělání, životu v Praze, stálém kontaktu s vlastenci i představy o spisování, veršování, to vše muselo ustoupit otcem vynucovaným povinnostem v krámě. V malém městečku mnoho pochopení jen málo šťastný Michal nenacházel a že tak pilně po nocích četl, učil se latinu a kostel příliš navštěvoval, to vedlo k posměchu, ba až k nelibosti purkmistra a dalších velevážených sousedů solnických.
   Státní bankrot na jaře 1811 tak jako pro všechny, znamenal i pro kupce Patrčku těžkou ránu. Dluhy se musely splácet podle stupnice stanovené císařským patentem, tím vzrůstaly až na pateronásobek. Navíc požár rodinného domu a následná otcova smrt byly hlavní příčinou toho, že Michal už mohl zůstat jen pilným samoukem. Můžeme si domyslet, že také spotřeboval část peněz na nákup knih. Nedlouho potom jakýsi neopatrný forman usnul s hořící fajfkou ve voze, plném Patrčkova zboží a všechno dočista shořelo. Tak musel být solnický obchod zavřen nadobro a jeho majitel s matkou a sestrami zůstali bez prostředků. V roce 1812 se Patrčka marně ucházel ve Vídni o redaktorské místo ve Vídeňských novinách. Tady se seznámil s V. Hankou, pod jehož vlivem pak publikoval své první literární pokusy. Živil se hlavně nakupováním plátna a přízí od horských tkalců. Do Solnice se vracíval pozdě v noci, unaven, ale vždy znovu osvěžen svými pravidelnými návštěvami dobřenské fary. Tam při svých cestách nacházel u P. Liboslava Zieglera nejen útulek pro znavené tělo, ale hlavně potravu pro svou stále hladovou a dychtivou duši. Tady se setkával s vlastenci a hlavně se dozvídal novinky z Prahy. Tehdy přijal své druhé, vlastenecké jméno. Na podzim r. 1814 tu zažil i společnost Dobrovského. Téhož roku se M. S. Patrčka vrátil do Vídně na Hankou uvolněné neplacené místo redaktora opět ve Vídeňských novinách, ale nedostatek peněz i neshody s vydavatelem Hromádkem zapříčinily poměrně brzký Patrčkův odchod. Ani v Praze u Krameriových novin neuspěl a v roce 1815 se opět vrátil do Solnice.
   V řadě svých prvotin se inspiroval současným životem, kromě veršíků a písňových textů se věnoval i sběru lidových písní na Jaroměřsku jako příspěvek k Hankově práci. Téhož roku však solničtí radní „zakročili“ – Píseň ponocného (Prvotiny 1813) byla totiž nesmlouvavou kritikou jich samých a celé místní honorace. A tak se postarali, aby milý Silorad, jim tak nemilý, narukoval (1815) do služeb císaře pána. Nakrátko byl při jednom z posledních protinapoleonských tažení. Zdálo se, že v kasárnách nevydrží pro hrubé práce a ponižování, proti kterému se ohradit nesměl. Věděl, že celých čtrnáct let tu žít nemůže, ale stal se brzy desátníkem a už v roce 1816 byl učitelem dětí ženatých vojáků ve výchovném ústavu pevnosti Josefov u Jaroměře. Toto postavení mu daleko více umožnilo, aby se věnoval literatuře i dalším zájmům (mnemonika a fyzicko-mechanické pokusy). Přesto v roce 1820 napsal Dobrovskému a prosil o přímluvu u hraběte Šternberka, že by byl užitečný při „vlasteneckém muzeu“. Z vojenské služby byl konečně propuštěn až po osmi letech r. 1823 na vlastní žádost, a to jako invalida, protože byl silně krátkozraký. Potom žil v jaroměřské rodině, odkud pocházela jeho pozdější manželka. Ke svatbě došlo až v roce 1835, narodily se i děti. Řadou drobných aktivit (vystavoval své vynálezy a na výstavách deklamoval své verše a písně, vypomáhal v tiskárně jako korektor, pomáhal tchánovi nejen v dílně, ale i prodejem šmolky) nakrátko vylepšil svou hmotnou situaci. Snad proto se i zřekl důchodu, aby konečně nadobro vystoupil z armády. Jeho život se však i nadále stával sbírkou neúspěchů a marných snah pevně zakotvit. V pořadí patrně již třetí požár jaroměřského domku opět zničil veškerý Patrčkův majetek i vynálezy – přibližně šedesát různých modelů. Psal žádosti o učitelské místo úřadům i vrchnostem, prosby o pomoc všem přátelům i známým, ale bezvýsledně.
   Michal Silorad Patrčka, ve své době tak oblíbený beletrista, jehož písně se zpívaly na všech frontách a básně byly hojně recitovány, byl pro neplacení z tchánova (po požáru prodaného) domku vystěhován a vzápětí těžce onemocněl. V bídě a po dlouhých útrapách zemřel 25. dubna 1838, v necelých devětačtyřiceti letech.

1 komentář:

Jiri Kovarik řekl(a)...

Editoru Karlu Řezníčkovi se nepodařilo vložit následující komentář a pořádal, abych to udělal za něj, což rád činím:

Sice pozdě, ale přeci mohu doplnit, že hned v první příhodě na místě pěti otazníků mělo být „prync z Neiwsdu“, ale vložil jsem tam úmyslně ony tázací symboly abych se donutil zapátrat, kdo by jím mohl být myšlen a pak na vše zapomněl, respektive vše odložil na někdy později, a tak jsem se k tomu dokopal, až když byl tento příspěvek Jiřím již publikován...
... vycházeje z plukovních schematismů, pak jsem nucen nejspíše korigovat svoji domněnku, že strážmistr Tomáš Fencel byl hulán a nejspíše šlo o infanteristu (s koněm, když napadl kavaleristy?), přičemž oním zachráněným princem [ne vždy musí jít o osoby královské krve :-)] nejpravděpodobněji byl hauptmann Victor von Wied-Neu-Wied, či chcete-li moderněji Wied–Neuwied. K.Ř.